30.1.2022 Aparcamientos Barbacoa - Andalucía - Španělsko

Zloději byli, jsou a budou.

Malé, ale jen opravdu malé zamyšlení nad tím, co vše se nám může na cestách stát a jen několik zkušeností a trocha inspirace, jak se cítit maličko bezpečněji.  

Nedávná nepříjemná zkušenost našich báječných přátel Jirky a Irenky mě stále vede k zamyšlení nad bezpečností, nebo spíš nad zabezpečením našich obytných aut. Irena s Jirkou byli okradeni naprosto banálním trikem, o kterém už snad všichni slyšeli, ale málokdo se s ním setkal. Jen výjimečně zloději neuspěli, jako u Zdendy s Alenkou, kterým se stalo totéž a Zdenda odmítl zastavit a unikli tak zlodějině nebo přinejmenším stresu. Ale než budeme říkat, to se nám stát nemůže, my jsme připravený, přesně víme, co se stalo, a ještě přesněji víme, jak se v podobném případě musíme zachovat, představme si takovou situaci a pak se můžeme zamyslet, jestli bychom nedopadli stejně.

Jsme hodně dní v klidu a pohodě na téměř opuštěné Sardinii, kde je absolutní minimum obytných aut, kde nejsou skoro žádní turisté a z takového ráje se přeplavíme do Barcelony, přímo mezi žraloky. Hned u terminálu Grimaldi lines navíc narazíme na opravdu slušného člověka, který nám ukáže, kde si hlídáni kamerami můžeme přímo v přístavu zdřímnout. V 7 ráno jedeme dál, směr jih. Najednou nás předjíždí pěkné auto a v něm slušně oblečený člověk, žádný šupák, který gestikuluje, že máme něco se zadním kolem. Mává rukama a je tak důrazný, že nám začne hlavou běžet, panebože, co se stalo? Máme něco se zadním kolem? Nebo s nosičem na kola? Už jednou se samovolně sklopil.

Dál může být scénář různý, ale výsledek stejný. Krádež. „Jsou to dokonalí profesionálové“, říká nám později policie.

Jsme nevyspalí, utahaní, vždyť ferry mělo 7 hodin zpoždění. Zastavíme, auto před námi a muž běží k našemu autu. „Buďte opatrní“, říká.  Jdeme se společně podívat, co se stalo.

Až sem je ještě vše jakš takš, ještě se nic stát nemusí. Když ale vystoupí i manželka, je to průšvih. Druhý zloděj jen čeká na vhodnou chvíli. Ta nastala přesně teď. Auto je prázdné, a i když stojíme vedle něho, šikulkovi stačí pár vteřin. Počká, až okolo jedoucí náklaďák dělá dostatečný rámus, otevře dveře na druhé straně auta a vezme to první, co mu přijde pod ruku. Naše doklady, karty, telefony a většina peněz mu naštěstí pod ruku nepřišly, ale fotovybavení, čtečka, notebook a další elektronika zmizí.

 

A teď si položme otázku, kdo si před jízdou vše uklízí do bezpečných schránek, kdo má vše uklizeno tak, aby nebylo co ukrást? Nikdo! Všichni máme v přihrádce na palubovce telefony, tablety, někdo jede podle navigace v počítači, jako třeba my a ten je na stole, někdo jede podle tabletu, který je ve stojánku opět na palubovce, zkrátka, nemáme v plánu nikam chodit, opouštět auto, a tak máme vše venku. Máme peněženky, doklady někde v baťůžku, v taštičce, která je po ruce, ledvinku s doklady a důležitými věcmi máme taky někde při ruce, zkrátka nepočítáme s takovou situací, ale zloději ano.  Pokud nějaký kolega je tak obezřetný, že před jízdou vše, absolutně vše uklízí včetně telefonů a tak podobně, tak smekám klobouk.

 

Sami jsme byli dvakrát vykradený a vždy to bylo jen a jen díky naší nepozorností a hlavně, pokaždé to velmi bolí. Tak, jako se Jiří s Irenkou snažili hned všechny upozornit na to co se jim stalo, tak já teď popíšu naše anabáze se zloději a jak se zase pro změnu vyvarovat našich chyb. Udělali jsme několik doplňkových zabezpečení, které nám pomohli odrazit už docela určitě sedm útoků na náš majetek. Minimálně sedmkrát, co víme se nám někdo pokoušel dostat do auta.

 

První zlodějna nás potkala v Turecku, v oblasti Mersin. Podrobně celou příhodu popisuji zde v cestopisu pod datumem 17.10.2005. Byli jsme začátečníci a dopustili jsme se přesně začátečnické chyby. Tankovali jsme naftu a zapomněli jsme uzamknout vstupní dveře od řidiče a spolujezdce anebo jsme dveře centrálním zámkem zamkli, ale možná se je podařilo nějakou manipulací odblokovat, to už se nedozvíme, každopádně, zastavili jsme u pomerančového sadu, já si vyběhla udělat jen pár fotek pomerančovníků a chtěli jsme hned jet dál. Zdenda usoudil, že by mě mohl s pomeranči vyfotit, a tak vystoupil dveřmi v nástavbě také.

Z druhé strany bylo přes silnici auto, odkud vyběhl mladík a doběhl v zákrytu našeho auta k nám, vzal za dveře a ejhle, ony byly otevřené. Vlítl dovnitř a pobral co bylo po ruce. Během pár sekund jsme byli bez počítače, telefonu, čtečky, baťůžku s mými osobními věcmi a hlavně, bez ledvinky, kde byli pasy. Hlavně, neměla jsem co číst, to byl největší průšvih a následný týden čekání na pasy byl snad nejhezčí na území Turecka. Ale to je jiná kapitola.

 Hned, při první příležitosti Zdenda nakoupil materiál a klasicky na chodníku připevnil dveře tak, že nejdou otevřít, teda pokud nechceme.

Celý systém je popsán zde na našich stránkách

http://www.bydlikemevropou.com/nase-auto/2015/upravy-a-opravy?pg=767 .

Tím jsme zajistili dostatečně dveře proti náhodnému odblokování a nebo proti dalšímu útoku, který nás později stejně neminul.

 Další zlodějně jsme unikli díky napevno zabezpečeným předním dveřím a tím je píchnutí bodlem pod kliku řidiče, těsně u lemu kliky, nadzvednutí mechanizmu zámku.

Touto praktikou nebo lépe řečeno, tímto způsobem se zloději dostanou pohodlně a velmi rychle dovnitř. Vůbec netušíme, kde jsme k takové parádě přišli, ale i nás to potkalo.

http://www.bydlikemevropou.com/nase-auto/2019/upravy-a-opravy?pg=2119

Až díky Karlovi s Jaruškou, když jsme se potkali ve Francii a oni měli velmi čerstvou zkušenost, a když nám vyprávěli co se jim stalo a jak se k nim zloději dostali, nechápala jsem a díky mé nechápavosti ve stylu, jak propíchnutí, kde to je, jaký lem, jak to vůbec lze udělat aby to majitel ani nepoznal a tak podobně, ztratil Karel trpělivost a šel mi ukázat na našem autě místo, kde to umí zloději propíchnout a ejhle, my to měli také. Jen díky zabezpečení našich dveří tak říkajíc natvrdo jsme unikli. 

Mnoho našich kolegů používá na svázání předních dveří různé kurty, ale s těmi má Zdenda zkušenosti z kamionu a rozhodně je nepovažuje za bezpečné. Kurta může při tahu dveří maličko povolit anebo jako nám se už také stalo, rozbije zloděj malé boční okénko ve snaze odjistit dveře, kurtu přeřízne a opět je uvnitř. 

 

Další krok k zabezpečení byly mříže do oken. Když jsem je viděla u Zdendy s Alenkou těsně, když jsme se s nimi poznali, řekla jsem tak to ani náhodou! Takovou opičárnu si do auta nedáme a ejhle, uběhlo pár měsíců a máme tu opičárnu také. Zde přesně platí pořekadlo „nikdy neříkej nikdy“.

Pravda je, že jsem si na to chvíli zvykala, ale naučila jsem se věšet na tyčky různé dekorace a ono to není až tak hrozné. Naše mřížoví je spíše dekorační, psychická záležitost jak bezpečnostní. U vestavby, která je z plechu se dají mříže přivařit nebo namontovat tak, aby byly plně funkční, což u nás nejde.

Pokud by byly hodně na pevno a zloděj je bude chtít vyrvat, tak nám vyrve s mřížovím i kus auta a pokud se rozhodne se k nám vloupat a situaci vyhodnotí jako naprosto pro zlodějnu příznivou, tak nejen, že nás stejně vykrade, ale ještě budeme mít zničený kus boku karoserie.

Ale na druhou stranu domníváme se, že pokud budeme stát na parkovišti, kde bude obytných aut více, tak se zloději budou rozhodovat, ke komu se dostanou nejlehčí, nejpohodlnější cestou a mříže by je mohli odradit.

 

Druhé naše vyloupení bylo asi 50 km od Marseille, kde jsme měli už veškeré zabezpečení, ale byli jsme trestuhodně lajdácký nebo spíše trestuhodně neopatrný. Odpoledne jsme přijeli na krásné místo u moře, kam jezdili rodiny s dětmi s tím, že dopoledne nebo po obědě budeme pokračovat dál.

Věděli jsme, že jsme kousek od velmi nebezpečné oblasti a pokud jsme šli ven na prohlídku, tak vždy jeden zůstal v autě. Už jsme měli i systém ukládání důležitých věcí, ale, ale, ale. Krásný den, na útesů spousta rodin s dětmi a my byli po obědě.

Chtěli jsme už odjet a Zdenda říká, pojď, půjdeme jen nahoru na skálu, tam je krásná maličká vesnice, je to jen pár desítek metrů a hned jedeme dál. A je to tady, vždyť je to jenom chvilka, skoro pořád na auto uvidíme, jdeme jenom na pár minut, to slovo „jenom“ je problém. Žádné jenom nesmí existovat. Samozřejmě, okamžitě jsme byli potrestáni. Zloději čekali za autem, čekali, jestli přijde jejich šance, jejich chvíle a ta přišla.

Ano, skoro celou dobu jsme na auto viděli, ale z vchodové strany, a ne z té odvrácené. Zloději vyrvali okno v obýváku, vyrvali mříže, roztrhli zatemňovací roletku a během půl minuty, než nám přišel do telefonu signál, že máme narušitele v autě jsme přišli o spoustu věcí.

Oba dva počítače, opět o čtečku, telefony v nabíječce a další. Naštěstí doklady a peníze už máme stabilně ve skrýši, kterou by hned tak někdo nenašel. Dva dny před Vánoci. Cestopis 22.12.2018. 

 

Další důležitá věc jsou zámky u dveří. Je až s podivem, že výrobce dokáže osadit velmi drahé obytné auto tím nejjednodušším zámkem. Ten náš zámek po dvou letech používání, ale dennodenního dokázal Zdenda otevřít lžičkou na kávu. Tak z toho mě málem ranilo. Zde je video, jak Zdenda otevírá auto lžičkou na kávu. 

http://www.bydlikemevropou.com/nase-auto/2018/upravy-a-opravy?pg=1874

 Je s podivem, že se takovéto zámky stále na obytná auta osazují a proto jsme si koupili ještě od tuším Fiama, takové ty překlápěcí, to hlavně, kdyby se stalo, že nám někdo dveře, jedno jaké, ať už do kufrů nebo do nástavby poškodí tak, že nepůjdou zavřít, tak abychom měli rezervu. Když to Zdenda viděl, tak prohlásil, že takovou hrachovinu teda nečekal. Rozhodně ne za ty peníze, co nás ten krám stál. Ale vozíme to sebou a snad to nepoužijeme, ale nikdy neříkej, nikdy.

 

Hodně mě vadilo, že když spíme, tak jsme vlastně chráněný jen tím pitomým zámkem ve dveřích nástavby a s ohledem na náš spánek, nemáme šanci se vzbudit. Na druhou stranu máme oba dva štěstí, že usneme vždy a všude. Nečiní nám problémy spát u letiště, kde nad hlavami nám vzlétali dopravní letadla, zrovna tak se vyspíme i na rušné ulici. Zkrátka máme dobré spaní, a to nás činí velmi zranitelnými. Proto Zdenda vymyslel velmi jednoduché zavírání dveří na noc. Opět na ulici vyrobil a nainstaloval naprosto geniální, jednoduché a spolehlivé zavření dveří zevnitř.  Je to jen páčka, kterou se zajištují králíkárny. Na dveřích je posuv a ve dveřích je vyvrtaná dírka do které tyčka zapadne. Je to sekundová záležitost, ten kdo jde spát jako druhý automaticky dveře zajistí a tím jsme na noc plně zabezpečený.

 

No a poslední věc je zabezpečení vchodových dveří tak, že nejdou ani vylomit. Na to už si musí každý přijít sám, ale důležité je, jako se nám také stalo, že zloděj vylomil zámek ve dveřích nástavby, následně urval kliku a pak dolů do dveří nacpal něco plochého a dlouhé a snažil se dveře vylomit. Díky našemu zabezpečení a celkem slušným dveřním pantům, které to vydržely dveře nepovolily. Sice byly maličko poškozené, poškrábané, což už je dávno spravené, máme novou rezervní kliku, protože tu starou Zdenda spravil, ale víme, že jsme odolali. To by bylo asi vše o našem zabezpečení.

 Ještě bych doplnila jen to, že hned, než jsme vyjeli jsme si pořídili, tenkrát za hříšné peníze alarm od GPS Dozor, který nám celkem, jakš takš splňuje vše, co se od takového zařízení dá očekávat. Největším problémem je doba, 22 s, kdy čidla dají povel řídící jednotce, ta odešle zprávu do našich telefonů, že máme narušitele. Těch 22 s je strašně dlouhá doba. 

 

Celý tento článek jsem napsala hlavně pro ty, kteří cestují a neví, co vše je může, ale nemusí potkat. Jaká mohou mít zabezpečení, které jak si myslíme, stejně neobstojí, pokud se zloděj rozhodne loupit a má na to dost času. Všechna naše zabezpečení jsou hlavně o tom, že se my cítíme bezpečněji, že víme, že jsme udělali maximum a víc už snad ani udělat nemůžeme. Je to na každém, jaké zabezpečení zvolí. Někdo je toho názoru, že když nic neveze, tak není co ukrást. Mějme na paměti délku pobytu na cestě.

Pokud pojedu na krátkou, klasickou dovolenou asi si sebou nepovezu půlku domácnosti, ale když jedu na delší dobu, stačí tři měsíce, tak to už je potřeba různých věcí víc. Přeci jenom, už jsme si zvykli na různou elektroniku, zvykli jsme si na fotoaparáty, mobily, čtečky, tablety a počítače. Zvykli jsme si na přísun informací, které nepotřebujeme na dovolené. Tehdy je režim života v obytném autě jiný. Proto jak jsem říkala hned na začátku, važme odsuzující slova a slova typu „to mě se stát nemůže“, může! Zvažme, co vše se může stát i nám.

 

Když jsme odjížděli a vlastně, ještě, než jsme vyjeli na naší desetiletou cestu podél pobřeží Evropy, Zdenda stále říkal „není to o tom kolikrát nás vykradou, ale jak moc nás to bude bolet“ a tím mě vlastně připravoval na to, na co se nedá připravit. Na sprostou, nehoráznou, drzou, hnusnou, odpornou, ošklivou, ohavnou, nepříjemný a podlou zlodějnu.