26.3.2023 Horta de Sant Joan - Catalánie - Španělsko
Ráno je zalité sluncem, ale chladněji. Co to je chladněji? Po ránu máme okolo 13 °C, ale jakmile se do nás opře sluníčko, nefouká a jsme pěkně v závětří, teplota závratně roste na neskutečných 25 °C a více.
Celkově, není na co si stěžovat a my jedeme na další část Vía Verde. Nezbytná svačinka, rezervní oblečení, pití a můžeme jet.
Teď si pomohu trochou historie železnice, která se skoro vždy uvádí na stránkách cyklostezek Vía Verde, projedeme si jí a podíváme se, jak skoro většina bývalých železničních zastávek je ponechána svému osudu, ale některé jsou velmi zdařile zrekonstruovány, jako železniční stanice Cretas.
„Železnice z La Puebla de Híjar do Tortosa je železniční projekt, který začal spatřovat světlo světa v poslední třetině 19. století.
Místo na odpočinek a je tady myšleno i na děti!
Práce na této železnici, která nejprve navrhovala jako svůj první cíl dosáhnout pouze města Alcañiz, začaly v roce 1882. V roce 1887 dokončily koleje snadný úsek z La Puebla de Híjar do Alcañiz, kde byly instalovány dílny. lokomotivního depa.
Ale od té chvíle touha napodobit Ebro a dostat se po kolejích k jeho ústí vedle Sant Carles de la Rápita a spojit se v Tortose se severním pobřežím, přiměla společnost změnit svůj název a přijmout více v souladu s jeho cíle: „Společnost železnic ze Zaragozy do Středomoří“.
Fakta však zvítězila nad přáními a výsledky společnosti, samozřejmě špatné, způsobily, že v roce 1899 opustila železniční podnikání. Veřejná společnost „Využívání železnic státem“ převzala tuto slabou linii a vzala si za své cíle dosáhnout moře.
Práce jsou obnoveny s brio, zejména v diktatuře Primo de Rivera. Ohavná občanská válka paradoxně dala poslední impuls dílu, téměř dokončenému za druhé republiky, protože jeho uspořádání bylo odhaleno jako zásadní logistický nástroj pro rebely během bitvy na Ebru.
Jeho příkopy a náspy, zalité krví z obou stran, viděly, jak se koleje naléhavě staví.
Po válce legie republikánských vězňů urovnaly tuto provizorní práci a v říjnu 1939 slavnostně otevřely sekci Alcañiz-Bot a krátce poté, v září 1941, zbytek trasy až do Tortosy.
Výsledkem těchto srážek je existence provizorních stanic, z nichž ta v La Torre del Compte je stále zachována.
Tratě nikdy nedosáhly očekávaného konce ve Středozemním moři v Sant Carles (navzdory skutečnosti, že zemní práce byly postaveny).
Výsledky železnice nebyly nikdy oslnivé: těžká těžba, s velmi členitým profilem na strmém a nestabilním terénu,
se stanicemi na odlehlých místech obyvatel, podkopávali bilance železnice, jejíž existence byla rok co rok zpochybňována.
V roce 1971 bylo zřícení tunelu prozřetelnou výmluvou, aby po dvou letech s autobusovými přestupy byl provoz celé trati definitivně utlumen a o 25 let později byly koleje rozebrány.“
A my máme parádní cyklostezku, kterou si dneska vychutnáváme.
Jediný problém na celé cestě je, že všude kolem cesty roste moc hezký keřík, který teď nádherně žlutě kvete, ale má obrovské trny
a my máme problém projet, aniž bychom nepíchly kolo. Všude okolo cesty a na cestě se válí spousta suchých větviček.
Hned na začátku jsme potkali dva německé kolegy, kteří mají píchlé kolo.
Pan nebyl až tak připravený, a tak Zdenda vypomohl. Vězšinou je problém najít dirku a pak trn v plášti.
Nicméně, na celé trase jsme píchly pět krát. Tak lepíme a lepíme. Bohužel, jsme v oblasti, kde se nevyskytuje žádný Decathlon, abychom koupili nové duše, a tak lepíme a lepíme.
Teda, Zdenda lepí. Některé duše už mají taky 4 záplaty. Rádi bychom koupili nové, ale zatím není kde.
Nádherný výlet, nádherný den. Opravdu, není na co si stěžovat.
