Stále se motáme po Aragonii, která je podle mne velmi zajímavá.

Ohromné sady broskví a meruněk, ohromné sady oliv a nekonečné lány kukuřice. To vše v dáli obklopeno hradbou hor. Je krásný den, a tak se vše jeví ještě hezčí. Tím, že jedeme opět a jak jinak vedlejšími silnicemi, tak vidíme, jak tu lidé žijí, vidíme některé vesnice jak ze škatulky a některé vyloženě polorozpadlé.

Tak nějak je to s podivem a moc tomu nerozumíme, proč jsou některé vesnice od sebe vzdálené pár kilometrů tak strašně moc rozdílné. V dálce jsou poházené slepičárny, vepříny a kravíny.

To spíše můžeme jen hádat co se tam asi chová, ale kravíny se obvykle poznají nejlépe. Hromady hnoje a černé folie na siláže jsou jasné, ale jinak opravdu není, jak to moc poznat. Hlavně, tady je styl chovu dobytka a všeho možného zcela jiný, než známe. Tady je kdesi v dálce uprostřed pole podlouhlá, většinou hodně dlouhá budova a cosi uvnitř.

Nikde nikdo, občas tam stojí jedno, dvě auta a hlavně, u budovy není žádné obytné stavení. Skoro nikdy u takovéto dlouhé budovy nikdo nebydlí, a přitom je plná zvířat určených ke konzumaci. Mám na mysli to, že většinou vídáme statek, kde je obytné stavení a hospodářské budovy.

Nebo hospodářské budovy se zvířaty a kousek dál obytný dům. Na to jsme z Evropy zvyklí, ale ohromná slepičárna uprostřed polí a nikde nikdo, to je novinka, to neznáme.

Že se tu hodně cosi chová je znát jen z pohybu velkého množství kamionů na silnici, které jsou určené na přepravu zvířat a občas skutečně vidíme, jak kolem nás projede kamion plný slepic, prasat nebo hovězího dobytka.

Za jízdy jsem dneska pekla jablečný koláč s ořechy. Jablíčka máme ještě od Milušky a ořechy jsme si nasbírali cesto v Německu. Tak máme plnou tašku ořechů, které je potřeba postupně zpracovat.

 

Fraga má samozřejmě, jak jinak přepychové stání pro obytná auta se vším komfortem, teda kromě elektřiny, ale je to poměrně daleko, a tak jsme jen na výlet do města přejeli maličko blíž. Stále mě trápí rýma a nejsem zcela fit, tak na nějaké dlouhé pochoďáky nejsem moc zvědavá. Nevím, co se to děje, ale na jaře při našem příjezdu jsem měla příšernou rýmu a prskala jsem kolem sebe docela dlouho, víc jak týden. Teď mám opět silnou rýmu už několik dnů a nějak si jí i přes různou léčbu nemohu zbavit. 

 

Město Fraga je velmi staré město s velmi dlouhou historií, a tak se jdeme do historické, staré části města podívat.

Je patrné, že město je hodně nové, a jen opravdu velmi málo budov je zajímavých. Tak to spíše berme jako zdravotní procházku.

Ovšem, některé uličky jsou velmi zajímavé, hezké a rádi se si to tady prohlédneme. Pravda, je znát, že spousta domů by potřebovala lásku a péči, ale tak to prostě tady je.

Vysoko nad městem je jakási betonová budova, která v sobě ukrývá torzo starého kostela.

Zřejmě budova slouží i jako koncertní sín a co je úžasné, je tu krásné parkoviště, kde máme celý kraj pod sebou. Výhled do dáli je úžasný.

Zdenda se rozhodl, že přespíme tady na vršku, a tak jsme přejeli na parkoviště na kopci.

 Je to tu úžasné a jelikož tu skoro nikdo není, vůbec nevadí vyndat křesílka a posedět si na sluníčku.

Máme tu klídek, nikomu nevadíme a jen doufáme, že si sem večer nepřijedou mládežníci trénovat rychle a zběsile.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Příjemný a klidný spánek vysoko nad městem a ještě krásnější dnešní ráno.

Co více si přát. Odjíždíme v pozdním dopoledni do městečka Lérida a to už jen na chvíli nakukujeme do vedlejšího regionu Katalánie. Ale tady se moc nezdržíme, protože se vrátíme zpět a pojedeme zase Aragonií směrem k řece Ebro, kde se sejdeme s kolegy. Jen ještě nevíme, kdy to bude, ale během několika dní.

Zatím jedeme dneska jen kousek, podívat so dalšího města Lérida. Jenže, už dlouho hledáme prádelnu, kde bychom vyprali hlavně ložní povlečení.

Přeci jenom, tady jsou prádelny a nemá cenu se s ložním prádlem trápit někde u kohoutku s vodou a pak to sušit na stání.

Sice by to nejspíše nikomu nevadilo, ale říkáme si, když to jde tak proč ne. V celém Španělsku je ohromná spousta prádelen, ale jako na potvoru nemůžeme na žádnou kloudnou prádelnu narazit.

Jedná se hlavně o to, aby prádelna nebyla moc daleko od auta anebo vyloženě v centru, kam se pro změnu autem nedostaneme. Už několikrát mě Zdenda s prádlem vyložil u prádelny, odjel na parkoviště a čekal, až ho zavolám a zase mě i s čistým prádlem naložil. To si sebou obvykle vezmu čtečku, protože čekání je dlouhé. Tentokrát našel Zdenda prádelnu u půjčovny obytných aut, což je super, protože můžeme stát vyloženě u prádelny. Tady jí mají jen v buňce, dvě pračky a jedna sušička.

Taky to bohatě stačí. Pračka je napojená na kanystry s pracím práškem a aviváží, takže cena je se vším a je více než příjemná. Ovšem nemůžeme očekávat nějaké zázračné vyprání, ale pořád to bude lépe vyprané než v ruce. Kolegyně pradlenky, na prací program 35 minut i s mácháním jsem si už zvykla, ale poprvé to byl šok. Tak krátký program neznám, ale funguje skoro všude. Holt převládá péče o naše prádlo, aby se zbytečně dlouho nemlátilo v bubnu. Asi.

A konečně máme novou výstražnou ceduli na kolech. Marně jsme jí všude sháněli a buď jí měli zrovna vyprodanou, nebo jí neměli nikdy.

Až tady jsme jí konečně koupili a mohli tu naší starou vyhodit. 

 

 Tak nějak, nevím, o čem v případě tohoto města psát jen, že na kopci, klasika, opět na kopci je starý kostel, katedrála a hrad, z kterého zbyly už jen torza. 

Krásný kostel je zavřený, ale mřížovím se dalo něco málo vyfotit z interiéru.

Co tu však mají je báječná kavárna hned pod kostelem, a tak jsme si dali kapučíno a kafíčko. Přesto, že jsme na velmi krásném místě, vysoko nad městem, přímo pod katedrálou a hradem, tak kapučíno stálo opět 2 eur a moje amerikáno 1,5.

Leila je poměrně velké město, kde není až tak o co stát. Klasická hlavní třída se spoustou obchodů, ale jde o to jen si protáhnout nohy.

 

Mě už naštěstí rýma pomaličku opouští, a tak ani procházka s výstupem do kopce mi už nedělá tolik problémů.  Ale musím přiznat, výtah z poloviny cesty ke katedrále nás velmi příjemně překvapil.

Je krásný den s příjemnými teplotami kolem 20°C. Ve stínu je cca 17 °C, ale odpoledne, když jsme byli na kávě tak se sluníčko skovalo, rozfoukalo se a hned se ochladilo. Včera večer jsme měli krásných 16 °C, v noci kolem 12°C. Každý den je maličko jiný, ale obecně je tu velmi příjemně.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je: klasika, dálková.

Katalánsko má snad vše, co si může cestovatel přát.

Nádhernou přírodu, zvrásněné vnitrozemí, ladné Pyreneje, ohromné sady ovoce, nekonečné pláně, malebné podhorské kamenné vesnice, tepající města Barcelonu, Valencii, Terragonu, spoustu historických měst a samozřejmě pobřeží Středozemního moře.

  Do této oblasti také patří tři mimořádné kláštery a do jednoho z nich jsme se dneska podívali. V horách na severu nejúchvatnější Montserrat, poblíž Terragony Santes Crues a Santa María de Poblet, kam se dneska jdeme podívat.

 

Kousek za Léridou odbočujeme z hlavní silnice ke klášteru, které má ohromné parkoviště kousek od vstupní brány.

Máme obrovské štěstí, že je krásný den, sice poněkud chladný, 11 °C není žádná hitparáda, ale aspoň svítí sluníčko.

Do kláštera, na jeho hlavní nádvoří je vstupné zdarma a do kláštera už platíme 8,5 eur za osobu. Zdarma je také projekce v přepychovém sálu, kde se vždy po nějaké době promítá krásný film o historii kláštera, o jeho rekonstrukci a o životě mnichů, kteří tu stále žijí a pracují.

Samozřejmě je zde i několik laických zaměstnanců, ale ti v klášteře nebydlí.

 

Klášter Poblet potkal osud snad všech klášterů ve Španělsku, a to od velkého vzestupu moci až po pád a zapomnění. Mnoho klášterů se proměnilo v ruiny a jen málo z nich mělo to štěstí a dočkalo se obnovy.

 

Historie pro tento klášter začíná v roce 1150, kdy barcelonský hrabě Ramóna Berenguera IV. daroval pozemky jinému, ale francouzskému klášteru s tím, aby se zde usadili sesterciáni.

Nicméně, k finálnímu stavu bylo potřeba ještě mnoho staletí.

Následovala stavba kláštera, kdy mniši bydleli v dřevěných ubikacích a postupně, tak jak dostávali dary od králů, vévodů, lidí, tak jak jim bylo umožnováno těžit kámen z okolních lomů, těžit dřevo z lesů, a tak jak jim byla nebo nebyla věnována přízeň králů, tak tak i postupovala stavba.

V jedné chvíli Klášter vlastnil množství vesnic, půdy, lesů, měst a byl velmi, velmi bohatý.

Nicméně střídmost, s kterou mniši žili si stále u všech mocných tehdejšího světa zasluhovala úctu a další a další dary. Klášter byl koncipován tak, aby byl téměř soběstačný.

Byl postaven uprostřed lesů na bohatých vodních pramenech. Měl, a i dneska má vinice, sady, pěstovala se zde zelenina a chovaly domácí zvířata. Mniši zde měli svoji lékárnu, nemocnici, a vše co potřebovali k svému životu.

Pekárnu, mlýny, ohromnou kuchyni, porážku zvířat, knihovnu, jakési krejčovství sice na jednoduché oděvy, ale šili si je zde a další.

Postupně se do krásy zvedaly jednotlivé budovy, instaloval se alabastrový oltář a postupně se zde pochovávali aragonští králové a královny. Ohromnou podporu aragonských králů dokládá že opatové z Pobletu získali obrovskou jurisdikční moc, která se nejen rozšiřovala nad jejich kláštery a majetky, ale byli také generálními vikáři cisterciáků v království Aragonie a Navarry. Všude při jednáních měli prominentní místo. Král Petr IV. Ceremoniální udělil opatům (nebo v jejich nepřítomnosti delegovat mnichy) privilegované postavení královského almužníka u dvora.

Měli velkou čest doprovázet krále v jeho podnicích a v jeho dobyvatelských bitvách, často byli jeho poradci nebo velvyslanci. Pedro II udělil titul královského notáře mnichovi odpovědnému za archiváře. Jak opat, tak mniši byli osvobozeni od přísahy v soudních sporech a procesech, protože jejich slovo mělo mít větší cenu než přísaha.

Tento ústupek byl milostí, kterou obdrželi od Alfonse II. Mandát Jaimeho I. z roku 1222 říkal, že v každém majetku kláštera Poblet bylo právo nosit královské insignie na znamení toho, že jsou pod ochranou krále.

 

S politickými změnami v 19. století a následnými občanskými válkami klášter upadat. V roce 1822 byly jejich majetky nabídnuty k prodeji a mniši byli vyhnáni. Později byl klášter ponechán svému osudu a následovaly dva roky trpěl požárů a rabování.

Několikrát se mniši pokusili o návrat, ale už bez úspěchu. Podařilo se jim zachránit mnoho cenností, které v zoufalství uložili u přátel, ale ty byly později rozkradeny, zcizeny. Boje mezi liberály a absolutisty ve Španělsku byly pro mnoho klášterů fatální.

V klášterech se usazovali armády, které je po odchodu bořili a pálily. Vlastně se zde dělo to co v celé Evropě, třebaže mnohem dřív. Pokud někam na cizí území vtrhlo rabující vojsko, vždy první na řadu přišli bohaté kláštery.

Jen málo z nich bylo uchráněno. Vojáci vyrabovali knihovny, hrobky ve snaze nalézt klenoty a tak dál.  Mniši se přestěhovali do městských domů a na poslední chvíli se jim podařilo odvézt některé přenositelné cennosti kláštera a ty ukrýt.

Drancování, vypalování a zanedbávání proměnily areál v místo zapomenutých ruin. V roce 1930 byl vytvořen Poblet Board of Trustees, aby pomohl obnovit staré stavby a umělecká díla, která zůstala. Vzniklo také Bratrstvo přátel kláštera.

S touto pomocí se podařilo obnovit velkou část budov a v roce 1940 se zde konečně mohla usadit skupina čtyř italských cisterciáckých mnichů a vdechli do kláštera nový život.

V současnosti jej nadále obývají cisterciáčtí mniši, kteří se o místo starají, modlí se a udržují malou zahrádku. Provozují také hostel, který ubytovává dvanáct mužských hostů, kteří potřebují duchovní cvičení, výměnou za to dostávají dobrovolné almužny, které chce každý dát (v mnoha španělských klášterech je tento typ ubytovny).

Dále je tu příjemná restaurace, která byla uzavřená. Mniši zde vyrábějí víno ze svých vinic, které také prodávají, můžeme si koupit med, marmelády.

Vstupné 8,5 eur plně odpovídá tomu, co jsme mohli vidět. Překrásně zrekonstruované budovy, úžasně zpracovaný film, který nás provedl celou historií kláštera, muzeum, kde je vystaveno to nejcennější, co ve vlastnictví kláštera zůstalo.

Naprosto po právu byl klášter v roce 1991 byl prohlášen za světové dědictví UNESCO, což klášteru přineslo další vlnu návštěvníků a příliv peněz, a tak obrovský klášter jich potřebuje opravdu hodně.

Poblet, spolu s Guadalupe , El Escorial , San Millán de Yuso a San Millán de Suso jsou kláštery ve Španělsku, které mají tento titul a pokud jsou stejně krásné, určitě si zaslouží naši návštěvu.   

 

Nakonec jsme se zdrželi na klášterním parkovišti do rána. Problém je, že všechny kostely a tak i kláštery mají otevřeno většinou do 12h a odpoledne otevírají až v 15 – 16h.

Takže jsme počkali do odpoledne a na prohlídku jsme si dali dost času. Skvělé je, že už je mimo sezonu, všední den, a tak jsme v celém areálu téměř sami.

 

Klášter Santa María de Poblet rozhodně doporučuji za návštěvu je to kus historie, která stojí za zamyšlení, prohlídku, návštěvu.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

 

Klášter Poblet nám poskytnul skvělé stání na noc.  Klid, ticho a jen jeden kolegáček tu s námi přespal.

Touláme se stále po Katalánsku a projíždíme se jednu krásnější krajinu za druhou a maličká opevněná města snad ani nemá cenu zmiňovat. Ty jsou úžasná.

Téměř vždy je na nějakém kopci, vyvýšenině kostel a okolo něj se choulí spousta malých domků a vše je obehnané obranným valem.

Právě popisuji jedno z maličkých měst Montblanc, které jsme dneska okoukli.

Malé městečko klasicky obklopuje naprosto úžasný veliký kostel, který je bohužel právě zavřený, ale to nevadí.

Místo interiéru si prohlédneme exteriér a tady bych se zastavila u jedné ze zadní zdi, která se rozpadla a zcela určitě se rozhodlo, že se už nebude opravovat.

Jedná se o kus zadní části kostela a až tady, na kusu zdi můžeme vidět, jak ohromně tlusté zdi se kdysi dávno stavěli. Je to masa kamenů, které byli naskládány a maltou zality.

Zajímavé je, jak se šetřilo s lidskou prací. Pouze kvádry, které jsou vidět z venku jsou opracované. Když se na kostel podíváme, tak máme pocit, že zdi jsou z kompletně opracovaných kamenů, jen uvnitř jsou samozřejmě syrové kameny, ale až když vidíme obnažené zdivo, tak teprve je jasně patrné, že jedna stěna, ta zadní je neopracovaná.

Maličké uličky jsou kouzelné.

Udivuje nás, že i sem jezdí auty, ale je mnohdy je to hodně na těsno. 

Město Montblanc má po obvodě celkem 30 věží, které jsou velmi zajímavé.

Z venku jsou jen maličké střílny ale zevnitř bylo pro obránce jen trámoví a prkna ve dvou patrech. Některé věže jsou velmi pěkně zrekonstruované, zřejmě byly z dob válek pobořené, ale dneska jsou všechny věže v perfektní kondici a hlavně, jen hrstkách věží je neobydlená.

To, co se podařilo v Montblanc se snad nikde jinde nevidí, nebo alespoň jsme se s tím nesetkali, aby byly všechny věže obydlené.

Po obvodu města je jich 30 a jen pár čeká na majitele anebo se zrovna v nich bydlení staví.

Většinou jsou to místnosti s velkými okny, vlastně, celá stěna je prosklená, ale občas jsou i takovéto luxusní stavby, což mi ladí s kamennými zdmi a okolními domky mnohem lépe.

Nicméně, procházíme městečkem, který je maličký, ale krásný. Spousta náměstíček, kašen, fontánek, obchůdků. Vše tak nějak spíše v miniaturních rozměrech.

 

Odjíždíme kousek od Montblanc jen kousek, do vedlejší vesnice, kde má být pro nás stání s vodou, což jsme nakonec našli, ale je to u poměrně velkého vinařského závodu, což není nijak na škodu, protože jednak je tu klid a nad námi je velká vinotéka. 

Akorát stojíme přímo u nerezových tanků, ale pokud bychom chtěli, můžeme se postavit tak, abychom měli tanky po straně a výhled pěkně do dáli.

Výhledy jsou tu opravdu krásné. Ale je poněkud chladno. Přes den spadly teploty na 11 °C a fouká docela studený vítr. V noci máme krásný 4 °C což je nejvyšší čas hnout se do teplejších krajin. Původně jsme si plánovali setkání u Ebra někdy na přelomu roku s Alenkou a Zdendou a v plánu bylo rybaření. Jen je poněkud problém s teplotou a do konce prosince tu určitě nevydržíme.

Budeme muset jet na jih, ale kam přesně, to netuším, ale s ohledem na to, že neprší, není hnusně a nefouká vítr je to jedno. Hlavně máme před sebou celý listopad a prosinec, a to je strašně dlouhá doba na to, abychom se motali na pětníku. Tak se holt setkáme krapet níž, v teplu a na sluníčku. 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je opravdu dálková. 

Opět se nám klube krásný den a to mám velkou radost. Noc byla chladná, ale díky sluníčku a luxusně modré obloze je hned den lepší.

Ostatně, co si budeme povídat, sluníčko je sluníčko a pokud není, tak je to špatné.

Jistě, každé roční období má něco do sebe, ale pokud cestujeme a jsme odkázaný jen na prostor obytného auta, asi všem je jeasné, že pokud prší tak život na cestě se smrskne jen na prostor obytného auta a to je pak náročnější.

Zvlášť, když prší den za dnem, když je vyloženě hnusně, asi tak jak jsme si to užili minulý podzim. Brrr. Ale letos máme podzim vyloženě jako za odměnu. Takový nádherný podzim jsme snad ještě na cestě neměli. Tak jak jedeme, jde za námi podzim s nádherně zbarvenými stromy. V Německu, před měsícem už se stromy krásně zbarvovali, pak ve Francii to už bylo vyložené kouzlo a teď konečně dorazil podzim do Španělska a zase je nádherný.

Naštěstí nepřišla žádná pohroma v podobě silného větru, deště, který by listí ze stromů sundal, a tak si stále užíváme krás okolní přírody. Ale s klesající teplotou počítám, že listí půjde valem dolů. Zatím jsme poměrně vysoko na severu a stále jsme ve vnitrozemí, vlastně jsme ještě neviděli moře, ale už to bude chtít přesunout se k pobřeží, kde bude mnohem tepleji a samozřejmě, na jih.

 

Krásné pohoří Priorat je všude kolem nás a překrásná příroda kam se jen podíváme.

Nemohu se ubránit stálému používání superlativů, omlouvám se, ale ono je to tady opravdu krásné. Obnažené skály u silnice hrají všemi barvami.

Od bílé po žlutou, okrovou, lehce červenou po všechny možné odstíny tmavě vínové, bordó. Vždycky si vzpomenu na Alenku, ta hru barev ve skalách vždy velmi obdivuje a kdo má jenom trochu otevřené oči, tak si tu přijde na své.

Ale to je o celém Španělsku.  Určitě se vyplatí občas odbočit na silnici té nejnižší třídy, protože se pak dostaneme do oblastí, kde za celý den potkáme auta, které spočítáme na prstech jedné ruky.  

Vše máme jen pro sebe, můžeme si zastavit skoro kde chceme, můžeme jet krokem a nikoho neomezujeme, nebrzdíme.

Všude kolem nás je příroda, která bere dech a jak říkám, když svítí sluníčko, je vše daleko, daleko krásnější.

 

Dojeli jsme do maličkého městečka Ulldemolins, kde jsme vzali za vděk parkovišti u hřbitova. 

Snažili jsme se stoupnout co nejvíce ke kraji abychom nepřekáželi.

Snad nikomu nebude vadit, že tu stojíme.

Ráno hned jedeme dál.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Do rána nám pěkně přituhlo. Ačkoliv se to nezdá a přeci jenom, jsme ve Španělsku, kde by se dalo předpokládat, že tu bude poněkud tepleji, tak venkovní teploměr ukazuje krásných – 4 °C, což mě hodně překvapilo.

Už když jsem ráno roztahovala rolety na stropním okně, udivilo mě, že je okno jaksi podivně zamžené. No, nebylo orosené, ale pokryté jinovatkou.

Jsme v 600 metrech, a to je už docela dost vysoko. Dlouho náš Flíček neodolával tak nízkým teplotám a už vůbec si nepamatuji, kdy jsme měli rampouchy u kol.

Když tak pátrám v paměti, asi nejchladnější zimu jsme měli v oblasti Benátska, kdy jsme jeli od Řecka celým Jadranským pobřežím a na Vánoce skončili v Benátkám, kam za námi přiletěla dcera, ale pak jsme se hnuli směrem na jih Itálie a bylo lépe.

Tenkrát jsme dojeli podle plánu do asi tak půlky Itálie a na jaře se vnitrozemím vraceli zpět.

Strašně ráda vzpomínám na Itálii, tam se nám moc líbilo. Hlavně vzpomínáme na jejich úžasný pršut, parmazán a olivy, to byla dobrota. Tam teda taky byla jinovatka a v noci lehce mrzlo, ale to už je tak dávno.

 

Včera nám napsal kolegáček tip na výlet tady kousek od nás. Naštěstí Zdenda zprávu na FB našel a jsme opravdu jen kousek od vesnice Margalef, odkud má vést velikým údolím cesta k poustevně Sant Salvador de Margalef.

Ale, než se do Margalefu dostaneme projíždíme překrásným Přírodním parkem de la Serra de Montsalt. 

Nejvyšší hory mají kolem 1200 m a my se probojováváme až na hřeben a takových 5 km jedeme jen po hřebeni a hluboká údolí máme po obou dvou stranách. Další zážitek.

Maličké městečko Margalef má veliký kemp, kde je veškeré zázemí a pro obytné auto a dvě osoby by stál 10 eur, což je velice slušná cena. V rámci platby je možnost natankovat vodu a zbavit se odpadních nádrží.

Sprchy jsou za poplatek. Nicméně, kemp je plný mladých lidí a malých dětí. Jak tak koukáme, vypadá to, že jsme tady nejstarší, už to je divný, protože obvykle úplně nejstarší v kempu nebýváme.

Ovšem tady je to kemp téměř výhradně s lezci po skalách a my se ocitly ve vyhlášené lezecké oblasti. Na plánku údolí a okolí nejsou vyznačeny zajímavosti, jak bývá zvykem, ale nejdůležitější lezecké body zájmu, nejznámější skály.

Pokud někdo, tak jako my nepotřebuje zázemí kempu, může zdarma stát na velkém parkovišti nad kempem. Do odpoledne se naše parkoviště skoro zaplnilo. 

Akorát jsme si dali lehký oběd, chvilku oddechli a jdeme do příšerného kopce, víc jak 4 km nakouknout do poustevny Sant Salvador de Margalef. Jdeme velikým, ohromným barrankem, roklí, údolím, ale Španělsky je to barranco, takže jdeme barrancem de Sant Salvador, které spadá do Margalef, oblast Priorat.

Nevím, jestli je poustevna pojmenovaná podle barranca nebo barranco podle poustevny, ale v jádru je to jedno.

Několik vestaveb nás cestou míjí, nahoře je také parkoviště, ale je to hodně příkrá cesta a závěrečné stoupání doplněné velmi nepříjemnými zatáčkami je opravdu jen pro osobáky a malé vestavby.

I tak jsme viděli, jak si vestavby musely hodně najíždět, a i tak měly problém s ostrou zatáčkou a prudkým stoupáním.

Nicméně, konečně jsme se dostali až k poustevně. Neexistují žádné údaje o stavbě, ale soudě podle starověkých troglodytských staveb, které ji doprovázejí, je její původ opravdu starověký.

Podle tradice byla nedaleká fontána postavena mnichy z Escala Dei . Fontánu jsme nenašli, leč jsme o ní nevěděli, ale kdyby tam nějaká byla, tak by určitě nebyla v nějaké velké vzdálenosti.

Takže tam fontána možná už není. Nebylo by nic divného, kdyby poustevna měla podobný původ, ačkoliv neexistuje žádný doklad, který by to dokazoval.

 

Podle jiných pramenů lze stavbu poustevny datovat do 16. století. 

K poustevně přiléhá starý poustevnický dům, troglodytický, s několika přilehlými místnostmi, stejně jako zbytky toho, co se zdá být primitivní poustevnou, postavené se suchou kamennou zdí.

 

K poustevně vedou dvě cesty. Jedna po silnici, ta je delší a druhá údolím. Naštěstí jsme šli nahoru po silnici, protože cesta údolím je mnohem náročnější.

Původně jsme chtěli jít nazpátek opět po silnici, ale Zdenda prosadil cestu po druhé straně údolí a jednoznačně, musím uznat, ač nerada, že měl pravdu a cesta dolů byla luxusní.

Jednak, skoro celou cestu jsme šli na sluníčku, cesta byla sice náročnější, leč krásnější a hlavně, jako bonus za námahu jsme měli úžasný zážitek s kamzíky. Dali jsme si cestou pár odpočinků, abychom ulevili nohám a najednou se nad námi objevilo malé stádo kamzíků včetně mláďat.

Kamzíci byli dost daleko od nás, a tak se vůbec nebáli a řekla bych, že spíše byli zvědavý. Na fotkách nejsou tak hezky vidět, museli jsme je objektivem dost přitáhnout, ale i tak to byl zážitek.

Vidět takhle kamzíky je velká náhoda, protože oblast, kterou mají k dispozici je ohromná a že zrovna my budeme mít štěstí a takhle zblízka je uvidíme, tak to bych nečekala. Je to zážitek, když na nás koukali ze skály a my koukali na ně.

Zdenda mlaskal, což je evidentně dost zajímalo a vůbec se neměli k tomu, aby se někam hnuli. Pořád po nás pokukovali, nejdříve jeden, pak vykukovali tři hlavy jako tři králové, a nakonec kousek nad námi elegantně po skalách odkráčeli.

 

Doškobrtali jsme domů, totálně urvaný a hned si ohřáli vodu na vykoupání. Maličko nás to osvěžilo, ale utahaný jsme příšerně. Převýšení 400 m celkově jsme ušli 10,5 km kdy cesta dolů byla pomalá a značně krkolomná. Pod nohami nám ujížděly kamínky a museli jsme stále se dávat pozor kam šlapeme.

Ale byla to mnohem krásnější cesta než po asfaltu, to je jasné. A tímto bych ještě na závěr ráda za nás oba dva poděkovala panu kolegovi, Vipera Laurenti, za skvělý tip na úžasný výlet. Mockrát děkujeme.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dojeli jsme dneska za kolegou Pepou a Hankou kousek od městečka Caspe na řeku Ebro a zítra půjdou pánové na ryby.

Nádherná řeka Ebro je pro rybáře rájem, a tak se Zdenda samozřejmě těší. Nicméně, už dva dny řešíme se správcem stránek a úložiště, kde máme vše uloženo problémy na našich stránkách. O víkendu poskytovatel řešil velký výpadek a stránky nefungovaly a když začaly konečně fungovat, tak jsme pro změnu málem zkolabovali my. Je to děs, ale přišli jsme o 12 dnů cestopisu, přešli jsme o nové Recepty na cesty a přišli jsme o krásné komentáře, které nám přišli do Knihy návštěv a přišli jsme o velký nový článek v sekci Zajímavé Mrchožrouti Pyrenejí.

Zkrátka vše, co jsme na stránkách udělali od 22.10 nenávratně zmizelo, a to jsme byli ubezpečovaný, jak se pravidelně u poskytovatele zálohují naše data. Prdlajs, zálohy jsou asi ve velmi dlouhých intervalech, protože poslední zálohování bylo právě toho 22. 10 což je strašně dlouhá doba. Snažili jsme se, jak to jen šlo, domluvit s poskytovatelem, aby nám vrátil stránky tak jak byli před víkendovým výpadkem, ale máme smůlu. Samozřejmě, máme vše u sebe zálohované, ale ta příšerná mravenčí práce s vkládáním nás opět čeká a musíme vše znovu vložit. Jeden den mi trvá kolem 40 minut, protože musíme vše vložit, texty, fotky, mapu cesty a odkaz na video nejdříve do administrace a pak ještě překopírovat do kalendáře, zkrátka je to pomalá, mravenčí práce a když je pomalý internet, tak je to vůbec děs.

Takže to vypadá, že si Zdenda zarybaří, najdeme nejbližší McDonald ‘s, protože ten mívá dost silnou wifi a na dva dny se k nim nastěhujeme a vše co chybí vložíme znova. Poctivě, každý den píšu cestopis, Zdenda zpracovává fotky a má na každý den nové krásné video, ale bohužel, na našem internetu nemáme šanci a na cizí teprve pojedeme.  Kolega a kamarád Jirka Čihák, který používá stejného poskytovatele řeší totožný problém jako my. Hledáme nového poskytovatele, který by si nás vzal pod křídla a kde bychom mohli mít naše stránky. Tímto se obracím na kohokoliv, kdo by nám mohl pomoci, aby se ozval. Bohužel, našemu poskytovateli už nedůvěřujeme. Nevíme, co se děje, ale od jara řešíme stále nějaký problém. Po sedmi letech hladkého provozu se něco děje, něco je špatně, my nevíme kde je problém a jsme v nejistotě, kdy se zase něco pokazí a my přijdeme o práci. Honem zálohujeme vše, co jsme už udělali, ale vše zálohovat nejde. Máme texty, máme fotky, ale tu mravenčí práci s vkládáním textů do jednotlivých kapitol, vkládání fotek do jednotlivých dnů, vkládání videí, následné zálohování u poskytovatele a tak podobně, to už zálohovat nelze. Nyní jsem pracovala na obnově 16ti dnů plné dva dny. Představa, že nám zmizí třeba jen měsíc je příšerná. Veškeré kontakty na nás jsou tady na stránkách na horní liště.

Předem moc děkujeme za jakoukoliv pomoc, nápad, tip.

Rybaříme na Ebru.

Ikonická řeka Ebro, dlouhá skoro tisíc kilometrů láká množství rybářů, kteří se sem každoročně sjíždějí, aby ulovili trofejního sumce nebo candáta. Ryb je v Ebru ohromná spousta a pokud ryby vyloženě nemají náladu pozřít naši návnadu, úspěch v podobě ulovené ryby je téměř zaručen. Ale nejdříve si řekněme něco málo o řece Ebru.

 

Pramení na jižních svazích Kantabrijského pohoří a na horním toku protíná v hluboké dolině severovýchodní část Starokastilské vrchoviny. Na středním toku protéká Aragonskou rovinou, kde se koryto místy dělí na jednotlivá ramena. Do Středozemního moře se vlévá deltou o rozloze přibližně 250 km², jíž řeka protéká v napřímeném regulovaném korytě, jehož břehy jsou lemovány hrázemi.

Rio-Ebro získala proslulost hlavně díky přehradám. Horní přehrada Embalse de Mequinenza o délce více než 100 km dosahuje hloubky až 60 m a šířky od několika desítek po stovky metrů. Střední přehrada Embalse de Riba Roja má na délku něco přes 40 km a hloubky se zde pohybují od absolutních mělčin po zhruba 30 m. Spodní přehrada Embalse de Flix je nejmenší a pro svou polohu (leží v průmyslové oblasti) nejméně navštěvovaná.

Obě přehrady, na kterých se rybaří tedy Mequinenza a Riba Roja mají svá veliká úskalí – na horní přehradě není díky její rozloze problém zabloudit a pochopitelně pro neznalého rybáře najít dobré místo na ploše desítek kilometrů čtverečních, je výkon téměř nadlidský. Spodní přehrada vznikla zatopením údolí s rozsáhlými ovocnými sady, které se nikdo neobtěžoval odstranit, rybám tak vzniklo dokonalé útočiště, ale pro rybáře je to peklo.

Řeka Ebro je pro rybáře rájem, ale i zde se musí každý rybář podvolit velmi přísným nařízením, která jsou kontrolovány. Není výjimkou, když je rybář v loďce i několikrát za den kontrolován, zda má veškeré potřebné doklady a pokuty, za chybějící povolenku, cotto, špatnou návnadu nebo chybějící licenci na loď jsou velmi vysoké.

 

Z tohoto důvodu je zde několik poskytovatelů služeb pro přijíždějící rybáře. My jsme již delší dobu znali manželský pár, Pepu s Hankou, který se právě na tyto služby zaměřují a poskytují ubytování, lodě, místo na stání a hlavně, nesmírně cenné rady, které nováček na Ebru nemá šanci znát. Konečně, po letech dopisování a komunikace na dálku, jsme se už dostali do jejich oblasti a samozřejmě je navštívili kousek od města Caspe.

Docela určitě je tu veliká výhoda, domluvit se v češtině a nenastane nedorozumění, špatné pochopení, špatný výklad pravidel hry a tím následné problémy. Další cennou devizou je, že Pepa s Hankou jsou taky cestovatelé v obytném autě a pokud chceme, můžeme přijet ve své obytce a postavit se na plošinu nad domem pár desítek metrů od řeky.

Pepa zde má několik lodí se silnými motory, které tu jsou samozřejmě pro rybáře a jelikož je sám veliký rybář, velmi zasvěceně poradí, kam na řece zajet a pomůže radou na co chytat, aby lov byl co nejúspěšnější.

 

A teď jaká pravidla je nutno respektovat a co musíme splňovat.

 

Předně je to povolenka, licence na rybaření na řece Ebro. Pak si kupujeme povolenku, kotto, na každý den a loď musí mít licenci, kterou není až tak jednoduché získat a samozřejmě, do problémů se dostaneme raz dva jen díky tomu, že použijeme špatnou návnadu.

 

Povolenka, to je licence na rybolov, která stojí 15 eur a platí rok, na kratší období se koupit nedá. Je úplně jedno, jestli rybaříme den nebo měsíc. Povolenky se prodávají buď na úřadu města nebo pro nás lépe a pohodlněji v rybářských potřebách, které jsou podél Ebra v každém městě.

 

K povolence je potřeba mít cotto, to je denní povolenka na rybolov a stojí 6 eur pokud si nechceme vzít rybu domů, klasické chyť a pusť. Pokud rybaříme s tím, že si rybu rádi sníme anebo si jí chceme odvézt domů, povolenka na den je už za 20 eur a maximum je 7 candátů za den. Zkrátka, na lodi při kontrole může být maximálně 7 ulovených candátů a ty musí být usmrcený. Jinak kontroloři poručí vyhodit ryby zpět do vody. Dále je to jeden rybář, dva pruty, ale to je klasika. Pokud se rozhodneme, že budeme týden jen chytat a pouštět, koupíme si na týden cotto za 6 eur, ale nelze se po třech dnech rozhodnout, že si dokoupíme cotto na den, abychom si nějakou rybu třeba ugrilovali. To nelze, cotto je vydáváno na naši licenci a ta je zase vydaná na naši občanku a vše je zaneseno v systému. Vyplatí se koupit jedno nebo druhé jen na pár dnů a pak u nejbližší benzínky dokoupit další dny.

 

Další důležitou věcí je vhodná loď s motorem. Nelze si vzít z domova svoji loď, protože loď na Ebru musí splňovat další podmínku a tou je španělské pojištění, které získáme na základě českého pojištění naší lodě a vyřízení trvá nejméně měsíc. Navíc, na loď s motorem nad 15 koní musíme mít lodní průkaz na řeku. Do 15 koní nemusíme mít žádné lodní zkoušky. Až na základě získaného španělského pojištění obdržíme veliké na červeném podkladu identifikační číslo, to musí být vylepeno na předním boku každé lodě, která se na Ebru pohybuje.

Rybář musí mít s sebou na lodi veškeré doklady, které ho opravňují k rybaření. To znamená Licenci k rybaření, cotto, pojištění lodi a průkaz totožnosti. Kontroly Rybářské stráže a Policie jsou primárně zaměřené na pytláky a pokuty za chybějící doklad jsou velmi vysoké. Nově se na pytláky, kteří se schovávají v zátočinách, rybaří ze břehu používají drony. Vybrané peníze jak za cotto, povolenky a pokuty se používají k posilování ochrany toku řeky Ebra.

 

No a na co se nesmí chytat? Na rybičky, živé či mrtvé, to je jedno. Běžně se chytá na žížaly, které se dají koupit v rybářských potřebách nebo si je přivezeme. Jak říká Hanka, tady by člověk mohl vykopat jámu, velikosti základu na barák a nenalezne ani žížalku. Dále se chytá na gumovou nástrahu, pelety, kukuřici, ale na podrobnější informace bych odkázala na Pepu. Přeci jenom, koho lépe se zeptat než rybáře, který na Ebru chytá den, co den už několik let. Mezi přísně zakázané způsoby rybolovu patří využívání sítí. V poslední době bylo přistiženo několik skupin pytláků. Tady přistupuje policie k takovému zločinu velmi přísně! Mezi sítě se řadí i čeřen. Co vše se dá na Ebru ulovit si najde každý rybařík sám. Předně jsou to luxusní candáti a sumci.

 

Tím bych asi svoje pojednání ukončila, a protože se nás už několik kolegů dotazovalo na možnost rybaření v této oblasti, přidávám kontakty na Pepu s Hankou.

 

Lokalita je, kousek od Caspe, totální samota a s majiteli se domluvíme na všem, co je potřeba. Pro návštěvníky na dálku zařídí povolenku, můžeme sem přijet obytným autem a stát za domem, můžeme přijet osobním autem a ubytovat se v karavanu nebo v domě, kde je plnohodnotný byt pro rybáře. Dovolenou zde můžeme strávit i ve vlastním karavanu. Můžeme si tady ryby zamrazit, můžeme se domluvit na domácí stravě, můžeme se připojit na elektřinu z centrály v domě. Zkrátka, paleta služeb je veliká a vše záleží na domluvě s Pepou nebo Hankou Holešovskými.

Zde je kontakt + 420 728317721 Pepa a Hanka Holedovský – Caspe na řece Ebro

Dneska jsme měli opět výpadek na stránkách a zase jsme se ocitli v 22.10, přesně jako před pár dny.

Srdce se mi zastavilo, protože vkládat znova ztracené dny bylo i na mě už hodně. Honem voláme do Ostravy, co se děje a byli jsme uklidněný, že výpadek sice je, ale o již vložené nepřijdeme. Opravdu nevíme, co se děje, samozřejmě, od poskytovatele platformy se nic kloudného nedozvíme, ale je to pro nás hodně nepříjemné.

 

Stále jsme u přátel na Ebru poblíž městečka Caspe. Pepa se Zdendou rybaří a Zdenda je jako v ráji. Ebro je opravdu takovým malým rájem pro rybáře. Teď bych jen doplnila pár informací ohledně rybaření na Ebru.

Jak už jsem říkala v kapitole Rybaříme na Ebru, jsou tady tři hráze. Maqiunenza, Riba-roja a Flix. Caspe, kde rybaříme je na Maqiunenza a jsme v kraji Aragon, Riba Roja spadá do Katalánska a Flix už je také Katalánsko. Povolenku zakoupenou na Maqiunenzu nemůžeme použít na přehradní nádrž Flix a obráceně. V tomto případě si jednotlivé regiony hrají každý na svém písečku.

Takže, je potřeba se rozmyslet, kde budeme chtít rybařit. A ještě jedna novinka, kterou jsme se díky Hance a Pepovi dozvěděli a která by mohla leckomu pomoci je, že teď se kupuje cotto jen za 6 eur i když si chceme ryby odnést. To platí do konce roku.

Co bude po Novém roce nikdo neví. Ovšem, co je úžasné, od jezu směrem k moři, tedy pod jezem u městečka Xerta se už může chytat na povolenku na moře, kterou už máme a není potřeba kupovat cotto.

Krásné místo je u jezu v Escatrón, Pepa sem na toto místo jezdí hodně často a lze ho doporučit i na stání na divoko.

Dá se sem pěkně zajet a myslím, že by se zde dalo pár dnů pohodlně vydržet. Ale zde je potřeba povolenka, licence a cotto.

Pepa s Hankou nám ukázali něco málo z okolního kraje, které je úžasné. Projeli jsme si pár maličkých městeček, vesnic a vyhlídek do dáli.  Ve Španělsku najdeme spoustu zajímavých míst.

Velmi stará a z části opuštěná vesnice, podle množství prázdných domů, dalo by se říct i velmi chudá vesnice na okraji světa 

a na vrchu dokáží postavit naprosto neskutečné dětské hřiště se spoustou prolézaček a všelijakých houpaček.

Samozřejmostí je, přilehlé posilovací a protahovací místo, kde jsou zase různá venkovní posilovadla.

Vše je pod stromy a moc pěkné.

Pak si stoupneme na vyhlídku, a přemýšlíme, pro koho to tady vybudovali, když městečko zeje prázdnotou, na ulici není ani živáčka a vše vypadá pustě a opuštěně.

Ale asi zdání klame a vesnice až tak opuštěná nebude. Na to jsme ve španělsku příliš krátce, to bychom tady museli nějaká rok žít, abychom dokázali posoudit a říct, jak to tu vlastně funguje.

Ale co je ve Španělsku naprosto úžasné je ohromná srdečnost, kterou Španělé mají. Všichni pozdraví, odpoví na pozdrav a u toho se ještě usmějí. To mám moc ráda. Jak říká kamarádka, „ve Španělsku se dobře žije“.

 

K večeru jsme zajeli do městečka Alcaniz, které jsme si maličko prohlédli. Hlavně, až nad městem je opravdu krásný hrad, Castillo Calatravos, kde je jednak restaurace a pak hotel.

Musí to být pohádka se tady ubytovat a z hradních oken koukat na Ebro a krásnou krajinu.

Nejedná se o hluboké lesy, tak jak jsme zvyklí, ale o zvlněné kopce, šedo hnědé a takové divoké, strašně hezké.

 

Prohlídli jsme si ještě kostel Santa Matría la Mayor a jedeme zpět.

Vypadá to, že tady pobudeme ještě den, dva a pojedeme dál. V plánu je pondělní odjezd, tak uvidíme, jak to půjde.

A ještě jeden západ slunce nad Ebrem. Ebro je vskutku skvostná řeka

a když k tomu přihodím ohromnou spoustu ryb a krásnou, úchvatnou přírodu, tak Ebro nemá jediný kaz na kráse.

Stále jsme na řece Ebro a Zdenda chytá nádherné, lahodné candáty.

Candát je vynikající ryba asi bych jí maličko přirovnal k tresce nebo k štice, ale v jádru je to jedno, je to chuťově výborná ryba a to je důležité. Takže baštíme výborné ryby a je nám dobře. Já jsem si alespoň dodělala nějaké resty na stránkách, ale to je nekonečná práce a Zdenda rybaří, což je zase jeho radost, a tak jsme spokojený, co více si přát. Sluníčko nám každý den svítí a je hezky.

Ovšem, už je podzim, a tak je ve stínu hodně chladno, ale na sluníčku a v závětří to praží. Zrovna včera jsem seděla v závětří už jen v sukýnce a v tílku.

 

Dneska byl den výletu, Pepa s Hankou se rozhodli trochu provětrat svojí obytku, a jeli jsme na velký výlet po okolí. Vlastně, jeli jsme do města, které pro nás bylo do poslední chvíle překvapením.

Někdo má na střeše holuby, někomu se na střeše zabydlí čapí rodinka a tady mají supy. Nevěřím vlastním očím, ale v maličké vesnici sedí na střeše několik supů a zvědavě si nás prohlíží. Samozřejmě jsme hned zastavili a snažíme se supy vyfotit. Ty to ovšem po chvíli přestane bavit, roztáhnou křídla a odletí kousek do lesa.

Tím, jak jsou od nás blízko, tak teprve můžeme spatřit tak obrovské rozpětí křídel. Jsou to opravdu ohromní ptáci. Na kraji vesnice je velké hospodářství, kde mají spoustu ovcí a zřejmě čekají, jestli něco náhodou neuhynulo. Určitě je tady někde místo, kam se vozí uhynulá zvířata a supi čekají, jestli se nedostanou k nějakému soustu.

Jak už jsem se zmiňovala, supy umí poměrně dlouho hladovět, ale pak dokáží najednou sežrat až 6 kg masa. To je právě na tom našem cestování úžasné, vidíme věci, které bychom neměli jinak šanci vidět a poznáváme končiny, které klasický turista mine.

 

Maličké městečko Morella je cílem našeho výletu a musím říct, že přátelé vybrali naprostý skvost. Městečko má i, světe div se, dvě stání pro obytná auta, dá se tu zdarma natankovat voda a zbavit se odpadů.

Španělsko je v tomto směru naprosto úžasné. Jistě, nestojíme na divoko, jak spousta karavanistů miluje a co si budeme povídat, máme to i my rádi, ale stání pro obytná auta jsou ve Španělsku mnohdy rovná stání na divoko. Většinou jsou na okraji města nebo vesnice, většinou jsou s hezkým výhledem do dáli a většinou nikomu nevadí, když si na takovém místě vyndáme křesílka a stůl, což by bylo při stání na divoko už trochu za hranou, ale zase záleží na místě.

Zachytili jsme protesty místních karavanistů, kdy svaz karavanistů svolal protestní jízdu za omezení restrikcí, jež se na karavanisty ve Španělsku jen hrnou, nebo teprve chystají. Sjelo se 600 aut a ty pomalu jeli městem, bohužel, teď přesně nevím kterým, nemáme signál na internet, a na protest udělali kolonu a tak dál. No, jistě mají pravdu jak karavanisté, tak místní obyvatelé, kteří chtějí, aby karavany stály jen na místech, která jsou pro ně vyhrazená. Je a bude to věčný boj.

Místa na divoko nemají žádné zázemí v podobě popelnic nebo nádrže na odpad, nikdo se o takové místo nestará, ale na druhou stranu musím poctivě říct, že taková místa jsou většinou čistá a není pravda, že by karavanisté byli čuňata, kteří zanechají po sobě jen bordel a v příkopu vylité toalety. Ale to je věčné téma.

 

Morella má nejen naprosto úžasný hrad, ale přímo luxusní velký kostel Santa Maria la Major, který bych okamžitě zapsala na seznam UNESCO.

Tak nádhernou výzdobu kostela hned tak někde nevidíme.

Kostel sám o sobě až tak starý není a výzdoba pochází napříč staletími, od 13. století po 19. století,

ale tak nádherně vyzdobenou hlavní apsidu a v tak malém městě, to je dost s podivem.

Vstupné 3,5 eura je v tomto případě velmi nízké a zcela obhajitelné.

V ceně je i vstup do obytných prostor kostela, kde je pro návštěvníky připravená moc hezká výstava kněžských perelín starých i 400 let, spousta monstrancí, 

kalichů a obrazů.

 

A už jdeme na hrad Castillo de Morella . Až z výšky jsou vidět hradby, které chránily městečko pod hradem. Hrad údajně nebyl nikdy dobit, protože několika vrstvá opevnění, několik valů nad sebou nedávalo nájezdníkům příliš mnoho šancí na vítězství.

Jen jsme drobet podcenili oblečení, protože tady najednou máme 5°C, což je hodně málo. Však jsme také v tisíci metrech a ledový vítr nám dává jasně na vědomí, že už se zima blíží.

Chtělo to jen se tepleji obléct a pak by bylo vše v pořádku, ale holt, stalo se a i když máme v Caspe 15°C což je v závětří na sluníčku klidně 25°C, tak kousek ve vnitrozemí se stoupající nadmořskou výškou teploty rychle klesají a my jen ve fleeskách nebo mikinách poněkud prochládáme. Naštěstí v autě máme zapnuté topení a je dobře. Horký čaj, svačinkooběd a můžeme jet nazpátek.

 

Zítra bude pro změnu opět rybaření a pozítří už odjíždíme. I tak jsme tu strávili spoustu dní, více než jsme plánovali, ale už je čas odjet. Máme naplánované setkání v deltě Ebra, kde už Zdenda může chytat na svojí povolenku, ale měli by jsme se setkat ještě na prvním místě na řece Ebro, kde už je možné chytat v Xerta „Čerta“, pod jezem. Tam je údajně příjemné stání, parkoviště a rybaření je prý skvělé. Tak uvidíme. Cestou máme několik městeček, hradů a tak si celou tuto oblast až k deltě pěkně užijeme.

Čas rybaření u Pepy s Hankou se nám pomalu chýlí ke konci.

Včera byl Zdenda celý den na rybách, ale chytal sám ze břehu. Pepa měl jiné povinnosti a Zdendovi sedět hodiny a hodiny na břehu a čekat na záběr nevadí. To je o té slavné trpělivosti, kterou já nemám. Nedokázala bych několik hodin sedět a čekat, jestli se nějaká ryba uráčí a spolkne moji návnadu, a i pak není jisté, jestli je ulovena.

Nicméně, Zdenda rád sedí u vody a čeká a já si zase pro změnu ráda při té příležitosti přečtu kousek pěkné knížky. Zdeneček přišel domů až v jednu hodinu v noci a byl úspěšný.

Chytil nádherného velkého candáta, několik menších a kapříky.

Jednomu dal milost a jednoho si vzali rybáři, kteří k Pepovi přijeli z Čech zarybařit si na Ebru.

  I takovýto kapři se tady dají chytit, a to, jak pánové říkali, není zdaleka velký kus. Údajně bude mít kolem 10 kg, prý dobrý, ale zase nic světoborného, ale podle mne je to ohromný kapr.  

Dají se zde ulovit daleko kapitálnější kousky, hlavně sumci tu jsou obrovský. Tak mám hned po ránu radost s úžasného úlovky.

Zdenda ryby vyfiletoval, a zamrazili jsme je. Mám plný mrazák ryb a už se mi dovnitř nevejde ani kousek masa. Tak holt budeme jíst ryby, což tase není až tak špatné. Ba přímo vynikající.

Ryby milujeme. Se slzou v oku vzpomínám na víc jak měsíc v Norsku, kde jsme měli báječné čerstvé tresky a makrely každý den.

 

Loučíme se a odjíždíme. Bylo nám tady moc dobře, ale je čas už odjet. Jak se říká, návštěvy mají být krátké a my jsme se tu zdrželi přes týden. 

Jak už jsem se zmiňovala, Pepa s Hankou tu mají kamenný dům, kde v patře ubytovávají rybáře, dá se tu stát s obytným autem a k dispozici jsou i karavany k pronájmu. Není problém se domluvit s Pepou na podrobnostech a rybařit se dá jak Zdenda předvedl i ze břehu. Není až tak potřeba mít pronajatou loď a chytat v hloubkách. Pepa poradí kde koupit povolenku a Cotto, denní povolenka, poradí, na co chytat, co si pořídit a samozřejmě i případnému zájemci sdělí ceny za místo na stání obytného auta, za ubytování v domě, za povolenku, za loď atd atd.

Teď tu jsou 4 rybáři z Čech, kteří sem jezdí už několik let. Ostatně, spousta klientů se k Pepovi opakovaně vrací. Na břehu si postavili stan na noční rybolov, přivezli si spacáky a rybaří ve dne z lodě, v noci ze břehu a úlovky mají úžasné. Je to hodně podobné, jako když rybáři jezdí do Norska na tresky, pronajmou si rybářskou chatu, kde jsou mrazáky a každý den rybaří. Domů si pak vezou bedny ryb. Tady jen ten rozdíl, že na Ebru se dá chytat prakticky celý rok, a i v listopadu je tady velmi příjemná teplota.

 

A my už jedeme nádhernou, přenádhernou krajinou kolem Ebra směrem k deltě. Všude je Ebro. Před námi, za námi a kolem nás a když to zrovna není Ebro, tak jeho přítok. Maličko jsem plánovala výlety na kolech, ale tady to moc nejde.

Ebro je v této oblasti hodně v kopcích, často ho vůbec nevidíme, protože kolem řeky nevede žádná silnice a bylo by to jen po silnici do příšerného kopce a pak hned dolů, jako naše dnešní cesta. Snažíme se jet co nejblíže řece a stejně jsme dost daleko.

Vesnice Fayón byla zaplavená díky přehradě a přenesená kus výšce.

Takových vesnic bylo hodně, které se díky přehradám zaplavily, ale co naplat.

Ohromné sady ovoce, které míjíme jsou všechny zavlažované. Všude jsou trubičky s vodou, protože jinak by tu zhola nic nerostlo.

Díky vodě se celý kraj proměnil v ohromnou ovocnou zahradu až nám to občas rozum nebere.

Takové obrovské množství ovoce, které se tu daří díky podnebí a vodě vypěstovat je neuvěřitelné a všechny sady jsou perfektně udržované, bez plevelu, sestříhané a zvláčené.

Viděli jsme v práci stroj na podzimní sestřih meruněk a broskví. To je klíčové ovoce tohoto kraje.

Stroj, velmi podobný myčce na auta, jen místo kartáčů má ostré kotoučové pily, které jsou vzdálenostně nastavitelné. Traktor jede a pily řežou vše, co přečnívá.

Pak se nemůžeme divit, že je jeden řádek jako druhý. To samé se používá i na velkých vinicích. Pak už je zapotřebí jen velmi málo lidí, kteří jsou a vystříhávají vnitřní zahuštění stromků, ale tím, že se všechno drží ve velmi malé výšce, je to práce sice těžká a fyzicky náročná, ale pořád lehčí než lézt po žebříků.

Zkrátka, tady je vše podřízeno maximální efektivitě a maximálním výnosům.

I z toho důvodu jsou ovocné sady ve velmi krátkých intervalech obměňovány.

Jakmile začne výnos klesat, okamžitě se stromy vytrhají a hned se sází nový stromky.

 

Změna programu vyhrazena.

Původně jsme měli dojet až do městečka Riba-roja d´Ebre, ale do cesty se nám postavila vyhlídka, kterou si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. 

Tak Zdenda hned zatáčí a jedeme do kopce kde je nejen vyhlídka, ale i zona akampada a maličký kostelík.

Všude grilovací místa, sezení a všude je čisto. Jen je škoda, že ještě nebyli pro přeplněnou popelnici, protože kdyby zafoukal vítr, zbytky po grilování budou po celém kopci.

Zřejmě je místo dost navštěvované a není divu. Nádherný výhledy do dáli jsou úžasné.

Nefouká vítr, opírá se do nás sluníčko, a tak proč tu nezůstat přes noc.

Jak říkají někteří kolegové „na divočáka“, což mi přijde jako dost příšerné pojmenování stání mimo kempy.

 

Zdenda po dlouhé době vzlétnul s droníkem. Paráda, aspoň vidíme, co je pod námi.

 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. ( bude vloženo později ) 

 Dnešní trasa je:

 

Klidná noc na kopečku u kostelíčka byla luxusní. V dálce houkal puštík a nám bylo dobře.

Večer jsme si zatopili, Zdenda si hrál s videem a já si četla. Nemám co číst, teda, mám, ale nevím, kam sáhnout a nic kloudného mě nenapadá. Oblíbené autory mám komplet přečtené, zkrátka vše co mě napadlo jsem vyzkoušela a tak jsem se vrátila k panu Follettovi Pilíře země.

Mega tlustá kniha, tak mi alespoň chvilku vydrží. Kdo rád čte a má rád styl pana Folletta doporučuji poslední knihu, kterou jsem od něj četla, detektivku Sněžná slepota a z ranku výzvědných služeb, který byl jeho hlavním zaměřením, Smrtící kód.

 

Pozdě dopoledne odjíždíme, Zdenda ještě provětral droníkovi křídla a jedeme směrem na městečko Flix. Ostatně, tady už jsme měli spát včera, ale na vyhlídce u kostelíčka bylo tak krásně, že nemělo cenu jet dál.

Jak už jsem se zmiňovala, podél Ebra nevede silnice, jak bychom si přáli, ale možná se to zlepší. Na kolo by to podél Ebra nešlo asi vůbec a hlavně, je to jen nahoru a dolů a silnice je hodně úzká, takže myslím i dost nebezpečná vzhledem k tomu, že to tu je široko daleko jediná silnice.

Dneska máme opravdu dálkovou trasu a vůbec nevím, jak to časově zvládneme. Před námi je prostřední přehrada Riba-roja, která zadržuje ohromné množství vody.

Dál je to přehrada, poslední ze tří ve městě Flix, u které je zároveň proti městu stání pro obytná auta. Jenže, my se chceme podívat do města, kde na hlavní ulici má být úžasná prodejna rybářských potřeb s ohromným sortimentem a více než příjemnými cenami.

Zdenda si potřebuje dokoupit nějaké háčky a další drobnosti, protože plánujeme zdržet se na jezu v Xerta, kde už může chytat na svojí mořskou povolenku a bez cotta. Jenže tam, než dorazíme uplyne ještě hodně vody. No, máme to nějakých 56 km, a to si myslím, při naší rychlosti, když k tomu přihodím nějakou živelnou katastrofu, pár hezkých míst, několik úžasných vyhlídek, tak to vidím tak týden, a to bude nějaký kalup. Ale je tu moc krásně. Španělsko je nádherná země s neskutečnou přírodou, velmi příjemnými lidmi a vůbec. Jak řekla kamarádka Růženka „dobře se tu žije“ a Alenka ještě „kamkoliv se člověk ve Španělsku vrtne, všude je krásně“.

 

Ovšem dneska se nám stala naprosto neskutečná věc. Všichni kdož nás znají anebo kdo nás čte, tak ví, jak stále a dokola řešíme internet. Dneska máme internet z naprosto neskutečného místa, odkud jsme ho nikdy samozřejmě, z naprosto pochopitelných důvodů neměli a to, vážení přátelé, dneska jsme připojený k volné internetové síti hřbitova!

A to tu prosím není žádný domek pohřební služby či někoho, kdo se o hřbitov stará. Pane, kam doba postoupila. Mít volnou Wifi na hřbitově je opravdu naprostá rarita.

Netuším, pro koho je a pro koho jí tu vlastně mají, ale raději se ani po tom pídit nebudu. U hřbitova se nám vždy dobře parkuje a spí, ale dneska se obávám, že moc klidný spánek mít nebudu. Představa nebožtíků skloněných nad svítícími obrazovkami mobilů, surfujících po netu je poněkud děsivá.  

 

Večer jsme se šli podívat do městečka Flix, jen si protáhnout nohy a taky, podívat se do doporučené prodejny rybářství. Prodejnu jsme našli, ale Zdenda si nakonec nic nekoupil. Tak snad příště. Stejně jsme v těch několika uličkách našlapali skoro 6 km. Paráda.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní dálková trasa je:

Včera hned po ránu se Zdenda pustil do opravy počítače. Přesto, že ho má téměř zánovní, vlastně akorát po záruce nebo tak nějak, ulomil se mu pantík, který otevírá víko s obrazovkou a hned je o dopolední program postaráno.

Internet ze hřbitova byl tak strašně slabý, že ani nešlo nic vložit do cestopisu, a to jsme ještě na našem internetu zjistili, že se nemůžeme dostat do našich stránek, vlastně se nám stránky vůbec nezobrazí, hned se nám na obrazovce objeví chybová hláška. Nedostaneme se ani do administrace.

Mě z toho jednou trefí. Z Českého internetu stránky naskočí normálně, ale opět se jedná o zahraniční internet. Bohužel stránky se neotevřou ani na Německém, Francouzském a ani na našem Španělském internetu. Takže opět voláme kamarádům, příbuzným a známým, aby vyzkoušeli, jestli se jim naše stránky zobrazí.

Zatím jsou všichni s námi trpělivý, ale očekávám, kdy nás někdo pošle do háje s báječnou radou, abychom přešli k jinému poskytovateli, protože takové problémy, jaké máme poslední dobou s administrací stránek si už snad ani nezasloužíme.

Kdybychom věděli, uměli, znali, tak okamžitě přejdeme k jinému poskytovateli, který by neměl tak dramatické výpadky, kdy se nám ztratí 14 dnů práce anebo, jako už se nám stalo a teď to vypadá obdobně, nelze ze zahraničního internetu zobrazit naše stránky a nelze nse připojit do administrace a vložit do stránek cokoliv. Poskytovatel se jednoduše rozhodl, že veškerý cizí internet, kromě českých operátorů je nebezpečný, plný virů a permanentně hrozící napadením jejich hostingu.

Kdyby někdo uměl, věděl a byl by schopen nám přenést stránky k jinému poskytovateli, prosím, nechť se nám ozve. Práci samozřejmě zaplatíme. Pomohl by nám i tip, kam a na koho se obrátit.

Včera jsme taky měli po velmi dlouhé době oblohu bez sluníčka. Je to zajímavé, jak jsme si na sluníčko, tak rychle zvykli a jsme z toho patřičně rozladěný, ale pro změnu se zase nepohne ani lísteček.

 

No a dneska už jedeme do městečka Xerca neboli Čerta, ale opravdu nevím, jak se to správně španělsky jmenuje. Nicméně, je tu jez a pod ním by mohl už Zdenda chytat na mořskou povolenku. Jsem připravená, že bychom tu měli strávit pár dnů a možná za námi přijede Pepa s Hankou, taky si zarybařit, ale to přesně nevíme. Růženka s Jirkou už dorazili k Pepovi na Ebro, Jirka si koupil povolenku, cotto na pár dnů a už mohutně rybaří.

Ty snad taky nějak dorazí, ale je docela možné, že se budeme míjet a potkáme se někdy, někde. Na Xertě je hezké stání hned u Ebra a je tu pár rybářů. Jenže, Zdenda dotazem u jedněch zjistil, že potřebuje povolenku pro tento kraj, tedy Katalánsko a že mořská nestačí.

Tak jsme z toho nějaký divoký, ale Zdenda je rybář, a tak si to musí zjistit. Kdybychom aspoň zahlédli nějakou vodní stráž nebo porybného či co to tu mají, tak bychom se samozřejmě zeptali, ale teď jsme dost nejistí.

Pepa tvrdil, že místní povolenka už pod jezem není potřeba, rybáři zase že je potřeba a teď čert, aby se v tom vyznal.

Samozřejmě, nechceme si přidělávat problémy v podobě nějakých pokut a krkolomného vysvětlování, že jsme si mysleli a tak dál. Zítra se asi Zdenda pokusí zjistit, jak to tady s tou povolenkou vlastně je. 

 

Jeli jsme opět jakousi vedlejší silničkou, kterou už velmi dlouho nikdo neprojel, však jsme za celou cestu nepotkali jediné auto, ale cesta to byla přímo luxusní.

Občas jsme vyšplhali až na hřeben a celé údolí Ebra měli jako na dlani.

Nádherné.

Hluboko pod námi vede klasická, velmi pohodlná silnice, ale my se pinožíme vysoko do kopců,

abychom hned spadli až na úroveň hlavní silnice a hned zase jedeme do lesů a samozřejmě do kopce.

Zřejmě jedeme po původní silnici, než vyhloubili v kopcích jinou, bezpečnější a hlavně pohodlnější. Ale stálo to za to. 

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je:

Jsme na Xertě, stojíme na velkém příjemném parkovišti, ale stále nevíme, jestli tu může Zdenda chytat a nikde nikdo, koho bychom se mohli zeptat. Zdenda to odpoledne zkusil nahodit, ale nic nechytl. Však jsem mu kladla na srdce, aby když něco chytí, dal rybě svobodu, protože máme plný mrazák ryb a to skoro každý den jíme candáty k obědu nebo k večeři.

 

Pomalu a jistě se nám kazí počasí a podle předpovědi bude několik dnů vyloženě ošklivo. Ještě jsem si chvilku poseděla na sluníčku, ale honí se mraky a bez slunce je docela chladno. Jestli se předpověď nezmění, tak se zítra z Xerty hneme do Tortosy na internet. Klasika, k Mc Donalds, abych mohla vložit do stránek uplynulé dny a pokud bude pršet, a má pršet opravdu hodně, tak je jedno kde stojíme. Stejně budeme pár dnů uvězněný v autě a alespoň doděláme co je potřeba a pošetříme náš internet.

Zadělala jsem na loupenďáky, ale něco se pro změnu stalo s centrálou, po chvilce odmítla spolupráci a za tmy se oprava nezdařila, tak uvidím, jestli v nějakém stavu vydrží do zítřka a holt je zkusím upéct až zítra. Maximálně přijdeme o trochu mouky, cukru a jedno vejce.

 

Stránky zprovoznil náš poskytovatel až pozdě odpoledne. Takže jsme opět měli výpadek skoro tři dny a jsme už z celé situace kolem administrace stránek docela špatný. Tak nějak nevíme, co si počít, co se děje a jestli firma Banán z Ostravy, kterou jsme všude doporučovali má existenční problémy, nebo jestli má naopak tolik zákazníků, že nezvládá objem práce, který s poskytováním platformy souvisí. Po sedmi letech bezchybného fungování máme od jara stále nějaký problém. Ale není možné, abychom při výpadku ztratili práci za 12 dnů. To se zkrátka nesmí stát. Můžeme přijít o jeden den v závislosti na času zálohování, ale ne o tolik dnů „je cosi shnilého ve státě dánském“ a my nevíme co.  

Takže, stále se něco děje.

Tři dny uběhly jako voda. Počasí nezklamalo a přesně podle předpovědi se zkazilo a dva dny nám kompletně propršely.

Začalo to v úterý nad ránem ohromným deštěm, blesky a hromy. Poryvy větru házely s autem a my samozřejmě byli v tu chvíli vzhůru a jen jsme sledovali to boží dopuštění. Kolem páté hodiny jsem propadla drobné hysterii, protože se mi v záblescích zdálo, že se Ebro zvedá a my stály jen pár metrů nad řekou. Vím velmi dobře, co dokázala Vltava v roce 2002 a tak jsem jen s hrůzou poslouchala ty přívaly vody, které do nás bušily. Nemilosrdně a s panikou v očích jsem vyhnala Zdendu z postele, a protože jsme stejně měli v plánu nákup potravin, za rozednění jsme odjeli z našeho parkoviště.

Samozřejmě, Ebro se zvedlo jen o pár centimetrů a nad námi jsou tři veliké přehrady, ale stejně je to hrozný pocit. Vody je tolik, že to nestíhají brát kanály, které se samozřejmě ucpaly spadaným listím. Ve městě Tortosa je boží dopuštění. Spousta silnic je uzavřena, příjezdy hlídá policie a odklání dopravu, mnohdy to vypadá, že bychom potřebovali spíše obojživelné auto, protože vody je tolik, že i když auta jedou krokem, tak se spíše vodou brodí.

Prakticky celý den propršelo. Na pár hodin jsme si stoupli k McDonald abychom doplnili do stránek uplynulé dny a vyřídili vše co jsme potřebovali. Zdenda doplnil všechna navštívená UNESCO památky, které nám na stránkách chyběli, já jsem si hrála s fotkami do beneru na hlavní stránce a tak podobně. Prší a prší, a to se dokonce objevily i kroupy, které nám nepříjemně tlučou do střešních oken. Jediné, co mě uklidňuje je, že máme nově pojištění všechna okna včetně střešních. Vlastně, nově ne, už víc jak rok a pojistka se nám vyplatila. V Praze se přihnala smrť a vyrvala nám zadní okýnko z pantů. Pojišťovna se maličko kroutila, ale náš pan pojišťovák zajistil, aby nám škodní událost, respektive, nové okno proplatili. Stejně, jsou to bídáci, při podpisu smlouvy naslibují hory, doly a nic není problém a když přijde na lámání chleba, tak skoro vždy taháme za kratší provaz.

 

Rozhodla jsem se, že upeču sladké loupenďáky, které Zdenda miluje, ale po 10 minutách se pro změnu rozhodla stávkovat centrála. Nevíme, co se jí přestalo líbit, a i když jí Zdenda postupně celou rozebral, tak se jí stejně nechce spolupracovat.

A aby toho nebylo málo, přetrhl startovací šňůru a rezervní samozřejmě nemáme. Celou rozebranou centrálu jsme nastěhovali ke mně do kufru a musíme opět do města koupit novou.

Tak to bude hodně náročný najít v poměrně větším městě nějakou prodejnu hobby nebo nejlépe, kde prodávají sekačky a motorové pily.

Tak mi loupenďáky dál kynou a budou kynout až do druhého dne. Maximálně dám loupáky rybám. Nakonec se přeci jenom povedly. Sice nejsou tak nadýchaný, jak jsme zvyklý, ale jsou dobrý a k odpolední kávičce přijdou vhod.

 

Dneska už konečně přestává pršet. Jeli jsme do města Amposta pro plyn.  Máme docela slušnou spotřebu. Za 12 dnů jsme spotřebovali 35 l plynu při ceně 0,82 eur za litr. To je docela hodně.

 Stále stojíme v Xertě, Zdenda rybaří, já si čtu a vařím dobroty a je nám dobře. Stále čekáme na počasí, abychom mohli jet na výlet na kolech.

Hned tady na parkovišti půjčují lodě na sjíždění řeky a zároveň u toho je inzerce další služby a tou je přeprava kol na cyklostezce vybudované ze staré železniční tratě. Už několik takových tras jsme jeli a většinou to byl docela skvělý zážitek. Jen je problém, že trasa po železnici vede obvykle tak, že zpět se musí jet tou samou cestou, ale na druhou stranu, většinou se jede moc pěknou krajinou a pokud vedla železnice hornatou krajinou, pak je na trase spousta tunelů a ty je teprve paráda. Tady se trasa jmenuje Via Verde de la Zafán.

Máme v plánu celou trasu rozdělit na dva výlety. Co je skvělé a co mimo sezonu nefunguje je, že se necháme autobusem i s koly vyvézt do nejvyššího bodu trasy a pak se jede už jen z mírného kopečka. Takto pojedeme kus do kopce a zpět jasně, z kopečka, ale jinak to nejde. Převýšení je minimální. Jenže, to chce alespoň trochu slušné počasí, a to by mělo být v úterý a ve středu. Teď sice není nijak ošklivo, ale vane hodně silný vítr. Včera nás dokonce donutil na pár hodin odjet do závětří a pak jsme se vrátili zpět. Nárazový vítr až 70 km v hodině je poměrně hodně a na kola je to docela dost silný vítr. Zdenda tady může rybařit a když už čekáme, tak ať to máme co nejpříjemnější.

 

Takže, čekáme až se vítr drobet uklidní, ale jediné, co mě utěšuje je, že podobně větrné počasí je v celém Španělsku a není ani moc kam se skovat. Tady alespoň na druhou stranu nejsme zavátý pískem jako bychom byli u pobřeží. Ale včera jsme mohli aspoň sedět celé dopoledne a kus odpoledne venku na sluníčku, krytý autem. Jakmile sluníčko vysvitne, okamžitě se zvedne teplota a je k 20 °C, ale nesmíme zajít do stínu za auto.

Jen ten vítr, kdyby byl alespoň slabší, ty poryvy jsou dost nepříjemné, na výletování na kolech to opravdu není. Zase, nebudu si stěžovat, protože s loňským podzimem se to nedá srovnávat. Teď si alespoň můžeme sednout někam do závětří na sluníčko. I když pravda, toho závětří tu moc není, ale dalo by se najít. Jsme pod pomerančovém sadem a mysleli jsme si, že budeme drobet sadem krytý, ale nejsme.

 

A teď zkušenost s novou baterkou. Stojíme celý den, já jsem hodně na počítači, Zdenda méně, odpoledne rybaří, dopoledne jsme na počítačích oba dva a večer jsme zvládli dva filmy.

Nehnuli jsme se z místa a půlku dne svítilo sluníčko, ale je už hodně šikmo, takže solárními panely nabíjíme poměrně málo. Večer začínáme svítit kolem 18 h, lednice jede samozřejmě na plyn a máme celý den puštěný 2000 W měnič, kvůli počítačům a nabíjení všeho možného. Baterii do fotoaparátu, Osmíka, sbírku telefonů, repro Rézi a tak podobně. Nemáme televizi ani žádný jiný další spotřebič, jako je kávovar a tak podobně. Když peču tak za jízdy nebo na centrálu, ale to není případ tohoto sledovaného času. Přesto máme za den úbytek jen 10 % z baterek. Když pršelo, jen se lilo, úbytek byl mnohem větší, kolem 20 % za den. Nicméně, stačilo dojet 15 km na nákup, patřičně pomalou jízdou a za cestu tam a zpět jsme měli opět 100 %, ale za pomoci dobíjecího boostru.

Aplikaci na stav baterie máme ve všech telefonech, to kdyby náhodou jsme nějakým nedopatřením o jeden telefon přišli. 

Takže za mne, velká spokojenost, prozatím, uvidíme, jak se baterka bude chovat dál. Teď je to tříměsíční novorozenec, zajímavé bude sledovat chování za rok, dva, ale už teď je jisté, že oproti klasickým trakčním bateriím je to veliký posun a velmi slušný komfort. Už dávno bychom byli při naší spotřebě proudu vybitý a museli startovat buď centrálu nebo motor a nějak dobíjet baterky.

Xerta je nám asi souzená. Líbí se nám tady a nic nám tu nechybí. Hlavně, máme tu vodu, a to je velmi důležité.

Byli jsme si dotankovat plyn, to jsme museli jet až do Amposty, což je poměrně dálka, ale blíž jsme plyn nesehnali. Respektive, blíž nebyla plynová stanice a nákup máme kousek, v Tortose.

Takže jsme minulý týden doplnili hlavně plyn a můžeme tu zase pár dnů setrvat.

Zdenda je tady spokojený, od oběda rybaří a já jsem taky spokojená, protože když zrovna nějak moc nefouká, tak jsem na sluníčku a čtu si.

Zdenda chytil nádherného sumce, ale dali jsme mu svobodu.

Škoda, že tu s námi někdo není, protože bychom rybu rádi věnovali, ale není, komu jí darovat a já mám ještě plnou lednici ryb.

Sumec měl údajně přes 50 až 60 cm, což je přesně velikost vynikajícího rybího masíčka, ryba ještě není veliká. Takže, tak akorát, ale co naplat, nemá cenu rybu zabíjet, když bychom jí nesnědli, a to by nebylo správné.

 

Dneska Zdenda rybařil a já se vrhla na vánoční výzdobu. Sundala jsem podzim a nahodila zima. Docela jsem si s výzdobou vyhrála.

Mám opět vyzdobené všechny okna a samozřejmě i vnitřek našeho autíčka. To máme rádi a jsem ráda, že se to i Zdendovi líbí.

Vím, že některým kolegům by takováto výzdoba vadila a svým polovičkám nedovolí dát na stůl ani miniaturní výzdobu, natož něco pověsit do okna.

Tak my to máme teď ověšený jako vánoční stromeček, ale jak se říká, „proti gustu žádný dišputát“.

 

A taky jsem po čase pekla. Nejdříve to byly rohlíčky, ty máme rádi a hlavně, došel nám chleba a moje suchary Zdenda zrovna nemusí.

Mimochodem, ve Španělsku mají vynikající suchary a v několika druzích.

A upekla jsem ještě sváteční meruňkový koláč s drobenkou. Je to dobrota.  

 

Ještě dneska byly dost silné poryvy větru, ale zítra podle předpovědi my měly přijít dva hezké, bezvětrné dny a to se chystáme na výlet na kolech. Via verde del zafán je cílem a jsme zvědavý, jak se tady popasovali s výstavbou cyklostezky ze staré a už dávno nepoužívané železniční tratě. Obvykle takovéto cyklotrasy vedou přes nádherné staré mosty, kamenné tunely, které mají jen vylámané kameny pro vlak, zkrátka, vždy to byl velký zážitek, tak uvidíme, jak to bude tady.

Ale předpokládám s ohledem na celkovou výstavbu, to, jaké zde mají nádherné zony akampady se spoustou místa na odpočinek, spoustou grilovacích míst s grily jen si přinést uhlí a můžeme si ugrilovat nedělní oběd, spousta laviček a stolů, několik kohoutů s vodou, abychom si mohli umýt ruce nebo se jen napít, kde je i většinou hrací kout pro malé děti, že i via verde del zafán bude lahůdka. Zona akampada je něco, co u nás vůbec neznáme, teda alespoň se domnívám, protože nikde v Čechách jsme na nic podobného nenarazili, to vůbec neznáme. Španělsko je plné takových to výletních, odpočinkových zón. Nedávno jsme zrovna na jedné takové zóně spali. Vysoko nad krajinou byla takováto veliká zona se spoustou grilů, parkovacích míst a tak dál a tam i s malým kostelíčkem. Nádherné místo, které vysloveně zvalo k víkendovému pikniku.

Den se s námi rozloučil krásným západem slunce.

Máme poslední den v listopadu a první den cyklistického výletu ve Španělsku na této naší zimní cestě.

Dlouho jsme na kolech neseděli, a tak pro první výletování volíme kratší trasu. 

Dneska si projedeme jen kousek trasy po bývalé železnici, kterou přeměnili na cyklostezku.

V Xertě, kde je i začátek trasy si můžeme půjčit kolo a nechat se odvézt do cíle což je v tomto případě Horta a pak už jedeme jen a jen z kopce.

Ptali jsme se, jak to funguje, a i mimo sezonu je možné domluvit jak půjčení kola, tak odvoz.

Odvoz stojí 40 eur pro dvě osoby a dvě kola. Je to tak, že firma, která nás tam dopraví, tak chce za cestu 40 eur, akorát, kdyby nás jelo třeba 6 lidí, tak cena je 10 eur na osobu, samozřejmě s kolem. Každopádně, mžeme tu stát absolutně bez problémů.

Velké parkoviště hned u nádraží dává hodně prostoru i pro skupinu obytek. Hodně to využívají rodiny s dětmi, protože podle profilu trati, celá zpáteční cesta vede z kopečka, sice mírného, ale z kopečka.

My ještě uvažujeme, že bychom přejeli zhruba do poloviny trati, abychom to neměli tak dlouhé, ale to uvidíme.

 

Několik dnů jsme čekali na slušnější počasí a podle předpovědi bude dneska a zítra hezky, slunečno a hlavně, téměř bez větru. Tady teď byly dost silné poryvy větru a nechci aby mě nějaký poryv sundal z kola. Tak, poryvy kolem 80 km/h jsou už dost silné a proč riskovat. Než odjedeme, tak ještě Zdenda přeparkoval auto tak, abychom měli vidět dveře i druhý bok, zkrátka, aby nebyla jedna část auta zakrytá.

Původně jsme stáli dveřmi k vodě, abychom se chránili autem před větrem a zároveň mohli sedět venku a nikoho nedráždili. Tak na nás vůbec nebylo vidět, ale protože odjedeme na půl dne, je bezpečnější stoupnout si jinak. Až se vrátíme zpět, tak zase přeparkujeme na původní místo.

 

Trasa je krásná. Skutečně projíždíme spoustou tunelů, které jsou úžasné. V těch delších se většinou svítí.

Na okraji tunelu je solární panel a čidlo na fotobuňku, která při vjezdu do tunelu světlo uvnitř rozsvítí. Pravda, někde se světlo rozsvítilo až když jsme byli už v polovině tunelu, někde nesvítilo vůbec a některé tunely jsou hodně dlouhé a do oblouku.

Paráda. Bez nějakého světla, ať už světla na kole nebo čelovky by to nešlo.

Kamarádi třeba použili v podobném případě světýlko v mobilu, ale rozhodně na takovéto trasy je potřeba si sebou vzít jakékoliv světlo.

 

Ujeli jsme 15 km a vracíme se zpět. Ještě jsme se projeli pomerančovými háji, ale doma máme lavor mandarinek, a tak ani už nemáme potřebu něco si utrhnout.

Jen spíše tu a tam jednu mandarinku na ochutnání.

 Krásný den.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.