10.1.2020 Gafanha da Nazaré - Aveiro - Beira - Portugalsko
Stání v Gafanha da Nazaré nám skvěle posloužilo jednak k poklidnému spánku a pak k dopolední procházce k majáku,
a hlavně na dlouhé molo, které chrání přístav.
Vedle nás je velký kanál pro rybářské lodi a večer se vrací několik velkých rybářských lodí zpět do přístavu.
My se na střídačku prošli letním městečkem, které je v tuto dobu poloprázdné.
Zrovna hned u nás je velký resort, který je prázdný. Až na dvě svítící okna je tu pusto. Výhoda putování ve dvou autech je i v tom, že si můžeme vzájemně auta pohlídat a nemusíme dělat velké uklízecí manévry.
Nicméně, není jednoduché cestovat ve dvou posádkách, protože obvykle každý má svůj názor kam by se mělo jet, jakou rychlostí by se mělo jet, pak je problém dohodnout se, kudy se do cíle dostaneme a pak, když se něco nepovede a musíme se třeba kus vracet, například, pak je to holt na vedoucí posádce a té druhé se může stát něco podobného příště.
Následně, není možné, aby čtyři lidi plánovali trasu a pak, každý má rád své soukromí. Už na ostrovech, kdy jsme vlastně procestovali společně měsíc, jsme poznali, že nám putování sedí, že si jako lidi vyhovíme, že se umíme respektovat, a to si myslím, že je to to nejdůležitější. Hlavně, kluci plánují další den a my jim do toho nijak nemluvíme.
Dneska mělo být totální azuro, ale to je bohužel jen v předpovědi. Je oblačnost, jen kdesi v dálce je vidět modrá obloha, ale jak říkám, dokud neprší, je fajn. Vše se dá zvládnout. Jen je potřeba se více obléknout a je dobře. Déšť je lezavý a choulit se pod deštníkem je velká otrava.
Po obědě přejíždíme zpět do Aviero, zase mezi kolegy obytky a karavany. V Avieru je veliké parkoviště i pro obytná auta a karavany, ale asi je bezpečnější stoupnout si mezi kolegy.
Je tu jeden starší pár v karavanu, kteří jsou příjemní a věříme, že nám auta maličko svojí přítomností pohlídají.
Několik hromádek skla z vysypaných oken na parkovišti příliš důvěry nedává, ale stojíme hned u paní, která posledně seděla celou dobu před karavanem a štrikovala.
Aviero bylo od 16. století prosperujícím rybářským a námořním přístavem. Kvetl tady obchod a hlavně rybářství.
Ale ke konci 16. století postihla tuto oblast ohromná bouře a vzedmutý oceán zanesl ústí řeky a znemožnil jakoukoliv lodní dopravu.
Vzniklé mokřady se následně staly ohromným semeništěm nemocí, hlavně malárie a v následujících dvou století klesl počet obyvatel o dvě třetiny.
Ať už díky nemocem nebo i pro to, že se lidé odstěhovali za jiným živobytím. V roce 1808 se podařilo vybudovat odvodňovací kanál Barra a Aviero se vzchopilo. Na překrásných secesních domech je vidět, že se nejen vzchopilo, ale i zbohatlo.
Dodneška se tu odsoluje moře v salinách, které jsou kolem města a sůl se prodává dál, ať už turistům nebo jako velmi kvalitní sůl do restaurací a do prodejen.
Kupodivu se v minulosti odtud odvážela sůl do kanadské provincie Newfoundland, kde se používala na konzervaci tresek a zpět se vozili nasolené tresky.
Procházíme se uličkami Aviera a hlavně obdivujeme hezky barevné výletní lodě „moliceiro“.
Loďky původně používané ke sběru řas dneska plní zcela jiný účel, a to že vozí turisty po kanálech a poskytují turistům zcela jiný pohled na městečko, než je jen pěší procházka.
Jenže, tak jako všude, tak i zde zasáhly opatření k zamezení šíření kovidu a všechny bárky jsou smutně uvázané u břehu a čekají, až se vše uklidní.
Vracíme se zpět, auta máme v pořádku, a to je důležité. Na nic nečekáme a jedeme do Gafanha da Nazaré na naše stání na noc, kde přespíme a jedeme dál. Dali jsme si pozdně odpolední kávičku, k tomu buchtičku a jsme spokojený. Hodně nás překvapilo, že přišel k nám kolega Portugalec a dal nám v pytlíku dvě naprosto luxusní velké kaki.
Kaki je výborné ovoce, které má být na omak tak měkké, až se dá dužnina vyjídat lžičkou.
Je to slaďoučké ovoce plné vitamínů, jenže to, které kupuji v obchodě nemá nic společného s tím, které jsme dostali.
To z obchodu musím nechat aspoň týden dozrát v teple, aby změklo, ale jak jsem si všimla, kaki zůstává na stromech strašně dlouho, až je vysloveně na hniličku a pak je nejsladší. Jenže je pravda, že v konzistenci, jakou má mít by v se do obchodu vůbec nedalo expedovat. Leda jako volně loženou dužninu.
Pojedeme jen o kousek dál podél moře, kde nasedneme na kola a zase si projedeme kus pobřeží. Aspoň tak to kluci vymysleli. Ještě se jen kousek vrátíme do Lidl, potřebujeme si s Alenkou nakoupit a pak už hurá na další cestu.