31.3.2022 Vitoria - Baskicko - Španělsko
Poslední den v měsíci a my jdeme opět na výšlap, tentokrát po městě Vitoria.
Parkujeme opět na velkém stání pro obytná auta. Historická část města je skoro 2 km od nás a tak jsme se jen naobědvali a jdeme. Prší, fouká vítr, ale předpověď říká, že kolem druhé hodiny by mělo vysvitnout sluníčko, tak jí budeme věřit. Fakt je, že by nám bohatě stačilo, kdyby přestalo pršet.
Stále se nám válí v hlavě co bude s námi, co bude s cestováním, co bude s obyčejnými lidmi, kteří nemají spoustu peněz pod polštářem, kteří bydlí v bytě, který je vytápěný teplárnou na plyn nebo mají v baráku plynový kotel.
I my jsme svého času uvažovali, o plynovém kotli až jednou možná budeme mít nějaký malý domeček, ale nakonec jsme se přiklonili k elektřině.
To bylo ještě v době, kdy byl plyn výrazně levnější. Cena plynu letí nahoru, zatím si ho můžeme koupit, ale co bude, až přijedeme k pumpě a oni nám řeknou, přijeďte za týden, možná bude.
Nebo budeme mít jakési kupony jako byly za války a my budeme mít plyn na příděl. Ale tak nebudeme cestovat, zastavíme se a budeme čekat, až se situace vyjasní, až se státy dohodnou, jak to teda s námi vlastně bude.
To, že budeme muset hodně šetřit už je asi jisté, ale jak moc to nikdo neví. Budeme mít na naftu, která už dneska stojí skoro dvojnásobek než před válkou na Ukrajině? Už teď podle útraty za měsíc březen vidím, kolik jsme utratili za naftu a kolim jsme toho ujeli. Je to výrazný rozdíl. Uvidíme. Ještě jsem neudělala součet tohoto měsíce.
Vitoria je velmi staré město s bohatou historií, ale vlastně tady toho není až tolik. Jde spíše o to, abchom si protáhli nohy a něco málo ušli.
Některé domy a paláce jsou moc hezké, jen vše kalí déšť a veké chladno. Maličko jsme odvykli tak nízkým teplotám a tak přišly opět po mnoha měsících ke slovu rukavice a teplá šála kolem hlavy.
Nabalená jsem jako pumpa, ale aspoň mi není ziminka. Zdenda si nestěžuje, ale já nějak moc trpím. Vzpomínám na krásnou, prosluněnou a teplou Andalusii ale jak jsme koukali, zima je v celém Španělsku a potažmo v celé Evropě.
Kamarád posílal fotky jak krásně mu kvetou meruňky, ale mínusové teploty se asi o letošní úrodu už asi postaraly. Vitorii jsme si prošli křížem krážem, naštěstí je historické centrum maličké a jdeme domů.
Cestou míjíme malé dětské hřiště a nedalo mi to, zkouším, jestli pítko funguje. Světe div se, funguje. Tady i to nejposlednější miniaturní dětské hřišťátko je vybaveno pítkem, což je správné.
Španěláci ví, že když je teplo tak je žízeň a ta trocha vody, kterou ti cvrčkové vypotřebují na napití nebo umytí upatlaných obličejů ještě nikoho nezabilo. V létě, když jsme hlídali malou vnučku na malém, moderním, novém, hogo fogo sídlišti, kde je spousta ultramoderních dětských hřišť a pískovišť a prolézaček jsme nenašli jediné hřiště pro ty nejmenší s pítkem.
Timiška byla upatlaná od zmrzlinky, kterou jsem jí neprozřetelně dala do ruky a já jí neměla kde umýt, opláchnout ručičky a hudrala jsem, protože pítko na dětském hřišti považuji za zásadní. Ale to je problém celé Prahy, pítka chyběla vždy a dnešní architekti je stále nepovažují za důležité.
Ač se to nezdá, ušli jsme krásných 8,5 km a lehce zmožený jsme doma. Tak sláva. Dneska tady ještě přespíme a zítra pokračujeme dál směrem na Francii.
Dnešní trasa je:
