Týden uběhl jako voda a my jsme začali vyřizovat a zařizovat vše potřebné co už jsme měli dávno naplánované.

Určitě nejdůležitější je naše vnučka Timiška, ale nejdříve jsme pomohli zasázet brambory u sestřenky.

Akce, která se naštěstí díky počasí podařila na jedničku a my jsme alespoň přiložili ruku k dílu, protože vždy dostaneme na cestu výborné české brambory, to abychom věděli a později zjistili, že ty domácí, české, jsou stejně nejlepší.

Zároveň jsem si pokecala se slepicemi a zjistila, že nejsou tak tupé, jak jsem si myslela, přesně vědí, že v ruce skrývám nějakou dobrotu. 

A hlavně, mají vynikající vajíčka.

  Zdenda byl u lékařky na vyšetření s nohou, která ho tak příšerně potrápila. Prodělal rentgen a jak to vypadá a podle všech příznaků se asi skutečně jednalo o silné namožení. Je taky možné, že někde tenkrát špatně šlápl, natáhl si šlachu, sval, úpon a ani o tom hned nevěděl. Hlavní příznaky vnitřního zánětu žil neměl, a to je důležité. Noha nebyla oteklá, neměl v ní horkost a ani zarudlá místa. Takže bude asi lepší při předpokládané větší námaze nohu bandážovat alespoň obinadlem.

No a já si konečně vyřizuji ten můj slavný předdůchod. Trošku se mi to celé zkomplikovalo, jednak díky chybě v zákonu, protože ženy do roku narození 1965 jsou v tomto systému brány jako muž a samozřejmě bezdětný, takže Zdenda už do předdůchodu vstoupil před rokem a půl a já mohu až nyní. Další komplikací je, převod naspořených prostředků z Komerční banky do České spořitelny, kam jsem se rozhodla přejít. S Komerční bankou byla zoufalá komunikace a v České spořitelně jsme měli štěstí na paní, která této problematice rozumí a ví, jak a co se má udělat.

 

Naše Timiška je zlatíčko. Poctivě hlídáme, Zdenda jako správný dědeček připevnil houpačku a pomáhá na pískovišti s bábovkami. Zkrátka, snažíme se alespoň trochu dohnat ztracený společný čas. Další hlídání je už naplánované.

V pátek jsme zajeli na náplavku do Braníka, kde jsme se setkali s kolegou, se kterým se už dlouho známe. Parádní večer a povídání dlouho do noci. Klasika. Mirek si sám přestavuje vestavbu a teď už je ve fázi dokončovacích úprav třetí verze. Ale faktem je, že ho předělávání, budování a vymýšlení všelijakých vychytávek ohromně baví.

Zároveň jsme rozebírali momentální situaci kolem zvýšeného počtu karavanistů v Čechách s jak to bude do budoucna nejen se stáním, ale jak na to budou reagovat města, kempy a hlavně lidé, kteří karavan nebo obytné auto nemají a my jim samozřejmě zabíráme místo. Zajímavá myšlenka je, kolik vlastně stojí, nebo, na kolik vlastně vyjde jedna noc v obytném autě, ať už ve vestavbě nebo v klasice.

Ale jsou to velmi jednoduché počty. Cenu auta a všech doplňků vydělíme počtem strávených nocí a výsledek je většinou ohromující. I u nás, i když jsme 6,5 roků na cestě je to velmi vysoká částka za jednu strávenou noc. A pak je na zváženou, jestli se obytné auto vůbec vyplatí lidem, kteří nemají moc času a obytku si pořídili vlastně jen na dovolené a sem tam nějaký výlet. Když k tomu ještě přihodíme cenu kempovného nebo cenu placeného stání, tak si osobně myslím, že ubytování v apartmánu vyjde mnohem laciněji. Samozřejmě, je to o tom, že se v pátek rozhodnu a jedu, nemusím nic dopředu objednávat, plánovat. Jakási svoboda tu určitě je, ale stejně v létě si musím místo v kempu dopředu objednat, zrovna tak si musím objednat místo na pozemcích, které se dneska nabízejí u soukromníků, ale stále je to vše za dost vysokou cenu s mnohdy velmi malou přidanou hodnotou. Naštěstí jsou ještě stále země, kde se dá stát vyloženě na divoko, ale to také není pro každého. Spousta kolegů má obavy o bezpečnost, což plně chápu anebo potřebují a chtějí mít zázemí. A naštěstí, od nás na západ je ohromné množství stání pro obytná auta zdarma, která jsou sice mnohdy omezena časově, ale většinou je i na těchto stání základní servis jako je voda a možnost zbavit se odpadu.

 

Olomouc je město, kde mám už připravené nové kolo. Na víkend mám, díky Bohdanovi z prodejny zapůjčené totožné předváděcí kolo, a tak hned jedeme na první výlet.

Ujeli jsme nádherných 16 km na Svatý kopeček a já si alespoň kolo maličko osahala. Rozdíl ve váze je ohromný. Už se dokážu rozjet do kopce, kolo se mnou nelomcuje a je mnohem lépe ovladatelné. Jsem vyloženě nadšená. Hlavně, co bylo pro mne dost důležité je, že se dá velmi jednoduše, lehce odepnout displej.

Strašně mi vždy vadilo, že my jsme měli displej přidělaný na pevno a já se vždy obávala, když jsme nechali kola třeba u kostela, že mi někdo jen tak z blbosti displej utrhne a zahodí do prvního odpadkového koše.

Takže, je skvělé, že si mohu displej strčit do kapsy a od kola odejít. Úžasně se změnily jízdní vlastnosti kola. Pryč je těžkopádnost, mohutnost a tím, jak je baterka lehká a hlavně, jak jí mám uprostřed, tak mám z jízdy báječný pocit. Jen se teď musím naučit více používat přehazovačku a využívat různé režimy elektromotoru, což jsem dříve vůbec nemusela.

Měli jsme jednak nesmírně silný motory, kilowattovou baterii, a tak nebylo co řešit. Když bylo nejhůře, pomohla jsem si páčkou jakoby plynem, ale to vše bylo zaplaceno poměrně vysokou váhou dodaného motoru a baterky. Samozřejmě, opět jsem šla do verze nízkého nástupu, protože jsem na to zvyklá a co si budeme povídat, je to mnohem pohodlnější. Ano, je to krasavec.

V pondělí vrátíme zkušební kolo koupíme nové, které bude už jen moje. Ještě musím vymyslet jméno.

Čas běží jako splašený a už je za námi polovina května. Nové kolo je naprosto úžasné.

Pravda, stálo poněkud víc, než by mi bylo milé, ale stále jsme se vešli do hranice 60 tisíc a s osazením, jaké jsem si přála. Hlavně jsem chtěla motor a baterku Bosch a odnímatelný displej. U starého kola mi hrozně vadilo, že se nedal displej nějak lehce sundat, strčit do kapsy a od kola odejít.

Vozíme s sebou velmi silný řetěz, na zajištění čtyřkolek, a tak můžeme bez obav kola opustit, ale stejně jsem vždycky trpěla představou, že nějaký pitomec půjde okolo a jen tak z plezíru displej utrhne a hodí do první popelnice. Zkrátka, jen tak, z blbosti. Displej na pevno jsem považovala za nejslabší článek naší přestavby a jak se ukázalo, nejslabší byl motor, kam se mi dostala vlhkost a nemohla ven. Tak se mi motor hezky, pěkně koupal v misce vody, až kompletně zoxidoval a regulérně odešel. Kdybychom byli bývali věděli, že jsou tam dva maličké otvory, kudy měla vlhkost odcházet a že ty otvory se mohou zanést a že je potřeba je občas vyčistit, tak bych nejspíše měla kolo stále stejné, ale protože jsme to nevěděli a tiše se domnívali, že je motor udělaný tak, aby případná vlhkost odcházela bez naší pomoci, tak mi motor po třech letech regulérně odešel a už se nám nechtělo investovat do nové elektroniky. Takže mám kolo a jsem opravdu nadšená.

Ta váha, ta elegance, ta úžasná manipulace s kolem, zkrátka, moc děkuji kolegovi Bohdanovi do Olomouce za rady a za skvělý výběr. Opravdu, pokud kolům nerozumíme, docela určitě se vyplatí, nechat si poradit od někoho, kdo kolům rozumí a celý život se kolem kol nějakým způsobem pohybuje. Kdo neztratil kontakt s vývojem a s momentální nabídkou. Problém dnešní šílené doby je, že e kola nejsou a ty co jsou, za mnoho asi nestojí.  

 

Další zastávkou je naprosto luxusní místo kousek za Brnem, Velké Pavlovice, vyhlídka Slunečná. Sešli jsme se s přáteli „brňáky“, se kterými se známe už spoustu a spoustu let, prakticky, od doby, když jsme vyjeli na naší spanilou cestu po Evropě.

Takové přátelství na dálku, ale o to pevnější. Už jsem se o tom asi zmiňovala, ale podařilo se nám dát do hromady skupinu cestovatelů, kteří by rádi cestovali, ale někteří se třeba maličko bojí a někteří jsou už ostřílení cestovatelé, a naopak jsou ochotný a schopný vzít s sebou na cesty toho méně zkušeného. A dál, co si budeme povídat, je ohromně příjemné cestovat třeba po Řecku a po čase se s někým příjemným setkat, pár dnů pobýt, probrat, kde je co hezkého, nového, zajímavého a zase si jet svou cestou. A to se nám podařilo a byli jsme velmi rádi, že se přátelé setkali, právě v Řecku a společně kus procestovali.

No a na té Slunečné proběhla oprava kola kolegy, který stál s obytkou někde v kempu a s manželkou vyjeli na elektrokolech po okolí a k nám kolo vlastně pán dovedl, prasklý řetěz a paní měla úplně nové e kolo, se kterým byla hrubě nespokojená.

Zkrátka, z nouze a díky minimální nabídce volných kol, paní koupila něco, co jí vůbec nevyhovovalo. Tak měla za nemalý peníz něco, z čeho byla po první jízdě nešťastná. Řetěz kluci společnými silami opravili. 

Pravda, Zdenda má v ruce sekyrku, ale ta měla jen plnit funkci kovadlinky. Naštěstí, kromě autogenu máme v autě snad všechno nářadí včetně strojku na opravu přetrženého řetězu, což jsem netušila, ale máme ho.

A pak nemáme být přetížený. a protože jsem opravdu hodně nastydlá, prevntivně jsem si udělala aspoň rychlotest. To kvůli klidu na duši a kvůli lidem kolem nás. 

 

Opět jsme stihli pohlídat malou Timišku, je to naše zlatíčko. Zase jsem zavařila nějaké obídky pro malou, ale už klasická jídla pro malé holčičky, ale jen to nejlepší a snad jí bude chutnat.

Moje polévky jí chutnají a ostatní, jako králíček a krůtí masíčko snad bude mít úspěch také. Na konci měsíce budeme mít velké hlídání na 4 dny, a to budeme mít malou jen sami pro sebe.

Rodičovstvo si pojede někam odpočinout a my si budeme Timi užívat a samozřejmě, patřičně rozmazlovat.

 

Sloup v Čechách je tradiční destinace našich přátel, ale tentokrát ve velmi omezené sestavě.

Původně byla plánovaná velká oslava narozenin Danušky Maxíkové, ale díky všem možným omezením se oslava nekonala, ale konalo se takové maličké setkání pár přátel.

Konečně jsem už v pořádku, rýma odezněla a velký výlet na kolech je před námi.

Není nad to mít nohy v teple. Petr Nožka předvedl nové trendy v cyklo módě. Netradiční, neotřelá a zcela jistě jedinečná obuv vhodná na delší cyklo výlety, zvlášť v chladném počasí. Elegantní šedá barva bude letost zvlášť v kursu.

Mám drobet problém s přehazovačkou, tím, že jsem jí vlastně používat nemusela, tak jí vlastně ani ovládat neumím a nevím, jak a kdy a jaké kolečko kde nahodit, přehodit a použít.

Naštěstí se mě ujala Alenka a jela skoro celou cestu se mnou a velmi trpělivě mě učila přehazovat.

Vlastně je to o praxi, intuici, kam přeřadit a kdy použít vyšší stupeň přípomoci.

Naprosto nečekaně jsem zamrzla ve výjezdu na silnici, který byl maličko do kopce. Nejen že jsem měla špatný převod na jízdu z kopce, ale vlastně i jen tu nejnižší přípomoc, a to se nedalo ušlápnout a vůbec mě nenapadlo si navolit vyšší stupeň pomoci.

Marně jsem hledala spásnou páčku plynu, ale ta zůstala na starém kole a tady? Tady se musí maličko přemýšlet, ale jak říkám, je to o cviku. Každopádně, první dojmy, protože se jednalo o první jízdu na novém kole, tak první dojmy jsou naprosto úžasné.

Hlavně kolo je lehoučké, skvěle se ovládá, z kopce mohu jet mnohem rychleji, než jsem byla zvyklá a díky tlustším gumám jsem najednou ohromně stabilní. Po 40 km jsem vyčerpala dva dílky baterie, což je 40 % a to je podle mého soudu skvělé.

Jízda byla většinou po lesních cestách, zpevněný povrh, hodně bahna, vody ale i v terénu.

Tak jsem většinu cesty byla někde hodně vzadu, oči stále na ukazateli převodů, ale ke konci už jsem poslední tak úplně nebyla. Hlavně jsem se snažila jet spíše na nejnižší stupeň a testovat nejen kolo, ale i sebe.

 

Bohužel, museli jsme ze Sloupu odjet dříve, protože máme maličko víc ucpaný DPF filtr a už máme objednaný servis. Jenže, Zdenda musí celé zařízení vyndat, zabalit a poslat do firmy, která se tím zabývá.

Tady se pouštím na tenký led, protože problematice nerozumím, ale vím, že už když jsme plánovali cestu, počty kilometrů za měsíc a naší velmi pomalou jízdu, tak už tenkrát Zdenda mluvil o tomto problému, který může nastat, nejspíše nastane a taky nastal. Je to i tím, že nejezdíme po dálnicích a mezi vesnicemi se kloudné rychlosti nedosáhne.

Bohužel, vyčištění filtru pevných částic není zrovna laciná záležitost, a ještě ani nevíme, jak dlouho to bude fungovat. Tak se jen modlím, aby filtr vyčistit šel a aspoň dalších pár let nám fungoval.

Výfuk, respektive kus výfuku a DPF filtr máme už na cestě a snad se s ním někdy setkáme.

Ale v tom bych problém neviděla, však ono to nějak dopadne.

Firmu máme na doporučení a z toho, že se nám filtr někde zatoulá si vrásky až tolik nedělám.

Sklárna PAČINEK GLASS Kunratice u Cvikova, byla zastávkou na našem cyklo výletě a protože výrobky této sklárny jsou naprosto jedinečné, vložila jsem pár obrázků do dalšího textu. 

http://www.pacinekglass.com/#kristalovychram

Máme za sebou očkování. Bylo to docela hektické. Nejdříve jsme se objednali u obvodní lékařky, protože bude mít očkovací látku Janssen, což je jednodávková vakcína a to bychom rádi.

Jenže první avízovaný termín už proběhl a vakcíny, jak jsme se doslechli obvodní lékaři nemají, tak se ještě objednáváme v Benešovské nemocnici, tam bychom mohli být úspěšnější. Nejdříve nám vůbec nepřišel termín a tak si říkáme, však se na nás někdy řada dostane. Mezi tím nám volá obvodní, abychom honem přijeli, protože má pro nás vakcínu, ale my jsme v Praze. Honem jsme předali Timi, protože jsme zrovna měli hlídání a ujíždíme do Struhařova. Takže ano, máme očkování za sebou a bez dalších komplikací a příznaků. Jen Zdenda se dvě noci zpotil, ale nic dramatického. Tady bych se ráda na maličkou chvilku zastavila. Je s podivem, jak taková věc, jako očkování rozděluje a i dokáže rozdělit lidi, kamarády, sousedy, přátele.

Osobně si myslím, že je to jen a jen každého věc, jestli a čím se nechat naočkovat. Někdo nesnese ani párátko v nose, někdo je vyloženě proti očkování a někdo, jako my je už od začátku rozhodnut.

Myslím si, že by měli být lidé maličko tolerantnější vůči sobě a nechat na každém, ať se rozhodne sám a zbytečně neodsuzovat. Po internetu, v médiích běhá tak obrovské množství informací, že se v tom stejně málokdo vyzná. Pokud k tomu přihodím informace od různých portálů, nechci říkat zrovna Fake news, ale je jich hodně. Pak běhají různé zprávy, jako nebudeme ovce a komu tím finančně pomáháme atd, atd.

Faktem je, že i okolní státy se uchylují k tomu, aby turisti měli očkování, nebo byli testovaný. My se rozhodli tak, že očkovaní proděláme a už také očkovaný jsme a to byl náš cíl. Nechci riskovat, že na cestě se změní v některém státě situace, a co si budeme povídat, někdy jsou nařízení o uzavření hranic velmi, velmi rychlé. Nechceme řešit vstupy na památky, vstupy kamkoliv a skutečně se domnívám, že je každého věc, jestli bude bojkotovat nařízení jednotlivých zemí nebo se holt, jako my, podřídí. Podřídili jsme se nařízením ne jen našich politiků, ale bohužel, nařízení zemí kolem nás. Mohu se vzpírat, mohu nadávat, mohu zjišťovat, mohu se dotazovat, mohu kličkovat a plížit se přes hranice, ale to je tak vše co mohu.

Mohu zůstat doma a nikam nejet, mohu být někde v přírodě, kde nejsou potřeba testy, mohu stát někde na parkovišti, kde testy nikdo nepožaduje, mohu stát u přátel, kteří se spolehnou na to, že jsme zdravý, ale rozhodně nechceme riskovat kontrolu policie, která má možnost nás v zahraničí zkontrolovat.

Jistě, můžeme tvrdit, že už jsme třeba ve Španělsku měsíc, dva a testy z domova jsme už dávno zahodili, ale upřímně řečeno, nám se nechce kličkovat, vymýšlet si historky a být v permanentních obavách, kdy nás někdo zkontroluje. Osobně se domnívám, že na hranicích nebudou kontroly, nikdo nebude při přechodu požadovat předložení testů nebo očkovacích průkazů, ale pokud bude povinnost pro vstup do té které země očkování nebo test, tak bude muset být při kontrole policii k dispozici.

Zkrátka, domnívám se, že pokud bude mít jakákoliv země nějakou podmínku pro vstup, tak naše povinnost bude požadovaný dokument při namátkové kontrole předložit. Tečka. Byla by jen škoda, obrovská škoda, přijít kvůli tomu o přátelství jen pro to že druzí mají na tento problém jiný názor. To, že se můžeme nakazit víme, to, že můžeme být přenašeči víme, jen bychom mohli a měli mít slabší průběh nemoci a o to vlastně podle nás jde.

Abychom zbytečně neplnili JIP ať už v cizině nebo v doma, abychom nezabírali místo daleko potřebnějším a abychom to opravdy odnesli jen s tou nudlí u nosu a s hrncem horkého čaje tak jako jsme byli doposavad zvyklí.  

Tím bych asi ukončila toto téma, téma, které hýbe celou společností a které musí každý sám pro sebe vyhodnotit, aniž by ho okolí odsoudilo.

 

Přeji všem krásné dny.

 

Stále jsme v Čechách a čekáme na vyřízení potřebných dokladů pro můj vstup do předdůchodu. Je to děsný, přesně jak se říká „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“,

když je potřeba podepsat smlouvu a nastartovat cokoliv, spoření, pojištění, tak to je jedna dvě, ale výpověď anebo jen převedení smlouvy z jednoho instrumentu na druhý, tak to je najednou potřeba tu tři měsíce, tu měsíc, pak další měsíc na schválení a pak další měsíc na nastartování další smlouvy.

Koho by zajímal předdůchod, zde jsou takové všeobecné informace právě z Komerční banky. https://www.kbps.cz/doplnkove-penzijni-sporeni1/predduchody/. Vhodnost tohoto instrumentu si musí každý zvážit sám.

My to vyhodnotili jako jednoznačně výhodné s ohledem na platby za zdravotní pojištění a sociální pojištění, ale to si musí každý zjistit už sám. Maličká nápověda (asi na dvě stránky) je i tady u nás v kolonce pojištění – Předdůchod, ale stačí zadat do lupičky jen předdůchod a vše co jsem k tomuto tématu sepsala se krásně objeví.

 

Tak jsem dneska prožila ošklivý šok v podobě paní na infolince KB, která mě líbezným hlasem sdělila, že vůbec není pravdivá informace jejich pracovnice na přepážce, „Poradkyně pro Důchodové připojištění“, že převod naspořených prostředků na ČS proběhne do cca 14 dnů, ale přesně za měsíc mojí žádost předají Ministerstvu financí, které musí vše přechroupat a odeslat na ČS, což bude trvat tak 14 dnů, opět, a pak teprve s ČS sepíšeme smlouvu o Předdůchodu a já teprve se smlouvou poběžím na VZP, kde snad už konečně dostanu kartičku pojištěnce. Šílené. Tím se mi uzavře nezbytné kolečko a my budeme moct konečně odjet na další, tentokrát letní cestu.

 

Opět jsme se přemístili na naše oblíbené místo u Vltavy a čekáme na přátele Alenku se Zdendou. V plánu je naše velká tour podél Vltavy. Ráda bych jela Modřany – Zbraslav – Chuchle – Smíchov – zlatý hřeb Karlův most a zpět okolo Mánesa – Výtoň – Podolí – Modřany.

 

Hned na začátku jedeme až za Zbraslav do nejzazšího místa, kde končí cyklostezka a pokračuje jen úzká silnice, kam už nejedeme. Pěkný kemp na břehu Vltavy je kousek za Zbraslaví, ale je poněkud drahý.

Tak, ono záleží na každém, jak to má. Každopádně, kemp je skoro prázdný, jedno obytné auto, které akorát přijelo a pár karavanů.

Cena 810.- Kč na den pro auto a dvě osoby je pro nás nepřijatelná. Ale pokud někdo dokáže propagovat kemp za 40 eur mimo sezonu, tak to asi cena nebude přemrštěná. Jen si s úsměvem vzpomínám, jak nedávno na FB byla nabídka jakéhosi stání u vinaře na jižní Moravě, kde stání stálo tuším 300.- ale s povinností zakoupit poukaz za 300.- na zakoupení vína.

K obědu báječná prdelačka.

Maličko jsem zalitovala pivaře. Při našich toulkách po Evropě jsme hodně projížděli všelijaké vinařské oblasti a bohužel, venku to funguje drobet jinak. Vinařství má u svého závodu obvykle stání pro několik obytných aut většinou skvěle vybavených a samozřejmě zdarma. Velká cedule láká k návštěvě vinařství s možností zakoupit lahodný mok a k tomu většinou paštiku nebo kousek sýra. Stání jsou vždy velmi pěkné, udržované, protože majitelé vinařství ví, že na pěkném stání se spíše zastaví potencionální zákazník, který nakoupí anebo se v nejlepším případě bude vracet. Ne jako u nás majitel vinařství vybuduje stání pro obytná auta, čím větší, tím lepší, mezi halami vinařství a vybírá skoro 20 eur s tím, jaký je to velký karavanista a jak tento typ cestování miluje. On to vlastně pronajímá skoro zadarmo, a to už se vůbec nemluví o tom, že skoro všichni jdou k němu du příšerné plechové haly, sklípku a tam popíjí jeho víno, samozřejmě, řádně zaplacené. Občas je mi z toho smutno. Proč proboha vinař, podnikatel, neřekne na rovinu, že stání buduje, aby přilákal zákazníky, ale místo toho se nesmyslně mluví lásce ke karavainingu.

To je stejné jako s Velínskou, ta se taky stále ohání tím, jak miluje karavaining a jak to vše dělá jen pro nás, karavanisty, ale kdyby poctivě přiznala svoji touhu po splnění svého snu a tím je pracovat na dálku a vydělávat na cestování, jako „digitální nomád“, tak si budu její snahy vážit.

Jinak je to pro mne lež a přetvářka, jako kdyby bylo podnikání nějak prašivé, pod úroveň nebo nečisté. Nevím, nerozumím tomu. Sama jsem celý svůj dospělý život podnikala a každému, kdo se snaží slušně, poctivě podnikat, něco vytvořit, vyrobit, prodat fandím, držím palce a takového člověka si vážím. Ale to jsem drobet odbočila.

 

A máme tu nádherný Karlův most. Jen je škoda, že nám počasí zrovna nepřálo.

Za celou cestu jsme se několikrát zastavili a skovali před deštěm a byla ziminka. Naštěstí mě Alenka podruhé zachránila před omrzlinami a půjčila svoje rezervní rukavice. Stále se mám co učit, aby mi nic nechybělo. Zato jsem měla rezervní fusekle!

Dali jsme si zaslouženou kávičku na náplavce a jeli už domů.

 

Jak jinak, hned jak jsme přijeli, a to jsme ještě v Podolí kvůli dešti stáli pod stromy, rozsvítilo se sluníčko a my mohli grilovat.

Zdenda se klasicky ujal grilování a my ostatní jen baštili báječné krůtí maso, brambory a salát. Dobrota.

 

Abych nezapomněla ne jednu raritu, kterou jsme tady viděli. Přijela loď s překrásným parním strojem.

Jak jsme slyšeli, tak parostroj měl dneska premiéru. Pár nadšenců postavilo krásný unikát a kluci samozřejmě okukovali,

včetně nás, co vše dokáže lidský um. Nádhera.

Loď se spustila na vodu a po chvilce už si to supí po Vltavě.

 

Další krásná rarita je Pražský přívoz ze Smíchova na Výtoň.

Tady jsme se na chvíli skovali před další přeháňkou a málem bychom přišli o další vzkříšenou Vltavskou tradici.

 Ještě bych se maličko vrátila k předešlému článku o našem očkování. Projev paní poslankyně z Rakouského parlamentu mi mluví z duše. Absolutně souhlasím s každým slovem, takže pokud by někoho zajímal další názor na celé kovidové šílenství, prosím, zde je. Zdenda to nazval „něco o svobodě“.

https://www.facebook.com/zdenek.sedlacek.581/videos/10215578133847019

 

Dneska jsme ujeli krásných 43 kilometrů.