20.11.2024 Cassablanca - Maroko

Před námi je Casablanca. Nikdy v životě bych si ani nepomyslela, že pojedu do Casablanky a ještě ve svém. Se Zdendou jsme nesmírně natěšený. Casablanca nám zní ohromně exoticky, už to jméno voní dálkou. Představujeme si staré obchodní stezky, velbloudí karavany, beduíny zahalené v šátcích a já,

ty nádherné temné oči beduínů, ztepilých mužů ošlehaných větrů a sluncem, něco jako Lawrence z Arábie a Omar Sharif. Kolegyně mě jistě pochopí.

Casablanka je obrovské město, skoro 4 mil obyvatel, a to je už opravdu velkoměsto, kam se teda rozhodně nehrneme. V tom se píše, jak je obtížné Casablankou projekt, ale řekla bych, že jižní spojka v Praze je daleko horší.

Přijíždíme v 9 hodin ráno, to je v době dopravní špičky a už z dálky je vidět, Casablanka pod peřinou smogu. Brrr. Projíždíme celkem v pohodě, jen to chce mít oči všude i na zádech, protože přednost se sice dává, ale jen někdy, chodci jsou absolutní chudáci, přechody jsou pro řidiče jen jakési příčné čáry přes silnici, jejich smysl jim byl utajen.

Tady chodci na přechodu trpělivě čekají, až se udělá skulinka a pak přecházejí, nebo rovnou přebíhají na druhou stranu. Tak se stává, že naše pojetí chodce na přechodu se může stát velmi nebezpečným.

Riskujeme, že auto za námi to do nás nabourá, protože přechod je na silnici něco naprosto nepatřičného, tak proč ten blbec před námi brzdí. Ale to je pojetí Marroka, které jsme zatím projeli.

Kdo projel Itálií, tak je maličko zkušený a hned tak ho nic nepřekvapí, ale Maroko je jiná liga. Zdenda, řádně připraven, má vytipované parkování hned u hlavní atrakce Casablanky Mešity Hasana II. staré mediny.

Bereme malou svačinku, dva oloupané pomeranče, pití, vodu a misku na vodu pro Dyka a vyrážíme.

Mešita Hasana II. Byla postavena z veřejné sbírky a byla postavena k příležitosti šedesátých narozenin krále Hassana II. Dokončena byla v roce 1993 a je nejvyšší budovou v zemi.

Minaret vysoký 210 m je monumentální. My jsme měli drobný problém samozřejmě s Dykem. Měli se u něj vystřídat, protože bychom do mešity nás s ním samozřejmě nepustili. Na druhou stranu, jsme až tolik o hodinovou prohlídku s průvodcem tolik nestáli.

Chtěli jsme si mešitu podívat se z venku a jít dál. Jenže i to se stalo problémem, ani z venku to nešlo. Pustila jsem se do hovoru se strážným, s Dykem v náručí, kterému se pejsek líbil a nakonec po mé prosbě odsunul závoru a že se mohu podívat dovnitř je pejskem, ale mám ho držet na ruce.

Běžím pro Zdendu, který se mi mezitím někam ztratil, byl u pokladen a zjišťoval možnosti vstupu, policista, královský voják, ochranka, hlídač, těžko říct komu uniforma patřila trpělivě čekal, odsunul zábranu a jdeme na ohromné nádvoří. Prohlédli jsme si okolí Hassanovy mešity a šlapeme si to dál.

Kousek od nás je stará medina, o které se, že je opravdu stará a opravdu hodně zanedbaná a zralá na zbourání. Malá chátrající medina je město v městě a je to něco, co se hned tak nevidí.

Před medinou se na ulici prodává vše možné a jak jsme viděli, funguje tady i výměnný obchod. Sledujeme jeden obchod a je to zážitek. Muž si přeje hodinky prodavače, který má na chodníku vykládané kde co. Prodavač vyjme hodinky z hromady prodávaného zboží, sedne si na bobek a začíná vyjednávání. kupující tahá ze svého hábitu postupně malá granátová jablka, klade je před hodinky, ale prodávající stále není spokojený.

Čtyři malá granátová jablka stále nejsou tou správnou cenou. Nakonec koupi neochotně vytáhne trumf a tím je velké granátové jablko, prodávající konečně souhlasí. Podá hodinky kupujícímu, podají si ruce na znamení ukončeného obchodu a všichni jsou spokojeni.

Ve staré medině je to síla.

Dyka neseme na rukou, bohužel, nevzali jsme si pro něj batůžek, protože jsme ho zatím využili jen jednou, ale tady by byl potřeba.

Tady je docela slušné riziko, že by mohl něco nepříjemného chytit.

Pominu stovky koček, které jsou všude krmené, takže se jim velmi dobře daří a podle toho vypadají a dorůstají patřičné velikosti, ale úzké uličky jsou plné nepořádku, špíny a odpadků a všeho možného.

Nádherná věc, kterou nevidíme nikde v Evropě. Řeznictví, kde si vybereme kuře, slepici, kohouta. Živý operenec se před námi v míse zváží a jde do zadní části miniaturního obchůdku, kde jsou další, kteří ptáka podříznou, oškubou, vykuchají a zákazníka, vždy žena si odnáší čerstvé maso.

To vše je záležitost chvíle. Zákaznice stojí před krámkem a trpělivě čeká. Nikam nepospíchá a vše probíhá v klidu a příjemně klábosící atmosféře.

Bylo by toho hodně, ale na konec jen fotka jednoho z tisíců míst pro kočky. Tady kočka má přímo švédský stůl. To jen pro představu, jak se tady kočky mají.

Tak tu máme čerstvou rybičku, granule, misku s masíčkem a samozřejmě nádobu s čistou vodou. Takto jsou tady krmené kočky a náš Dyk je z nich úplně štajf.

Majitelé krámků své kočky, které patří všem, ale zrovna leží u nich dost brání a občas nehezky koukají, nesouhlasně, udiveně, když náš Dyk na nějakou kočku štěká a Dyk štěká pořád, protože kočky jsou všude a není v našich silách mu vysvětlit, aby se už konečně vykašlal.