9.4.2023 Guardiola - Sant Corneli - Španělsko
Včera odpoledne jsme se přemístili jen o pár kilometrů dál na další kratičkou Vía verde del Nicolau,
ale tentokrát ne po železnici kde jezdili klasické nákladní vlaky, ale kde se po úzkokolejce sváželo dříví z lesa do civilizace.
Jedeme jen kousek městem a už vjíždíme na začátek dnešní trasy. No, co k tomu dnešku říct.
Klidně bych ho vymazala z paměti a na tento den s klidem zapomněla. Zodpovědně mohu říct, že této stezce bych okamžitě odebrala status Vía verde a kdyby nic jiného, tak bych tam dala poznámku „jen pro pěší“.
Pár kilometrů cesty bylo vybudováno na bývalé trati vláčků na dřevo s obrovskými náklady a nesmírným úsilím, ale výsledek je dost tristní.
Rozhodně na kola cesta není. Však jsme taky za celý den potkali jednoho jediného cyklistu, mlaďocha na horském kole, a to ještě nevíme, jestli jel naší trasou a někde neuhnul, což se uhnout a odjet do civilizace mohlo.
Tři tunely, které sice měly zabezpečený stropy, aby nám nic nespadlo na hlavu, ale projít jedním tunelem bylo docela náročné.
Bahno, hromady kamení a všelijaké rigoly. Vlastně to dopadlo tak, že jsem na začátku kolo vedla, protože do kopce po kořenech a v kamení se jet nedalo, aspoň já jsem to nezvládla, a tak jak jsem ho vedla na začátku, tak prakticky jsem rvala kolo do kopce celou cestu.
Zdenda pravidelně mizel v dálce, občas na mě počkal a odjel zase dopředu a já kolo vedla dál.
Nedalo se za jízdy vyhýbat lidem na úzké cestě bez toho, aniž bych zranila sebe nebo je. Znamenalo to zastavit, nechat je přejít a do kopce se terénem rozjet, což jsem už nedala.
Zkrátka, naprosto příšerná cesta.
Když už se mi podařilo nasednout a kousek ujet, ze zákruty se vynořil turista a byla jsem zase v háji.
Parádní lanový most, který docela určitě nestál za námahu, příšerně se houpal a s kolem to byl zážitek.
Zpátky jedeme po silnici, na tu jejich slavnou Vía verde mě už nikdo nedostane.
Tak tam nahoře v té výšce jsem nejela, na tom dřevěném chodníku by to ani nešlo. Tam všude jsme byli a tam všude jsem kolo tlačila a tlačila a samozřejmě, příšerně nadávala.
Zdenda byl kdesi vepředu, protože vždy, když mám problém, tak takticky ujede, abych se náhodou nechtěla vrátit, nebo aby nemusel poslouchat moje brblání anebo, aby se nemusel dívat, jak se trápím, nevím.
Báječná taktika, které nerozumím. Další ponaučení do budoucna.
No a hned je lépe.
Hlavně, vyléčené vazy v koleni jsem si opět namohla, natáhla nebo já nevím co jsem si tam zase způsobila a bolí to jako čert.
Třeba je to jen namožené a zítra bolest povolí. Uvidíme. Ujeli jsme pár kilometrů, ale zřízená jsem příšerně.
Odjíždíme a projíždíme úbočím Pyrenejí. Je nádherný den a řekla bych, že odpoledne si to docela vyžehlilo. Opět jedeme krásnou vyhlídkovou jízdu. Pomalu stoupáme a stoupáme a jen se nestačíme divit.
Projíždíme několik kamenných vesniček, které jsou vždy jako vlaštovčí hnízda přilepené na nějaké skále s ohromujícím výhledem do dáli a hlubokou roklí pod sebou. A takových vesniček je tady několik. S ohledem na to, že jedeme jedinou kloudnou silnicí, projíždíme je na této straně údolí všechny. Vlastně, není to údolím, údolí je někde hluboko pod námi.
Vesnice jsou v závratné výšce a obydlené. Vůbec nechápu, čím se tady lidé živí když do města je strašně daleko. Představa, že každý den ránu jedu do údolí mnoho kilometrů a pak odpoledne zpět a musím se vyškrábat tak strašně vysoko, je naprosto mimo moji představu.
Pokud nespálím cestou dolů brzdy, cestou nahoru neodrovnám spojku, tak jen spotřeba nafty je přímo šílená. Aspoň my máme v nádrži pěkný uragán.
Zdenda zvolil na noční stání kouzelné místo u muzea, hotelu a já nevím co vše tu mají.
Exkurzi do uhelného dolu,
dětský parčík, restauraci, lavičky a místo pro nás, pro dvě obytná auta, a to si tady můžeme i doplnit vodu a zbavit se všech odpadů.
To vše sečteno a potrženo nám hodí překrásné místo, které jsme si dneska myslím hodně zasloužili.
Teda já určitě. Večer jsme měli vzácnou návštěvu.
Dnešní trasa je: