28.3.2023 Via Verde Horta - Valderrobes - Catalánie - Španělsko

Den přejezdu, nákupu nezbytných potravin je za námi a my se můžeme vydat na poslední cyklostezku v této oblasti.

 

Trošku se v tom motám, ale dneska nepojedeme po klasické Vía Verde, ale po greenway, přírodní cestě, která bude snad někdy v budoucnu přeměněna na klasickou Vía Verde.

Opět jsme na trase bývalé železnice, ale tato část ještě neprošla řádnou úpravou. Na oficiálních stránkách Vía Verde je sice uvedena jako VV del Val del Zafán - úsek Teruel, ale cesta postrádá vše co by měla mít.

Hlavně, dočítáme se, že je několik nebezpečí na trase, ale největším problémem byl povrch, a to jsme se nedočetli nikde.

To je zřejmě bráno jako naprosto bezvýznamná okolnost, o které nemá cenu se ani zmiňovat a na téměř neprůjezdný velmi dlouhý tunel se jaksi zapomnělo.

Upozornění 1 : Nedoporučuje se jezdit ze stanice Valderrobres do stanice Valdealgorfa z důvodu možného pádu kamenů a kamenů na greenway.

Upozornění 2: (01/31/2023) Silnice byla odříznuta kvůli sesuvu půdy vedle La Torica, 

Kameny padající na cestu nám vadí ze všeho nejméně, nějaký sesuv půdy nás už taky nerozhází, ovšem cesta s kameny, která tu zůstaly po vytrhání pražců a kolejnic mě teda vadí hrozně.

Když k tomu přihodím velmi silný protivítr tak je na neštěstí zaděláno.

Nádherný, vysoký akvadukt, most La Torica je takovou třešničkou na dortu, ale abych vyloženě nekřivdila.

Část cesty byla opravdu parádní, ale část byla utrpením. Statečně šlapeme do pedálů s tím, že dneska to je přeci krátká trasa, tak za chvilku se otočíme a jedeme zpět.

Polovina je luxusní cesta a polovina kamení, tak není zas tak proč si stěžovat.

Jenže, ta kamenitá vede otevřenou krajinou, kde se do nás opírá děsný vítr.

Cílový tunel je taky dobrý. Už se blížíme a vítá nás brána. Už z dálky vidíme mříže, ale vypadá to, že železná vrátka jsou otevřená.

V jednom popisu jsem se dočetla, že světlo na konci tunelu sice působí, jako by to nebylo až tak vzdálené, ale je to optický klam.

„Dokud nedosáhne odbočky k tunelu Equinox. Nazývá se tak proto, že 21. března a 23. září každého roku, za svítání, Slunce na několik minut překročí jeho délku 2,2 km. Tento tunel se nesmí přecházet, protože je nebezpečný, nemá osvětlení a na některých místech jsou malé kousky odtržených kamenů, o které můžete zakopnout. Světelný bod, který je vidět v pozadí, klame, protože se zdá, že konec je blízko.“ Opravdu to vypadá jako by to bylo já nevím, 200–300 m ale tunel je víc jak dva kilometry dlouhý, plný hromad kamení a samozřejmě, neosvětlený. Jedeme krokem jen na světla kol a mohu zodpovědně říct, že na konci naší poloviny trasy je toho až kam. Strašná cesta, a to ještě nevíme, jestli železná vrátka na druhé straně nebudou zavřená na zámek. To by mě dorazilo. Výjezd z tunelu taky stál za to. 

Jsem naprosto vyčerpaná, já, Zdenda sice toho má taky dost, ale tváří se statečně.

Dojeli jsme na staré nádraží, zaslouženě svačíme a odpočíváme. Nad námi je moc hezké město, ale v rámci úspory sil odmítám jet byť jen kilometr navíc.

Zdenda hlásí, že našel objízdnou trasu, hlavně abychom objeli tunel a náhorní kamennou a větrnou planinu, jenže trasa je poněkud delší a z velké části po silnici. Dobrá, nedá se nic dělat.

Do tunelu už nechci a po kamení taky ne. To je mi pořád milejší asfalt, byť na silnici.

Nakonec nás objízdná trasa stejně dovedla do městečka nad námi, jak jinak, na kopci a už si to hrneme k domovu.

Z původních 35 km máme skoro 55 a dneska toho je až kam.

Je to na závěr docela náročný cyklovýlet.  A upřímně, jsem ráda, že už jsme v cíli.

 

A abych nezapomněla, měli jsme báječnou návštěvu. Manželé cestovatele, kteří toho procestovali už taky požehnaně, a tak bylo celý večer o čem povídat.

Nastrouhala jsem brambory, tak byly bramboráčky a naložené kuřátko, no, co víc si přát.

Krásný večer prožitý s velkými cestovateli. Dopoledne jsme se rozjeli každý svou cestou, každý za svým cílem.

Třeba se zase někde na cestách potkáme. Děkujeme za návštěvu a přejeme šťastné putování.