26.12.2023 Agost - Španělsko
Dali jsme si den odpočinku a přejíždíme jen kousek na start další Vía Verde do městečka Agost. Na Villajoyosa jsme měli luxusní stání.
Díky tomu, že jsme přeparkovali, tak jsme získali naprosté soukromí na sezení nad mořem. Ale jen pro to, že jsme mohli přeparkovat na místa odjíždějících kolegů a tím se nám naprosto podstatně změnil pohled na toto vánoční parkoviště. Zatím co přejedeme na nové stání, dovolím si maličké zamyšlení.
Hodně se mezi kolegy řeší zdravení protijedoucích kolegů na cestách. Jestli zvednout ruku, jestli zamávat, jestli lehce bliknout a tak podobně. Osobně si myslím, že je to každého věc, jestli míjející obytné auto, respektive jeho posádku nějakým způsobem pozdraví.
Ale co si budeme povídat, je to hezké, když si rukou mávneme na pozdrav, zvlášť pokud jsme daleko od domova a poněkud déle. Občas se mi stane, když nás z předních sedadel zdraví řidič i spolujezdec a já buď fotím nebo čtu v průvodci a pozdrav zachytím velmi pozdě a tu ruku na pozdrav zkrátka nestihnu nezvednout a pak mi to mrzí. Oni se snažili a já nic.
Na stáních je běžně zvykem se pozdravit. Minimálně sousedy, které máme hned vedle sebe. Většinou se opravdu zdraví všichni. Absolutní minimum je těch, kteří přijedou, stoupnou si vedle nás a při nejbližším potkání, ani, jak se říká nezabučí. Zkrátka, nepovažují to za nutné. Ostatně, vidíme se teď poprvé a naposledy. Už nikdy se nepotkáme, tak proč se namáhat s nějakým pozdravem.
Většinou bývá zvykem, že ten, co přijede poslední, zdraví ty, co už na místě jsou. A samozřejmě, mladší jako první zdraví staršího a muž ženu. Mladší žena zdraví starší a totožné je to i u mužů. Jsou to takové standarty slušnosti, které nám naši rodiče vštěpovali. V zahraničí se snažíme zdravit řečí země, ve které se zrovna nacházíme.
Ale ve Španělsku, a to je zajímavé, tady se převážně zdraví kolegové svojí rodnou řečí. Málokdo si dá tu práci a pozdraví hezky Španělsky olá nebo buenos días anebo zkráceně jen bueno. Myslím si, že když už tady jednou jsme, že bychom měli aspoň pozdravem vzdát této zemi úctu.
A to už ani nemluvím o tom, když si dáme tu práci a klopotně se naučíme pár slovíček jako je prosím, pane, paní, děkuji. Je až k neuvěření, jak velkou radost udělá paní prodavačce, když něco chci a nejdříve použiji prosím – por favor seňora, pak se klopotně, ruka noha snažím vysvětit co chci, maximálně využiji gestikulace rukou a na závěr poděkuji gracias. Ty tři slovíčka jsou přímo zázračná.
No a pak se stane, že o pár metrů dál, na parkoviště, kde už pár dnů stojíme zaparkují Češi a nic. Čtyři dny kolem sebe chodíme a nic. V zemi, kde se zdraví všichni za téměř každé situace, kde v parku zdraví každý každého, na cyklostezce je to snad stokrát olá, tak je to hodně smutná zkušenost.
Museli jsme od domova ujet skoro tři tisíce kilometrů, abychom, abychom, abychom, asi nic. Ale nedělejme si iluze, burani, nevychovanci a nadutí lidé jsou všude. I zde se určitě najdou španěláci, kteří na pozdrav neodpoví, nepozdraví se na stání sami mezi sebou, nevím, ale asi určitě i tady to tak může fungovat.
Zatím co jsem se jen maličko zamyslela nad řekněme elementární slušností vůči sobě a to nejen na cestách, dojeli jsme na velmi příjemné parkoviště, které nám poslouží jako místo startu na prozkoumání další Vía verde.
Sedíme pěkně na sluníčku, přijel Jarek se Simonou a zítra, jakmile se maličko oteplí, vyrážíme.
Dnešní trasa je:
