Kolečko lékařů a nezbytných úřadů pokračuje a samozřejmě, užíváme si vnučky.

Timea je kouzelné miminko a už teď mohu říct, že se nám bude těžko odjíždět.

 

V tuto chvíli je nejdůležitější jednání v bance. Konečně se chýlí čas k mému vstupu do předdůchodu. Jak už jsem se zmiňovala, ženy do roku narození 65 jsou vinou chyby v zákoně diskriminovaný a jsou branné jako muž a samozřejmě, jak jinak, bezdětný. Ženy po roce narození 65 už mají podmínky stejné jako muž totožného věku, ale teď jsem měla už v předdůchodu být, ale tento instrument mohu využít jen na 3,5 roku. Nevadí, nicméně je potřeba převést důchodové spoření z jednoho pilíře do druhého a vyřešit můj podpis na dálku, který bude potřeba za tři měsíce, což doufám, budeme už zase na cestách.  Zároveň jsem převáděla naspořenou částku, a i sama sebe do jiné banky. S Komerční bankou jsem byla velmi nespokojená, jedná se o komunikaci, kdy základní informace jsem z nich musela páčit a několikrát urgovat, než se mi dostalo kýžené jednoduché odpovědi.

Coronavir nás stále nenechává v klidu a jen doufám, že budeme moci na začátku října odjet. Je to stejně úsměvné. Ve zprávách stále dominuje situace v republice kolik, kde je nakažených, lámou se rekordy v počtech na jeden den a pak si jdu koupit roušky do lékárny a pan magistr nejen že nemá roušku, ale hrabe se v pytlíku se spoustou roušek holou rukou, kterou od zákaznice přede mnou bral kovové peníze. Na upozornění, že by si měl vzít rukavice jen nevěřícně koukal, cože to chci. No, nevycházíme z údivu.

Pominu několik historek z přechodů pro chodce, kdy jsem měla co dělat, bezpečně přejít silnici a jednou jsem si vykoledovala hodně ošklivou nadávku jen pro to, že pán musel před přechodem zastavit a nechat mě přejít silnici. Podotýkám, že mě viděl hodně z daleka, nebylo mokro a na přechod jsem rozhodně náhle nevstoupila.

Pominu pár příhod, které se na sebe nakupili během několika prvních dnů, které mě vyloženě uzemnily. Holt, jsme zpátky v Čechách.

Domů jsme se vrátili strašně rádi, hrozně jsem se těšila na ty naše kopečky, hluboké lesy, řeky, ale tak nějak jsem zapomněla na to, jak tady dokáží být lidé nepříjemní, zlý a sprostý, a to se ani neodvažuji zmínit něco jako úsměv, poděkování a pozdravení.

Výlet s kočárkem okolo rybníku byl nádherný. Samotnou mě překvapilo, jak snadno jsme vklouzli do role novopečené babičky a dědečka a řekla bych, že nám to s kočárkem veskrze sluší.

Timi je spokojené a hodné miminko, které se už naučilo smát a my opět, po mnoha letech obdivujeme, jak se malé děti dokáží probudit s úsměvem na svět, na nás.

Za chování, uspávání v kočárku, za vše jsme okamžitě odměněni krásným úsměvem, který je u miminek nejkrásnější. Samozřejmě, teď je to překrásný čas, kdy se miminko ještě neodplazí, nevzdálí po čtyřech, nebo neodběhne do nejbližší louže a kdy nemusíme mít oči snad i na zádech.

 Zdenda měl v červnu kulatiny, ale na oslavu jsme čekali až s návratem. Takže všichni dostali nějaké dárečky, protože byly narozeniny, Vánoce, a tak jsme to oslavili všechno najednou.

Zítra jedeme do Fiat servis do Humpolce na výměnu rozvodů. Pak bude dávat Zdenda nové disky, nové brzdové destičky, nové oleje a filtry. Zkrátka, klasika. Jen ty rozvody budou drahé, ale jak mi bylo vysvětleno, jsou potřeba, a tak nediskutuji.

Fiat servis Rozkoš v Humpolci je náš domovský servis, kam se vždy už z cest objednáváme, pokud potřebujeme nějakou závažnější opravu.

Teď jsou to rozvody, velká výměna po sto tisících kilometrech. Tomuto tématu nerozumím a tak se nebudu pouštět do podrobností.

 Zdenda tradičně vymění brzdové destičky a tentokrát budeme mít i nové disky, které už jsou také potřeba, no a samozřejmě, všechny filtry a náplně. O tom napíšu více až Zdenda bude výměnu dělat.

 Přeji všem krásný den. 

Fiat servis Humpolec nás nezklamal.

Objednali jsme se hodně dopředu na výměnu rozvodových řemenů. Opravdu na nás čekali, byli připravený a vše klaplo jak mělo. Klínové řemeny se rozhodl Zdenda vyměnit v čase, kdy máme ujeto lehce nad sto tisíc kilometrů a bylo to opravdu potřeba. Samozřejmě, záleží na každém, kdo jak uváží, že je výměna potřeba. Jistě, je to 20 tisíc korun, nemalé peníze, ale než mít problémy na cestě, tak jsme je raději vyměnili.

Až když se sundají díly okolo, tak je vidět, jak jsou řemeny vytahané a výměna byla za pět minut dvanáct.

Opět se stahujeme k sestřence a Zdenda se pouští do velké výměny kotoučů, brzdových destiček a všech možných náplní a filtrů.

Opět, některá výměna byla už velmi potřebná,

jako brzdové destičky, některá preventivní a některá, protože to jednoduše našemu autíčku udělá dobře.

Stále se snažíme auto udržovat a mít v co nejlepší kondici a pokud mu dáme lásku a péči, tak se snad bude považovat stále za mladíka a odmění nás svou spolehlivostí.

Setkali jsme se s přáteli, které jsme poznali na ostrovech a další a další setkání, že vlastně ani nestíhám psát, co je nového. A pak, když už mám i něco málo sepsaného, tak není čas a možnost to vše vložit na stránky. Hlavně, nemáme teď internet.

Vlastně máme, máme ho hodně, ale nepoužíváme ho, protože máme stále španělský internet, což je krásných skoro 40 Gb za 15 eur, ale prozatím jsme stále jakoby ve Španělsku. Problém je v datovém roomingu, který můžeme beztrestně v zahraničí používat jen maximálně tři měsíce a my budeme ještě po odjezdu měsíc a půl ve Francii, než se dostaneme do Španělska, a to se ještě uvidí, jestli vůbec se nám to podaří. Uvidíme, kde nakonec strávíme zimu, ale situace nevypadá nijak růžově a je docela dobře možné, že nakonec uvízneme ve Francii.

Nicméně, abych se vrátila k problému s daty, kterých máme dost, ale nepoužíváme je, tak všichni operátoři považují dlouhodobé čerpání internetu v zahraničí za nadužívání a pak mají po třech měsících snahu internet zpoplatnit a samozřejmě, platba za každé giga je vysoká. Zkrátka, stále to není s internetem jednoduché.

Další setkání s přáteli, které jsme různě na cestách potkali a stále se setkáváme bylo naplánováno do Nučniček u Labe. 

Bohužel, zástupci Brna a Orlických hor chybí.

Zdravíčko jim nedovolilo přijet a tak je všichni zdravíme alespoň na dálku. Přátelé, moc jste nám chyběli, tak snad se příště sejdeme už zase v plném počtu. Krásné místo, kde je i stání pro obytky s výlevkou a kohoutem s vodou, ale hned kousek níž je další možné místo hned, pár kroků od Labe. No, co může být krásnějšího. Sedíme v křesílkách a povídáme kdo kde byl, co se komu kde stalo ať už hezkého nebo špatného.

Je to fajn. Jen mě maličko zamrzelo nedorozumění se spolumajitelem placeného stání, protože jsme původně měli stát výš, dál od řeky, na tom betonovém trojůhelníku, kde je stání pro obytná auta s výlevkou a vodou.

a my si vybrali místo přímo u řeky, kde není žádné omezení, žádný zákaz a hlavně,

nikomu jsme nevadili, nepřekáželi, a tak nebyl jediný problém.

Všechny pejskaře a kolisty jsme zdravili, chovali se slušně, nedělali žádné vatry přátelství, nebyli jsme hluční a hlavně, místo po nás zůstalo takové, jaké původně bylo, naopak, vysbírali jsme nějaké papírky a odhozené platové láhve od limonád a naše dočasné útočiště jsme zkrátka uklidili. Odjíždíme a nikdo neví, nevidí a nepozná, že tam stálo několik obytných aut.

Původně jsme byli domluvení, že pojedeme na návštěvu dalších příbuzných, ale telefonát nás zastavil kousek na cestě.

Vlastička volá, že Mirek má teploty, poměrně vysoké a neví, co se z toho vyklube. Samozřejmě, může to být Corona, ale taky jenom nachlazení. Je úžasné, jak jsou lidi zodpovědní a jak se obávají, aby případně nenakazili ty kolem sebe.

Samozřejmě, varování je nám milejší, než být v karanténě, ale půl roku domluvené a plánované setkání tím padá, což nás ohromně mrzí.

Nakonec se ukázalo, že opravdu šlo jen o nachlazení, niž vážného, ale to až později. My si projeli krásné Kokořínsko a hospoda u Grobiána nám poskytla noční azyl. 

  

Připojili jsme se k přátelům a společně jedeme směr Křivoklát na další setkání a tím je trénink na Guláš fest na příští rok.

Původně jsme se měli sjet na jiném místě, ale i tak se pořadateli Tomáši s Jitkou podařilo najít překrásné místo, tentokrát u Berounky. Kousek od nás je Karlštejn a hluboké lesy jsou všude kolem. Nádhernou zemi máme. Hodně lidí říká, že vůbec není nutné jezdit někam za hranice a courat po světě. Jistě, mají pravdu, máme v té naší zemičce krásně, ale bez poznání toho, co je za našimi humny by to bylo, nevím, jak to správně říct, asi chudé a myslím, že každé poznání v jakémkoliv oboru nebo lidské činnosti je obohacující.

Dost lidí si zakládá na tom, že nikam nejedou, protože se buď bojí cestovat ať už letadlem, běženců nebo z obav, protože se nedomluví nebo zkrátka nechtějí nikam daleko a pak zahlíží s opovržením na ty co stále někam jezdí.

Protože je jednoduše nezajímá, co je za dalším kopcem, za dalším městem, jaké jsou vesnice, jak se žije jinde anebo mají zdravotní problémy a nikam jet nemohou. Poznání ciziny, toho, jaké to je o kus dál je nádherné a všem bych z celého srdce přála, aby si prohlédli alespoň kousek Evropy.

Proto je krásné potkat se s lidmi, kteří mají stejně toulavé boty a pak vyprávění, kde, kdo byl, kde se co dělo nebere konce. Probírají se cesty tam a zpátky, probírá se, kde se hezky stálo, kde, kdo strávil zimu a mladší ročníky probírají kde byli na dovolené a kam by rádi příští rok jeli.

Samozřejmě, zkušených cestovatelů mají kolem sebe hodně, a tak je běžné, že se vždy strhne debata o zemi, která je zrovna zajímavá.

Vůbec není výjimečné, že jsou zde kolegové, kteří jezdí v obytném autě nebo karavanu od mládí a dneska jsou v důchodovém věku. Těm my nesaháme zkušenostmi ani po kotníky a vyprávění, jak si sami předělávali skříňové Avie na obytný vůz, mě stále uvádí v úžas.

V době, kdy já jsem ještě jezdila s dětmi na chatu, tak oni už brázdili Evropu po domácku vyrobených vestavbách.

Vše se povedlo, sluníčko svítí jako o život, guláš byl vynikající a krůta se přímo rozpadala. Byla lahodná, křehoučká a šťavnatá.

No a my zase jedeme o kus dál.

 

Málem bych zapomněla vážené čtenáře upozornit na dvě zajímavá stání a jednu ukázku praktického řešení přípravy kávy nejen na cestách.

Když jsme jeli na sraz za přáteli na Křivoklát, jeli jsme Kokořínskem. Malé území plné pískovcových skal, dolů a nádherné přírody. Tady se můžeme toulat zapomenutými roklemi, které nesou názvy jako Jestřebický důl, Kravský důl a jiné, pak tu máme rokle jako Kraví rokle, Boudecká rokle a několik vrchů, jako Čapí vrch, kde je nádherný výhled do dáli ale vše korunuje, dominuje, Kokořínský důl.

Pokud přijedeme od Dubí, spadneme do Kokořínského dolu u ikonické restaurace v obci Ráj, V ráji. Nad námi je Romanovská hájovna, ale my pokračujeme dolem směrem na rybník Harasák. Cestou mineme Pokličky, velmi zajímavý pískovcový útvar. Pískovcové homole na jejichž vršcích balancují ohromné pískovcové plotny, pokličky. Jen mě udivilo, jak se okolní les rozrostl, zmohutněl a vytáhl, že Pokličky už nejsou od silnice vidět.

Pravda, dlouho jsem tu nebyla. Tady je stání i pro obytná auta zpoplatněné 100.- Kč na 24 h, což mě připadá velmi rozumná cena a místo je skvělé jako výchozí bod na výlety ať už pěšky nebo na kolech. Platební automat a místo pro několik obytek a osobních aut. Tady nám pomůžou Mapy cz, kde se mi ukázalo několik nádherných tras, což jsem netušila.

Rybník Harasák je v létě skvělým místem na koupání a jak je vidět, i tady se buduje, rekonstruuje a opravuje. Když se ve vzpomínkách vrátím o nějakých 35 let zpět, tak zde byl velký dřevěný bufet, kde to žilo, kde se setkávali čundráci s teletinou na zádech a hrálo se na kytary, lezci po skalách, kteří měli v rohu bufetu hromadu kletrů z kterých vykukovaly lezecká lana a celý večer se řešilo, která cesta na okolní věže nebo okrajovky je náročnější a pak tu byla vždy skupina turistů s batohy nebo s nepohodlnou krosnou a s karimatkami po stranách.

Tam se zase plánovalo, kam se půjde spát, který převis je jak pohodlný a kam se půjde druhý den. Zkrátka, Harasák byl cílem mnohých a pak přišla revoluce, restituce a vše začalo nepochopitelně chátrat.

Bistro se zavřelo, prvorepublikový hotel se zavřel, chatičky se zavřely a bazén s pramenitou vodou i v létě příšerně studený, zpustl. I tady je placené parkoviště, přímo u rybníka, ale my jeli dál. Restaurace U Grobiána je další ikonickou a tradiční zastávkou. Restaurace se maličko změnila, ale funguje a funguje skvěle.

Najeli jsme na velké parkoviště a po dohodě s obsluhou zde zůstáváme na noc. Samozřejmě, nahrnuli jsme si to nejdříve na prosluněnou terasu a pak se přesunuli dovnitř.

Takže, nějakou útratu jsme udělali, ale zavírací doba v 21 h nás právě včas zahnala na kutě.

 

Dalším skvělým místem je nábřeží pod Mělníkem. Těsně, než vyjedeme k zámku, hlídáme odbočku na nábřeží a tady máme naprosto skvělé, veliké parkoviště, kde můžeme stát.

Velmi bedlivě jsme hlídali zákazové značky, které tady nejsou a místo je to skvělé nejen na rybaření, posezení, přespání a koupání, ale i jako výchozí místo pro návštěvu zámku. Také toto místo mohu doporučit.

Klid, pohoda, čisto, popelnice, toaleta a spousta místa.

 

Velmi zajímavá ukázka řešení přípravy vynikající kávy na cestách. Kolegyně a přítelkyně Lenka Šestáková pro nás na setkání pod Křivoklátem připravila zajímavou ukázku novinky, která by se milovníkům kávy mohla hodit. Jedná se o kávové taštičky, prodávané v několika druzích a různě silných náložích velmi kvalitní kávy

Můžeme si dopřát silnou kávu anebo slabší, v několika příchutích a druzích. Taštičku vyjmeme z vakuovaného obalu, takže je stále čerstvá, odtrhneme perforovaný vršek a posadíme za ouška na hrnek. Vroucí vodou zalejeme mletou kávu uvnitř a necháme překapat.

Můžeme použít málo vody a pak i ze silné kávy získáme velmi silnou kávu anebo použijeme vody více a pak máme kávu slabší. Kapsička vyjde zhruba na 20.- Kč a lze jí objednat na internetu. Mohu jen potvrdit, že káva má vynikající chuť.

Takže to bylo pár tipů z posledních dnů, na které jsem úplně zapomněla.  

Ano, ano, i my jsme přišli o střešní okno. Chvilka nepozornosti a okno nám odlétlo do dáli. Stáli jsme u dcery na okraji Prahy a přihnala se bouřka s velmi silným větrem.

Okno nebylo zajištěno, ale jen zavřeno, což Zdendu zmátlo, protože se domníval, že je okno zavřené a byli jsme v klidu. Tak nás nechala večerní bouřka s následným prudkým lijákem a větrem na úrovni vichřice absolutně v klidu.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme přišli večer domů a naše střešní okno leželo vedle dveří. Nějaký dobrý člověk ho zřejmě našel a položil nám ho tak, abychom okno hned našli. Samozřejmě, matrace je mokrá, pověsila jsem deku do sprchového koutu, z které čůrkem tekla voda. Průšvih jako hrom.

Chvilka nepozornosti a o noční zábavu je postaráno.  Zdenda nasadil okno a aby nám neodlétlo, tak ho ještě přitáhl drátkem k rámu. Vydolovali jsme z útrob garáže plážovou deku s folií proti odření, systém dek do křesla a velkých osušek a na tom všem jsme nějak přečkali noc.

Naštěstí druhý den bylo sluníčko a teplo, a tak se Zdendovi podařilo vysušit matraci a deku a večer už bylo vše v pořádku. Nové okno za téměř čtyři tisíce hned nainstaloval zpět a vše už je v pořádku. Jen musel Zdenda prohodit vnitřní límec okolo okna.

Nové okno má okraje hranaté a my je máme všechny zakulacené. Pořádně přetěsnit a můžeme si oddechnout, katastrofa je zažehnaná.