Včera jsme podnikli poslední lékařské kontroly, uzavřeli cestovní pojištění na další rok a zazimováváme chatu, abychom mohli v klidu odjet zase na skoro sedm měsíců.

Když se tak ohlédnu zpátky, čas strávený v Čechách příšerně rychle utekl. Opět jsme pilně budovali, teda hlavně Zdenda, ale ani já jsem moc nelenošila.

Měli jsme tak nějak průběžně celé léto naší malou Timišku, což bylo strašně fajn. Ohromně jsme si tu naší malou holčičku užívali a s ohledem na to, že asi budeme mít jen jednu vnučku, tak není, čemu se divit. Jo, kdybychom měli tři, čtyři vnoučata, tak to by byla jiná, ale takto má naší plnou pozornost, lásku, péči.

Já vím, tady je to o cestování, nebo, mělo by to být o cestování, ale opět jsem náš odjezd obrečela a poslední ráno jsem ještě honem utíkala se s malou rozloučit a jízda dolů výtahem, bylo jedno velké slzavé údolí. Ještě že nikdo nepřistoupil a já se mohla v klidu utápět ve smutku.

Ale jak říkám, pět letních měsíců uteklo jako voda, za chvíli máme Vánoce, únor bude krátký a my už se budeme začínat vracet. Ten čas tak rychle letí. Letos se nám podařila postavit nová chaloupka na vše potřebné, což bylo přímo veledílo, které Zdenda postavil zcela sám. Já byla jen vrchní natěračka, zásobovačka proviantu, kuchařka, uklízečka a pradlena, remcalka, ale jinak jsem mohla pramálo pomoct.

Spíše jsem fungovala jako pdržkleště, podejhřebík anebo hledačka odloženého nářadí. Pravda, maličko nás překvapili náklady na stavbu, ale s tím nic nenaděláme. Opět jsme se přesvědčili, že v dnešní době něco stavět, mám na mysli malý domek pro nás, o kterém jsme dlouho uvažovali a plány na stavbu jsme zatím odsunuli, tak něco malého stavět je v dnešní době téměř nemožné.

Jasně, kdybychom byli mladý, tak veškeré ústrky osudu, dodavatelů, řemeslníků budeme brát jinak, ale po této letní akci jsem prohlásila, že já osobně bych při naší stavbě rodinného domu zkolabovala někde u základové desky a slavnostní oslavy dokončení bychom se možná dožili jako vetchý starouškové.

Velkou radost mi udělalo víno, které jsme minulý rok z prastarých hlav zapěstovali. Zdenda natáhl dráty na vedení a letos jsme slavili první úrodu. Je výborné. Ani nevím, co tu tatínek pěstoval za odrůdu, ale hrozny mají lahodnou zajímavou chuť.

 

Jakoby kořeněnou, voňavou, skořicovou, muškátek a já nevím co vše. Příští rok bude úroda ještě lepší. Přeci jenom, za rok dřevo nevyzrálo a slabší konce letorostů pomrzly.

Loučíme se a na jaře jsme zpět. 

Mám ještě rozepsaný poslední šestý díl Finance na cestách, který je hlavně o tom, jak se dá vyřešit pojištění nás i toho našeho domečku na kolech, co může stát pravidelný servis auta, co můžeme asi tak utratit za doplňky zbytné i nezbytné a zamyšlení nad tím, jak se na cestě zabavit, abychom se po pár měsících na cestě stále ještě milovali a měli rádi.  

Odjíždíme směr Cheb.

Zbývá ještě dokoupit poslední nezbytnosti, které jak už víme na cestě buď nedokoupíme nebo velmi obtížně. Hlavně, doplnit lékárnu, přeci jenom nejedeme na měsíc, a i když spousta lidí tuto drobnost považuje za zbytečnost, já jsem opačného názoru.

Lékárny jsou ve městech na každém rohu, to je jasné, ale pokud jsme někde maličko mimo civilizaci, nemám na mysli úplně mimo civilizaci, to snad ani v Evropě nejde, ale pokud jsme stranou a v noci nás přepadnou střevní potíže, silná rýma, nezastavitelný kašel, něco nám vlétne do oka a my už skoro nevidíme pro řezavou bolest, škrábanec od větve, který se zdál v pohodě se zanítí a tak podobně je dobré mít po ruce léky a ty kdesi u moře nekoupíme. Je zbytečné trpět a pak ujíždět k nejbližší lékárně. Já jsem holt takový syslík a mám ráda pro mne důležité věci při ruce. Přimlouvám se za alespoň malou příruční lékárnu, tu podle mého mínění by každý cestovatel měl mít, byť jede na 14 dnů.

 

Další, co nám bude ve Španělsku chybět je obyčejný kmín. Plánujeme nějakou chvíli pobýt na Ebru. Zdenda si koupí rybářský lístek, nějaké denní povolenky a bude rybařit a budeme se cpát candáty. Nejlepší candát je grilovaný, na pánvi je taky dobrý, a jen maličko posolit, pokmínovat, na závěr trochu máslíčka, pokapat citronkem, jejda, to je dobrota. No a ve Španělsku mají kmínu jako šafránu. Prodávají Římský kmín, ale ten je dost voňavý a nám až tolik nechutná. Zdenda je velký rybář a vkládám do něj všechny své naděje. Dokonce jsme koupili za hříšné peníze mrazák do kufru. To jako když těch ryb bude víc, budeme je baštit celou zimu a na jaře zase nějaké nachytá a přivezeme si je domů.

 Takže zásoba kmínu to jistí a pak už jen celer. To je taky zajímavé. Celer se normálně v obchodě neprodává, španěláci moc celer nepoužívají a jediné místo, kde jsem ho koupila byl velký trh. Ten jsme vždycky celý prochodili, než jsme objevili stánek kde aspoň pár kořenů celeru měli. Jenže, to musí být velký trh, a malých trzích jsme úspěšný nikdy nebyli. Uvařit hovězí nebo kuřecí vývar bez kousku celeru snad ani nejde, a tak to řeším tak, že si ještě v Čechách celer koupím, nakrájím a dám v pytlíčku na mrazák. Jinak absolutně nemá cenu sebou do Španělska cokoliv vozit. Teda alespoň mě nic nenapadá.  

 

No a mezitím jsme podnikli ještě návštěvu u příbuzenstva, tety Mariky, Luďka a Olgy a můžeme v klidu a pohodě vjet do Německa. Uf a další, desátý rok na cestě je před námi. Přesně 1. prosince nám začne 10 rok putování nejdříve po pobřeží Evropy, ale to už máme za sebou a teď už si jedeme užívat zimního tepla do Španělska.

 Opět jedeme Německem jinou trasou a samozřejmě, mimo dálnici. Tu využíváme jen v případě rychlého návratu, ale jinak jet po dálnici je velká škoda, protože nevidíme zhola nic a přitom je Německo úžasné. Ovšem, my jsme dneska v oblasti Durynska, území bývalého NDR a řekla bych, že je to tady stále znát.

 Dnešní trasa je:

Bohužel, máme zataženo, a tak se za jízdy fotí dost obtížně a hlavně, pokud je vesnice nebo malé městečko nehezké, tak pod podmračenou oblohou je to ještě horší.

V této oblasti jsou velká naleziště břidlice, a tak všechny domy mají fasádu a střechu z břidlicových tašek. Kdyby jen svítilo sluníčko, nebyly by vesnice tak ponuré, ale dneska to působí hodně šedě.

Nicméně, člověk musí obdivovat um, mistrovství či jak to nazvat, s jakým tady s břidlicí pracují a co vše s materiálem, který je všude kolem nás dokázali, jak umně ho místní využili. Mnohé domy mají na fasádě zajímavé ornamenty. Kdysi dávno jsem viděla mistra, jak zpracovává břidlici na tašky na střechu.

Pomalu a velmi precizně nejdříve oddělil ze silného kusu plát břidlice a ten pak podle šablony pomaličku kleštěmi odštipoval do požadovaného tvaru. Vůbec si nedovedu představit cenu břidlicové střechy natož celé fasády a střechy.

Je zajímavé, že i v této oblasti se nové rodinné domy už starým zvykům poněkud vymykají, ale některé vesnice,

kde žádné výjimky neplatí mají i na nových domech střechy z břidlice. Konečně vykouklo sluníčko a hned je vše mnohem hezčí. 

 

Durynsko jsme si už v několika směrech projeli a dneska se konečně dostáváme do Durynského lesa, které je známé jako zelený skvost Durynska.

Mohutné lesy jsou všude kolem nás, jen i tady mají velké napadení kůrovcem. Celé veliké kusy lesa zmizely a dál mizí.

Všude kolem nás jsou na okrajích veliké hromady vytěženého dříví a někde dokonce zřídili provizorní místa na štěpkování. Kopce štěpky, štěpkovače a náklaďáky plné dřeva čekající na vyložení. Smutný obraz.

Projeli jsme velkou částí Duryňského lesa a řekla bych, že tady ještě vyhráno nemají. Spousta suchých rezavých stromů, které čekají na vytěžení stojí v hloučcích mezi zdravým porostem.

Viděli jsme cestou množství mechanizace, kterou káceli, stahovali anebo odváželi zasažené stromy tak snad lidé v tomto případě zvítězí, ale při rozlehlosti Duryňského lesa to nebude ani lehké, ani jednoduché. No, držme jim palce.

 

Dnešním stáním na noc je městečko Vacha, které je vyloženě na hranicích bývalé NDR a západního Německa.

Možná je to blízkostí bývalého západního souseda, který je zvyklý na jistý komfort, nebo jsou tady tak osvícený, každopádně na velkém parkovišti jsou dvě, tři místa vyhrazená pro obytná auta.

Jsme pár kroků od centra maličkého městečka Vacha a oni tu pro nás vytvořili takovéto stání. Paráda. A to nemluvím o možnosti připojit se na elektriku a teď pozor! Cena je neuvěřitelná ba přímo luxusní.

A jako bonbónek, parádní přístřešek pro nás. Tak to se hned tak nevidí.

Samozřejmě jsme si prošli městečko. Konečně skončili břidlicové domy a dýchlo na nás umění hrázděných staveb.

Nevím proč, ale hrázděné domy se mě vždycky moc líbily a hlavně, u moderních domků kousek dál od centra, zmizely ploty.

Domy jsou odděleny maximálně jen nízkými plůtky což je moc hezké.

Dnešní trasa je:

Vjeli jsme do další spolkové země, a to do Hesenska. Hesenskem jsme samozřejmě už projížděli, dvakrát, ale o pár kilometrů níže.

Jedna cesta z Čech vedla okolo Frankfurt nad Mohanem a Wiesbaden, pak jsme se vraceli kousek výš přes Marburg a teď jedeme ještě severněji k jezeru Edersee, které bychom si rádi objeli na kole.

 

A to takhle projíždíme severním Hesenskem a najednou nakoukneme do postranní ulice jakéhosi malého města, kterým právě projíždíme a ejhle, ono se z toho vyklube starobylé město Homberg. Už vstupní brána je úžasně vyzdobená květinami a staré město je opět, jak jinak úžasné.

Hned vedle je velké parkoviště prodejny Edeka, tak šup tam a jdeme si město prohlédnout. Miluji malá města, kde staré město je ještě menší a my ho máme za chvilku prohlídnuté a můžeme pokračovat dál. První písemná zmínka o Hombergu an der Ohm pochází z roku 1065, kdy král Jindřich IV. daroval deset kopyt "Hohunburchu" klášteru Hersfeld.

Městu Homberg an der Ohm byla poprvé v roce 1554 udělena dvě spravedlivá privilegia od lantkraběte Filipa Velkolepého.

Schválením dalších trhů v letech 1681, 1710 a 1739 se Homberg vyvinul v hojně navštěvované tržní město, ve kterém se ročně konalo šest obecných a dobytčích trhů, z nichž se dochoval „studený trh“,

který se koná na konci října do dnešního dne. Existují doklady o mincovně v Hombergu an der Ohm již ze 13. století.

Dvoustranné groše byly raženy pod vedením mincovny Sophie Brabantské, dcery sv. Alžběty Durynské. Talik maličko z historie.

 

Naším cílem je veliké jezero Edersee. Hrad Waldeck a pod ním jezero. Představme si jezero obklopené vysokými lesnatými kopci jakoby utopené v kopcích a lesích a my musíme sjet z hradu dolů k jezeru, kde je na mapě avizované stání pro obytná auta.

Nejdřív se sjet nedalo, silnice z nějakého důvodu je uzavřená, museli jsme se vrátit a objížďkou se dostat k vodě a pak se ukázalo, že stání není stání ale kemp.

Zdenda má klasicky dopředu připravený plán B a plán C a z toho nakonec vypadlo moc hezké místo a světe div se, jsou tu dva odpadkové koše a dvě toytoyky.

Okolo jezera vede zhruba 50 km cyklo trasa, kromě další spousty cyklotras, kterou bychom si rádi zítra projeli. Tady je vlastně úplně jedno kde stojíme, protože široký chodník je určen jako cyklo stezka a chodník pro pěší. Jen jestli nám aspoň trošku bude přát počasí.

Ale večer se teplota zvedla až na neskutečných 22°C v deset hodin večer, což je sice fajn, jen aby to do zítra vydrželo. Předpověď je všelijaká. Mapa je připravená, oběd sebou naplánovaný, a tak snad vše vyjde podle našeho přání.

 Dnešní trasa je:

 

Čekáme na počasí, abychom mohli objet překrásné jezero Edersee a protože skoro celý den prší, tak jsem alespoň dokončila další díl Finance na cestách. Myslela jsem, že už to bude poslední díl, ale ještě je tu velká kapitola, se kterou musíme při plánování dlouhodobého pobytu v autě počítat a tou je servis a údržba auta, doplňky ano či ne, věci zbytné a nezbytné a nakonec, jak se zabavit, abychom to naše dlouhé cestování ve zdraví přežili.  Myslela jsem si, že to vše včetně pojištění nacpu do jedné kapitoly, ale klasicky jsem se zakecala, a tak bude ještě jedna.

 

Finance na cestách – díl šestý, (měl být závěrečný).

 Poslední pátý díl jsem ukončila naťuknutou problematikou zdravotního pojištění. Je to další nemalý výdaj spojený s cestováním, na který bychom měli při našem plánování myslet a který bychom neměli v žádném případě zanedbat.  Je to každého věc, jak se s touto otázkou popasuje a jestli si vyřídí, pořídí, zařídí kloudné zdravotní pojištění, protože na cestách se nám může a samozřejmě nemusí přihodit leccos. Můžeme si ošklivě zlomit ruku, ještě hůř nohu, můžeme dostat srdeční kolaps a já nevím co všechno. Blbý akutní zánět slepého střeva taky nepočká na náš návrat do republiky, a tak bych mohla pokračovat donekonečna. Nemá smysl sedět doma na zadku s tím, že raději nikam nepojedu, protože „co kdyby“? To „co kdyby“ taky nikdy nemusí přijít, ale my přijdeme o spoustu let krásného cestování a poznávání. Jen je potřeba udělat maximum pro to, abychom při eventuální zdravotní komplikaci neodevzdali pojišťovně klíče od domu a neodešli pod most jako holátka.

Náhoda tomu chtěla, že naše sousedka pracuje už hodně let na přepážce VZP a tak mi skvěle posloužila jako zdroj informací přímo od pramene.

 

Tak odkud začít.

 Velice oblíbené řešení je, spoléhat se na kartičku pojištěnce. Hodně se o tom mluvilo, v novinách se napsala spousta článků, že nás na kartičku pojištěnce všude ošetří a že si to pak pojišťovny mezi sebou vyřídí. Částečně je to pravda, ale má to spoustu háčků, ba přímo háků. Na kartičku pojištěnce nám všude poskytnou nezbytnou péči na záchranu života, ale vše, co je nad rámec si musíme zaplatit sami. Cokoliv je navíc, tak si hradíme ze své kapsy. Budeme potřebovat převoz do domoviny v sanitce? Už si ho platíme sami a takový převoz nás klidně vyjde na půl milionu a pokud budeme při převozu potřebovat cokoliv speciálnějšího cena přes milion není žádnou výjimkou. Na kartičku z 99 % procent platíme za ošetření hotově na místě a pak se dohadujeme s naší pojišťovnou na proplacení faktury. Jenže, opět narážíme na definici nezbytná péče. Co vše je ta nezbytná péče jednak určují vnitřní pravidla té které pojišťovny, ke kterým nemáme šanci se dostat a pak je to na likvidátorovi, který samozřejmě kope za pojišťovnu.

Dalším problémem je, když nemocnice, ve které nám dali nohu do sádry byla soukromá, v široké daleké vzdálenosti státní zrovna není, a to nemluvím o ošklivé zlomenině, kdy je potřeba operace. Jsme tedy odoperovaný, noha je v sádře, uhradili jsme nemocnici fakturu a my teď chceme nemalý účet od naší pojišťovny proplatit.  Můžeme se rozhodnout, jestli budeme chtít proplacení v německém nebo českém tarifu. Pokud v německém, tak se musíme připravit na několikaměsíční čekání, protože česká pojišťovna se dotáže, co vše se za péči poskytlo a pak nám proplatí jen to, co by se poskytlo u nás. Je šumák, že jsme dostali lepší, kvalitnější sádru, která se ale běžně používá třeba ve Francii ve státní nemocnici, ale u nás by to byl nadstandard. To jsem uvedla jen jako příklad. Tím samozřejmě nechci říct, že ve Francii mají jen luxus a u nás nám na nohu naplácají kde co.

Takže likvidátor dá na jednu hromadu vše, co by pojišťovně naúčtovala jako to naprostý minimum naše nemocnice a to proplatí. Jestli je na účtu částka o polovinu vyšší tak to holt máme smůlu. Veliký problém je u soukromých zdravotnických zařízení, které si ještě na konci fakturované částky připočtou svojí marži, která také nebývá nijak nízká a ta samozřejmě jde celá za námi. Léky, tak ty podle pravidel EU si na modrou kartu pojištěnce v zahraničí platíme úplně sami. Z pojištění lékařských výloh, což je naše připojištění na cesty se hradí i náklady na spoluúčast za ošetření, hospitalizaci a předpis léků, které je podle pravidel dané země zdarma, ovšem na modrou pojištěneckou kartu si už vše toto hradíme sami. Zkrátka, veškerá další péče, která jde nad rámec péče zachraňující život, nezbytná péče, tak vše jde už za námi.

Ruku na srdce, kdo z nás je tak chladnokrevný, kdo z nás by se v situaci, kdy nám partner kolabuje zabýval tím, jestli ho sanitka veze do státní nebo soukromé nemocnice. Kdo bude zjišťovat, jestli mu náhodou není poskytovaná nadstandartní péče. Pro nás je v danou chvíli důležité, že ho vezou někam, kde mu pomůžou a víc nás v danou chvíli nezajímá.

 

Dalším problémem, který se vztahuje ke všem pojištěním je prevence. Pokud se nám v zahraničí přihodí cokoliv, co je spojené s dlouhodobějším zdravotním problémem, byť skrytým, o kterém jsme vůbec nevěděli, a dalo by se tomu předejít, tak vždy je na pořadu dne otázka, kdy jsme prodělali poslední preventivní kontrolu. Pokud na kontroly kašleme, vykašle se na nás i pojišťovna. Na druhou stranu, i když jsme poctivý a na prevence chodíme, tak to stále nemusí stačit. Dalo by se říct „i když uděláš maximum, nemusí to stačit“.

Strašně záleží na likvidátorovi pojišťovny, jak moc se bude v našich papírech utápět. Jak moc velký bude šťoura a případ zlomené nohy s následnou akutní operací, kdy se likvidátor zajímal o obutí pacienta není žádnou výjimkou. Další, co je ohromný problém je vymezení toho, co ještě spadá do pojmu „nezbytná péče“. Neexistuje žádný seznam, manuál, předpis. Obecně lze jen říct, že je to taková péče, která nám má zachránit život. Nic víc. Vše, co jde nad si už hradíme ze svého a zároveň, za námi jde rozdíl mezi vykázanou cenou za úkon v zahraničí a u nás. 

 

V tomto bodě jsem měla hypotetický dotaz a to, prodělala jsem operaci akutní zánět slepého střeva a byla jsem umístěna po operaci na JIP (jednotku intenzivní péče), ale tam už mi poskytli jen pooperační péči, tam už mi život nezachraňovali, to teda znamená, že bych si měla pobyt na JIP a následné dva dny na lůžku uhradit sama? To mě jako odoperují a vyšoupnou z nemocnice na ulici? No, nevyšoupnou, samozřejmě, jsem v limbu a lékaři jsou zavázaný přísahou životy zachraňovat, takže jsem na JIP pak na pokoji, kde se šťastně proberu zbavena kusu střeva a kde jsou mi podávány léky, kde mě všelijak kontrolují, dostanu nový obvazy, stravu a tak dále a to vše, včetně místa na lůžku, práci sester, lékařů si pěkně zaplatím ze svého. Je údajně mnoho případů, kdy nemocnice odmítla pacienta propustit, dokud nezaplatí. Pak si rodina, příbuzenstvo musí obratem vyřídit půjčku, úvěr, vybrat z účtu všechny peníze a platbu okamžitě uhradit, pokud ovšem ty statisíce nemáme na účtu. Každý den se počítá.

 

Dalším skupinou je celoroční zdravotní připojištění návratové – tříměsíční anebo beznávratové. O tom jsem už psala tady na stránkách v sekci Pojištění. Těch možností zdravotního pojištění je celá řada, asi tak jako pojištění aut nebo majetku. Pak je ještě hojně využíváno zdravotní pojištění k platební kartě. Ve všech těchto případech je strašně důležité, pokud už se pro nějaký produkt připojištění rozhodneme, opravdu si pečlivě zjistit co vše musíme splňovat, abychom se nedostali do problémů a na co máme nárok. Vůbec nejlepší je písemná komunikace. Všechny pojišťovny mají emailovou adresu kam lze vznést dotazy a co si budeme povídat, co je psáno, je dáno. Paní nebo pan za přepážkou, kteří nám dali zavádějící informace anebo jen polovičaté už tam dávno nejsou a pokud jsou, tak jednak si nás už nepamatují a s přehledem vše popřou.

Další problém je vyšší věk. Jakmile se přehoupneme přes 70 let, platba za pojištění je vyšší, ale vyšší jsou i náklady na případnou léčbu a s tím spojenou úhradu. Pokud jsme nějak dlouhodobě nemocný, například máme vyšší tlak, nebo problém se srdcem, křečové žíly, trpíme astmatem a tak dál, tak by měla být před odjezdem do zahraničí samozřejmostí lékařská kontrola a konzultace s ošetřujícím lékařem. Údajně je to jeden z faktorů, který pojišťovna zjišťuje hned v úvodu, pokud má hradit vyšší částku za ošetření v zahraničí a je jedno, jestli jsme připojištěný anebo ne. Jestli cestujeme jen na kartu pojištěnce anebo máme velmi vysoké zdravotní připojištění.

 

Závěrem bych ráda uvedla jeden jediný příklad, který se stal našemu kamarádovi. který žil s přítelkyní, občanka země, ve které žili, dlouhodobě v zahraničí a měl jen základní pojištění ke kartě, tedy tříměsíční. Kamarád byl veskrze zdravý a nic ho netrápilo. Po jedné naší návštěvě a dlouhém hovoru o tom, jak riskuje a co by kdyby, zkrátka po pár měsících, při jedné návštěvě domoviny si po lékařské kontrole hned zařídil beznávratové připojištění.  Co čert nechtěl, za pár měsíců se mu začalo špatně dýchat, asi nachlazení, ale vyklubal se z toho ošklivý zánět plic a musel urgentně do nemocnice, kde mu udělali jakýsi zákrok, dva dny byl na JIP a dva dny na pokoji na pozorování. To vše stálo lehce přes 500 tisíc korun.  Naše pojišťovna se cukala s uhrazením nemocnici, údajně neměli všechny potřebné doklady, přestože kamarád splnil vše, a tak přítelkyně, jako občanka té země zaplatila po dohodě s nemocnicí 300 tisíc s tím, že zbytek dlužila. Pojišťovna nakonec vše uhradila, ale co víme, byl to boj. Zjišťovali si vše myslitelné, pomalu s kým seděl v první třídě v lavici.

 

Závěrem bych ještě chtěla říct, rozhodně nechceme nikoho od cestování odrazovat, cestování je nádherná věc a už vůbec nechci strašit tím co vše se může stát. Je jen na každém, jak se rozhodne, jestli se připojistí nebo se spolehne na kartičku pojištěnce, jestli bude chodit na prevence k lékaři nebo ne.  V žádném případě nechceme nikomu nic doporučovat a rozhodně se nebudeme pouštět do diskusí, jestli je připojištění nutné, důležité, jestli má cenu vyhazovat za to peníze a tak podobně. A už vůbec se zde nezabývám tím, jakou pojišťovnu zvolit. Nevím a neznám parametry pojišťoven, co vše nabízejí a prosím, zjišťovat to rozhodně nebudeme. Já jsem se zde snažila jen upozornit na další možné úskalí cestování a případný výdaj, se kterým by mělo být v našich propočtech počítáno.

 

Všem nám přeji, ať pojištěným nebo nepojištěným, pevné zdraví na cestách a ať nic z toho co jsem zde popisovala nepotřebujeme.

 (znalci poznali, všechny fotky jsou vzpomínkou na  Kanárské ostrovy ) 

Tak nějak se počasí nevylepšuje a my stále čekáme na jedenáctou hodinu, jestli teda jako bude pršet nebo ne. Předpověď je jasná, nic moc.

Nakonec jsme se zvedli, jedeme a udělali jsme dobře. Neprší, ba naopak to začíná vypadat, že se nakonec ukáže sluníčko. Pravda, je poněkud chladno a já jsem klasicky nabalená jako pumpa, teda spíš cibule. Jestli se udělá opravdu teplo jen nevím, kam budu ty jednotlivé vrstvy, co mám na sobě dávat.

Samozřejmě, je podzim a můj cyklo outfit doplňují elegantní fleesové rukavičky. Okolo celého jezera, vlastně přehradní nádrže vede luxusní cyklostezka. Řekla bych, že po Nizozemí jsou Němci nejlepší na budování pohodlných cyklostezek. Hezky pěkně asfalt, žádná šotolina.

Jen na druhé straně jezera, kde se jede lesem je celá cyklostezka vysypaná maličkými kamínky, což je podle mého příjemnější než asfaltový povrch.

Nebo nedej bože kořeny stromů přes cestu, louže a podobné radůstky jež jsou zcela běžné a na které jsme zvyklí z domoviny. Když si jen vezmu cyklostezku z Káraného do Lysé nad Labem a druhou stranou zpět k Čelákovicím, která vede úžasnou krajinou, z dvou třetin podél Labe, tak jen tenhle úsek je spíše za trest.

Téměř celá cesta je plná kořenů okolních stromů, což jim samozřejmě nemám za zlé, oni tu byly dřív, ale jet takovým terénem je spíše pro krosová kola než cyklostezka pro turisty. Tady se jim podařilo něco úžasného.

Za celou cestu, kterou jsme dneska ujeli jsme se snad ani jednou nepřipletli mezi auta. Celá trasa okolo jezera vedla po cyklostezce.

Ale nic, vraťme se k jezeru Edersee na které shlíží hrad Waldeck, který je přeměněný na luxusní hotel.

My z podhradí spíme na parkovišti, které je příjemné a klidné. K večeru úplně ustala doprava, a tak se tady hezky spinkalo. A jak jsme si všimli, Němci žádný ranní ptáčata nejsou a ani po ránu nás nerušili. Přeci jenom stojíme kousek od silnice.

 

Ujeli jsme krásných 53 km a je nám fajn. Celá cyklostezka byla opravdu moc hezká, zvláště celý úsek naproti přes jezero vede lesem a z té naší strany je příjemně široký chodník pro pěší i cyklisty. Odpoledne jsme si sedli do křesílek na sluníčko a vychutnáváme si kávičku. Je pohoda.  

Než začnu s dnešním dnem, ráda bych za nás oba dva poděkovala panu Petrovi za velice milý komentář v Návštěvní knize. Ještě jednou, děkujeme.

 

Přejeli jsme k dalšímu jezeru a tím je jezero s přehradou Möhnesee. Celé dopoledne je ohromná mlha, ale když se zvedne, tak je tady moc hezky. Opět projíždíme několika přírodními parky, ale všude je vidět co i tady napáchal kůrovec.

Člověku je smutno, když vidí, co dokázal napáchat maličký brouček jménem kůrovec. Projíždíme už třetí spolkovou zemí, kde je situace v lesích k uzoufání. Ohromné plochy jsou vykácené a další obrovské plochy čekají na vykácení. Někde je vidět, že celé skupiny stromů jsou ponechány osudu a kácet se nejspíš nebudou.

Jen se tak domníváme, protože stromy jsou suché dlouhou dobu, rozhodně víc jak rok. Všude je spousta dřeva, která čeká na svoz anebo taky tady zůstane.

Někde po vykácení smrků zůstaly jenom listnaté stromy a někde jsou ostrůvky ještě zdravých smrků. Nevíme, jaká je v Německu strategie v boji s kůrovcem, každopádně, asi jim to tady funguje jako u nás, tedy, nic moc.

 

Jezero Möhensee je tvrdý oříšek na parkování. Opět je to tady tak jako u jezera Edersee, kde jsme měli na výběr parkovacích míst několik možností. Tady je jakékoliv parkovací místo, i úplně blbé na trávě nebo zastrčené v lese osazené parkovacími automaty, které i když je po sezoně jsou stále funkční.

Tak jsme si projeli polovinu jezera a bez úspěchu, až Zdenda našel na mapě parkoviště kousek nad jezerem a jak jinak u kostelíčka. Ale co, parkoviště je super, jsme pěkně uklizený a samozřejmě, už tu jsou dva kolegové.

Ale všichni stojíme hezky stranou, tak snad nebudeme místním překážet.

Obyčejně poslední záchranou bývají parkoviště u hřbitovů, ale tentokrát je to u překrásného a velmi zajímavého maličkého kostela se spoustou kamenných soch na zahradě.

Ke kapli Drüggelter neexistuje žádný dokument o jejím původu, ale křesťanské odkazy, jsou vepsány do této neobvyklé kaple v jejím tvaru, orientaci, proporcích, uspořádání sloupů a její kapitální výzdobě – viditelné i neviditelné.

Pravděpodobně byla postavena křižáky – podle vzoru kostela, božího hrobu v Jeruzalémě. Opravdu je to velmi zajímavá stavba, 16 sloupů uspořádaných do dvou prstenců podpírá strop dvanáctiúhelníkové místnosti o průměru pouhých 11 m. Vnější prstenec sloupů se skládá z 12 sloupů. Na úzkých pilastrech a stejných sloupech spočívá křížová klenba.

Vnitřní prstenec tvoří dva sloupy a dva výrazně silnější, zděné pilíře. Mezi prvním a druhým pilířem je natažena valená klenba, do které se zařezávají čepice stehů křížové klenby.

Za kapličkou v zahradě je několik soch uspořádaných do kruhu. Je to tu takové magické místo.

 

Opět, cyklostezka kolem jezera je perfektní a není na co si ani v nejmenším stěžovat. Půlka trasy je podél silnice po široké cyklostezce vedle silnice a půlka je lesem, což je zážitek.

Samotná hráz přehrady je pěkná a veskrze bych řekla, že je to tu moc hezké.

Spousta odpočinkových míst, laviček, všelijakých vyhlídek a světe div se, všude jsou odpadkové koše.

 

Třešničkou na dortu je vyhlídková věž. Přiznávám, že mě se tam zrovna šplhat nechtělo, ostatně, někdo musel hlídat kola, to dá rozum. Ale Zdenda zachránil čest rodiny a na vyhlídku vyšlapal.

 

Odpoledne je příjemně, i když teploty maličko spadly, a protože bylo dneska cvičení tak jsem si dala taky hodinku. Tímto pozdravuji kolegyňky cvičenky z Káraného. Jelikož mi chodí zprávy o času cvičení, vždycky se k Vám přidávám. Dneska bylo cvičení dopoledne, ale budiž mi omluvou, výlet na kolech.

Tak cvičení s Vámi doháním odpoledne. Moc vzpomínám na úžasných pět měsíců cvičení, které jsme s Martinou s Vámi absolvovaly.

Kdy jsme se s Martinou vzájemně hecovaly a povzbuzovaly a jak moc hezky jste nás dvě vzaly mezi sebe. Moc mi chybíte, a tak alespoň na dálku se k Vám vždy přidávám a vzpomínám na ty Vaše úžasné hlášky. Děkuji za vše.

 

Zdenda doplnil na YouTube vida i z předchozích dnů.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.  

 Dnešní trasa byla kratší.

 

Včerejší trasa byla:

Opouštíme Německo. Ještě poslední les, kde je všude kolem nás dílo zkázy, kůrovce.  

Nádherné lesy pomalu padají za oběť maličkému broučku,

který decimuje lesy u nás a jak je patrné i v této části Německa.

 

Krásné Lucembursko. Maličká země, ale moc hezká. Obvykle má i nejlevnější naftu napříč zeměmi, kterými musíme projet do Španělska.

Pokud máme cestu poblíž, vyplatí se sem zajet nejen pro naftu, ale i pro pohlazení po dušičce.

Krásné domy, vyšperkované zahrady a vše přímo vymazlené.

Pastviny plné krav, které jsou snad i vzhledově vybírané, aby svou vyzáží, pro boha, nezkazily výsledný dojem.

Lucembursko, kromě mnoha zvláštností má i jednu naprosto unikátní. Po celé zemi je jednotná cena nafty a plynu, což se hned tak nevidí.

To zkrátka nikde neexistuje. Už jsme projeli celou Evropu a aby v nějaké zemi měli stejnou cenu všechny čerpací stanice různých firem je nemyslitelné.

 

No a už jsme v Belgii, což okamžitě poznáváme podle kvality vozovky.

V tu ránu mi začnou rachtat hrnce v šupleti, nadskakují talíře a za chvíli přesně vím, že mám nějak málo lžiček. Ale vážně, jedeme belgickým venkovem a drkocání, díry na silnici neberou konce.

Teď by se nám hodilo pérování, které samozřejmě nemáme a čehož v tuto chvíli velmi litujeme. Tady je to opravdu náročné. Naštěstí je to jenom na venkově, ale jakmile se přiblížíme městu, hned se situace lepší.

Nicméně, strázně na silnici bohatě kompenzuje skvostná výstavba domů i v té nejmenší vísce.

Jedeme klasicky vedlejšími silnicemi, a i podle vzezření jsou i staré domy opečovávané a opravdu moc hezké. Je to zážitek.

Nová výstavba je velice nadčasová, nápaditá a jak říkám, hezká. Opět naprosto perfektní zahrádky a zahrady, kde se prohání automatické sekačky a kde je vše naprosto precizně upravené a opět, skoro vždy bez vysokých plotů.

Když jsme před pár lety jeli podél pobřeží Belgie, tak jednoznačně, průmyslová města jsem tenkrát hodnotila, jako nic moc.

To zase když do Belgie vjedeme z Holandska, kde je krásné snad úplně všechno.

To pak Belgie na nás okamžitě zapůsobí tak nějak šedě, bez nápadu, bez nizozemské elegance, zkrátka nehezce, ale dneska jsem belgickým venkovem vyloženě uchvácená.

 

Zdenda naplánoval noční stání na parkovišti pro nás ve městě Bouillon, kde je maličké staré centrum a také, měla by tu být pro nás voda, kterou už potřebujeme doplnit.

A hlavně, bude tu klid. Jsme daleko od jakékoliv silnice, nehrozí tady ani noční nájezd omladiny a vyhlídka na klidnou noc ve společnosti kolegů je lákavá.

 

Vodu doplníme ráno. Jdeme si protáhnout nohy do města a při té příležitosti si kupujeme pravé belgické hranolky.

Starý most je ideální na konzumaci něčeho tak výborného jako jsou belgické hranolky připravené v klasické hranolkárně Friteries.

Já sama si dám hranolky tak jednou do roka. Většinou mi hodně vadí zápach smaženého oleje ve většině provozoven, kde hranolky připravují, pak mě vadí omastek, který je na nich a hlavně, většinou jsou hodně solené a já už mnoho let v kuchyni používám naprosté minimum soli.

Jsem toho názoru, že kdo má rád soli víc, nechť si jídlo dosolí, ale abych přes sůl vlastně ani nevěděla co jím, tak to nemusím. Jsem hodně zvědavá, jaké dnešní hranolky budou.

Mírně mě překvapilo, že máme počkat 10 minut. Paní v restauraci s venkovním sezením přesně věděla, kdy hranolky budou a bylo to tak. Za deset minut nám přinesla voňavé bramborové hranolky, velice delikátně osolené.

Majonézu jsme si doobjednali. K hranolkům si můžeme doobjednat ohromnou spoustu všelijakých omáček.

A protože se jedná o belgické národní jídlo, můžeme si o této pro nás obyčejné příloze říct něco víc. I když si řada lidí myslí, že hranolky byly vynalezeny ve Francii, není to pravda, tento pokrm je totiž pravděpodobně belgickou chloubou. Kromě toho, že hranolky jsou patrně belgickým vynálezem, jsou belgické hranolky také mnohem poctivější. Ty pravé belgické hranolky jsou silné, ručně krájené a fritují se ve dvou fázích, aby byly správně křupavé. Vegetariáni si musí dát pozor, ke smažení se totiž nejčastěji používá hovězí tuk dodávající hranolkům charakteristickou chuť a šmrnc. Některé podniky je smaží pouze v rostlinném oleji. Některé ho ale kombinují s živočišným tukem, často se sádlem.

Zkrátka experimentování a dohady co je lepší neberou konce, ale hovězí tuk vítězí.

 

Jak tedy hranolky vůbec vznikly? Říká se, že vznikly na jihu Belgie na konci 17. století. Belgičané byli zvyklí smažit malé rybičky, které chytali v řece Máze. Jednu zimu však řeka zamrzla a někoho tak napadlo nahradit rybičky bramborami, kterých byl dostatek. A hranolky tak byly na světě.

Okolo historie hranolek však koluje mnoho dohadů. K jejich vynalezení se hlásí například i Francouzi, Španělé nebo Britové. Nelze tak úplně stoprocentně říci, kde hranolky vznikly. Ale jednu věc říci lze – belgické hranolky jsou opravdovou pochoutkou.

 

Belgické hranolky jsou od těch klasických odlišné, a to především díky jejich přípravě. Jak taková příprava vypadá? V prvé řadě je potřeba zvolit správnou odrůdu brambor. Často se používá odrůda zvaná “Bintje”, ta je údajně na hranolky nejlepší a ty jsou následně nejchutnější. Pak přichází oloupání brambor a jejich nakrájení na silnější proužky.

Zajímavou fází je smažení, protože na rozdíl od klasických hranolek se ty belgické nesmaží pouze jednou, ale na dvakrát. První smažení 5 minut v horkém tuku 160°, pak se nechají okapat a chvilku odpočinout a hned následuje druhé smažení při 180°také cca 5 minut. Výsledkem je dobrota, kterou jsme si rádi dali a hlavně, sem to patří. Starý kamenný most v belgickém městečku Bouillon, moc hezké historické uličky a pravé belgické hranolky.

 

Co víc si přát.  

 Dnešní trasa je: 

Včerejší trasa byla: 

Dnešní den bude opět drobet o kultuře. Čeká nás město Laon, které se údajně pyšní naprosto úchvatnou gotickou katedrálou.

 Máme krásný, ale už poněkud chladný den. Ranní teploty kolem 9 °C nejsou nic moc. Jedeme moc hezkou krajinou. To se musí frantíkům nechat.

Zemi mají opravdu moc hezkou, jen na těch svých domech by mohli drobet zapracovat. Nová výstavba je parádní, ale na starší a staré domy vyloženě kašlou.

Nevím, čím to je, ale jak jednou Zdenda podotkl, ve Francii si na venkově nebo v malém městě koupíš dům a na střeše můžeš rovnou sázet brambory.

Některá malá města jsou tak nehezká, že se mi ani nechce vytahovat foťák, ale vyjedeme ze staré zástavby a překvapí nás nové domy, které jsou vyloženě luxusní.

Samozřejmě sluníčko taky dělá divy. 

Něco jako by si řekli, na tom starém už nezáleží, ale nový musí být výstavní. Ve Francii jsme už strávili vlastně dvě celé zimy a pokaždé když jedeme na jih jedeme jinou cestou, tam i zpět, takže se dá říct, že už jsme si Francii hodně projeli, ale mentalitu, nebo proč dokáží tak strašně pečovat o svoje majetky, tak to jsme nepochopili, ani náhodou. Jediná výjimka je oblast Bretaně a Normandie, tam se ocitneme v úplně jiné Francii, ale jak nám bylo vysvětleno, to údajně nejsou Francouzi, to jsou pro změnu potomci britských Keltů po úspěšném obsazení oblasti Vilémem Dobyvatelem a Normandie to jsou zase potomci vikingských dobyvatelů. Obě tyto oblasti si do jisté míry zachovali svůj osobitý způsob života. Keltové s sebou přinesli jak jinou kulturu, tak odlišný jazyk vzhledem k území zbytku Francie, a to v podstatě přetrvalo dodnes. Musíme ve Francii strávit maličko víc času abychom do sebe nasáli atmosféru jiných oblastí a pak, když po několika měsíčním putování po Francii vjedeme do Bretaně, tak si říkáme, ksakru, kde jsme se to ocitli. To přeci nemůže být Francie! Ale je a my se nestačíme divit.

 

Naštěstí můžeme parkovat hned pod hradbami, což je skvělé. Staré město s katedrálou je jak jinak opět na kopci a když můžeme stát hned a bukem, tak proč ne. A kupodivu, je tady stání zdarma, což u takových památek nebývá zvykem a pak, pokud nechceme zaplatit hříšné peníze za pár hodin parkování, tak musíme odjet poměrně dost daleko. A hezky pěkně k památce dojít pěšky.

 

Středověké hradby a brána jsou z 13–14 století, ale katedrála je mnohem mladší. Nicméně, jdeme do města a hned do katedrály.

Katedrála Panny Marie (Notre-Dame) z let 1155–1235, byla postavena podle vzoru opatství Saint-Denis a naopak sloužila jako vzor pro katedrály v Chartres, v Magdeburgu a v Paříži. Je 110 m dlouhá s pěti věžemi o výšce 56-60 m.

Bohatá plastická výzdoba byla poškozena za francouzské revoluce a středověká barevná okna poškodil výbuch blízké prachárny v roce 1870. V sousedství je biskupský palác s gotickou křížovou chodbou a patrovou kaplí ze 12. století. 110 dlouhá katedrála je monumentální. Se svou výškou klenby 24 m a výškou kopule 42 m byla na tehdejší dobu velmi unikátní.

Koho by toto téma zajímalo více, jak se dříve stavělo, doporučuji naprosto skvostnou knihu Pilíře země od pana spisovatele Ken Follett a nebo perfektní 4 díly zfilmované podlé této knihy pod stejným názvem.

Jelikož jsem nejdříve četla knihu a až po dlouhé době viděla filmy, mohu vřele doporučit obojí.

Pokud pilný čtenář přechroupe ohromnou bichli Pilíře země, může se pustit do pokračování v podobě další bichle Na věky věků. Knihy jsou opravdu parádní čtení.

 

Jinak Laon není dál ničím moc zajímavý. Středověké město zhusta ustoupilo novější zástavbě, tak jsme si jen protáhli nohy a jdeme zpět.

 

Jen jedna maličká zajímavost. I takto se dá udržet při životě padající zeď. Nač ji opravovat, když jí můžeme podepřít kusy lešení.

Jen jsem si říkala, že to musí být docela odvaha chodit tu každý den a jen se tiše modlit, aby ta zeď spadla buď přede mnou nebo za mnou.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní trasa je:

Dnešní den byl poněkud dlouhý. Urazili jsme 214 kilometrů a jako první jsme si prohlédli jedinečnou katedrálu sv. Petra ve městě Beauvais.

 

 Počátky kostela se datují do 10. století. Po požáru města roku 1225 začala v následujícím roce výstavba nové katedrály.

Město v té době patřilo k nejbohatším francouzským městům a místní katedrála měla být jednou z nejvelkolepějších staveb své doby.

Kolem poloviny 13. století došlo během stavebních prací ke změně plánů, stavba chóru byla završena extrémně protaženými okny a klenbou v rekordní výšce přes 48 metrů.

Chór byl dokončen v roce 1272, již v roce 1284 se zřítil.

Důvodem zřícení nebyla výška stavby, ale chyby v opěrném systému.

Při opravě byl zdvojen počet pilířů a tím opěrný systém posílen (přesto není katedrála dodnes zcela v pořádku a jsou nutná nákladná podpůrná opatření).

A je to v katedrále vidět.  Některé sloupy musí být podepřeny a ve výšce jsou pilíře svázány k sobě.

 

Kostel sv. Petra je na seznamu Světového dědictví UNESCO, a tak jsme ho samozřejmě nemohli minout. Je to jednak středověká katedrála zaklenutá nejvyšší gotickou klenbou na světě a pak, mají tu opět naprosto úžasný orloj a středověké hodiny.

Orloj se v každou celou hodinu rozehraje, něco jako náš orloj na Staroměstském náměstí, ale toto je takový kapesní orloj. Spousta hejblátek a udělátek se dá do pohybu a na hoře rotují všelijaké postavičky včetně čerta. Je to krásná práce.

 

Hned vedle jsou stále jdoucí středověké hodiny, které taky v celou vydávaly jakési zvuky, ale vedle té nablýskané parády nemají šanci se nějak více prosadit.

Dokonce bych řekla, že je mnoho návštěvníků vyloženě přehlédne. Všichni stojí u orloje a zkoumají co vše mohou jednotlivé ciferníky ukazovat a hodin si vůbec nevšimnou.

 

V jejím sousedství je parádní biskupský palác ze 16. století se dvěma věžemi, postavený zčásti na galsko-římských základech. Dnes je to sídlo muzea departementu Oise, který jsme si samozřejmě prohlédli a kupodivu, zde byl vstup zadarmo. Jednalo se jen o tři místnosti s obrazy a užitným porcelánem.

Na biskupském paláci je krásně vidět, jakou moc měla církev ve středověku. Rozhodně nebyla chudá a mohla si dovolit stavět takovéto paláce, zatímco lidé bydlili v dřevěných domech a dřeli se do úmoru.

Církev tehdy ovládala vše a rozhodovala o všem a pokud bylo město bohaté, jako v tomto případě, pak rozmařilost nebrala konce.

Zase na druhou stranu, dochovali se nám do dnešních dnů krásné ukázky tehdejšího stavitelství a umu řemesel.

 

Hned vedle našeho parkoviště, nedaleko nádraží, je veliký středověký kostel sv. Štěpána s románskou lodí, pozdně gotickým vysokým chórem a zajímavou věží v průčelí.

Kostel má původní barevná okna z 15. a 16. století. Chvilku jsme si mysleli, že je to ta naše katedrála,

ale působí opuštěně, což také je, značně ošuntěle a vlastně, ta naše katedrála to není, nicméně velikost kostela je taky udivující.

A chrliče má úžasné.

Tady holt měli velké kostely dva.

   Odpoledne odjíždíme do dalšího místa k zahradě Les Jardins de Claude Monet u městečka Giverny na řece Seina.

    V roce 1980 byla vytvořena nadace Claude Monet a 1. června zahrada a dům otevřely své brány veřejnosti. Velmi rychle se stala oblíbenou destinací pro stále rostoucí počet návštěvníků z celého světa.

  Toto místo je druhé nejnavštěvovanější turistické místo v Normandii po Mont-Saint-Michel ,

dům a zahrady navštíví od dubna do listopadu kolem půl milionu návštěvníků

a při ceně vstupného 11 eur je to už docela slušná suma na údržbu. Na noc spolu s dalšími kolegy parkujeme u zahrady na velkém parkovišti, které je pro nás určené a které je kupodivu zdarma.

   Nakonec jsme ujeli krásných 213 km a zítra pokračujeme dál k řece Loiře. 

Dnešní trasa je: 

Dnešní trasa byla opět hodně náročná. Ujeli jsme přes dvě stě kilometrů a navštívili nádherný zámek na Loiře – Chateau Chambord.

 

Je jedním z největších zámků na Loiře a ve střední Francii. Byl postaven v letech 1519 až 1547 na objednávku Františka I. v zátoce řeky Cosson, levého přítoku Loiry.

 

Nekonečný střešní labyrint s lesem komínů, byl postaven podle návrhů Leonarda da Vinciho. Zámek byl královským sídlem a je zde 426 místností, 83 schodišť, 282 komínů. Na jaře 2017 byly na Chambordu otevřeny původní zahrady. Celkem 600 stromů, 800 keřů, 200 růžových keřů, 15 250 rostlin okrasných živých plotů a 18 874 m² trávníku. Park zámku Chambord je stejně velký jako centrum Paříže, což z něj dělá největší uzavřený park v Evropě.  

Chambord se svou grandiózní architekturou soupeří se zámkem ve Versailles.

A opravdu stojí to za to tento zámek vidět je to neskutečný zážitek. Stačí jen se okolo něj projít anebo, jen okolo projet, protože zámek stojí u silnice, a tak si ho můžeme z auta pěkně prohlédnout.

Jen si tak říkám, okna bych tu mýt nechtěla. Docela by mě zajímalo, kolik bylo potřeba služebnictva na chod takové haluzny. Jen kolik lidí muselo nanášet dříví do krbů a že se ho spálilo! Kolik služebných bylo zapotřebí, aby bylo aspoň v části zámku čisto.

Utřít prach, zamést, vytřít podlahy, umýt ty šílený okna. Pak tu máme kuchaříky, pradlenky, krejčí, zahradníky, jen těch musela být armáda, aby zvládli tak ohromnou zahradu udržet v pěkném stavu a to tenkrát nebyly sekačky, pračky, všechno hezky pěkně ručně. Strašná práce.

 

To je všechno hezké, ale parkovacích míst je poskrovnu. Vlastně jen jedno parkoviště je pro nás vyhrazeno, ale stojí 11 eur. Opět jedenáct eur, stejně jako ve včerejší zahradě. Vypadá to, že se jim všem cena 11 eur zdá veskrze přijatelná. S ohledem na to, že jsme v oblasti, kde je všelijakých zámků nepočítaně, nechceme dávat za stání tolik peněz. Jedeme dál a parkujeme na okraji lesa asi dva kilometry od zámku.

Já jsem místo vyhodnotila jako ne příliš bezpečné a raději jsem zůstala hlídat. Zkrátka, nelíbilo se mi nechávat auto tak samotné v lese, kde hlavně jezdí spousta aut a vytipovat si nás není vůbec žádný problém.

A teď přesně nastalo to, co jsem si představovala, že by mohlo nastat. Přijela dvě auta, jedno si stouplo za nás a jedno před nás, vyloženě předkem k nám. Uvnitř mlaďoši, kteří jen koukali, ale když mě uviděli, hned odjeli. Jsem bytostně přesvědčená, že to byli zloději, ale samozřejmě se mohu mýlit.

Kolem zámku na parkovištích se pohybuje spousta policistů a před zámkem jsou vyrovnané policejní motorky. Jaká to ukázka hrající na pocit bezpečnosti. Když jsme projížděli, všude na všech vjezdech jsou minimálně dva policisté nebo vojáci se samopaly v rukou.

Je patrná zvýšená ostraha, ale dva kilometry od zámku, v lese, může být pro zloděje už volné pole působnosti a to, že občas projede policejní auto mi zrovna na klidu nepřidalo a Zdenda ani nijak neprotestoval. Takže nejspíš se mnou maličko souhlasil. Zdenda teda šel sám, obešel zámek, nafotil spoustu fotek a jeli jsme dál.

 

Máme příjemné a klidné místo na stání ve městečku Contres, kde je i servis zdarma, tak není nač si stěžovat.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je:

Projíždíme velkým přírodním parkem Limousin, ale prší. Naprosto chápu, že je déšť potřeba.

Půda je tu všude ohromně vyschlá a s ohledem na to, že projíždíme oblastí, kde je jedna pastva pro dobytek vedle druhé, chovatelé potřebují, aby aspoň trochu rostla tráva.

Ale opět se ocitáme v neuvěřitelně rozporuplné oblasti. Tím, jak projíždíme venkovem, vidíme neuvěřitelně zchátralé vesnice a hned o kousek dál, vesnice moc pěkné.

Tak nějak už tomu přestáváme rozumět. Kdyby to byly vesnice opuštěné, ale i v naprosto šílených domech lidé bydlí a mají před domy drahá auta. Nedá se říct, že by to byli lidé na okraji společnosti, to v žádném případě.

Vesnice jsou většinou osazeny dopravní značkou s 30 km rychlostí, a tak máme plno času pozorovat a hlavně, dohadovat se, proč tomu tak je. Vidíme moc hezky oblečenou paní s pánem, jak nasedají do velikého bavoráku, mercedesu, nebo něco podobného je zaparkované vedle domku, kde už mnoho a mnoho let chybí okap a dům je z poloviny promáčený. Vždyť musí mít v bytě vlhko a plíseň.

Není možné, aby dům byl zvenku viditelně mokrý a zevnitř nic. Ať mi nikdo nevykládá, že uvnitř budou mít sucho. Okap chybí určitě několik let, to není momentální situace a proč to nespraví?

Zanedbané zahrady jsou jen takovou třešničkou na dortu. Co ti lidé dělají, co mají za práci a proč jim nevadí bydlit v tak ošklivých domech.

A takových dohadů máme cestou přes polovinu Francie. Stále o tom píšu a stále nás to udivuje.

No a ujedeme pár kilometrů dál, do další vesnice a ta je jak z katalogu.

A to už jsme s rozumem úplně v koncích a naše teorie, konstrukce, a dohady berou za své.

Škoda, že neumíme řeč, protože nebyl by až tak problém se cestou někde zastavit a dát se do řeči s někým u kávy, Francouzi jsou nesmírně komunikativní a dají se okamžitě do řeči.

 

Madame de Pompadour a její zámek, tam dneska spíme, teda, kousek od něj. Jméno Pompadour je dobře známé díky oblíbenkyni Ludvíka XV.,

Madame de Pompadour (Jeanne-Antoinette Poisson), které král daroval zámek Pompadour a s ním spojený titul markýza.

 

Madame de Pompadour se ujala králových plánů a byla ceněnou pobočnicí a poradkyní, navzdory jejímu chatrnému zdraví a mnoha politickým nepřátelům. Zajistila sobě i svým příbuzným šlechtické tituly a vybudovala síť klientů a příznivců. Dávala si velký pozor, aby si neodcizila oblíbenou královnu Marii Leszczyńskou . Dne 8. února 1756 byla markýza de Pompadour jmenována jako třináctá dvorní dáma královny, což byla pozice považovaná za nejprestižnější u dvora, která jí též udělovala vyznamenání.

 

Pompadour byl hlavním mecenášem architektury a dekorativního umění, zejména porcelánu. Byla patronkou filozofů osvícenství, včetně Voltaira. Jen je škoda, že skoro pořád krápe, mrholí anebo rovnou prší. Ale aspoň, že není zima. 

 

Nicméně, městečko Arnac Pompadour se opět vymyká a je moc hezké. Domky jako ze škatulky, perfektně upravené zahrady.

Jistě, je tu spousta návštěvníků a město určitě žije z turistického ruchu, ale takových to zámků jsou ve Francii desítky a zámek Pompadour patří mezi ty menší a spíš strohý.

I když, až tak malý zase není. Ale za sluníčka je krásný. Tak aspoň jedna, dvě vypůjčené fotky za slunečného počasí.

 Dnešní trasa je:

Ráno je ziminka, kolem 8°C a to není nic moc. Přes den se pěkně oteplí, včera bylo dokonce 22°C, což je paráda, ale večer už musíme topit.

Za chvíli budeme ve Španělsku a tam to bude o poznání mnohem lepší. Hlavně se těším na rybičky a na Ebro. Jen doufám, že nějaké budou. Zdenda si koupí rybářský lístek, nějaké koto a rybičky budou.

 

Po ránu pro změnu opět prší, je zima a my jedeme dál. Dneska putujeme zase jinou, krásnou krajinou. Kamenné vesnice jsou úchvatné, jen kdyby zasvítilo sluníčko, i fotky by byly mnohem hezčí. Takto je vše hrozně temné. Říkám si, jaká je škoda, že mnozí cestovatelé mají málo času a většinou se zaměří na nějakou vyhlášenou památku nebo oblast, tam dojedou po dálnici, chvíli pobudou a jedou zpět.

Někdy si říkám, proč se nezaměří právě třeba na venkov, na prozkoumání nějaké venkovské oblasti, aby lépe poznali zemi, kam jedou na dovolenou. Ale když máme na výlet nějakých 14 dnů, pak je to opravdu jen průlet a na poznávání nezbývá čas.

Ale pravdou je, že některé vesnice zdolat je občas adrenalinový zážitek.

Jako tato vesnice, z části postavená z krásných kamenných domů a jedna jediná silnice vede skrz vesnici. Padák dolů a prudká zatáčka doleva, a to si v klíčové zatáčce někdo nechal auto.

Vlastně tady mají takové úzké silnice dvě, obě jednosměrné. Jedna tam a druhá zpět, jinak se vesnicí projet nedá.

Delší a větší auta mají smůlu. Před vesnicí jsou zákazové značky, max je 8 m, což i s koly na zadku máme tak akorát. Možná maličko víc.

 

Naštěstí se k poledni vyjasnilo a sláva, máme sluníčko. Hned je život veselejší. Pane, jak slunce dokáže zvednout náladu. Jedeme do městečka Cajarc a tam podél řeky Lot do historického města Cahors.

Ovšem, cesta je to vysloveně zážitková. Silnice se vine nad řekou Lot a je naprosto fantastická.

Ve skále je vytesáno několik kamenných mostů a my jedeme vysloveně kousek od skály.

Někde je skála tak nízko, že je uvedená i značka s výškou. Takže opět, nic pro dlouhé a vysoké cestovatele. Některá obytná auta, jako třeba velké alkovny jsou hodně vysoká a tady by měly velký problém. Respektive, touto cestou by jet nemohly, ale jak říkám, všude jsou značky a ten, kdo je nerespektuje by měl holt smůlu.

My víme, že projedeme, nejsme až tak vysocí, ale spíše mě vadí kamení, které ze skal všude kolem může na nás spadnout.

Zatím jsme měli kliku a popadané kamení vidíme akorát na silnici. Ale jak se říká, tak dlouho se chodí pro vodu, až se ucho utrhne a je malér.

Nechci nic přivolávat, tak snad budeme mít opět štěstí. Tak, ono toho kamení až tolik nepadá, je to hlavně a vždy o náhodě.

 

A opět tu máme nádherné kamenné domy. Pane jo, zalité sluncem vypadají úplně jinak.

Domy jsou moc hezké a některé vesnice mají domy přilepené pod skálou jako vlaštovčí hnízda.

Hodně vzpomínáme na Kanárské ostrovy, kde skalní cuevy jsou dost běžné.

Tady jsou taky parádní ale velmi ojedinělé.

Zase to má výhodu, že když potřebujeme místnost navíc, tak vytěžíme trochu kamene a hned je více prostoru.

Ale pravda je, že tady by to měli mnohem náročnější než na ostrovech, které jsou ze sopečného materiálu.

 

Než jsme ráno vyjeli, připravila jsem si sladkost ke kávě a to, jablečné štuclíky. Listové těsto jsem měla v mrazáku ještě z Čech.

A tak jen nastrouhat jablka, stačí čtyři větší, trocha rozinek, oříšků, vajíčko na potření a zlatá, stříbrná remoska.

Po devíti letech provozu mě letos v létě definitivně odešla do remoskového ráje a já si musela koupit novou. Mile mě překvapilo, že cena je úplně stejná jako před devíti lety.

 

A takto vypadá pečení za jízdy.

Díky tomu, že máme dobíjecí booster, mohu za jízdy péct a nevybíjím enormně baterku. Zvláště, když je skoro celý den pod mrakem.

 

Dojíždíme do cílového města Cahors a opět začalo pršet. V Cahors je problém s parkováním, ale my si ho chceme zítra prohlédnout, a tak řešíme, kde zaparkujeme. Cahors má sice stání pro obytná auta, ale jen pro tři a samozřejmě, jsou plné.

Další velké parkoviště, kousek dál je odpoledne ještě plné aut a my musíme počkat do večera, než se to velké parkoviště uvolní. Stojíme na příjezdové cesto na stání, jsme v autě a čekáme. Do města chceme jít stejně až zítra, ale mám naplánovaný velký úklid, a to tady nejde. Každopádně, máme štěstí, kolegové odjíždí a my si můžeme stoupnout na jejich místo.

Vedle nás v maličkém stanu je postarší francouzska, která hned zjišťuje kdo je kdo a referuje, nevím o čem. Každopádně, má přehled a je velmi milá. Nevím, co jí vede k tomu spát tady pod stanem, ale rozhodně není bez peněz, aby z nouze tady spala. Opět, škoda, že neumíme jazyky. 

 Video z cesty pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní trasa je:

Dnešní den byl pouze procházkový. Cahors je zasazen v meandru řeky Lot a může se hned pochlubit třemi památkami, které jsou společně zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.

Podél řeky vede moc hezká pěší zóna plná květin, laviček k naší první památce a tou je proslulý most Pont Valentré ze 14. století.

Sedm gotických oblouků a tři opevněné věže, tak to je úžasný Ďáblův most. Proč ďáblův? Podle místní legendy uzavřel hlavní stavitel mostu smlouvu s ďáblem na dokončení tohoto mostu.

Stavbu provázely nesmírné problémy a dokončení se zdálo nemožné. Satan se zavázal, že mu bude ve všech směrech pomáhat a že ho bude poslouchat, ať dostane jakýkoli rozkaz. Architektova duše měla být jeho cenou. Pokud by však démon z jakéhokoli důvodu odmítl pokračovat smlouva by přestala platit.

Stavitel si díky své prohnanosti duši zachoval. Nakonec se stavbu podařilo dokončit. Místní umělec Cyprien-Antoine Calmon vytesal na vrchol centrální věže malého čerta.

Pont Valentré je pozoruhodným svědectvím středověké architektury, je klasifikován jako historická památka a od roku 1998 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO, jako součást stezek Santiago de Compostela. Stále potkáváme nějaké poutníky do Compostely.

Jeli jsme skoro celou severošpanělskou cestu, a tak jsme tak nějak s poutníky propojený. Každopádně je cestou zdravíme a poutníci vděčně odpovídají. Je to krásná tradice a je jenom dobře, že stále pokračuje. Koho by zajímalo pár řádek o poutnících do Santiaga de Compostela, zde je odkaz na článek, který jsem v té době napsala.

 http://www.bydlikemevropou.com/zajimave .Myslím, že je tam mnoho zajímavého, ale o pouti by se toho dalo napsat daleko víc. Kdo není čtivec, tak nechť se podívá na film Pouť, The Way, 2010, je ke stažení na Uložto.cz.  Ale vlastně, kdo není čtivec, tak si ani tuto informaci nedozví, že ano.

 

Další památkou ze zmiňované trojice je románská katedrála St. – Étienne. Pravda, viděli jsme už ohromné množství katedrál, ale to byly většinou vznosné, štíhlé, elegantní gotické katedrály.

Těch románských, které jsou krapet starší zůstalo poskromnu. I díky tomu, že se ty gotické zhusta dostavěli na základech právě románských kostelů.

Románské kostely a katedrály působí takovým bachratým, těžkopádným dojmem a samozřejmě, chybí jim i většinou bohatá vnitřní výzdoba.

Tady je to maličko složitější. V roce 10. září 1119 byl románský kostel vysvěcen, ale o dvě stě let později už v gotickém stylu renovován.

Tak se nám tu potkávají dva stavební styly, ale je dobře, že z toho románského hodně zůstalo.

 

Do třetice je to staré město. Spleť uliček většinou velmi pěkných.

Jen je škoda, že něž jsme došli do města, několikrát se přihnala přeháňka, a tak nebe focení zrovna dvakrát nepřeje.

Což je samozřejmě velká škoda. Tak alespoň pár fotek.

 

No a tím bychom ukončili putování po třech UNESCO památkách, a ještě nemůžeme minout místní tržnici.

Pominu, že je zde vše pro nás velmi drahé. Pokud sleduji kupující, kolik tak čeho kupují, je to vždy jen velmi malé množství.

Dva plátky masa, maličká mistička salátu, dvě jablka.

Žádné velké nákupy se tu rozhodně nedějí.

Zdendu uchvátil salát něco jako známe u nás tlačenku. Určitě je výborný, ovšem cena je taky pěkná.

Já bych si dala pro změnu rostbíf. Takže ano, tržnice jsou moc pěkná věc, vše by nás lákalo, obrovský výběr sýrů, masa, ryb a samozřejmě ovoce a zeleniny, ale bohužel, pro naši peněženku je to luxus.

No, však se můžeme podívat.

 

Vracíme se zpět. Nachodili jsme 8 km a jsme spokojený. Sice jsme několikrát hezky zmokli, v nestřeženém okamžiku přišli o deštník.

Ten nám nebyl klasicky ukradnutý. Zapomněli jsme ho na mostě a ukradený byl až následně. Když jsme se na most vrátili, už tam zkrátka nebyl a my jsme chudší o parádní deštník. A jak Zdenda správně podotkl, stejně jsme ho nijak valně nepoužívali.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Zítra pokračujeme dál.

Pomalu se blížíme k Pyrenejím, ale tentokrát je budeme jen u jejich východního okraje. Pyrenee Orientale, ale než se tam dostaneme, ještě pár kilometrů je před námi. Pyreneje jsou úchvatné. Nejsou tak strmé, alespoň v těch oblastech, kterými jsme už projížděli, ale jsou takové malebné. Zkrátka, ohromně se mi líbí a když ještě Zdenda vybere nějakou zážitkovou trasu, tak to je pak teprve paráda.

Nicméně my jedeme směrem na Toulouse, kterým jen projedeme a míříme na Perpignan. Toulouse je veliké město a ještě nenadešel čas si jeho historické staré město prohlédnout. Nicméně, určitě tudy několikrát pojedeme a tak není pozdě.

Maličko jsme se zamotali a už jsme skoro v centru Toulouse, což jsme nechtěli, ale tak nějak nic moc se neděje. Kousek jedeme podél kanálu du Midi. Je to ohromné dílo. 241 km dlouhý kanál, který právě v Toulouse začíná a vede až ke Středozemnímu moři do města Sete.

Dneska slouží kanál hlavně vodní turistice a jak je vidět i k bydlení, ale ve své době, mluvíme o roce 1682 kdy byl dokončen, to bylo průkopnické dílo. Technicky náročné vodní dílo, které muselo překonat výškové rozdíly 57 a téměř 190 m, spojilo Atlantský oceán se Středozemním mořem; odtud označení canal des Deux Mers, „Kanál dvou moří“.

Na něj později navázal paralelní průplav podél řeky Garonny a další díla, která významně ovlivnila hospodářství celé oblasti. Roku 1776 byl vybudován spojovací průplav do Narbonne, roku 1810 bylo napojeno Carcassonne a v letech 1836–1857 byl vybudován paralelní průplav k řece Garonně z Toulouse do Bordeaux, který zajistil pravidelný provoz na celé trase.

Lodě tenkrát tahali koně a muly. Canal du Midi byl v roce 1996 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Už několikrát jsme se napojili na nějakou část kanálu, ale pořád si slibujeme, že se jednou zastavíme a kus kolem kanálu projedeme na kolech.

 

Dneska přináším tip na další velmi jednoduché jídlo, který každá kuchařinka zná, ale možná už dlouho nevařila, nepekla. Klasická žemlovka neboli „žemlobába“.

 

Máme nasbíraný jablíčka, tak co s nimi. Žemlovka je v době, kdy je pod stromy spousta spadaných jablek ideální pokrm, který se hodí i do těch našich malých kuchyněk. Potřebujeme rohlíky, housky anebo ve Francii si vypomůžeme bagetou + jablíčka + cukr + vanilkový cukr + trochu skořice + rozinky + hrst vlašských ořechů + máslo + mléko + citronovou šťávu. Toť vše.

 

Jablka nastrouháme na hrubém struhadle a v míse a smícháme se všemi ingrediencemi. Vmícháme lžíci citronové šťávy. Bagetu nakrájíme na plátky a už je pokládáme na pečící papír.

Každou vrstvu bagety potřeme mašlovačkou mlékem. Navrstvíme jablka, a tak pokračujeme dál. Nakonec dáme vrstvu bagety, pomašlujeme mlékem a zhusta poklademe plátky másla a posypeme cukrem.

Já jsem v remosce klasicky použila na 10 minut alobalovou pukličku a pak už peču na barvu. Asi tak 20 minut a dobrota je na světě. Pokud máme dobíjecí booster, pečeme za jízdy a než zastavíme na oběd, máme hotovo.

 

Dojeli jsme do městečka Salles-sur-l'Hers, kde je stání pro obytná auta z říše snů a pohádek. Na okraji maličkého městečka je moc pěkné stání, kde je vše zadarmo!

Dokonce i elektřina. Jsou tu sice jen dvě zásuvky, ale funguje připojení k sousedovi.

Taky když jsme přijeli už tu dva kolegové stáli, a tak se Zdenda domluvil s kolegou a připojili jsme se na něj. Ráno doplníme vodu a pojedeme dál.

A máme tu Pyreneje a tentokrát Pyrenee Orientale, neboli východní.

Pátrali jsme proč se tato část Pyrenejí jmenuje Orientale, jako by tu žili orientálci? Či jak vlastně získala tato část Pyrenejí své jméno.

Vysvětlení je jednoduché – orientale je v překladu východní, a je to.

Nicméně, touto částí jsme ještě neprojížděli a jednoznačně mohu říct, že tak jako celé Pyreneje jsou krásné, tak i tady je to paráda.

Kopce nejsou tak vysoké jako v centrální části, ale i tak jsou malebné, zkrátka výhledy do dáli jsou úžasné.

Zrovna tak vesnice jsou jako ze škatulky.

Jedna kamenná vesnice je hezčí než druhá a městečka veskrze velmi hezká, čistá, a hlavně domy jsou upravené, opečovávané.

Pravda, jednak je slunečný den, a to se hned vše zdá mnohem hezčí, ale i jen natřené okenice dodají domu vzhled a úpravnost.

No a tady to tak je. I když je dům starý, tak aspoň má natřené okenice a hned je vše mnohem hezčí.

Zastavujeme na krásné vyhlídce, jen na kávičku a jablečný štuclík.  Pod námi je jakési město a nad námi krouží supi z Pyrenejí.  

A hlavně, kousek dál už je Španělsko, kam se moc těším.

 

Zdenda vybral opět překrásnou zážitkovou silnici skrz Pyreneje.

Jedeme uzoučkou silnicí občas zasazenou do skály s několika tunely. Paráda.

Pod námi teče říčka a my se údolím proplétáme jako had. Naštěstí proti nám skoro nikdo nejede, ale potkat se tu třeba s autobusem by asi bylo poněkud náročnější.

Opět jsou tu cedule udávají maximální výšku, protože skála je občas opravdu hodně nízká.

Hluboký kaňon nepouští slunce až dolů, a tak jsou opět fotky tak nějak nic moc. Ale poslouží aspoň pro ilustraci cesty.

 

Odpoledne přijíždíme na další stání pro obytná auta v malém městečku Maury, a i tady je možný servis, ale pro změnu tu mají vše za 3,5 eura. Voda je za 3,5 a elektřina na 24 h taktéž. Takže, kdybychom potřebovali vodu a elektřinu, platíme krásných 7 eur.

No nekupme to. A když už jsme u penězích a platbách, nakoukli jsme do jedné prádelny v Cahorsu. I tady se ceny za služby maličko zvedly. Za velkou pračku jsem nikdy 9 eur neplatila.

Vždy to bylo kolem 6–7 eur. U obchodního domu jsem viděla cenu za velkou pračku 10 eur. Takže i praní se tady maličko prodražilo.

Cenu nafty zmiňuji jen okrajově, pohybuje se kolem 2 eur. Ale dá se podle aplikace najít i 1.64 za což jsme tankovali i my, ale jak říkám, musíme mít nainstalovanou aplikaci na vyhledávání nafty, benzínu a plynu a pak můžeme docela dost ušetřit.

Ale zase, jestliže pojedu na dovolenou, tak nejspíše cenu nafty až tak řešit nebudu. Nicméně, pokud by někdo měl zájem, aplikace je ke stažení v odkazu RPC – Rady porady na cestu.  

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní cesta je:

Sjíždíme z Pyrenejí a pravda, Španělsko nás nevítá zrovna dvakrát příjemným počasím. Všude kolem se válí mlha a je poměrně chladno.

Klikatice nás vede po kopcích a nám dochází poslední nafta. Spoléháme se, že ve Španělsku natankujeme mnohem levněji než ve Francii. Tam jsme tankovali díky aplikaci ještě za celkem rozumnou cenu, ale cena nafty kolem 2 eur, nebyla žádnou výjimkou.

Ve Španělsku se dá natankovat i za 1.5 což je cena přímo luxusní. Ale opět, chce to trochu práce, najít nejlevnější naftu na trasu a úspora je někdy hodně slušná.

 Na druhé straně Pyrenejí je situace už zcela jiná. 

 

Naším cílem je Empuria Brava a Chráněná oblast, přírodní park a ptačí ráj kousek od města Camí natural de la Muga.

Jízda přírodním parkem je takovou oázou pro oči a duši.

Příjemná a velmi pěkně upravená oblast s pohodlnou cyklostezkou.

Zde jsme také potakli rodinu z Francie, která měla malý defekt na kole. Nic, s čím by si Zdenda hravě neporadil. Tímto posíláme krásné pozdravy.

Pomoc na cestě by měla být absolutní samozřejmostí. 

 

Empuria Brava je asi snem každého majitele lodě, protože je to území, které je vytvořené právě pro milovníky vodních sportů a hlavně, pro velmi bohaté majitele lodí.

Jediné, co tu pro nás mají, je nespočet možností stání. Samozřejmě, nevím, jak to tu funguje v létě, ale teď už je mnoho vil zazimovaných a v bočních uličkách parkuje spousta obytných aut. Většinou jen na jeden den nebo jen na přespání na jednu noc. Prohlédnout si kanály a jet dál.

 

Empuriabrava je uměle vytvořené město v oblasti Costa Brava a nacházíme se v Katalánsku. Záliv růží, obklopený přírodním parkem Aiguamolls de l'Empordà , a je největším obytným přístavem v Evropě s asi 40 km splavných vodních cest.

 Empuriabrava, původně postavená na bažině, byla přeměněna na turistickou komunitu, původně plánovanou v roce 1964 a dokončenou v roce 1975. Město má více než 40 km kanálů a v sezoně je tady až 80 000 lidí. Projektanti reagovali na koncept pobřežní urbanizace s plavebními kanály až ke dveřím domů, který byl již realizován v menší urbanizaci Santa Margarida (obec Roses).

Princip spočíval v tom, že každý dům měl snadný a přímý přístup k moři a svůj soukromý bazén, a přesto byl určen pro poměrně širokou veřejnost. To znamenalo, že pozemky, domy a bazény byly malé.

Mezi evropskou veřejností to mělo velký úspěch, až se stalo největším obytným námořním přístavem na světě: 14 000 domů nebo bytů, 40 kilometrů vnitrozemských kanálů a 5 000 mol. Pláž, která je hned na okraji města je certifikována Modrou vlajkou Evropské unie a turistické kvality a je považována za jednu z nejlepších pláží na CostaBrava.

 Podle pohledu z výšky je to něco příšerného, ale bohužel, tady je opak pravdou. Snad i díky tomu, že se do mnohých částí nemáme šanci dostat, tak i jen krátká procházka je zážitek.

 

Empuria Brava je luxus ve všech směrech.

Zdenda správně konstatoval, že až tady si člověk tak nějak povšimne, jak je chudý.

 

Nemohu říct, že by toto bylo zrovna to o čem bych snila, ale vidět to je ohromně zajímavé.

Hlavní ulice jdou pohodlně projet a spousta vedlejších uliček je suprová.

Autem se dá zastavit pár metrů od kanálu a aspoň kousek si prohlédnout a určitě mimo sezonu v klidu a pohodě přespat.

Velký přístav je jiná písnička. Tady parkují velké lodě, protože by kanál jednoduše ucpaly a některé jsou tak ohromné, že by se k té svojí chaloupce ani nedostali.

Říkali jsme si, jaká to musí být otrava mít domek za 40 milionů, mít kocábku za dalších 40 a ani nezaparkujeme před barákem.

 

Zítra už zase jedeme dál a budeme mít servisní den. Potřebujeme konečně navštívit naší oblíbenou Mercadona, vlastně stále nevím, jak se pohybují ceny potravin a jak dalece se od jara změnily, potřebujeme udělat servis a potřebujeme dotankovat plyn. Zdenda hlásí, že by rád do myčky a cestou máme jednou maličké hezké městečko, tak nevím, jak to vše budeme stíhat. Ale není žádný spěch. Co se stihne, stihne a co ne tak necháme na další den.

Video pro dnešní den, vložím za chvíli. 

Trasa 23.10.2023

Trasa 22.10.2023

Stále se motáme v oblasti Costa Brava což je Katalánsko, nikam nepospícháme a jelikož tuto oblast jsme vždy prolétli, tak si jí hezky, krok po kroku, kilometr po kilometru prohlédneme.

Dnešní den je zasvěcen servisu a nákupu nezbytných potravin. Konečně se dostanu do Mercadona, abych porovnala ceny u nás, ve Francii a zde. Prvně potřebujeme naftu a tu nakonec pořizujeme za krásných 1.5 eur, což je pro nás luxusní cena.

Plyn, tak ten nás velmi zaskočil, všude je cena mírně pod euro. 0.99 centů je naprosto běžná cena. Pár levnějších čerpaček jsme na mapě zahlédli, ale jsou poměrně daleko a nemá cenu si k nim zajíždět. Tak holt tankujeme za přímo nehoráznou cenu, ale co se dá dělat. Naštěstí, i v noci je teplo a nemusíme topit, tak bychom měli mít spotřebu plynu poměrně nízkou. Ovšem, kdo se domnívá, že s jednou bombou vystačí na pomalu celou zimu, tak bohužel.

S nadcházející zimou a odjezdem mnohých za teplem se začínají množit dotazy, jak je to tady s plynem a hlavně, kolik je tak spotřeba plynu na měsíc. Problém je, že někdy radí lidé, kteří ani ve Španělsku v zimě nebyli a jen se domnívají, kolik by se asi tak mělo plynu spotřebovat, vždyť je celou zimu ve Španělsku teplo.

Ale máme teprve podzim, ten je ještě obecně teplejší. Zima, kdy si budeme večer zavlažovat, kdy přes den je klidně 25 °C, ale večer a v noci spadne teplota na 7–10 °C, to pak plyn rychle ubývá.

 

Nicméně, potraviny se mi zdají mírně dražší, než jsem byla zvyklá. Podražil olivový olej, ale stále je laciný, maso mi připadá stejné a dražší je i zelenina a ovoce. Pokud dál něco mírně zdražilo, tak stále mi to připadá mnohem levnější než ve Francii, ale oproti nám tam až tak velký rozdíl nevidím. Ale byla jsem v potravinách jen v Mercadona, v Lidlu jsem ve Španělsku nakupovala brambory, zeleninu, a kromě pomerančů i ovoce, tam mívají ceny nižší, ale jak říkám, uvidíme.

 

Dneska bych měla jeden tip pro kuchařinky na cestách. Už podruhé jsem uvařila výbornou vločkovou polévku. Je to lehká, nesmírně zdravá a rychlá polévka.

Co potřebujeme: Vločky, asi dvě hrsti + jedno až dvě vajíčka + kořenovou zeleninu, můžeme přidat trochu zmrzlého hrášku, na plátky nakrájený česnek, trochu pórku, nasekaný listový špenát + sůl, pepř + olej.

 

Rozpálíme olej a na něj vhodíme vločky. Ty osmahneme, ale pozor, aby se nezačaly připalovat. Vyklepneme vajíčko a rychlým mícháním, jako míchaná vejce, je necháme srazit a zalijeme vodou.

Přidáme kořenovou zeleninu nebo zeleninu kterou máme při ruce nebo v mrazáku a dochutíme. Můžeme použít kostičku nějakého bujonu nebo jen sůl a trochu pepře. Na závěr, pokud máme, posypeme něčím zeleným. Pažitka, petržel, nebo i sušené bylinky a dobrota je na světě.

 

Dneska jsme ještě stihli prohlídku městečka Montgo. Je přesně takové, jak mám ráda.

Maličké a plné moc hezkých domů, uzoučkých uliček a příjemného nábřeží. Tak se chvíli touláme a jen tak si užíváme Španělska, příjemného počasí a pohody. Jsem tady moc spojená.

Všichni jsou takový jiný jakoby jsme ani nebyli v Evropě. Sedí v kavárničkách a popíjejí svoji kávičku, nevím, ale mám pocit jakoby se i všichni usmívali, na sebe, na nás. Možná to tak jen já vnímám, protože se nám tady líbí, protože jsme v malém městě, protože tady nikdo nikam nespěchá, a protože se všichni zdraví a zdraví i nás nebo my je a všichni odpovídají.

Je to zkrátka pro nás sice už známý, ale vždy překvapivě jiný svět. Až tady zase budeme déle a sžijeme se se Španělskem, už nás to tolik překvapovat nebude, ale teď to vnímáme velmi silně a nesmírně příjemně.

Naše večerní stání. 

 

Dnešní trasa je:

Dneska máme na výběr hned z několika parkovišť s tím, že potřebujeme i kloudné místo na ponechání auta. Mám na mysli, co nejvíce bezpečné. Nakonec jsme zvolili velké parkoviště v Begur, kde je i několik dalších kolegů.

Tak nějak si myslím, že kdyby bylo nejhůře, že by snad zasáhli, ale to je věčné dilema. Jestli by se naopak neotočili, jen aby neměli problém. No, každopádně vše zabezpečíme, jak jen umíme a jedeme. Jak se říká, děj se vůle boží.

Tady si s barvičkami hodně vyhráli. 

Anebo, více už jsme udělat nemohli a pak je to opravdu o náhodě. Tři dny před naším příjezdem tady podle recenzí na park4night někoho totálně vykradli, ale to bychom nemohli udělat krok od auta a pak už snad ani nemá cenu obytné auto mít. No nic.

 

Jedeme na výlet, který Zdenda naplánoval a je to taková tour po starých městech v okolí a zároveň se ještě podíváme na další možnosti parkování.

Hlavně bychom potřebovali aspoň na jeden den volný internet.

 

První naší zastávkou je naprosto kouzelné městečko Pals.  Ale je na příšerném kopci. Ono se sice řekne 200 m převýšení, není nic moc. Ale na pár metrech vydupat těch 200 m je i pro mne s elektrokolem docela zabíračka.

Odměnou nám je jedno z nejmalebnějších měst na pobřeží Costa Brava, a to díky své staré gotické čtvrti. Celá čtvrť byla velice pečlivě a kompletně obnovena do své bývalé nádhery.

 

Vesnice stojí na vrcholu Puig Aspre a celá oblast je charakteristická svými rýžovými poli, a rýže odtud je údajně velice kvalitní a tudíš i velice drahá.

Bažinaté prostředí nahrávalo vzniku jednoho rýžového pole za druhým. Dneska je veškerá rýže sklizena a pole čekají na zorání, odpočinek, zaplavení a znovu vysázení sazenic rýže pro novou úrodu.  

 

El Pedró , historická čtvrť gotického původu s atmosférou ryzího středověku. Jen ještě chybí rytíř, jak na jeho hřbetě svého koně stoupá uličkami až nahoru ke kostelu.  Krásná historická čtvrť byla prohlášena za historické umělecké místo.

 

Jak už jsem řekla, historické centrum stojí na kopci obklopeném pláněmi, které byly původně močálem.

 

První písemné zmínky o tomto městě se musíte vrátit do 9. století – doby, do které patří i hrad, který tu kdysi býval.

Nepřetržité válečné konfrontace znamenaly, že se v průběhu staletí zachovala pouze pevnost této obranné stavby.

Jedná se o kruhovou románskou věž postavenou mezi 11. a 13. stoletím. Patnáctimetrová věž stojí na přírodní skalní plošině, ve které se nachází mnoho vizigótských hrobek. V 15. století sloužila jako zvonice, a proto je známá jako Torre de las Horas (Věž hodin).

 

A pak tu máme gotickou čtvrť.

Dnes na místě hradu stojí dům rodiny Pi i Figueras, propagátorů obnovy gotické čtvrti v Pals.

Tento dům moderní konstrukce si zachovává stejné architektonické prvky jako zbytek města.

Dlážděné ulice přerušované půlkruhovými oblouky, fasády se špičatými klenutými okny a kamenné balkony patří mezi charakteristické rysy čtvrti.

Ani jeden z domů si nedovolí vymykat se celkovému dojmu.

 

Další cesta vedla přes hory a doly. Na mapě to vypadalo jako pohodlná cesta kousek nad mořem, ale opak byl pravdou.

Celá byla o tom, že v potu tváře vyšlapané metry jsme okamžitě ztráceli jízdou skoro až k moři a za rohem zase stoupali do kopce, abychom za chvíli sjeli k moři.

Ujeli jsme jen nějakých 35 km, ale trasa byla celkově hodně náročná.

 Dnešní trasa je:

V plánu je další Vía Verde, kterou jsme ještě neměli tu čest projet. Vede z Girona do Olot, ale problém je, že mezi námi a cyklostezkou je říčka.

Tak nejdříve musíme nalézt vhodné parkování a zítra pojedeme na výlet. Klasické stání v Girona, které už snad všichni znají, je zabrané cirkusákama, kteří tu mají odpojené obrovské karavany a nástavby, které tahají kamionem.

Místa poskrovnu a hlavně, tady nikdo nijak dlouho nevydrží, spíše je to zastávka na přespání a pokračování dál. Ať už na sever domů, nebo na jih do tepla. Zdenda má ještě jedno místo kousíček za Girona, ale právě zase jsme na druhé straně, přes řeku. Nevadí, nějak to do zítra vymyslíme.

Parkovací místo přímo určené pro nás má avizovanou wifi zdarma od města a vodu taky zdarma. Nic víc vlastně nepotřebujeme. Hlavně ta wifi nám vytrhla trn z paty. Ale když mluvíme o trnu v patě, stalo se mi teď něco podobného.

Docela slušně jsem se zranila a kde? V kuchyni. Večer při vaření jsem šlápla vnější stranou chodidla na párátko. Blbý párátko se nějak dostalo na zem, zapíchlo se do koberce a následně mě do nohy. Šlapku jsem si propíchla a říkám si, až dovařím, tak si ránu vydesinfikuji. To jsem taky udělala, nicméně, rána se už zatáhla a desinfekce už jen po šlapce stekla.

Druhý den noha bolela, další den jsem už na ní hodně špatně došlapovala. No a další den už proběhla operace. Rána už byla zanícená a žila si svým životem. Opálila jsem jehlu, nůžky, Zdenda svítil čelovkou, statečně asistoval a operace začala.

Nakonec jsem vydolovala ulomenou špičku párátka odkudsi z útrob chodidla, ránu vydezinfikovala a je klid. Jak dokáže přehlédnuté, zapomenuté, pitomé párátko pozlobit.

 Dnešní trasa je : 

Vía Verde z Girona je další cesta z bývalé železnice, kterou jsme ještě neprojeli a je v plánu.

Problém je řeka riu Ter, která teče z hor do Girona do hor nad námi. Ale my jsme na druhé straně řeky, než vede naše cyklostezka. Pokud to jenom trochu jde, snažíme se dělat okruh, ale někdy to holt nejde, a tak se musíme stejnou cestou vrátit zpět.

 

Problémem je, že z Girona do Olot je to bratru 54 km, což je na jeden výlet hodně. S ohledem na to, že do hor se jede do mírného kopečka a zpět se vezeme, tak by to naše kola docela určitě zvládly, ale my to nezvládneme, my to zkrátka neusedíme.

Máme vyzkoušeno, že jízda kolem 50 km je ještě v pohodě, ale vše, co je nad už bolí. Zkrátka, bolí zadek a my už pak nevíme, jak si za jízdy sednout.

Tak chvíli na pravou část, pak levou, chvíli stojíme na šlapkách, abychom se trochu narovnali, děláme zastávky, ale po 50 km už mi je většinou jedno kudy jedu, a to už mě pak ani nebaví fotit, jen to celé už chci mít za sebou.

 

Přestože první projekty, které měly přivést železnici do Olotu, pocházejí již z poloviny 19. století (ještě před Barcelonou-Mataró), byla tato železnice po zdlouhavém stavebním procesu definitivně slavnostně otevřena v roce 1911. První projekty navrhovaly propojení Olotu, hlavního města Garrotxy, se Sant Joan de les Abadesses a jeho bohatými uhelnými doly a na druhé straně s přístavem Roses.

 

Později se plány omezily na spojení mezi Olotem a Sant Joan, když bylo toto druhé město spojeno železnicí s Barcelonou. Jiné pozdější projekty navrhovaly spojení s městem Torelló, kde by se napojilo na železnici z Barcelony do Sant Joan.

Nakonec byla vybrána nejjednodušší trasa údolím Ter, která spojuje Gironu se zbytkem národní sítě. Po několika letech skvělých ekonomických let s důležitými projekty rozšíření směrem do vnitrozemí a směrem k Barceloně způsobila občanská válka železnici těžké ztráty.

Při útěku republikánských vojsk byla vyhozena velká část mostů a ztraceny lokomotivy, vozy a vagóny. Povodně v roce 1940 také spláchly koleje, což rekonstrukci ještě ztížilo. Tolik praví historie této železniční trasy.

 

Abychom nemuseli do Girony, zkusíme přejet kus od nás přes jez, který je uveden, jako že za nízkého stavu vody by se dal přejít. Uvidíme. Zatím jedeme krásnou krajinou po příjemné cestě.

A už tu máme jez. Voda má sice nízký stav, ale stejně, tam kde teče voda je to kluzké. Zdenda převedl obě dvě kola na druhou stranu.

V místech, kde tekla voda po jezu to ještě šlo, ale na konci je pár metrů, kde kola vede po koruně jezu a sám musí vodou. Já jsem to vzala po kamenech, kde jsem pro změnu musela křovím, které bylo plné jakýchsi bodláčků.

No, na oběd budu mít co dělat.

Tričko je nepoužitelné. Teď je vidět, jak se vyplatí mít sebou náhradní oblečení. Napojujeme se na Vía Verde, který kus vede podél rušné silnice, což není nic moc, ale naštěstí po pár kilometrech se opět noříme do přírody.

 

Maličké městečko Amer je zhruba v polovině dnešní trasy a zasloužená kávička na náměstí chutná přímo báječně.

Zdenda si dal svoje oblíbené kapučínko a já klasiku. No a vyjíždíme na cestu zpět.

V cestě nám stojí opuštěný kostelík Sant Climent d´Amer. Aspoň si po stoupání vydechneme.

Myslela jsem si, že se Zdenda chtěl jen na kostelík kouknout, naše cesta tudy nevede, ta je hluboko pod námi, ale hluboce jsem se mýlila.

Pominu, že jedeme jinudy, než jsme se dohodli, ale cesta to byla naprosto šílená. Skoro celou cestu lesem nejdříve do kopce kolo tlačím díky kamenité a absolutně nevhodné cestě pro naše kola, pravda, několikrát mi Zdenda kolo pomohl vytlačit, ale pak zase valnou část cesty z kopce opět kolo jen přibržďuji a vlaju někde za ním.

Žádná cesta hezky pěkně kolem kopce, ale téměř rovná až na vrchol, po hřebenovce nahoru dolů a pak hezky pěkně rovně dolů. Je totální nesmysl cpát se na cyklostezky, které jsou určeny pro trekingová kola a trekaře, což teda já rozhodně nejsem. Zkrátka, pro mne to byl děs běs. Omračující nádhera výhledů do dáli, je mi už v tuto chvíli úplně ukradená.

A to nejhorší bylo teprve před námi. Najednou se probudil Zdendův telefon a ohlásil, že máme někoho v autě. Brrr. Šílená situace. Jsme nějakých 20 km od auta a v autě máme nezvané hosty.

Naštěstí jsme už na pevné silnici, pak na perfektní cyklostezce, vlastně Vía Verde, úseku, kterému jsme se měli vyhnout a můžeme se opřít do pedálů.

Šílenou rychlostí ujíždíme k autu.  Tentokrát se vracíme přes Gironu, což nám přihodilo další kilometry. Oba dva myslíme jen na to, o co vše jsme asi už přišli, co vše je zničené a jak ztrátu nahradíme. Opět jsem hořce litovala nezálohovaných fotek a souborů a celou cestu si slibuji, že už nikdy více a na zálohy si musím dávat pozor. Pak lituju čtečky, protože jestli ten debil, co se nám do auta dostal ukradl i zálohovou čtečku, tak jsem totálně v háji a nebudu mít co číst. No, oba dva ponořený do černých myšlenek, krev plnou adrenalinu šlapeme jako zběsilý, aby už jsme byli zpět u auta.

 

Naštěstí se jednalo o planý poplach, který jsme za poslední roky neměli. Nevíme, co se stalo, že autoalarm poslal z ničeho nic takovou zprávu. Poslední varovaní bylo v Marseille, kde nás opravdu vykradli, ale to už je několik let.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Máme za sebou den odpočinku, který jsme si určitě oba dva zasloužili. Jednak jsme si potřebovali odpočinout fyzicky a hlavně psychicky. Aspoň já, stále se vzpamatovávám z planého poplachu, který se spustil, když my byli dvacet kilometrů od auta. Hrozná situace.

 

Na dnešek máme naplánovanou Gironu, město, kde jsme už několikrát spali a které po pravdě ve mně nikdy nebudilo touhu se do něj podívat.

V Gironě je veliké parkoviště pro obytná auta se servisem zdarma. Hodně cestovatelů využívá Gironu jen na přespání. Je to ideální místo hned pod Pyrenejemi a mezi kolegy vypadá i na bezpečné místo. Jenže, dneska je parkoviště téměř celé obsazené kolotočáři. Ve městě je totiž 10 dnů slavnost a v nedalekém parku je spousta atrakcí a stánků.

Zrovna tak město je plné stánků se všelijakými dobrotami.

Ale popořádku. Parkujeme kousek za Gironou, jen nějaké tři kilometry na dalším velkém stání pro obytná auta, taky se servisem, ale v klidu, a do města jedeme na kolech. Musím zde s říct, že mě staré město Girony velmi mile překvapilo.

A to myslím doopravdy. Maličkým problémem bylo, že jsme skoro celou prohlídku města kola tlačili. Uzoučké uličky jsou naprosto úchvatné.

Motáme se v starém městě a protínáme jedno malé náměstí za druhým.

 

Všude je spousta restaurací, kavárniček a množství stolků venku a spousta lidí sedí u stolků a baští oběd nebo jen popíjí pivko, víno, kávičku.

Všichni jsou svátečně oblečený a v pohodě. Některé vyhlášené restaurace mají frontu před vchodem těch, kteří čekají až sedící uvolní místo stojícím. Zkrátka, je to něco naprosto úžasného.

Hned za řekou je úchvatný kostel, který jsme si hned prohlédli. Bohužel, nevím, jak se jmenuje.

Kostel je opět monumentální a velmi hezký. Ale naším cílem je katedrála v Gironě.

Náhodně jsme tady v neděli a jak jsem se dočetla v průvodci, vstupné má být 5 eur a neděle zdarma. To jsem si přečetla později, ale stejně je to jedno. Vstupné už není 5 eur, ale 12 a neděle zdarma taky nebyla. Usoudili jsme, že 24 eur nedáme.

Přesto, že je katedrála uvnitř jistě úchvatná a monumentální, tak to není až tak, že bychom jí museli vidět za každou cenu.

Za těch 9 let našeho cestování jsme už zaplatili spoustu peněz za vstupy do mnoha katedrál, kam jsme vyloženě chtěli jít, ale tato mezi ně zrovna nepatří.

Jdeme dál starým městem a užíváme si nedělního dne.

 

Na jednom z náměstí stojí uprostřed spousta stánků se všelijakými dobrotami a nutno říct, že stále někdo něco kupuje.

 

A už se čas nachýlil a my sedáme na kola a jedeme zpět. Na našem parkovišti se opět prostřídala auta, skoro všichni ze včerejška odjeli a teď odpoledne je nás tu jen pár aut.

Večer zase začnou najíždět další cestovatelé a ráno většina pokračuje dál.

My se zítra taky hneme. Máme namířeno do městečka Olot, které je těsně pod Pyrenejemi. Tam nám začíná Vía verde, jejíž část jsme si před dvěma dny projeli.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dopoledne jsme udělali servis a jedeme kousek do vnitrozemí do městečka Olot. Tady máme začátek, nebo konec cyklostezky Vía Verde.

Je to jedna z delších cyklostezek, která vede právě z Olotu přes Gironu až ke Středozemnímu moři. Celá trasa má 135 km, ale dá se vhodně rozkouskovat.

 

Dneska byl taky den nákupů nutných potravin, a protože za jízdy nabíjíme kola na další výlet, tak i den pomalé jízdy. Těch pár kilometrů se musíme courat, protože jinak baterky do kol nenabijeme. Jistě, mohli bychom pustit centrálu, ale zatím není až taková nouze. 

 

Zatím nám počasí přeje a my můžeme zajet do vnitrozemí, aniž bychom museli stále topit. Ono se to nezdá, ale ve vnitrozemí Španělska dokáže být velká zima, a to samozřejmě nemluvím o horách.

Tam je to jasné, ale přiznávám, že i mne docela zaskočily jarní přízemní mrazíky pár kilometrů od moře. Jen kousek ve vnitrozemí nám může noční mráz způsobit velké nepříjemnosti. Ale máme stále ještě podzim, a to zatím noční mrazíky nehrozí. Pořád máme přes den kolem 25 °C a večer teplota spadne na plus minus na 12°C. Takže ano, určitě si večer přitápíme. Jak říkám, nejsem lední medvěd a abych seděla večer u stolu zabalená v dekách, tak to zas nemusím.

 

Olot nás velmi příjemně překvapil. Maličké město, přesně na krátkou procházku. Je ještě brzké odpoledne, a tak jsou všechny obchody zavřené.

To je zvyk jižních států, na který si zase musíme zvyknout. Obchody se zavírají ve dvanáct a otevírají zase až kolem půl páté a pak mají otevřeno do osmi, devíti.

Což je pro nás dost nezvyk, ale je to zase fajn, když se chceme projít po městě k večeru, tak všechny výlohy září a na ulicích je plno lidí.

Dneska se nám stala docela kuriozní věc. V Olotu je veliké parkoviště, kde bychom mohli stát a myslím i velmi bezpečně, kousek je místní policie, ale bohužel, je tam značka zákaz parkování obytek.

Což jsme zjistili až na místě. Nemá cenu riskovat večerní návštěvu policie a noční hledání dalšího místa na stání. Parkujeme tedy podle plánu B na okraji města na dalším parkovišti, které je označené klasickým P bez jakéhokoliv omezení. Stoupli jsme si hezky do rohu, abychom nepřekáželi, i když tady není komu, ale přeci jen, nemá cenu místní zbytečně dráždit. Zdenda si dal večer k filmíku pivko, já vínko a máme pohodu. V půl desáté policejní auto, zaklepali na dveře a že tam jako stát nemůžeme a máme přejet na parkoviště ve městě.

Opět je škoda, že neumíme španělsky. Něco nám květnatě vysvětlovali, tak jsme to odkývali a stále nám ukazují do města, na velké parkoviště. Nechceme věřit, že nás posílají na parkoviště, kde je pro nás zákaz. Zdenda pro jistotu na počítači ukázal v navigaci, jestli je to to parkoviště, které mají na mysli. Tak ano. Ještě něco říkali v tom smyslu, že když kolegové cosi, tak jim máme říct cosi. Asi, že nás tam oni poslali, možná.

Poděkovali jsme s tím, že okamžitě odjíždíme. Nikdy, to podtrhuji, nikdy nemá cenu se s policisty dohadovat. Jediné, co má cenu omluvit se, hezky poděkovat za upozornění na naše špatné stání, posypat si hlavu popelem a odjet.

Přejeli jsme na parkoviště s krásnou zákazovou cedulí, na parkoviště, kde se nám mnohem více líbilo, protože zítra opět pojedeme na celý den na výlet a tady jsme přeci jenom více na očích.  

Dnešní trasa je: 

 Máme krásné místo na stání. Kdyby foukal vítr, byli bychom plný prachu, ale nefouká a v noci nám docela slušně pršelo, což je fajn.

Jsme tu úplně sami až po osmé začali rodiče navážet děti do školy, která je hned vedle nás a do školky mrňouse. No a pak už začíná klasika jako na každém jiném parkovišti, ale jsme v samém středu městečka a hned za sousedy máme policejní stanici.

Přeci jenom, po sice planém poplachu jsem poněkud ostražitější. Zdenda ten je ostražitý vždy, ale jíá se spoléhám na něj a tak až tolik nevnímám vhodnost a hlavně bezpečnost našeho stání.

 

Jedeme poslední úsek VV del Carrilet Olot – Girona, ale my jedeme tentokrát z Olotu směrem do Girona. Železnice Girona-Olot byla až do 60. let hlavní komunikační tepnou pro regiony La Garrotxa, La Selva a Gironés. Skromná úzkokolejka (v Katalánsku nazývaná „carrilet“) dlouhá 54 km protínala břehy řek Ter, Bruguent a Fluvià pod stínem vulkánů La Garrotxa.

 

V blízké budoucnosti se plánuje, že tato Greenway bude napojena stezkou na Camí de Ferro Greenway (12 km mezi Ripoll a Sant Joan de les Abadesses). Když k tomuto úseku přidáme již realitou Girona-Costa Brava Greenway, mezi Gironou a San Feliú de Guíxols (39 km) můžeme z vysokých Pyrenejí do Středozemního moře cestovat po téměř 135 km.

I tato přírodní stezka – Greenway je realizována v rámci Programu přírodních stezek Ministerstva životního prostředí, tak jako ostatní Vía Verde po celém Španělsku. Řekla bych, že to je něco, co můžeme španělákům jen tiše závidět. Síť Vía Verde je už velká a stále se připravují nové trasy.

 

Oficiální stránky, překlad google, neupraveno:

Greenways probíhají

 Program Greenways, zahájený v roce 1993, přinesl v posledních letech důležité ovoce.

V roce 2023 je ve Španělsku již více než 3 300 kilometrů (z toho asi 150 km ve výstavbě nebo výběrovém řízení) starých železničních tras upravených jako 135 Greenways

a do úpravy těchto infrastruktur jako Greenways bylo investováno více než 260 milionů eur. číslo, které by bylo mnohem vyšší, kdybychom započítali náklady na sanaci železničních budov, sanační práce, následné rezervy, údržbu, propagaci, správu, náklady na pronájem pozemků a budov atd.

Program Greenways nadále roste a zvyšuje kilometrů pro vaše potěšení, čímž prokážete, že jste v dobrém zdravotním stavu. V současné době probíhají zajímavé projekty, které ve střednědobém a dlouhodobém horizontu zajistí, že v současnosti více než 3300 kilometrů fungujících Greenways bude mnohem více.

 

Když se dál proklikáme stránkami Vía Verde, můžeme se dozvědět, které nové projekty se chystají, které už jsou ve výstavbě a také, kolik na jednotlivé projekty je dáno prostředků.

Když ono se nejedná jen o to, vytvořit novou Vía verde, vytrhat koleje, upravit povrch, musí být zabezpečení všech lávek a mostů, které jsou většinou v dost dezolátním stavu, ale hlavně jde o následnou údržbu.

To je problém, se kterým se hodně setkáváme, že sice stát investuje do vybudování nové cyklostezky, ale vysazené stromy už nikdo nezalije, a tak uschnou nebo usychají, nikdo už neodveze přetékající odpadkové koše, nikdo neopraví rozbité lavičky a tak podobně. Ve Španělsku jsme prakticky nepotkali jedinou Vía verde, která by byla zanedbaná.

A to tu jsou jistě vandalové, tak jako jinde, docela určitě taky mají práci se zavlažováním nové výsadby u právě vybudovaných cest. Ale tady třeba zavlažování řeší i několikakilometrovou kapénkovou závlahou, hodně používají u nových stromů pytle s vodou anebo jsme viděli auto s cisternou vody a zalévali výsadbu.

Pak je problém se zarůstáním cyklostezky. Ve Španělsku jsou snad všechny cyklostezky upravené, vysekané. Zkrátka, nejeli jsme po cyklostezce Vía verde, která by byla zarostlá travou, křovím.  

 

Pokud cestujeme po Španělsku a máme s sebou kola, ale vlastně ani kola mít nemusíme, rozhodně doporučuji nějakou Vía verde si vybrat a projet nebo projít si jí. Věřím, že nikdo nebude zklamaný.  

Přejeme všem krásnou dobrou noc.