Klikni na odkaz níže:
Vydejte se s námi na cestu
Do rána nám pěkně přituhlo. Ačkoliv se to nezdá a přeci jenom, jsme ve Španělsku, kde by se dalo předpokládat, že tu bude poněkud tepleji, tak venkovní teploměr ukazuje krásných – 4 °C, což mě hodně překvapilo.
Už když jsem ráno roztahovala rolety na stropním okně, udivilo mě, že je okno jaksi podivně zamžené. No, nebylo orosené, ale pokryté jinovatkou.
Jsme v 600 metrech, a to je už docela dost vysoko. Dlouho náš Flíček neodolával tak nízkým teplotám a už vůbec si nepamatuji, kdy jsme měli rampouchy u kol.
Když tak pátrám v paměti, asi nejchladnější zimu jsme měli v oblasti Benátska, kdy jsme jeli od Řecka celým Jadranským pobřežím a na Vánoce skončili v Benátkám, kam za námi přiletěla dcera, ale pak jsme se hnuli směrem na jih Itálie a bylo lépe.
Tenkrát jsme dojeli podle plánu do asi tak půlky Itálie a na jaře se vnitrozemím vraceli zpět.
Strašně ráda vzpomínám na Itálii, tam se nám moc líbilo. Hlavně vzpomínáme na jejich úžasný pršut, parmazán a olivy, to byla dobrota. Tam teda taky byla jinovatka a v noci lehce mrzlo, ale to už je tak dávno.
Včera nám napsal kolegáček tip na výlet tady kousek od nás. Naštěstí Zdenda zprávu na FB našel a jsme opravdu jen kousek od vesnice Margalef, odkud má vést velikým údolím cesta k poustevně Sant Salvador de Margalef.
Ale, než se do Margalefu dostaneme projíždíme překrásným Přírodním parkem de la Serra de Montsalt.
Nejvyšší hory mají kolem 1200 m a my se probojováváme až na hřeben a takových 5 km jedeme jen po hřebeni a hluboká údolí máme po obou dvou stranách. Další zážitek.
Maličké městečko Margalef má veliký kemp, kde je veškeré zázemí a pro obytné auto a dvě osoby by stál 10 eur, což je velice slušná cena. V rámci platby je možnost natankovat vodu a zbavit se odpadních nádrží.
Sprchy jsou za poplatek. Nicméně, kemp je plný mladých lidí a malých dětí. Jak tak koukáme, vypadá to, že jsme tady nejstarší, už to je divný, protože obvykle úplně nejstarší v kempu nebýváme.
Ovšem tady je to kemp téměř výhradně s lezci po skalách a my se ocitly ve vyhlášené lezecké oblasti. Na plánku údolí a okolí nejsou vyznačeny zajímavosti, jak bývá zvykem, ale nejdůležitější lezecké body zájmu, nejznámější skály.
Pokud někdo, tak jako my nepotřebuje zázemí kempu, může zdarma stát na velkém parkovišti nad kempem. Do odpoledne se naše parkoviště skoro zaplnilo.
Akorát jsme si dali lehký oběd, chvilku oddechli a jdeme do příšerného kopce, víc jak 4 km nakouknout do poustevny Sant Salvador de Margalef. Jdeme velikým, ohromným barrankem, roklí, údolím, ale Španělsky je to barranco, takže jdeme barrancem de Sant Salvador, které spadá do Margalef, oblast Priorat.
Nevím, jestli je poustevna pojmenovaná podle barranca nebo barranco podle poustevny, ale v jádru je to jedno.
Několik vestaveb nás cestou míjí, nahoře je také parkoviště, ale je to hodně příkrá cesta a závěrečné stoupání doplněné velmi nepříjemnými zatáčkami je opravdu jen pro osobáky a malé vestavby.
I tak jsme viděli, jak si vestavby musely hodně najíždět, a i tak měly problém s ostrou zatáčkou a prudkým stoupáním.
Nicméně, konečně jsme se dostali až k poustevně. Neexistují žádné údaje o stavbě, ale soudě podle starověkých troglodytských staveb, které ji doprovázejí, je její původ opravdu starověký.
Podle tradice byla nedaleká fontána postavena mnichy z Escala Dei . Fontánu jsme nenašli, leč jsme o ní nevěděli, ale kdyby tam nějaká byla, tak by určitě nebyla v nějaké velké vzdálenosti.
Takže tam fontána možná už není. Nebylo by nic divného, kdyby poustevna měla podobný původ, ačkoliv neexistuje žádný doklad, který by to dokazoval.
Podle jiných pramenů lze stavbu poustevny datovat do 16. století.
K poustevně přiléhá starý poustevnický dům, troglodytický, s několika přilehlými místnostmi, stejně jako zbytky toho, co se zdá být primitivní poustevnou, postavené se suchou kamennou zdí.
K poustevně vedou dvě cesty. Jedna po silnici, ta je delší a druhá údolím. Naštěstí jsme šli nahoru po silnici, protože cesta údolím je mnohem náročnější.
Původně jsme chtěli jít nazpátek opět po silnici, ale Zdenda prosadil cestu po druhé straně údolí a jednoznačně, musím uznat, ač nerada, že měl pravdu a cesta dolů byla luxusní.
Jednak, skoro celou cestu jsme šli na sluníčku, cesta byla sice náročnější, leč krásnější a hlavně, jako bonus za námahu jsme měli úžasný zážitek s kamzíky. Dali jsme si cestou pár odpočinků, abychom ulevili nohám a najednou se nad námi objevilo malé stádo kamzíků včetně mláďat.
Kamzíci byli dost daleko od nás, a tak se vůbec nebáli a řekla bych, že spíše byli zvědavý. Na fotkách nejsou tak hezky vidět, museli jsme je objektivem dost přitáhnout, ale i tak to byl zážitek.
Vidět takhle kamzíky je velká náhoda, protože oblast, kterou mají k dispozici je ohromná a že zrovna my budeme mít štěstí a takhle zblízka je uvidíme, tak to bych nečekala. Je to zážitek, když na nás koukali ze skály a my koukali na ně.
Zdenda mlaskal, což je evidentně dost zajímalo a vůbec se neměli k tomu, aby se někam hnuli. Pořád po nás pokukovali, nejdříve jeden, pak vykukovali tři hlavy jako tři králové, a nakonec kousek nad námi elegantně po skalách odkráčeli.
Doškobrtali jsme domů, totálně urvaný a hned si ohřáli vodu na vykoupání. Maličko nás to osvěžilo, ale utahaný jsme příšerně. Převýšení 400 m celkově jsme ušli 10,5 km kdy cesta dolů byla pomalá a značně krkolomná. Pod nohami nám ujížděly kamínky a museli jsme stále se dávat pozor kam šlapeme.
Ale byla to mnohem krásnější cesta než po asfaltu, to je jasné. A tímto bych ještě na závěr ráda za nás oba dva poděkovala panu kolegovi, Vipera Laurenti, za skvělý tip na úžasný výlet. Mockrát děkujeme.