Další dva deštivé dny jsou za námi.
V neděli, jak jsem se již zmiňovala, jsme se jeli podívat na kostel, který je na naší cestě podél pobřeží a tou je i známá svatojakubská poutní cesta do Compostely.
My jsme docela náhodně na tuto zajímavost narazili a už několik dnů u nás doma probíhají rozepře, jak to vlastně s tou cestou do Compostely je.
Už víme, že můžeme zdolat jen posledních 100 km z celé cesty pěšky anebo 200 km na kole, víme že musíme mít jakési sešitky poutníka, kam dostaneme razítko z místa, které je na poutní cestě, pokud ovšem najdeme ono místo, kde razítko získáme.
Zdenda, když se koukl do mapy, tak s naprostou jistotou prohlásil, že vlastně už jsme téměř ve všech městech, kudy nějaká trasa vede byli.
No a tady je vlastně jádro sváru, protože já se domnívám, že nelze skákat z jedné cesty na druhou, protože jsou většinou od sebe značně vzdálené a vůbec, zkrátka domnívám se, že si nelze vypůjčovat místa z okolních tras jen abychom jako by cestu splnili.
Jsme ateisté, a tak je to stejně pro nás irelevantní, ale jako cíl cesty je to zajímavé. Jak jsme se už dočetli, je spousta cestovatelů, kteří podnikají cestu s batohy na zádech jen pro to, aby si jí prošli, když ne celou tak alespoň kousek. Všichni píší o neuvěřitelné atmosféře mezi cestovateli, skvělé pospolitosti v místě odpočinku. Většinou jsou to fary nebo obecní ubytovny, kde za pár eur, ale i zadarmo se dá ve vlastním spacáku přespat. Já jsem jen z legrace navrhla, že když můžeme jet 200 km na kolech, tak bychom třeba mohli jet 300 km v obytném autě, aby to bylo počítané.
Kostelík, o kterém je řeč je vlastně bývalý farní kostel a řekla bych že nijak zvláštní, jen, tudy vedla poutní cesta a pokud jsem četla dobře, tak nic dalšího tu není zajímavého.
Kostel, vlastně, to co z něj zbylo je jen původní zvonice, je zavřený a tak jsme ho jen obhlídli z venku a jedeme dál.
Ostatně, stejně zase začalo pršet a v dešti je lepší sedět ve vyhřátém autíčku.
Celý tento kus země je ve znamení ohromných borových lesů, které se permanentně kácí a obnovují.
Tak tu máme vedle sebe maličký, čerstvě vysázený borovičky,
pak les před pokácením, neprostupné mladé borovice, zkrátka, celé území je systematicky obhospodařováno a to, velmi pěkně.
Noc na dnešek byla příšerná. Stáli jsme na velkém parkovišti kousek od moře, ale neskutečný vítr s námi lomcoval a vlastně, celé odpoledne prší.
Potoky vody se na nás valí a déšť večer nabral na intenzitě.
V noci jsme sjeli trochu níž, aby nás kryl val s pěší zónou, jinak bychom se nevyspali. Hektolitry vody, které nám buší do stropu nezmírníme, ale vítr maličko ano.
Jak tak koukáme, stojíme tady tři obytky a vlastně jsme se v průběhu noci, postupně, všichni přemístili do nejnižšího bodu parkoviště.
Poprvé v životě jsem viděla tolik mořské pěny, která v ten správný okamžik a při tom správném poryvu větru letěla nad zemí.
Za chvíli opustíme oblast Francouzského Baskicka a vjedeme do Španělského Baskicka. Baskové jsou zcela jedinečná entita, a tak si něco maličko o této menšině řekneme.
Baskové (baskicky Euskaldunak, španělsky Vascos, francouzsky Basques) jsou obyvateli středoseverní části Španělska a jihozápadního cípu Francie při Biskajském zálivu. Většina jich je soustředěna v autonomním společenství Baskicko, kde jich žije něco přes 2 miliony.
Baskové jsou pravděpodobně neindoevropského původu. Někdy bývají Baskové označováni jako autochtonní obyvatelstvo, jindy – na základě společného jazyka, baskičtiny – také za národ; to je ovšem i v samém Baskicku sporné. Existují jak baskicky hovořící lidé považující se za Španěly či španělskojazyční Baskové, tak radikální baskičtí separatisté. Baskové jsou známí svou odlišností od svých sousedů. Liší se jak geny, tak jazykem.
Baskové jsou také považováni za poslední původní praobyvatele Pyrenejského poloostrova, možná i Evropy. Baskičtina není příbuzná s žádným evropským jazykem. Nicméně vlastně celou svojí historii Baskové bojují o nezávislost ať už s Akvitánci za vlády Římanů nebo s Maury a později s kastilskými panovníky. Zkrátka, Basky nikdo nechtěl uznat, až se vytvořilo v moderní době několik politických stran, které všemožně bojovaly a bojují o nezávislost, včetně nám známé ETA. Po skončení druhé světové války Franco na Basky tvrdě udeřil. Během násilných akcí přišlo o život až 21 000 lidí. Fašistická vláda zakázala používání baskičtiny a na udržování veřejného pořádku dohlížely milice. To vyvolalo další napětí.
K nejlépe organizovaným hnutím náležela organizace Euskadi Ta Askatasuna, zkráceně ETA, která úspěšně realizovala atentát na pravděpodobného Frankova nástupce admirála Blanka. Později přešla ETA k teroristickým útokům. Organizace má na svědomí desítky útoků. Po přechodu k demokratické společnosti nová španělská ústava zaručila Baskům omezené právo na autonomii. Mají vlastní parlament, daňový systém i policejní složky. Baskičtina se vyučuje na školách a konkrétně zde ve Španělsku je španělština až jako druhý jazyk.
Vjíždíme do Španělska a první co musíme udělat je, najít lacinější naftu. Ve Francii je cena poněkud vysoká a
na Francii zcela běžná,
ale hned za hranicemi je už cena mnohem příjemnější. Máme aplikaci v telefonu na hledání čerpací stanice a mnohdy se opravdu vyplatí si kousek zajet stranou od našeho směru.
Ovšem občas se i benzínka vzdálená jen 3 km od nás může zdát velmi vzdálená a cesta k ní se může změnit ve slušnou bojovku.
Jen pár desítek metrů od hlavní silnice nás navigace vede prudce do kopce a během chvilky jsme na silničce někde vysoko v lukách.
Tak a tady jsme už v domnění, že jedeme k někomu domů na dvůr. Ještě chybí na konci cesty, někde za barákem hromada hnoje a v ní zapíchnutý vidle.
K našemu údivu cesta pokračuje dál a my si naplno užíváme pravého nefalšovaného španělského venkova.
Padák dolů a jsme v jakémsi areálu, kde skutečně je veliká čerpací stanice a mají pro nás naftu za krásných devadesát centů.
Tankujeme 75 litrů a to už je úspora, která se počítá.
A už jsme dojeli do velkého města San Sebastián, které si jen projedeme.
Tady je zcela evidentně nošení roušek povinné všude a všech.
Zkrátka, nikdo není bez roušky, to znamená, i když jde sám po ulici, což ještě nikde na naší cestě nebylo. Jen v obchodech ano a v centrech historických měst, ale na ulici jsme chodili bez roušky, samozřejmě v patřičné vzdálenosti od ostatních spoluchodců.
San Sebastián jsme si chtěli maličko prohlédnout, ale nikam nepůjdeme. Zatím jsme si ho jen projeli a zítra, až pojedeme dál, tak si ho ještě jednou projedeme. Nemá cenu zbytečně riskovat. Přeci jenom, je to ohromné město a my si počkáme na něco menšího a pěknějšího.
Původní parkoviště, které měl Zdenda vybrané je na špici města a díky vysokým vlnám je celé parkoviště uzavřené a vjezd hlídá policie.
Tak jedeme na oficiální stání u velikého stadionu, kde je i výlevka a voda zdarma.
A hlavně, je tu klid, sice jsou stále přeháňky, už nám několikrát opět pršelo, ale nefouká vítr a to je v tuto chvíli nejdůležitější.
Video ze dne 27.10.2020 - klikni na tento odkaz.
Trasa 25.10.2020 : 40 km
Trasa 26.10.2020 : 88 km
Trasa 27.10.2020 : 68 km