Jedeme k jezeru Ammersse, kde se máme setkat s mojí dávnou kamarádkou Petrou a jejím manželem Karstenem.

Tak trochu i díky nám si pořídili vestavbu Pösla, ale teď jim skoro třičtvrtě roku stál pod barákem. Smutný, ale tak to až donedávna v Německu bylo. Všechny stání pro obytná auta byla zapáskovaná, zavřená a vlastně se nesmělo nikam jezdit. Teda po Německu. Ve Španělsku jsme viděli nějaké Německé kolegy, ale hodně málo. Teď je situace zcela odlišná. Stání se otevřela, ale spousta Němců ještě není proočkovaná a tak zůstávají hlavně doma, v Německu, což sebou nese nepříjemnost, že při tom ohromném množství obytných aut jsou stání pro ně zcela zaplněná.

Tak takové jsme měli informace, ale zatím se ukazují i s nastupujícími prázdninami zcela liché. Stání jsme zatím nalezli vždy prázdné, nebo jen s nějakým kolegou, jedno, dvě auta, ale o zaplněnosti se nedá vůbec hovořit. Každopádně, dneska jsme potkali ohromné množství ubytek a karavanů, které směřovali na jih.

Jsme kousek po Mnichovem v oblasti jezer, kde je jedno jezero vedle druhého a prozatím, všude se dá pohodlně stát, kousek od vody. Samozřejmě, je tu spousta kempů nebo placených stání, kde lze i jen natankovat vodu, samozřejmě za peníze, ale cena 1 eur za 100l vody je paráda, to je vyloženě za „lidovku“.  Zde je od Petry pro zájemce odkaz na velmi pěkné stání. https://www.wohnmobilstellplatz-andechs.de/stellplaetze/. Přes překladač nalezneme veškeré údaje, já se jen maličko trápila, nemohla jsem najít cenu za stání a ta je 15 eur a je jedno, kolik je v autě nebo přívěsu lidí a psů, toalety atd v ceně a elektřina 3 eur za 24h, což je běžná taxa, ale cena 1 eur za 100l se hned tak nevidí. Zdenda už koukal, jestli a za kolik doplníme vodu a většinou se dostal k ceně 2 eur za 100 l. Jenže, vody máme zatím dost a budeme jí řešit až odtud pojedeme.  

 

U jezera Ammersee máme hned tři možnosti stání zdarma a všechny jsou blízko vody. Jen musí být aspoň trochu počasí na koupání. Dneska nám klesla teplota na úžasných 15 °C, což na koupání moc není, zato se při takové teplotě úžasně spí. Každopádně, dneska jsme zakotvili na jednom stání, kde se nám to moc nelíbí, druhé stání jsme si projeli a to nás také nijak nenadchlo, zato třetí místo, kde už jsme byli se nám jeví jako nejlepší.

Je hodně stranou, tady máme kus silnici, je dál od jezera, ale my chceme jet v sobotu na velký výlet na kolech a budeme se koupat cestou a hlavně, tam je to jaksi lepší, hezčí a příjemnější a když už si můžeme vybrat, tak proč ne.

Celý den statečně propršel, a tak jsme zavrhli výlet na kolech kolem jezera, kde jsme stáli na noc. Byl by to hezký výlet, ale v dešti to nemá cenu. Zima mi nevadí, ale na déšť jsem poněkud po letošní zimě háklivá. Tak jsem se alespoň realizovala u plotny.

 

Vymyslela jsem si pro nás novinku a tou je Kuřecí kostky se špenátem – prozatímní pracovní název. Nicméně, už dlouho mi v mrazáku překáží listový špenát, mám velké kuřecí prso a co s tím? Jednoduše, zde je recept.  

Kuřecí kostky se špenátem: kuřecí prso + listový špenát + cibule + česnek + sójová omáčka + olivový olej + sůl, pepř + příloha brambory.

Nakrájíme prso na kostičky, cibuli na jemno a česnek na plátky. Na rozpáleném oleji osmahneme cibuli a česnek a vložíme maso.

 Smažíme, aby maso bylo trochu chruplavé, cibule a česnek se osmahne do trochu hněda a vložíme špenát.

Nejlepší je čerstvý, který jsme spařili a nakrájeli na kousky.

Já měla zmražený, který krátce podusíme se směsí, posolíme, opepříme a můžeme podávat vynikající lehký letní pokrm s vařenými brambory.

Doporučuji jako příjemnou změnu a jednoduché rychlé jídlo na cestách.  

 Dnešní trasa je: 

Nakonec jsme odjeli přímo k jezeru Ammersse, kde už jsme jednou parkovali na cestě zpět domů.

Kousek od nás je jezero a my stojíme v jakýchsi kójích z keřů a stromů, kterých je tu několik řad. Všude kolem nás jsou vzrostlé stromy a zarostlá místa skýtají dostatečné soukromí. Měli jsme vlastně tři možnosti kde se potkat, ale toto místo se nám líbilo nejvíc. Je tu klid.

Pravda, drobnou vadou na kráse je, že toto místo je údajně známé díky tomu, že se zde schází jinak orientovaní muži, ale Zdenda prohlásil, že kde jsou geyové, tam nejsou zloději. Geyové si svoje území pohlídají a zloději nemají šanci. Jen kdyby vedle nás stáli aspoň dvě jejich auta a my můžeme v klidu odjet na celodenní výlet na kolech.

Osobně nemáme nic proti odlišné orientaci a jsou situace, kdy bychom je rádi vedle senbe viděli.  Včera jsme se po roce a půl, díky kovidu sešli s Petrou a Karstenem.

Přijeli za námi na víkend a vlastně, když to tak vezmu, tak jsme se poprvé setkali na cestě i s jejich obytným autem, řesně tak, jak jsme si to kdysi dávno plánovali. Večer jsme, jak jinak seděli u aut, grilovali večeři a povídali.

Nádherné setkání plné příběhů z cest a co nás potkalo v uplynulém čase, kdy jsme se neviděli a jen byli ve spojení na skype. Říkám si, jak skvělé jsou dneska možnosti komunikace. Že když lidé chtějí, tak mohou být ve spojení, mohou se vidět alespoň na obrazovce počítače a neztratit se vzájemně jen pro to, že se odstěhují do jiné země.

 

Dneska jedeme na velký výlet kolem jezera. Zdenda, jako velitel výpravy, naplánoval trasu skoro 50 km a domluva je, že si cestou dáme někde oběd v trávě.

Počasí se umoudřilo, je krásný slunečný den s příjemnou teplotou kolem 25 °C, takže žádné vedro. Německo a Bavorsko určitě je krásný kraj a až při jízdě kolem jezera vidíme, jak je bohatý. Jak musí být bohatý, protože jsme projeli několik vilových oblastí u jezera, které jsou opravdu něco neskutečného.

Ohromné výletní domy, mega domy, vily, mega vily s ohromnými pozemky, které tu stojí obrovské peníze, úžasná parková úprava kolem domů, zkrátka luxus a jak jsme se dozvěděli, to je tady všude. Jsme kousek od Mnichova a jezer je tu několik s tím, že takové vilové čtvrti jsou u každého jezera. Ale je to vždy jen chvilka a už vyjíždíme z městečka, kde si můžeme dát zmrzlinku nebo kávičku a zase jedeme lesy.

Přesto, že je tu spousta možností si dát někde oběd, klasicky si ho vezeme s sebou. Máme šunkofleky, studené jsou ve vedru výborné, domácí paštiku, vajíčko na tvrdo a samozřejmě, buchtičku jako zákusek ke kafíčku z termosky. Výborné a nemusíme utrácet peníze. 

 

Krásný výlet, necelých 50 km, přesně jak jsme chtěli. Nejsme utahaný, ale příjemně unavený. Tak na elektrokolech to není až takový problém, spíše nás bolí sedací část těla jak nohy.

 

No a večer, jak už je zvykem, grilujeme tentokrát na plynovém grilu Karstena, který je vynikající. Moc se nám tento gril líbil, už když si ho před rokem kupovali, ale na náš vkus je veliký.

Taháme sebou spoustu věcí, ale na náš gril už jsme si zvykli. Vlastně, je to o zvyku a o tom, co člověk chce nebo očekává.

Nedá se říct, který gril je lepší nebo horší. To si musí každý cestovatel rozhodnout sám, co by radši, nebo co mu vyhovuje i s ohledem na úložné místo.

 

Ještě bych se maličko vrátila k parkování na divoko. Obecně bychom řekli, že v Německu jsme nikdy neměli problém stát na parkovištích jako je například toto naše nynější stání a to jsme měli na výběr hned z tří podobných parkovišť jen na této straně jezera. Jen je potřeba sledovat značky, zda není na parkovišti zákaz a pak není problém.

V Německu je ohromné množství stání pro obytná auta, která už jsou všechny otevřená a nezdá se nám, že by byla nějak přeplněná, alespoň, ty co jsme stihli vidět, ale v Německu jsme velmi krátce a tak se nedá ještě říct, jestli je to obecný jev, nebo jsme jen měli kliku.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní výlet na kolech: 

Včerejší trasa byla: 

Na dnešek jsme měli naplánovaný krátký výlet na kolech, kousek od jezera, ale předpověď je děsivá.

Po poledni se má prudce ochladit a hlavně, má přijít bouřka a déšť. Tak jsme výlet odložili a jen tak seděli a povídali. Petra chce odjet po obědě, aby se vyhnuli nedělním zácpám na dálnici.

Ještě jsme si dali společně bramboračku a už přátelé odjíždějí.

Ovšem, v poledne se ozvali další kolegové Roman s Pavlou, že jsou u toho samého jezera jako my, jen na druhé straně a sotva odjela Petra, přijeli další kolegové. A tak máme zase příjemnou společnost. Úplnou náhodou se ocitli v této oblasti, jen na pár dnů a zase pojedou zpět. Ideální příležitost si kolečko kolem jezera zopakovat.

Cesta kolem jezera Ammersse nevede vyloženě po rovině, protože jezero je jakoby v dolíku a všude kolem něj se zvedají kopečky, a tak musíme občas vyjet do pěkné kopce, protože v cestě buď leží mokřady nebo městečka. Není jich mnoho, ale jsou a pro přátele, kteří mají klasická kola to je občas náročné.

Hlavně si velké uznání zaslouží Pavla, která není nijak trénovaná, na kole ujela absolutní minimum a hned dala skoro padesát kilometrů! Tak to si zaslouží velké uznání. Cesta kolem jezera je perfektně značená a až na vyloženě zanedbatelný krátký úsek, který vede Na elektrokole je to brnkačka, i když používám většinou tu nejnižší přípomoc, ale v kopečku si ráda nechám maličko pomoct.  Zatím se moje nové kolo chová vyloženě perfektně, jízda na něm je úžasná, jsem nadšená.

Nemohu si jízdní vlastnosti kola vynachválit. Pravda, zatím ho mám jen necelé dva měsíce, ale už jsem najezdila skoro 500 km, a tak si myslím, že už maličko mohu posoudit jaký je to rozdíl oproti minulému kolu. Voice je ohromně lehké a v sjezdech jede naprosto skvěle.

Posunula jsem bezpečnou rychlost pro jízdu z kopce na 40 km, což jsem s minulým kolem zdaleka nejela z kopce tak rychle, to už jsem měla smrt v očích a celé kolo se zdálo neovladatelné. Zkrátka, bylo na mě strašně moc těžké. Kilowattová baterka a ještě pod nosičem, těžký motor, změna těžiště a vůbec. Jenže, bylo to moje první elektrokolo, a tak jsem z něj byla samozřejmě nadšená, ale až dnes vidím ten ohromný rozdíl.

Lehoučké kolo, které se z kopce chová vyloženě zodpovědně, nevibruje pode mnou a není těžkopádné. Udělali jsme velmi dobře, když jsme na radu od kolegy Bohdana koupili kolo od značky Voice. Tímto zdravím Bohdana a Olgu na Tour de France, kde jsou každoročními návštěvníky a každým rok několik etap fandí závodníkům.

Ostatně, koho se zeptat na radu jaké kolo koupit lépe než bývalého závodníka, který neztratil kontakt s cyklistikou, stále na kole jezdí, má několik kol doma a hlavně, který sleduje trendy na trhu. Nemusím mít kolo za statisíce, ale koupit kvalitní kolo ještě za rozumné peníze je v dnešní nabídce docela unikum.

Přátelé v úterý už odjedou a zase zůstaneme sami. Jen je škoda, že se počasí maličko neumoudřilo a dneska bylo děsivě pod mrakem.

 Přeji všem krásný den.     

 Dnešní trasa je totožná jako sobotní. 

V úterý přátelé odjeli a my zůstali ještě jeden den na místě. Jezero Ammersse nám poskytlo parádní stání na několik dnů a blízkost jezera ideální možnost koupání. Je nádherný den, a tak jen odpočíváme, já si čtu novou knížku, Zdenda cosi kutí na autě a hlavně, máme klídek a pohodu.

Drobet se zkazilo počasí, ale alespoň není vedro. Ve středu jsme se po několika dnech opět hnuli směrem na jih. Máme před sebou překrásné údolí pod Alpami s královskými hrady Schloss Neuschwanstein a Schloss Hohenschwangau.

Jedeme k městečku Füssen, kde bychom snad mohli najít nějaké místo na zaparkování a v plánu je objet jezero Forggensee a zajet k pohádkovým hradům, které vévodí snad každé zmínce o Bavorsku.

 Nádhera, tak na toto se jedeme podívat, ovšem jestli se počasí neumoudří, tak mnoho z hradů neuvidíme. Každopádně, výlet na kolech kolem jezera je už naplánovaný a ono to nějak dopadne. 

Zatím jedeme Bavorskem a nad námi se převalují těžké mraky. ...................................

Dnešní trasa je: 

Omlouváme se všem čtenářům našich stránek, kteří s námi putují za zkrácené příspěvky. Španělský internet nám po měsíci mimo Španělsko velmi omezili, z Čech máme ubohý 4 GB a Němci, jak známo jsou na internet skrblíci. Tak alespoň pár řádek a jednu, dvě fotky. Musíme maličko pošetřit data.  Jakmile budeme mít štěstí na volnou Wi-Fi síť, hned vše doplním.

V úterý přátelé odjeli a my zůstali ještě jeden den na místě.

Jezero Ammersse nám poskytlo parádní stání na několik dnů a blízkost jezera ideální možnost koupání. Je nádherný den, a tak jen odpočíváme, já si čtu novou knížku, Zdenda cosi kutí na autě a hlavně, máme klídek a pohodu. Drobet se zkazilo počasí, ale alespoň není vedro. Ve středu jsme se po několika dnech opět hnuli směrem na jih. Máme před sebou překrásné údolí pod Alpami s královskými hrady Schloss Neuschwanstein a Schloss Hohenschwangau.

Jedeme k městečku Füssen, kde bychom snad mohli najít nějaké místo na zaparkování a v plánu je objet jezero Forggensee a zajet k pohádkovým hradům, které vévodí snad každé zmínce o Bavorsku. Zatím se nám válejí těžké mraky nad hlavou a jestli uvidíme něco z té nádhery je ve hvězdách, nebo v mrakách?

Nevím, každopádně, zatím jedeme překrásným Bavorskem, které i za špatného počasí je úžasné. Zkrátka, je co obdivovat a člověk neví co dřív. Hlavně musíme natankovat vodu, už jsme skoro dva týdny na cestě a stále jedeme na zásobu z domova.

Mám vyzkoušeno, že při velkém šetření vodou spotřebuji okolo 16 l za den na vaření, mytí, rychlé osprchování, na spláchnutí toalety a na pití, pijeme jen slaboučký čaj, hlavně aby voda byla převařená a opravdu jsme skoro za sedm let neměli jediný střevní problém, což považuji za velký úspěch na to, že jsme vyjeli na naši cestu jako úplní začátečníci. Jediné, co mě docela štve jsou odpadkové koše. V Německu najít veřejný odpadkový koš je docela zázrak, a tak už jsem se naučila odpadky dávat do malých taštiček na ovoce a ty pak spíše nacpu do malého odpadkového koše někde na cyklostezce.

Tak je zcela běžné, že v kufru vezeme i tři takové taštičky a číháme, kde objevíme malý odpadkový koš anebo, sláva nazdar výletu, popelnici! Ale to je tak zřídkavé, že to snad ani nemá cenu zmiňovat. V zahraničí jsme byli zvyklý sledovat kde jsou pítka, kde bychom si mohli natankovat vodu.

Na hledání pítek jsem byla už docela slušně vytrénovaná, ale v Německu se cestovatel musí přeškolit na hledání popelnic, pokud nechce sebou v kufru vláčet tašky s odpadky, což v letních měsících není žádná výhra. Minule jsem dala na stránky tip na natankování vody 100 l za 1 eur, ale Zdenda našel vodu zdarma, která je široko daleko jediná.

Obvykle je cena kolem dvou eur za 100 l nebo je tankování omezeno časově, ale tady udělali servisní stanici přímo u místní čističky vody. Opět, velmi jednoduché zařízení a hlavně, u zdroje.

Na odpadní vodu je tu jen kanál, který asi povede rovnou do čističky, na toaletu je tu senkrovna s ventilem, kde se vyčerpává a kohout na vodu, který se dávkovaně spouští.

Natankovali jsme, poobědvali a jedeme hledat parkoviště na noc a hlavně, kde bychom měli výchozí místo pro zítřejší výlet na kolech kolem jezera Forggensee.

Parkovišť je tu nepřeberné množství, ale skoro vše je časově omezeno. Není problém najet na parkoviště ráno, udělat si celodenní výlet a večer odjet, takových parkovišť je tu skutečně hodně, ale najít parkoviště na noc je docela oříšek.

Zdenda má tři tipy, kde bychom alespoň podle jeho soudu snad mohli stát, objeli jsme všechna možná místa, ale nakonec jsme zůstali na jednom z parkovišť, které se tváří, že snad bychom tu přes noc mohli zůstat.

 

Stejně jsme se napasovali do zadního rohu, abychom neprovokovali a samozřejmě nic nevyndáváme, protože tady by nám to nemuselo projít. Jsme jen pár metrů od jezera, a tak se ještě koupeme.

Nicméně, počasí nevypadá na nějaké velké výlety. Je zataženo a celý den to vypadá na déšť.

Až hodně k večeru se na chvíli roztáhlo nebe a objevilo se sluníčko.

Tak honem aspoň jednu fotečku se sluníčkem, než se znovu přiženou mraky a bude pršet.

 Dnešní trasa je:

Asi nejznámější hrad v Bavorsku bude Schloss Neuschwanstein a hned vedle další, poněkud upozaděný hrad Hohenschwangau na břehu překrásného, jak jinak, jezera Forggensee přitahuje ohromné množství návštěvníků a tomu odpovídá i množství parkovišť všude kolem.

My nakonec stojíme přímo proti hradům přes jezero, ale protože si chceme udělat výlet kolem dokola, je úplně jedno kde stojíme. Schloss Neuschwanstein je dílem bavorského krále Ludvíka II, kterého vůbec nebavilo vládnout, ale ve stavění zámků se přímo našel. Jeho záliba, nebo spíše jeho sny dovedly Bavorsko pomalu až ke krachu.

Mladý Ludvík nastoupil na trůn jako osmnáctiletý a spíše jak státnickým záležitostem se věnoval hudbě a svým snům. Miloval opery Richarda Wagnera, kterého velmi podporoval, miloval krásné věci a fantaskní architekturu. Obdivoval francouzský dvůr a vše, co vystavěl nejslavnější Bourbon Ludvík XIV, s nímž byl spřízněn.

Jenže, malé a na Evropské poměry bezvýznamné Bavorské království nemohlo finančně unést stavitelské plány Ludvíka a když věřitelské banky pohrozily Ludvíkovi a potažmo Bavorsku bankrotem, uchýlila se bavorská vláda k protiústavnímu kroku, sesadila Ludvíka z trůnu a internovala ho na hrad u Starnberského jezera.

Král Ludvík si do historie odnesl přízvisko „Šílený“, ale zůstal po něm hrad Schloss Neuschwanstein, který dodnes přiláká na milion návštěvníků a zasazený v překrásné přírodě na vysoké skále působí opravdu nádherně.

My objíždíme celé jezero kolem dokola s tím, že si cestou dáme oběd na nějakém krásném romantickém místě s výhledem na jezero a hrad, a jako třešnička na dortu měla být prohlídka hradu. Jezero jsme si objeli a několikrát zmokli. Prudce se ochladilo a na nějaké romantické posezení v trávě s výhledem do dáli nebo na vysoké štíty skal nebylo ani pomyšlení.

Naobědvali jsme se za silného deště v budově infocentra a chtěli vyjet příšerný krpál k hradu. Hned na kraji silnice vedoucí k hradu nás ostraha sesadila z kol, protože tady se na kolech nesmí. Naštěstí nemám už kolo tak těžké, a tak se to dalo zvládnout. Hrad je překrásný, ale v dešti ztrácí poněkud na přitažlivosti.

Schloss Neuschwanstein 

Co si budeme povídat, spíše jsem se viděla někde, kdekoliv v teple než v studeném hradu řádně zmáčená. Ohromná fronta čekajících na vstup, kteří už měli vstupenky a na panelu jsou čísla skupin, které už dávno mají koupené lístky je jasnou předzvěstí, že se dovnitř nedostaneme.

Schloss Hohenschwangau

Jsme lehce za polovinou cesty a stále prší. Skoro hodinu jsme čekali u infocentra, než se přežene nejhorší déšť a jedeme zpět. Překrásné domy jsou všude kolem nás, klasická bavorská architektura. 

Ohromné balkony plné kytiček. Muškáty převládají a jen můžeme obdivovat, jak krásně ladí s dřevem domů. Veliké a neuvěřitelně bohaté vodopády muškátů a zvonků petúnií padají z balkonů. Jen je škoda, že je tak ošklivě a my pospícháme už domů, do tepla a svléknout ze sebe promočené oblečení. Takže ani fotit se už nechce a taky když je pod mrakem, tak co si budeme povídat, fotky nejsou žádná sláva.

Nicméně bych cestovatelům doporučila sem zajet. Pokud budeme parkovat přímo pod hradem, tak to sice není nijak levná záležitost, ale parkoviště jsou veliké a je tu samozřejmě, jak jinak, myšleno i na obytná auta. Takže, můžeme pohodlně zaparkovat a jít se na hrad podívat, a i když se nedostaneme dovnitř, tak jen pohled na hrad a na překrásné jezero stojí za to.

Poměrně náročnou cestou jsme se dostali zpět k autu. Opět jsem vypotřebovala necelých 20 % z baterky, ale snažila jsem se jet jen na Eko přípomoc a hodně jsem šlapala. Je to úplně jiná jízda než se starým elektropohonem.

Teď už jsme se naučila docela slušně řadit, a hlavně před kopcem už si podřazuji, což jsem nemusela a hned řadím, jak jen cítím, že bych mohla jet lépe, rychleji, volněji.

Jsem s kolem nesmírně spokojená a díky tomu, že se snažím o zlepšení fyzičky a používám nejnižší nebo žádnou přípomoc, cítím všechny svaly na nohách. Jen bych potřebovala zvednou řídítka, ale to vyřešíme při záruční kontrole.

Dnešní trasa na kolech : 

Přesouváme se do městečka Isny, které je známé výrobním závodem obytných aut Dethleffs, kde se náš Flíček před sedmi lety narodil.

Je to neskutečné, jak ten čas letí a mě to připadá, jako před pár měsíci, kdy jsme vyjeli na naší velkou cestu po Evropě. Už víc jak 6 let brázdíme Evropu kolem pobřeží evropských moří a Atlantiku. Pravda, na pár měsíců jsme si na jednu zimu odskočili na Kanárské ostrovy, kde se nám pobyt maličko protáhl, ale jinak jsme vždy byli v zimě někde na jihu Evropy.

Prvního prosince načneme, teda aspoň doufám, sedmý rok naší cesty a budeme se pomalu blížit do finále.  Opouštíme Bavorsko a vstupujeme do další spolkové země Bádensko – Württenbersko. Isny nás zajímá z jednoho hlavního důvodu, potřebujeme tady koupit víčko na vodu, které se nám konečně podařilo ztratit. Zdenda stále říkal, že na víčko přidělá šňůrku, abychom ho někde nezapomněli.

Už několikrát se nám to málem podařilo, ale vždy jsme víčko na poslední chvíli zahlídli, jak osamoceně leží na stojanu s vodou. No, tak se povedlo víčko ztratit a samozřejmě, jak jinak, všude jsou v prodeji víčka na mnohem širší hrdlo, než máme my.

Dotazem na dovozce, kolik by stálo nové, protože ho musíme koupit podle VIN, nám byla sdělena cena a já jsem následně málem omdlela. 900.- Kč bez daně za obyčejné, šroubovací víčko, kdy běžně v prodejně stojí kolem 300.- Kč. Jenže máme hrdlo, které se standartně nedělá, nechápu proč, a my musíme mít víčko na objednávku. Opět musíme mít něco extra anebo je to běžné a za extra se to akorát prezentuje. Netuším, ale domníváme se, že buď přímo ve fabrice nebo v prodejně bychom mohli víčko koupit za rozumnější cenu a když už jedeme kolem, tak proč to nezkusit.

V Dethleffsu nám řekli, že kdyby nám něco opravovali, tak bychom víčko mohli od nich koupit, ale jinak ne. No a ve velké prodejně hned vedle fabriky neměli samozřejmě náš průměr, ale jiných víček měli hodně a celkově byli dost vyprodaný.

Dříve plné regály zely hodně prázdnotou a výběr židlí, kterých bývaly plné stojany na tom jsou stejně. Zkrátka, zásobování tady jde poněkud ztuha.

Pamatuji se na ohromný výběr všeho, stolů, křesel, doplňků do kuchyně, televizí, satelitů, navigací, grilů a já nevím čeho všeho a teď mě hodně překvapila slabá nabídka.

Popojeli jsme jen kousek za Isny, kde má Zdenda vytipované místo na noc a na další den, protože zítra pojedeme na výlet. Máme krásné místo na spaní, přímo u jezera, které je upravené pro místní na koupání. Nádherně čistá a teplá voda, příjemný vstup do jezera, krásně vysekaná tráva, lavičky, sprchy, toalety a vše zdarma.

Stojíme na příjemném parkovišti ani ne 20 m od jezera na okraji malé vesnice Moorbad, a ještě k večeru se jdeme vykoupat. Zítra by mělo být mnohem lépe jak dneska a po výletě bude koupání a slunění mnohem příjemnější.

 

A když jsme na jihu Německa, které je slavné svými „špeclemi“, koupila jsem taky pytlík a dneska jsem je uvařila s vepřovým na žampionech. Tady je velký výběr „špeclí“ v několika kvalitách a samozřejmě i cenách. Pro první můj kuchařský počin jsem se vydala zlatou střední cestou. „Špecle“ jsme už v Německu jedli a moc nám chutnali, ale nikdy jsem je sama nevařila.

Schväbische Spätzle se musí jen drobet déle povařit, než jsme zvyklý z obyčejných těstovinových nudlí. Ostatně na pytlíku je návod, vaří se cca 15 min, ale jsou vynikající. Nejsou to klasické těstoviny, ale maličko mi připomínaly bramborové těsto. Z jednoho pytlíku máme takovýchto 6 porcí. Uvařila jsem ke „špeclím“ vepřové na žampionech.

 Vepřové na žampionech a Schväbische Spätzle.

 Libové vepřové + cibule + malé žampiony

Na tmavší cibulový základ jsem dala vepřové kostky, ty osmahla, aby se maso zatáhlo. Menší čerstvé žampiony (ale mohou být i naložené), nakrájené na čtvrtky přidáme k masu a chvíli podusíme na šťávičce z masa. Lehce posolíme, opepříme, poprášíme moukou jako na jíšku a ještě osmahneme, zalijeme vodou. Přidáme kmín a dusíme do měkka. Po cca 15 minutách jsou špecle uvařené, ty scedíme a tak jak jsou horké, promícháme s trochou olivového oleje, nebudou se k sobě lepit.

Řekla bych, že špecle budou chutnat k čemukoliv. Jsou opravdu výborné a je to skvělá změna.

 Dnešní trasa je:

Mám pocit, že ať se v Německu vrtneme, kam nás cesta zavede, tak snad všude je to krásné.

 

Německo je neprávem velmi opomíjené, a přitom vůbec nemusíme mít informace, kam jít, nebo co neminout a jen stačí se zastavit na nějakém místě, sundat kola a rozjet se po okolí.

Samozřejmě, nějaký cíl být musí, my máme tentokrát cíl Bodamské jezero, ale když není kam spěchat, tak bych opravdu velmi doporučovala třeba i tuto naši trasu. Hned pod Mnichovem je spousta jezer, kde se dá přepychově koupat a pohodlně stát.

Na cestě Bavorskem míjíme překrásné veliké statky, louky plné spokojených krav a hluboké, zdravé lesy. V dálce se vypínají Alpy, a to vše je umocněné pěknými domy se spoustou kytek všude kolem nich. Je úžasné, kolik peněz tady lidi investují do pěkného bydlení. Je to bohatá země, což je patrno na každém kroku. 

Ale na druhou stranu i tady je to něco za něco a každá mince má rub a líc. Nemá cenu tady vypisovat co vše běžný Němec musí splňovat, co vše musí, aby se dočkal důchodu v 67 letech, a to je v jednání posunutí důchodového věku na 68 let.

 

A zatímco budu povídat dál, prohlédneme si městečko Wangen im Allgäu v spolkové zemi Baden-Württemberg. Vůbec jsme netušili, jak krásné to tu je a tím, že nemáme internet, tak jedeme dost naslepo, pokud ovšem nenajdu něco v průvodcích, ale tak maličká města tam obvykle nebývají.

Pro průvodce je toto městečko titěrné, nezajímavé a není tu nic, co by bylo všeobecně známé a vyhledávané, a přitom je to krásné. Upravené městečko, vyloženě vymazlené domy jež se honosí úžasnými vývěsnými štíty, s nádherným starým městem.

 

Nevím, co bych doporučila vidět, jakou trasu zvolit, abychom z Německa toho co nejvíce viděli a viděli, nebo projeli to nejhezčí. Celé mořské pobřeží od Polska po Nizozemí je velmi zajímavé a když při cestě domů jedeme vnitrozemím zpět, nemůžeme být zklamaný. Jen to chce občas sjet z dálnice a courat se krajinou a projet si malá městečka, ale i ta větší jsou úžasná.

Myslím, že už jsme toho v Německu projeli hodně, ale stále je co objevovat a obdivovat. Možná by stačilo se jen napojit na nějakou výletní, nebo lépe turisticky zajímavou strasse – cestu a tu si celou v poklidu projet.

Všechny tyto cesty vedou po zajímavých místech, krásnou krajinou, podél zajímavostí kolem moře nebo jen je to cesta po vinařských oblastech. My se cestou zpět napojíme na cestu Údolí Neckaru kde je spousta hradů vysoko na skalních masivech. Neckar je řeka, kde se budeme cestou opět koupat, a celé trasa je zasazená do obdivuhodné přírody.

Ale to je jen střípek z Německa. Už jsme jeli po Vinné cestě, po Romantické cestě a po dalších cestách, jako byla třeba podél kousku Baltského moře, Baltská cesta, která nás vedla po tom nejkrásnějším v oblasti Meklembursko – Přední Pomořansko.

Tady u nás je část prestižní Německé alpské cesty – Deutsche Alpenstrasse. Zajímavá byla Cesta údolím Altmühlu v Severní Bavorsku, nebo už zmiňovaná Weinstasse v spolkové zemi Porýní – Falc, kterou jsme si celou projeli.

Ale ono stačí si vyzobat to nejzajímavější a ani nemusíme jet nikam daleko a projet si jen údolí Labe a Saské Švýcarsko, ale z Německé strany. Česká strana je samozřejmě také krásná a projeli a prošli jsme si co se jen na naší straně Labských pískovců dalo, ale já tady dneska mluvím o Německu.

 

Zdenda naplánoval trasu jen tak okolo nás a musím říct, že jí naplánoval naprosto luxusně. Nádherně zelené louky plné kytiček, projíždíme kolem velikých statků, kde jsou běžně u obytné části kravíny.

Zhusta jsou u domů mlékomaty s nabídkou čerstvého mléka, jogurtů a másla. Je tu krásně a celou tuto oblast mohu jen doporučit, a přitom to není od nás nijak dramaticky daleko.

Koupat se dá v nesčetných jezer a ani nemusíme jezdit k moři.

Oblast u Bodamského jezera bude zajímavá, tam si myslíme, že parkovat u jezera asi hned tak nepůjde, ale Zdenda už má několik míst kousek od jezera a k jezeru budeme jezdit na výlety na kolech.

Jestli vše dopadne tak jak máme v plánu, setkáme se příští týden, kousek od Bodamského jezera s naší skoro dcerou Klárou z Lyonu a s dětmi. Jsou na cestě do Čech na prázdniny a snad to klapne a strávíme spolu dva dny, než pojedou dál.

 Tímto bych asi dnešní den ukončila a jdeme se koupat. Naše přírodní koupaliště, vlevo vykukuje Flíček. 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní trasa je: 

Opět a stále bojujeme s internetovým připojením. Já vím, už jsem s tím dost otravná, ale kdo má nedostatek dat na cestě, ten přesně bude vědět o čem chci hovořit. Zde by se ještě hodilo pořekadlo, které všichni známe a to zní „sytý hladovému nevěří“.

Máme stále Španělskou kartu od společnosti Simyo, která se zdála k cizincům nejshovívavější. Už skoro dva roky máme kartu na internet, kde je za 15 eur 35 Gb + 4 Gb na sociální sítě. Ještě minulý rok jsme měli při návratu do Čech takřka totožná data jako kdybychom byli ve Španělsku. Také jsme měli omezení 3 měsíce mimo Španělsko na rooming, ale nic dramatického. Podmínku jsme splnili, chvíli jsme měli vyndanou kartu z telefonu a ono nám to vyšlo. Při návratu do Španělska jsme zaplatili na benzince další měsíc, pohodlně naskočili zpět do tarifu a jelo se dál. Nyní udělalo Simyo změnu, je to pár měsíců, že na rooming, teda použití karty, internetu v zahraničí máme jen 30 % dat a ty se dál s každým měsícem snižují.

Teď to vypadá, že jediné, co nám ponechali, i když máme předplaceno, jsou data na sociální sítě. Všechny naspořené bajtíky, které se normálně převádějí do dalšího měsíce nám zmizely. Tak jsme zůstali jako holátka, to co nám zbylo můžeme používat na sociálních sítích a to je nám k prdu. My se hlavně potřebujeme podívat na mapy, hledat parkovací místa, hledat informace do cestopisu o místech, která jsme projeli.

Potřebujeme otevřít poštu, potřebujeme podívat se do banky, potřebujeme vkládat do stránek. T-Mobil nás příjemně překvapil opětovnou akcí neomezeného internetu na léto. Něco podobného, co bylo vloni, jen to nebylo zdarma, za 200.- Kč, ale internetu jsme mohli mít opravdu neomezeně. Teď to mělo být, za 200.- Kč nabití jsme měli mít opět neomezený internet, ale po dotazu na infolince nám slečna sdělila, že v rooming, tedy do zahraničí máme jen 10 Gb.

I to je velmi slušné, aspoň něco. Nabili jsme jeden telefon a byli nám spuštěna data. Paráda! Při nabití druhého telefonu nám pracovník T-Mobil sdělil, že kolegyně se spletla a dat můžeme dostat je 4 Gb, víc ani ťuk a to ještě Zdenda měl připojený data v telefonu a nějakým záhadným způsobem o ně vzápětí přišel. Tak nám zůstaly pouze data na mým mobilu, které už taky vzaly za své. No a už jen je to na McDonald ‘s, který se maličko pochlapil a dává volný internet na 3 hodiny za den a pak je to na náhodě, kdo má jak silný hotspot. Teď má volný internet i LIDL, ale jen uvnitř, ven síť nedosáhne, EDEKA nám taky jednou vytrhla trn z paty, ale je to opravdu o tom, kde, v které části prodejny mají přijímač a jak silný signál, abychom aspoň na anténu dokázali internet přitáhnout do auta.

Bylo by dost nevhodné, ale zajímavé, vzít si počítač do Lidl a tam si sednout někam mezi regály. To samozřejmě nejde, ale jako představa to není špatné. Takže dneska jsme lapli internet od McDonald ‘s a víc jak 4 hodiny strávili u nich na parkovišti, ale aspoň bylo tentokrát silné připojení. Mnohokrát se nám už stalo, že i McDonald ‘s měl tak slabý internet, že ani nemělo cenu cokoliv dělat. Pak by byla možnost, mít internet od někoho v jeho skupině čísel a mít cca 40–60 Gb za zhruba 600.- Kč, ale to je ve hvězdách a také hlavně záleží na tom, jaké jsou podmínky poskytnutí. Jestli to bude, jak předpokládám na smlouvu, minimálně na rok, ale spíše na dva a předpokládám roamingové omezení na max 3 měsíce využití v zahraničí, což mají snad všichni operátoři, a to může být i na rok. Myšleno, v zahraničí použít internet celkem 3 měsíce v roce.

Což se jeví jako velmi neekonomické. Tak a teď tu máme digitální nomády, kteří jsou na cestách a pracují z auta a ti potřebují internetové připojení, stejně jako my a jak situaci řeší? Jak víme, tak úplně stejně jako my. V zahraničí si kupují místní sim karty, a to co potřebují navíc vykrývají všelijak různě. Řešením je, honem rychle si doma vše vyřídit a rychle se vrátit do země, které vlastním sim kartu.

A Němci, tak ty jsou na tom úplně hrozně. Řekla bych, že Německo má snad i horší tarify pro Němce, než máme my. Stačí se jen kouknout na nabídku Lidl – internet. Málem jsem upadla. Nehorázné ceny za minimum dat. Něco příšerného. Tady se vůbec nevyplatí ani o získání sim karty uvažovat nebo se o to snažit. Ceny internetu pro zahraničního uživatele jsou přímo astronomické. Už jsme to zjišťovali, operátor x data x cena a podle našich informací se situace nijak nezlepšila. Ještě to znovu prověříme, ovšem, až budeme mít internet. Krásně jsem se obloukem vrátila na začátek. Myslím, že se pomalu a jistě staneme experty na internetové připojení v zahraničí.

 Dojeli jsme na dostřel Bodamského jezera, kam se ani nesnažíme zajet. Už 20 km od jezera je docela problém najít nějaké alespoň trochu slušné stání.

Parkoviště jsme nějaká našli, ale pro obytná auta to tu není zrovna přítulné. Bodamské jezero je hodně navštěvovaná oblast a podle toho tu i odpovídají ceny kempů a STLP.

Našli jsme jedno stání pro obytná auta, 3 eur za den, to je super cena a když už jsme se dohodli, že přinejhorším, když nic jiného cestou nebude tak to dáme, ale při bližším prozkoumání je to cena jen za den, ale za noční stání + 15 eur.

 Nakonec jsme skončili v maličké vesnici na parkovišti u hřbitova.

Našli jsme místo, kde bychom mohli zaparkovat, už tam stáli dvě vestavby, ale bylo to místo hodně odlehlé, na okraji lesa a my chceme zítra na celodenní výlet na kola, a to by bylo dost nebezpečné, ponechat tam Flíčka. 

Tady nic neporušujeme, žádný zákaz tu není, a tak proč ne? Stejně tu strávíme jen asi jednu noc a pojedeme dál na místo setkání s Klárou. Pokud ovšem setkání klapne.

 Dnešní trasa je:

Bodamské jezero je pro Němce synonymem poklidné dovolené poněkud luxusnější, ale snad všichni Němci se už zde vystřídali a Bodamské jezero navštívili alespoň na jednodenní výlet.

Ubytování je mnohem dražší než kdekoliv jinde, protože kdo chce strávit dovolenou u Bodamského jezera, tak ten si holt musí připlatit.

Cestovatelé v obytných autech se tu jen tak někde na parkovišti, zdarma, moc nechytnou. Ještě malou šanci na zaparkování mají malé vestavby, ale parkoviště jsou, a alespoň co jsme my viděli veskrze placené.

50 centů až euro na hodinu, což při stání na celý den, do večera, není zrovna málo. Ale stejně se pak musí někam odjet, a to většinou dost daleko od jezera směrem do vnitrozemí. Kemp jsme zatím viděli jeden, ale jeli jsme jen okolo a cenu nezjišťovali.

Téměř podél celého jezera vedou cyklostezky a cyklistů je tu ohromné množství. Někde jsou dokonce srandovní značky, které varují před čelní srážkou cyklistů. Škoda, že jsem jí nevyfotila, ale spousta takových podobných zajímavostí mě dojde později.

Nad námi se objevuje vzducholoď, která z Friedrichshafen startuje na okružní pouť nad Bodamským jezerem. Je to ohromná vzducholoď, která pokračuje v tradici založené Ferdinandem Grafem von Zeppelin.

Zeppelin dohlížel roku 1900 na první let první velké vzducholodě, která učinila jeho jméno nesmrtelným. Ale do Friedrichshafen se podíváme a k panu von Zeppelin se vrátím později.

Teď jsme navštívili městečko Wasserburg,

což je ostrovní městečko, kam vede po hrázi vlak a silnice.

Namačkané na sobě tu stojí hrad, kostel s cibulovitou kopulí

a štítová soudní budova, kde byly v 17. století douzeny čarodějnice.

 

Dnešním cílem je výletní městečko Lindau, které je plné návštěvníků, turistů a samozřejmě dovolenkářů, kteří bydlí v nesčetných, naprosto úžasných hotýlkách.

Nejsou tady žádné obrovské hotely, ale vše je v původních domech z přelomu minulého století. Pár nových domů je, ale jsou to spíše výjimky.

Lindau je další ostrovní městečko spojené s pevninou silničním mostem a železnicí po hrázi.

Do přístavu každou chvíli připluje nějaká výletní loď spojující hlavní města na pobřeží Bodamského jezera. Konstnaz – Kostnici, Friedrichshafen a další důležitá města včetně trasy do Rakouska a Švýcarska.

Přístav v Lindau hlídá ohromný kamenný lev a samozřejmě kouzelný maják.

Na nábřeží je, jak jinak, spousta kaváren a venkovních restaurací. Vypadá to, že tu nic jiného nemá šanci a při pohledu na hemžení návštěvníků, se člověk ani nediví. Lindau je překrásné město s moc hezkým starým městem.

Ulice lemují hrázděné a štítové domy a opět s velmi zajímavými a luxusně vypracovanými tepanými vývěsnými štíty. Řekla bych, umělecky vypracované vývěsní štíty je hodně Německá záležitost.  Nikde jinde v Evropě, co si tak vzpomínám a pamatuji jsme tak krásné vývěsní štíty neviděli.

Kdyby jen nic jiného, tak toto se dá obdivovat donekonečna, protože každý vývěsný štít je úplně jiný, ale všechny jsou překrásně vypracované.

Gotická Stará radnice – Altes Rathaus prošla v době renesance modernizací, která jí přidala venkovní schodiště a naprosto úžasné venkovní malby.

Pomaličku se vracíme zpět a rádi bychom se někde vykoupali. Nakonec se nám to dvakrát     podařilo a vykoupání v čisťounkém jezeru je příjemné zpestření na zpáteční cestě. Pravda, vezli jsme si s sebou plavky, to kdyby bylo nějaké místo, kde se nedá koupat na hambato, což skutečně první místo bylo a kde jsme se nic netuše koupali na okraji vesnice na soukromém pozemku.

Druhé místo bylo u jezera kam cesta vedle lesem a tam už jsme plavky nepotřebovali. Původní trasa byla něco málo přes 30 km a nakonec jsme ujeli víc jak 50 km. Jsem příšerně utahaná, protože na mém novém kole, oproti původní vestavbě musím hodně šlapat a motoru hodně pomáhat což pro netrénované svaly je náročnější, ale jsem tomu ráda.

Aspoň udělám něco více pro zdraví. Na starém kole jsem měla nahozenou jednu rychlost a když bylo potřeba, tak jsem si pomohla páčkou plynu, tady nic takového nemám. Do kopce mohu přeřadit jen na nejnižší převod a nejvyšší přípomoc, ale ani zdaleka to nestačí, holt musím pořádně šlapat.

Ale to je skvělé a jsem ohromně spokojená. Trénuji svaly a jízdní vlastnosti kola jsou nesrovnatelné. Dokonce jsem jela z kopce 50 km rychlostí, což kdyby mi neukázal displej, tak jsem o tom ani nevěděla. Vždy jsem měla maximální rychlost z kopce kolem třicítky a měla jsem smrt v očích, teď je to pohodička, kolo se chová přímo vzorně.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

Dnešní trasa je:

Včera jsem strávili den plný silných přeháněk na internetu, v laskavé náruči McDonald’s, ještě, že jich je tady docela dost a nemusíme zajíždět někam moc daleko.

Jak jsem se už zmiňovala, Němci upravili dobu připojení na tři hodiny, což je skvělé. Bývala, ještě vloni, pouho pouhá hodina, a tak jsme museli být hodně dobře připravený a svižný, abychom stihli vše co bylo potřeba. Tři hodiny, to už je paráda! Nicméně, s případným internetem, který bychom mohli snad mít to nevypadá nijak růžově, ale ještě neházíme flintu do žita a kamarád, který by nás vzal pod svoje křídla zkouší získat další informace.

Zatím to vypadá na 60 Gb za 600.- Kč, což bychom brali všema deseti, ovšem operátor se tváří jako že rooming nemá v žádném případě omezený, čemuž nevěříme a hlavně, chce smlouvu na 2 roky.

Problém je, že nám nikdo nezaručí, že těch 60 Gb budeme mít celé dva roky a že nám internet po třech měsících drasticky neomezí nebo rovnou nevypnou. A co si budeme povídat, operátoři, všichni, nejen český, mění svoje podmínky poskytování služeb za pochodu. Zkrátka v tomto ohledu není nic vyřešeno a dál lovíme internet kde se dá a dál hledáme, ke komu bychom se na chvíli připojili. Ale dost o internetu a pojďme cestovat.

 

Bádensko – Württembersko je jedna z nejbohatších spolkových zemí a vznikla spojením dvou suverénních zemí Bádenska a Württemberska.

Původně, po druhé světové válce se uvažovalo o Württembersku, jako samostatné spolkové zemi, ale v referendu v roce 1950 se rozhodlo o spojení s Bádenskem. K historii této oblasti se ještě vrátím, ale jen pro upřesnění, Bádensko je jakoby na severu této spolkové země a Württembersko je na jižní polovině země s tím, že sahá až k Bodamskému jezeru. Obyvatelé Württemberska si rádi nechávají říkat Švábové. O Švábech – Württemberťanech napíšu příště, ale dneska se podíváme kousek od Bodamského jezera, a to na další překrásné místo kostel a zámek v Salemu. Jsme pár kilometrů od Bodamského jezera, kde už parkování není až takový problém a paprskovitě vyrážíme na průzkum okolí. Každému, kdo do této oblasti přijede vřele doporučuji najít cestou jakékoliv infocentrum v této oblasti a okamžitě máme spoustu map ať už cyklotras, nebo jízdních řádů lodí a vlaků anebo jen překrásnou piktogramovou mapu celého Bodamského jezera. Na ní vidíme, co neminout a kam se podívat a díky malůvkám víme, co nás čeká v cíli a můžeme se na cestu řádně připravit. Zároveň jsem se dočetla na jedné mapě, že je tady skoro 20 kempů podél celého jezera. Kdyby někdo potřeboval, stačí napsat a pošlu ofocené adresy včetně mapy. Takže ano, podél jezera je spousta kempů, kde lze pobýt v obytném autě nebo v karavanu přímo u jezera a paprskovité výlety podnikat také, ale my to máme maličko jinak a hlavně, máme elektrokola, s velmi slušným dojezdem, a tak není pro nás problém si dělat poměrně dlouhé okružní výlety po okolí. Máme v plánu, že tu zůstaneme určitě do konce července a pak se budeme pomaličku vracet oblastí Černého lesa – Black Forest až ke Karlsruhe, které už jsme si prohlédli minule a tam někde se napojíme na řeku Neckar a pojedeme údolím řeky, kde nás čeká spousta překrásných vesnic a městeček a hlavně, množství hradů. Zlatým hřebem údolí je staré císařské město Bad Wimpfen s typickými hrázděnými domy, které se mi ohromně líbí. Takže ano, je na co se těšit.

Dnešním zážitkem nebyl zámecký areál, ale louka pod vodou a na ní ohromné hejno čápů, kteří se krmili. V jednu chvíli jich po kupě bylo 21, ale stále nový a nový čápi přilétali. Někteří už asi tak přežraný, že jen přihlíželi a ani se už nesnažili něco ulovit. Zatopená louka vyplavila spoustu myší a všemožné havěti, a tak jen čápi házeli sousta do dlouhých krků. Nádherná podívaná.

 Kupodivu začalo pršet až po našem příjezdu domů, ale zase jen chvilku a hned vysvitne sluníčko a je úžasné teplo. Takže vše svléknout, přižene se mrak, příšerně se ochladí, až na 15 °C a zase se oblékám. Zdenda si už ze mě dělá srandu. Nejhorší je, vhodně se obléknout na výlet na kolech. Buď mám věcí hodně, které nepoužiju anebo pro změnu málo a zjišťuji, co vše mi chybí. V tu chvíli vzpomínám na Alenku, která má vždy vše a nechybí jí nic. Naopak, ještě může nějakým svrškem nebo rukavicemi vypomoct. Přátelé, moc vzpomínáme na naše putování.

 Dnešní trasa díky velmi špatné předpovědi byla krátká, mělo celý den pršet a tak jsme dali jen ušmudlaných 20 km. Já vím, nic moc, ale aspoň jsme si drobet protáhli nohy.

Včera jsem strávili den plný silných přeháněk na internetu, v laskavé náruči McDonald’s, ještě, že jich je tady docela dost a nemusíme zajíždět někam moc daleko.

Jak jsem se už zmiňovala, Němci upravili dobu připojení na tři hodiny, což je skvělé. Bývala, ještě vloni, pouho pouhá hodina, a tak jsme museli být hodně dobře připravený a svižný, abychom stihli vše co bylo potřeba. Tři hodiny, to už je paráda! Nicméně, s případným internetem, který bychom mohli snad mít to nevypadá nijak růžově, ale ještě neházíme flintu do žita a kamarád, který by nás vzal pod svoje křídla zkouší získat další informace.

Zatím to vypadá na 60 Gb za 600.- Kč, což bychom brali všema deseti, ovšem operátor se tváří jako že rooming nemá v žádném případě omezený, čemuž nevěříme a hlavně, chce smlouvu na 2 roky.

Problém je, že nám nikdo nezaručí, že těch 60 Gb budeme mít celé dva roky a že nám internet po třech měsících drasticky neomezí nebo rovnou nevypnou. A co si budeme povídat, operátoři, všichni, nejen český, mění svoje podmínky poskytování služeb za pochodu. Zkrátka v tomto ohledu není nic vyřešeno a dál lovíme internet kde se dá a dál hledáme, ke komu bychom se na chvíli připojili. Ale dost o internetu a pojďme cestovat.

 

Bádensko – Württembersko je jedna z nejbohatších spolkových zemí a vznikla spojením dvou suverénních zemí Bádenska a Württemberska.

Původně, po druhé světové válce se uvažovalo o Württembersku, jako samostatné spolkové zemi, ale v referendu v roce 1950 se rozhodlo o spojení s Bádenskem. K historii této oblasti se ještě vrátím, ale jen pro upřesnění, Bádensko je jakoby na severu této spolkové země a Württembersko je na jižní polovině země s tím, že sahá až k Bodamskému jezeru.

Obyvatelé Württemberska si rádi nechávají říkat Švábové. O Švábech – Württemberťanech napíšu příště, ale dneska se podíváme kousek od Bodamského jezera, a to na další překrásné místo kostel a zámek v Salemu.

Jsme pár kilometrů od Bodamského jezera, kde už parkování není až takový problém a paprskovitě vyrážíme na průzkum okolí.

 

Každému, kdo do této oblasti přijede vřele doporučuji najít cestou jakékoliv infocentrum v této oblasti a okamžitě máme spoustu map ať už cyklotras, nebo jízdních řádů lodí a vlaků anebo jen překrásnou piktogramovou mapu celého Bodamského jezera.

Na ní vidíme, co neminout a kam se podívat a díky malůvkám víme, co nás čeká v cíli a můžeme se na cestu řádně připravit. Zároveň jsem se dočetla na jedné mapě, že je tady skoro 20 kempů podél celého jezera. Kdyby někdo potřeboval, stačí napsat a pošlu ofocené adresy včetně mapy. Takže ano, podél jezera je spousta kempů, kde lze pobýt v obytném autě nebo v karavanu přímo u jezera a paprskovité výlety podnikat také, ale my to máme maličko jinak a hlavně, máme elektrokola, s velmi slušným dojezdem, a tak není pro nás problém si dělat poměrně dlouhé okružní výlety po okolí.

Máme v plánu, že tu zůstaneme určitě do konce července a pak se budeme pomaličku vracet oblastí Černého lesa – Black Forest až ke Karlsruhe, které už jsme si prohlédli minule a tam někde se napojíme na řeku Neckar a pojedeme údolím řeky, kde nás čeká spousta překrásných vesnic a městeček a hlavně, množství hradů. Zlatým hřebem údolí je staré císařské město Bad Wimpfen s typickými hrázděnými domy, které se mi ohromně líbí.

Takže ano, je na co se těšit.

 

Dnešním zážitkem nebyl zámecký areál, ale louka pod vodou a na ní ohromné hejno čápů, kteří se krmili. V jednu chvíli jich po kupě bylo 21, ale stále nový a nový čápi přilétali.

Někteří už asi tak přežraný, že jen přihlíželi a ani se už nesnažili něco ulovit. Zatopená louka vyplavila spoustu myší a všemožné havěti, a tak jen čápi házeli sousta do dlouhých krků.

Nádherná podívaná.

 Kupodivu začalo pršet až po našem příjezdu domů, ale zase jen chvilku a hned vysvitne sluníčko a je úžasné teplo.

Takže vše svléknout, přižene se mrak, příšerně se ochladí, až na 15 °C a zase se oblékám. Zdenda si už ze mě dělá srandu. Nejhorší je, vhodně se obléknout na výlet na kolech.

Buď mám věcí hodně, které nepoužiju anebo pro změnu málo a zjišťuji, co vše mi chybí. V tu chvíli vzpomínám na Alenku, která má vždy vše a nechybí jí nic. Naopak, ještě může nějakým svrškem nebo rukavicemi vypomoct. Přátelé, moc vzpomínáme na naše putování.

 Dnešní trasa díky velmi špatné předpovědi byla krátká, mělo celý den pršet a tak jsme dali jen ušmudlaných 20 km. Já vím, nic moc, ale aspoň jsme si drobet protáhli nohy.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Včerejší trasa: 

Stále stojíme na velmi příjemném parkovišti ve městečku Bermatingen, který je v oblasti Württemberg, nebo a také v oblasti Švábska a prší a prší. A protože prší, tak si uděláme malý výlet ne na kolech, ale do historie.

Švábská Jura a romantická cesta - Německo - hrad Hohenzollern

Zkrátka, obyvatelé Württemberg si raději nechávají říkat Švábové, a protože jsem už několikrát na toto pojmenování narazila a faktem je, že to nezní pro mne nijak skvěle pokud vzpomenu na ohavné brouky šváby - rusáky, fuj tajbl, tak jsem se pokusila najít pár informací o této krajině. Jak vznikl název Švábsko a proč jsou místní na to tak příšerně hrdí? Hlavně, co mě velmi příjemně překvapilo, je chuť Šwábských špeclí a to zase nastartovalo mojí zvědavost, jak se tady vaří a co je jak by se řeklo echt švábská kuchyně. Dneska se pustím do historie a příště přihodím pár skvělých švábských receptů.

 

Švábská Jura a romantická cesta - Německo - Rothenburg 

Švábsko (německy Schwaben, latinsky Suebia nebo Suevia) je historické a jazykové území v Německu, zahrnující většinu dnešní spolkové země Bádensko-Württembersko (bez své severní třetiny území) a západní část dnešního Bavorska (vládní obvod Švábsko). Název je odvozen od germánského kmene Svébů. A máme tady začátek Švábska jako takového. Kmen Svébů (též Suebové, Svévové) byli velká skupina příbuzných germánských kmenů, mezi které patřili Markomani, Kvádové, Hermunduři, Semnoni, Langobardi a další, někdy, včetně podskupin, jednoduše označovaní jako Svébové. Byla to taková skupinová, kmenová všehochuť, která se různě pohybovala po Evropě. Svébové například expandovali na jih na úkor galských kmenů, markomanský náčelník Marobud založil na území Čech první konfederaci germánských kmenů. S krizí třetího století se objevily nové svébské skupiny a Itálie znova čelila invazi, tentokrát Juthungů, zatímco Alamani pustošili Gálii.

Království dunajských Svébů (zelená, též domovina kmenového svazu) a Svébské království v Galicii (červeně) s vyznačenou trasou stěhování.

Pozor, zde máme první zmínku o Alamanech. Na konci 4. století mnoho Svébů pod tlakem Hunů migrovalo na západ. Roku 406 svébské kmeny vedené Hermerichem překročily Rýn a krátce na to se dostaly do Hispánie, kde nakonec založili Svébské království. Ale Hispánie byla pozdějším územím Španělska! Během posledních let úpadku západořímské říše byl svébský generál Ricimer de facto vládcem. Langobardi se později usadili v Itálii a založili Langobardské království.

Pyrenejský poloostrov mezi lety 530 až 570, království Svébů (zeleně)

Postupem času se Svébové přesunuli na jihozápad, do míst dnešního Německa. Zde se silně sblížili s Alamany a často s nimi podnikali válečné výpravy. Roku 406 se většina Svébů připojila k Vandalům a Alanům při překračování římské hranice u Mohanu a podnikáni nájezdů do Galie. Zatímco se Vandalové s Alany na čas usadili v Galii, Svébové překročili Pyreneje a roku 409 král Hermerich založil Svébskou říši (tj. Svébské neboli Galicijské království).

 

Mapa Schwäbischen Kreises z roku 1572 

Alamani, Bavoři a Durynkové, kteří zůstali v Germánii, dali jména německým regionům Švábsko, Bavorsko a Durynsko. Má se za to, že Svébové zahrnují hornoněmeckou kulturu a dialekty převládající v jižním Německu, Švýcarsku a Rakousku.

 

Švábská Jura a romantická cesta - Německo - Rothenburg

Takže podle všeho Alamani založili Švábsko a snad už můžeme udělat skok do bližší historie.

 

Švábská Jura a romantická cesta - Německo - Rothenburg

Ve středověku byla součástí Švábska i dnešní rakouská spolková země Vorarlbersko, dále také Lichtenštejnsko, část dnešního Švýcarska a bývalý francouzský region Alsasko. Na celém původním středověkém území Švábska se dnes mluví alemanskými dialekty němčiny, tento název je pro změnu odvozen od germánského kmene Alamanů.

 

Švábsko v současném Německu

Pokud to celé shrnu, tak Svébové, kteří expandovali na Pyrenejský poloostrov prohráli bitvu o Svébské – Galicijské království s vizigóty a následně s nimi splynuli. Pro změnu Svébové, kteří v roce 406 zůstali za hranicemi impéria říše římské, splynuli s Alamany. Přesto se dodnes oblast v Německu podle nich nazývá Švábsko. Několik pramenů uvádí, že se zde hovoří švábským dialektem, ale další prameny uvádí alemanský dialekt němčiny.

Zprávy z oblasti Porýní jsou příšerné. Máme velmi slabé připojení z penzionu kus od nás a tak občas zachytíme co se děje ve vedlejší spolkové zemi kus nad námi. Ano, prší tady permanentně a jak víme, tak je to v celém Německu. Tolik vody během pár dnů nespadlo už mnoho let a je nám ohromně líto lidí, kteří s povodněmi bojují. Sama jsem byla zasažená povodněmi v roce 2002, kdy jsme v bytě měli s dětmi týden Vltavu 20 cm pod stropem, ale to je už dávná minulost a přesto, když mě v noci vzbudil velmi silný déšť, který bušil do střechy, okamžitě mi proběhlo v hlavě, jestli náhodou nestojíme u nějaké řeky. I po skoro 20 letech mě vyděsil extrémně silný déšť a ihned jsem byla v pohotovosti.

 

Včera jsme byli uvězněný v autě, pršelo bez přestání celý den. Déšť se střídal s průtrží mračen a ohromné spousty vody se na nás valily celý den. Kola máme sundaná z nosiče, venku připevněná k autu a připravená na okamžitý start, ale bohužel. Dneska jsme věděli, že kolem druhé hodiny by se mělo vyjasnit, zhruba do čtyřech hodin.

Máme tedy dvě až tři hodiny na výjezd na rozhlednu, která je kousek nad námi. Opět to bude usmolených 20 km, ale aspoň něco. Zatím marně čekáme na vyjasnění, protože v dalším plánu v této oblasti je výlet do Friedrichsháfen, podívat se na Zeppelin,

projet si zase kousek pobřeží Bodamského jezera, konečně se v něm vykoupat a obloukem se vrátit zpět.

Pak se opět o pár kilometrů přesuneme někam nad Kostnici. Tolik plány, ale dneska jsme vyjeli skutečně před půl druhou, předpověď se maličko posunula a nebe se roztrhalo už po jedné.

Ujíždíme na vyhlídku Gehreberturm nad městečkem Markdorf. Jedeme stále do kopce, a tak maličko, ale jen maličko vzpomínám na doby minulé, kdy jsem měla na řídítkách kouzelnou plynovou páčku, která mě dokázala vyvézt kamkoliv.

Teď musím hodně šlapat a při prudkém stoupání vidím, jak jsem slaboučká. Vyhlídka je skutečně hodně, hodně vysoko, což je správné, a tak to má být.

Bodamské jezero je v dáli a samozřejmě, když je správné počasí, okamžitě vyráží výletní vzducholoď Zeppelin na svou pouť napříč Bodamským jezerem.

 

Ještě jsme sjeli do Markdorfu. Jednak si ho chceme prohlédnout, ale hlavně, už nemáme chleba na snídani.

Markdorf má maličké staré město, které je, jak jinak, moc hezké, ale je to jen pár hrázděných domů, a tak prohlídku máme velmi rychle za sebou.

V Aldi jsme koupili chleba, na večer pivko a vínko a jedeme zpět. Jedeme jako o závod. Máme to domů nějaký 4 km a za námi se žene obrovský temný dešťový mrak.

Je jasné, že pokud mu neujedeme, jsme během chviličky kompletně mokrý, protože tady normálně neprší, tady rovnou leje jako konve.  

Pět minut po příjezdu nás mrak dohnal, jen tak tak jsme stihli uklidit to nejdůležitější a kola dával Zdenda pod plachtu už v dešti.

Tak sláva. Zvládli jsme to!

Včera jsem se zmiňovala o švábské kuchyni a já jsem hned jeden recept použila.

Eintopf – neboli jídlo z jednoho hrnce

Eintopf „jeden hrnec“ se skládá většinou z velkého množství surovin a má velmi hustou konzistenci. V Německu existuje mnoho regionálních receptů této husté polévky.

Největší slávu eintopf zažíval během války, při nedostatku potravin, kdy se se vařilo, co dům dal, a vznikalo velké množství zajímavých variant. Často se eintopf vařil v chudých rodinách, ale i při nedostatku času při žních, když bylo velké praní a tak podobně.

Mám ráda hrách, hrášek ve všech možných úpravách včetně hrachové kaše a luštěni jako takové, a tak první volba uvařit švábský recept padla na

Selský eintopf

 Klobása + špek + mrkev + celer + hrách nebo čočka + cibule + česnek + brambory + olej + hovězí vývar nebo něco podobného (Masox nemusí urazit) + sůl, pepř a maličko mouky na zahuštění.

 

Klobásu nakrájíme na tenká kolečka, cibuli na půlkolečka, mrkev na kolečka, celer na proužky a česnek na plátky.

To vše osmažíme, zaprášíme trochou mouky jakoby na jíšku, ale decentně, osmahneme a zalijeme vodou. Brambory nakrájíme na kostičky a s hrachem vložíme do polévky, ochutíme a vaříme.

Pokud máme suchý hrách, namočíme ho na pár hodin, propláchneme a vložíme k bramborům. Já měla předvařený, ještě z domova a byl skvělý.

Použila bych zmražený hrášek, eintopf by byl mnohem jemnější. Čočku bych asi také vložila do polévky už pár hodin namočenou.

Je to o tom, co komu chutná a jak jsem pochopila, nápaditosti se v tomto případě meze nekladou.  V papiňáku hotové za cca 10 min.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa, klikni zde. 

Dnešní velkou cestu máme naplánovanou tak, že pojedeme zase zpět k Bodamskému jezeru a hlavním cílem je Friedrichshafen,

Zeppelin, podívat se na start nebo přistání vzducholodě Zeppelinu, zajet do městečka Langenargen a vzít to nějak obloukem zpět. Zdenda naplánoval trasu na skoro 70 km, což je hodně a po mých protestech upravil trasu na 50 km. Konečně má být dneska jasno, slunečno a jak to tak vypadá, tak skutečně slunečno bude, což je moc fajn. Ve Friedrichshafen je moc příjemná pobřežní promenáda, kde musíme kola vést.

Tady se na kolech jet nesmí, ale to plně chápeme. Takže tlačíme. Lidí bych tu očekávala mnohem víc, není to nijak strašné, dokonce lavičky na odpočinutí jsou volné.

Ohromný známý vodotrysk kus od břehu a velmi zajímavá železná skulptura, je první naší zastávkou.

Zdenda zdolal vysokou vyhlídkovou věž, já jsem hlídala u kol, ale faktem je, že se mi nahoru šlapat moc nechtělo. Ale pohledy odtamtud, z výšky, jsou úžasné. 

Vyjeli jsme dneska velmi brzo, chvilku po deváté a už se těšíme na oběd.

V cestě nám stojí muzeum Zeppelin, kam teda nejdeme, ale aspoň jsme si jen něco málo prohlédli v hale muzea.

Historická gondola, kam se teda moc lidí nevešlo.

 

Zato jsme se rozjeli na letiště, kde je areál Zeppelin a odkud startují vzducholodě s movitými zájemci. Tipovali jsme ceny za lístky, já okolo 50 eur, Zdenda měl odhad 100 eur, což se mi zdálo už hodně, ale realita je opravdu poněkud vyšší. Zde jsou ceny.

Hrabě Ferdinand von Zeppelin byl dobrodruh s působivým knírem a vojenskými zásluhami

a tento pán věnoval pozornost stavbě vzducholodí a jak je dostat do vzduchu a co nejdéle je tam udržet.

V roce 1900 se vznesla nad hladinu Bodamského jezera první jeho vzducholoď a vyvolala obrovské nadšení.

Za první světové války Zeppelinovy vzducholodě byly nabídnuty vojsku jednak jako průzkumné a také jako bombardovací. V roce 1928 překonala největší pýcha Zeppelinovy flotily, vzducholoď Graf Zeppelin, za čtyři dny, patnáct hodin a čtyřicet čtyři minut Atlantický oceán a o rok později za dvanáct dnů obletěla celou zeměkouli.

Jakmile se čas Evropa x New York zkrátil na dva dny, byla zavedena pravidelná linka. Vzducholodí se pravidelně létalo do Stockholmu, Říma, Káhiry a Leningradu. Samozřejmě, tak jako dneska jsou lety velmi drahé, byly ohromně drahé i tenkrát a mohla si je dovolit jen nejbohatší třída.

 

Vzducholoď Graf Zeppelin měla velmi úspěšnou historii. Absolvovala 590 úspěšných letů, ale i tak byla její budoucnost velmi nejistá. Příčinou hlavního, konečného neúspěchu vzducholodí byla 245 m dlouhá sesterská loď Hindenburg, která v roce 1937 v New Jersey vzplanula a pohřbila pod sebou téměř všechny pasažéry. Nutno podotknout, že Hindenburg za nic nemohl. Pozdější vyšetřování ukázalo, že se statická elektřina z kotvících lan přenesla a zažehla lakovaný nátěr vzducholodě, což by nebylo tak tragické, ale vzducholoď měla být naplněna inertním a nevznětlivým héliem, ale protože hélium americké úřady chvíli před tím zakázaly, vzducholoď byla naplněná vodíkem. Neštěstí uzavřelo cestu na americký trh a zároveň i v Evropě velmi silně poklesla důvěra zákazníků.

 

V současnosti můžeme opět vidět vzducholodě nad Bodamským jezerem a je úžasné že můžeme alespoň na dálku pozorovat nádherné, ladné vzducholodě.

 

Na oběd jsme si dali zapečené brambory a kedlubnu. Tak nějak jsem se naučila sebou obědy vozit, protože jinak by to naše cestování bylo hodně drahé. Co si budeme povídat, když je čas oběda a je hlad a všude to krásně voní, pak už je jen krok k tomu, koupit si nějaký oběd, který je většinou v místech, kde se pohybujeme, dost drahý.

Přímořské promenády, hlavní náměstí a tak podobně jsou obvykle nejdražší místa na zahnání hladu nebo chutě. Samozřejmě, pokud jsem na dovolené je to něco jiného, ale my to takto máme a nijak nám to nevadí. Zato si s chutí dáme na nějakém krásném místě kávičku, pivko nebo sklenku vínka.

 

Obloukem, tak jak jsme měli v plánu, se vracíme domů. Jedeme postranními cestami a silničkami, kde všude kolem nás jsou ohromné sady ovoce. Takže pole většinou s kukuřicí, louky a na nich vypasený spokojený dobytek a veliké sady s ovocem. Všude kam se podíváme, kam dohlédneme se pěstují jablka, hrušky a jahody.

 

Nakonec cesta skutečně byla skoro 70 km a já jsem urvaná jako kůň. Nohy mi někde od kolen dolů do rána docela určitě upadnou. Svaly na rukou, kdybch nějaké měla, tak bolí děsivě, ale protože žádné nemám, tak nevím co mě vlastně bolí. Zdenda asi nakonec přeslechl moje výhrady k délce trasy, a tak si holt musím dát příště větší pozor na naplánovanou délku výletu. 50 km zvládnu v pohodě, ale 70 je už na mě moc.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Dnešní den věnujeme doplnění všech možných nádrží včetně lednice. První zastávka je voda.

Bohužel, už se nám nepodařilo najít jiný zdroj vody než placený, ale na druhou stranu 1 eur za zhruba 80 l není až tak šílená cena. Většinou se cena pohybuje kolem 2 eur, ale za různě dlouhou dobu puštěného kohoutku. Stojan na vodu jsme objevili při jedné z cest podél pobřeží Bodamského jezera.

Je tady i stání pro obytná auta za velmi rozumnou cenu, ale potíž je v tom, že stání je vyloženě u hlavní silnice s největším provozem. Takže, žádná sláva, ale už jsme viděli několik podobných stání a jsou stejně špatně položená jako toto.

A protože to není kemp za mnohem vyšší cenu, tak tady můžeme být jen tři dny. Docela určitě by šlo, na jeden den odjet jinam a zase zaplatit tři dny, ale upřímně nevím, co tady další tři dny dělat. Pokud ovšem neleje jako z konve a stáli bychom tak jako tak na místě. Kemp je samozřejmě příjemnější z pohledu servisu, sice dražší, ale určitě příjemnější.

Zde na tomto místě je i elektřina, takže dá se připojit na zásuvku, ale za vše se platí, i za vylití toalety. Jediné, co je zdarma je zbavení odpadní, šedé vody.

V kempu sice zaplatíme mnohem víc, minimálně jednou tolik co zde, ale pak už vše máme zdarma, a i jisté bezpečí, což tady rozhodně není. Zde může kdokoliv projet okolo našeho auta, takže je potřeba všechny věci před odjezdem na výlet stále uklízet.

 

Stání je na mapě vpravo dole u hlavní silnice. 

Dokoupili jsme potraviny v Lidl, nezklamal jak výběrem zeleniny za rozumnou cenu, tak nákupem všech potřebných surovin na moje plánované výlety do Švábské kuchyně. 

 

Zaplavená cyklostezka

Natankovali jsme plyn za krásných 65 centů a benzín do centrály. V posledních dnech jsme jí docela hodně využívali. Zaznamenala jsem velkou diskusi, elektrokola a jejich dobíjení na cestách a už máme i několik dotazů od kolegů, jak tento problém řešíme my. Ráda bych odpověděla všem, co se nás ptali, ale bez zbytečných výletů do elektro podrobností. Takže je to asi takto. Pokud jsme v kempu, nebo jezdíme do kempů, což nijak nekomentuji, pohodlí kempů je mi hodně příjemné, tak není co řešit, ale problém nastává, pokud se pohybujeme po stání ať už v odlehlých místech někde v divočině, nebo jen na různých stání, kde ještě můžeme stát. My máme dvě velké trakční baterie a dva solární panely. Máme dobíjecí booster a samozřejmě měnič, my 2000 W. Ale to vše, pokud nejedeme aspoň půl dne do dalšího místa, pokud prší anebo je jen zataženo, tak to vše nám na dobití baterií do elektrokol nestačí. Taky musíme myslet na další provoz auta. Není zase až tak výhodné nabít baterie z celodenní produkce solární energie a večer nemít nic na svícení. My máme plynovou ledničku, ale mnozí mají ledničku na elektřinu a ta si taky potřebuje nějaký proud vzít a noc je dlouhá. A to už vůbec nemluvím o například dvou počítačích, které chceme mít večer puštěný a pracovat na nich, nebo jen se kouknout na nějaký stažený filmík. Je hnusně, celý den pod mrakem a večer dokonce začalo pršet nebo je zima. Tak se ani venku nedá sedět, tím by se docela dost proudu ušetřilo, protože večer se sedí u auta, kouká se do dály a planě tlachá.  Žádný počítač, žádný film. Ale druhý den bychom rádi, maličko se obloha roztáhla a neprší, jeli zase na kola, aspoň na krátký výlet po okolí, ale co baterky? Sluníčko nám nabilo prd, protože nesvítilo, baterky jsou na dně, protože nesvítilo a my máme tak akorát na nejnutnější provoz auta. Nedávno se někdo rozčiloval, že auto vedle něj na stání večer nastartovalo a půl hodiny běžel motor. Jasně, majitel byl bez proudu a aby mu aspoň něco v autě fungovalo, musel nastartovat motor a protože neměl dobíjecí booster, tak mu minimální dobití baterek trvalo poměrně dlouho. Když nemáme proud tak nám nefunguje lednice, což je největší problém, nefunguje nám plynové topení, takže máme zimu, nefunguje nám čerpadlo na vodu, takže si večer nevyčistíme ani zuby, protože voda sice je, ale kdesi v nádrži a samozřejmě jsme potmě, protože i ty prťavý úsporný lampičky něco k svému životu potřebují. Takže musíme hodně přemýšlet, kdy baterky dobijeme a pokud je situace, jak jsem se zmínila výše značně nepříznivá, tak pak musí nastoupit centrála, kterou dobijeme baterie v nástavbě, nabijeme baterie do kol a při té příležitosti, ještě něco dobrého upeču v remosce. Samozřejmě je důležité místo, kde stojíme. Pokud je to na stání pro obytná auta, je naprosto běžné, že podobný problém má více kolegů kolem nás a odpoledne, k večeru, se rozeběhne řada centrál a nikomu to nevadí, protože potřebný jsou všichni.

Na některých stáních jsme viděli dokonce značku s vyznačeným časem pro použití centrály. Jde spíše o to, že pokud potřebujeme dobíjet a pokud nestojíme na oficiálním stání, přesunout se někam, kde tu centrálu můžeme s klidným srdcem použít. Ale kam? Zkrátka tam, kde nikoho nerušíme. Nabízí se velká parkoviště u nákupního centra, u velkého fotbalového hřiště, na opuštěném parkovišti u silnice, větší parkoviště u hřbitovu, kde si stoupneme do rohu, ale to parkoviště samozřejmě musíme najít.

Možnost se vždy najde, jen asi nemůžeme být moc vybíravý na místo a na večer a noc si stoupnout třeba na méně příjemné, nehezké místo, kde můžeme beztrestně vrčet a ráno přejet na lepší místo. Jednoduše, je potřeba leccos obětovat, přizpůsobit se anebo, odjet do kempu. To ovšem záleží na každém, jak si to v sobě srovná, co je ochoten obětovat anebo spíše jaké je ochoten snést ústrky osudu, počasí, nepohodlí, diskomfort, a také jak dlouho je na cestě a s jak nabitou platební kartou cestuje.

Brezel - Švábský preclík

Osobně se domnívám, že lidé, kteří jedou na dovolenou by toto vůbec neměli řešit a měli by se nechat hýčkat zázemím kempů. Jiná situace nastává, když jsme na cestě déle a zlatou kreditní kartu jsme jako obyčejně, zapomněli doma.

Dnešní trasa je: 

Nad námi je krásně modrá obloha a před námi další výlet směrem k Bodamskému jezeru. Pomalu a jistě prozkoumáváme celé německé pobřeží Bodamského jezera.

Na Rakouskou stranu se neodvažujeme ze známých důvodů a Švýcarský kus jezera není až tak zajímavý a je kraťoučký. Mohli bychom se přeplavit trajektem na Rakouskou stranu, ale jsem bytostně přesvědčená, že jakmile bychom vyjeli z trajektu, tak okamžitě by nás zvážili a za nadváhu, kterou máme bez milosti zastřelili anebo by to možná spravil rok na tvrdo.

To si dělám samozřejmě legraci s postihy, nikoliv s váhou. Tak, není až tak strašná a náš Flíček je papírově stavěný na 4250 kg, takže by se nám neměl někde mezi kuchyní a ložnicí rozlomit, ale zkrátka jsme do 3,5 t a hotovo, takže se Rakousku obloukem vyhýbáme.

Naším dnešním cílem je Meersburg s jedním hradem a jedním zámkem. Opravdu krásnou cestou jedeme mezi vinicemi a sady jablek. Jablka a hrušky se tu pěstují skoro všude. Taky jsou skoro všechny sady potaženy sítí jako ochrana před větrem, prudkým deštěm a kroupami. Je taky vidět, že tam, co není síť, tak pod stromy je spousta popadaných jablíček, ale kde je síť, tak všechny jablka jsou na stromě.

Zajímavé vedení, palmetový způsob, který udržuje stromy v patřičné výšce a hlavně, na ploše je spousta stromů, které se dají mnohem lépe očesat, než klasické košaté jabloně a vysoké hrušně. Vinařství, vinařské podniky, vinařská muzea a vinařské prodejny jsou všudypřítomné.

Takže tu máme strohý hrad Altes Schloss, který je vysoko nad jezerem a kam musíme vyjet na kolech.

Pak už uličky Starého města jsou jen pro pěší, ale ono není divu, protože uličky jsou úzké a množství návštěvníků by asi nemělo radost, kdyby se tu ještě proplétali kolisti.

Tady je spousta cyklistů a jak víme, téměř všechna ubytování nabízí půjčení kola a plné cyklostezky jsou toho důkazem. Všichni, kdo se udrží na kole, tak jezdí kolem Bodamského jezera.

Proto je tu spousta zákazových značek pro cyklisty, protože je jich tady opravdu hodně. Ale kus nad jezerem už je klid. Stačí zajet pár kilometrů nad nejfrekventovanější cyklostezku kolem jezera a už je všude klid a na silnici jsme jediní cyklisti.

Ale jsme v Německu, takže na opravdovou silnici se dostaneme zcela ojediněle. Všechny cyklostezky, všechny spojnice mezi městy jsou perfektně upravené cesty a silničky pro kolisty.

Takže ano, po Německu se cestuje na kolech velmi příjemně a pokud se dostaneme náhodou na silnici, tak řidiči aut jsou disciplinovaně ohleduplní a nedovolí si nás nějak nebezpečně předjet.

Ovšem, kromě mladíků, kteří mají občas zálibu předvést nám svoje nadupaný káry a předjet nás za každou cenu. Ale naštěstí, stalo se nám to naprosto výjimečně.

 

Hned vedle Altes Schloss je mnohem příjemnější na bydlení veliký zámek Neues Schloss, který sloužil kostnickým knížecím biskupům jako letní sídlo. Trochu velké, trochu nehezké, ale výhled na Bodamské jezeru je tu jedinečný. Zámek je vlastně růžová budova v ryze barokním stylu.

Vedlejší žlutá budova je mnohem větší a bohužel nevím k jakým účelům sloužila. Domnívám se, že stavba plně odpovídá klášterní budově, ale to je jen moje domněnka, a protože nemáme internet, tak informaci nemohu blíže prozkoumat.

 

Vypadá to, že nás Španělský internet vzal maličko na milost a povolil nám 4 Gb dat, ale jen na sociální sítě, takže Zdenda může v klidu vkládat svoje příspěvky na Facebook, ale nikam jinam se nemáme šanci dostat.

A protože jsme stále v oblasti Švábska, a protože jsem avizovala výlety do švábské kuchyně, tak dneska jsem ukuchtila další recept, který mi doporučila kamarádka Petra a tím je

Švábský salámový salát se sýrem, který se perfektně hodí na horké letní dny.

 

Lyonský salám 200 gr balíček + 1 velká cibule + plátkový sýr 200 gr + velkou lžíci nasekaných bylinek (mám jen celerovou nať) + na zálivku: misku vody, cukr, sůl, dvě lžičky hořčice, velký panák oleje, nejlépe olivového, ocet, trochu pepře.

 

Nejdříve uděláme zálivku, malinko ostřejší, sladko kyselou. Cibuli nakrájíme na co nejjemnější půlkolečka a vložíme s bylinkami do zálivky.

Vidličkou několikrát cibuli v zálivce promícháme. Na úzké proužky nakrájíme salám a prsty oddělíme jednotlivé vrstvičky, aby salám byl jakoby v dlouhých nudličkách, to samé uděláme se sýrem.

Se sýrem je větší práce, ale pokud koupíme rovnou plátkový sýr, tak je za chviličku hotovo.

Nakonec vidličkou do mísy se sýrem a salámem přendáme veškerou cibuli a bylinky a trochu ze zálivky. Můžeme přidat ještě trochu olivového oleje.

Řádně promícháme, přiryjeme alobalem a necháme tak půl hodiny v lednici. Cibule se krásně uvolní, změkne a ztratí svoji ostrost, bylinky jsou samozřejmě vynikající a provoní celý salát.

 

Podáváme s další bavorskou lahůdkou a tou je preclík neboli správně Brezel.

Nejrozšířenější je bavorský preclík s převážně stejnou tloušťkou a švábský preclík s velkým břichem a dvěma tenkými pažemi. A protože jsme v švábské oblasti, koupila jsem samozřejmě švábský preclík. Ale pozor, je nutné preclík zkonzumovat v den, kdy ho koupíme v pekárně. Druhý den je gumový.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Stále stojíme na stejném místě a tím je veliké parkoviště hned u jezera Schlosssee.

Okolo celého velikého jezera vede cyklostezka a na spoustě míst se dá vlézt do průzračně čisté vody. Hned, asi 200 m od nás je veliká udržovaná travnatá plocha, velmi vyhledávaného přírodního koupaliště. My se chodíme koupat trochu stranou, nemusíme se trápit s mokrými plavkami, ale vím, že sousedé se chodí odpoledne koupat na koupaliště a moc si to pochvalují.

 

My se dneska rozjeli do kopců, které jsou kousek za námi a z trochu nudné cesty se nakonec vyklubala docela slušná bojovka. Máme to nějakých 10 km na kopec kde je naprosto neskutečný hrad Heiligenberg, pak tam jsou dvě vyhlídky, a nakonec jakýsi památný strom. Fajn, to, že skoro celou cestu pojedeme do kopce jsem věděla, a tak jsem ani nemohla moc protestovat.

Nicméně téměř 500 výškových metrů na poměrně krátkém úseku mi dalo opravdu zabrat, ale odměnou nám je krásná starý hrad nad celým ohromným území. Jen je škoda, že hrad je v soukromých rukou, a tudíž pro veřejnost uzavřený.

Nevadí, alespoň jsme si dali na pěkném náměstí oběd a jedeme ještě na vyhlídku, okoukneme památná strom a jedeme zpět.

Vyhlídka je jak jinak opět na kopci a pracně nabytá výška se v jednu chvíli téměř ztratila. Zkrátka, museli jsme přejet na druhý kopec. Mlžný opar bohužel kazí jakékoliv snahy o slušnější fotku. Bodamské jezero vidíme kdesi v dálce, ale to je tak vše. 

Památný strom tu skutečně je a je to velká, velmi stará lípa. Jedeme zpět k našemu jezeru, ale máme možnost jet jakousi dávnou cestou vandrovníků a máme ještě možnost jet krátkou anebo delší trasu. No, zatím jsme toho neujeli dneska moc, plán byl okolo 20 km, ale není důvod si to maličko protáhnout. Jasně, volíme delší variantu cesty. Jsme nadšený naprosto neskutečně krásnou cestou.

Vysoko nad vesnicemi, kde se akorát pasou krávy, jedeme upravenou cestou, tedy pokud jí nevzala voda, jak se v několika úsecích stalo.

Občas kolo vedeme, to když je prudký, kamenitá svah dolů, totálně vymletý a nebo, když balancujeme nad rozbahněnou cestou, kde ještě po nedávných deštích stojí voda.

U jednoho statku nás zaujal mlékomat a možnost si tu koupit místní výrobky a dokonce zmrzlinu.

Mlékomat je na peníze, a i automat na výdej různých výrobků včetně čerstvých vajec, ale něco je v boxech a je na lidech, zda zboží zaplatí.

Různé kasičky jsou na různé zboží a vše je popsáno nad kasičkou.  Myslím, že tady si nikdo nedovolí nezaplatit. Jsme v Německu, kde se vše dodržuje a jak znám pár přátel, které tu máme, tak věřím tomu, že by jim ani na mysl nepřišlo nezaplatit. Ale i tady se asi občas něco přihodí, protože nad kasičkami je přidělaná kamera.

Trochu mě to zamrzelo, ale tak to je. Ovšem hodně krát jsme se už setkali s tím, že je statek a před statkem je u silnice malý dřevěný stánek s jablky, jahodami, vejci, bramborami a tak podobně, je tam cena, kasička a nikde nikdo. Vzít si zboží a zaplatit místo 3 eur jedno euro by pro chytráka nebyl problém, ale věřím, že takových lidí se najde opravdu minimum. Spíše lidé oceňují práci a domácí výrobek nebo zboží rádi zaplatí.

 Nádherně jsme se na závěr cesty vykoupali v našem jezeře a jeli domů.  

 

Dneska jsem uvařila k večeři další recept ze švábské kuchyně, a to pravý švábský eintopf – tedy jídlo z jednoho hrnce. Typické hlavní suroviny Eintopfu jsou luštěniny jako hrách, fazole, čočka. Ze zeleniny se nejvíce využívá zelí, tuřín, mrkev a brambory aj. Samozřejmě se v receptech objevují i různé druhy masa, klobásy, párky aj. Výhodou je, že se suroviny dají kombinovat. Eintopf má většinou řídkou konzistenci, něco jako hustší polévka.

Švábský eintopf – s kuřecím masem.

 Původní recept je s hovězím nebo vepřovým masem, ale já nakonec použila kuřecí stehna.

 

3 vykostěná kuřecí stehna + 2-3 velké cibule + vanička žampionů ( klidně víc, hodně se smrsknou) + několik mrkví + 3 stonky řapíkatého celeru + sůl pepř + olej + brambory.

 Z nadrobno nakrájené cibuli usmažíme tmavý základ a na něm osmahneme na větší kusy pokrájená vykostěná stehna. Maličko podlijeme vodu a necháme chvilku podusit. Následně postupně přidáváme zeleninu. Mrkev nakrájíme na špalíčky, žampiony na čtvrtky, cibuli na čtvrtky, řapíkatý celer na špalíčky. Správně bychom měli rovnou přidat brambory nakrájené na větší kostky nebo čtvrtky a vařit vše v jednom hrnci do změknutí. Hovězí maso samozřejmě vaříme déle a zrovna tak vepřové a když je téměř měkké, teprve přidáme zeleninu a brambory. Tento eintopf se nezahušťuje. Já jsem uvařila brambory zvlášť.

Výsledný pokrm je další lehké a díky kuřecímu masu nízkokalorické jídlo.  Výhodou je, že do hrnce můžeme nacpat to co máme raději anebo, co by už bylo potřeba z lednice spotřebovat. Můžeme dát více mrkve, nebo více brambor, to už záleží na každém. Samozřejmě, jelikož se jedná o hlavní jídlo, a protože vzniklo v obyčejných rodinách většinou těžce pracujících lidí na poli, tak byla snaha o co nejsytější pokrm. Záleží na nás, kolik k masu přidáme zeleniny.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Přeji krásný večer.  

Jedeme zase k Bodamskému jezeru, prozkoumat další kus pobřeží. Tady je skvělé, že když stojíme kousek od Bodamského jezera, tak k němu a od něj jedeme krásnou krajinou, a tak si odpočineme od letního ruchu ve městech, která jsou podél jezera.

Tak, on až tak velký ruch tady nepanuje. Spíš mě udivuje poklidnost a celková pohoda. Většina lidí sedí pod slunečníky v některé restauraci nebo cukrárně, kterých je tady bezpočet. No a pak spousta lidí jezdí na kolech sem a tam. Tím, že celé jezero je protkáno cyklostezkami a jak víme, tak spousta hotýlků nabízí elektrokola v rámci ubytování, tak skutečně, kdo se ještě udrží na kole, tak aspoň kousek popojede. Na pěší zóně je méně lidí než na cyklostezce hned vedle. Takže, jakmile projedeme naplánovaný kus kolem jezera, velmi rádi odbočíme do vnitrozemí, kde už je jen hrstka cyklistů a pokud si naplánujeme nějakou speciální trasu, jako posledně, tak jedeme mezi statky a pastvinami úplně sami.

Co je naprosto jedinečné a neskutečné, tak to je údržba cyklostezek. Včera jsme jeli jakousi Vanderveek , cestou vandrovníků, kde když cesta vedla mezi loukami a nebyla zpevněná, tak byl vysekaný pruh trávy až na další zpevněnou cestu. Nevím, kde jinde by si dal někdo práci s údržbou jedné z mnoha cyklostezek a vysekal trávu, abychom mohli pohodlněji projet než v Německu. Na spoustě míst jsou lavičky a mnohdy, kupodivu, odpadkový koš. Tak jak po celém Německu je problém zbavit se odpadků a někdy je i několik dnů sebou vezeme, protože nikde není možnost, kam je vyhodit, kde se odpadků zbavit, tak na cyklostezkách odpadkové koše jsou. Jenže, čeho se potřebujeme na výletě na kolech zbavit? Maximálně slupky od banánu nebo ohryzek jablka, a to klidně můžeme odhodit do křoví, protože je to biologický materiál, který se za pár dnů rozloží, ale jinak nemáme co do koše odhodit.

Mimochodem, další zajímavost v Německu je, že absolutně všechny obaly na tekutiny jsou zálohované, kromě papírových obalů třeba od mléka. Takže sebou vláčíme všechny piksly od piva, lahve od vína nebo pět lahve od vody do dalšího nákupu, kde je v automatu v prodejně vrátíme. Zkrátka, vše, absolutně vše je zálohované a běžně je to 25 centů, což když tu jsme déle, tak si rozmyslíme, odhodit plechovku do popelnice, pokud jí ovšem najdeme, tu popelnici. Oblíbili jsme si brát s sebou na výlet jeden vychlazený Radler, většinou kupuji citronový nebo grepový, a na cestě se rádi osvěžíme perlivým nealkoholickým nápojem. Je to další příjemná změna v našem cestování. V Lidl nebo Aldi kupuji Radler ½ l za 33 centů + 25 centů je záloha na plechovku. Zkrátka, jsme v Německu a tady má vše nějakou cenu a nic se jen tak nevyhodí. Kamarádka Petra například platí za odvoz domovního odpadu na váhu. Každý byt má svojí popelnici a tam se dává veškerý odpad z domácnosti, který už nejde vytřídit. No a přijede popelářské auto a popelnici zváží a váha se pak naúčtuje majiteli bytu. Proto jsme viděli hodně popelnice se zámečky, a proto všichni tady třídí jako zběsilý. Jasně, nebudou platit za něco za co nemusí, a tak třídí a třídí bez jakékoliv nebo nějak výrazné osvěty.

Na co přemlouvat lidi, aby třídili odpad, na co jim vysvětlovat kapitoly z ekologie a udržitelnosti, když jen stačí nastavit pravidla tak, že pokud netřídíš, tak budeš platit, ale pokud si dáš práci a třídíš, tak budeš taky platit, ale mnohem, mnohem méně. Některé spolkové země mají svoz odpadů a platby za domovní odpad dotažený přímo k dokonalosti.   Zatím co jsem se zaobírala tím, jak číháme na jakoukoliv volnou popelnici, abychom se zbavili našeho odpadu a co si budeme povídat, i v obytném autě se ho vyprodukuje požehnaně, tak jsme si prohlédli krásné městečko Überlingen. Od města Lindau, které je skoro na hranicích s Rakouskem pokračujeme dál na Wasserburg až do známého města Friedrichshafen a postupně projíždíme městečka na pobřeží Bodamského jezera směrem na Konstanz, neboli nám z historie známá Kostnice.

Projeli jsme si už všechny městečka na pobřeží jako je například Immenstaad am Bodensee, byli jsme se podívat na hrad v Meersburg, Unteruhldingen a Oberuhldingen a tak dál. A samozřejmě i města ve vnitrozemí. Pomalu bude na čase se zase posunout dál, ale pravda je ta, že se nám od našeho úžasného jezera moc nechce, ale Zdenda docela určitě najde nějaké jiné příjemné místo na stání a taky krásné koupání.  

 Dnešní trasa je:   

Dnešní den, pátek, je dnem odpočinku věnovaný lenošení a koupání. Na víkend by se mělo podle předpovědi zkazit počasí a pršet. V plánu máme dojet někam k McDonald’s a vložit do stránek uplynulé dny. Jinak to prostě nejde.

Opět jsme měli diskusi s našili operátory a stále se pro nás situace nezměnila. Pořád jsme omezený třemi měsíci a dokonce Tmobil nám umožní čerpat v roomingu internet jen v 50% výši zakoupených dat jak v Čechách. Zkrátka, je to složité a v Německu speciálně. I v Lidl si můžeme koupit internetovou kartu, ale ceny jsou úžasné. 12 Gb 59.99 eur, 50 Gb 99.99 eur a 100 Gb 149 eur. U klasických operátorů jsou ceny více méně totožné. No, nekupte to!

Je sobota a my potřebujeme dokoupit hlavně chleba, nějakou zeleninu a také jedeme po týdnu k McDonald’s, abychom vložili uplynulé dny do stránek.

Potřebujeme také doplnit vodu, už jsme dlouho natankovali a víme, že kus nad námi je stání s vodou. Normálně by byla klasicky za euro po nějakou dobu, obvykle je to 10 minut, ale stojan je rozbitý, veskrze poničený a vodu máme zdarma. Vše jsme zvládli, na parkovišti jsme si ohřáli oběd a jedeme do městečka na internet. Dneska nám taky měl naskočit internet od T-Mobil, který má pro Česko opět akci neomezený internet na léto, ovšem pro zahraničí jsou jenom 4 Gb, ale nám stále nic nefunguje.

Jsme v situaci, kdy i 4 Gb jsou skvělé a jsme za ně rádi. Alespoň něco málo, ale internet stále nejde. Voláme operátora, co se děje a dozvěděli jsme se, že jsme tuto službu aktivovali 24.6 ve 12h a že musíme čekat do 12h a pak data automaticky naskočí. Sláva, data budou! Nicméně, je po dvanácté a data stále nikde. Opět telefonát na operátora, což je docela složitá operace dokutat se k tomu správnému sluchátku a jiným mladíkem nám je sděleno, že jsme dostali špatné informace a ty pitomé 4Gb máme ne na měsíc, ale na celé to jejich slavné léto.  A jsme opět bez dat. Zůstali nám akorát nějaká data od Simyo, ale jen na Facebook. Takže, zase nic. A aby toho všeho nebylo málo, začínají nám od přátel chodit zprávy, že naše stránky nejsou v zahraničí dostupné. Pokud máme český internet a ten použijeme v zahraničí tak stránky fungují, ale jinak jakékoliv zahraniční připojení, zahraniční poskytovatel např. německý T-Mobil, tak stránky nefungují. Následně ani my samozřejmě stránky neotevřeme a ani nemáme šanci se dostat do administrace a vložit uplynulé dny. Je to peklo a samozřejmě, je sobota a u poskytovatele, kde by měli problém vyřešit nikdo není. Klasika, až v pondělí. Alespoň jsme stihli napsat dopis co se děje a že prosíme o nápravu.

Už jsme tento problém řešili před nedávnem a bylo nám sděleno, že firma, kde máme stránky a úložiště blokuje některé zahraniční IP adresy kvůli útokům na jejich servery, jenže to vypadá, že poskytovatel zablokoval celé, kompletní připojení ze zahraničí, a to samozřejmě nemůžeme akceptovat. Nevíme, jak to celé dopadne, ale toto je větší problém než to, že nemáme svůj internet. Každopádně, musíme docílit toho, aby nás odblokovali a pokud to bude problém, budeme muset hledat jiného poskytovatele. Jako by těch problémů okolo internetu nebylo málo, ještě budeme mít problém dostat se v cizině na stránky. Na celý víkend hlásí bouřky a déšť, tak budeme sedět doma na zadku a snad se podaří aspoň nějaká malá procházka.

 

Přesně jak bylo avizováno, o víkendu pršelo a pršelo.

Ale protože jsem úplně zapomněla na jeden výlet do městečka Überlingen, které je také na břehu Bodamského jezera, tak než všechno vypovím, podíváme se na pár foteček z Überlingenu a okolí.

  Kolem nás bouřilo a večer jsme měli pro zpestření blesky, tak ty byly hodně pěkné. Bylo to takové velkolepé přírodní divadlo. V pátek jsme se stihli ještě vykoupat v našem luxusním jezeře.

Řekla bych, že toto místo mohu s klidným srdcem doporučit i na delší stání.

Kousek od nás, pár kilometrů je oficiální místo pro bydlíky, už jsem se o něm zmiňovala a tam se dá natankovat voda.

10 km je Lidl a pro zoufalce jako jsme my hned vedle McDonald ‘s s internetem. Zde jsou souřadnice STLP s vodou. 

Hlavně je tu velmi příjemně, koupání je skutečně pár kroků od auta, čistá udržovaná veliká louka, toalety, sprchy,

písčitá pláž pro dětičky a pokud bychom chtěli na hambato, tak stačí sednout na kolo a zajet si kousek od hlavního koupaliště, kde je spousta míst a pohodlný vstup do vody.

Überlingen 

Takže, žádný problém. Večer se veliké parkoviště vyprázdní a těch pár kolegů v obytňácích ani nestojí za řeč. Máme tady ještě malé zpestření.

Na louku pod nás přijela skupinka německých cikánů, ale byli v klidu. Žádný halasení a pokřikování. Měli s sebou něco jako kněze, zkrátka jeden pán v sobotu a v neděli dopoledne zpíval písničky, všichni se občas přidali, tak jako v kostele a s ohledem na to, kolikrát zazpíval aleluja, tak asi ty písničky byly s náboženskou tématikou. Všichni, celá skupina stáli kolem toho pána a ženy měli přes hlavu bílé šátky.

 

Dneska jsme celý den řešili s administrátorem naše stránky. Stále se nezobrazovaly tak jak měly. Jakmile se na ně někdo připojil ze zahraničního internetu, tak hlásily chybu a neotevřely se. 

Poprosili jsme několik přátel, které máme různě po Evropě, aby vyzkoušeli, zda na svém internetu stránky otevřou, ale nikomu se to nepodařilo, samozřejmě, včetně nás.

Pár sms zpráv nás upozornilo, že stránky stále nejdou a co se s námi děje a vysvětlení operátora, že se brání útokům ze zahraničí je nám opravdu k ničemu.

Takže nastalo martyrium, spojit se s administrátorem, což není úplně jednoduché a dovysvětlit mu problém. Naštěstí naši zprávu už četl, slíbil nápravu, pak volal, že už je vše napraveno a my stále nemohli stránky otevřít.

Tak jsme to postupně vyzkoušeli v Lidl, EDEKA a McDonald ‘s, ale bez úspěchu. Tak znova volat a znova vysvětlovat. Nakonec po několikahodinovém snaží nás i administrátora začali stránky fungovat. Ne úplně na 100 %, ale vše běží tak jak má. Jen při přesunu na jiné úložiště se nám vnitřek stránek maličko hnul, ale to se určit spraví.

 

Slibovala jsem další recepty Švábské kuchyně, a tak tady je další. V obchodě prodávají takovéto maultaschen, a tak jsem jedno balení na doporučení Petry koupila. Údajně je to velmi dobré s vejcem. Takže, proč to nevyzkoušet. Ale nejdříve pár slov úvodem.

Maultaschen jsou specialitou švábské kuchyně. Bývaly považovaný za jídlo pro chudé lidi, protože k plnění se používalo maso, klobásy, salámy, šunka, které zbylo a nebylo ho tolik potřeba protože se do směsi přidala zelenina, z těsta se vytvořily kapsičky, uvařily, a tak vzniklo další plnohodnotné jídlo. Maultaschen je známý jako „Herrgottsbescheißerle“. Jedna z mnohých pověstí o vzniku Maultaschen praví, že v klášteře Maulbronn dostali mniši jako dárek v době třicetileté války během půstu veliký kus masa. Mniši v tu ránu měli velké dilema. Na jedné straně byla neuvěřitelná chuť na maso, kterého se museli během válečných let vzdát, na druhé straně bylo období půstu. Situace mnichů byla téměř bezvýchodná, ale učinila je vynalézavými. Maso nasekali a smíchali s bylinkami a špenátem, které pěstovali v klášterní zahradě. Protože však kusy masa byly stále rozeznatelné, tak je nacpali do kapsiček z těsta a bylo hotovo. Přesně jako v našem rčení „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Mniši snědli maso v těstovinových kapsičkách, a to už nebyl takový hřích, protože maso nebylo vidět.  

A protože jsou v Německu Maultaschen velmi oblíbený, prodávají se tu spousty variací a jednou z nich je právě nakrájená roláda plněná mletým masem, bylinkami, špenátem s já nevím čím vším.

Maultaschen je dobré krátce, tak 5 minut povařit v bujónu. Kousky vyndáme děravou naběračkou a necháme maličko oschnout. Na pánvi osmahneme do křupava velkou cibuli, jemně nakrájenou na půlkolečka a na to přendáme Maultaschen.

Vše ještě osmahneme. V hrnku rozkvedláme tři vejce a maultaschen jimi zalijeme. Vařečkou je na pánvi roztrháme na jednotlivé kousky, které jsou jakoby obalené ve vajíčku.

Zkrátka, jako když děláme naše klasické knedlíky s vajíčkem, které nám zbyly od oběda. Vše posypeme něčím zeleným.

Celerovou natí, cibulkovou natí, petrželkou, pažitkou. Tato varianta maultaschen je vynikající a při cestě Německem bychom jí mohli vyzkoušet.

A protože jsme měli samozřejmě málo proudu, tak přišla ke slovu centrála. Dobili jsme baterky do kol, baterie v autě a při té příležitosti, aby to nebylo u nás jen o německé - švábské kuchyni, tak jsem rovnou upekla klasické české loupenďáky, pro Zdeněčka, ten je miluje. 

Už jsme skoro týden na jednom místě, projeli jsme si vše kolem nás a nastal čas přesunu směrem na Konstanc. Tady na mapě je pěkně vidět co vše se dá navštívit v oblasti Bodamského jezera.

Myslím, že piktogramové mapy jsou na rychlou orientaci nejlepší. My jsme vlastně jeli podél hranic s Rakouskem dolů k jezeru až k modré sedmičce s majákem, to je Lindau. Tam jsme si projeli vše kolem dokola, samozřejmě, včetně pobřeží.

Pak jsme se přesunuli dál do Salem č. modrá 17 a tam jsme zase stáli několik dnů. Projeli jsme úplně celé, kompletní pobřeží Bodamského jezera až k Dingelsdorf, kousek od č.25 modrá, a tak nějak, mohu říct, moc se nám tu líbí.

Ovšem základem je mít kolo a k jezeru dojet, protože místa na stání nejsou u jezera žádná, jedině na oficiálních stáních, která jsou na víkend beznadějně plná, a ještě ke všemu docela drahá. Tady je jediná rada, najet na stání v pátek brzo dopoledne, nějak a někam se postavit a počkat až někdo bude odjíždět.

Nebo ještě obejít pár aut a pokusit se zjistit, kdo bude kdy odjíždět. Mnohem lepší je zajet kousek nad Bodamské jezero a pokusit se zaparkovat. Občas se dá nějaké pěkné parkoviště najít, jako nám se zadařilo jak u Salemu tak nad Lindau.

Větší parkoviště jsou hlavně u sportovišť, fotbalových stadionů, které jsou skoro v každém větším městečku. Takže ano, stáli jsme vždy u sportovního, fotbalového stadionu, protože ty mají parkoviště velké a většinou tam není pro nás žádné omezení. Ale stejně když přejíždíme na další místo, tak má Zdenda v navigaci nachystaných několik možností a postupně je všechny projíždíme, protože většina z nich není vhodná, nebo je tam zákaz anebo je to placené místo. Takto jsme jeli na velmi příjemné místo, kousek od městečka Allensbach, kde bychom to měli do Kostnice mnohem blíž, ale problém je, že se tu na noc platí.

Jak už jsem mnohokrát psala, pokud budeme na dovolené, tak nějakých 10 eur za noční stání nebude řešit, ale my si zkrátka nemůžeme dovolit každý den platit. Pokud by někomu přišly vhod souřadnice, zde jsou.

Největším problém při hledání parkovacích míst v Německu je, že tady chybí satelitní mapy s panáčkem, kde si můžeme místo prohlédnout. Ikdyž nejsou mapy čerstvé, ale i několik let staré, tak alespoň se můžeme podívat na to, jak je parkoviště opravdu velké a jestli se tam vůbec dostaneme. Jak vypadá příjezdová cesta a tak podobně. Ale hodně vypovídající je nabídka míst na park4night, podle které taky hodně hledáme místa na spaní a pokud se někdo podívá na nabídku z této oblasti, tak ta je opravdu hodně, hodně chudá.

 

Zastavili jsme se ještě u McDonalds a než Zdenda přijel z myčky, tak já jsem alespoň vložila na stránky další den cestopisu.

 

Opět jsme projeli několik možností stání na pár dnů a opět jsme skončili na parkovišti u fotbalového stadionu. Je tady taky pěkná restaurace s terasou, kde mají wifi síť, tak se pokusíme zítra poprosit o heslo.

Dneska mají zavřeno. Uvidíme, jestli bude Zdenda úspěšný. Chtěli bychom zítra na výlet do Kostnice, ale vše záleží na počasí. Dopoledne by mělo občas pršet, ale kolem poledního by se měla obloha umoudřit. Ještě jsem uvařila těstovinový salát jako cestovní oběd.

Dneska jsme měli k večeři další švábskou specialitu a tou je

 Rychlý vývar s maultaschen.

 Maultaschen + hovězí bujon + mrkev + několik plátků šunky + velkou cibuli + olej a bylinky.

 

Uvaříme hovězí bujon s nakrájenou mrkví. Mrkev je nakrájená na delší špalíčky a ty následně na čtvrtky.

Vložíme na proužky nakrájenou šunku. Na pánvi osmažíme cibuli nakrájenou na jemné půlkolečka.

 

Když už je mrkev téměř uvařená, což je chvilka, vložíme do polévky maultaschen a řádně prohřejeme.

Před podáváním vložíme do polévky všechnu cibuli a posypeme bylinkami.

Další verze této polévky může být s noky, které vytvoříme z mouky, vejce a trochu vody.

Lžičkou vkládáme těsto do polévky a povaříme, dokud noky nevyplavou a až pak vložíme maultaschen na prohřátí a na závěr osmaženou cibuli.

Na každou porci je jen jedna velká kapsa.

Přeji krásný den. 

Dnešní trasa je: 

Při vyslovení jména Konstanz - Kostnice si většina z nás vybaví kostnický koncil, při němž byl souzen náš, český reformátor Jan Hus.

Vlastně, dalo by se říct, že panu Husovi se pobyt v Kostnici jako jednomu z mála, pranic nelíbil a jeho návštěva zde dopadla veskrze katastrofálně. Jen něco málo z historie pro osvěžení paměti.

Koncil byl tenkrát svolán hlavně k uspořádání nevalných poměrů v katolické církvi a také k volbě papeže. Konal se v letech 1414 až 1418. Volba papeže probíhala ve zvláštní budově, Konzilsgebäude, která stojí dodnes na břehu Bodamského jezera vedle přístavu. Koncil jinak zasedal v biskupském chrámu Münster Unserer Lieben Frau, kde byl také Jan Hus souzen. Papež Martin V. byl zvolen až po třech letech konání koncilu 11. listopadu 1417.

 

 Münster – biskupská katedrála, velechrám, je trojlodní gotická bazilika, která vévodí městu a je skutečně úžasnou dominantou. Už jen vstupní vyřezávané gotické dveře jsou překrásné.

Měli jsme ohromné štěstí, že akorát v době naší návštěvy probíhala zkouška recitálu varhany a trubka. Něco neskutečného.

V této katedrále byl souzen náš Jan Hus, ale staré chórové stupně, které byly lavicemi účastníků koncilu se nedochovaly. U vchodu je mosazná destička, která označuje místo, kde stál obžalovaný Jan Hus.

Z hlavního náměstí se dáme jednou uličkou, která je velmi dobře vyznačená směrovkami a po chvilce je před námi takzvaný Husův dům, který se nachází nedaleko Římské brány v Hussenstrasse 64.

 

Podle místní tradice zde Jan Hus se svým doprovodem měl být ubytován od 3. do 28. listopadu 1414 u vdovy Fidy Pfisterin.

Roku 1878 směřovala do Kostnice již druhá národní pouť, jejímž výsledkem bylo osazení pamětní desky, která je na fasádě dodnes.

V roce 1922 dům zakoupilo konsorcium českých bank a předalo ho Společnosti Husova muzea se sídlem v Praze.

 

Další naprosto nutnou cestou je najít Husův kámen (Hussenstein) – památka na upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského.  

Tzv. bludný kámen, je to balvan z Bodamského jezera nalezený při stavbě železnice, byl roku 1868 opatřen dvěma pamětními tabulkami, vsazen do travnaté plochy na kostnickém předměstí Paradise

a označuje místo hranice, kde byl mistr Jan Hus upálen.

 

Jedeme zpět směrem k Bodamskému jezeru a samozřejmě, nedá nám to, a na chvilku si odskočíme do Švýcarska. Má to jen jednu vadu na kráse a to, že si tady nekoupíme ani kafe.

Máme jen eura a na ty tady neslyší. Nicméně i pobřeží Bodamského jezera je rozděleno mezi Švýcarsko, Rakousko a Německo.

Tady je hranice mezi Německem a Švýcarskem. 50 m od hranice vpravo je venkovní bar, kde už jsou ceny ve švýcarských francích a 50 m vlevo je téměř totožný bar, kde už se zase platí v eurech.

Ale aspoň jsme si na lavičce ve Švýcarsku dali náš oběd a v německém baru ledovou kávu.

 

Kousíček dál je další známá budova a tou je Konzilsgebäude – dvoupatrová budova kostnické radnice, která sloužila k zasedání účastníkům koncilu. Na jižní straně je dochovaný gotický portálek s erby.

 

A to už jsme zpět na nábřeží a pomalu tlačíme kola do přístavu. Tady se nikde nesmí jezdit na kolech a porušení zákazu je velmi tvrdě pokutováno. Ovšem v přístavu mě naprosto uchvátila naprosto neskutečně krásná socha ženy, která nese na rukou dvě nahé, velmi pitoreskní postavy.

Ta žena je překrásná a co si budeme povídat. Jednoznačná plastika prsou, liposukce v pase a ten obličej taky určitě není bez zásahů. Ale vážně, je to něco úžasného a podle všeho, je to zároveň jeden z největších magnetů Kostnice.

 

Socha se jmenuje Imperia a je satirickou připomínkou kostnického koncilu z roku 1414-1418. Představuje svůdnou kurtizánu, jež má velmi hluboký dekolt a přes sebe přehozenou pelerínu. Ta je přepásána jen opaskem. Celá socha působí velmi eroticky, nádherně. Ve zvednutých rukou nese dva maličké nahé muže. Muž v její pravé ruce má na hlavě korunu a představuje krále a drží v ruce kouli, postava vlevo má papežský diadém a sedí se zkříženýma nohama. Není jasné, zda postavy představují portréty vládců v době kostnického koncilu, císaře Zikmunda a papeže Martina V. nebo zda mají obecně představovat světskou a duchovní moc. Sám umělec Peter Lenk, který Imperii vytvořil, je vidí jako nahé kejklíře, kteří na sebe nezákonně nasadili odznaky moci. Socha je vytvořena na motiv povídky Honoré de Balzaca z doby kostnického koncilu.

Symbolizuje tak odvěkou pravdu, kdo a co vlastně vládne světu. Jasně, je to samozřejmě žena, ale i tato 9 metrů vysoká socha odkazuje, nebo se opírá o historické pozadí. V době koncilu, který trval čtyři roky, žilo v Kostnici až 30 000 duchovních, knížat a jejich sluhů, kupců, řemeslníků a hostinských, kteří s nimi přijeli, vedle stálých obyvatel města. V té době mělo město něco mezi 5 000 až 7 000 stálými obyvateli.

A takové množství mužských samozřejmě přitáhlo množství prostitutek, které zde měly doslova žně. Jen zvolení papeže tenkrát trvalo 3 roky! A co si budeme povídat, mravnost během této doby určitě nevládla tomuto městu. Zapisovatel rady Ulrich Richental uvádí: „Veřejné kurvy v kurevských domech a ty, které si samy pronajaly domy a byly ve stájích nebo kde chtěly, jich bylo přes 700, bez těch’ tajných ‘, jich nechávám bezpočet. ".

Jeden takový dům ubytovával obyčejně kolem 30 prostitutek. Takže nejen ohromné množství duchovních s doprovodem, kteří zde po více jak čtyři roky žili v poměrně malém městě, ale ještě se sem vešlo poměrně dost kurtizán. Neuvěřitelné.

  

A už je čas vrátit se zpět. Pryč od turistického ruchu a projet se nádhernou krajinou kousek na Bodamským jezerem.

Zdenda zvolil krásnou cestu a opět jedeme lesy, loukami, vesnicemi a tak vůbec, je nádherný den a jízdu si vyloženě užíváme.

 

Maličko nás překvapil krátký úsek, kde je varování, abychom nechodili nikam mimo cestu a vedle nás se ozývá jakási střelba. Což není nijak povzbudivé. Ovšem horší byla jízda lesem.

Jednak po deštích byla cesta velmi rozmáčená, ale nejhorší bylo, když jsme museli přenést kola přes čerstvě vyvrácený strom a v tu chvíli se na nás vrhla mračna krvelačných komárů.

V životě jsme tak rychle kola přes strom nepřehodili a myslím, že za pár dnů projet lesem bude vyloženě životu nebezpečné.

 

Ještě bych jen dodala, že v Kostnici je hned u vchodu do starého města, kde je u brány Husův dům, veliké parkoviště i pro obytná auta.

Zde jsou ceny a jak jsme viděli, tak několik kontrolorů permanentně kontroluje všechny auta, jestli mají za oknem lístek od zaplacení anebo kontrolují v příručním počítači zaplacenou platbu po internetu.

Tady zrovna jeden nemá zaplaceno a hned je pečlivě několikrát fotografován a zápis kontrolora nevěstí nic dobrého.

Ale co je zajímavé a pokud by někdo potřeboval, tak se zde dá natankovat voda zdarma a vylít toaleta.

Parkovišť jsme viděli několik, ale všechna jsou placená a nemá vůbec cenu se snažit někde zaparkovat bez placení.  

Stojíme přesně jeden kilometr nad Bodamským jezerem a hned pod námi je báječné koupaliště a veliký kemp. Koupaliště je krásně udržované, spousta sprch, toalet, občerstvení a hlavně příjemná písčitá pláž pro dětičky.

 Travnatá plocha je tak velká, že nikoho neruší a každý si tu najde svoje místo. Cestou domů se jedeme ještě vykoupat, což je báječné. 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 44 km 

Údajně, kdo byl na Bodamském jezeře a nenavštívil Mainau, tak prý tam, jako u Bodamského jezera, ani nebyl, nebo tak nějak podobně.

Zkrátka, na Bodamském jezeru je povinností navštívit Kostnici a ostrov Mainau, což jsem nevěděla, a protože už to víme, tak jsme se holt na ten ostrov Mainau jeli podívat. Máme to od nás kousek, kolem 5 kilometrů, což je skvělé, protože ze včerejška jsem se ještě pořádně nevzpamatovala.

Samozřejmě, vyzbrojeni informacemi z průvodce, jinak by to snad ani nešlo ujíždíme na návštěvu ostrova, který „nikdo nesmí minout“. Maličko mě překvapila cena vstupného, 23 eur na hlavu, ale co se dá dělat, Mainau je zkrátka rarita, a to se zaplatit musí.

Takže, o co se vlastně jedná.

Mainau je ostrov kousek od Kostnice, je to ohromné arboretum s naprosto úchvatnou výsadbou.

Armáda zahradníků pečuje od jara o veliké množství rododendronů a pak celý ostrov rozkvete tulipány a všemi možnými cibulovinami a teď tu kvetou letničky a samozřejmě množství různých odrůd hortenzií. 

Na ostrov se vyplatí jít na celý den.

Děti nebudou zajímat kytky a stromy, byť by byly sebekrásnější, ale je tu veliký dětský park s jezírkem, kde se dá plout na voru anebo využít nějakou atrakci, kterých je tu hodně.

Jezírko je jen 60 cm hluboké. Samozřejmě, spousta laviček a stolků, takže děti si tu mohou nerušeně hrát a dovádět.

Malá minizoo je pro ně dalším lákadlem anebo, co se dětem hodně líbí je motýlí dům.

Motýlí dům je další zajímavost, kterou si samozřejmě nenecháme ujít. V závislosti na ročním období tu na poměrně malé ploše poletuje až 1000 motýlů 80 druhů.

Vysoká vlhkost a poměrně slušná teplota umožňuje téměř třetině druhů přirozenou reprodukci.

Moc hezky vyvedený skleník, kde se na chvilku ocitneme v pralese s vodopádem, jezírky, potokem a spoustou malých papoušků, kteří jen tak poletují kolem.

Abychom se mohli na motýli lépe podívat, je tu několik takovýchto krmítek, kde jsou napíchnutý pomeranče a banány.

 

Dál je tu samozřejmě zámek, kde stále bydlí majitelé a tím jsou švédští majitelé, proto na zámku vlaje Švédská vlajka. 

Pokud jsou majitelé doma, je vytažená nahoru. Celý ostrov včetně zámku a dalších budov patří Lennart Bernadotte. Dědictvími nakonec přešel na prince Lennart Bernadotte , hraběte z Wisborg , původně prince ze Švédska a vévodu z Småland .

 

Až do napoleonských válek a spojování malých německých lén patřil tento ostrov Řádu německých rytířů. Později, v roce 1853 koupil ostrov jako svůj osobní majetek velkovévoda Frederick I. z Badenu a palác postavený Řádu německých rytířů používal jako letní palác.

Na konci první světové války se Baden stal republikou s abdikací velkovévody Fridricha II na syna Fridricha I. Bývalý velkovévoda si ponechal svůj soukromý majetek včetně Mainau.

Když v roce 1928 zemřel bezdětný, přešel ostrov na jeho sestru Viktorii z Badenu , manželku švédského krále Gustaf V. A tady už se dostáváme k švédskému vlastnictví.

Po její smrti o dva roky později připadl ostrov jejímu druhému synovi princi Wilhelmovi, vévodovi ze Södermanlandu a následně jeho potomkům. Viktorie ostrov svému druhému synovi odkázala.

V roce 1932 dal kníže Wilhem ostrov Mainau svému jedinému dítěti Lennartu Bernadotteovi, který jej vlastnil až do roku 1974, kdy ostrov přenesl na nadaci .

Hrabě Bernadotte následně založil v roce 1991 Enterprise Mainau GmbH jako soukromý podnik pro správu ostrova ve prospěch Lennart Bernadotte-Stiftung .

Hrabě zůstal aktivní ve správě Mainau až do své smrti v roce 2004, ale jmenoval svou druhou manželku Sonju-managerkou a správkyní majetku.

Vdova, ona a jejich děti vedly nadaci i správcovskou společnost do roku 2007.

Od ledna 2007 Bettina Bernadotte, nejstarší dcera Lennarta a Sonji, řídí Mainau GmbH jako současná manažerka a s bratrem Björn Bernadotte.

Tolik asi k historii ostrova Mainau by stačilo a my se pomalu vracíme ke kolům. Kola máme připevněná na velkém prostranství před vchodem, kde je i stání pro autobusy a samozřejmě pro auta.

Jak osobní, tak obytná. Co se tady nedá všem upřít je veliká spousta parkovacích míst, ale jak říkám, všechna, absolutně všechna jsou placená a někdy hodně vysoko.

Dalo by se občas někam vrtnout a nacpat se do nějaké zastrčené mezírky, ale je to hodně složité a bude to vyložená náhoda. 

Jsme vlastně na kopci nad Bodamským jezerem a Zdenda tady objevil krásnou malou kamínkovou plážičku, spíše příjemný vstup do vody s vysekanou trávou, kde se dá lenošit a příjemně vykoupat. 

Jsme celý splavený a už jsme si nevykli sebou vozit plavky a ručník. Jenže, je ještě krásně a málo hodin, tak se jen smočíme a jedeme k autu vzít si deku, knížku a vracíme se zpět, protože v teple, které panuje, nemá cenu dřepět u auta, lépe nám bude u vody. Máme to necelý kilometr a na kolech jsme u vody za chviličku. Stahuje se k dešti, ale to je v pohodě, alespoň budeme moci vyndat centrálu a dobít baterky do kol.

Tak ještě poslední koupání a ujíždíme zpět. Víme, díky internetu, že by mělo po čtvrté hodině začít pršet. Možná se to o nějakou hodinku posune, ale na déšť to vypadá docela jistě. Zase, bude se hezky spát.

 

Zítra už odjedeme tase o kousek dál z příjemného parkoviště a laskavé náruče restaurace a její wifi sítě od které máme po několik dnů získané heslo. Tentokrát bylo heslo za pivo, které si Zdenda v restauraci musel dát, někdo se holt musí obětovat pro blaho všech. Takže opět budeme lovit připojení, kde se dá a já se budu courat s vkládáním cestopisu. Ale, neházejme flintu do žita, třeba se nám opět povede někde připojit.  

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Nastal čas přesunu na další místo. Cestou na kolech jsme zahlídli velké parkoviště v průmyslové zóně, kde bychom mohli stát spolu s kamiony.

Jak už jsem se zmiňovala, v okolí Bodamského jezera nemá cenu hledat místo na stání, aniž bychom platili. Všechna místa jsou placená, jakékoliv, byť sebemenší parkoviště je buď soukromé, nebo jen pro osobní auta, což my jsme taky, ale poněkud větší anebo, a to většinou s platebním automatem a armáda kontrolorů hlídá, zda mají všichni lísteček o zaplacení za oknem. A to není jen o tom, jestli mají lísteček za oknem, ale kontrolor se pěkně nakloní a studuje, jestli na lístku je správně čas versus platba.

Němci jsou na to navyklý a mají takové maličké kapsičky zevnitř přilepené na čelním okně a tam zastrkují lístek z platebního stojanu. Vyhnou se tak případnému zapadnutí lístku kamsi do útrob motoru ofukem předního skla a následnému problému s pokutou za nezaplacené parkování. Tak uvidíme, kde nakonec zaparkujeme. Zdenda v parkování mezi kamiony nevidí absolutně žádný problém, a protože na takovýchto parkovištích sám stál víc jak třicet let, nemá smysl, abych se já nějak stresovala. V plánu je výlet na klášterní ostrov Reichenau, UNESCO památka, zítra má celý den pršet, tak možná pojedeme ještě dneska. Nejdříve ale musíme natankovat vodu. Už jsem zde dávala tip na bezplatnou vodu v Konstanci, a tak tam jedeme.

Ostatně, máme to skoro při cestě a tak není problém zajet na servisní místo, zbavit se všeho co nepotřebujeme a jet dál. Zde jsou souřadnice místa a řekla bych, že je to široko daleko voda zdarma. Už jsme za vodu v Německu platili a obyčejně je to 1–2 eur za cca 10 min puštěného kohoutku, což nám dalo nějakých 80 l anebo je to za 100 l, jak kde. Ceny, doba a množství se dost liší a je potřeba netankovat na poslední chvíli, protože pak bereme vše, co je. Setkali jsme se s poskytovatelem vody v kempu, kam jsme si mohli z ulice zajet natankovat vodu, ale to byl vyloženě zloděj, protože tam si jezdili všichni hosté kempu pro vodu a ten chtěl dokonce 4 eur za 80 l!

Na parkoviště mě ohromně pobavila paní z obytky hned na kraji. Velká nová obytka nad 3,5 t a starší paní mě hned odpověděla na pozdrav, mile se usmívala, a protože několikrát vyšla z auta tak nešetřila úsměvy, a nakonec nám popřála šťastnou cestu a ještě zamávala, tak jsme jí oba dva mávali na rozloučenou, rozum mi to nebral, protože Němci v Německu neumí ani odpovědět na pozdrav, koukají jako vyoraná myš a tváří se jako když je nadloube. A najednou se někdo může strhat, to není normální. Samozřejmě, obytka má Nizozemskou značku. Holanďani jsou normálně srdečný a zvlášť tak daleko od domova. Paní zřejmě chyběla trocha srdečnosti, a protože docela určitě poznala, že jsme taky daleko od domova a že jsme veskrze slušný a příjemný lidé, tak jsme se zdravili jako o život.

To je jediné, co mi v Německu chybí, srdečnost. O Němcích se říká že jsou studený čumáci a je to většinou pravda. Ani větší děti neumí odpovědět na pozdrav, který vždy doprovodím úsměvem, spíše se koukají vyjeveně. Setkali jsme se s několika německými kolegy, kteří byli velmi příjemný, ale to bylo mimo Německo. Zkrátka, chybí jim jižanská srdečnost, upřímnost, laskavost.

Zdravení, byť zkrácené, pokývnutí hlavou, mávnutí rukou na pozdrav anebo se dát do řeči. Omlouvám se všem našim přátelům z Německa, ale tak to cítíme. Stačí trochu déle pobýt ve Španělsku nebo v Řecku, Itálii, a to nemluvím raději ani o Turecku, Albánii, pobaltských zemích, severských zemích, rozdíl v komunikaci je ohromný. Němci se se srdečností, se srdíčkem na dlani a úsměvem pro ostatní zkrátka nerodí.  

 

Maličká ostrov Reichenau je od nás pár kilometrů a na nic nečekáme a jedeme. Tři kostely, klášterní budovy a dalších deset budov na ostrově jsou označeny za kulturní památky mimořádné hodnoty.

Byly také zapsány jako celek na seznam světového dědictví UNESCO. Ovšem maličko mi uniká ohromné množství skleníků, které je všude kolem nás.

Dočetla jsem se, že je to docela boj, skloubit potřebu místních a ochranu památek a jejich okolí.

Proto byl vypracován jakýsi územní plán, co je ještě pod ochranou UNESCO a kde a co se může nově stavět. Největší problém je v tlaku místních na nové skleníkové plochy a že jich tu všude je.

Mám dojem, že snad u každého domu je ohromný skleník.

Všude se tu prodává zelenina v takovýchto domečkách, kde je několik bedýnek se zeleninou, cena a kasička.

Některé ceny jsou hodně vysoké, ale dá se koupit i celkem výhodně.

My si koupili maličké okurky hadovky a tři papriky.

V jádru je to drahé. Pytlíček okurek za euro a tři papriky druhé jakosti taky za euro, ale je to čerstvé a my je máme k dnešnímu obědu.

Ostrov je malý a projeli jsme ho, jak se jen dalo a jedem domů.

Zaparkovali jsme nakonec u prodejny s obytnými auty a z Lidl, který je kousek máme díky anténě internet.

Slaboučký, ale je.

Tak alespoň můžeme vložit dnešní den a Zdenda udělal večer moc hezké video z cesty.

 Video z dnešního výletu, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je: