11.11.2022 Guindel Plage - Bretaň - Francie
Bretaň a bretaňské pobřeží to je kraj, který by měl každý cestovatel alespoň jednou za svou cestovatelskou kariéru projet nebo aspoň kousek navštívit a vidět.
Samozřejmě, je to chladnější oblast, přeci jenom, jsme u Atlantiku, ale i tak za vidění to tu rozhodně stojí. Pravda, skoro každý den aspoň na chvíli sprchne, bezvětří je něco, co se v tomto kraji moc nenosí, ale pokud nám nevyrve vítr dveře z ruky, tak to zase až tak strašný není. Jen je potřeba si na to maličko zvyknout a v baťůžku mít kulicha nebo šátek.
Docela mi trvalo, než jsem si kulicha stabilně umístila do baťůžku, protože to, že vycházíme za sluníčka a je téměř bezvětří vůbec nic neznamená a pak mám hlavu vyfoukanou jako pátrací balón a večer myslím, že mi musí každou chvilku upadnout.
A naopak, celou noc leje jako z konve, v deset se najednou obloha roztrhá, vykoukne sluníčko a svítí celý den. Počasí je příšerně nevyzpytatelné a jak je patrné i Windyty si s předpovědí alespoň trochu kloudnou a lehce použitelnou neví rady.
Tolik chybných předpovědí jsme nezaznamenali v žádném jiném koutu Evropy. Všude se předpověď Windyty alespoň trochu přiblížila skutečnosti, pokud se rovnou perfektně nestrefila, ale tady je vše jinak. Má pršet a ono svítí slunce a obráceně. Hlavně je to nepříjemné, pokud si chceme naplánovat nějaký delší výlet.
Ale ještě tu budeme dva tři týdny, dojedeme někam do oblasti Bordeaux a už si to budeme sunout k Pyrenejím a na Ebro. Někdy příští týden by se k nám měli připojit Krkonošský, pak snad někde cestou chytneme Zdendu s Alenkou v což pevně doufám, a nakonec nás někde dojede Roman a už zase budeme kompletní.
Ještě je čas, ale moc se těším na španělské Via verde. Vloni jsme si jich pár projeli a letos bychom se těmto přebudovaným železničním tratím na cyklostezky rádi věnovali více. Ale, zatím jsme v Bretani, a tak si ji společně ještě chvíli užijeme.
Klíčem k bretaňské povaze a tradicím, tak výrazně odlišným od jakýchkoliv jiných zvyků po celé Francii, je nejenom divoká a nehostinná příroda této země, ale také, a to především vliv Keltů.
Keltští kolonizátoři sem připluli už v 6. století před naším letopočtem, byli to druidové, kteří uctívali přírodu a součástí jejich víry byl svět mýtických bytostí a magie. Jejich vyznání nejprve upravili Římané, kteří si Kelty podrobili a pak si je znovu, po svém upravila druhá vlna britských Keltů, kteří připluli v 5. a 6. století a ti už sebou přivezli křesťanství.
Ze směsice různých vlivů se vyvinula velmi osobitá kultura s vlastními zvyky, hudební a taneční tradicí a ojedinělým jazykem. Dneska se bretonština vyučuje na školách a mluví s ní více než čtvrt milionu lidí. Bretonština se ani náznakem nepodobá francouzštině, ale má blízko k velštině, gaelštině a cornwallštině.
Navzdory všemu si Bretaň udržela svoji nezávislost až do 16. století. Až po smrti obávané Anny, vévodkyně bretaňské, zabavil francouzský král Francois I. Majetek její dcery a zabral celou zem. Až ve 20. století nastalo obrovské oživení všech bretaňských tradic.
Bretaňský jazyk se učí na školách a nebývale stoupl zájem o keltskou hudbu.
Asi by se slušelo napsat alespoň o jedné z tradic a tou je „pardon“. Jednou v roce se spojí hudba, tanec, rituály a náboženství v takzvaných pardonech. Procesí kajícníků vede k svatyním místních svatých, kde se dávají sliby či se žádá o odpuštění.
Během těchto pardonů muži mají nádherně vyšívané vesty a ženy skvostné čepce ušité z vyšívaných krajek naškrobeného lnu. Jsou to spíše takové malinké čepečky připevněné krajkou pod bradou.
Ostatně, kde jinde si dají na kruhový objezd menhir než v Bretani. Všude jindy, když už se někde nějaký menhir objeví nebo najde, tak k němu vedou chodníčky, naučná stezka anebo rovnou je obehnaný plotem, aby se k němu nějaký nenechavec nedostal a v nejlepším případě do něj nevyryl datum své návštěvy.
V Bretani je ohromné množství menhirů a dolmenů. Někdo je získal s koupí pozemku na dům a pak je má na zahradě, ohromné množství jsme viděli různě po krajině a tady si ho rovnou usadili na kruhový objezd.
Zrovna tak uprostřed náměstí je veliký kostel a na náměstí vede několik ulic, tak proč neudělat kruhový objezd kolem kostela. To jsme taky ještě nikdy neviděli. Bohužel, byla jsem tak konsternovaná, že fotit jsem jaksi zapomněla. Jen jsem si říkala, že pro věřící to musí být docela adrenalin dojít do kostela. Ale faktem je, že městečko bylo maličké a provoz zde asi nebude nijak silný.
No a takhle dopadlo vytipované místo na noční stání. Kde se vzala, tu se vzala zábrana ve výšce, která tu je teprve chvíli.
Další stání je přes vodu, ale než se k němu dostaneme, musíme hluboko do vnitrozemí na první most a pak se vrátit zpět k moři.
Jsme zhruba kilometr daleko, ale musíme ujet víc jak 20 km abychom se dostali na stání pro obytná auta.
Jen doufáme, že tam na nás jedno místečko vybude. Francie je v pohybu, mají státní svátek.
Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.
Dnešní trasa je:
