2.2.2023 Santa Bárbara - Andalusia - Španělsko

Další výlet ze Santa Barbary jedeme k téže přehradě jako včera, ale korytem a nejdříve na věž, která zde sloužila jako hláska na ochranu údolí před vetřelci.

Věž je nově zrekonstruovaná a přístupná veřejnosti, jenže, dneska je zavřená.

V zimních měsících je otevřená jen o víkendu a svátcích, pak nějaké měsíce jen pár hodin a nějaké měsíce celý den.

Zkrátka, i tady je letní a zimní provoz. Nevadí, ale první cíl je splněn.

Pravda, kousek pod vrcholem, ale dalo by se říct, že jsme skončili těsně u brány. Vydupat kopec až k železné bráně, byl zážitek, ale aspoň po kloudném povrchu. To se to hned jinak šlape.

Já to říkám pořád, není nad cestu pro silniční kola. Ta je vždy trochu slušná.

Padáme dolů a spouštíme se do koryta říčky Almanzory a jedeme korytem k nádrži, která končí hrází, na které jsme včera byli.

Jenže, včera jsme jeli po úbočí kopců, které jsou kolem nás. Jeden by řekl, že cesta korytem by mohla být slušná, včera jsme jí párkrát zahlédli a z výšky se opravdu slušná zdála.

Ale jak se říká, zdání klame. Brody, tak těch bylo na cestě několik.

Některé pohodové, některé dlouhé a některé hlubší.

Ovšem jeden byl moc hezký. Cesta končí a my se musíme nějak dostat na druhou stranu, kde naše cesta opět pokračuje.

Zdenda natahal větve a kola kluci přetáhli na druhou stranu.

V návrhu bylo i zout se a přejít mokrou nohou, ale nakonec se potok dal kousek níž přeskákat z kamene na kámen a přetažení kol na druhou stranu nebylo zase tak hrozné.

Příjemné zpestření cesty. Další úsek byl opět kamenitý a nahoru, dolů. Dnešní trasa je krátká, ale o to náročnější.

Těsně u hráze to vzdávám, jednoduše nemohu dál, terén je děsivý, kolo se mi boří do písku a jízda je pro mne hodně náročná.

Ale, Zdenda S jako velitel výpravy říká, že hned za rohem, za ohybem skály už hráz začíná a bylo by škoda cestu pár metrů před cílem vzdát.

Odevzdaně ještě šlapu do pedálů a říkám si, ještě kousek, ještě kousek. Pak už to opravdu nešlo dál, kolo se boří do hlubokého písku. Tak jsme se Zdendou nechali kola kousek před ohybem, kousek jsme ještě šli pěšky a už jsme na začátku nádrže. Sláva, třikrát sláva.

 

Chvíle odpočinku a vracíme se zpět zase jinou cestou, náročnou, ale krásnou. Tak tady je vše krásné. Skály hrají barvami a vše se tyčí nad námi.

Je to překrásné údolí. Pobavilo nás torzo cyklistického kola. Říkám, to je pomník s kolem cyklisty, který tu jel a bídně zhynul.

Anebo je to kolo cyklisty, který tu jako první a poslední projel.

 

Jaké je překvapení, že nikde nikdo není, nejbližší civilizace je kilometry daleko a tady nás najednou překvapilo takové krásné místo. Je to asi nějaké poutní místo.

Opět, několik laviček na odpočinek, překrásný altánek a pítko s tekoucí křišťálovou vodou.

Nádherné svatostánky na ještě nádhernějším místě. To mi stále rozum nebere, jak je tu vše překrásné.

Takto z fotek to není až tak hezké, nevystihuje to tu atmosféru, ale až když jsme tady a sedíme na lavičce, napijeme se lahodné studené vody

a necháme na sebe padat okolní krásu, tak jsme šťastný, že tady můžeme být a že máme možnost, šanci si to tu prohlédnout, prožít.

Opět, nic není poničené, posprejované, zdevastované. Nikde není nepořádek a vandalismus. 

Kolem nás se tyčí vysoké skály, dole teče potůček a vše je zalité sluncem. Nádhera, kouzlo, pohádka.

 

Je pravda, že cyklostezky Vía Verde jsou pohodlnější, lépe se na nich jede, taky jsou zajímavé, ale je pravda, že takovéto cesty, jako včerejší a dnešní jsou fyzicky mnohem náročnější, ale neskonale krásné.

Ve Španělsku není na cyklo cestách nouze o překvapení. I původně fádní cesta, kterou jsme předem klasifikovali jako že to bude výlet no, asi nic moc, tak nás dokáže mile překvapit. Tím, jak je příroda ve Španělsku tak různorodá, jak skály hrají všemi barvami, jak se nedá dopředu odhadnout jaký bude povrch, tak mnohdy jsme velmi příjemně překvapený krásou, kterou máme všude kolem sebe.

Ale to není případ dnešní cesty, ikdyž vlastně malinko je. Dnešní trasa nebyla na překvapení skoupá a náročnost byla odměněna naprosto úžasnou přírodou a zážitky. A to je to nejdůležitější.

Není důležité hltat kilometry a bít se v prsa kolik jsme jich ujeli, ale vidět něco zajímavého, krásného a mít dobrý pocit sami se sebou, protože jsme to zvládli, být s dobrými přáteli a vzájemně si pomáhat, tak to je to nejdůležitější o co tady jde.

O vše můžeme přijít, ale zážitky, tak ty nám už nikdy nikdo nevezme.

 Video z dnešního dne, je sice hotové, ale bude vložené později.