Jedeme dál Portugalskem, ale stále oblastí nad Algarvem, Alentejem.

Tady je život normální, tady smíme parkovat na parkovištích a nikdo nás tu nenahání jako třídního nepřítele.

Domníváme se, že zbytek Portugalska bude normální a tvrdé zákazy budou platit jen v Algarve. Ale to je situace z dneška.

Do léta se mohou zákazy, myšleno celoplošné zákazy parkování na noc v obytných autech mimo kempy nekompromisně rozšířit na celé území.

 

Přírodní park Parque Natural do Vale do Guirdiana míjíme jen okrajem. Vlastně se nedá moc zajet do centra parku, ale nás zajímá Pulo do Lobo, krásná oblast s vodopádem, kam jsme zajeli se podívat.

Kluci našli moc hezké stání, dali jsme si za odměnu kávičku a prohlédli kousek krásného území. Je tu krásně.

Máme výhled do dáli, je sluníčko a příjemný větřík nás jen tak maličko ovívá.

Sedíme pak venku v křesílkách, popíjíme kávu a ke kávě je samozřejmě, nezbytná malá sladkost.

Zdenda provětral droníkovi křídla a než si prohlédneme pár obrázků a než odjedeme z Portugalska, přečteme si něco málo o korkovém dubu, který je tu všude kolem nás.

Myslím, že je to zajímavé počtení a zase budeme maličko chytřejší. Mimochodem, i o tom to cestovní je.

 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Portugalsko, to jsou ne jenom pláže, oceán a krásná příroda, ale každý kdo do této země přijede musí obdivovat ohromné plochy vysázených eukalyptů a také dubu korkového, který tu roste doslova všude. S dubem korkovým jsem se tady setkala poprvé a protože je to ohromně zajímavý strom, mnohdy ohromně starý a překrásně rostlý, nedá mi to, abych se u dubu korkového na chvíli nezastavila. První, co nás jako neznalce zaujalo, tak to jsou kmeny stromů svlečené téměř do naha. Vypadá to hrozně, člověku je líto takové ubližování stromům a to jsou ještě všechny kmeny očíslované. Dohadujeme se, jak často se takto strom osekává, co znamenají čísla na stromech a hlavně, jak dlouho stromu bude trvat, než díky sloupávání kůry uhyne. Ale, člověk si našel způsob, jak kůru odebrat, aniž by stromu ublížil. Jak se vyrábí z té zvrásněné kůry špunty, které tak dobře známe z lahodných vín. Otázek je spousta a tak jen pár slov o korkovém dubu.

 

Dub korkový (Quercus suber) je listnatý, stálezelený strom z čeledi bukovitých.

Korek je jedním z nejdůležitějších produktů Portugalska a výrazně přispívajícím k hospodářskému růstu této země. Odhaduje se, že celých 16 % veškerých portugalských příjmů ze zahraničí pochází z vývozu korku. Korkové plantáže zabírají neskutečných 720.000 hektarů.

 

"Eukalyptové stromy jsou tu pro nás, borovice pro naše děti a korkové duby pro naše vnoučata"

 

Plánování zisků z korku je tedy během na dlouhou trať.

 

Jedním z důvodů, proč se zde korek může vyrábět v takovém rozsahu, je skutečnost, že když se korek ze stromu odstraní, začne na jeho místě růst nová vrstva, takže se zdroje neustále obnovují a umožňují nepřetržitou výrobu. Korkové duby jsou v Portugalsku chráněné a jejich kácení je trestné, pokud se nejedná o neužitečné stromy, jejichž pokácení schválilo ministerstvo lesnictví. Na pokácení dubu je potřeba speciální povolení.

 

Dub korkový se dožívá až 200 let, ale některé zdroje uvádějí až 500 let. Nicméně strašně dlouho trvá, než se začne z dubu sklízet kvalitní kůra. Ze stromu se kůra začíná sklízet po dosažení věku cca 25 let a následně se tento proces opakuje vždy po uplynutí devíti až deseti let.  Než strom dá vzniknout první zátce, může to tedy klidně trvat skoro padesát let od výsadby. Lepší zprávou je fakt, že při věku přes dvě stě let se z kůry jednoho dubu postupně vyrobí mnoho set tisíc špuntů. Korková kůra je kvalitativně jiná v závislosti na stáří korkového dubu. Při prvním loupání má kůra nepravidelnou strukturu, využívá se k výrobě izolací. Při druhém loupání je kůra vyrovnanější, uplatní se na podlahách a při výrobě kompozitních materiálů. Při třetím a dalších loupáních se dosahuje nejvyšší kvality, kůra je využívána hlavně v zátkovém průmyslu. Ale o tomto tématu si povíme maličko později.

 

Z mohutných a velmi starých dubů se získá až 600 kg kůry, to jsou raritní stromy, ale průměrné množství z běžného stromu je kolem 30 kg kůry.  

Sklizeň probíhá již po staletí jako výhradně manuální proces, od mrštných chlapíků vyžaduje velkou míru zručnosti a dobrou znalost stromové struktury. Kůra se musí ze stromu oloupat tak, aby sklizeň rostlinu nezranila, což nemůže dělat jen tak někdo. „Sklízeči korku – tiradors“ si své umění předávají z otce na syna.

 

Dodnes používají sekery s oblým ostřím a korek sklízejí ručně. Žádný stroj na sklízení korku jednoduše neexistuje. Není proto divu, že sklízeči korku patří k nejlépe placeným zemědělským dělníkům v Evropě. Zručný sklízeč si za den vydělá i přes 100 eur. Sezona je však krátká. Korek se sklízí na přelomu jara a léta. Kdy přesně, to záleží na počasí. Musí to být v době, kdy jde vrstva korku odloupnout od vnitřní kůry stromu, aniž by ho to poškodilo.

Když sklízeči odvezou kusy kůry o rozloze pokojových dveří, zbude po nich podivná krajina plná napolo obnažených, očíslovaných stromů. 

Čísla znamenají letopočet poslední sklizně, aby si i za deset let majitelé pamatovali, kdy je čas na další sklizeň. Čerstvě oloupaný dub má kmen žlutavý, jak však narůstá nový korek, zbarví se jeho kmen postupně dočervena, pak ztmavne, a nakonec zešedne starým korkem.

 

Než se dají z korku vyrábět zátky či jiné výrobky, musejí několik měsíců schnout, uvádí se až půl roku a pak se horkem zbaví mikrobů. Na to, aby se korkem uživila jedna rodina, musí obhospodařovat přes čtyři sta hektarů lesa. Což se zdá být strašně moc, ale musíme vzít v potaz, že se kůra loupe za devět až deset let. Pokud rozdělíme plochu na deset dílů, aby majitelé měli každý rok příjem, tak už to není až tak veliká plocha.

 

Získaný korek je ohebný, lehký a stlačitelný a odolává působení plynů i kapalin. Je nejen nehořlavý, ale zároveň také funguje jako vynikající akustická a tepelná izolace. Rovněž je vysoce odolný proti oděru. Všechny tyto vlastnosti vyplývají z jeho složení, jehož hlavní součástí je suberin (45 %), jak již napovídá latinský název stromu Quercus suber L. Právě suberin díky přítomnosti organických kyselin zabraňuje plynům a kapalinám proniknout do buněk korku a činí jej stlačitelným a pružným.

Korek tedy nepropouští vzduch a dobře těsní, což jsou přesně ty vlastnosti, které se u zátek vyžadují, aby chránily čerstvost, zralost a kvalitu produktu. Korkové zátky se staly nejvýznamnějším způsobem využití korku v dnešním Portugalsku a vyrábí se zde sedm hlavních typů korkových uzávěrů. Jsou to korkové zátky s hlavou, aglomerované korkové zátky, přírodní korkové zátky, technické korkové zátky, kolmatované přírodní korkové zátky a zátky na šampaňské a šumivé víno.

Roční várka korkové kůry je stoprocentně využita, po výrobě nezůstává žádný odpad. Nejprve se vyrábějí zátky, které se pomocí raznice vyrazí přímo z naloupané kůry, to jsou ty nejkvalitnější a nejdražší zátky na vína určená k archivaci. Z nižší tloušťky kůry, ale přitom stále velmi kvalitní se raznicí vyrazí díly k dalším druhům zátek a až úplně nakonec se zbytky semelou na různě hrubá zrna. Hrubost materiálu určuje, jaký konečný výrobek z něj bude zhotoven. Nejkvalitnější kůra je namleta nejjemněji, z těchto zrn se vyrábějí podlahy, nástěnky, obklady, podložky, nábytek. Méně kvalitní kůra se používá na výrobu korkových izolací splňujících veškeré izolační a protihlukové normy. Dokonce i prach z korku, který při výrobě špuntů a dalších výrobků vzniká je využit jako pojivo společně s potravinářskými lepidly. Zkrátka, nic nepřijde na zmar. Při zpracování kůry se nevyhodí ani gram kůry.

Jediné, co poslední roky trápí Portugalsko je jednak přechod vinařů na umělohmotné špunty do lacinějších vín, čímž klesl odbyt a pak je to odliv mladé generace z venkova do měst a na pobřeží. Vylidňují se vesnice, což je z dlouhodobého hlediska hodně špatné. Pokud by dub korkový zmizel z krajiny, mnohá místa by se nenávratně změnila v poušť. Díky ukončenému pěstování dubů by skončila i péče o půdu. Majitelé by se už nestarali o chrastí a suché větvě, nedělali by protipožární průseky a případný požár by se valil krajinou mnohem snadněji než dnes. Jsou známé oblasti, kde z 25 tisíc obyvatel jich zůstalo jen 8 tisíc. Všichni odešli za prací jinam a o práci na dubových plantážích nemají zájem. I proto je vidět na cestě Portugalským venkovem tolik domů na prodej, domy rozpadlé a spoustu pozemků, které by někdo rád prodal. Ale v dnešní nejisté době se třeba karta obrátí. Turismus bude poskytovat méně a méně jistot, a tak sázka na pěstování eukaliptů, borovic a dubu korkového se jeví jako sázka na větší jistotu než zaměstnání v třeba hotelu.

 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Včera odpoledne jsme dojeli do překrásné Mertoly.

Plán je takovýto, dneska pojedeme na velký výlet po okolí a zítra si prohlédneme Mertolu. Paráda. Mělo by být krásné počasí a jak to tak vypadá, tak hezky bude, a klasicky po lehkém a brzkém obědě vyrážíme na výlet. Mertola nás překvapila velmi příjemným stáním u vody. Je tu klid a pohoda, a dokonce i kohoutek s vodou.

Co více si přát. Ještě nezbytné foto aut a můžeme vyrazit. Ale tady nepředpokládáme žádné bezpečnostní problémy.

Na to jsou maličké vesnice a městečka skvělá. Tady se všichni znají a případný škůdce nemá moc šancí. Samozřejmě, opatrnosti není nikdy dost a uklidit do trezorů a útrob auta vše cenné je naprostá samozřejmost. Už dvakrát se nám stalo, že chvilková nepozornost a maličko lenosti nebo spíše klasické „vždyť jdeme jen na chvilku, vždyť jsme blízko, vždyť máme auto na dohled“, zkrátka, maličké polevení v běžné ostražitosti bylo a je okamžitě a po zásluze potrestané.

 

Jedeme krásnou krajinou v okolí Mértoly, kde je vlastně ještě stále přírodní park Parque Natural do Vale do Guirdiana, a užíváme si jízdu.

Už tradičně výlety na kolech vymýšlí Zdenda S a musím říct, že vždy má cestu perfektně připravenou a velmi příjemnou.

Pravda, občas se změní cyklo cesta ve výkopovou záležitost, ale řekla bych, že tím je výlet zajímavější a jak by řekl znalec, což já samozřejmě nejsem, výlet pak dostane jiné rozměry. Ale to je spíše jen pro zajímavost, přeci jenom, jezdit jen po silnici by bylo fádní, a to umí každý, ale trocha vzrušení na rozbahněných anebo písčitých cestách je vždy příjemná.

Bonusem na cestě je jednak moc pěkné stání pro obytná auta kousek od nás u parádního jezera. Tak tady nás mají rádi.

Stání jsou perfektně připravená a koupání v jezeře musí být v létě naprosto úžasné. Nezbytné sezení a grily, maličká restaurace a samozřejmě, plocha na opalování je perfektně vysekaná. I na malé děti tu myslí a moc hezké dětské hřiště s prolézačkami je hned u stání. Jen bude asi problém tu v létě zaparkovat. Stání není časově ohraničeno, a to si myslím, že bude problém. Úplně si dovedu představit tu strávit týden v klidu a pohodě a těch pár míst může být dlouhodobě obsazeno.  

Omlouvám se za scesnou informaci. Beru vše zpět, vůbec nás tady nemají rádi. Díky přátelům Irče a Jirkovi Páleníčkovi, kteří mě na chybu upozornili se za dezinformaci omlouvám. Na značce je " kromě obytných aut". 

 

Ovšem, třešničkou na pomyslném dortu je, když nás cesta zavedla do bývalých měděných dolů.

Vůbec jsme netušili, že tu něco takového je.

Doly jsou už od poloviny minulého století opuštěné a teď je tu vytvořený skanzen s oploceným zbytkem továrny na měď a síru.

Velmi zajímavé místo.

Říčka, která vede celým lomem hraje barvami a my máme po mnoha dnech kliku na slunečný den, a tak si můžeme vše prohlédnout, když země hraje barvami.

 

Vracíme se velikým obloukem zpět a je nám ohromně fajn. Zdenda S pro nás připravil naprosto luxusní trasu, a tak jsme si užili terénu a jízdy po vedlejších silničkách.

Jen malý kousek byl po hlavnější silnici, ale to je v pohodě. Řekla bych, že Portugalští řidiči jsou hodně ohleduplní a dodržují vzdálenost při předjíždění.

Akorát mlaďoši za volantem jsou krapet nervózní, když nás nemohou předjet, ale i oni z toho jednou vyrostou.

 

Vracíme se k autům, které jsou v pořádku, což je vždy velká úleva a už stavíme na kávičku a do večera probíráme uplynulý den. Jen bych ještě zmínila ohromné množství čápů, které tu hnízdí.

Když jsme jeli Estonskem, tak tam bylo největší hnízdiště čápů, jaké jsme kdy a kde viděla, ale to, co je tady, tak to ani na Estonsko nemá. To je něco neskutečného.

Dokonce máme jednoho krasavce přes řeku, který čeká na svoji družku. Držíme mu palce a jen sledujeme jeho snahu přilákat nějakou krásnou čápici.

Vždy, když prolétá nějaká vysoko nad námi, zakloní ladný krk a dá se do hlasitého klapání. K večeru se mu jeho snaha vyplatila a jedna drobnější čápice se snesla kousek vedle našeho čápa.

Tak snad má družku, ale nevypadá to, že by čápice měla nějaký valný zájem. Zatím dělá drahoty.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je:

Příjemně unavení ze včerejšího výletu se jdeme podívat do městečka Mértola.

Na nádherném skalnatém výběžku leží les Mértola. My stojíme přímo u řeky Guadiana, na molu, kde i po kontrole Národní gardy jsme v klidu a pohodě. Tady je svět, jak říká Zdenda S „normální“.

Jsme napasovaný na zdi v rohu betonového molo, nikomu nepřekážíme, žádný přetlak aut, kterým bychom překáželi tady teď nehrozí, tak proč nás vyhánět.

Přitom, co si budeme povídat, policie nás klidně mohla vyhnat, klidně jsme mohli dostat pokutu, protože zákaz parkování na noc je na celém území Portugalska, ale jak to tak vypadá, maximálně striktně se bude dodržovat hlavně v Algarve.

Nad námi je Mértola, kam vede několik cestiček a schodů.

Strategická poloha městečka, kde byl nejsevernější přístav na řece Guadiana byl konečnou zastávkou mnohých obchodních tras.

Už staří Římané tady vybudovali významné obchodní středisko. Sem se svážela měď a další kovy, obilí a olivový olej na další cestu po řece. Mértola bylo bohaté městečko, které ovládali Římané a pak na nějaké období Maurové, kteří městu říkali „Martulah“.

 

Když se obchodní trasy na řece posunuly a přesunuly na řeku Tejo, přístav utichl, a i díky tomu, že v roce 1965 měděné doly ukončily činnost, tak přístav nadobro utichl a dneska je to malebná vesnice, kam bychom se při toulkách Portugalskem mohli podívat.

 

Naproti přes řeku máme našeho pana čápa, ale je sám. Smutně stojí na kameni a klape zobákem. Držíme mu palce, aby jeho vyvolené brzo přilétla.

Je to obdivuhodné divadlo. Tak na to se neomrzí koukat a pozorovat krásu přírody kolem nás.

Paní čápová přilétá a náš čáp se může klape zobákem a předvedl nám krásný taneček. Vypadá to nadějně. Čápice je mnohem drobnější a jen tak si chodí kolem a tu a tam něco ze země sezobne. Čáp odlétá a za chvíli je zpět se zobákem plným větví, které pokládá před čápici a vypadá to, že jí definitivně přesvědčil, že je schopen postarat se o rodinu. Pak už chodí po louce společně a my si myslíme, že ruka je v rukávu a vše dobře dopadlo. Ostatně, jak jsme viděli, všude v okolí je ohromné množství jak už obsazených, tak ještě prázdných hnízd, že si naši čápi mohou vybírat, kde založí rodinu.

 

Dnešní den je zároveň posledním dnem na území Portugalska. Dalo by se říct nepřátelského Portugalaska, ale to bych lhala.

Bylo nám tady dobře a za měsíc putování Portugalskem jsme neměli problém. Policie a Národní garda se vždy k nám chovali velmi vstřícně, mile a příjemně. Kromě 22 h v Algavre bychom nemohli říct nic špatného o pobytu v Portugalsku, ale čas se nachýlil a my už jedeme pryč. Ještě by se dalo říct, že jedeme z Půlnočního království do země krále Miroslava.

Jenže, jak to vypadá, cesta přes hranice nebude úplně jednoduchá. Malé hraniční přechody jsou uzavřené, a tak musíme velkou oklikou jet na hlavnější přechod, kde je samozřejmě kontrola. Za našeho pobytu se situace s kovidem v Portugalsku značně zhoršila, a tak má Portugalsko uzavřené hranice.

Což znamená, že se do Portugalska hned tak někdo v tuto chvíli nedostane.

My na hranicích jsme zkontrolovaný, španělská policistka si zapsala naše jména a údaje z občanky a pasů a může vstoupit do Španělska.

 

Valverde del Camino je městem, kde složíme hlavu. Opět je to městečko se servisním místem, kde můžeme zdarma natankovat vodu a zbavit se odpadní vody a toalet.

My si ještě se Zdendou doběhli do Mercadona pro čerstvý chleba a pár nezbytností a jdeme brzo spát.

Teď jen přemýšlíme, kam dál, kudy dál a jak rychle, ale jedno je jisté, určitě jedeme za sluníčkem! 

 Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je:

Ráno je opět strašně ošklivo a předpověď pro tuto oblast je ještě horší.

Nejvyšší čas to vzít dolů na jih. Díky tomu, že jsme se museli vydat na hraniční přechod víc na sever Portugalska, než jsme měli v úmyslu, padáme do oblasti Malaga z větší dálky, než jsme mysleli.

Chtěli jsme ještě zajet za přáteli, Růženkou a Jirkou, kteří pro změnu čekají na počasí před Gibrlatarem, ale takto jsme od nich poměrně daleko a zajíždět k nim nebudeme. Nevadí, setkáme se při cestě zpět. Ráno jsme se také rozdělili, Zdenda s Alenkou jedou rychlým tempem k moři a my pojedeme taky rychlým, ale přesto pomalejším tempem za nimi.

Celou dnešní cestu jedeme pomerančovými plantážemi. To až když tudy člověk jede a vidí to ohromné množství pomerančovníků, tak se vůbec nediví, kolik jich je všude v obchodech. A přitom, není to tak dávno, kdy jsme stáli na Mikuláše a Vánoce fronty na jedno kilo pomerančů. Zaplať bůh, že jsou tyto doby za námi.

Rádi bychom si prohlédli starobylou Carmonu. Zdenda našel naprosto úchvatné parkování s luxusním výhledem.

Stojíme na úpatí hory, na které je i městečko Carmona.

Vlastně máme hned za autem jednu ze starobylých bran do města.

Před námi se rozprostírá planina plná pomerančovníků, oliv a polí všeho možného.

Nádherné místo.

Dokonce nás přijela zkontrolovat místní policie. Jen nakoukli, uviděli poctivé a slušné cestovatele a jeli dál.

 Dnešní trasa je:

Dneska by mělo být sluníčko, ale až po desáté hodině. Po ránu je taková mlha, že auta se vyloženě z mlhy vynořují, ale do desáté je času dost, a tak si počkáme, až se mlha zvedne.

Podle všeho má Carmona moc hezké historické centrum, které bychom si rádi prohlédli. Jenže, mlha se sice zvedla, ale sluníčko je kdesi nad mraky, které tu být neměli. Nakonec jdeme do města a tiše doufám, že moc nezmokneme.

Carmona je velmi staré město, které se pyšní dvěma naprosto úžasnými městskými bránami, které jsou zrekonstruované.

Puerta de Sevilla je hlavní brána, kde sídlí i Turistická kancelář. Samozřejmě, jdeme si pro plánek města, leč ouha. Vše o městě je v RQ kódech a chodit po městě s mobilem v ruce není ono. Papírový plánek nemají, a tak se jen nazdařbůh touláme uličkami. Tak, ono staré město není nijak veliké, ale je moc hezké.

Žádné polorozpadlé domy, vše je hezky upravené, čisté a všude je pořádek. Moc si mi městečko líbí. Několik kostelů a krásné barevné věžičky, uzoučké uličky a příjemná náměstí. Moc hezké to tu mají. My vlastně stojíme hned pod bránou Puerta de Córdoba.

Jen je škoda, že nesvítí sluníčko, protože fotka skrz bránu na úrodnou venkovskou rovinu by byla moc hezká. Původní římská brána je také velmi pěkně zrekonstruovaná. Tak, je vidět, že se tady o památky hodně starají, což je skvělé.

 

Ovšem, nejúžasnější je kostel Iglesia Priorial de Santa María. Krásný kostel vybudovaný převážně v 15. a 16. století. Do kostela se netradičně vchází jakýmsi dvorem plným pomerančovníků. Patio de los Naranjos má sloupy s vytesaným vizigótským kalendářem.

Samotný kostel tone ve tmě, jediné, co je osvětlené je socha Panny Marie, jinak je vše tmavé.

Jen díky aparátu Olympus a skvělému objektivu, který dokáže pojmout i zbytkové světlo, mohu vyfotit interiér kostela,

protože až na fotkách vidíme, co vlastně je na zdech a teprve můžeme plně ocenit překrásný oltář s dvaceti biblickými výjevy.

Před námi je dlouhá cesta, a tak jsme prohlídku a bloumání uličkami poněkud zkrátili. Ale viděli jsme vše důležité, a tak se vracíme k autu na oběd a jedeme dál směrem na Antequera.

 

Začíná velmi silně pršet a jak vidíme cestou, plantáže s olivami už nejsou schopný tolik vody pojmout a kanály přetékají až na silnici. Tady se už změnil charakter plantáží a pomerančovníky vystřídaly tisíce a tisíce stromů oliv. Tam, kde mají pod stromy trávu, je celkem vše v pohodě, ale kde je půda pod stromy čistá, tak ani zvláčení nepomohlo a spousta malých potůčků teče ze sadů, tolik spadlo vody. Dokonce chvíli před námi tu proběhly i kroupy, ale my naštěstí jedeme o později, a tak vidíme kroupy jen okolo silnice a ve škarpách.

 

Kdesi daleko se vyjasňuje, ale to není a hned tak nebude oblast, kudy projíždíme. Kdesi v dáli začíná pohoří Sierra Nevada a tam to vypadá maličko jasnější.

Zítra už budeme někde kolem Málagy a jak doufám, už konečně budeme na sluníčku.

 Dnešní trasa je:  

Stojíme na stání pro obytná auta ve městečku Anteguara, kde je nás plné parkoviště a řekla bych, zastoupení je napříč celou Evropou.

Máme tu kolegu F, D, P, E, GB a my hrdě CZ a proč hrdě? Protože máme na kapotě státní vlaječky, a to hned tak někdo nemá. Mám na mysli cizince, ale Češi mívají vlaječky hodně často, tak jako naši přátelé Zdenda s Alenkou.

 

Do města to máme 2,5 km, a tak hned dopoledne jdeme na výlet. Tak, ono je jedno, kde si protáhneme nohy, ale je sobota dopoledne a absolutní minimum lidí na ulici. Je fakt, že nejezdí kolem ani skoro žádná auta, a nás to maličko svádí k domněnce, jestli tady není zákaz sobotního a nedělního vycházení podobně jako ve vedlejším Portugalsku.

Nicméně, jak docházíme do starého města a centra městečka Antequera, vše je jinak. Lidi jsou normálně na ulici, v restauracích je sice na dveřích vyznačený omezený počet návštěvníků, ale lidi už jsou uvnitř nebo u venkovních stolečků a popíjejí dopolední kávičku, všechny prodejny jsou otevřené, takže tady je život normální. 

Jen samozřejmě všichni mají roušky, což je dost otrava, potí se mi brýle, ale jinak to nejde. To mi připomíná, že oproti nám se Španěláci roušek nezbavili ani v létě.

My odtud odjížděli v polovině srpna a všichni nosili naprosto nekompromisně roušky, celé léto a vlastně až doteď. Vzpomínám si, jak jsme byli naučený nosit roušky a když jsme přijeli do Čech, tak v rouškách jsme byli za raritu.

Škoda, možná kdyby to bylo u nás stejné jako ve Španělsku, tak by restrikce nemuseli být tak přísné, ale to je otázka. Faktem je, že se roušky nosili v létě ve Francii a i v Německu a přesto tam čísla také hrozivě nastoupala.

Další otázkou je, jestli bylo nutné zavírat školy, protože v okolních zemích školní docházka normálně fungovala.

Speciálně ve Španělsku, Francii, Portugalsku a některé spolkové země měli otevřené od září školy. Hlavně, vidíme cestou děti na školních hřištích.

Pravda, všechny děti mají roušky a vidět malé kluky, jak trénují na fotbalovém stadionu v rouškách je hodně divné.

Ale zase jsme si říkali, že malé děti se s rouškami asi mnohem lépe vyrovnají než dospěláci, možná.

 

Každopádně, nám se potí tváře a permanentně si roušku ve vhodné chvíli sundáváme a necháme obličej na chvíli vydechnout, ale u trénujících kluků na fotbalovém stadionu jsme neviděli podobné chování, jako že by měli snahu si roušku aspoň na chvíli sundat a dýchat čerstvý vzduch.

 

Odjíždíme z Antequery, jen chceme dojet k McDonaldu na internet, vložit do stránek a máme v plánu vystoupat do skalnaté oblasti El Torcal. Maličko nás vyděsila policejní kontrola v protisměru, vlastně na příjezdu do města. My jedeme z města a u nás nikdo není. Opět se dohadujeme, jestli není náhodou zakázaný pohyb mezi městy. Horší je, že na El Torcal se musíme vrátit do města a příjezdová hlavní cesta je jen jedna, musíme prokličkovat město a dostat se na silnici nad město směr, El Torcal.

 

Ovšem cestou, kousek od Antequery je naprosto jedinečný skalní masiv La Peña de los Enamorados, připomínající hlavu indiána, ale píše se, že je to hlava ženy. Každopádně masiv je velký unikát, který byl v roce 2016 prohlášeno za světové dědictví UNESCO. 5 částí areálu dolmenů Antequera s dolmenem Menga , dolmenem Viera , tholos El Romeral a horami El Torcal .

 

Ráda bych za nás oba poděkovala do Almuněcaru paní Vendy za upozornění, co bychom neměli minout na naší trase. (El Torcal a spící Indián).

Je zde několik legend, které se k tomuto skalnímu útvaru tradují.

Jedna říká, že zde byl jeden mladý křesťan během středověku zajat na panstvích v Granadě a poslán sloužit do domu bohaté maurské rodiny. Tam se zamiloval do dcery svého pána, která ho na oplátku také milovala. Byli přinuceni držet svou lásku v tajnosti až jednoho dne společně utekli. Její otec by však takové zneuctění nedovolil. Milence pronásledoval, dokud je nedostihl v Peña de los Enamorados. Zde mladý pár raději ukončil svůj život. V zoufalé snaze zůstat věčně pohromadě se vrhli do prázdna z vrcholu skály.

Druhá legenda říká, že jde o hlavu indiána, který vzhlíží k nebi.

A ještě tu máme jednu legendu. Příběh vojáků, princezen a kobek.

Další nešťastní milenci byli ve skutečnosti arabská princezna a křesťanský rytíř Tello, voják krále Fernanda, byl zajat poblíž Antequery a držen v kobkách citadely města. Během jeho zajetí se zamiloval do Tazgony, dcery muslimského krále. Také oni se raději vrhli do propasti než být od sebe odtržený. Tragický skon páru šokoval arabského i křesťanského krále. Ti se následně rozhodli zastavit bitvu mezi oběma stranami. No není to nádherné??? Jen kdyby to tak fungovalo i dnes???

 

Šestnáct kilometrů od Antiquery je skalní masiv El Torcal, který ve výšce 1336 m vytvořila příroda.

Všude kolem nás bylo původně moře a my jdeme vlastně po mořském dnu, které tady bylo před 150 mil let.

Dvanáct kilometrů čtverečních rozpukaného vápence je hezkou podívanou. Je to takové zmenšené Hruboskalsko nebo Adršpach, ale i tak je to hezký výlet. Jen kdyby počasí bylo na výletování.

Odpoledne se hodně zatáhlo a my každou chvíli vyhlížíme déšť. Nebudu lhát, je hnusně, lezavo, větrno a je zima.

Nic moc. Jsou tu dvě trasy, ale vše je mokré, a protože už je pozdě odpoledne, tak jdeme tu kratší.

Není to nic příjemného chodit po mokrých kamenech, které klouzají a vyhýbat se loužím a bahnu.

Dovedu si představit výlet za lepšího počasí, ale tak to je, jsme tady, a tak si to projdeme. Do večera se ohromně zhoršilo počasí. Jsem v 1300 m nad mořem, teplota spadla na krásných 6 °C začalo mrholit a následně pršet a když k tomu přihodím nepříjemný ledový vít a lezavou mlhu, že sotva vidíme vedlejší auto, netuším, co tu vlastně stále děláme.

 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. (bude vloženo později)

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je:

Ráno je vyloženě hnusně. Mlha, že nevidíme pár metrů od sebe.

Vedle nás je značně nekomunikativní německá posádka a pak tu jsou ještě dvě obytná auta, ale ty skrz mlhu nevidíme. Parkoviště je veliké a není tu pro nás žádný zákaz, ale díky počasí a i díky problémům s cestováním, je nás tu asi tak akorát. Prší, fouká ledový vítr a je zima. Krásných 6°C, co více si přát.

Opět mám problém s počasím, přiznávám a představa, že tu budeme čekat na zlepšení mě přivádí už zase a opět k totální apatii. Zdendov je tu dobře, tan oproti mě nevidí důvod odjezdu za sluníčkem a teplem, ale já už to špatně nesu.

Nakonec se zvedáme a za dost děsivé nálady na palubě odjíždíme do cíle naší dnešní cesty, stání u pobřeží kousek od města Malaga.

Já nevím, jestli to někdo pochopí, ale na toto místo, sem jsem se těšila několik posledních týdnů.

Osobně už nevidím žádný přínos cestování v dešti, v zimě a v oblačnosti, kterou máme vyloženě pár metrů nad hlavou.

Jistě, můžeme mluvit o extrémních deštích, které nás skutečně polovinu cesty po severním Španělsku provázeli, můžeme mluvit o tom, že plány by se měly dodržovat a plnit.

Můžeme mluvit i o tom, že nelze lítat po Evropě jako splašený za pěkným počasí, protože to stojí hodně peněz. Ale po měsících hnusu v kterém jsme byli je mi to úplně jedno.

Jsou mi už ukradený plány, trasy a dohody. Nikomu nejsme za nic zavázaný, nikomu nejsme nic dlužný a nikdo nám nic neplatí za to, abychom byli tam, kde jsme.

V dálce je konečně vysněná, vytoužená Malaga zalitá sluncem, sluncem, sluncem! 

A když víme, že pr kilometrů pod námi je krásně, sluníčko, že tam kolegové chodí v tričku a šortkách, že nejsou na kolech zmrzlí jako drozdi a že teploty směle překračují dvacítku, tak proboha, co tu ještě děláme! Vždyť vrátit se sem můžeme na jaře, nebo i v létě. Zkrátka kdykoliv to bude jen trochu možné. Ale dost stýskání, už jsme na pobřeží a jak jinak, je krásně, teplo a hlavně, SLUNÍČKO!

 

Přátelé, Zdenda s Alenkou jsou ještě na výletu na kolech a tak si dáváme oběd a první odpolední kávičku. Stojíme na perfektním místě, na slepé ulici, kde je spousta parkovacích stání, lavičky a odpadkové koše, které vyvážejí.

Nevím, co zde mělo původně být, ale shodli jsme se na tom, že někomu nevyšel podnikatelský záměr. Možná.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Ráno prší, ale už jsem v klidu, protože podle předpovědi se má v deset hodin vyjasnit, a to mi ke štěstí bohatě stačí.

Je teplo a skutečně po jedenácté už máme slunce, a tak si jdeme protáhnout nohy po okolí. Nad námi je několik resortů, kteří jsou z valné části prázdné.

Prošli jsme několika baranky, česky rokle, až k strážní věži vysoko na skále. Sluníčko svítí, větřík příjemně pofukuje a my si dáváme malou svačinku vysokou nad mořem.

No, není to tu krásné? Je, ať si říká, kdo chce, co chce, je tu moc pěkně a když zasvítí sluníčko, tak už to naše cestování nemá jedinou chybu. Jinak, stále se nám kupí dotazy na Španělsko.

Rádi zodpovíme, ale opravdu nevíme, jaké jsou podmínky na hranicích a jaké jsou podmínky pro cestování v ostatních krajích. Je potřeba si uvědomit, že výjimečný stav byl ve Španělsku vyhlášen až do jara a zároveň byla daná značná pravomoc jednotlivým okresům, aby svojí situaci řešili naprosto nezávisle na státu. Takže není možné abychom radili, jaká jsou opatření v okolních okresech. To si musí každý zjistit sám a nejjednodušeji to je, najít si nějaké větší město v dané oblasti a jít na městské stránky a přes překladač se proklikat k požadovaným informacím, které jsou většinou hned na hlavní stránce města.

Zdenda s Alenkou si odjeli udělat servis a nakoupit, a tak jsme na chvíli osiřeli. Na zítra je v plánu velký výlet na kolech. Uvidíme, co Zdenda vymyslí, protože my pojedeme stejným směrem jako přátelé před pár dny.

Takže se rozdělíme a budeme poznávat okolí každý jiný úsek.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. ( bude později)  

Včera nebylo nijak valné počasí a s ohledem na to, že máme v plánu vnitrozemí a kouzelné vesnice na kopcích odkud by měl být výhled do dáli, dohodli jsme se, že jeden den nás už nevytrhne a raději si na sluníčko počkáme.

Počkali jsme si a vyplatilo se. Jedeme kus po silnici a pak odbočujeme s pobřežní silnice do kopců nad námi. Nádhera, která se těžko popisuje. Maličké vesnice, výhledy do dáli a krásná a slunečná obloha nad námi.

Klasicky si sebou vezeme oběd. Tentokrát jsem udělala těstovinový salát s kuřecím masem a zeleninou. Výborné jídlo na cesty, které je i studené velmi chutné. Jako dezert máme mandarinku, pomeranč a čokoládové muffiny.

Myslím si, že na výlet je fajn vézt si sebou takovýto lehký oběd. Vše je doplněno ubrouskem. I na cestě, nebo výletu na kolech může být trocha kultury stolování.

Nejhezčí je projít si fotogalerii, protože nejde sem dát všechny fotky z dnešního dne. Maličká vesnice Arenas je vlastně cílem naší cesty. Utopená vesnice v horách, kde lišky, pokud tu teda jsou, dávají dobrou noc.

Vesnice si žije svým životem a řekla bych, že hodně zajímavě. Je to pro nás úplně jiný svět. Sousedky se baví přes ulici z okna do okna, někde visí prádlo, někde to neuvěřitelně voní a hlavně, velice uzoučké ulice, které jsou nesmírně prudké.

Vyjít do kopce nebo sejít z kopce je dost obtížné, takže kola často tlačíme. Prohlédli jsme si vesnici a jedeme zpět. Zdenda našel báječnou trasu po vrstevnici a pohledy, které se postupně před námi otevírají jsou bezkonkurenčně nádherné.

Mandloně jsou v plném květu a já nevím, kterou dříve vyfotit. Kouzelně voní. Je to taková bílá nebo narůžovělá voňavá koule plná včelek.

Nejpůsobivější je, když musíme spadnout z nějakých 550 m nad mořem skoro až do nuly. Neskutečné prudké silničky, kde je nalitý beton a ten je příčně probraný, aby auta mohla vyjet do kopce.

Vůbec si nedovedeme představit obrovskou dřinu tady něco postavit, a přesto tu stojí ohromné domy.

Řekla bych že z valné části musí mít sanaci podloží pod domem, protože při deštích, kterých v této oblasti je sice málo, al jsou, tak by vůbec nebyl problém, aby dům sjel po svahu dolů. Jsou to překrásná místa s výhledem do dáli a většinou na moře, ale strašně špatně přístupná a bez auta se tu člověk jednoduše nehne. Takže na stáří vysloveně špatná nebo nevhodná lokalita. Nechat si postavit dům takto vysoko se silničkou, která nám dělá problém vůbec jí sjet a pokud jí sjíždíme, abychom neuvařili brzdy, tak pak musíme počítat se silným motorem u auta a hlavně, pokud nemáme, byť na pár dnů auto, tak jsme úplně odříznutý od světa.

Ale řekla bych, že většina domů je tu postavená na byznys, na pronájem, ale viděli jsme, že se v hodně z nich normálně bydlí.

Takže ano, jedeme z kopce, stále stojíme a chladíme brzdy na kolech, jinak to tady ani nejde, pokud nechceme riskovat, že nám puknou duše nebo se kousnou roztavené brzdy. Zdenda mi poradil, že kdyby se mi kously brzdy, tak se mám s kolem vrhnout do protisvahu, jenom ne z kopce, čímž mě dost vyděsil. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by taková možnost mohla být, ale asi by se to stát mohlo. Raději nemyslet. Pomlácená už jsem byla dost.

Vše dobře dopadlo, v žádném příkopu jsem neskončila, brzdy sešup z kopce vydržely a my se vracíme k autům. Cestou ještě máme příjemné zpestření v podobě papoušků, kterých je na vysokých palmách neuvěřitelné množství.

Papoušci si staví v korunách palem hnízda a pilně sbírají na zemi kdejaký klacík.

Jsou jich tu desítky. Krásně zelený papoušci, kteří se všude okolo nás hašteří. Moc hezká podívaná.

Finální západ slunce dodal dnešnímu dni příjemné zakončení.

Video pro dnešní den,klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Vendulka s Václavem nám doporučili městečko v horách Frigiliána. Bílá vesnice se skví v jasné zeleni jako drahokam.

Spíše z dálky to vypadá jako kdyby kopec byl zasněžený, ale nakonec se vyloupne městečko Frigiliana, které bych s klidným srdcem mohla doporučit třeba jen na krátké zastavení.

Frigiliana byla dvakrát oceněna v Soutěži o zlepšení a zkrášlení měst provincie: 1961 (druhá cena) a 1967 (první cena). V roce 1982 získala první národní zkrášlovací cenu pro města ve Španělsku a v roce 1988 získala první cenu v soutěži o zlepšení a zkrášlení měst v Andalusii.

Tak to si myslím, že hovoří za vše. Moc hezké jsou keramické obrazy, které nás doprovází celou cestu po městě. Jedeme do městečka Frigiliana. V roce 711 po přistání berberského kapitána Tarika na Gibraltaru začalo dobývání poloostrova muslimy a celý tento region zůstal pod mocí islámu.

  Arabové přeměnili zemědělství vybudováním části hydraulického systému příkopů a bazénů, které jsou stále zachovány. Zavedli nové plodiny, jako je cukrová třtina a různé zahradní plodiny.

 Na konci 9. století byl postaven maurský hrad. Tato důležitá pevnost, byla zničena křesťanskými vojsky v roce 1569, po jeho předání vojskům Luise de Requesensa  a Frigiliana byla znovu osídlena starými křesťany, zejména z Granady a Valencie. Z hradu zůstaly jen zbytky základů a část přístupové rampy.

  Město tří kultur znázorňuje fontána se třemi symboly: kříž, půlměsíc a Davidova hvězda.

V roce 1982 bylo na stěny maurské čtvrti umístěno dvanáct keramických panelů, kde je vyprávěno muslimské povstání a bitva o skálu Frigiliana.

   Každoročně na konci srpna pořádá Frigiliana festival tří kultur (Festival de las Tres Culturas), který oslavuje soužití křesťanských, muslimských a židovských tradic.

 

Asi bych doporučila postavit se na parkovací místa podél silnice, která vede do města a hlavně, zajít si do informační kanceláře, kterou najdeme velmi lehce podle cedulí a vyzvednout si plánek města s tím, že nám byla vyznačena trasa po keramických obrazech.

Frigiliana je úžasná, je to drahokam mezi vesnicemi, a i jako takový vypadá z dálky.

 

Ale nedá se tu kloudně na noc zaparkovat. Chvíli jsme uvažovali o spaní u silnice, ale bude tu hluk od aut.

Místo pod vilovou čtvrtí by bylo sice velmi slušné, ale po deseti minutách přiběhl pán z vily opodál s tím, že tu není kemping. Jako bychom to nevěděli, ale domnívali jsme se, že je celá vilová čtvrť opuštěná, prázdná.

Tak jsme se vrátili k moři a jedeme směrem na Almérii, kde kluci našli několik stání na původních už zrušených silnicích.

Ano, je tu několik možností a ta co byla původně vybraná je přímo luxusní. Veliké parkoviště dokonce s pohodlným otáčecím místem na konci je úžasné. Je tu několik obytných aut zaparkovaných na delší pobyt a dokonce šikovně, stranou zaparkovaný karavan. Zdenda s Alenkou pojedou zítra na výlet na kolech a my za přáteli do Almuñécar.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Vracíme se pár kilometrů do Almuñécar za přáteli. Vendulku s Vaškem známe už několik let a tady u nich jsme už poněkolikáté. Také karavanisti, kteří ve své vestavbě zcestovali kus světa a hlavně Španělska. Večer jsme si zašli na pláž na pivko a sklenku vínka.

Tady je zvykem dávat k nápoji maličkou mističku tapas, což je vždy nějaká dobrota k pivu nebo vínu. Není to povinnost majitele restaurace, něco hostům dát, ale je to příjemná pozornost, která nesmí, podle zvyklostí být vymáhána. Spíše jsme se setkali s tím, že lze si tapas k popíjení dokoupit. Obvykle je cena kolem dvou eur za malý talířek natenko nakrájenou sušenou šunku, nebo pár osmažených rybiček, nebo sépiové kroužky a tak podobně. Ochutnali jsme například vynikající vajíčkový salát, nebo misku brambůrek. Krásný den plný slunce, báječného povídání a večerní procházky kolem moře. Ale i tady jsou omezující opatření, jako že pan majitel a všichni zaměstnanci byli v rouškách a ubylo i stolů. Takže sedíme ve značné vzdálenosti od dalších hostů.

A samozřejmě zmizela bouřlivá přivítání, kdy se všichni líbají a projevují si radost ze setkání. Je to zvyk, který se mi vždy ohromně v jižních zemích líbil. Veliké rodiny, které si potrpí na společné stolování, kteří bydlí pospolu a nebo jen drží pohromadě a rádi se setkávají. Vidět rodinu čítající třeba patnáct, dvacet osob společně v restauraci obědvat u dlouhého stolu, jak se báječně baví, podávají si mísy s jídlem, děti jsou všude kolem, ať už způsobně na židlích nebo si už jen hrají kolem, tak to pro mne byla vždy úžasná podívaná, kterou jsem bolestně tiše záviděla. Sama pocházím z rodiny, která nikdy pohromadě nedržela.  

Taky jsem byla dneska u kadeřníka. Pravda, odkládala jsem tuto proceduru už několik týdnů, ale nakonec jsem poprosila Vendulku, aby mě někde objednala. Kadeřník je velký problém, díky všelijakým zákazům, které jsou i zde, ale nejsou jako u nás likvidační. Takže, v kadeřnictví, poměrně velkém, kde normálně pracují tři kadeřnice, byla jen jedna. Může být jen jedna s jedním zákazníkem. Střídají se, a to samozřejmě nese problém s objednáváním. Normálně bych byla schopná se objednat, to už umím, ale čekala bych týden, čtrnáct dnů, což samozřejmě u nás moc nejde. Tak jsem objednaná na dnešní den, na 11 hodinu, jsem v kadeřnictví sama a paní kadeřnice má samozřejmě roušku. Ještě nejsem vyfoukaná a přišla další zákaznice co měla jít po mě. Paní kadeřnice jí cosi vysvětlovala, ukazovala na hodiny, že má ještě čas, a protože zákaznice asi nechtěla odejít a znovu přijít, chtěla počkat, tak jí paní kadeřnice vyndala židli před obchod a zákaznice musela čekat venku. Musela počkat až budu hotová, a dokonce až zaplatím a odejdu a pak teprve mohla jít dovnitř. I díky těmto opatřením mají otevřeno celý víkend, což by v normální době nebylo.

Zítra ráno už se vrátíme zpět na naše místo nad mořem.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

Ráno jsme se vrátili k přátelům na báječné parkoviště u skály nad mořem. Jsme vysoko na útesu.

Zdenda se vrhl do opravy vchodových dveří, které se nám maličko hnuly a dveře šly špatně zavřít a já jsem si udělala generální úklid. Všechno ven, koberce, koberečky, napustit nábytek leštěnkou, vyluxovat a vytřít, a protože už je čas, tak čerstvě povléknout peřinky.

K večeru jsme se přesunuli na parkoviště u moře. Popojeli jsme jen kousek a opět, jak jinak, prudkým padákem sjíždíme až k moři. Další zajímavé stání. Veliké parkoviště, kde stojí spousta obytných aut a u moře dvě restaurace a velmi hezká pláž.

A pozor, je tu nuda pláž, což jsme už dlouho neviděli. Není tu jinak nic jiného než několik popelnic, ale ty jsou také důležité. Je docela otrava, když není kam vyhodit odpadky. To je hlavně problém v Německu, kde spousta stání pro obytná auta nemá jedinou popelnici a pak sebou odpadky vozíme, i několik dnů v kufru a hledáme na cestě popelnici, kam odpadky deponujeme. To je hodně zajímavé.

V Německu je veliká spousta oficiálních parkovacích míst pro obytná auta, ale značná část jich je bez popelnic. I maličké městečko má pěkně upravené stání pro několik aut, velkou vývěsku s místní nabídkou obchodů, zajímavostí a restaurací, ale bez popelnice. Samozřejmě to souvisí s poněkud drahým svozem netříděného odpadu a jak vím, tak v některých zemích se netříděný odpad účtuje lidem na kila v jejich popelnici.

Takže tu stojíme na moc hezkém velikém parkovišti a nic nám tu nechybí. Večer jsme si ugrilovali pár bramboráčků, naložené kuřátko, popili nějaké pivko a vínko a paráda.  

 Dnešní trasa je:  

Pláž Cantarriján se pro nás stala na pár dnů domovským přístavem.

Pohodlné veliké parkoviště, které je sice maličko z kopce, ale nic, co by nespravily nájezdové klíny.

Nájezdové klíny jsou jedna z věcí, kterou jsme si pořídili na cestách vlastně až v době, kdy jsme usoudili, že je opravdu potřebujeme.

Vlastně, takto jsme si pořídili několik dalších doplňků do auta, které nám zpříjemňují ježdění, a to bych doporučila i ostatním začátečníkům.

Když jsme vyjížděli jako začátečníci, tak jsme věděli že potřebujeme pár nezbytností, jako je silný měnič napětí, solární panely, remosku a papiňák, šikovnou elektrocentrálu a tak dál, ale například dobíjecí booster jsme si pořizovali až po čtyřech letech a markýzu až vloni.

Tak stojíme s přáteli kousíček od moře na velmi zajímavém místě obklopený skalami, které nás perfektně chrání před případným větrem.

Udělalo se nádherné počasí, které vlastně už několik dnů trvá, a tak nasáváme tolik potřebný vitamín D o sto šest. Zdenda byl včera rybařit a nic nechytl a já jsem doháněla resty v psaní cestopisu.

Tím se omlouvám čtenářům, kteří nás pravidelně čtou a divili se, co se s námi děje, že nic nepíšu. Někdy se to tak schumelí, jedno s druhým. Není čas, protože se stále někde chodí, hodně jsme toho taky každý den ujeli, do toho musíme občas strávit den nebo jeho část úklidem, nákupem potravin a servisem.

Ono se to nezdá, ale vyčistit nádrže, vypustit starou vodu, natankovat nebo nanosit čerstvou vodu, vymýt toaletu se vším všudy a večer navařit na další den nebo dny, aby se obědy daly jen ohřát a pak ještě když náhodně narazím ve své knihovně na pěkné počteníčko, které má ještě ke všemu čtyři díly, tak pak na psaní opravdu zbývá minimum času.

A hlavně, teď jsme poslední dny neměli kliku na internet, a tak jsem poslední týden vkládala na našem internetu, což je hodně nepříjemné. Internetu je málo a nechce se mi ho investovat do vkládání cestopisu a víc si ho dokoupit nemůžeme.

Stále se točíme v kruhu omezení českých poskytovatelů internetu, kteří nepovolí rooming delší jak tři měsíce mimo republiku a od Španělského operátora nemůžeme koupit větší porci dat jak necelých 40 GB na měsíc. Takže tak, a zatímco jsem se tady rozepisovala o našich drobných potížích, které vlastně ani potížemi nejsou, prohlédli jsme si okolí našeho stání.

Na oba dva směry jsou příšerně prudké silničky a cesty na vyhlídky nad námi.

V polovině kopce jsem si myslela, že to snad vzdám.

Neskutečně prudký kopec, kdy vyjdeme, spíše v mém případu vyškrábeme několik stovek výškových metrů a jsme vysoko nad mořem s výhledy do dáli. Ujít necelých 6 km je neskutečná námaha. Je krásný den a co více si přát.

Dneska se k nám připojili Růženka s Jirkou, a tak už jsme tu tři posádky z Čech, kteří se známe.  Jinak, parkoviště je téměř německou enklávou. Skoro všechny obytky jsou Němci, pak je tu Belgie, Holandsko, Francie, Slovensko a my. Policie projela krokem, krokem objeli celé parkoviště a nic neřekli.

Tak jsme tu v klidu. Máme v plánu tu zůstat pár dnů, načerpat síly na další cestu, nasát sluníčko, mořský vzduch, něco málo ugrilovat.

A abych nezapomněla, Zdenda chytil ryby a byla velká grilovačka.

Alenka dodala naložené masíčko, byly brambůrky a salát a bylo to všechno vynikající. Takže, takto si tu žijeme, ale na noc všichni vše uklízíme. Jsme rádi, že tu můžeme bez problémů stát a tak zbytečně neprovokujeme, nikdo, ani mladí lidé, kolegové s dredy do půli zad nenechá na noc cokoliv u auta.

Všude je čisto, pořádek a večer klid. Žádné povykování, halasení, bujará muzika hluboko do noci. Myslím, že spousta mravokárců by zde a i na jiných místech změnila názor na mladé lidi, kteří se vizuálně maličko vymykají zvyklostem,

ale jsou na druhou stranu ohromně slušný i na poněkud starší generaci, jako jsme my. I bez desater a všemožných institucí a asociací, které umí akorát důležitě komentovat dění kolem karavainingu, se 99 % kolegů umí a chová slušně.

Ale je to jako v jakékoliv jiné společnosti, všude se najdou lidi, kteří vybočují a porušují zvyklosti, zákony. Tak to holt je.

V pátek jsme odjeli z pláže Cantarrián poněkud pošramocený.

Zdendu příšerně bolí pravá noha a to tak, že jsme se nevyspali. Celou noc úpěl a nesnesitelná bolest v pravém lýtku mu nedovolila usnout a následně i mě. Nedá se spát, když se druhý převaluje, nohu si celou noc všelijak masíruje, protahuje a tak podobně. Vůbec nevíme, co s tím.

Léky na bolest nejsou účinné, a tak si nohu nahřívá, nebo zase leduje, hledá, co by bylo nejlepší a co by pomohlo proti bolesti. Potřebujeme se přesunout kousek za Motril na stání, kde je Růženka s Jirkou. Hlavně také potřebujeme doplnit proviant a především vodu, udělat servis, což je co nejlépe zbavit se všech nádrží. Naučili jsme se s Alenkou a Zdendou jezdit na nákupy jednou za 10 – 12 dnů, což je skvělá taktika i proti tomu, od někoho se případně nakazit.

I když, ve Španělsku nosí všichni roušky celý rok, čísla nakažených tak nějak klesají a pomalu se vše rozvolňuje. Nákup jednou za týden, dva týdny je ještě skvělý v tom, že se perfektně spotřebují zásoby, lednice zprůhlední, nebo zprůsvitní, a jak říká Alenka, „pak není potřeba dělat seznam, co je potřeba nakoupit, protože je potřeba všechno“ zajímavá teorie, která je velmi pravdivá. Tak, jsem si neudělala seznam, protože jsme skutečně totálně vyjedený, ale stejně jsem zapomněla pár drobností, které mi v regálu v obchodě unikly.

Nakupujeme v Mercadona, který se skutečně vykrystalizoval jako nejlepší prodejna, hlavně je menší než Alcampo, například a zase je větší než LIDL, takže je prostornější, ale hlavně má skvělou nabídku pěkného masa za výborné ceny, zeleninu atd. Takže teď už jezdíme jen do Mercadona.

Cestou Zdenda našel veřejné pítko, kde jsme si natankovali vodu, kterou už nutně potřebujeme, a dojeli jsme nejdříve na jedno stání u moře, které se nám až tak nelíbilo a pak jsme společně dojeli za Jirkou s Růženkou, kteří jsou zaparkovaný na skvělém místě, kde budeme moci pár dnů v klidu zůstat. Teda alespoň doufáme.

Zdenda si léčí nohu klidem a snad to pomůže. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla celou cestu domů odřídit. Po permanentních dohadech jsme se dohodli, nebo lépe řečeno, já jsem se rozhodla, že holt řídit našeho Flíčka nebudu, protože nejsem schopná přesvědčit velitele vozu o prospěšnosti a účelnosti toho, abych ovládla auto právě pro krizovou situaci, kdy si třeba Zdenda nějak ublíží.

Takže už dva roky jsem neseděla za volantem a s ohledem na to, jaké potíže jsem měla s řízením, kdy potřebuji čas a pravidelný trénink v jízdě kvůli odhadu rozměrů, váze auta a hlavně abych se zbavila strachu o auto jako takové, takže jsem se rozhodla, že mi to za permanentní dohady nestojí a řízení jsem pověsila na hřebík. Teď jen trnu strachem, aby se noha dala do pořádku a my mohli buď pokračovat anebo, v krajním případě odjet rychle domů a pověnovat se léčbě u odborníků.

 

Včera skoro celý den, přesně podle předpovědi pršelo, a dokonce jsme měli blesky a buřinu, ale to mi vůbec nevadí, protože vím, že dneska bude krásně a skutečně krásně je. Sice fouká vítr, ale co to je proti nekonečným, dennodenním hektolitrům vody.

Stojíme na pláži La Chucha v městečku Carchuna, kousek za Motril. Je tady místo pro hodně aut a samozřejmě i obytných aut.

Takže ano, je to tu moc pěkné a snad nějaký den tu kvůli Zdendovi vydržíme.

 Trasa sem:

Pláž La Chucha u městečka Carchuna mohu s klidným srdcem vřele doporučit.

Pravda, cesta je poněkud nejasná, maličko složitá, ale pokud se budeme držet směrovek, tak jí nemůžeme minout. Je to vlastně konec vesnice, kde už nevede žádná cesta dál, příjemné, poněkud větší parkoviště a s popelnicí, což je velká deviza parkovacího místa.

Je neuvěřitelné, kolik dokáže jedno obytné auto vyprodukovat odpadu. Mám na mysli různé obaly od potravin, drogerie a tak podobně. Igelitku různého odpadu vyprodukujeme za den jako prd a pak kam s tím.

Samozřejmě, i bez rad a nabádání chytrých, jak se máme chovat neexistuje vyhodit odpadky někam jinam než do koše nebo popelnice a pak mnohdy nezbude, než odpadky vozit i několik dnů v garáži, než se naskytne možnost se jich zbavit. 

Ale tak to myslím mají všichni karavanisté a spíše je problém s lidmi v osobních autech, kteří přijedou na parkoviště, a to co jim zbude z veselé párty, oběda anebo jen večerního sezení v autě na břehu moře, tak vše, co jim zbude pohodí do křoví nebo jen nechají ležet na zemi. Tam vidím větší problém, než že by karavanisté vyhodili cokoliv kamkoli.

Ale to je obehraná písnička. Karavany nebo obytná auta versus osobní auta. My stojíme na místě a Zdenda si léčí nohu, která ho příšerně bolí. Osobně se domnívám, že je to jen silně namožené lýtko, které se vzbouřilo po prudkým sestupu a nulovém odpočinku na cestě. Taky je docela určitě na vině 40 let šlapání převážně pravou nohou na pedál v kamionu, je to jedno s druhým a když k tomu přihodím věk, který už bohužel máme, na neštěstí je zaděláno. Doufáme, že nás odtud policie nevyžene a Zdenda si tu nohu vyléčí.

Chce to jen absolutní klid, odpočinek, masáže hojivými mastmi, léky na bolest a proti zánětu a bude zase dobře. Stojíme tu teď s přáteli z Krkonoš, a tak jsme tady ve třech autech se značkou CZ jako nejsilnější skupina z jedné země. Jinak se tu střídají všechny možné značky. Švýcaři, Francouzi, jezdí hodně Němců, Holanďani a napříč všemi věkovými skupinami. Jezdí hodně mladí lidé, ale ti jsou většinou v malých dodávkách všelijak přestavěných na obytné dodávky, vídáme mladé rodiny i s hodně malými dětmi a pak starší generaci jako jsme my. Rozhodně se stále cestuje, i když asi v menší míře než normálně, ale co je dneska normální? A bude to jednou ještě normální? Uvidíme.

 

Bohužel ještě včera večer přijela Policie a velmi seriózně, solidně, s grácií, leč důrazně nám sdělila, že toto místo je na parkování pouze na dva dny.

Východ slunce. 

S ohledem na to, že Krkonošský tu jsou už 4 dny, my vlastně tři a můžeme zůstat až do zítřka, tak ani nebrbláme. Ostatně, s Policií se člověk tady nedohaduje, to neexistuje. Ve Španělsku, jak už jsme si zvykli se policie respektuje.

To je jedna z věcí, které bych po zkušenostech z Kanárských ostrovů, kde jsme měli, tak jako v celém Španělsku 72 dnů absolutního zákazu vycházení, pouze pro potraviny, a i to se kontrolovalo, tak víme, že se s Policií zkrátka nediskutuje a to bych osobně všem cestovatelům doporučila.

I když jsme v právu, i když víme, nebo spíše domníváme se, že žádný zákaz neporušujeme, že na parkovišti žádná značka o 48 hodinách parkování není, tak stejně se spíše snažíme omluvit a rozumně domluvit. A máme zkušenost, že rozumná domluva vždy fungovala. Přesto, že se domlouváme ruka noha, neumíme řeč a těch pár slovíček nic není, tak z intonace je patrná snaha o kompromis ať už z jedné nebo z druhé strany. 

Tady je zkrátka Police, Národní garda, Guardia civil, Lokal Policie ani nevím, kolik těch dozorujících složek tady je, ale ani s jednou se nikdy, nikdy nedohadujeme, ale na druhou stranu, nezaznamenali jsme jakoukoliv snahu z jejich strany o buzeraci, povýšené neřkuli arogantní chování.

Když to tak spočtu, strávili jsme už ve Španělsku, pevninském nebo ostrovním, to je jedno, víc jak rok jen ve dvou cestách a jestli padneme na nějakého pitomce, který si bude honit svoje ego, to se samozřejmě stát může, ale zatím máme se Španělskou policií dobré zkušenosti.

A to jsem tady dostala první a doufám poslední pokutu na naší cestě. Samozřejmě za absenci mého bezpečnostního pásu, 100 eur, což hodně bolelo. Krkonošský odjeli podél pobřeží chvíli před námi a my se hnuli hned dopoledne také podél pobřeží.

Potřebujeme natankovat vodu, což zatím není až takový problém a dokoupit nějaké potraviny, i když návštěvu Mercadona necháme na později. Samozřejmě, snažíme se držet stranou všech lidí a prodejna potravin je jedna z možností, kde případně přijít k úhoně.

 

Kluci vybrali překrásné místo na ostrohu vysoko nad mořem. Dlouho jsme nestáli na tak skvělém místu, kde jsme si stoupli do vinglu, máme tak svůj stůl, a hlavně přenádherný výhled do dáli. Tady u Středozemního moře dost často fouká vítr.

Když je slunečno jako dneska je slabý větřík velmi příjemný. Sedíme na sluníčku, nasáváme vitamin D a pofukuje vlahý větřík od moře. Paráda. Dokonce projela kolem už dvakrát Policie a jelikož nezastavili, tak to vypadá, že tu v klidu pobudeme.

To je takový náš lakmusový papírek, když projede auto Policie a jede dál, aniž by zjišťovali nebo hned upozornili na to, že tady je „no kemping“ , tak snad bude vše v pořádku. Stejně je dobré mít vždy připravený plán ústupu. Rezervní parkoviště, plán B.

 

Od kolegyně Martiny, se kterou jsme se bohužel ani nesetkali a už jsme se i vzájemně ztratili, jak bývá při náhodném kontaktu běžné, tak od té jsem svého času dostala recept na jejich oblíbené vločkové placičky, které se dají dělat buď jako slaná varianta nebo na sladko. Já jsem první zkoušku pojmula jako sladkou odpolední svačinku.

 

Potřebujeme zhruba půl kila ovesných vloček nebo ovesné vločky a smícháme se směsí vločky s ořechy nebo se sušeným ovocem + mléko nebo vodu na zalití + 1 vejce + cukr + rozinky, sekané ořechy, mletý kokos – zkrátka co máme rádi a co máme k dispozici + trochu hladké mouky + olej na smažení.

Vločky necháme chvíli nabobtnat a vmícháme vše co je potřeba na směs, která by neměla být moc řídká. Na zahuštění nám poslouží hladká mouka. Na pánev nalijeme maličko oleje a lžící nandáme na pánev malé kopečky směsi, které lžící splácneme na placičky a pečeme.

Na potření jsme použili ovocný jogurt, nebo jen bílý oslazený, marmeládu, sypeme skořicovým cukrem a dobrota je na světě.

Placičky jsou dobré i studené, ale už nejsou tak hezky nadýchané. Příště udělám slanou verzi k pivu nebo vínku.

 

Večer nás odměnil nádherným západem sluncem. Je brzké jaro a bohužel ještě platí, že jakmile slunce zapadne, okamžitě se docela slušně ochladí.

Každopádně, večer si trošku přitápíme, ale spotřeba plynu už je mnohem menší.

 Dnešní trasa je:

 

Ráno nás překvapil pan pekař.

V klidu ještě poleháváme, čekáme na sluníčko, nebo už někteří z nás snídají a najednou hned za námi troubení. Koukáme, pekař přijel a nabízí bagety anebo sladké rolády, rohlíčky a všelijaké pečené pamlsky.

My máme ještě dost chleba, ale Alence přešla velká čerstvá bageta vhod. Údajně byla výborná a křupavá. A pak jsme ještě odpoledne ke kafíčku ochutnali vynikající jemnou, kynutou roládu plněnou nugátem. Tak to byla velká lahůdka.

Na vyhlídce jsme strávili kouzelné dva dny, ale už je opět čas zvednout kotvy.

Hnuli jsme se o kousek dál do městečka Adra, kde máme také několik možností stání, ale nakonec jsme si vybrali místo hned u pěší zóny, kde jsme si dovolili vytáhnout křesílka. 

Domníváme se, že tady by to nikomu nemuselo vadit. Stojíme vedle fóliovníků, kterých je tady všude kolem nás neskutečné množství. Ale ona cesta fóliovníky je i někdy velmi úspěšná. Takto jsme si přišli na velkou tašku vynikajících čerstvých okurek. Alenka se Zdendou na nás čekají na místě, kde jsme čepovali vodu a my se vrátili k okurkám. Aby nedošlo k mýlce, nevyplenili jsme žádný skleník, ale tady to funguje tak, že když už se majitelé rozhodnou, že je čas zbavit se rostlin okurek, paprik, rajčat, že už jsou zkrátka starý a nerodí tolik kolik je potřeba, tak u fóliovníků je hromada starých rostlin se spoustou plodů, které jsou ještě ve vynikající kondici.

Samozřejmě záleží na tom, kdy byly rostliny vyvezeny ven a kdy se my nachomýtli na místě. Někde jsou už rostliny dlouho venku, a to se nedá nic vzít, plody jsou už shnilé, ale tady jsme měli štěstí, protože okurky jsou vyvezené možná dneska. A to v tomto případě na hromadě starých rostlin byly i plastové bedýnky, to když by si někdo chtěl vzít okurek víc. Ale je to hodně o náhodě, protože když svítí sluníčko tak do druhého dne budou okurky už zase k nepoužití.

 

Jen bych ještě zmínila, jak se zde dodržuje nařízení o nošení roušek. Ve Španělsku se nosí klasické modré roušky, ale mají je všichni a všude. Už jsem psala o tom, že tady je vše otevřené, všechny obchody, provozovny jako je například kadeřnictví a vše je s omezením počtu lidí uvnitř. Už jsme se i zmiňovala o tom, jak LIDL instaloval do všech prodejen ve Španělsku jakési semafory u vchodu se zeleným a červeným světlem, které hlídají a pouští do prodejny jen určité množství lidí, zmiňovala jsem se o nařízení, že lidé musí nosit roušky stále, i když na dohled nikdo není, a to je velmi respektováno.

Ale nedělám si iluze, že by tady byli lidé zodpovědnější než kdekoliv jinde, a proto nemají už tak dramatická čísla nakažených, ale je to hlavně o tom, že stále je vidět někde policejní auto a pokuty za nenošení roušky jsou veliké. No a konečně se dostávám k tomu, co jsem chtěla říct. Máme pěší zónu, kde chodí lidé na zdravotní procházky, běhají anebo jen sedí na lavičkách, ta pěší zóna je nějaké dva metry od nás, takže můžeme pozorovat, hodnotit a přemýšlet o tom, jak to tady funguje. A najednou jede po této pěší zóně pomaličku, krokem, policejní auto. V klidu, nikoho samozřejmě neohrožuje, neomezuje, ale všichni vědí, že je tu policie, která když bude potřeba může zasáhnout, a to si myslím, že je to to nejdůležitější. Policie je tady mezi lidmi a nečíhá někde za rohem, jestli náhodou někdo něco neporuší, aby si se zamnutím rukou na něm smlsla. Nevím, jak to říct, ale místní policie má i mojí velkou úctu a respekt, právě pro to, že je vidět, že je slušná, seriózní a přítomná.

Mě osobně se stalo, že jsem před časem na takovém místě, podobném, kdesi na pěší zóně cosi fotila a najednou se otočím a za mnou stálo policejní auto. Oni prostě přijeli a jak jeli krokem, pomaličku, tak jsem je neslyšela a pak zkrátka čekali, až si to dofotím a všimnu si jich. Hrklo ve mně jako v pendlovkách a příšerně jsem se jich lekla.

Vychovaná v minulém režimu jsem se snažila posunkem omluvit, ale naprosto zbytečně. Policisté, světe div se, se usmáli a pokynuli rukou na pozdrav a tím svým pomalým, hlemýždím tempem odjeli. Nutno doplnit, měla jsem samozřejmě roušku, ale staženou k bradě, protože se mi zamlžuje oko na foťáku, ale to nevadilo. Už automaticky, pořídím fotku a roušku si hned natáhnu zpět. Zajímavé by bylo, co by se dělo, kdybych roušku vůbec neměla, ale zjišťovat to nebudu.

 Dnešní trasa je: 

Dneska je pátek, ideální den na dopolední nákup, doplnění potravin, vody, my plynu a odjet někam stranou.

Opět po mnoha dnech jsme zavítali do Mercadona a já pro pár drobností do Lidl, který je hned vedle. Tankovali jsme plyn za cenu 0,759 eur což je poněkud vyšší cena, ale tady nemáme moc na výběr.

Zkoušeli jsme aplikaci na vyhledávání nejlevnější čerpací stanice, ale jsou poměrně daleko od nás a nemá cenu ujet 20 km jen kvůli pár centům. Budeme potřebovat asi jen jednu láhev, i když jeden nikdy neví, jak dalece se měřáky pletou. Občas je to úplně přesně, ale spíše tankujeme mnohem víc, než bychom podle měřáku měli.

Ujíždíme kousek do vnitrozemí k jezeru Beninar. Už jen cesta je zážitek a jak mnozí píší, cesta je mnohdy cílem putování. Jsme několik kilometrů ve vnitrozemí, a i tady je množství fóliovníků. Tady všude se pěstuje zelenina pro celou Evropu.

Neskutečné množství fóliovníků. Fóliovníky jsou i na velmi prudkých svazích a my, ač se nám to sebeméně líbí, musíme obdivovat jak tu lidé dokázali vybudovat svoje živobytí.

Ovšem, dříve se tady živili hlavně pastevectvím a maličké opuštěné domy dávají tušit, že ani tento způsob obživy nebyl nikterak jednoduchý.

Jezero Beninar, nejbližší městečko je Breja, je uměle vytvořené jezero, které zadržuje vodu z pohoří za námi a nad námi, Sierra Nevada. Sierra Nevada je nádherné uskupení hor s nejvyšší horou Mulhacén 3479 metrů, ale i jinak je tam pár třítisícovek a několik úžasných dvou půl tisícovek. Tam se samozřejmě časem ještě podíváme, ale dneska je na pořadu dne překrásná umělá nádrž Beninar.

Je tady několik míst na stání, my víme konkrétně o dvou. Přijíždíme k jezeru a na prvním námi vytipovaném místě stojí tři obytky a světe div se, s Čechy. Tak my o nich víme, že jsou společně a u pobřeží stáli kousek za námi, nicméně, asi včera nás předjeli. Zdenda s Alenkou se na výletě na kolech s nimi setkali a zřejmě jim řekli o našem záměru na víkend se uklidit trochu stranou  a tak už tu stojí. Nicméně, my stojíme zhruba 500 m nad nimi na naprosto luxusním a jedinečném místě.

Kolegové nemají tak skvělý výhled na celé jezero, a hlavně jsou pod a mezi stromy, což je stejně pro nás špatně, a tak i kdyby tu oni nebyli, stejně bychom na jejich místě nestáli.

Tady máme něco neskutečného, a dokonce je tu dozor parku, který nás dvakrát denně objede. Hned jsme samozřejmě navázali nejen oční, ale hlavně slovní kontakt, protože potřebujeme vědět, jestli tu můžeme grilovat. Správce parku vždy jen kolem projel, zamával na pozdrav a je pryč.

Tak jsme si ho vyloženě vyčíhali a jakmile jel kolem, Zdenda mu skočil před auto. Domluvili jsme se, že tu můžeme být, samozřejmě bude vše po nás uklizené a v čistotě, dozvěděli jsme se, že tady nesmíme rozdělávat oheň, což by nás stejně ani nenapadlo, ale můžeme grilovat.

Pro jistotu a kdyby náhodou přijel ještě někdo jiný, máme u grilu připravenou vodu na hašení. Ale je fakt, že leda blázen by rozdělával v jakékoli zemi na jihu Evropy klasický oheň, byť sebemenší.

Riziko požáru je obrovské a jak jsme už mnohokrát viděli, pokud někde oheň vznikne, obvykle vyhoří obrovská oblast. Proto jsou ochránci a správci parků a lesů tak citlivý na otevřený oheň. 

 Dnešní trasa je:

 

Včera jsme jeli na výlet do maličké vesnice za jezerem neboli za hrází.

Jenže, moje kolo se rozhodlo trucovat a tak jsem se musela předčasně vrátit. Nicméně městečko Turón mě osobně zůstalo neznámé, ale ostatní si ho pěkně projeli. Pár domečků, kostelíček a samozřejmě, jak je tu všude zvykem, řada popelnic na tříděný odpad a i normální.

Ač se to nezdá, tak Španělé hodně třídí odpad, ale nemají jako my klasické popelnice u domu.

Tady je to vždy o popelnicovém shromaždišti.

Báječná silnice s minimálním provozem vede jak jinak do kopce, ale sjezd zpět byl prý velmi příjemný. Na večer máme naplánované, správcem parku povolené grilování.

 Takže my máme povolen gril a hurá, jdeme grilovat naložená vepřová žebra, a protože to není nic moc, přihodili jsme ještě kuřecí křídla a paličky.

Pánové se modlí, aby se dílo podařilo. Jako malý kluci, stejně to zbaštíme! 

V Mercadona mají skvěle, výborně naložené maso, které je jen nepatrně dražší než nenaložené.

 Zdenda se pustil do opravy mého kola, ale nevím, jestli se to podaří. Radou přispěl i druhý Zdenda a hlavně, že si o problému mohou kluci pokecat a řádně ho probrat. Kdybychom tady byli sami, tak bych specifikaci systému, úvahy o možné chybě, rozebrání, následných úskalí opravy a podobné myšlenky musela vyslechnout já, což je někdy pro mne dost šílené.

Jednak tomu nerozumím a tak mi nezbývá nic jiného než přikyvovat a tiše doufat, že už budu mít rychle za sebou informace o ozubených kolech, motoru, kontaktech, proudech, oleji a tak podobně. Displej hlásí chybu, kterou Zdenda tady opravit nemůže. Volali jsme do firmy, kde nám přestavbu dělali a jak to vypadá, budeme muset poslat motor na opravu.

Ale to by nebyl Zdenda, aby se alespoň nepokusil o zázrak a ten se mu možná podařil a závadu obešel. Vlastně restartoval systém a motor si dal říct. Nevím, jak dlouho vydrží, ale osobně se domnívám, že motor na opravu bude muset. Displej sice nahlásil zase jinou chybu a ta se pak vynulovala, tak jsem z toho jelen. Hlavně, a to je to nejdůležitější, byla by velká otrava, kdyby mě kolo nechalo někde v půli cesty a nejlépe když návratová bude do kopce.

Mám jen jeden převod, u šlapek a hlavně, příšerně těžkou baterku, samozřejmě i motor něco váží a když k tomu přihodím i váhu našich kol do města, tak jsem na tom hodně bídně. Asi bych měla začít hodně posilovat.

 

Dneska budeme zase grilovat, když je možnost, tak jí rádi využijeme. Budeme mít tentokrát Alenky menu grilované hamburgry, bramboráčky a samozřejmě, zeleninový salát. A měli jsme dneska vlastně takový lehký odpočinkový den.

Je krásné počasí, prakticky nefouká vít, jen občas pofukuje, je neděle, a tak jsme si udělali klasickou odpočinkovou neděli. Provedli jsme očistu těla a povídáním i očistu duše. Samozřejmě, probíráme situaci v Čechách a jen držíme palce, aby všechna ta opatření vedla k úspěchu a samozřejmě k tomu, abychom se mohli v klidu vrátit.

 

Zdenda jen čekal na odpoledne, protože to na nás bude hezky svítit zapadající slunce, a tak vylétl s droníkem, taky mu trochu provětrat křídla. Jenže, co čert nechtěl, sluníčko se skovalo za oblačnost, ale je krásné teplo.

Večer spadlo pár kapek, ale nic, co by stálo za řeč. Zítra už odjedeme. Jednak potřebujeme dotankovat vodu, udělat servis, zbavit se odpadků a dál prý pojedeme podle počasí. Tak se nechám překvapit.