Včerejší den byl ve znamení hledání nějaké, jakékoliv internetové sítě, která by nás k sobě přichýlila, zato servisních míst je tu nepřeberně.

Tak jak jsme byli zprvu nadšeni volným internetem poskytovaným v Baskicku, tak v Asturii mohu mluvit o vyložené lakomosti.

Už týden jsme nenarazili na kloudnou síť a pokud jsme měli heslo, tak se nám nepodařilo zastavit. Ale o internetu na cestách jsem už toho napsala až hrůza, a tak nemá cenu omílat donekonečna to co nelze změnit.

Ovšem včera se dobrá věc zdařila a naprosto náhodou jsme našli připojení v průmyslové zoně odkud si a tak jsme strávili celé odpoledne až pozdě do večera Zdenda vkládáním videí na YouTube a já následně do cestopisu na stránky včetně odkazu na videa.

Já jsem vlastně vkládala několik posledních dnů. Úderem deváté večer jsem vše dodělala a také, úderem deváté kdosi vypnul internet a máme po legraci.

Rozhodli jsme se, že mezi halami spát nebudeme, Zdenda měl pro nás připravené skvělé místo u vjezdu do přístavu, a tak jsme se večer přesunuli jen o kousek dál.

Stojíme sami na širokém nábřeží a je tu krásně. Zdenda si maloval, jak půjde na ryby, jen pár kroků od auta, já si sednu na sluníčku do křesílka, ale policie nám všechny plány zhatila.

Kolem desáté přijeli, slušně zaklepali a že tady stát nemůžeme, ale hned vedle nás přes kopeček je velké parkoviště a odtamtud je to kousek sem na rybaření. Poděkovali jsme za upozornění, slíbili, že hned odjedeme a policie odjela.

Pravda je, že nejsme v žádném zákazu, nic jsme neporušili, a tak oni ani nemají důvod na nás být zlí.

Přejeli jsme na veliké doporučené parkoviště, které je hned u ohromné pláže a skutečně, hned za dunou je nábřeží, kde jsme stáli. Ale jedeme dál, sem jsme si jen zajeli okouknout parkoviště, ale je to takové nijaké.

Ohromná parkovací plocha, která bude v létě nejspíše plná aut, ale kam se určitě pohodlně vejde spousta obytných aut.

Pláž je skutečně jen pár kroků. Vracíme se na internet, protože Zdenda si musí v Číně objednat náhradní díly na droníka.

Je to stejně hloupé. Prodejců dronů je na vidle, ale nikdo se nezabývá servisem, nebo prodejem náhradních dílů.

Ani dovozce Maviců, poměrně hodně drahých dronů, kterých už se prodala v republice spousta se servisem nezabývá.

Ano, oni servis zajistí, ale stylem, pošlete nám rozbitého drona, my ho pošleme do Německa do servisu a pak Vám ho pošleme zpět.

Samozřejmě, s patřičným navýšením, kdy zaplatíme veškeré zasílání tam a zpět a to ani nespekuluji o ceně servisu.

Dokonce i hlavní dovozce nám v servisním oddělení doporučil, koupit si náhradní díly v Číně, protože oni je zkrátka nemají.

Díly máme objednané a můžeme jet dál podél pobřeží, zase jen kousek, do městečka San Esteban, které není ničím zajímavé, jen že je maličké, hezké, barevné a na konci pobřežní silnice je jak jinak, molo a spousta rybářů.

A nejlepší na tom je, že je tu internet z mariny a poměrně slušný. Teda přes zesilovací anténu. Ta se nám už opravdu vyplatila a nebýt jí, mnoho možností by nám zůstalo nedostupných. Ale stejně mě to ranilo. Tak my, jak blbci stojíme v průmyslové zóně vedle hlučících hal a pak máme skvělý signál na konci města, kde nikde nikdo není. Jako blbci stojíme u Burger King, než otevřou a pustí internet, protože venku je strašně slabý signál, aby nás obratem vyhodili, protože prodávají jen do aut a uvnitř, ani venku nikdo nesmí sedět, jak pitomci jezdíme krokem po městě a marně hledáme signál pomalu z každého zavřeného hotelu a pak ho máme jako za odměnu, za snahu a vytrvalost.

Já jsem si v pohodě dodělala součet měsíce a Zdenda šel rybařit. Tady je na břehu spousta rybářů, ale je pod mrakem a ochladilo se, což jim, jak to vypadá moc nevadí. Já bych nemohla takto rybařit.

Celé odpoledne čekat na nějaký záběr a za mnohahodinové čekání, nahazování a čekání být odměněna jednou rybou?

Tak to by nebylo nic pro moji trpělivost. Předpokládám, že po hodině bych pruty naházela do vody a odkráčela do nejbližší prodejny ryb.

Pokud bych tolik o tu rybu stála. Faktem je, že nakonec i Zdenda byl za hodiny strávené u vody odměněn pěknou rybou.

Tak sláva, ještě by to chtělo jeden úlovek a budeme grilovat.

Dneska je už 2.12, Zdenda odešel na ryby v 10 h s tím, že do jedné přijde, naobědváme se a pojedeme dál. Je 15 h a Zdenda nikde. Tak velmi vážně pochybuji, že někam ještě dneska pojedeme.

 Včerejší trasa do Avilés byla: 28 km

Po dvou dnech strávených na molu, dvou ulovených rybách a počasí tak nějak nic moc, odjíždíme zase o kousek dál.

Dneska to bude dálková, okolo 20 km. Přejíždíme opravdu jen kousek do vedlejšího městečka u pobřeží, které se pyšní krásnou polohou a jak píše průvodce, má to být jedno z nejhezčích rybářských městeček. No, uvidíme.

Každopádně, alespoň na chvíli se ukázalo sluníčko a my si můžeme ještě jednou, při odjezdu prohlédnout San Esteban bez podmračené oblohy.

Jsem ostuda, mohla jsem se tam jít kouknout, když Zdenda rybařil, ale opravdu nebylo nijak valně a foukal studený vítr a vůbec se mi nikam z vyhřátého autíčka nechtělo.

Tak jsem si četla, dodělala leccos do stránek, přidala nějaké receptíky, dodělala jsem měsíční účet za to naše slavné cestování a tak podobně.

Když je volná síť, tak jsem dohnala nějaké komunikační resty a taky, koukla jsem se, jak si stojí trh s nemovitostmi. Už se pomaličku, polehoučku chystáme na zaparkování někde tam u nás a pak je dobré vědět, jak se pohybují ceny pozemků anebo domů. Pomalu se nám chýlí čas, a tak už plánujeme a plánujeme, což je také potřeba.

 

Vyjeli jsme maličko do kopce a jedeme jen přes ostroh do vedlejší zátoky, která nám nabízí skvělé parkoviště přímo v přístavu.

Kupodivu, je to tady značené jako stání pro bydlíky a podle Google maps je tu v létě spousta obytných aut. Maličké městečko Cudilllero je opravdu nádherné a jakoby se zakusuje do rokle nad mořem.

Mnohým by se to nemuselo líbit, asi tak jak nám napsal kolega, protože mu města připadají na našich fotkách prázdné.

Ano, jsou prázdné z několika důvodů. Prvním je, že na výlet obvykle chodíme po obědě, nebo kolem poledne, a to už je čas siesty, kdy prodejny jsou zavřené a pokud vůbec mají na dveřích otevírací dobu, tak otevírají až třeba v 16 nebo v 17 h a to už jsme obvykle zpět.

Dalším důvodem je, že restaurace mimo sezonu se otevírají hodně často až odpoledne, takže vidíme, že spousta restaurací bude mít otevřeno, ale později. Dále, restaurace jsou nyní otevřené, ale s omezeným provozem. Zatím se nesmí sedět uvnitř, můžeme sedět venku u stolečků, na terasách, ale uvnitř ne, což zase znevýhodňuje provozovny, které nemají terásky a ani sezení venku, ale víme, že hodně mají otevřená okénka a lidi postávají venku, ale až v pozdějších hodinách.

Dalším důvodem, proč tu nejsou lidé, je absence turistů a hlavně, jedeme podél Atlantiku, což je veskrze chladnější oblast než východní pobřeží a tak, pokud tu turisté jsou, tak jsou u Středozemního moře a v týdnu se moc necestuje.

To o víkendu je situace maličko jiná. Španěláci vytáhnou bydlíky a jedou někam, kamkoliv, ale jedou, a to se pak stání maličko zaplní.

Hodně se nás kolegové ptají, jaké jsou tady, na tomto západním pobřeží pro obytná auta podmínky. Obecně bych řekla, že nyní jsou podmínky skvělé snad všude.

Nemáme zprávy z východního pobřeží Španělska, ale pokud bude někde plněji, tak rozhodně tam, protože když už někdo jede na zimu do Španělska, tak docela určitě tam. Na druhou stranu, západní pobřeží je podle mého soudu opravdu překrásné.

Zkrátka, je tu vše, co máme rádi. Malebná městečka, vesnice, spousta zeleně, plno krav, ovcí a koní na pastvách.

Hustá jasně zelená tráva na pastvinách, ohromné množství možností na parkování a nepřeberně servisních míst s vodou zdarma. Můžeme se procházet po plážích anebo obdivovat rozeklané útesy.

Můžeme se kochat historií, architekturou, zkrátka, každý si tu může pro sebe něco nalézt. Jen chtít. Je pravdou, že počasí je v této době vrtkavé. Teď nám pro změnu zase prší, ale byly překrásné dny. Je to jako na houpačce, hezké dny střídají podmračené, deštivé, slunné, od všeho něco.

V noci je kolem 12–15 °C, jen v horách ve vnitrozemí jsme měli na nule, ale to bylo v horách a spali jsme ve 2000 m, ale u moře, na pobřeží je příjemně, chladněji, ale příjemně.

Přes den máme 18–20 ve stínu a na sluníčku už je to na opalování. Dneska bylo kolem 18 °C, ale pak s zatáhlo a přihnal se poměrně chladný vít. Takže pocitová teplota byla u mne mnohem nižší, než byla skutečná, a tak nasazuji rukavičky, protože mám tradičně zmrzlé ruce.

Ale to je stále dokola, nasadit rukavice a po pár minutách je svlékám. Nakonec vysvitlo na závěr procházky po Cudillero sluníčko, a to je peklo. Téměř okamžitě bychom mohli jít jen v tričku s dlouhým rukávem.

Než jsme přišli zpět, tak přijel kolega z Francie. Ten za sebou táhne podvalník se čtyřkolkou, skútrem a na tom všem má na konstrukci jakýsi člun no a druhý kolega, Španěl tu není, ten si jen tady odložil auto.  

Večer nás tradičně přijela zkontrolovat policie, ale už víme, že je to jen o tom, jestli je vše v pořádku.

Zastaví, chvíli se koukají na přístav, okouknou a jedou dál anebo, jen krokem projedou, okouknou a jedou pryč. Ještě se nám snad nestalo, abychom někde stáli a policie tam nepřijela.

Snad vždy policie státní nebo městská přijela na kontrolu pořádku na parkovišti, ale nikdy nás zatím nikdo nekontroloval, nebo se nevyptával, co a jak a kdy a nač. Zkrátka, nikoho nezajímáme, pokud dodržujeme pravidla hry.

A ta jsou pro nás jen zákaz nočního vycházení a nošení roušek, stále a pořád a samozřejmě, nestát na místech, kde je zákaz.

Ale i pokud se nám podaří zákaz parkování porušit, jen díky tomu že značku přehlídneme, tak policie není nijak zlá a vždy se snaží nás velmi slušně, decentně a profesionálně vypakovat, a ještě doporučí vhodné místo pro nás. Takže, jedním slovem, západní pobřeží předčilo veškerá naše očekávání.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 15 km 

Je vyloženě hnusně! Celou noc lije jako z konve a v noci nám na střechu bušily kroupy. No, považme, jsme u Atlantiku, bylo mi slibováno teplo, sluníčko, sice větrno, ale jinak paráda a my měli na střeše bílé, ledové kroupy!

O teplotě venku raději ani nemluvím.  Zdenda několikrát přeparkoval, protože vítr se točil a my ho chtěli dostat do čela auta, aby nám obal na kola nedělal v noci hluk hned u hlavy. A při té příležitosti jsme přišli o modrý kýbl na vodu. Měli jsme ho pod výpustí na špinavou vodu a říkali jsme si, až ráno budeme odjíždět, nesmíme na kýbl zapomenout! No a jak jsme manévrovali, tak jsme samozřejmě na milý kýbl zapomněli a elegantně ho přejeli. Takže mám po kýblu. Říkala jsem si, že kdybychom si byli bývali koupili za pár korun obyčejný černý kýbl v Bauhausu za 25 Kč, tak ten by to určitě vydržel. Tak si holt budu muset dokoupit další modrý anebo budu mít jen jeden a ono to nejspíše taky půjde. 

Dlouho nám trvalo, než jsme se rozhoupali k odjezdu. Od božího rána leje, a to tedy že velmi vytrvale. Je nádherných 5 °C, co víc si přát.

Jedeme do vedlejšího městečka, které má být hodně podobné Cudillero, akorát o něco větší.

Cestou máme dva majáky a jednu vyhlídku, což by mohlo být nádherný, ale velmi se obávám, že díky počasí to žádná hitparáda nebude.

Poctivě jsme oba dva majáky našli a dojeli k nim, ale díky počasí si to ani nijak valně nevychutnáváme.

První maják je Faro de Cabo Vidio, vyhlídka Castaněras a druhý maják Faro Busto. Pod námi bouří oceán a jak jsme zjistili, tak vlny jsou 6 m vysoké, což se z výšky až tak nezdá, ale pravda to bude.

Fouká protivný ledový vítr, a tak místo kochání a nasávání slaného oceánského vzdoušku,

jsme se raději zdržovali v teplu domova.

Projíždíme venkovem, který je celý umáčený a všude se na nás z kopců valí voda, krávy na pastvách to tak nějak nechává klidnými, kape z nich voda a jen se stále pasou. Louky jsou už pěkně podmáčené.

Jakmile se louka někde svažuje, už z ní vytéká spousta vody. Pravda, celou noc lilo jako z konve.

Kamarádka Vendulka nás varovala, že pro oblast Asturie je vyhlášeno varování před velmi vysokými vlnami a silným větrem, což jsme zjistili ve městečku Leuarca,

kde jsme měli dvě moc pěkná místa na parkování, ale asi díky vyhlášenému nebezpečí jsou obě dvě místa uzavřená a ve městě se bohužel nikde nedá zaparkovat.

Musíme na městské parkoviště nad městem, kde je velká sportovní hala, různá cvičiště a pro nás velké parkoviště, ale kde se nám moc nelíbí.

Nakonec Zdenda v aplikaci našel volnou wifi kousek od nás, a tak jsme přejeli jen o dva kilometry na wifi, která tak nějak funguje, ale nic moc a jen díky heslu, které máme v aplikaci a anténě, která velmi slabý signál zesílí na poněkud použitelnou úroveň.

Předpokládám, že se Zdenda bude nějaký čas s internetem zlobit a pak v noci přejedeme na parkoviště k sportovišti.

Zítra bychom rádi navštívili městečko Leuarca, ale docela určitě půjdeme v dešti, protože předpověď na celý týden není nijak valná.

Má pršet a pršet a pršet.

Na kopcích nad námi už napadl sníh.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 82 km 

Stále prší a je zima. Teploměr ukazuje 6 °C, a to na žádnou procházku ať už v přírodě, nebo po městě nevypadá.

Jedeme zpět do městečka Laurca, které jsme si chtěli prohlédnout, ale do větru a deště se teda nehrnu.

Celou noc statečně lilo a jak tak vidíme, řeka, která se vlévá do moře je pěkně bahnitá a rozvodněná. Projeli jsme si jen staré město,

které je vlastně jen okolo řeky, způsobili jsme několik dopravních kolapsů, ucpali jednu jednosměrku a odjíždíme dál podél pobřeží směrem na jih. Všude kolem nás teče ze svahů voda, vodopády, potoky vody se hrnou dolů a kde to nestíhají brát škarpy podél silnice, tak voda teče po silnicích.

Nevím, ale lokální povodně jsou na spadnutí.

Několik malých říček se pěkně rozvodnilo, a to jsou podle všeho jen malé potůčky, ale i na loukách a polích je vidět, jak už půda vodu nevsákává, jak už je plná vody, a tak se kolem nás tvoří malé laguny a rybníčky.

Spousta racků přilétla na pole na hostinu. Jen chodí a vyzobávají spousty utopených brouků a žížal.

Dojeli jsme na molo Puerto de Vega, kde jsem ohřála oběd a chtěli jsme jet dál.

Nicméně, během chvilky se udělala tma, začaly lítat blesky, následují hromy a neskutečná smršť krupobití. Tak takové krupobití jsme ještě nezažili.

Kroupy nejsou veliké, ale je jich strašně moc a do střešních oken buší s neskutečnou silou o děsným kraválem.

Naštěstí, máme všechny okna nově pojištěný, i střešní, takže v případě maléru by nás to nebolelo, ale stejně, představa, že máme rozbité střešní okno je děsivá.

Vůbec nevím, co bychom dělali, ale asi museli odjet domů, protože shánět tady někde střešní okno přesně takové, jaké potřebujeme by nemuselo být úplně jednoduché. Takže asi by následovala cesta domů, nevím, jak by to velitel vozu vyřešil. Během chvíle je po krupobití a zároveň máme krásně bílo. Paráda, a to jsme prosím u oceánu, kde by teploty měly být veskrze příjemné, maximálně, by mohlo být větrno. No, tak větrno je a dost a teploty teda příjemné zrovna dvakrát taky nejsou.

Ráda bych upozornila na místní zajímavost, kterou jinde v Evropě uvidíme jen zřídka. Jsou vesnice, kde je skoro u každého domu takováto stavba, která je ohromně zajímavá.

Od začátku jsme se domnívali, že jsou to sýpky, nebo zkrátka stavení pro uchování píce, obilí a někde jsme viděli pod stříškou zavěšené kukuřičné klasy.  Kamenné nohy jsou vždy zakončené ohromným placatým kamenem a na něm sedí základna domečku. Někde je domeček na kamenných nohách hodně krásný a někde ho mají vyloženě v zuboženém, polorozpadlém stavu.

Hodně domečku se opravuje anebo majitelé domečky obezdili a vytvořili tak letní byty pro návštěvy. Některé velké domky ve výšce jsou už vyloženě určené pro turisty na pronajímání, ale ty už mají okna a normální schody. Všechny původní domky mají buď kamenné schodiště, ale chybí poslední schod anebo je vedle o něco opřený žebřík. Nikdy není žebřík opřený o domeček. Ano, domky slouží už od 13. století jako sýpky a v různých podobách se dožily 21. století. Jmenují se Horréo a nejvíce jich je právě v Asturii a Galícii.

Docela mi trvalo, než jsem zjistila informace jak, kdy, nač a proč a myslím, že je to tak zajímavé téma, které je pro tuto oblast hodně specifické, že si zaslouží samostatnou kapitolu, kde se pokusím rozebrat jak historické souvislosti, tak architektonické styly, způsoby uchovávání surovin a zkrátka vše co se mi podařilo najít o jedinečných venkovských stavení s názvem Horréo.

 

Jedeme na poslední vyhlídku s parkovištěm, kde máme v plánu přespat. A takto to vypadá, když se obě dvě navigace proti nám spojí a následně spiknou a protáhnou nás naprosto neskutečnou uličkou mezi venkovskými staveními.

Chvíli jsme si mysleli, že skončíme u někoho na dvoře anebo rovnou ve chlévě. Chvíli totiž silnička sloužila k přesunu krav z kravína na louku, tolik hromad hoven jsem na silnici nikdy neviděla a doufám že neuvidím. Vypadalo to, jako by cesta skončila a my se mohli dál pustit loukou.

Projeli jsme zdárně a následně kus za posledním příšerným kouskem cesty se napojili na perfektní silnici a pokračovali do cíle dnešní cesty. Opět vyhrožuji, mým Tom Tom navigací – Tomíkem, ale obávám se, že by ho přetáhly na svoji stranu a pak bychom měli tři navigace úzce spolupracující, a to by bylo peklo.  Ty dvě slepičky nám ke štěstí bohatě stačí.

Dojeli jsme na vyhlídku Arnelles,

kde je i hluboko pod námi veliká pláž.

V létě tu musí být nádherně, ale dneska jsme rádi, když se nebe maličko protrhalo a Zdenda mohl ogrilovat ryby.

Pravda, několikrát se přehnala přeháňka, několikrát se vyjasnilo, ale ryby Zdenda zdárně ugriloval a v teple domova jsme je labužnicky zbaštili.

Jak Zdendovi řekl kolega rybář, jmenují se „abaracho“, alespoň tak mu pojmenování rozuměl, takže je to ryba abaracho a opět, je výborná.

Video pro dnešní den, klikni na tento modrý odkaz.  

Přeji všem krásný a spokojený večer.

Dnešní trasa je:  33 km 

Ostrovy věčného jara

 

Muselo uběhnout pár měsíců, abych si v hlavě srovnala, urovnala, utřídila a uvědomila, co vše jsme zažili na cestě po Kanárských ostrovech a jak moc se nám tam líbilo. Mám ale veliké obavy, že cokoliv řeknu nebo napíšu nebude dostatečně vystihovat krásu a malebnost jednotlivých ostrovů, nicméně, pokusím se alespoň pár řádky přiblížit naší, neplánovaně delší cestu po Kanárských ostrovech.

Předně, projeli jsme 5 ostrovů, na každém strávili minimálně měsíc, kromě Gran Canaria, tam jsme byli poněkud déle. Všechny ostrovy, 

 La Palma

Tenerife,

Gran Canaria,

Fuerteventura a

Lanzarote

jsme objeli kolem pobřeží a vnitřní části ostrovů procestovali, jak se jen dalo, autem nebo na kolech. Ujeli jsme celkem 4060 Km a spali na 85 místech a strávili na ostrovech celkem 241 dnů, z toho ve vyhlášeném Stado di Alarma – Výjimečný stav – Zákaz vycházení a pohybu vůbec, 72 dní, a to na Gran Canaria.

Asi bych měla začít otázkou, kde se v dosahu Evropy dá v prosinci a lednu chodit v šortkách, sukýnce, tílku a opalovat každý den? Malá nápověda, jsou to ostrovy, velká nápověda, Kanárské ostrovy.

Tak jako mnoho jiných jsem měla Kanárské ostrovy spojené s představou ohromných hotelových komplexů, bungalovů, přeplněných pláží a zkrátka, jedním slovem s haldou turistů, kteří sem přiletí na 14 dnů. Vždyť hned po revoluci byly Kanárské ostrovy a Španělské pobřeží u Středozemního moře jednoznačně nejatraktivnější destinace a kdo tenkrát nebyl na „Kanárech“, tak jako by nebyl. I pro to mě nikdy návštěva ostrovů nelákala. Až donedávna jsem se o „Kanáry“ nijak nezajímala a v životě by mě nenapadlo, že nakonec na ostrovech strávíme téměř rok života.

Díky našim přátelům, kteří nás pilně celou zimu, vlastně několik zim, zásobovali fotkami ze zimních ostrovů, kdy my se choulili na Azurovém pobřeží v bundách a oni jezdili na kolech v nádherné přírodě Kanárských ostrovů jen v tričkách, čímž mě příšerně štvali, volba na další zimu byla jasná. Finančně to zvládneme a pokud cestu pojmeme tak, že na každém ostrově strávíme měsíc, tak máme dost času ostrovy projet, zažít, ochutnat, poznat.

Lodní lístek pohodlně koupíme na internetových stránkách společnosti Mediterána anebo, jako my přes Čedok. Nemusíme řešit kurz, nemusíme se obávat komunikačního šumu, vše platíme klasicky převodem z účtu a komunikujeme se zaměstnancem Čedoku i případné dotazy.

Podle toho, na který ostrov míříme trvá plavba 1,5 – 3,5 dne. Nejzazší je La Palma, kde jsme měli cíl plavby a začátek putování po ostrovech. Nalodění je velmi hladké a i ti, kdo se ještě s obytným autem nikam neplavili nemusí mít obavy, že by nevěděli, kam se postavit, kdy na trajekt najet a kde na trajektu zaparkovat. Všechny přístavy jsou perfektně značené a nám stačí jet jen podle směrovek naší plavební společnosti. V kanceláři společnosti v přístavu, na základě faktury o platbě, kterou nám emailem poslal Čedok, dostaneme palubní lístek, a to je naše vstupenka na loď. Armáda zaměstnanců lodi vše řídí, už v přístavu si nás seřadí, postupně jen posunky vpouští na loď a s přehledem nás nasměruje přesně na místo, kde nás potřebují mít, protože někdo vystupuje dříve, někdo později a někdo, jako my až na poslední zastávce, v cíli plavby.

Cesta trajektem je zážitek sám o sobě. Můžeme si koupit kajutu, která je poměrně drahá, ale můžeme také, jako spousta jiných, spát na palubě v křeslech a na lavicích. Je to běžná praxe, jen to chce být maličko na tuto možnost připravený. Není problém si sebou na palubu vzít velkou tašku se spoustou věcí jako je lehká deka, polštářek, rezervní oblečení, hygienické potřeby, ručníky, počítač, nabíječky a další podle nás nezbytnosti. Na lodi máme v rámci ceny za plavbu vždy zajištěno jídlo, to znamená snídani, oběd a večeři. Na základě palubního lístku dostaneme na recepci lodě jakési stravenky, které odpovídají době naší plavby. Jídlo je výborné, je ho dost a je vždy výběr z několika druhů. Plavba na La Palmu je dlouhá, ale tak nějak velmi rychle jsme byli v cíli a mohu říct, že tři dny strávené na palubě utekly jako voda. Je důležité mít s sebou něco, co nás spolehlivě zabaví. Hlavně, plujeme do neznáma, plujeme natěšený, plujeme dychtivý, co nás čeká, a tak tu trochu nepohodlí nebereme nijak útrpně.  

 

La Palma je podle našeho soudu asi ten nejkrásnější ostrov a dost možná i pro to, že to byla naše prvnička. Relativně malý, ale je tu vše, co bychom si mohli přát. Písečné pláže, horské túry, cyklo výlety, zóny akampady, hluboké vavřínové lesy, výhledy do dáli a samozřejmě, stabilně příjemné počasí. La Palma je protáhlý ostrov, kterému vévodí Caldera de Taburiente, kam si můžeme buď kus vyšlápnout nebo vyjet autem nebo na kolech. Vše je možné. Jen musíme počítat s tím, že najít na ostrově rovnější úsek je docela honička. Buď jedeme z kopce nebo do kopce. Vlastně na ostrově, není s ničím problém, voda, stání, nákupy, plyn a báječné prostředí. Vše je krásné tak jako na ostatních ostrovech. Správně se říká Kanárským ostrovům, ostrovy věčného jara, a ještě se také říká, že každý ostrov je úplně jiný. A je to naprostá pravda. Nádherná, zelená La Palma, svěží a rozmanité Lanzarote, na kola velmi příjemná Gran Canaria, ufoukaná Fuerteventura a dramatické Lanzarote.

Milovníci vyhaslých sopek a měsíční krajiny si na své přijdou hlavně na Lanzarote, ale ani ostatní ostrovy nemají šanci nás, jakkoliv zklamat. Mnohokrát jsem prohlásila, že cesta na Kanárské ostrovy stála za každý cent, který jsme za plavbu zaplatili.

Na Gran Canaria, ale i na ostatních ostrovech je několik míst, kde se dá pohodlně strávit celou zimu stáním na jednom místě a hodně lidí z Čech takto tráví už několikátou zimu, ale pokud jsme jen trochu mobilní a chce se nám, pak stačí popojet autem kousek, na jiné místo, zaparkovat a vyrážet do přenádherné přírody na výlety.

Vždy budu nesmírně vděčná našim přátelům Zdendovi s Alenkou, kteří nás několik zim zásobovali rozesmátými fotkami z výletů po ostrovech, kdy my někde na jihu Evropy byli v bundách, jsem vděčná, že nám ukázali cestu a možnosti, které máme, ale zatím jsme je nevyužili.

Díky jim jsme objevili ostrovy jako překrásný kout, kde se dají podnikat nesčetné výlety na kolech, a spoustu jsme jich společně podnikli, kde se dá poznávat místní historie, obdivovat luxusní botanické zahrady, malebná městečka, lenošit na plážích, grilovat v nesčetných akampádách a hlavně, kochat se oceánem, který je každý den jiný. Asi nemá cenu popisovat, kam jet a co na jednotlivých ostrovech vidět, to si musí každý sám najít a osahat. To se musí vidět,

zažít a pokud se tak stane a my na ostrovech strávíme nějaký čas, pak naprosto a plně chápu všechny cestovatele, kteří jsou ochotni celý rok šetřit a pak vydají nemalé peníze za plavbu a stráví nádherné dva, tři, čtyři zimní měsíce v úžasném teple. Není vedro, není zima, jen je příjemné každodenní zimní počasí, kdy se opalujeme, koupeme, rybaříme,

chodíme na procházky po útesech, plážích anebo jezdíme na kolech na výlety po okolí a zkrátka, kdy můžeme celý den chodit jen v tričku a kraťasech, dýcháme příjemně vlhký oceánský vzduch a je nám dobře, a to je to nejdůležitější. Tak jako nám bylo přáteli ukázáno kudy vede cesta cestička, tak doufám, že i my ukážeme dalším, že pokud to jenom trochu jde, pokud zdraví a finance dovolí, pak navštívit alespoň na jednu zimu Kanárské ostrovy je pomalu povinnost a vůbec to není o nutnosti mít obytné auto.

Mnoho Čechů si na ostrovech pronajímá bydlení v nějakém hotelovém domě, bungalovu a na ostrovy se dopraví za velmi krásné peníze letecky a pak jsou na ostrovech minimálně měsíc, ale většinou déle. Potkali jsme se s několika páry, kteří takto na ostrovy už několik let na zimu cestují a pokud nejsme nějak přehnaně náročný na luxus a stačí nám příjemně zařízený malý byt s balkonem, tak se dá pobyt pořídit za udivující cenu.  

Proto vážení kolegové a přátelé, vzhůru na Kanárské ostrovy.

 

Prší, prší jen se leje a my už se pomalu učíme rozpoznávat mraky, které nám přinesou kroupy. První setkání s kroupami bylo děsivé, příšerně jsem se bála, že nám rozmlátí střešní okna a co pak budeme dělat. Zdenda je v klidu, okno by nějak slepil páskou, přikryl plachtou a prý bychom dojeli do nejbližší prodejny obytných aut a objednali si okno nové.

Tak, má pravdu, protože je koneckonců jedno, kde bychom okno koupili, jestli u nás nebo někde na cestě. Stáhli jsme se do městečka Navia, kde kupodivu máme jakýsi internet, a ještě ke všemu docela slušný, jsme u velikých potravin Familia na stání pro obytná auta, takže s přísunem vody taky není problém, takže nám veskrze nic až tolik nechybí. Hlavně, Zdenda se pustil do opravy kontaktů na našich baterkách a vysloveně na koleně vyrobil nové kontakty, aby nám baterky sloužily dál. S tím si vlastně hraje už třetí den a dneska odpoledne dílo dokončil. A hlavně, díky volnému internetu včera, vlastně dneska nad ránem složil pilotní zkoušky na droníka, které musí od Nového roku mít jako majitel dronu.  Tak sláva, a protože je tak hnusně, stále jsou intervaly mezi průtržemi kraťoučké, nemá ani smysl přemýšlet o nějaké procházce. Včera nás poctili návštěvou několikrát kroupy a blesky s hromy, ale jak jsem zjistila, i na ty kroupy si člověk pomaličku zvykne a už nejsem tak vystrašená.

Posledně jsem se zmínila o jedinečných stavbách, které nás udivují celou cestu po Španělské západním pobřeží Atlantiku a které stále obdivujeme. Snad u každého staršího domu je jedna dřevěná stavba na kamenných nohách, ve výšce a nahoru nikdy nevedou schody. Docela správně jsme rozklíčovali, že to bude asi sloužit k uchovávání třeba píce nebo ke skladování obilí, šrotu pro slepice a tak podobně. Velký přesahující kamenný placák jsem usuzovala na obranu proti myším, aby nemohli vylézt nahoru a také, aby roznesly váhu domku. Moc jsme se nemýlili, a tak tady je malé povídání o těchto stavbách, protože každý, kdo do této části Španělska zavítá se s nimi naprosto určitě setká a pak trocha informací může jen pomoci.

 

Hórreo je název pro vzdušné stavby, které vznikly na skladování všeho, co se na poli vypěstovalo. Původně to bylo obilí, hlavně proso a až později se Hórrea používala na skladování kukuřice. Je zajímavé, jak se tyto stavby začaly pomalu objevovat až v Německu.

Původ termínu hórreo nás odkazuje na latinské horreum , které označovalo budovu, ve které se uchovávaly plody pole, zejména obilí a první grafické znázornění sýpky se datuje do 13. století v Cantigas de Santa María , připsané Alfonsovi X el Sabio. Vlhké Atlantické podnebí donutilo zemědělce vymýšlet způsoby, jak uchovat vypěstované obilí před vlhkem a také před hlodavci. Pokud se podíváme na stavby, ať už z kamene, dřeva nebo cihel, hned nás napadne, že to musí mít nějaký důvod, proč prkna nejsou zcela těsně u sebe, kameny mají mezi sebou škvíry a zděné domečky mají spoustu jakoby maličkých okýnek. Jistě, je to kvůli proudění vzduchu, aby uskladněné obilí bylo stále na čerstvém vzduchu. Domky se stavěli i tak, aby byly správně postavený proti větru.

Takže, máme několik druhů těchto sýpek. Prapůvodně byly proutěné na nějakém placatém kameni a měly krátkou životnost, později se začaly budovat kamenné a dřevěné a až nakonec hliněné. Zrovna tak střecha procházela několika změnami.

Ze šindelových střech, které jsou dneska nejcennější po kamenné střechy ze štípané břidlice až ke střechám z tašek. Dodnes má mnoho hórreo mohutné kamenné střechy a je jen s podivem, jakou ohromnou váhu trámy dokáží unést.

Další jsou kamenné nohy, které jsou jakoby zašpičatělé s tím, že vždy je na špici buď veliký placatý kámen, kamenné deska, a na tom všem teprve sedí domeček.

 Je úžasné sledovat, jak si lidská tvořit a mysl dokáže poradit nejen s nepřízní počasí, ale i s tvrdými podmínkami zemědělců a jejich života na vsích. Když už nám zrní nezplesniví, když už lidé vymysleli způsob větrání, tak museli zároveň vymyslet, jak zabránit hlodavcům, aby je o těžce vydřenou úrodu nepřipravily. To měly zabezpečit placaté, přesahující kameny na konci kamenných nohou a zároveň další vychytávka, chybějící poslední schod do domečku.

Pokud bylo hórreo vyšší, tak téměř vždy k němu vedou kamenné schody a vždy se musí poslední krok na podestu domečku udělat poměrně velký.

Poslední schod nikdy nebyl postaven a pokud nejsou schody, tak se používá žebřík a ten zase není nikdy o hórreo opřen. Mnohem později našli veliké využití hórrea, když se do Evropy dostala kukuřice a pomalu se rozšiřovala Evropou.

V oblastech, kde díky povětrnostním vlivům, zejména v oblastech, kde je chladno a vlhko, kde kukuřice nemá šanci dozrát, anebo se sklízí nevysušená, se hórrea dodnes používají k dozrání a dosušení kukuřice v klasech. Pro nás je to hodně nepochopitelné, protože u nás bylo malozemědělství komunisty zlikvidováno, políčka vyvlastněná a spojená, ale tady jsou stále malé plochy a malý zemědělci, kteří mají pár krav, nějaké pastviny a nějaká políčka.

Proto vidíme spoustu hórreí, které jsou stále využívaná. Bohužel, s rozvojem techniky, zvyšující se vzdělaností a odlivem mladých lidí z vesnic do měst se i tady, ve Španělsku pomaličku vesnice vylidňují anebo nové generace nemají už zájem cokoliv pěstovat a chovat, a tak spousta hórreí zpustla nebo se rovnou rozpadla. Naštěstí se už v roce 1973 začaly přijímat různé výnosy a nařízení na ochranu těchto sýpek. Následovaly další a další úpravy v povinnostech majitelů hórrea až po vyvlastnění zvlášť historicky významných staveb a přechod práv a povinností na stát a zpět od státu na majitele. 

Zkrátka, jsou veliké snahy o zachování tohoto kulturního dědictví jako „vyjádření kultury a tradičního způsobu života typického galicijských obyvatel a jejich hmotných a nehmotných aspektů“. 

Je i velmi povzbudivé, že mnoho majitelů hórea v nich vybudovalo jednoduché ubytování pro poutníky na Svatojakubské cestě, některé jsou přeměněny na zajímavost pro turisty, jako maličké obchůdky, občerstvení a tak podobně.

Některá jsou zrekonstruována jen jako magnet a zajímavost pro turisty a některá si majitelé ohromných nových domů zrekonstruovali a hýčkají jako raritu.

Ať je dneska využití jakékoliv, hlavní je, že se jak stát, tak i lidí snaží o zachování této jedinečné účelné stavby pro budoucí generace.

 

Takže, potud jen pár informací o překrásných stavbách hórreo a my máme další den za sebou. Opět a stále vydatně prší a podle předpovědi bude pršet až do poloviny příštího týdne. Doufám, že se nerozpustíme a deště ve zdraví přečkáme. Možná se tady ještě jeden den zdržíme, ale pak už bych popojela zase o kousek dál.

Pršet nám bude stejně, protože prší na celém pobřeží Atlantiku. Až hodně na jihu Portugalska je maličko slušněji. Pokud někdo pojede do Španělska, rozhodně bych v tuto chvíli doporučila východní pobřeží, u nás je hnusně.  

Konečně, po řádce propršených dnů, máme krásné slunečné ráno.

Přesně, podle rčení, kam nechodí slunce, tam chodí nemoc, u nás blbá nálada, teda u mne a hlavně, pokud ten déšť trvá poněkud déle. Zdenda je v tomto směru v pohodě, odolný. Ten je z kamionu zvyklý čekat a čekat, na nakládku, na vykládku, v koleně, na práci a na vše co jen jde.

V kamionu se stále na něco čeká, a to je něco pro mne. Já bych po několika dnech překousla volant, zahodila klíčky do dáli a utekla někam hodně daleko. Vše zvládnu, jen ne čekání. Zdenda má holubičí trpělivost, ale já už jsem po pár dnech nervní jako tygr v kleci.

Zkrátka, nikdy jsem neměla trpělivost na nic, v práci muselo být vše hotové rychle a včas, doma když jsem chtěla chtěla novou polici, tak musela být hned přivrtaná, ale aby nevznikla mýlka, díky své netrpělivosti jsem se naučila malovat, sádrovat, vrtat pro hmoždinky, čistit odpady, pověsit lustr, i když v těch třech drátech jsem měla poněkud hokej, vyčistit pračku stylem totálního rozebrání, protože u Tatramatky se skvěle ucpával výpustní otvor korunou z kapsy a postupně jsem nastřádala krabičku přebytečných šroubků a tak dál, atak dál.

Ale vždy hned, udělala jsem to hned a na nějaké čekání mě nikdy moc neužilo. Takže, pokud jsme zavřený díky dešti v autě, zvládnu nečinnost chvíli, ale moc dlouho ne. Proto sluníčko vítáme s povděkem, nálada na palubě se zvedá do nebeských výšin a je klid a pohoda.

 

Stále jsme v Asturii, která je krásná, příjemná a jen jsem zvědavá, jak nás překvapí Galicie. Posledním městečkem v Asturii je Castropol a jak už to tak u nás je zvykem, parkujeme na úplném ostrohu městečka u moře a Zdenda hned odkvačil na ryby.

Já jsem se vrhla do vaření a hlavně, potřebovala jsem, jak jinak dočíst knížku, kterou mi poslala Andulka. Vřele doporučuji titul Kde zpívají raci, krásné počteníčko. Zdenda chytá a knížka je dočtená. 

Díky skype jsem se na dálku pomazlila s vnučkou Timiškou, která mě k mé obrovské radosti na obrazovce rozpoznala,

obdivuji dva nejkrásnější zoubky na světě a povídám jí a povídám aspoň na dálku.

Jak jinak, začalo nejdříve drobně pršet a pak už se spustil déšť, a to už i Zdenda jde domů. Ovšem má úlovek, dvě rybičky, jedna je pěkná a jedna menší.

Tentokrát máme opět cefalů a ta je vynikající. Hlavně, ryba je bez kostiček, takových těch mrňavých. Policie několikrát kolem nás projela a je v klidu, a tak i my jsme v klidu. Nikoho, jak je vidět absolutně nezajímáme. 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je : 50 km 

Dneska už vjedeme do Galicie, která je vlastně jen přes zátoku proti nám.

A máme za sebou první metry v Galícii, nikým nevítáni, nikdo tady není, a i když bychom správně neměli přejíždět z oblasti do oblasti, nebo někde je uváděn region, takže z regionu do regionu, tak žádná policie, jako že by kontrolovali přesuny obyvatel, tak to nehrozí.

Zkrátka, jak to vypadá, není čeho se obávat, a to bych řekla, že zrovna nenápadný nejsme. V Galícii nás čeká poměrně slušné putování po pobřeží, ale všude se nedostaneme, to je jasné, ale i tak máme před sebou 1200 km galicijského pobřeží na což se moc těším.

Abych nezapomněla, byla jsem v prádelně a cena 6 eur za 18 kg pračku je skvělá. Zrovna tak 3 eura za 30 min velké sušičky je paráda. Ale to jen na okraj. Dneska jsme taky doplňovali naftu a potraviny. Je pravda, že v Galícii je poněkud dražší nafta, než jsme byli zvyklý tankovat, ale i tak se Zdendovi díky aplikaci podařilo najít naftu kousek nad 90 centů. I já jsem byla dneska úspěšná. Opět po týdnu jsme potřebovali nakoupit potraviny a tentokrát jsem měla vše po kupě. Mercadona, tu mám ve velké oblibě, nově jsme objevili Eroskin Familia, skvělá velká prodejna s vynikající zeleninou a ovocem, to co chybí Mercadoně a hned vedle Lidl. Naštěstí máme čas a tak mohu prolítnout všechny tři prodejny a všude nakoupit to, co máme rádi a na co jsme zvyklý. Pravda, je to otrava, je to drobet náročné, ale pokud je čas, tak proč ne a když už vím, co kde mají dobrého, tak si jednou za týden dám tu námahu a nakoupím to co nám chutná, a nejen to co zrovna je.

To je to samé i s cestováním. Proč se trápit na ubrečeném pobřeží, když kus od nás je krásně slunečno. My máme nějaký cíl, nějaký plán, a tak jsme smířený s osudem a holt si to tady tak nějak protrpíme, myšleno permanentní deště a špatné počasí celkově. Věděli jsme, že tu fouká, déšť tady v tuto roční dobu taky bývá, ale ne tolik, a tak často, to už je maličko mimo očekávání, plán.

Kus za námi jeli kolegové, se kterými jsme se měli setkat. Známe se už hodně let, ale nikdy jsme se neviděli, jak se říká naživo. Jsou přesně naše krevní skupina, a tak jsme se na setkání ohromně těšila. Už jsem vymýšlela, co upeču ke kafíčku, čím je pohostím, jestli uvařím klasickou večeři nebo udělám nějakou obloženou mísou, Zdenda se snažil nachytat ryby na grilování, a nakonec díky počasí ze setkání sešlo, protože kolegové nechtěli čekat na lepší počasí a rovnou, dokud nejsou moc daleko od hranic, přejeli na východní pobřeží a musím říct, udělali jen dobře. To je přesně to, co stále říkám. Plně chápu, když se změní plány a z deštivé oblasti se přejede do sluníčka. Pokud mám omezený čas na cestování, není nač čekat.

Pokud předpověď hlásá, že bude vytrvale víc jak týden pršet, byli by hloupý, kdyby nepřejeli za sluncem, které u Středozemního moře je. A to bych zároveň doporučila všem cestovatelům, kteří mají na svou cestu jen určitý, vymezený čas. Takže, když je někde hnusně jedinou správnou cestou je jet tam, kde je lépe a to, že byl nějaký plán je absolutně nepodstatné.

Důležité je, strávit svůj čas v co nejlepším počasí, na co nejlepším místě a s co nejlepšími lidmi.

Mohlo by se zdát, že teď jdu proti našim tvrzením a proti tomu, že my máme plán a toho se držíme, ale my máme na prozkoumání Španělska a Portugalska ještě 4 roky a to je setsakra velká porce času a hlavně, nikam nepospícháme. Takže tak.

Drobet jsem se opět zapovídala a zatím jsme si projeli kousek Galície a jak všichni mohli sami posoudit, je to docela slušný rozdíl.

Nevím, čím to je, ale vesnice nejsou tak hezké, městečka, zatím dvě jsou ta nějak omšelé, šedivé a jak je i vidět, oprýskané.

Třeba se to zlepší, ale můj první dojem je hodně rozpačitý.

Možná je to i tím, že celý den opět prší, takže olověná obloha a absence slunce taky žádné fotce na kráse zrovna nepřidá, ale no, tak nějak, nevím.

 Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní trasa byla: 57 km

Opět jsme kousek popojeli, ale stále nemáme štěstí na internet, jak já říkám od cizáků.

Nebo od hodných lidí? Každopádně bych byla pro, aby tato část Španělska poněkud ubrala na servisních místech, které jsou takřka za každým rohem a maličko přidala v městských wifi sítích volných pro pocestné. Ale to je náš stálý problém.

Udělali jsme očistu nádrží a můžeme jet dál. Řekla bych, že tato oblast, Galície je poněkud chudší než sesterské Baskicko, Asturie a Kantábrie.

V Galícii je mnohem více opuštěných domů, které jsou vyloženě v zuboženým stavu. Ve městech je vždy pár domů prázdných s rozpadající se střechou anebo, pláčí po opravě. A pak je najednou dům jako z pohádky. 

Vesnice nejsou tak honosné, jak jsme si už zvykli, je to tu chudší, to bych řekla že jednoznačně. Okolo pobřeží, blízko moře je spousta překrásných vil, které jsou docela určitě na pronájem pro letní hosty.

Bazény zazimované a rolety zatažené. I když, stažené rolety a zavřené okenice jsou hodně zavádějící, protože Španělé jsou zvyklí mít okna zatemnělá.

Občas se ráno nestačíme divit, že v domě někdo byl, protože večer se dům utápěl ve tmě a ráno jedou majitelé do práce.

Od rána pršelo a pršelo, ale kolem poledne se udělalo na chvíli hezky. Jsme ve městečku Burelo, které až tak maličké není, ale stejně jedeme parkovat kousek za město na krásné místo za místní sportovní stadion.

Je tu krásně, ale pro změnu silně fouká, takže na nějaké venkovní aktivity můžeme rovnou zapomenout i i kdyby jsme byli stejně odvážný a statečný, tak stejně, než se oblékneme, přižene se mrak a k silnému větru se přidá vytrvalý déšť.

Nakonec jsme přejeli zpět na nábřeží k rybářům, kde jsme krytý od větru a Zdenda alespoň mohl pro nás ugrilovat ryby, které nachytal.

Cefalů je vynikající ryba, hlavně bez mrňavých kostiček.

 

No a já se pustila do pečení.  

Máme málo proudu a tady jsme si mohli dovolit nahodit centrálu, abychom jednak dobili baterky, a tak jsem se přidala k odběru.

Upekla jsem jednak houstičky a první pokus o preclíky, které se mi tvarově vůbec nepovedly a pak ještě jablečné taštičky z kynutého těsta.

Ty se povedly mnohem lépe.

Houstičky jsou výborné, nadýchané a řekla bych, že se mi housky nebo rohlíky oproti pokusům o chleba daří,

ale preclíky jsou vyloženě hroudy těsta, které mají ještě k preclíkům hodně daleko.

 Video pro dnešní den, klikněte na tento odkaz.

 Dnešní trasa je: 31 km 

Příšerná noc za námi a děsný den před námi. Včera večer jsme kvůli silnému větru na vyhlídce přejeli do přístavu, až na konec za sklady ryb.

Několik kamionů stálo před halou, ale dost daleko od nás. My se postavili až ke kamenné zídce hned u moře, Zdenda ogriloval ryby, ale netušili jsme, že kanál na dešťovou vodu, který je hned u nás, je spojený s oceánem, tak šikovně, že v noci, když začal vrcholit příliv, šly vlny zpět do kanálu a nadzvedávaly poklop, který dělal neskutečný kravál.

         Duchové jsou tu                          https://youtu.be/mfDKxfCUQcs

Malá vlna znamenala jen takové decentní odfouknutí, nadzvednutí poklopu, který chvíli jen drnčel, velká vlna, tak to byly rány poklopu, které tlaková vlna nadzvedla o několik centimetrů a pak se poklop s rachotem vrátil na své místo. Postupně na poklop Zdenda navršil několik kamenů až v půl druhé v noci přitáhl ohromný balvan a my jsme konečně mohli slastně usnout. Ráno, jak jinak prší a prší a hlavně, sklady vedle nás se probudili k životu a dělají díky ohromnému chladícímu zařízení kravál.

Zdenda chtěl tady dneska rybařit, ale když už jsem zralá na druhý ibalgin, dunění v hlavě se začíná synchronizovat s duněním kompresorů, tak tvrdě odmítám tady stát.

Nabízela jsem několik možných variant, kam se po molu přesunout, hlavně od hluku chlazení, ale asi to nebylo to správné místo na rybaření, a tak nakonec jedeme dál. Hlavně, posádka se vzbouřila. Podle předpovědi první slunečný den můžeme očekávat až někdy ve čtvrtek a máme sobotu ráno!

To je další týden deště a já už tak nějak ztrácím smysl v tom zde setrvávat. Máme před sebou ještě skoro 1200 km mořského pobřeží na hranice Portugalska, které se samozřejmě nedá celé projet, spousta křivolakého pobřeží, různých útesů, kam se ani nedá dojet, ale i tak to odhaduji na minimálně poloviční délku po silnici a pokud si vezmu, že bychom měli ujet nějakých 30 km denně do našeho plánovaného limitu 1000 km měsíčně, tak se na hranice Portugalska dostaneme v polovině února a jak to vypadá, tak prosinec a leden bude v podobném gardu jako je to teď. Slunečno je až od úrovně Porta, a hlavně na východním pobřeží Španělska. Takže, vážení, pokud by někdo plánoval jet na západní pobřeží Španělska tak maximálně do začátku prosince. Pak už to tu stojí za starou bačkoru. Jistě, pokud vysvitne sluníčko, je tu příjemně, ale to musí vysvitnout a jak to tak vypadá, tak to moc často nehrozí.

 

Ale zase z příjemného soudku.

Dneska se oproti předpovědi na pár hodin udělalo krásně, což samozřejmě kvituji. Jedeme na maják Faro de Doncadoir.

Jak je vidět, je tady opravdu unikátní sbírka majáků a naštěstí máme ohromnou kliku, je krásně!

Takže i snad pár foteček bude hezkých. Už jsme viděli spoustu majáků, ale tento patří k těm krásným. Ovšem jaké bylo naše překvapení, když jsme přijeli a u majáku stálo policejní auto.

Říkala jsem si super, když se dají do řeči a pokud budou milý, tak je pohostím jablečnou kapsou, ale jen jsme hezky pozdravili, oni hezky pozdravili a odjeli.

Byli na kontrole majáku. Zcela evidentně je nezajímáme. Stejně je to paráda, když je sluníčko. To se hned lépe žije, protože ten permanentní déšť mi už leze na nervy. Mám ráda déšť, když nám bubnuje do střechy auta a krásně se při tom usíná.

Mám ráda déšť, který umožní den dva postát, dočíst knížku, v klidu uvařit nebo upéct nějakou dobrotu. Mám ráda déšť, kdy nikam nemusíme, kdy jsme v poklidu domova a jen tak lenošíme a podíváme se na nějaký pěkný filmík.

Ale všeho moc škodí a pak už jsem z vytrvalého deště nepříjemná, nervózní a řekněme si to upřímně, protivná i sama sobě.

Jedeme krajinou, která je zalitá sluncem a protahujeme se vesničkami, které snad už menší nemohou být.

V naší oblasti budou závody rallye aut, a tak jsou některé silnice uzavřené. Ovšem druhý zátaras byl hodně mimo naše očekávání a plány. 

Jsme vráceni zpět a už jedeme mezi pastvinami a vlastně moc nevíme, kde jsme.

Vlastně, vůbec nevíme, kde jsme a kudy vede cestička zpět. Jedeme vlastně po těch nejmenších cestách, které už jsou v navigaci bez jakéhokoliv čísla. Zkrátka to je to samé jako s otevírací dobou malých obchodů v malých městech.

Tam se taky nikdo nedoví od kolika do kolika mají otevřeno, protože proč to na dveře psát, když to všichni vědí a všechny nechává v klidu, jestli otevřou poté svojí siestě ve tři, ve čtyři anebo v pět odpoledne.

Pravda, pak klidně mají otevřeno do devíti večer, ale to je to samé jako se silnicí mezi vesnicemi, kudy dneska projíždíme. Proč je číslovat, když všichni, kdo tu bydlí je znají a stejně tudy nikdo cizí nejede!

Příjemné městečko Viveiro, kde je dnešní cíl a samozřejmě, stání pro obytná auta.

Ovšem tady to stání je absolutní výjimka. Vše je placené, i voda, což jsme neviděli hodně dlouho a hlavně, tady chtějí dvě eura za hodinu připojení na elektřinu anebo 100l vody.

Vodu bych ještě za tu cenu chápala, ale dvě eura za hodinu proudu je trochu moc a to, když jsme přijížděli ke stání a viděli stojany, tak jsme si říkali, že bychom se připojili na proud, abychom dobili baterky, ale běžné je třeba 2 eura za 12 hodin a podobný ekvivalent.

Ještě jsme dneska projížděli město a hledali internet. Opět docela oříšek, ale nakonec díky aplikaci na hesla a díky anténě máme internet z přístaviště lodí. Slabý, ale aspoň něco. Ve finále se ukázalo, že vlastně neotevřeme ani zprávy. Takže, zase nic. 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 31 km 

Je sice pod mrakem, ale neprší, což je skvělé.

Městečko Viviero je malé a mělo by mít hezké historické centrum. Já se od rána snažím připojit na naše stránky, ale nevím, co se děje.

Od rána se mi nedaří dostat se ani do administrace, abych mohla vložit alespoň pár řádek, ale nejdou zobrazit ani stránky v chrome.

Něco se stalo a nic nefunguje. Hodinu jsem se snažila na slabé síti z mariny a když jsem to vzdala, tak další hodinu na našem internetu, ale marně.

Někde je chyba, ale jak to tak vypadá, tak u nás to není a u poskytovatele je víkend, tak jim odpoledne napíšeme, aby zjistili, proč nemůžeme na stránkách pracovat a proč se nezobrazují a to ani na Českém internetu.

 

Prohlídli jsme si historickou část městečka Viviero, které nás maličko zklamalo.

Kamenné dláždění jsme nějak minuli anebo ho už dávno předělali a hezky zachovalé historické centrum tady není ani náhodu.

Tolik prázdných a zdevastovaných starých domů jsme na jednom místě dlouho neviděli.

Pravda, hodně dělá i počasí, kdyby svítilo sluníčko, bylo by to příjemnější a člověk se hned na věci kouká růžovějšími brýlemi,

ale dneska ne, podle předpovědi má až do příštího čtvrtka pršet, a to mi na náladě zrovna nepřidává. Tak jsme si prošli prázdné uličky, které jsou prázdné jednak díky dopoledni, jednak díky neděli a hlavně, protože je ošklivo, tak se ani místním nechce courat po městě.

Obchody jsou zavřené, tak jak mají v neděli být, ale v historickém centru bych očekávala víc otevřených prodejen. Taky je třetí advent, a to už je vlastně týden do Vánoc, kdy jindy by měli prodejny nahnat tržbu než teď. Takže jsou otevřené jen pekárny a potraviny, ale už jsou otevřené restaurace uvnitř, ale jen do sedmi hodin večer.

V sedm večer už zase musí mít všechny zavřeno. To je novinka, doteď mohli mít restaurace otevřeno, ale zákazníci museli být jen venku. Jinak, podle všeho, přejíždět z regionu do regionu se smí, alespoň na hranici Asturie a Galie nikdo nebyl, nikdo nás nekontroloval a policistů jsme na silnici potkali několik.

Každé parkoviště, kde jsme doposud stáli v noci policie kontrolovala kvůli pořádku, a ještě se nestalo, že by zaklepali a zajímali se, odkud jsme se tu vzali, jestli máme testy anebo, kam jedeme. Nikoho nezajímáme.

Jedeme na další maják Faro de Estaca de Bares, který je dalším majákem v pořadí na tomto výběžku poloostrova Bares.

Přesto, že jedeme na jih, tak zde jsme na nejsevernějším bodě Španělska.

Punta de Estaca de Bares, hrdě hlásí nejsevernější bod a musím říct, že i maják je parádní. Kupodivu, tady v domečku asi žijí správci majáku, protože je tady maličká zeleninová zahrádka, opečovávaný dům a záclonky v oknech. Samozřejmě, je tu i příšerný vítr.

Pod námi někde v hloubce je oceán, ale díky výšce útesů není slyšet. Zdenda tady chtěl spát, což mě po 30 km jízdy poněkud překvapilo, domnívala jsem se, že pojedeme v rychlejším tempu kamkoliv, jen pryč odtud, ale jak je vidět, asi jsem informace špatně pochopila.

Nicméně, tady tak příšerně fouká, že stejně bychom se tu nevyspali, a tak jedeme o kus dál, do městečka Ortigueira. Je krásný den, nakonec se sluníčko na nás usmálo a pár hodin nám zpříjemnilo cestování. Tak aspoň něco.

Ovšem večer se opět rozpršelo. Říkala jsem si, že to není samo sebou, že by dneska nepršelo. To by tak nějak nebylo normální.

Naštěstí není zima, dneska byly díky slunci teploty kolem 18°C, odpoledne kolem 16 a teď večer v půl desáté je 14°C, což je příjemné. Tak aspoň něco, ale už se těším, dolů na jih.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je: 62 km 

Další téměř kompletně propršený den je za námi. Včera večer začalo lejt a s malými přestávkami lilo celou noc.

Až nad ránem se ukázalo sluníčko, tak jsem hned vyběhla, něco málo nafotit, aspoň kde stojíme a moc hezkou keramiku na kruhovém objezdu.

Jeli jsme se skovat za tenisový kurt, kde to s námi vítr tolik nelomcoval.

Než jsem stihla nafotit pár fotek, tak zase prší a vlastně, kromě pár krátkých časových sekvencí prší průběžně celý den.

Je hnusně a řekla bych, že tato oblast pobřeží Atlantiku je vhodná na cestování maximálně do konce listopadu a pak se sebrat, na nic nečekat a jet dolů na jih. Zdenda o tom několikrát mluvil, že když tady bude vytrvale ošklivo, že na jih přejedeme, ale jak to vypadá, tak i přes mizerné počasí, a ještě mizernější předpověď se nikam nehrne a já jsem už rezignovala.

Tempem, kterým jedeme se na portugalské hranice nedostaneme ani do konce roku a my se za slušným počasím musíme dostat až hodně pod Porto, což je dost daleko a vzhledem k tomu, že musíme být v Čechách do poloviny dubna, tak je to tak akorát se na konci roku otočit a začít se vracet, nebo já už nevím, jak je to celé myšleno.

 

Máme před sebou několik majáků, ale asi se ke všem nedostaneme. Dalším majákem v pořadí je maják Faro de Ortega, kde se Atlantik setkává s Biskajským zálivem.

Je to největší mys Španělska a řekla bych, že i maják je jeden z nejhezčích, které jsme doposavad na cestě Španělskem viděli.

Bělostný maják se tyčí nad neskutečně vysokými útesy. Píší 600 m a skutečně to tak bude.

V navigaci máme 599 m což je skvělé a opravdu je to úchvatný pohled dolů na zpěněné vlny, které se tříští o skály.

Jaké je naše překvapení, když hned pod kamenným zábradlí se pasou kozy.

Maličké stádo 4 koz a jedné maličké kozičky si to hopká nad útesy a mě z toho jímá hrůza.

Hlavně kůzlátko je hravé a vesele poskakuje kolem statné kozy s majestátnými rohy. Ale koza je v klidu a malé kůzle si poskakuje nad 600 m srázem. Neskutečné.

 

Jsme v krásné oblasti, která by stála za projetí na kolech, ale ne v tomto ročním období. Oblast Rias Altas musí být za sluníčka jedinečná.

Všude kolem nás jsou pastviny a na nich stáda krav s telaty, ty se pasou volně a co je unikátní, je tady i několik větších stád koní, které se volně pohybují po okolních kopcích.

Měli jsme kliku anebo jsou už koně na lidi tak zvyklí, že jim nijak nevadíme a klidně se pasou kousek od silnice.

Kus dál v hájku je zbytek stáda, ty jsme zahlídli na dálku, ale dva koníci jsou pohodáři a pasou se kousek od nás, ani hlavy se neobtěžovali zvednout.

To aspoň krávy u silnice si nás zvědavě prohlíží a co je skvělé, ty jsou zase zvyklé se autům uhnout a silnici přecházejí způsobně.

Žádné courání po silnici, hezky jí přejdou a už jsou v příkopu, nebo se pomalým, rozvážným krokem pustí do lesa nebo louky, kus od silnice.

 

Vyhlídka Garita de Herbeira, je kus od nás a tak tam jedeme se podívat, ale nejen že prší, ale je příšerná mlha. Takže zase nic nového a nečekaného. Zdenda na vyhlídku došel jen kvůli pár fotkám. Já jsem si jí nechala s klidem utéct. Už mě zkrátka nebaví courat se v dešti a ve vichru jen kvůli šedivému oceánu.

Asi jsem už zhýčkaná, možná, ale tuto oblast vidím na jiné roční období. V létě tu musí být nádherně a velmi ráda bych se sem vrátila. Silnice jsou příjemně udržované, mnohdy nové, a tak jízda na kolech by byla v pohodě.

Parkovacích míst je dostatek a myslím, že ani v létě tu nebude valný problém zastavit. Množství stání pro obytná auta dává naději na bezproblémové zaparkování i v sezoně.

Veliký Přírodní park Fragas de Eune je obrovský a my jím vlastně po jeho hraně projíždíme. Jistě, nemůžeme vidět vše, ale toto území by si zasloužilo prozkoumání.

 

Dneska končíme ve městečku San Andres Teixido.

Maličké kamenné městečko s pár domky a malebným výhledem do dáli, pokud ovšem zrovna neprší. Hezké domečky jakoby z cukrové vaty.

V průvodci píší, že spousty autobusů sem vozí turisty a díky autobusům máme parkoviště na noc. Sice drobet z kopce, ale je.

Nad námi je parkoviště pro nás, ale je příšerně křivolaké a tady nám je líp.

Autobusy žádné nejsou, co by tady taky v tuto dobu dělaly, a tak je tu veskrze klid.

 

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je: 48 km 

Dneska je před námi cesta na maják, několik vyhlídek a hlavně, ráno vypadá na překrásný den.

No, však bychom si ho zase po nějaké době zasloužili. Stále jedeme po severním pobřeží, a ne jak jsem mylně celou dobu uváděla západní pobřeží. Kolega, čtenář cestopisu mě upozornil na chybu, jíž jsem se soustavně dopouštěla a já za upozornění velmi děkuji.

Ono to vzniklo tak, že všichni v hovoru mluví o západním pobřeží, ale pravda je, že je to severní pobřeží. Někde je v cestopise uvedeno severozápadní pobřeží, ale severní je správně. Před námi je další v pořadí skupiny majáků v tomto úseku, a to maják Faro de Candieira, který opět stojí na vysokém útesu, ovšem cesta k němu je značně krkolomná.

Několikrát musíme otáčet vysloveně na pětníku, protože prudkou zatáčku do kopce nemáme šanci nezvládnout, tak jedeme dál a na prvním slušnějším místě otáčíme a vracíme se zpět na naši trasu. Šplháme do kopců a opět jsme tu sami.

Ostatně, je to štěstí, že proti nám nikdo za celou dobu nejede, vůbec netuším, jak bychom se tady vyhýbali, s kýmkoliv. I mrňavé autíčko by se vedle nás nevešlo a   tím, jak je všude strašně podmáčená zem, se nikomu na trávu nechce.

Opět se tu kolem pasou volně krávy. Je to ohromný rozdíl, když jsou krávy takto volně na pastvě, jsou takové čisťounké, žádné uválené dojnice z kravína, ale všechny krávy jsou tady chované na maso a malá vemínka s mlékem mají jen když mají u sebe telátko.

Ovšem, co se nám ohromně líbilo byla statná bílá kobyla s hříbětem. Zdenda má hříbátko moc hezky natočené v dnešním videu. Kobyla stála na silnici a čekala, až se hříbě vyskotačí.

My jsme pomaličku k nim dojížděli, ale kobyla se nehnula a stála a hříbě pobíhalo v lesíku.

Nakonec se umoudřilo, protože kobyla udělala několik kroků směrem k němu, jakoby mu řekla „ koukej přestat s tím blbnutím a pobíháním a jdeme!“, hříbě způsobně přiběhlo k matce a pak se společně vydaly přes silnici a v poklidu odkráčeli.

Říkala jsem si, že akorát na silnici chyběla nakreslená zebra. Připomnělo mi to situaci, kdy rodič nebo učitelka stojí na přechodu a chrání před auty děti. Vlastně svým tělem donutí zastavit auta, aby mohly děti bezpečně projít. Tady to bylo stejné, klisna se ze silnice nehnula, dokud neměla svého potomka bezpečně na druhé straně. Byl to překrásný a dojemný zážitek. My jen seděli a tiše a obdivně pozorovali tu nádhernou podívanou. Říkala jsem si, tady je ještě svět v pořádku, tak jak má aspoň v omezených možnostech dnešní doby být.

Maják je opět úžasný. Jen se k němu nedá dojet, to se musí po silnici kousek sejít. Já jsem hlídala auto a Zdenda šel na průzkum. Nechtělo se nám vše uklízet, balit a komplikovaně zabezpečovat, tak to občas takto řešíme.

Večer jsme se dostali do velké diskuse, jak budeme dál cestovat. Pravdou je, že já jsem se vyloženě upnula k původnímu plánu, že jakmile se tady zkazí počasí, tak pojedeme na jih.

Ovšem, Zdenda měl na mysli, špatné počasí už třeba v Baskicku a já si zase říkala, co musí být za špatné počasí, aby ho to donutilo odjet. Zkrátka, všechna nedorozumění vznikají z špatné komunikace.

Takže večer byl u nás poněkud bouřlivější, než je zdrávo, ale nakonec jsme si vysvětlili vše, co se nahromadilo za posledních pár dnů, já jsem uznala, že nemá cenu honem ujíždět na jih, protože chceme ještě do Compostely a to už nám vlastně zbývá jen pár kilometrů na hranice Portugalska a to by zase byla velká škoda se sem kvůli tomu znovu na pobřeží vracet.

 Musíme být v Čechách v polovině dubna, takže na návrat máme tři a půl měsíce a s ohledem na to, že jsme už víc jak tři tisíce kilometrů daleko, máme čas přesně tak akorát na návrat. Pokud samozřejmě vezmu v potaz plán 1000 km měsíčně.

Městečko Valdoviňo nás velmi mile překvapilo. Jednak, kousek za městem je nádherná pláž s velikým, velmi příjemným parkovištěm a hlavně, je tu kemping s restaurací a mají silnou wifi a my k ní máme heslo!

Takže, celé odpoledne až do pozdního večera sedíme u počítačů a ládujeme do stránek uplynulé dny, Zdenda ukládá svoje videa a hlavně, ukládáme fotky na vzdálená úložiště.

Takže skvělé. Pustili jsme si české rádio, posloucháme Prahu, pracujeme na počítačích a už je nám dobře.

Ovzduší se pročistilo, vše vysvětleno, slavnostní večeře za námi a bujná noc před námi. A tak to mám být. Přeji všem krásný noc.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je: 

 

Po propršené noci zavládl na palubě klid a pohoda a my se můžeme opět vydat na další cestu.

Dneska máme před sebou poslední tři majáky ze sbírky majáků na této části pobřeží. Frouxiéra, Prior a Prioriňo. 

Představujeme si, že Prioriňo bude maličký maják, takové miminko od Prioru, tak se necháme překvapit. Maják Frouxiéra je moderní maják, který se nám ale vůbec nelíbí.

Staré majáky mají svoje kouzlo, tyhle novodobé stavby podle mého s majákem nemají nic společného. U starých majáků si člověk může představovat plachetnice, které brázdili oceán, ostřílené námořníky a zjizvené piráty, ale tady, tak nějak, mi nenaskakuje vůbec nic.

To maják Prior je jiný elegán. Poctivý maják, s moc pěknou budovou a krásným útesem pod sebou.

Hlavně, a to je potřeba zdůraznit, konečně se sluníčko vylouplo z mraků a hned je hezčí pohled na svět kolem nás, a to je hned člověk smířlivější i s drobnými nedostatky, které by jinak hodnotil mnohem kritičtěji.

Priorino

Opět je cesta k majákům občas velmi zajímavá. Probojováváme se tím nejryzejším venkovem a opět máme problémy s výjezdy do kopce na další silnici se zatáčkou pravá do pravého úhlu. Je tu pro nás málo prostoru. Takže pokud to nejde jinak, Zdenda se vytáčí i na několikrát, abychom mohli pokračovat dál v patřičném směru.

Ovšem při jednom takovém manévru asi rychle vyhodil zpátečku, a ještě rychleji zařadil za jedna a rychlosti se nějak nedohodli, no zkrátka, rozsvítila se nám chyba na kontrolce, říká se tomu grilované kuře a motor hlásil, že by rád do servisu a ihned se přepnul do nouzového režimu. To znamená velmi slabý tah a jednoznačně, motoru se nechce dál. Táhne, ale pomalu a zkrátka, víme, že je problém, který se bude muset řešit. Zdenda ví, že je někde chyba, tuší, kde asi, ale není si jistý.

Každopádně, pro tento případ sebou vezeme příruční diagnostiku závad motoru, ale, to bychom zase nesměli být my. Diagnostiku použil Zdenda naposledy před 4 roky v Polsku, a tak si samozřejmě nepamatuje, kde měl nainstalovaný program na ovládání.

Po složitém pátrání v paměti jsme zjistili, že program bude nejspíše v rezervním počítači, a tak jsme ho museli vydolovat z útrob, najít nabíječku a nastartovat. Najít program, vzpomenout si, jak se zařízení obsluhovalo, což byl největší problém a pokusit se vše spojit, propojit dohromady, což se povedlo tak z 50 %.

Nicméně, rady moudrých kamarádů, a i Zdenda jako první řekl, až dorazíme na stání, odpojím baterku na nějakou chvíli a ono se to třeba vyresetuje. Večer jsme dojeli do městečka Feroll už za normálního tahu motoru,

Ale kontrolka dál avizuje, že je něco špatně. Motor jede, jak má, táhne, má sílu, nic nenasvědčuje že by byla nějaká závada. Zdenda odpojil baterku, motor si odpočinul, ale závada se dál projevuje v podobě svítící kontrolky, která skutečně připomíná kuře.

Jenže, je už skoro tma, a tak pokračování bude ráno, za světla.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je:

 

Celé dopoledne se Zdenda snaží zjistit, kde je chyba, kde je závada v tom, že nám soustavně svítí nepříjemná kontrolka, hlásající chybu a motor se stále dožaduje návštěvy servisu.

Někdo nám sebral moře! 

Zdenda opravuje a já jsem se vrhla konečně na dlouho plánovaný a díky dešti odkládaný úklid. Což znamená vše ven, konečně dát na sluníčko křeslo a na něj koberce. Koberce vyklepat, vše vyluxovat, vytřít. Vypucovat toaletu, koupelnu, kuchyň a tak podobně. Zkrátka, udělala jsem velký úklid a mezitím Zdenda zkoumal auto. Závada se projevuje dál, a tak padlo rozhodnutí, že máme tady ve Ferrolu originál Fiat servis a ve vedlejším městě je další servis a když bude problém přetrvávat, tak zajedeme do servisu a necháme motor prohlédnout.

Vrchol odlivu. Odliv je tu opravdu znát. 

Vyjeli jsme, motor běží jak má, a co je skvělé, během chvíle, pár kilometrů jízdy, najednou, jako když luskne prstem, kontrolka sama od sebe zhasla. Náš báječný Flíček zřejmě usoudil, že mu servis jen tak nedopřejeme, a tak kontrolku sám a rád zhasnul.

Nevěříme vlastním očím! Zdenda stále kontroluje palubku, jestli skutečně kontrolka nesvítí a jestli se náhodou znovu nerozsvítila a jak to tak vypadá, závada se vypnutím motoru z baterky vyresetovala, nebo se motor nějakým způsobem umoudřil, nevím.

Dojeli jsme do zapadlého přístavu v Porto de Lorbé, kde jsou jen rybáři, pár domečků a my. Opět můžeme parkovat v přístavu a Zdenda hned odešel nachytat nějaké ryby na gril. A byl úspěšný! Máme dvě pěkné ryby, cefalů, které mám ráda. Tak budeme při nejbližší příležitosti grilovat.

 Video pro dnešní de, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je:

I po propršené noci vládne na palubě klid a pohoda a my se můžeme opět vydat na další cestu. Zdenda po ránu ještě zkusil ulovit rybu, kdyby náhodou a opravdu, mám doma velkého rybáře! 

Máme krásnou cefalů a to už opravdu bude velké grilování.

Čekají na nás další majáky v pořadí a cesta k nim. Ta je ovšem velmi zajímavá. Skoro všechny majáky jsou k dosažení po uzoučkých silničkách, a tak většinou jedeme tím nejzapadlejším venkovem, který je možný ještě projet autem.

I když, občas to vypadá, že bychom potřebovali spíše čtyřkolku, než obytné auto. Problémy nastávají, když je naše cesta do prudkého kopce a pak se kdesi, na konci vesnice o třech barákách, silnice zlomí do pravého úhlu, ale naše cesta vede vpravo, a ještě ke všemu je uzoučká, že by i Smart měl problémy se na ní vejít.

Pak nastává problém. Do pravé strany a v pravém úhlu nezatočíme, a tak musíme jet dál, vlevo a doufat, že se nám podaří někde otočit. I s koly máme osm metrů, a tak se otáčíme na statku ve dvoře nebo někde u domu a já pak hlídám, abychom majitelům nezničili šňůry na prádlo, neporazili popelnice, nevysklili okno do obýváku a tak podobně. 

Zkrátka, občas je to docela adrenalinová jízda a zajímavé otáčecí manévry. Zdenda má pravdu, v létě by to bylo mnohem náročnější a hlavně, v létě bychom se sem nedostali, respektive dostali, ale představa, že se tady musíme vyhýbat autům, a to se ani neodvažuji myslet na kolegu s obytným autem v protisměru, no, to by opravdu nešlo.

Hlavně, tady se vůbec nemyslelo na nějaké vyhýbací místa, tady se zkrátka nelze vyhnout stylem, že se počká na vyhýbací refýži, než projede auto v protisměru. Na tohle byly vynikající Kanárské ostrovy.

Všude byly silničky vyloženě uzoučké, ale i na těch nejužších, nejstarších a nejvyšších silnicích byla spousta vyhýbacích míst, kde hlavně místní věděli, že když jede v protisměru auto, tak je potřeba na takovým místě zastavit a počkat, než ten v protisměru projede. Místní tuto nutnost na úzkých silnicích zvládají naprosto bravurně a turisté holt musí občas couvat.

 

Ostatně, i my dneska jsme si docela slušně zacouvali. Navigace nás nacpala do neskutečně úzké uličky, kde už jsme byli skoro na dohled silnice, na kterou jsme měli odbočit a kde jsme se regulérně napasovali do živého plotu a dál už to nešlo.

Prodrali bychom se, ale Flíček by byl oškubaný jako vánoční husa. Zdenda couval asi 500 m než se mu podařilo na aspoň trošku slušném místě otočit. Jeden z dnešních majáků je vskutku luxusní. Dokonce je to památka UNESCO!

 

A Coruna je veliké čtvrtmilionové město, které nás jako takové moc nezajímá,

 

ale co zde je krásné, tak to je maják Torre de Hércules – Herkulova věž.

Projeli jsme vlastně kolem dokola města A Coruna a pokud se nepustíme do centra, které je jak vidíme asi tak nějak všude kolem nás, tak pokud jedeme stále kolem pobřeží, není cesta až tak strašná.

Hlavně můžeme obdivovat a tiše závidět množství městských pláží, kam se za slunce město nahrne, parádní přímořská promenáda, kterou mají všechna města, městečka i vesnice kolem pobřeží, na tom si tu všichni hodně zakládají.

Ovšem, co není tak běžné a čeho jsme si už několikrát všimli, tak i v té nejzapadlejší vesnici, pokud mají městskou pláž anebo i pláž za městem, kam chodí místní lidi, tak hned jsou nerezové stojany se sprchami. Mnohdy i na malé plážičce jsou stojany na každém konci a pokud je větší pláž, tak stojanů je několik.

Nicméně, dojeli jsme na ohromné parkoviště pod Herkulovým sloupem, kde je samozřejmě, jak jinak, myšleno i na obytná auta a směrovky nám ukáží, kde je naše místo. Několik míst a pokud by nestačily, tak není problém expandovat na velkém parkovišti a vybrat si místo jiné.

Bohužel, věž je zavřená, a ještě ke všemu je opět ošklivo, a tak jsme si jí jen na střídačku obešli. Ale neprší, což je výrazný bonus dnešního dne. Herkulova věž byla zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 2009. Podle legendy to byl právě Herkules, který postavil tuto věž a byl to jeden z jeho úkolů, ale ve skutečnosti věž postavili Římané v 1. století n.l... Na původní věži byl maják, výstražné světlo, které signalizovalo konec světa. Zkrátka, za A Coruňou už tehdejší svět končil, tam už prostě a jednoduše nic nebylo, a tak nemělo cenu dál plout.

Tak tu máme hranatou, 50 m vysokou věž, která se datuje do roku 1790, ale vnitřek věže je kromě schodiště a kopule původní, římský, což z věže udělalo naprostý unikát mezi majáky. Kdybychom se po 234 schodech dostali do kopule, což lze kdyby nebyly zákazy, tak bychom měli překrásný výhled na oceán až kamsi pomalu k Americe. To si samozřejmě dělám legraci, ale výhled, pokud by bylo hezky, musí být odtud úžasný.

 

V klidu jsme se tu naobědvali, prožili krásné chvilky a můžeme pokračovat dál do maličkého přístaviště a ještě menšího městečka Caión .

Málem jsme se opět nacpali do uličky, která by nás byla bývala donutila couvat, ale díky ochotné paní, která nás mohutnou gestikulací zastavila a poslala oklikou na molo. Opět stojíme na úžasném místě. Nejdříve Zdenda vybral luxusní místo s výhledem do dáli, ale nakonec jsme odjeli, protože vítr foukal tak silně, že mi to vylévalo vodu z hrnce, a to se fakt nedá uvařit nic, vůbec nic.

Schovali jsme se na molu za pobřežním vlnolamem. Večer, jak jinak, opět začalo lejt jako z konve, zvedl se silný vítr, a tak je jen dobře, že jsme dobře schovaný.

Jen mám maličko obavy, aby se oceán nerozbouřil tak, že by se vlny přelévaly přes zeď, což jsme už viděli a zažili mnohokrát.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

Dnešní trasa je: 

Městečko Caión a molo místních rybářů nám skvěle posloužilo na noční stání.

Klid a pohoda. Bohužel, počasí se stále nelepší. Je to takový houpavý, když je chvilku sluníčko, během chvilky se velmi rychle zkazí a začne pršet.

Deště už jsou každodenní normalita. Vlastně, když jdeme v čase zpět, neměli jsme od začátku prosince jeden celý den bez deště. Ale tak, s tím se nedá nic dělat, jen maličko litujeme, že bychom mohli mít mnohem hezčí fotky, ale bohužel.

V dešti a pod mraky se moc fotit nedá, alespoň my to neumíme.

Kousek máme krásnou vyhlídku do dáli, kde Zdenda k obědu ugriloval ryby.

Jsou vynikající. Já jsem uvařila pár brambůrek, salát a hostina je hotová. Ryby jsou příjemnou změnou našeho jídelníčku a máme je rádi.

Opět jsme si mohli udělat servis a dotankovat vodu. Tady je to to jediné s čím opravdu není problém. Servisní místa jsou doslova všude a dneska jsme dokonce zastavili u silnice, abychom upravili v navigaci trasu a jen zíráme.

Na hlavní silnici, v odstavným pruhu je servisní místo. Voda a možnost vypuštění všech odpadů. Něco neskutečného, a to jsme o tom, že tady můžeme natankovat vodu vůbec nevěděli, žádná cedule neavizovala místo pro nás, že bychom tady mohli zastavit. Náhoda.

 

Cestou jsem upekla švestkový koláč. Poslední kompot, trocha těsta, drobenka a dobrota k odpolední kávě je za jízdy hotová.

 

Valem se nám blíží Vánoce. Tentokrát jsem ozdobila náš domov hned o první adventní neděli, abychom si výzdobu drobet užili.

Objevila jsem kouzlo tavící pistole, kterou už má Zdenda strašně dlouho, ale já s ní nikdy nic netvořila, až teď a je to skvělé.

Ohromně příjemně se mi vytvářejí ozdoby do oken. Mám to maličko složitější a hrozně dlouho trvá, než objevím nějakou ozdobu, která by za jízdy necinkala, necvakala do oken, aby okna nepoškrábala a hlavně, aby byly ozdoby měkké, poddajné.

 

Nesmí přesahovat moc dovnitř, protože se musí dát zatáhnout roleta. Ale máme vánoční stromeček s ozdobičkami a lampičkami a zkrátka, celé auto jsem vyšňořila, aby i k nám Ježíšek našel cestu.

Další dva majáky. Tady je pobřeží doslova posetý majáky, ale dneska byla jízda k majákům pohodová. Žádné krkolomné úzké silničky.

K jednomu dokonce vedla silnice s pruhem uprostřed, což je rarita. Většinou jsou to silničky velmi úzké, ale dneska paráda.

 

Ráno, než odjíždíme, tak nejdříve sprchlo a pak se ukázalo sluníčko. Sláva, máme pár hodin hezky, snad. Jenže, než jsme přijeli k prvnímu majáku, což je zhruba za hodinu, tak už se nad nám žene velmi nízká oblačnost.

Je to škoda, protože dnešní první maják je krásný. Oceán není tak hluboko pod námi, ale o to krásněji bouří.

Zajímavá skulptura na ochozu. Jakýsi skřet či co to je bojuje s živly. Alespoň mě o tak připadá.  

 

Druhý maják je už lehce moderní, okachlíkovaný, ale určitě splňuje účel pro který byl zde postaven.

 

Parkujeme na noc opět v přístavu, ale tentokrát v maličkém městečku Puerto Corme. Zdenda ogriloval k večeři ryby a to, že nám opět celý den propršel nemá snad ani už cenu psát.  

 

Video pro den 19.12.2020, klikni na tento odkaz.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

Včerejší trasa je:

Dnešní trasa je:

Další kompletně, ale kompletně propršený den je za námi.

Dneska pro změnu vyloženě nepršelo, ale velmi intenzivně drobně mrholilo a když k tomu přihodím velmi silný vítr, je to paráda. Jen je škoda, že vlastně ze vší té parády kolem vlastně nic moc nemáme.

Chviličku, jen na maličkou chviličku se nám ukázala modrá obloha, to asi abychom nezapomněli, že existuje taky modrá obloha, a nejen ta podmračená, šedivá s děsivými mraky, které jsou pomalu až u země.

Ale to bylo dneska jen takové šidítko pro nás. Modrou oblohu jsme zahlédli, ale ta se velmi rychle ztratila a nahradili jí šedivé mraky plné vody.

Co je bezvadné, tak v této oblasti je tolik servisních míst, že si pomalu můžeme vybírat, kde natankujeme vodu. Mnohdy na servisní místo narazíme úplnou náhodou, jen že si třeba potřebujeme poopravit v navigaci trasu, zastavíme u krajnice a nestačíme se divit. Ono je hned vedle nás servisní místo! Tak jsme hned jedno takové u silnice využili k doplnění vody a jedeme dál.

Máme před sebou první maják hned kousek od našeho nočního stání v Camariňas. Poněkud modernější maják Zdenda akorát nafotit, přišel úplně promočený a tím naše eskapády do přírody končí.

Takže, nic moc. Rozhodně, v tomto období je tato oblast hodně nevlídná. Na druhou stranu, máme asi kliku, protože jak jsme se dozvěděli, tato zima je extrémně bohatá na déšť. Ano, fouká tady a v tomto období i prší, ale velmi dlouho nebyly deště tak silné a tolik dní za sebou. Taky to vidíme všude kolem sebe, jak jsou potoky plné vody, na polích a pastvinách stojí voda a řekla bych, že i lidi jsou z toho velkého množství vody už unavený.

 

Stále se nás někdo ptá, jak to vypadá s cestováním a pobytem ve Španělsku jako takovým.  Nemůžeme už říct, jak to vypadá na cestě z Čech do Španělska, na to už jsme tady dost dlouho tady, ale co víme od kolegů, tak projeli Německem a Francií bez problémů. Jen Zdenda vždy radí, pokud by někdo jel ve Francii po placené dálnici, tak u hlavních platidel sjet na vedlejší silnici a velká platidla se snažit objet. Pokud někdo bude cokoliv kontrolovat, tak to vždy primárně bude na těchto místech, kde je spousta místa pro policejní kontroly. Je tam hodně místa na odstavení aut, aniž by se tvořili kolony. Pokud víme, tak tranzity jak Německem, tak Francií jsou stále povoleny.

My se pohybujeme v severní části Španělska a pokud mohu říct, tak tady od našeho příjezdu což už je víc jak dva měsíce pobytu si nás nikdo ani nevšimnul, nikdo nás nekontroloval a nikoho nezajímáme. Samozřejmě, musíme dodržovat několik nařízení, které se nás týkají, tak jako všichni, a to je nošení roušek a asi zákaz vycházení, ale to opravdu nevím od kolika, ale bylo to od 19 pak od 21 a teď, jestli se to posunulo, tak to už si musí zjistit každý sám. Restaurace se pomaličku taky rozvolňují, byly povoleny do 19 h a jen venkovní sezení a nyní už jsou asi do 21 h s vnitřním sezením.  

 Problém je, že máme málo internetu, a tak pravidla už nesledujeme tak intenzivně jako na začátku našeho pobytu ve Španělsku. Asi bych všem doporučila Českou ambasádu v Madridu, která poměrně briskně otiskuje nová nařízení a povolení. Jediný problém je, že stav tzv. Poplachu je vyhlášen do poloviny května, nezaměňovat se stadio di alarma s výjimečným stavem, který tu platil na jaře. Tentokrát nejsou nařízení platná pro celé Španělsko, ale byla dána značná pravomoc jednotlivým regionům, aby si svojí situaci řešili podle svého momentálního stavu. Takže je docela klidně možné, že to, co platí v Baskicku vůbec nemusí platit na jihu Španělska.

 

Obě dvě naše navigace se nás pokusili nacpat do této uličky.

Tak, ono by to nebylo až tak šílené, nějak by se tam Zdenda vešel, ale museli jsme odbočit na konci doprava a to do pravého úhle a ještě ke všemu, silnice na kterou jsme měli odbočit byla ještě užší než tato.

A to prosím pěkně, mají ve svých útrobách zadaný rozměry auta a samozřejmě i výšku, ale asi si myslí, že máme cestu příliš jednotvárnou a maličké vzrůšo není na škodu. A nebo jako zde jsme měli odbočit vpravo prudce do kopce a pak opět prudce vpravo a protože tady jsou uličky tak úzké a pokud by hrozilo, že se někam napasujeme a pokud by i couvání zpět byl problém, tak pak nezbývá nic jiného,

že mě někde Zdenda i s autem odloží a celou cestu městem, nebo aspoň úsek, který není úplně jistý projde hezky pěšky.

 

Ovšem, dnešní druhý maják je maják, tak jak má být. Na vysokém útesu stojí ladně, hrdě a všem mořským vlkům svítí na bezpečnou cestu.

Opět a stále lituji, že nemáme alespoň maličko hezčí počasí.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 

Cílem dnešní cesty je jedno z nejoblíbenějších poutních míst a tím je Punta de Barca a druhým místem je ošlehaný mys Cabo Fisterra.

Obě dvě místa mají spojitost se Santiagem de Compostela a Svatojakubskou poutí. Poutníci, pokud dojdou do Compostely mohou tam svoji pouť ukončit, protože tam je oficiální konec poutě.

Odevzdají kredencionál s razítky míst, získají potvrzení o vykonané pouti a mohou se spokojeně vrátit domů. Ovšem spousta poutníků pokračuje dál až na konec světa a tím bývalo pobřeží Atlantiku.

Museli ujít ještě dalších 86 km v případě Cabo Fisterra. Ovšem my jedeme nejdříve k Punta de Barca. Zdejší barokní Satuario da Virxe da Barca označuje místo, kde se, samozřejmě podle legend, Saniagovi – sv. Jakub Větší, který tu kázal, zjevila Panna Marie v kamenné lodi. Traduje se, že dva z kamenů před kaplí jsou plachta a kormidelní páka této lodi.

Bohužel, toto významné poutní místo jsme si ani pořádně neprohlédli, protože, jak jinak, hustě mžilo, a to na velké procházky není zrovna příjemné počasí.

Vše jsme si v rychlejším módu prohlédli a jedeme dál na hlavní cíl naší dnešní cesty a tím je mys Cabo Fisterra.

Cabo Finisterre, v kastilštině, je považován za západní okraj Španělska. Ale to podle lidové tradice.  

Davy lidí sem proudí celé léto, přesto, že skutečný nejzápadnější bod země zvané Španělsko je 5 km od nás na sever. Cabo Fisterra je ovšem krásný ošlehaný útes s překrásným majákem a kostelem. Igrexa de Santa Maria de Areas je krásný monumentální kostel jehož historie sahá až do 12 století.

Celá tato oblast byla v minulosti místem pohanských obřadů plodnosti a tvrdí se, že bezdětné páry sem přicházeli proto, aby zvýšili své šance na početí potomka.

S ohledem na to, že mys je poměrně daleko od civilizace je otázkou, jestli jen díky cestám sem a tam se jen nezvedla fyzická kondice párů a početí potomstva bylo krapet pak jednoduší, zkrátka ve zdravém těle zdravý duch a když to vše pěkně poskládám, tak se zvyšující fyzickou výkonností bych řekla, že po několika cestách muselo být počato na to tata.

Opět jedeme ryzím venkovem a všude kolem nás teče z kopců spousta vody.

Však není divu, stále prší a ani vyprahlé kopce už nejsou schopný pobrat to ohromné množství vody, které na nás každý den spadne.

 

Cabo Fisterra je velmi oblíbený start nebo cíl krásné cesty do nebo z Santiaga de Compostela. Jedna z nejkrásnějších tras v celé Galícii měří 86 km a každý rok ji podnikne mnoho tisíc lidí.

Zároveň, mnoho poutníků, kteří došli nějakou trasu do Santiaga pokračuje právě sem, kde obřadně spálí prošlapané boty, propocená trička a tak podobně.

Místo mezi skalami, kde se pálí oblečení je označeno rozervaným škrpálem.

Tak ještě klasické foto našeho domova s majákem nebo kostelem a jedeme dolů do maličkého městečka Fisterra.

Rybářské městečko už není chudé a jen s rybáři, ale dneska už je bohaté díky poutním cestám a tisícům poutníků, kteří každým rokem proudí tímto městečkem. 

Spousta nabídek ubytování je na každém rohu a aby náhodou poutníci neminuli přesně tu správnou ubytovnu, tak skoro všechny mají ve znaku hřebenatku. Ale to je naprosto pochopitelné.

Množství restaurací, ale jen hrstka je teď otevřená, což je také pochopitelné. Potkali jsme jen jednoho poutníka, který šel do Fisterry s batohem na zádech a velikým nepromokavým pončem.

Bylo mi ho hodně líto. Letošní rok, jak už víme, respektive, letošní zima je velmi, velmi deštivá, nadprůměrně až extrémně. Takže, jak jinak, máme opět kliku.

Na Kanárských ostrovech jsme v letních měsících měli štěstí na nadprůměrné až extrémně vysoké teploty, kdy místní úřady varovali staré lidi, aby se zdržovali uvnitř svých bytů a domů, proto jsem tenkrát psala, že ten kdo napsal, že Kanárské ostrovy jsou ostrovy věčného jara a my tam měli celý červenec a srpen skoro 40°C a teď máme holt další štěstí na extrémní srážkovou zimu na celém severním pobřeží.

Ale tak to holt je a aspoň si budeme příště více vážit sluníčka a hlavně, modré oblohy. Zatím ji vidíme jen opravdu zřídkavě, to jen, abychom věděli a nezapomněli, jak ta modrá obloha vypadá.  

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní trasa je:

Dnešní den je ve znamení velkého přesunu.

Máme dojet do Santiaga de Compostela, kde zakončíme naši pout po Svatojakubské cestě a vyvrcholením bude návštěva katedrály sv. Jakuba. Jedeme krásnou krajinou Galicie, ale podle nás, je tato provincie, nebo tento kraj z celého severního pobřeží jednoznačně nejchudší. Je tady mnohem víc opuštěných domů, které jsou buď v prodeji anebo v poslední fázi života. Opuštěných, polorozpadlých anebo totálně rozpadlých domů je tu opravdu hodně.

Zároveň nás udivuje že vedle krásného domu na hlavní silnici je dům, který má jen obvodové zdi. Ve městech i na vesnicích je spousta opuštěných domů, které nejsou žádnou valnou ozdobou.

Nicméně, všude je stále čisto a někdy je vyloženě přepopelnicováno. Hrozné slovo, ale jak říct, že je v ulici co pár metrů nějaká popelnice a hlavně, kolem popelnic je absolutně čisto.

Nikde není žádný nepořádek a na co si i v zézo části Španělska nesmírně potrpí, tak to jsou odpočinkové zóny, různé parky plné laviček a samozřejmě parkovišť, kde lze zastavit a příjemně se naobědvat.

A opět několik popelnic a všude čisto, trávníky posekané. Tak to se mi hodně líbí.

Pokud pominu mnou už mnohokrát zmiňovaný přetlak servisních míst, tak přetlak popelnic na všemožných místech je doslova hmatatelný.

 

Dneska se oproti předpovědi ukázala modrá obloha, což je takový drobný zázrak, a jak tak zjišťujeme, čím dál tím více si modré oblohy vážíme a každičký náznak modré barvy na nebi oslavujeme.

Moc hezké bylo, když se dneska objevilo poprvé kousek modra Zdenda za volantem na mě zahalekal „Bobeš, modrá obloha foť! Cokoliv, jenom foť!“ na můj argument, že není co fotit, protože před námi ani okolo nás nebylo zrovna co vyfotit, tak mě bylo sděleno, že je to jedno. Důležitá byla modrá obloha.

 

Ovšem, máme velkou kliku, jak jinak, jedeme do vnitrozemí, do Santiaga de Compostela a co čert nechtěl, nemohli jsme ani bohovi objevit nějaké příhodné parkoviště, abychom k obědu ogrilovali rybu, kterou máme v krabičce v lednici.

Doposavad jsme neměli jediný problém někde po cestě zastavit na oběd, nebo odpolední kávičku, zkrátka, mohli jsme si místo, kde zaparkujeme na chvíli vyloženě vybírat a dneska, jako naschvál, ne, a ne najít parkoviště, jakékoliv. A to jsem měla v plánu, že po obědě zadělám těsto na muffiny a za jízdy upečeme pár muffinek ke kávě.

Čas oběda už je pomalu za námi a vzdálenost do Compostely se krátí a hrozí, že muffiny neupeču. Nakonec zastavujeme na jakémsi místě, které není parkovištěm, ale jakémsi místě vedle sinice, žádná sláva, ale Zdenda ugriloval rybu a my máme luxusní oběd.

 

Dojeli jsme do Santiaga. Nejdříve zkontrolujeme stání rp obytná auta a pak jedeme do města, jestli na zítřek nenajdeme něco maličko blíže. Ze stání to máme 7,5 km ke katedrále, a to je drobet daleko.

Pokud k tomu přihodím ještě nějaké courání po starém městě, tak se obávám, že bychom měli problém to ujít. Přeci jenom, skoro celý měsíc sedíme v autě jako pecky a najednou dát možná až 20 km, to by bylo opravdu hodně.

No, moc možností pro nás teda není, ale stejně to zítra zkusíme. Někde snad zaparkujeme. Vytipovali jsme si několik míst, ale žádná hitparáda to není. Bohužel, všechny aplikace jsou dost k ničemu a na mapách se několik parkovišť ukázalo hodně nepoužitelných. Velká parkoviště jsou pro nás zakázaná a na malá se nevejdeme. Tak uvidíme zítra.

 

Večer jsem ještě udělala bramborový salát, ale ne tak jak jsem zvyklá. Hlavně, už mi došel celer, který se mi za celou dobu pobytu ve Španělsku nepodařilo sehnat a sklenička zeleniny na kyselo, která by se doma dala do salátu použít je příšerně měkká, a to co jsem si myslela, že bude celer, byly na maličké kostičky brambory.

Ale, stejně salát vypadá dobře a až se řádně do zítra rozleží, bude i tak vynikající.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je:   

 A máme tu další, v pořadí už 7 Vánoce v našem novém domově na kolech.

Někdy si připadám jako kočovník, který jede z místa na místo, který nikde nemá domov a zároveň je doma všude. My máme domov, ale jen jsme ho na pár let odsunuli do pozadí, stranou a tak si užíváme cestování po místech, kam už se možná nikdy nepodíváme. Vím, že hodně lidem je to proti mysli, nechápou, proč tolik cestovat a hlavně, proč se vydávat na místa, která nejsou nijak zajímavá. Je to o úhlu pohledu, co koho zajímá. Je to hlavně i o poznání lidí a i toho, jak se kde žije, jaké mají domy, jak se starají o místo, kde žijí, zkrátka, je to vždy a všude ohromně zajímavé.

Dnešní ráno nevypadá na nějakou vycházku. Je příšerná mlha a z nebe padá jakýsi hnus v podobě drobného, leč vytrvalého mrholení. Zdenda předpovídá, že mlha padne na zem a bude krásně a má pravdu.

Než jsme našli místo na parkování, tak se obloha rozsvítila a my můžeme jít. Je poměrně chladno, ale hlavně, že neprší. Do centra starého města to máme luxusní 3 km, což se dá v pohodě ujít.

Staré město je úžasné.

Santiago de Compostela je velmi staré město, které proslavila známá Svatojakubská pouť do Compostely.

 

Apoštol sv. Jakub Větší – Santiago Apóstol, podle církevní tradice šířil v Galícii po Ježíšově smrti evangelium. Nebyl však úspěšný, získal pouze osm učedníků a když se vrátil do Palestiny, tak ho zajali Římané a nechali ho popravit mečem. Jeho ostatky, podle legendy, putovali po moři na loďce, kterou vedli andělé zpět do Galicie a tam ho našli jeho učedníci a zde ho i pohřbili.

V roce 814 byl hrob znovu objeven poustevníkem vedeným světle hvězdy, odtud prý vznikl název „Compostela“ z latinského campus stellae, neboli „pole hvězdy“. Tolik praví historické tradice, které se vážou ke vzniku místa Compostela.

Pak na místě s ostatky vznikl kostel a na jeho základech další kostel a další kostel až dneska jsou vlastně v sobě 4 kostely. Takže stavba, kterou dneska vidíme, je ve skutečnosti čtvrtý kostel, který v sobě ukrývá kus románského kostela a postupně, jak se po staletí katedrála dostavovala a vylepšovala, tak se nám tady smíchaly různé architektonické styly.

Od románské přes gotiku až po renesanci. Jenže, bohužel, v době naší návštěvy je celá katedrála uzavřená a má být otevřena až v na začátku ledna.

Nevím, jestli se jí rozhodli uzavřít z důvodů možného šíření korony, ale na stránkách katedrály se nic nepíše. Podle informací má být katedrála otevřená, a tak jsme jí nejdříve celou obešli a že je veliká a pak jsme se ještě jednou vrátili a znovu se snažili najít vchod, leč marně.

 

Staré město je plné nádherných velmi starých budov, jako je například Hostal dos Reis Católico, který byl původně postaven jako ubytovna pro poutníky.

Hostal postavila Isabela Kastilská a Ferdinand Aragónský, ale dneska je to nejluxusnější hotel patřící státu.

Každopádně dál slouží velmi movitým poutníkům, ovšem už ne zadarmo ale za velmi služný peníz. Vedle vchodu do katedrály, který je v rekonstrukci je muzeum katedrály kde je vystavená i slavná obří kadidelnice botafumerio.

Její replika visí v katedrále a originál se zavěšuje jen na ty nejdůležitější slavnosti.

Do muzea jsme se taky chtěli jít podívat, ale opět, je zavřené, což je veliká škoda. Říkám si, asi nemůžeme mít všechno.

 

Couráme se starým městem a prohlídku jsme zakončili kávičkou na jednom náměstí. Po několika měsících jsme si dali výbornou kávu a k tomu croissant, a ještě smažené trubičky posypané cukrem.

Dobrota. No a jdeme domů. Dneska máme Vánoce a to znamená, sváteční den a pohádky. Zatímco osmažím řízky koukneme se na klasiku,

Pyšnou princeznu a pak po večeři to bude další klasika Tři oříšky pro Popelku.

Bramborový sálat se krásně rozležel, tak je výborný a řízky jsou křehoučké. Včera jsem totiž řízky naložila, a tak byly výborné.

 Přejeme všem krásné a pohodové Vánoční svátky.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 

Včera jsem se spletla, už prožíváme sedmé Vánoce na cestě.

Ono to mate a zmátlo to i nás, ale vyjeli jsme 1.prosince 2014 a první Vánoce jsme slavili v Turecku. V roce 2015 jsme byli na Vánoce v Řecku na Krétě. 2016 jsme byli s dcerou Andulkou v Benátkách v Itálii. 2017 byli Vánoce v Itálii na Sicílii. 2018 byla Francie u Marseille, v roce 2019 Španělsko Kanárské ostrovy La Palma a teď je rok 2020 a to jsme ve Španělsku Santiago de Compostela.

Takže, tak to ve finále je, ale teď jedeme teprve sedmý rok a konečně máme den jako vymalovaný a kupodivu nám ani jednou nezapršelo, což považuji za drobný zázrak. Přejeli jsme z vnitrozemí zpět k oceánu a pomalu se suneme dál, podél pobřeží směrem k Portugalským hranicím.

 

Dojeli jsme do městečka Noia, které má opět pro nás přichystané pěkné molo, kde parkujeme na konci města a hned jdeme na procházku kolem pobřeží. Pěkné počasí se musí okamžitě a beze zbytku využít. Je sice chladno, ale na sluníčku je příjemně.

Jdeme dál a dál až na ostroh odkud je vidět další zátoka a v dálce městečko, kam pojedeme zítra. Je zajímavé, že i tady jsou lidé hodně opatrný a spíše se prochází po pobřeží a v lese než ve městě.

V dálce před sebou vidíme chodce s pejskem, a jak nás jen spatří, už si nasazuje roušku.

Je fakt, že lidi jsou hodně zodpovědní anebo nejsou až tak zodpovědní, ale bojí se pokut, které by jim případně hrozili za porušení nařízení.

Tady se vůbec lidé snaží chovat tak jak mají. Ani v obchodech nehrozí, že by bylo nějak narváno lidmi. Byla jsem před svátky na nákupu a vůbec mi nepřišlo, že budou svátky.

Tak jak jsem z domova zvyklá na nákupní šílenství, které sice každý odsuzuje, ale sám tomu propadá, tak Španělé jsou v tomto směru nezodpovědní, protože poloprázdné košíky neukazují na žádnou předvánoční paniku, aby měli na těch pár dnů všeho dost až nadbytek. Určitě budou mít poloprázdné lednice a Vánoční hodování se u nich asi nekoná a na beton, musí u vánoční tabule hladovět.

Nevím, každopádně ve velké prodejně Mercadona, kterou mám na nákupy potravin v oblibě, byl normální objem nakupujících, jako v kterýkoliv jiný den. Ale já jsem nenechala nic náhodě a preventivně jsem nakoupila zásoby, protože co kdyby se náhodou prodejny na pár týdnů uzavřely?

Ale to si samozřejmě dělám legraci, jedná se o to, že se snažíme chovat rozumně a zodpovědně, tak jak nám Tomáš, náš lékař po telefonu stále klade na srdce, vyhýbáme se davům, ale ony stejně nikde nejsou a do potravin chodíme maximálně jednou týdně, což nám bohatě stačí.

Restaurace jsme stejně nenavštěvovali ani předtím, a tak je nám jedno, jestli jsou otevřené jen v omezeném provozu. Určitě bude platit zákaz vycházení asi od 21 h, protože ulice jsou jako vymetené a nikde není ani noha. Jen občas projede krokem policejní auto, ale jinak? Nikde nikdo.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní trasa je:

Krásné slunečné ráno věští nádherný den, což je skvělé. Přesně jak nám kolegyně Windyty předpověděla.

Občas se sice pěkně splete, ale tentokrát je její předpověď do puntíku správná. Včera a dneska má být krásně a skutečně je. Jen pro informaci, je sice krásně, ale fouká poměrně studený vítr.

Na sluníčku je krásných 20 °C, ale ve stínu už je jen kolem 10°C. V noci klesnou teploty na cca 6–8 °C, takže musíme si přitápět.

Zase jsme popojeli o kousek dál do maličkého městečka s příšerným jménem Pobra do Caramiňal a tak jako včera, hned jdeme na procházku, protože zítra už se má zase počasí kazit a každá hodina na sluníčku je plus.

Jdeme podél pobřeží a zpět se vracíme městem. Pobra do Caramiňal má maličké staré město, které se skládá jen z pár zachovalých kamenných domů, ale i tak je to tu moc hezké.

Parkujeme už tradičně na molu ve městě. Vlastně okolo mola se rozkládá město, a to je příjemné.

Když si stoupneme na konec mola, jsme hned u parku, cvičiště, kterých je všude sousta, ale vidět cvičence je obrovská náhoda. Vlastně, nikdo železné konstrukce na posilování vůbec nepoužívá.

Alespoň jsme skoro nikdy nikoho cvičit neviděli a presto se dál budují. Opět je všude čisto a pořádek, což se mi líbí. Měli jsme v plánu kávičku na nějakém pěkném slunném náměstí, ale bohužel. Náměstí jsme našli, bylo i několik otevřených kavárniček se stoly venky, ale všechny byly ve stínu.  

Takže, kávička nakonec nebyla a to jsme si plánovali, když už jsou ty svátky, že si ke kávičce dáme teplý croissant.

Nakonec jsme došli a domů a kávu jsme si dali svojí a k ní Zdenda ušlehal smetanu na pravou šlehačku a moje muffiny. Káva s hromadou pravé šlehačky a muffin ztracený v bílé závěji, no, byla to dobrota.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je:

Pomalu a jistě se přibližujeme k hranicím s Portugalskem a co bude dál to se ještě uvidí.

Za sebou máme tři dny, kdy nám průběžně a permanentně pršelo, foukal vít, občas bylo sluníčko, ale tak nějak, stále je stejné počasí.

Bohužel, naše kamarádka Windyty velmi spolehlivě předpovídá počasí, a to mě docela štve. Víme, že sluníčka si tady moc neužijeme ani do budoucna. Možná někdy po Novém roce, a to ví jen ten pán nahoře a my se necháme překvapit.

Co je udivující, velmi rychlá změna počasí. Noc je jedna hvězdička, a to nám dává naději, že se předpověď sekla, jenže, vstáváme s deštěm, ale než se nasnídáme, je krásně modrá obloha.

Ha, přeci jenom bude hezky! Než odjedeme, což je zhruba kolem desáté, opět leje jako z konve a tak to probíhá celý boží den.

Včera jsme šli do starého města Pontevedra. Vycházíme za sluníčka a za sluníčka jsme se vrátili.

Ovšem je důležité podotknout, že během 3 hodin jsme několikrát zmokli a když k tomu přihodím silný vítr a teplotu kolem 10 °C, no, nic moc.

Na Silvestra bychom se měli setkat se Zdendou a Alenkou, kteří jedou na zimu do Španělska a my bychom se měli k nim přidat nebo oni k nám, každopádně, to je jedno, hlavně, že se setkáme a společně pojedeme někam dál, tiše doufá, že konečně do toho tepla, nebo mě už z toho počasí švihne.

Pod námi, směrem na jih, je několik přírodních koupališť, a tak máme na Silvestra sraz u jednoho z nich.

Měla by tam být úžasně teplá voda, auto bychom měli mít kousek od sebe, a tak by náš společný první den neměl mít chybu.

 

V posledních dnech jsme si projeli spoustu maličkých měst a spali jsme v Vilagarcia de Arousa a O Grove.

O Grove je proslulé chovem všech možných mušlí, škeblí a krevetami počínaje a langustami konče.

Vlastně projíždíme jedním přístavištěm za druhým, kde se třeba ze sádek u pobřeží přivezou ohromné svazky ústřic, které se šíleně pracně odlupují z usazenin.

Uměle odchované ústřice jsou vytažené z vody lodním jeřábem a přivezené do přístavu. Tam už čekají ženy a muži, ti co do noci osekávají z ústřic přebytečné usazeniny.

Veliký snop je zavěšený ve výšce na lodním jeřábu a nejdřív je řádně a dlouze velkým proudem vody očištěn od bahna a nečistot. Pak jsou odděleny jednotlivá lana porostlá ústřicemi a poměrně jednoduchým strojem jsou z lan jakoby sejmuty a jdou do bedýnek.

Každý pracovník má v ruce zajímavý, speciální sekáček a tím osekává z ústřic nadbytečnou usazeninu, protože jinak by byly ústřice zbytečně veliké.

Ústřice jsou skládány do bedýnek, pak se dál třídí podle velikostí a ihned expedují k zákazníkovi.

Ústřice se jedí syrové, takže u zákazníka a v obchodem musí být velmi brzo. Na rozloupnutí ústřic jsou speciální kleštičky, a po rozloupnutí je ústřice zakápnuta citronem, což ji usmrtí, lžičkou se uvolní a vysrkneme do úst maličké tělíčko ústřice.

A to je celé. V mnohých zemích jsou ústřice považovány za lahůdku. Zrovna tak vynikající a poměrně drahé langusty.

V této oblasti se poněkud změnil ráz krajiny. Vysoké útesy poněkud ustoupil zvlněnému a už  ne tak vysokému a divokému pobřeží.

Vlny se tady roztahují do mělkých lagun, což musí být na léto mnohem příjemnější.

Také je tu o poznání více hotelů a hotely jsou vyšší, než jsme si tady zvykli vídat.

A hlavně, co nás velmi udivuje, ale nevíme, jaké jsou tady pravidla hry, je velký počet domů, které jsou vysloveně rozpadlé.

A to nejen na vesnicích, ale i ve městech. Není vůbec výjimkou vidět nový dům, vyloženě přepychový a vedle něj,

na vedlejší parcele dům, který má jen obvodové zdi a uvnitř rostou už stromy.

Dokonce i v centru města není neobvyklé mít řadu pěkných, zrekonstruovaných domů s perfektní fasádou a v té řadě je dům, který vyloženě pláče po rekonstrukci, ale té se mu hned tak nedostane. Je to hodně ošklivé a rozum nám to nebere.

 

Udivuje nás, že město nezakročí proti vyloženým troskám, které hyzdí město. Pokud by takové domy byly na okraji města, neřeknu, ale na pěší zóně, nebo v centru historického města je to zkrátka podle mne škoda.

 

Jednoznačně, řekli bychom, že Galície je ze severní části Španělska nejchudší a zároveň není, zkrátka není tak malebná jako její sousedé v čele s překrásným Baskickem.

Baskicko nás jednoznačně uchvátilo.  Zítra už dojedeme na hranice s Portugalskem a tím ukončíme cestu severním Španělskem podél Atlatiku.

Video pro dnešní den 27.12. klikni na tento odkaz. 

 Trasa 27.12.2020

Video pro dnešní den 28.12 - bude později. 

 Trasa 28.12.2020 

Video pro dnešní den, 29.12 bude vložené později, jak budeme mít internet. 

Trasa 29.12.2020 

Poslední den v roce a my se pomalu a jistě blížíme na sraz s přáteli Zdenda a Alenkou do přírodních lázní v Bande.

Poslední dva dny v roce byly ve znamení stabilního počasí, které se s železnou pravidelností neodchyluje od vytyčeného směru a tím je déšť, vítr, mrholení s občasným zábleskem sluníčka nebo alespoň je nám dopřáno sem tam zahlédnout kousíček modré oblohy.

Přiznávám, že to příšerné počasí snáším čím dál hůř, ale Zdenda je v pohodě. To já jsem ten slabý článek posádky a když nám ještě kolegové pošlou pár fotek z jihu Španělska, tak je mi smutno.

Přitom by nebyl problém se sem při cestě zpátky vrátit, na jaře by to tu mohlo být překrásné, i když taky deštivé, to samozřejmě nevím, ale teď je tu opravdu ošklivo, a tak i dojmy z celé této oblasti jsou poněkud ponuré a díky dešti mohou být i zkreslené.

Holt, velitel vozu je velitel, ale posádka má právo na vzpouru!

Na druhou stranu, vybydlené, polorozpadlé anebo vyloženě trosky domů i za slunečného počadí nebudou působit nijak vábně a s oblastmi,

které jsme už na severu Španělska projeli je Galicie jednoznačně nejhorší. Samozřejmě, někdo má, nebo může mít zcela opačný názor, zkušenost, ale já to tady tak vidím.

Alenka mi řekla, že bych neměla být tak nekompromisní a měla bych říct, že někomu se to tu může líbit a někomu ne, ale to si osobně myslím také a pokud bude psát cestopis milovník Galicie, tak to tu pro něj bude samozřejmě nejkrásnější.

Nerada bych se někoho takového dotkla a nerada bych této oblasti ublížila svým odmítavým postojem, ale já to tak vidím, a tak jak to já cítím, tak to naše cestování popisuji.

Ovšem není nad osobní zkušenost, kterou jak říkám, může mít každý jinou a hlavně, vnitrozemí může být zcela jiné než pobřežní pás, kterým projíždíme. A hlavně, co musím podtrhnout, je to také o mojí dlouhodobé blbé náladě, kterou zavinilo dlouhodobé špatné počasí.

 

 Tady na stránkách v RPC – Rady porady na cestu jsou v kolonce Zajímavé odkazy tři adresy na stránky Termální lázně Španělsko. Cestovatelům ve Španělsku by se mohly hodit tipy na termální prameny, kde se dá koupat zdarma.

Ovšem, je potřeba tyto informace ještě prolustrovat na internetu, protože jedny lázně, kam jsme chtěli taky zajet se změnili v luxusní wellness středisko, areál. K některým lázním je hodně krkolomná cesta a některé jsou od parkoviště dost vzdálené.

Pak je zde samozřejmě riziko krádeží a tak podobně, protože samozřejmě místní znalci poměrů a specialisté na vnitřní vybavení obytných aut přesně vědí, že majitelé jsou poměrně daleko a zatím co se spokojeně cachtají v termální vodě, mají volné pole působnosti.

I tady na našem parkovišti jsme viděli několik hromádek vysypaného skla, a to na auta vidíme, ale samozřejmě, ne ze všech stran, což mnohdy bohatě stačí. Ale nebudu malovat čerta na zeď.

Po opětovném denním dešti se najednou nebe umoudřilo a do toho přijeli Zdenda s Alenkou a hned je veseleji. Budeme společně slavit Silvestra, zkrátka posedíme, něco málo pojíme a samozřejmě, dáme si skleničku pivka, vínka a šampíčka.

Ale nijak jsme to nepřeháněli, hlavně s tím jídlem. Ála udělala tác chlebíčků a já osmažené kuřecí kousky, které myslím přišly k chuti. Vykostila jsem celé kuře, nakrájela na malé kousky, špalíčky a nudličky, to vše naložila do sójový omáčky a nechala do druhého dne uležet. Pak jsem vše prosypala a promíchala solamylem a zprudka na minimu oleje osmažila. Každý nafasoval dlouhé bodlo a z mísy si kousky napichoval.

 

No a samozřejmě jsme se byli několikrát koupat v nádherných přírodních lázních. Naštěstí, když jsme sem přijeli, tak tu bylo velmi málo aut a samozřejmě i bazény byly prázdné.

Pak se pomaličku sjížděli další a další obytný auta plus spousta osobáků, kteří jen přijeli, vykoupali se a odjeli. Někdo se koupe hambatý a někdo v plavkách, zkrátka, jak kdo to má a jak kdo se chce koupat. Ale nejlepší je jít rovnou z auta v župánku, ponořit se do teplé vody a pak zase v župánku jít do vyhřátého auta.

 

Bohužel, spousta přírodních termálních lázní je zchátralá, ale tady jsou bazény ve velmi solidním stavu. Původní Římské lázně, byla zde i osada Římanů a pak městečko, které už je opuštěné. Maličkým problémem může být naplněnost vodní nádrže, která následně zaplaví i bazény a zředí horkou vodu, která vyvěrá ze země. První bazén je velmi teplý a voda při výpusti, kde už je značně ohlazená dosahuje 40°C. Následuje několik dalších bazénu, s různě teplou vodou, a tak si můžeme vybrat teplotu, která nám vyhovuje.

Teplotu vody v kamenných vanách si regulujeme sami velmi jednoduše. Do kamenného korýtka, který máme nad hlavou dáme kámen a tím téměř uzavřeme proud vody a vana nám za chvíli vychladne.

 

Tak máme velmi horkou vanu, méně horkou až na konci vlažnou na zchlazení.

Během prvního dne v roce se sem sjelo tolik obytek, kolik jsme jich za celou dobu našeho cestování na severu Španělska nezažili.

Mám pocit, že sem sjel celý sever. Je tady natažená páska s tím, že na ceduli je značka, že se nedoporučuje koupání a další značka hlásá, že by voda mohla být závadná.

Řekla bych, že se jedná čistě o alibismus místních úřadů, aby si nikdo nemohl pak stěžovat, že nebyl upozorněn na kvalitu vody. Páska je tu zřejmě velmi krátce, protože během dvou dnů ji místní návštěvníci skoro celou sundali.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. ( pokud je modrý )

 Včerejší trasa 30.12  je: 

Dnešní trasa 31.12. je: