Klikni na odkaz níže:
Vydejte se s námi na cestu
a Závěr měsíce nás čeká vyslovená lahůdka. Přemístili jsme se do městečka Gebas, odkud podnikneme dalších několik výletů, ale jeden bude vysloveně skvostný.
Parkujeme u restaurace, která je otevřená jen pátek, sobota, neděle a jen do brzkého večera. Přesto, určitě se jedná o vyhlášenou restauraci, protože jsme měli tu čest byt tady v otevírací den a veliké parkoviště se na obědy kompletně zaplnilo.
Kdybych to neviděla, neuvěřím. Restaurace z venku nic moc, žádná sláva, spousta venkovního sezení, taky nic moc a přesto, v poledne tu už parkovalo ohromné, neskutečné množství aut a všichni jsou v restauraci.
Slyšíme jen vzdálený hovory a cinkot příborů. Mají otevřeno jen do 17 h a tak i v tuto hodinu se pomalu všechna auta dávají do pohybu a v šest jsme tu osamoceni. Jen dva kolegové stojí vedle nás a jinak nikdo.
No a my odjíždíme na velký výlet. Naším hlavním cílem je vodní nádrž Embalse de Algercias a následné zdolání kopců, které obklopují vodní nádrž.
Jak už jsem posledně psala, Španělé jsou mistři v zachytávání vody, i když teď zrovna žádná není, ale ona jednou z nebe spadne, a tak proč ji nechat odtéct. Tady vybudovali vyloženě záchytnou síť velikých nádrží.
Ta největší je prázdná, a přesto chvíli jedeme vedle kanálu, kterým odtéká spousta vody. Říkáme si, proč když nádrže jsou prázdné, ale ono se musí myslet taky na nádrže a sady, které jsou pod námi.
Ty také potřebují dost vody a nelze tedy napustit nádrže nahoře a nižší polohy nechat bez vody. Je to určitě velké laborování, rozhodování, logistika, aby všichni měli vody aspoň trochu.
Embalse de Algercias je v naprosto pohádkovém území.
Už když se podíváme na satelitní mapu, tak je nám jasné, že to musí být jedna velká nádhera a ono to tak opravdu je.
Vlastně až do poslední chvíle není nádrž vidět, ale když vyjedeme na kopec a celé údolí se otevře před námi, no, však fotky mluví za vše.
Tak úžasné místo se hned tak nevidí. Krásně modrá voda a bělavé skály nad ní.
Embalse de la Rambla de Algeciras je jakoby z jiné planety.
K vybudování přehrady se přikročilo zejména kvůli povodním, které ohrožovaly města ve spodní části východní strany Sierra Espuňa. Zřejmě, když už nějaká voda spadne, tak jí je hodně.
Přehrada také umožnila další budování sadů a zeleninových polí v nížině. Nicméně, vyrostla tady přehrada a my jí můžeme jen obdivovat.
Přehrada je tak pěkně zasazena do okolních skal, že ani hráz nepůsobí rušivým dojmem. Ona vlastně skoro ani není vidět.
A teď nás čeká to nejtěžší z celého výletu. Zdolat kopce před námi. Rádi bychom po cyklostezce, která tady opravdu je, projeli napříč.
Nakonec se ukázalo, že ta naše slavná cyklostezka je pro baikery a to my rozhodně nejsme. Takže, nahoru kola tlačíme, dolů kola snášíme.
Ale dolů to jde samozřejmě lépe. Nicméně, rozcestník hluboko pod námi nám dává naději na lepší cestu. Ale byla to jen naděje. Původně jsme měli jet ještě po cestě do kopce, jak je ta vyšlapaná cestička, ale Zdenda S rozhodl, že kopců už bylo dost a že bychom mohli jet jakoby spodem. Jakási cestička se nám z výšky ukazovala.
Samozřejmě, vůbec nevíme, co je před námi, můžeme jen dedukovat a maličko se orientovat podle naskládaných vrstevnic.
Faktem je, že ani další kus cesty nebyla žádná procházka a o kloudné cestě jsme si mohli nechat zdát.
Další a další metry jsme průběžně kola vedli, tlačili do kopce a pak je zase pomaličku z kopce spouštěli. Až tady nám konečně bylo hej.
Tady už jsme ze skal vyjeli. Říkaly jsme si s Alenkou, jak rychle člověk dovede zapomenout na všechny ústrky a příkoří, špatnou cestu, dřinu na cestě a strach z výšek, nebo jen strach z pádu.
Když už jsme na slušné cestě, neřkuli na asfaltu, tak už jen vzpomínáme na to hezké a jsme na sebe náležitě pyšný. Zvládli jsme to!
Krásné video z dnešní cesty bude vloženy později.