10.8.2020 Arrieta - Lanzarote - Kanárské ostrovy

Stále jsem ve skluzu, nějak nestíhám psát co se nového událo, ale asi je to i tím, jak se nám čas na ostrovech krátí, jak se datum odjezdu přibližuje, tak se mi zkrátka nechce sedět doma a psát a jsem raději venku.

Kdyby tak šlo nějak to sluníčko do sebe naakumulovat a pak postupně, pomaličku, polehoučku odčerpávat. Arrieta je klasická malá vesnice, městečko u východního pobřeží ostrova, kde je hlavně spousta malých domků, které jsou klasicky bílé a krásné. Jistě, jsou tu i nějací turisté, ale těch je tady málo, téměř všichni jsou místní, a tak nějak všichni jsou v pohodě.

Ráno kolem nás chodí spousta žen na kondiční chůzi, běžci, kteří běží někam do dáli a všichni zdraví, nebo alespoň odpoví na pozdrav. Tady se zkrátka zdraví. Možná je to tím sluníčkem, nebo spoustou čerstvých ryb, nebo oceánským vzduchem, nebo já nevím čím, ale i když je tu teď docela problém se zaměstnaností, s malým počtem turistů, s větrem, který znemožňuje kloudné pěstování čehokoliv, zkrátka i když tu mají docela velké problémy, tak stejně dokáží vydolovat pro druhého úsměv a pozdravení.

To mi bude hodně chybět. Pak je otázka, jestli nezvážit své budoucí plány, ale na to je ještě hodně času. No, ono toho času až tolik není, pokud uvážím, jak strašně rychle uteklo téměř šest let, které máme už za sebou. Je to až neskutečné, jak ten čas rychle letí až mám pocit, že s přibývajícím věkem zrychluje.

Zdenda na molu rybaří, a tak jsem si beru jen knížku, pití a deku a trávíme spolu krásný den. Samozřejmě, koupání v oceánu, v zátoce je něco na co také budu hodně, hodně dlouho vzpomínat.

Krásně teplá čisťounká voda, malé vlnky, zkrátka, paráda a když k tomu přihodím, že Španělky jsou zvyklé se opalovat nahoře bez, tak to už vůbec nemá chybu. Jen si beru s sebou rezervní spodek od plavek a převlíkám se vždy do suchého.

Když jsme se po zrušení výjimečného stavu rozhodli, že máme ještě dost času na zbývající ostrovy a že se v srpnu vrátíme do Čech, tak to byla polovina května a před námi skoro tři měsíce a zdálo se nám to strašně dlouhé, daleko a mysleli jsme si, co máme před sebou času.

Pane jo, a ten pocitově nekonečný čas třech měsíců je už za námi a my už máme před sebou jen trajekt na pevninu a cestu do Čech.

Je čas vydolovat z útrob tiskárnu a vytisknout si lodní lístky, loděnky, plavenky a tak dál. Při té příležitosti rovnou oskenovat to co potřebujeme na uložení do archivu. No a pak nemáme být přetížený, když sebou taháme kde co.

Teď jsme hodně těžký, protože sebou ještě vláčíme několik barelů koupené pitné vody zároveň s plnou nádrží místní vodou a už pomalu nakupujeme i dárečky a ono je to jedno s druhým, zkrátka, máme těžkou nadváhu. Kdyby nás vážili při vjezdu na loď tak nevím, co bychom dělali. Takže ano, cesta je sem poměrně drahá, ale pokud si můžeme dovolit tu strávit alespoň dva měsíce, je to už zase o něčem jiném.

Poznali jsme tu hodně lidí, kteří sem jedou trávit zimu v obytném autě, vestavbě nebo jen v pronajatém apartmánu a jednoznačně mohu říct, že to nejsou vyhozené peníze. Ze srdce bych přála všem, kdož můžou, aby sem jeli a prožili na nějakém ostrově čas kdy v Čechách je doba zimních plískanic, dešťů a sněhu, šedé olověné oblohy, v pět hodin odpoledne už je tma a my máme na sobě několik vrstev oblečení, na hlavě kulicha a na rukou rukavice.

Ale co si budeme povídat, ono, když vysvitne sluníčko a celá zem je zasypaná sněhem, který jiskří a chroupe pod nohami, tak je to taky nádhera. Zkrátka, všechno má svoje kouzlo a je jen na nás, kterému tomu kouzlu propadneme a hlavně, nikde, ani tady není vše jen růžové. Každá mince má rub a líc a očekávat jen superlativy, jen těžkou pohodu, by bylo hodně ošidné.