13.8. 2021 Feltberg 1493 m.n.m. - Černý les - Bádensko - Württenbersko - Německo

Včera bylo pekelný vedro. Celý den bylo kolem 31 °C, a to jsem si říkala, že na horu v takovém vedru rozhodně nepůjdu, protože to si zaděláme akorát na nějaký zdravotní malér.

Přeci jenom, není nám ani 30 ani 40 a tak už bychom asi měli být drobet opatrnější. Ale ráno je pod mrakem, je chladno a vypadá to na déšť, což je skvělé. Rozhodli jsme se, že si dáme jen lehkou snídani, krajíček chleba se sýrem a vezmu nějaké jídlo sebou. Samozřejmě tradiční oběd v krabičce a svačinku

. Vzali jsme si každý batůžek, protože přeci jenom budeme na cestě celý den a bereme si sebou věci na převlečení. Ať počítám, jak počítám, máme to 500 m převýšení a půjdeme 4,5 km stále do kopce. Takto to nevypadá nijak náročně. Balíme a už v osm hodin vyrážíme na kopec. Jsme zaparkovaný vedle vestavby, kteří také odcházejí na vrchol, asi, ale už při odchodu vidíme na zemi, na kraji parkoviště vysypané sklo, což není hezké znamení.

A to sklo ještě ke všemu vypadá jako velmi čerstvé. Jistě, někdo mohl ztratit klíčky od auta, někomu se mohlo rozbít elektrické otevírání, ale taky někdo mohl být vykraden.

Vysypané sklo z auta je pro nás vždy znamení nějakého případného, možného nebezpečí. Je to varování, které by se nemělo podceňovat.

Přesto, že jsme už na odchodu, tak se Zdenda vrací, aby přeparkoval auto. Vždy auto parkujeme tak, aby na něj bylo vidět z boků a myslíme si, že je to to minimum, co můžeme udělat v boji se zloději, ale tentokrát jsme zaparkovali úplně mimo naše zvyky.

Parkujeme tak, aby dveře nebo okna z druhé strany nebyly skryté před okolím, ale tentokrát, když chceme na celý den odejít od auta, jsme zaparkovali vyloženě špatně. Sice se nám nepráší do auta, sluníčko nám nesvítí na lednici a tím pádem jsme krytí díky roletám od slunce, tak jsme dobře zaparkovali při příjezdu a na noc, ale na odchod od auta je to špatně.

Parkujeme vždy tak, aby na auto bylo z boků vidět a pokud to jde, nacouváme tak, aby nebylo možné sundat kola ze stojanu. Tady jsme zaparkovali dobře, ze zvyku, ale nějak jsme si neuvědomili možné nebezpečí a hromádka skla na zemi nás varovala.

Proto se Zdenda hned vrátil, nelitoval námahy s opětovným odjištěním všech možných zabezpečení a zpátky zajištěním dveří a přeparkoval. Teď už jsme vidět ze všech stran, kromě zádi a tam jsou obrovské kmeny.

Třeba, možná, snad, jsme případným zlodějům znesnadnili jejich plány a odtáhli jinam. V tuto chvíli jsme udělali pro bezpečnost auta vše, co bylo v našich silách a pak už jak se říká, děj se vůle Boží.

 

Po zdolání prvních 125 výškových metrů jsem myslela, že vypustím duši. Nástupní trhák je vyloženě příšerný. No, jen si to představte, člověk vyjde plný nadšení, očekávání, radosti z budoucího zážitku na vrcholu, nabitý energií a odhodláním. Vyškrábe se prvních 150 m z 500 je zpocený jako myš, urvaný jako větev a vyčerpaný jako medvěd po zimním spánku.

Představa, že takto bude pokračovat zbytek, je příšerná. Není vlastně vidět cesta pod námi, kterou jsme ušli, protože les je hustý, to je vlastně prales, nebo spíše les nechaný vlastnímu osudu, padni, kam padni a silnice se kroutí jako had.

Nicméně jdeme a děláme zastávky po čím dál tím kratším úseku, ale nakonec se před námi otevřelo volná louka a parkoviště pro auta, která sem mohou vyjet. Parkoviště není nijak velké, jen pro pár aut. Všichni co jdou a jsou na vrcholu parkují na velkém parkovišti u Haus der Natur.

Tam totiž vede lanovka k obelisku Bismarckdenkmal z roku 1896 a pak už je to na vrchol pouhé dva kilometry pohodlnou cestou s minimálním převýšením. Což my, jakože ti skalní zásadně odmítáme takovéto berličky, jako jsou lanovky a podobně a jdeme si horu, kopec pěkně vyšlápnout, jako správní turisti horalé. Bože, co já bych dala za lanovku!

Půl království a určitě bych ještě přihodila věno princezny. Pod vrchem je penzion s restaurací, kde si můžeme odpočinout před závěrečným vrcholovým výstupem.

Tady je už hluboko pod námi chata s hodinami. 

Tak to už bylo hodně bolavé. Uzoučká krkolomná, hrbolatá a místy hodně vymletá kamenitá cesta mezi pastvinami se opět klikatí a my jsme na vrcholu.

Paráda. Jen díky počasí, které je lehce pod mrakem není vidět až tak do dáli, jak sliboval průvodce.

Stále je to lepší, než kdyby bylo jasno, viděli bychom sice až k Švýcarským alpám, ale padali bychom vedrem.

Údajně bychom měli vidět a případně díky infopanelům rozpoznat alpské vrcholky jako Eiger, Jungfrau nebo Mont Blanc vzdálený 250 km.

Pravda je, že naší, mnohem delší a náročnější cestou se vydalo absolutní minimum turistů.

Jestli jsme potkali cestou tři dvojice, tak je to tak akorát. Na vrcholu je živo.

Teprve až tam vidíme, kolik lidí míří na nejvyšší vrchol Černého lesa. Uzmuli jsme jednu pohodlnou dřevěnou lenošku a odpočíváme, obědváme a nabíráme síly na sestup. Krásné výhledy do dáli maličko kazí oblačnost a mlžný opar, ale zase je to lepší, než aby bylo vedro k zalknutí.

I když jsme poměrně vysoko, tak když se roztáhnou oblaka a svítí slunce, tak je vyloženě vedro a slunce opravdu pálí.

Zapomněla jsem si na chatě klobouček a ten mi opravdu hodně chybí, ale cesta dolů je už s úsměvem, hlavně, z kopce! . 

Kousek pod vrcholem, až jak začínaly stromy jsou borůvky, a tak se Zdenda hned vrhnul na sbírání borůvek.

Bude koláč, borůvkový s drobenkou. Jen musíme někde najít místo, kde budeme moci vyndat centrálu.

Kousek, níž ještě Zdenda našel misku lišek, tak uvařím bramboračku. Ale jsou to snad jediné houby, které tu rostly. Opravdu, brouzdali jsme lesem, jak to jen šlo a kde to šlo, ale nenašli jsme ani prašivku.

 

Tady zkrátka žádné houby nerostou, a to je vlhko, lesy jsou krásně mokré, vlhko, teplo a stejně ani houbička a tu jednu babku co našel před pár dny Zdenda snad ani nemá cenu zmiňovat. 

Auto je v pořádku, přesně jak jsme očekávali, přesto, že je tady docela provoz. Zase jsme přeparkovali na původní místo, Zdenda vyndal křesílka, já mezi tím vše z cesty uklidila, uvařila kávičku a chvíli odpočíváme. Hlavně, honem rychle do sprchy a je úplně jedno, jestli je voda studená. Schladit se, smýt ze sebe pot a jsme jako znovuzrozený.

Nejdříve jsme přejeli k Lidl, který je kus pod námi ve snaze připojit se k internetu. Jednak, abychom vložili do stránek, ale hlavně měli jsme domluvenou relaci s Andulkou a malou Timiškou, pokud by se nám podařilo se připojit. Jenže, signál je tak strašně slabý, že ani pár metrů od vchodu jsme se k internetu nepřipojili.

Škoda. Akorát jsem nakoupila potraviny, protože lednice už zprůsvitněla a jedeme dál směrem k městečku Titisee.

Malá vesnice Alglashütten, kde je stání pro obytná auta, ale je jednak plné, druhak je přímo u železniční dráhy a za třetí stojí 10 eur.

Přejíždíme na další možné stání, které už jsme cestou zahlídli u velké haly. Tady se nás nakonec sjelo docela dost. Nakonec nás tu nocovalo deset obytných aut.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Přeji krásný večer.