Nevím, co dělám špatně, ale bábovka si mi i při nejlepší vůli nějak nedaří.

Už zkouším několikátý recept, ale stále mám bábovku jaksi takovou připláclou, hutnou, žádná hitparáda to teda není.

Možná je to remoskou, nebo moukou, nebo vajíčky, nebo málo bílými bílky, kypřící prášek málo kypří, zkrátka, když vidím ty krásné nadýchané bábovky v receptáři, tak jen tiše závidím.

Odjíždíme z našeho báječného stání a co čert nechtěl, ráno přiběhl náš soused Francouz a místo lahvinky dobrého francouzského vína přinesl novinu, že oni jedou domů, protože je 30 km od nynějšího stání policie vyhodila s tím, že na území Španělska se nesmí nocovat. Tranzit, že ano, ale ne spát.

Snažila jsem se kolegy vyptat, kam vlastně jeli, jestli na jih Španělska nebo do Portugalska, tak na vše kýval, že ano, bůh ví kam opravdu jeli.

Tak a máme zase o čem přemýšlet, ale zdá se nám to divné, protože včera k večeru několikrát kolem nás projela hlídka policie, krokem, kontrolovali za jízdy pořádek na parkovišti a viděli nás, viděli, že jsme cizinci, a tak si říkáme, kdyby se tady nesmělo spát, tak by nám to jistě řekli. Kdoví, kde kolega spal a hlavně, my mu kloudně nerozumíme, tak jsme si řekli, však ono to nějak dopadne a pokud nás tady nebudou chtít, tak nám to jistě někdo velmi rychle řekne.  

Opět se napojujeme na pobřežní silnici a jedeme dál směrem na maličké, leč krásné městečko Arteaga, kde je další stání pro obytná auta.

 

Cestou, jak jinak projíždíme úchvatnými vesnicemi a maličkými městy u pobřeží.

Tady je totální absence velikých hotelů nebo resortů, jen pár větších domů jsou místní hotýlky, ale elegantní a pěkné.

Vesnice, které jsou jen kousek, pár kilometrů od pobřeží jsou opravdu naprosto úžasné.

Dům na fotce výš vlevo.

Všechny fotky jsou z průjezdu jedné takové vesnice.

Dům vpravo.

Jen stále litujeme, že je taková situace kolem nás a že nemůžeme, nebo spíš nechceme zastavit a městečka si tak neprohlédneme.

Za chvilku vjedeme na náměstí.

Moc jsme se sem těšili a moc litujeme omezení, která se tu všude dodržují.

Je to samozřejmě pro všechny nepříjemné, ikdyž jak vidíme,

Jakási říčka skrz městečko.

tak spousta lidí stále sedí v restauracích,

teda spíše na zahrádkách a terasách,

ale jinak je pohyb na ulicích minimální.

  Konec vesnice nebo městečka. Paráda, že ano? 

A už jsme na našem plánovaném stání v Arteaga nebo Gautéguiz de Arteaga v baskičtině a oficiálně a Gautegiz Arteaga což je obec v provincii Vizcaya v Baskicku.

Je tady jen jeden kolega z Holandska což je nepřesné, protože nevíme odkud přesně je, takže z Nizozemí. Parkujeme a jdeme na procházku.

Hned vedle nás je velká ptačí rezervace a moderní ptačí středisko Urdaibai. Je to výzkumné středisko a ornitologické referenční muzeum na evropské úrovni.

Urdaibai Bird Center je skvělé živé muzeum přírody, otevřené veřejnosti, aby si užívalo svět ptáků a jejich migrací.

Tolik uvedeno v odborné literatuře, leč, nyní je uzavřeno. Na dveřích uveden důvod Covid 19.

 

Nevadí, jdeme mezi výstavními domy k další místní pozoruhodnosti a tou je hrad císařovny Eugenia de Montijo Castillo de Arteaga, který je už z dálky vidět.  

Máme tady ukázku neogotismu. Stavba postrádá klasické prvky gotiky, jako jsou lomená okna, kamenné zvířecí chrliče a samotnou eleganci gotických štíhlých a přitom vysokých staveb. Hrad je postaven na stejných základech, kde byla původní stará věž, zmíněná již ve spisech z poloviny 15.

Jenže, tady bylo stavení používáno jako statek, ale až v 19. století přestavěno do dnešní podoby císařovnou Eugenií de Montijo , manželkou francouzského Napoleona III  a na rozdíl od většiny španělských obranných hradů se nenachází na vyvýšeném místě, ale na rovině, louce, obklopené stromy a okolními domy.

Také v tomto ohledu připomíná Château de Fontainebleau a další francouzské královské rezidence.

Pomalu se vracíme domů a jak je vidět, tak se nám parkoviště maličko zaplnilo, což je fajn. Hned vedle máme dvě ženy Španělky a až na konci jednoho pána, Portugalce.

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz. 

 Dnešní trasa je: 75 km 

 

Kousek od nás je kus lesa 

pomalovaný slavným baskickým rodákem malířem a sochařem Augustínem Iberollou a abychom umělecky nezakrněli, tak se na to lesní dílo jdeme podívat.

Původně jsme chtěli jet na kolech na vysokou horu před námi, kde je na vrcholku kostelíček, ale je krásně a výlet do přírody pěkně po svých bude v tuto chvíli hodnotnější.

Augustín Iberolla je umělec, který má různě po Španělsku mnoho soch a ohromných skulptur. Jako mladý byl zapálený komunista,

což maličko snižuje jeho renomé, několik let si za svoje radikální názory a postoje vysloužil ubytování na státní útraty, ale hříchy mládí se moc nepočítají. Každopádně, veliký kus života zasvětil boji proti radikalismu a dneska je už vysloveně nositelem porozumění, pochopení a smíření. Takové má i les Oma poselství. Ve vesnici Vizcaya je slavný Malovaný les Oma.

Tak, ono je to maličko dál od vesnice. Nejdříve musíme vzhůru do kopce, pak kousek po rovince, pak zase do kopce a jsme v Malovaném lese.

Jak prohlásil Zdenda, pro někoho umění, pro jiného vandalismus, a my jsme někde uprostřed. Klíčem k těm malůvkám je, že jednak, musíte mít tu správnou představivost, pak si správně stoupnout, a nakonec možná něco málo uvidíme.

Ono se taky píše, že každý, kdo se na stromy dívá si může představit v obrázcích co chce, zkrátka, fantazii se meze nekladou a čím jí má člověk bujnější, tím lépe.

Ale, pokud si stoupneme na jednu ze spousty značek toho správného místa, tak i ti, kteří nemají fantazii tak bujnou občas něco identifikují.

Takto třeba postavu na dvou stromech. Normálně je to jakýsi klikihák, ale při stoji na značce a správném náklonu těla, ejhle, je tam cosi jako lidská postava.

Holt, to je umění.

 

Dneska je den jako vymalovaný a opět jsem se špatně oblékla. Je krásné teploučko a já se pařím v dlouhých legínách.

Dolů jsme sešli lesem a Zdenda se mylně domníval, že půjdeme údolím zpět.

Pravda, údolí bylo několik, ale vždy to byl jakýsi hrnec, který jsme museli opět vyšlapat, abychom se dostali do vedlejšího údolí.

Zkrátka, ušli jsme jen pár kilometrů, ale ty byly opravdu náročnější, než jsme předpokládali.

Opět se mi podařilo někde prostydnut a už si dva dny léčím nastydlý podvozek. Tak to vždy jmenovala moje báječná maminka.

Každopádně mám s sebou zásobu sypaného urologického čaje a ze zkušenosti mohu říct, funguje skvěle.

Léky by zabraly asi rychleji, ale já osobně nedám dopustit na byť pomalejší, ale zdravější léčbu bylinkami. Jen toho fujtajbl čaje musím vypít denně tři litry, aby to mělo účinek. Nevýhodou je, že celou noc courám na toaletu.

Vracíme se zpět na naše stání, kde, jak vidíme, jsme už zase osiřeli.

Všichni odjeli a hlavně, opět se zkazilo počasí. Předpověď hlásila, že v 16h začne pršet a bez pár minut, je to skutečně tak.

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz. 

 Dnešní trasa je - po žluté cca 8 km  (vlevo nahoře máme výchozí pakoviště) 

Dnešní den celý podle předpovědi proprší a je tomu skutečně tak. Pršelo celou noc a prší i celý den, teda, zatím je půlku, ale na nějaké valné zlepšení to opravdu nevypadá. Do večera se skutečně nic nezměnilo. Leje jako z konve celý den. Nicméně, alespoň se mohu pověnovat naší nynější situaci, která nevypadá nijak růžově.

Předně, Zdenda se snažil nějakým způsobem dostat na pohřeb strejdy, ale lety jsou z velké části zrušené a ty co ještě fungují jsou neskutečně drahé. Máme nejbližší letiště v Bilbao a letenka tam a zpět by dneska vyšla na hodně peněz s tím, že vůbec není jisté, jestli letadlo opravdu odlítne. Mysleli jsme, že by mě Zdenda někde i s autem odložil a za tři, čtyři dny se k nám vrátil. Jedná se i o to, že tak jak zrušili můj jarní let z Malagy do Prahy a zpět za vnučkou, tak dodnes jsem nedostala kompenzaci. Vlastně dostala, ale v podobě prodloužené letenky, která mi je samozřejmě k prdu. Snažili jsme se z KIWI dostat vrácení peněz za letenku, byť s ponížením, ale marně. Bylo nám odpovězeno, že o kompenzaci rozhoduje letecká společnost a ta naše rozhodla, nevracet peníze, ale prodloužit letenku o rok. No, žádná sláva. Tak jsme nakonec zvolili variantu smutnit za strejdu na cestě a pokud se nám podaří dostat se do Compostely, tak tam v slavné Catedral de Santiago de Compostela strejdovi zapálíme velkou vzpomínkovou svíčku.

 

Tím se dostávám k situaci, jaká je ve Španělsku. No, není to žádná sláva. Zpřísňují se opatření a zatím to vypadá, že podle všeho bychom správně neměli cestovat jak po regionu, tak mezi regiony. Zde je odkaz na konzulární informace z Madridu.

 https://www.mzv.cz/madrid/cz/konzularni_informace/covid_19/aktualni_podminky_vstupu_na_uzemi.html

 Nicméně, je to podivné. Viz odkaz níže.

„Je vyhlášen Stav alarmu

Poslední aktualizace: 30. října 2020.

 Vláda schválila 25. října 2020 prohlásila výjimečný stav v na celém území daného státu , aby obsahoval šíření infekcí způsobených SARSCoV-2. Pro účely stavu poplachu je příslušným orgánem vláda národa. V každé autonomní komunitě nebo městě je předsednickým orgánem pověřený příslušný orgán.

 Stav alarmu skončí 9. listopadu 2020 v 00:00, aniž jsou dotčena případná prodloužení, která mohou být stanovena.

 Poznámka: Kongres schválil 29. října 2020 prodloužení poplachového stavu na dobu 6 měsíců do 00:00 hodin 9. května 2021.“  ( překlad google)

 

Ano, stav poplachu bude trvat do 9. května 2021 !!!!!!! Ale dobrou zprávou je, že zatím nehodlají uzavřít lidi doma, tak jako na jaře, a hlavně, dali značnou pravomoc jednotlivým regionům k úpravám výjimek. Zkrátka, každý region může podle své konkrétní situace upravovat zákazy.

 

Druhá důležitá věc v nařízení je bod č.2 Vstup a výstup osob z území je omezena každé autonomní komunity nebo města s výjimkou: navštěvování zdravotních středisek, služeb a zařízení; plnit pracovní, profesní, obchodní, institucionální nebo zákonné povinnosti; navštěvovat univerzity, vzdělávací a vzdělávací centra; návrat do místa obvyklého nebo rodinného bydliště a tak dál. Tak to už nám vůbec nekoresponduje se situací, která zde je. My jsme vlastně už vstoupili na území Španělska, když už dva dny trval výjimečný stav a vlastně, vůbec ničeho jsme si nevšimli. Dokonce nás policie jednou směřovala na to správné parkoviště, stáli jsme na špatném a nevěděli, že je kousek od nás stání. Pak na dalším místě naše parkoviště několikrát policie kontrolovala, tak jak mají ve zvyku, jestli je vše v pořádku. Potkali jsme několik klasických policejních hlídek, které prováděli běžnou silniční kontrolu a nikdo nás nezastavil, nikdo nás nekontroloval anebo, nikdo nám neřekl, abychom se otočili a jeli domů. Tranzit zpět do domovské země je samozřejmě možný, ale zatím nemáme jediný důvod o tom přemýšlet. Jediné co je opravdu otrava je, že jsou zavřené všechny atrakce, jako je ptačí observatoř nebo kousek od nás UNESCO jeskyně, které jsme chtěli navštívit. 

 https://www.lamoncloa.gob.es/covid-19/Paginas/estado-de-alarma.aspx

 

https://www.boe.es/eli/es/rd/2020/10/25/926/con/20201025

 No a takto vypadá Královský výnos k této situaci a koho by to zajímalo, tak doporučuji probojovat se až k odstavci článek 1.

Dneska každopádně zůstaneme stát na stání pro obytná auta, protože prší a zítra bychom se zkusili dostat do jeskyně UNESCO, která je kousek od parkoviště, odkud jsme šli včera do Barevného lesa.

 

Tak to jsou plány do blízké budoucnosti. Samozřejmě budeme pokračovat dál do Compostely a směrem na Portugalsko, ikdyž to se začíná také chovat přímo macešsky. Taky nás tam zrovna nejspíše nebudou vítat s otevřenou náručí, ale kdo ví, třeba to nebude tak horké. Každopádně, je dobré sledovat situaci, ale zase, někdy je regionální opatření poněkud volnější, měkčí než státní oficiální nařízení. Pokud by byl zájem, tak tady je odkaz na Portugalsko.

https://www.mzv.cz/lisbon/cz/viza_a_konzularni_informace/informace_pro_cesty_a_pobyt/nova_opatreni_v_souvislosti_v_bojem.html

 

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz.

Po dalším kompletně, celistvě vytrvale propršeném dnu máme azuro. Na dnešní den jsme se těšili, protože je před námi plánovaný výlet do prehistorické jeskyně.

Jsme v centru vizcaína v Cortézubi , v Baskicku kde se nachází jeskyně Santimamiñe.

 V roce 1916 se pár dětí toulalo po zdejší části kopce a hrálo si na lovce mamutů. Vyšplhali se po srázu do jeskyně, kde našly na stěnách obrazy.

Ulomily pár krápníků a šly domů kde samozřejmě vše povyprávěly, a tak začala historie této jeskyně.

  V posledních dvou desetiletích 20. století byly provedeny studie k určení škod, díly velkému zájmu veřejnosti, ke kterým došlo na všech obrazech.

Tyto studie určily potřebu omezit přístup, aby se zabránilo změnám podmínek prostředí stávajícího mikroklimatu v dutině.

 

Opatření, která byla přijata poté, v roce 1997 omezila denní kapacitu na 75 návštěvníků a uzavřela hlavní malířskou komoru.

Celá jeskyně je dlouhá 365 metrů a od roku 2006 je téměř kompletně uzavřena pro veřejnost,

Jsou zde bohaté vápenaté útvary s množstvím stalaktitů a stalagmitů, které tvoří zvědavé postavy.

 

Použité foto interiéru je z google. 

Asi 60 metrů od vchodu se vlevo otevírá úzká galerie, která se rozkládá na dvě části: první je předsíň obrazů a druhá hlavní komora.

 

Krásné počasí nám zatím přeje, ale co nám nepřeje je rozhodnutí Španělské vlády, uzavřít veškeré atrakce jako jsou muzea, různé vyhlídky a samozřejmě i naší jeskyni.

V domku u vchodu je sice prodavač lístků, který vždy se skupinou jde nahoru, odemkne bránu a ujme se průvodcovské role. Někde jsme se dočetli, že z jeskyně je už přístupná pouze první komora, takže jsme asi až tak o moc nepřišli.

Faktem je, že vstupné pouho pouhý 3 eur je netradičně nízké, stále se jedná o památku UNESCO, které mají obecně spíše dražší, vyšší vstupné, takže toho asi moc k vidění není.

Nevadí.

Vyškrábali jsme se do poloviny kopce k vchodu do jeskyně, zbaštili cestovní svačinku a nasáváme tolik potřebný vitamín D.

Naštěstí je krásně teploučko, zvlášť na sluníčku, a tak sedím na bundě. Stále mě zlobí nastydlý močový cesty a statečně piju litry urologického čaje.

Mám takový pocit, že jsem si už uhnala recidivu na toto onemocnění, a to jsem tolik opatrná.

Neexistuje si někde jen tak sednout, dávám si pozor na prochladnutí a stejně jsem si zánět zase uhnala. Tak snad nebude potřeba nějaké silnější léčby a bylinky vše srovnají.

Odjíždíme zpět na naše stání, kde je pohodička. Večer se nás tady opět sjelo několik obytek.  SPZ jsou vlastně napříč celou Evropou.

Takže cestování stále funguje a to máme radost. Jen to počasí, kdyby se krapet umravnilo, ale je podzim a my jsme stále ještě poměrně vysoko na severu.

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz. 

Na báječném parkovišti v Gauteguiz de Arteaga jsme strávili 5 dnů a už je na čase zase popojet.

Hlavně, už potřebuji opět na nákup, lednice se stává průsvitnou a leccos už mi dochází.

Zdenda vybral trasu podél pobřeží, a tak jedeme nádhernou krajinou plnou lesů, pastvin a překrásných domů.

Musím říct, že tady nám to bere dech a nebere rozum. Jistě, viděli jsme pár domů, které jsou opuštěné a rozpadají se, nicméně, jsou to takové výjimky, o které se snad ani nemá cenu zmiňovat.

Všechny domy jsou ohromné, megadomy, honosné a perfektně udržované.

Vůbec netušíme, kde na to berou peníze, jestli za prací dojíždí, což asi určitě, ale kam a co dělají, když všichni mají tak veliké domy.

Prakticky není vidět malý dům, všechno to jsou minimálně dvougenerační domy. Blízko nás je průmyslové Bilbao,

ale všichni nejsou na ředitelských postech s výplatou, která umožní péči a provoz mnohamilionových domů, a přesto je tu mají všichni.

Dále co tu postrádáme to je přítomnost jakéhokoliv nepořádku.

Zkrátka, tady stíhají vyvážet všechny popelnice, stíhají okolo popelnic uklidit případný nepořádek a hlavně, stíhají čistit všechna případná zákoutí a všechny odpadkové koše na všech možných parkovištích jsou vyvezené a prázdné s čistými igelitovými pytli.

Podél silnice jsou škarpy vysekané a čisté, bez odhozených plechovek nebo nepořádku od projíždějících aut. Dostatek parkovišť, kde jsou běžně lavičky a stoly anebo dokonce i grilovací místa. A pak, všichni zdraví, odpoví na pozdrav, usmějí se, což je pro nás balzám na duši. Jistě, někdo nechce a nestojí o komunikaci, ale jakmile se na nás někdo podívá, navážeme oční kontakt, tak okamžitě zdraví. Teď je to maličko problém díky rouškám, ale když se chce, tak i toto jde a tady se hodně chce. To, že se na nás někdo usmívá poznáme podle očí, protože ty se usmívají také. Vždy.

Abych nezapomněla, dneska jsme potkali dva krasavce. Jeden expediční s Němci byl teda monument a nevím, jestli bych ho chtěla.

Asi ne, ale zase má celkem jistotu, že si ho nikdo nedovolí vykrást.

A pak jsme potkali úplnou raritu, Australany. Pravé, nefalšované Australany v australským bydlíku.

Paráda. Potkali jsme už kde koho, ale Australany ve svojí obytce ne.

Docela by mě zajímala cena za trajekt, ale asi to musela být docela darda. Brrr, ani počítat se mi to nechce.

Dojeli jsme kousek za Bilbao do Mercadony. Opět jsem velmi spokojená jak s cenami, tak s výběrem. Vlastně celý nákupní seznam jsem pořídila v Mercadona a v Lidlu, kde jsme se zastavili až cestou zpět, tak bych pořídila mnohem hůře, a hlavně s menším výběrem.

Vypadá to, že se ve Španělsku opravdu vyplatí na nákup více Mercadona jak Lidl.

Několikanásobně větší výběr v oddělení masa, balíčky pomalu padaly z regálů, tentokrát i mnohem kvalitnější a větší výběr zeleniny a ovoce.

Konečně jsme koupili pomeranče, 5 kg za 5 eur, což je parádní cena, koupila jsem kaki za krásnou cenu a nějakou zeleninu, papriky a rajčata. Maso je skvělé, čerstvé a krásně opracované.

Kupuji 3,2% jogurt bílý neochucený v kelímkách dvě patra, 2 kg balení, kilo za euro, což je taky skvělá cena, trvanlivé mléko 3,5 % za 60 centů a tak dál. Kuřecí stehna, ohromná za 1,9 eur, celé kuře, žluté 3 eur, bílé 2,5 eur, přední hovězí na polívku jsem teď kupovala za 5 eur.

Jistě, mnohdy jsou tu ceny jako u nás, což je super, hlavně, že není dráž. Ovšem co máme nedostižné, tak to je cena chleba a pečiva, ohromně laciné jsou u nás uzeniny a spousta dalších potravin. Samozřejmě, nijak nekomentuji kvalitu, protože sama nevím a pravda, u některých potravin se o ni ani nijak valně nezajímám. Takže tak.

 

Dneska spíme na stání pro obytná auta, kde máme opět několik kolegů a dneska pro změnu jednoho Angličana, staršího pána v maličké vestavbě. Stání je jak jinak opět s vodou a s výlevkou a opět vše zdarma.

Nevím, jestli zítra pojedeme dál.  Potřebujeme pracovat na stránkách, ale musíme už maličko pošetřit internet, tak možná zajedeme někam k Mc Donalds, abychom mohli vkládat u cizáků.

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz. 

 Dnešní trasa je: 134 km 

Dneska představím velké, čtvrtmilionové město Bilbao, které jsme jen projeli. 

Do rána nám párkrát opět velmi hezky sprchlo,

dokonce jedna taková drobná přeprška mě svou úporností a sílou vodní masy, která se nám hrnula na naše autíčko vzbudila, což je u mě něco naprosto výjimečné.

S ohledem na to, že dokážu spokojeně chrupat i u plotu rušného letiště, to byl déšť opravdu vydatný.

Ráno bohužel nevypadá nijak valně, ale aspoň, že nám neprší. Dneska je poslední den, který strávíme v Baskicku a musím říct, jsem ohromně a velmi mile překvapena krásou krajiny, vesnic a tak dál. Však už včera a vlastně každý den, co tu jsme jen chválím.

 

Zítra bychom měli přejet do vedlejšího regionu a tou je Kantábrie, příšerně se mi to plete s |Italskou Kalábrií, ale tady je to skutečně Kantábrie a hned vedle ní je Asturie, kterou bychom si velmi rádi alespoň projeli, ovšem, to je velká neznámá.

Máme informace od Vendulky z jihu Španělska, která nás varovala, že právě tyto dva regiony jsou hodně nemocné a platí tady přísná karanténa celého regionu.

Ovšem sama si myslí, že pokud budeme dodržovat nošení roušek a zákaz večerního vycházení, tak by nás policie měla nechat v klidu.

No, však to zítra uvidíme. Jsme vlastně na hranicích s Kantábrií, takže zítra to bude buď v pohodě anebo velmi rychlé. Tranzit regionem by měl být umožněn a když bude nejhůř, tak Kantábrií prolítneme do Asturie a pokud i tam bude problém tak rovnou do Galície, kde je město Santiago de Compostela, kam se rozhodně podíváme.

 

Zdenda luxusně vybral dnešní stání, máme velmi silný městský internet, a tak můžeme doplnit vše co je potřeba.

Zdenda musí poukládat fotky na vzdálená úložiště, já jsem doplnila něco málo do kuchařky,

Okrajová část Bilbaa

hlavně jsem si uložila doprovodné fotky do administrace stránek, abych pak mohla nandat jen texty.

Doplnila jsem cestopis a taky, 

postahovala jsme několik málo filmů na dlouhé deštivé večery.  

  

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz.

Dnešní trasa je: 

Nádherný den je před námi, teda aspoň doufám,

ale předpověď je až do pozdního odpoledne vynikající a co se bude dít večer je mi už vcelku jedno.

Kantábrie je před námi a jak jsme si jednak přečetli na Španělských informačních serverech, Kantábrie by měla být téměř v izolaci.

Měl by tam být zákaz cestování mezi městy, hlavně bychom správně z Baskicka do Kantábrie neměli vůbec přejet a naopak.

Zkrátka, měly by tam být velmi tuhé restrikce směrem k obyvatelstvu, volnému pohybu a tak podobně. 

Pomalu a jistě se loučíme s překrásným Baskickem.

Ovšem na silnici nevidíme jediné policejní auto, což nám tak nějak moc nekoresponduje se situací z jara.

Přejíždíme do Kantábrie a musím říct, jedním slovem opět paráda. Nádherné domy lemují silnici, že by opravdu bylo z čeho si vybírat. A opět překrásná příroda, která je všude kolem nás.

Tady je jen jedna ukázka pořádku, o které jsem tolik posledně psala. Zkrátka, buď popeláři rovnou čistí vše kolem popelnic, ale tady mají takové popelnice, že popelář vůbec nevyleze z auta a jakousi rukou na boku zahákne popelnici a tu hned za kabinou vysype do otvoru, který se mu na vysoké korbě otevře.

Nedávno jsme to se zájmem pozorovali, protože takový systém u popelářských vozů jsme ještě neviděli.

Přijíždíme do prvního městečka Castro Urdiales, které má sice jen 26 tisíc, takže poměrně maličké městečko, ale jak tak koukáme, tak všichni jsou na ulici, normálně chodí po nábřeží, děti si hrají v dětském parku a tak podobně.

Hlavně, spousta lidí sedí před restauracemi.  První parkovací místo, které Zdenda vybral je placené stání, a to se nám samozřejmě nelíbí. Jedeme na druhé, tentokrát k místnímu hřbitovu, kde je místa na parkování dost, máme tady dokonce kolegáčka, ale Zdenda říká, že ten je tady už několik let, aspoň na google mapách už dva roky stojí na stejném místě. Parkujeme velmi šikovně, nezbytné fotky před odchodem a až si to šlapeme do města.

Hlavně, jdeme velký kus pěšinkou podél útesů což je moc fajn a s ohledem na překrásné počasí se moc těšíme na hezký výlet.

Máme to do města nějaký 3 km podél moře, pak něco nachodíme po městě a pak zpět, no já to dneska šacuju na nějakých 8 km.

 

Městečko Castro Urdiales se pyšní nádhernou gotickou katedrálou, Katedrála Santa María de La Asunción, která je na velmi vysokém útesu, jež vybíhá do oceánu. Nádhera.

Původní stavba je datována do počátku 13. století, později byla různě dostavována, ale základ je ze 13. století.

Katedrála má velmi zajímavě řešené vnitřní nosníky, tak zvané létající pilíře. Musíme obdivovat nádhernou žebrovou klenbu, která se jakoby vznáší nad mohutnými sloupy, vnitřními pilíři, zkrátka, klenba působí velmi ladně a v kontextu mohutnosti celého exteriéru až étericky. Tak to jsme taky ještě u gotické katedrály neviděli.

Opravdu nevím, jak lépe to popsat, ale přesto, že jsme viděli už hodně gotických kostelů a gotika se mi jako stavební sloh líbí snad nejvíce, tak tato, poněkud strohá a robustní stavba působí velmi ladným dojmem.

Hned vedle katedrály jsou velmi pěkně zachovalé zbytky obranné bašty s majákem, který prý bašty podpírají a hned pod útesy bouří oceán.

 

Jdeme do města a nestačíme se divit. Ohromné množství lidí se sedí nebo jen postávají všude kolem nás a báječně se baví.

Tak toto má být velmi přísná opatření. Pravda, všichni mají roušky, naprosto nekompromisně vždy a všude.

Jen v restauraci při konzumaci je nemají, ale tady se konzumuje jen venku. Všechny restaurace mají uzavřené vnitřní prostory a buď objednané roznáší obsluha nebo fungují výdejní okénka.

Zkrátka, ohromný lidský mumraj a vlastně, dala bych krk na to, že celé město je tady v centru a popíjí. Nevím, jestli je to úplně dobře. Dneska se pije hlavně víno, pak něco málo piva, limonády, koktejly, ale nikdo není ani náznakem opilý, nebo jen přiopilý.

Zkrátka, upíjí si svoji dvojčičku, k tomu zobou tapas a je jim dobře.

Couráme se starým městem a tím, jak jsme se dlouho vyhýbali městečkům, tak si to courání užíváme vrchovatě, zvlášť, když je tak krásně a atmosféra všude kolem nás je naprosto úžasná.

 

Někdo se zmínil, že byla škoda, že jsme jen Bilbaem projeli, ale my se zatím naprosto cíleně vyhýbáme velkým městům. Přeci jenom, není nám dvacet a proč zbytečně vyhledávat nepříjemnosti, proč jít zbytečně problémům naproti. Samozřejmě, mám na mysli koronu, které se ve velkých městech obzvláště daří. Bilbao má skoro 400 tisíc obyvatel, San Sebastian 200 tisíc, a tak holt si ty města jen projíždíme a myslím, že nám to ke štěstí bohatě stačí. Zdenda se vždy snaží najít pro nás trasu centrem, zkrátka, jedeme až tam, kam nás značení pustí a pak holt už jedeme dál. Doba není na prohlídky měst nejvhodnější, tak to prostě je. Buďme rádi alespoň za to, co můžeme. Můžeme zatím cestovat, můžeme se procházet po plážích, můžeme do přírody, můžeme s obezřetností do malých městeček, zkrátka můžeme toho hodně, tak proč pokoušet osud.

 

Obloukem se vracíme zpět do našeho domečku. Parkoviště je skvěle velké, takže nikomu jsme nepřekáželi a dokonce, k večeru přijeli kolegové z Maďarska, tak to zíráme. S Maďary jsme se na cestách snad ještě taky nepotkali anebo to bylo tak výjimečné, že si to nepamatuji.

Než ukončím své dnešní povídání, ráda bych poděkovala jednak kolegyni paní Růženě, která mi napsala zprávu o dalších lécích a možnosti léčby toho mého nastydnutí a pak kolegyni, která napsala přímo sem na stránky, velká cestovatelka, paní Dagmara, byla tak hodná, že sedla a napsala zase svoje zkušenosti. Tak bych ráda, moc poděkovala za starostlivost a snahu pomoci. Děkuji.

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz. 

 Dnešní trasa : 20 km + cca 8 km pěšky

 

Na našem parkovišti je od rána čilý ruch.

Nejdříve přijela četa elektrikářů a lezou po sloupech a cosi připojují, spravují.

Pak táhnou kabel po zemi a zajišťují ho proti poničení. No a pak přijíždějí dvě dámy, které vše kontrolují a na dotaz, co se bude dít, tak je to samozřejmě opětovné zprovoznění dvou stanů a buňky na testování Covi 19.

Jasně, v sobotu a v něděli bylo ve městě jambarí, tak ted se připravují na nával testování.

Chápu, že je potřeba lidem maličko ulevit, nezavřít pláže, obchody a hlavně, nezavřít lidi doma, tak jako to bylo na jaře, ale na druhou stranu nechat to velké množství lidí posedávat před restauracemi mnohdy namačkaný na sebe, jen aby si užili společného posezení nad sklenkou vína, plné náměstí lidí, no, nevím, jestli zrovna toto je správné.

Faktem je, že všechny restaurace mají vnitřní prostory uzavřené, dovnitř nikdo nesmí a obsluhovat se může jen venku, takže jen tolik lidí, kolik je venku stolů a u jednoho stolu mohou být jen 4 lidé, to je pravda, ale na nás po dlouhém půstu kontaktu s lidmi to celé působilo hodně hekticky a těch lidí na jednom místě nám přišlo až nepatřičné.

Tak jen budeme doufat, že odběrové místo zařizují spíše preventivně a nás nechají cestovat bez nějak výraznějších omezení.

Večer naše parkoviště dvakrát kontrolovala policie. Jednou něco kolem desáté a podruhé skoro o půlnoci.

Dokonce jeli tak pomalu, že měli možnost vidět, jestli náhodou někdo netropí nějakou neplechu. Ať už zlodějskou, nebo proti nařízení zákazu vycházení. Zdenda říkal, že se postavili i tak, aby si posvítili do uliček mezi auty.

 

Odjíždíme směrem na jih po nádherné silnici 634, která nás provede celým pobřežím.

Opět tu jsou kouzelné vesnice a maličká městečka. Významnějším je Laredo a Santoňa.

V Santoňe má Zdenda vybrané místo na stání. Podle všeho bychom měli stát přímo u vody, což je jasné, Zdenda bude chytat.

Cestou jsme koupili v Lidl chlebové bagety, protože ty mají ryby rády.

Je nádherný slunečný den, i když pofukuje maličko chladný vítr, ale nic, na co by si člověk mohl stěžovat.

Snad po hodince, možná ani ne, máme první pěknou rybu. Opět je to nám známý cefalů, který je vynikající.

Maso této ryby mi trochu připomíná tresku. Je taky tak chutné, takové tuhé, pevné, žádná rozměkčilá ryba, plátkuje a hlavně, kromě páteřních kostí, už žádné jiné nemá, což velmi oceňuji.

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz. 

 Dnešní trasa je: 48 km

 

Santoňa a ančovičky patří k sobě.

Rybářské město je spolu s 12 tisíci obyvatel jedním z předních a tradičních výrobců ančoviček, lahodných, slaných rybiček v oleji a to téměř výhradně v tom nejkvalitnějším, olivovém. 

Včera, když už jsme přijížděli na naše stání u vody, tak jsme jeli průmyslovou zónou, plnou rybářských výroben na ančovičky.

Firemní prodejna výrobny značky Sanfilippo

Téměř každá větší výrobna této delikatesy má buď ve městě, nebo přímo u výrobny svojí vlastní prodejnu,

a tak jak jsme viděli, ančovičky jsou tu velmi drahé. Teda oproti těm, které běžně kupujeme v obchodě jsou vskutku hodně drahé. Malá klasická placatá plechovka za 15 eur je přehnaná cena, oproti nabídce třeba v Mercadona, ale když se zaměříme na hledání informací o tomto městě, tak najednou najdeme spoustu informací o ančovičkách a vyloženě ruční práci při jejich úpravě, výrobě.

Přítelkyně Vendulka s Václavem z jižního Španělska nám poslala video o jedné místní výrobně, které ruční práci krásně dokumentuje. Ančovička je vlastně Sardel obecná (Engraulis encrasicolus), mořská rybka z čeledi sardelovitých a dorůstá velikosti 10 – 15 cm . Maličké rybičky probíhají velmi zajímavým procesem od čištění, nasolení, po praní, úpravu a pak ruční skládání do krabiček. Ohromná práce, která se zkrátka musí zaplatit. Hlavně si kupujeme kvalitu, která docela určitě není srovnatelná s tou v běžném obchodě. Zde je video, které bych všem doporučila shlédnout, protože jen pak si můžeme udělat představu o výrobě ančoviček.

https://www.youtube.com/watch?v=E8WFbcyMG2I&fbclid=IwAR0J_V8H8EUncmnZZSv-LpSCRVZXMC5tb4kW14VgaePO8niXwcN0fhZdNUg

Nakonec se nám podařilo najít prodejnu firmy z videa, ale bohužel, měli zavřeno.

Některé firmy zde mají vyloženě luxusní prodejny, kde prodávají ančovičky za vyloženě luxusní ceny, ale to je, jak já říkám, vyšší dívčí.

Slovo odborníka „Ančovičky nejvyšší kvality pocházejí z oblasti Santoña a Kantábrie a jsou lovené výhradně na jaře. To netvrdíme my, to říkají experti a nezávislé studie. Takové ančovičky mají výjimečnou chuť i texturu.  Z jakého důvodu? Ančovičky mají v tomto období velmi málo tuku a jsou v reproduktivním období. Ančovičky chycené v jiném období a více na sever od Kantábrijského moře mají sice větší velikost, ale jsou daleko tučnější, Přebytečný tuk poté během procesu zrání znehodnocuje chuť ančovičky. Proto ančovičky z jiných oblastí nebo chycené v jiném období nedosahují kulinářské výjimečnosti ančoviček chycených na jaře v oblasti Kantábrie.

Opravdové ančovičky jsou zpracovávány ručně a konzervovány tradičním způsobem v oleji nebo ideálně v soli. V oblasti severního Španělska nalezneme několik špičkových výrobců ančoviček, kteří respektují tradiční a ověřené postupy. Kvalita se samozřejmě liší primárním materiálem, zpracováním, olejem, solí i rukama odborníků, kteří ančovičky zpracovávají. Zpracování není jednoduché dokonce je vnímáno jako umění, které se častokrát dědí z otce na syna. Ančovičky by měli mít určitou velikost, být kompaktní a masité, nevysušené, měli by mít intenzivní chuť a perfektně vyváženou slanost.“

 

Bohužel, po ránu není hezky, sice neprší, ale je poměrně chladno a oproti ránu se někam skovalo sluníčko. Tak, třeba ještě vyleze, ale pokud vyleze, tak zase bude teplo a my jsme nabalený, protože dopoledne je chladno. Zkrátka, je to docela potíž se na delší výšlap vhodně obléknout.

 

Jdeme po krásné pobřežní promenádě, kde je celkem dost lidí, ale všichni se tak nějak snaží obloukem vyhnout. Všichni mají roušky, jen někdo ji má pod bradou a chvíli dýchá čerstvý vzdoušek.

Viděli jsme auto policie, které krokem jede po silnici vedle promenády, zastavili a jednoho pána upozornili, že si zapomněl vzít roušku, což ten samozřejmě hned napravil, měl jí v kapse a jak jsme viděli, policii se nejspíše omlouval. Žádné diskuse se tu nevedou, ale policie je velmi slušná a řekla bych, velmi korektní.

 

Jak už jsem psala, restaurace jsou uvnitř zavřené, ale mohou obsluhovat hosty venku, na terasách a chodnících před restaurací. S ohledem na to, že je stále krásné a příjemné teplo, není až takový problém sedět venku.

 

Městečko má nejen pěkný rybářský přístav, ale i dvě staré pevnosti. Fuertede San Martin a kousíček za městem je malá opuštěná pevnost Fuerte de San Carlos.

Jdeme až na konec městě k jedné z pevností, kde je vysoko na útesu patronka města svatá Magdaléna.

 

Vracíme se zpět do města, a ještě hledáme kostel Santa María del Puerto ze 13. století, který je dalším bodem poutníků na cestě do Compostely.

Malý, velice starý kostel jsme nakonec našli a i když je zavřený, tak jsme alespoň na správné cestě. Značka ukazuje dovnitř, do areálu kostela, kde je starobylé poutní místo. Když už jsem se zmínila o pouti do Santiaga de Compostela, chtěla bych poděkovat panu Vendovi, který nám napsal sem do stránek velmi zajímavé informace na místa, která jsou před námi.

Kopíruji sem text, který je i v Návštěvní knize. „Krásné čtení a inspirace pro můj budoucí život. Jestli mohu poradit nevynechávejte Asturii/Asturias/. Je to poslední provincie, která zůstala bez vlivu Maurských nájezdů a stala se tedy poslední baštou křesťanství. Od té doby má každý panovník také titul asturijského prince. Odtud se vedly výpravy proti islámu rekonqista. Až budete v hlavním městě Oviedu nemiňte katedrálu, kde je uložena Kristova rouška, Santo sudario.

Druhá část pohřebního Plátna, kterou byla ovinuta Hlava a jejíž osudy měly oddělenou historii od Plátna. Výsledky však mluví jednoznačně o tom, že Plátny byla přikryta jedna a ta samá Osoba, a že Turínské Plátno a Oviedská Rouška patřily kdysi k sobě.

  Někdo se domnívá, že tato Rouška je tou, kterou Spasiteli podala na křížové cestě podle tradice sv. Veronika. Není tomu tak. Veroničina rouška byla uložena u papeže Klimenta v Římě; existují o ní průběžné zmínky ještě ve 14. století; dnes se má za ztracenou nebo za poškozenou (neví se o ní).

Po návštěvě Santiago de Compostela dojeďte až do Muxía,kde je za kostelem na pláži kámen pod kterým se dá prolézt. Pokud to učiníte sejmete hříchy ze zemřelé osoby na kterou přitom myslíte. Muxía je nejzápadnější přístav Španělska a proto zde přistávaly lodě po návratu z Ameriky. Pochovávali zde své mrtvé, aby byli pochováni "doma". Některé lodě také odvážely posvěcenou půdu od kostela s sebou na cesty. Proto zde vznikl tak velký kostel i když je vesnička malá. Pokud do moře pod majákem vedle kostela vhodíte kamínek z domova, nebo některý svůj předmět. Moře z něj "odejme" Vaše hříchy.

Prošel jsem 800 km dlouhou Svatojakubskou cestu a od té doby je tato část Španělska v mém srdci. Děkuji, že se mohu prostřednictvím Vašich stránek vracet do vzpomínek.

 

Jenom bych se ráda zmínila o tom, jak je pouť do Compostely pro tento region důležitá, nebo lépe, jak pěkně je celá cesta značená. Už jsme viděli velké množství šipek s emblémem hřebenatky, která je už po staletí poznávacím znamením všech poutníků. Jelikož se na tradičních cestách mnohdy postavili velké silnice, tak se organizace, která tuto pouť zajišťuje snaží vést poutníky právě mimo rušné silnice, ale zase co nejvíce kopírovat původní cestu.

Je to hodně složité a jak jsem se dočetla, pouť nepodnikají lidé jen z náboženských důvodů, ale mnohdy i z důvodů společné cesty s dalšími lidmi, skvělé atmosféry v ubytovnách, kvůli novým přátelstvím, zážitkům anebo jen, a to si myslím, že bude hodně důležitý faktor pro cestu, poznat překrásný kraj severozápadního Španělska. Věřím tomu, že cesta vede místy, kam by se normálně běžný cestovatel nepodíval. Proto je pro mnohé cesta tolik zajímavá, že se navždy do divokého kraje Baskicka, Kantábrie, Asturie a nakonec Galície zamilují a navždy tento kraj nosí v srdci. Tak jako panu Vendovi, který byl tak laskav a napsal nám pár tipů na zajímavá místa.

Video z dnešního dne, klikni na modrý odkaz. 

 Dnešní dálkové pochodové cvičení bylo:

 

Hned po ránu Zdenda zahlídl v moři, přímo pod námi u auta velkou rybu a za ní další a další, proplulo slušné hejno a je rozhodnuto!

Nikam nejedeme, bude se rybařit. Mě bylo vysvětleno, že má celý den svítit sluníčko a že docela určitě potřebuji várku vitamínu D.

No a co si budeme povídat, mám rozečtenou báječnou knížku, bude krásně, můžeme tady sedět u vody v křesílkách, vše je v pohodě tak proč ne.

Proč se vzpouzet osudu a jedna ryba, která už je v lednici by potřebovala k sobě kámošku. Tak Zdenda rybaří, já si čtu a je nám dobře. No a menší kámoška přibyla, tak bude skvělý oběd.

 

Odjíždíme z města ančoviček, Santoňa, dál podél moře a dalším naším cílovým městem je Santander.

Stále jedeme po malých okreskách, které jsou na velmi slušné úrovni. Mohu jen doporučit.

Mohu s klidným svědomím doporučit celou tuto oblast, která nás uchvátila.

Jedním slovem, je to tu vskutku krásné.

Nevím, jak to dělají a nevím za co pořídili všichni tak krásné domy, ale opravdu to tu je moc hezké.

Zkrátka, nevím, co dříve fotit, jaký dům vyfotit, protože je jeden hezčí než druhý. 

Přesto, že tu není nijak valně velký průmysl, ten se soustředí jen ve velkých městech, tak tady je to jednoznačně velmi bohatý kraj. Jistě, vidíme na pastvinách hodně krav, ovcí a sem tam i koně, ale většinou jsou na pastvinách malý stáda, řekněme do deseti kusů.

Pár velkých kravínů, ale ty jsou spíše výjimkou, jinak jsou to veskrze ryzí malý chovy. Je ohromná škoda, že většinou všichni cestovatelé prolétnou Španělskem rovnou na jih nebo se soustředí na pobřežní oblasti u Středozemního moře, protože tady je tak krásně, a přitom to tady málokdo zná a málokdo si to tu projel. Ovšem, co musí být překrásné je alespoň kousek jít po Svatojakubské poutní cestě.

Včera jsme si pustili film o putování čtyř lidí, kteří se neznali, jeden je z Irska, další z Holandska, z Ameriky a Kanaďanka a na této cestě se náhodně sešli, spřátelili, a nakonec společně došli až do Santiaga de Kompostela. Parádní film, který ukazuje to nejkrásnější z cesty, jak se žije na takové cestě, spí v společných poutních ubytovnách a tak podobně. Zkrátka, kdo byl měl zájem, tak se dá film zdarma stáhnout na Uložto.cz, jmenuje se Pouť – The way a nebo tady je přímo odkaz. https://uloz.to/file/yOvtaeIECPcr/pout-the-way-2010-cz-avi.  Pokud by někoho toto jen trochu zajímalo, je to pro přiblížení takové pouti skvělý film.

 

Co je na této oblasti taky pěkné, je spousta servisních míst s vodou. Nejen že se můžeme pohodlně zabavit odpadní vody a toalety, ale ještě si mžeme napustit do nádrže skvělou čerstvou vodu.

Zdenda vždy propláchne odpadní nádrže, máme dvě, vypustí vodu z pitné nádrže a natankuje čerstvou.

A u jedné takové čistící stanice jsme si na příjemném parkovišti stoupli poněkud stranou, Flíčka natočili tak, abychom měli soukromí a výhled jen na pastviny a ogrilovali si ryby. Dobrota.

Není nic lepšího než čerstvě ulovená ryba na grilu. Uvařila jsem pár brambor, udělala salát a než se uvařily brambory, tak Zdenda má ugrilováno.

Nechtěli jsme zbytečně provokovat velkým stolem, a tak nám i tentokrát posloužil malý stolek. Proč ne. Hlavně, že můžeme sedět venku, na sluníčku a vychutnávat si rybičku na šafránu s trochou kmínu.

Stojíme vlastně naproti Santanderu a zítra bychom měli do něj dojet, ale ještě nejsme rozhodnutý, jestli do města půjdeme.

Hlavně, je veliké, skoro 200 tisíc, a to je na můj vkus hodně. Problém je, že historické centrum vyhořelo a nová výstavba je nová výstavba a ta už mě na prohlídku tolik neláká.

Jediné, co by bylo asi určitě zajímavé je starobylá katedrála, ale asi, možná si město klasicky jen projedeme a pomalu pojedeme dál.

Hlavně, potřebujeme někam na internet, protože už několik dnů jsem nevkládala do stránek a čím více se mi dni nahromadí, tím to pak bude náročnější.

 Dnešní trasa je: 36 km 

 

Někdo nám do rána sebral moře!

Tady je odliv až 6 výškových metrů, což znamená, že tím, jak je před námi mělčina, tak moře dokáže hodně daleko ustoupit.

Loďky, které jsou u domů na pobřeží se v tu ránu ocitnou uvězněný na mělkém dně a musí počkat na příliv. Zrovna tak loďky, které jsou u nás v malém přístavu. To ovšem neznamená, že se rybáři nesnaží chytit nějakou rybku, která v přístavu zůstala.

Ovšem, hladina poklesla o dobrých 6 metrů + 2 metry, které jsou k hraně mola normálně a máme nějakých 8 metrů k hladině.

Stále si říkám, jak by musel mít Zdenda dlouhý podběrák, aby se nedotkl těch pravých, skalních rybářů, kteří nedávno na FB Zdendu kritizovali, když viděli, jak Zdenda rybu z moře jednoduše vytrhl a hodil na břeh. Tady to tak dělají všichni, neviděla jsem rybáře, který by měl podběrák, protože tak dlouhý podběrák se snad ani nevyrábí.

Tak to nevím, ale v jádru je mi to jedno. Každopádně, bych ty chytráky, kteří umí tak hezky kritizovat poslala lovit z mola, nebo z vysokého skalnatého útesu. Ale to je obehraná písnička.

Jinak ano, v moři a oceánu se chytat z břehu může, aniž by rybář měl povolenku. Jsou jen dvě země, kde jsme se se zákazem lovu ryb ze břehu moře setkali, a to je Polsko a Chorvatsko. Jinak podle našich informací je lov ryb ze břehu moře nebo oceánu povolen.

Jedeme opět jen kousek, a to do města Santander, které je přímo proti nám, jen přes velkou zátoku. Hodinu jsme strávili u Decaltonu. Snažili jsme se vložit do stránek chybějící dny, mají volnou wifi, to už víme a několikrát jsme u této prodejny stáli, ale tady mají extrémně slabou síť, ani anténa nám signál nezlepšila a tak jsme pokus o doplnění zpráv z cesty nakonec vzdali.

Město Santander je veliké 150 tis obyvatel a je to veskrze mladé město. Díky velkému požáru v roce 1941, kdy zmizelo historické centrum nás vlastně na Santanderu procházka po městě nijak neláká, ale co je tu pěkné, tak to je poloostrov Magdalena a pobřežní promenáda, která k němu vede.

Parkujeme až poměrně daleko u velkého fotbalového stadionu, kde kupodivu je i sice slabší, ale volná wifina.

Je krásně teploučko, a tak jdeme na zdravotní procházku kolem pobřeží s cílem, podívat se na královský palác Palacio de la Magdalena.

Je velká škoda, že historické jádro města lehlo popelem, protože to mohl být krásný výlet do historie. Píše se, že město Santander založili Římané už v roce 21 př. n. l. a bylo pojmenováno Portus Victoriae (Přístav vítězství).

Od 12. století Santander prosperoval jako obchodní a rybářský přístav a v 18. století byl Santander největším městem Kantábrie.

Ovšem vrcholu dosáhl počátkem 20. století, když si město a okolní přírodu oblíbil král Alfonso XIII a začal zde trávit léto.

Santander se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v módní mořské letovisko, kam jezdí král.

A protože králům se dávají královské dary, to je jasné, protože žádný král by se s ledajakým darem nespokojil, tak město pro krále postavilo tento honosný palác a ten panu králi darovali.

Ovšem výstavba tohoto paláce trvala pouho pouhé 4 roky. Tak jednalo se taky o to, aby se pan král svého královského daru vůbec dočkal. Tempo je na Španělské poměry přímo heroické. Královská rodina zde trávila léto až do roku 1930. Ovšem výhled měli úžasný a poloha zámku je naprosto skvělá. 

Na ostrohu poloostrova je zámek zasazen do krásného parku. Pod zámkem je z jedné strany útes a z druhé, té příjezdové, pláž.

Ale, co jsme zde viděli a co sem musím dát, tak to je pan rybář přikurtovaný k lavičce. Už jsme na cestě viděli různé techniky lovu ryb z moře, viděli jsme,

jak rybáři dokázali vytáhnout rybu z ohromné hloubky, kdy chytali z veliké výšky parkoviště nebo mola.

Viděli jsme na obrovských vlnolamech rybáře, jak balancují mezi obřími kameny a jak dokáží tím správným škubnutím, nebo spíše trhnutím prutem vyhodit rybu na břeh, anebo naopak, jak si pohodlně sedí na podobných, ale opracovaných obřích kamenech, které na vlnolam rovná obrovský bagr s rukou,

ale opět musí ovládat techniku vytáhnutí ryby, protože sejít pro ní někam k vodě nemá šanci a mnohametrový podběrák, který by potřeboval k správnému a ohleduplnému vytažení ryby, by byl v mnoha případech, vlastně téměř ve všech případech lovení ryb ze břehu moře nebo oceánu, každému rybáři k prdu.

Zkrátka, viděli jsme za 6 let cesty podél pobřeží Evropy spoustu rybářů, ale toto jsme teda ještě neviděli. Pan rybář je v pase přivázaný silnou kurtou k lavičce, která je zabetonovaná v zemi. Pod námi je hluboká skalní propast a kdesi tam někde v hloubce bouří moře. Je tam taková veliká skalní mořská mísa, kde se voda pění a asi tam jsou ryby, protože jinak by tu asi nebyl, že ano. Každopádně, co mohu s určitostí říct, že pan rybář neměl podběrák! Jaká hrůza.

 

Došli jsme zpět k našemu Flíčku, který je v pořádku, netknutý, a tak se mi to líbí. A co je úžasné, je tu celkem slušný internet, a tak mi Zdenda hodně pomohl, vložil fotky do administrace,

což na slabém internetu je nadlidská práce a já jsem mohla dopracovat jednotlivé chybějící dny už na našem internetu, protože pak už není spotřeba dat tak velká.

Jen pro představu, 5 dnů mi trvalo 4 hodiny nepřetržitého vkládání, kopírování, zkrátka je to pomalá práce, která se nedá nijak moc urychlit a pak když toho je hodně, tak je to děsná otrava.

Takže tak. Resty jsem jakš takš dohnala, ještě mi chybí dodělat kuchařku, respektive vložit do administrace, protože podklady jsou hotové, fotky roztřízené, jen zase potřebuji internet, kterého je málo a čas, kterého je pro změnu dost a dost.

Přeji hezký večer.

Video z dnešní cesty, klikni na modrý odkaz. 

Dnešní trasa je: 36 km 

Zdenda ještě pozdě v noci, to už jsem spala, přejel na stání pro obytná auta a jaké je mé ranní překvapení, když vidím takovou řadu obytek.

Vlastně my jsme se za celou nynější cestu vždy potkali na stání na noc tak s jedním nebo maximálně s dvěma kolegy a tady je nás řada. Mám radost. Ono se to těžko vysvětluje, ale když obytná auta jezdí, tak to se zákazy nebude tak zlé.

Máme tu opět Maďary, se kterými jsme se už setkali, a dokonce nám napsali email, pak tu máme jednoho Norka, dva Angličany a jinak samé Španěly. Parkoviště je luxusní, jen nám sem nesvítí sluníčko, což bude pro nás dost velký problém.

Celé dopoledne jsme ve stínu a těch pár hodin slunce, než se zase sková za baráky nad námi nám rozhodně stačit nebude a centrálu tady vyndávat nemůžeme. Jezdíme jen pár kilometrů, a tak baterky jsou už hodně smutné.

Potřebovali bychom alespoň na jeden večer na elektriku, dobýt baterky, ale to zatím nehrozí. Stání pro obytná auta jsou pomalu v každé vesnici, ale všechny bez elektriky, kterou bychom teď, když máme málo sluníčka rádi zaplatili.

Dlouho jsme nebyli na kolech, a tak padlo rozhodnutí, že dneska pojedeme na výlet podél pobřeží. Akorát je maličký problém, že cesta pro kola nevede podél pobřeží, ale vždy budeme muset zajet do vnitrozemí a pak se vrátit k pobřeží.

Podél pobřeží vede pouze pěší cesta, která je hodně často různě po schodech a hlavně, občas je hodně úzká a byl by problém vyhýbat se chodcům.

Však taky nikdo podél pobřeží na kole nejede. První zastávka je u majáku Faro de Cabo Mayor.

Krásný běloskvoucí maják vysoko na útesu. Je to úžasná podívaná.

Hluboko pod námi se vlny tříští o útes a oceán jen duní. Je to až strašidelné.

Vracíme se kousek do vnitrozemí a zase kolem veliké meteorologické stanice jedeme zpět k oceánu, kde je jen maličká kaplička.

Dali jsme si chviličku odpočinek a jedeme dál. Poslední zastávka je na břehu jakési maličké vesničky o pár domcích a naprosto neskutečným pobřežím. Jedna úžasná vlna za druhou.

Dneska je oceán poněkud rozbouřený, a tak je to překrásná podívaná, kterou jako suchozemci umíme ocenit.

Pomalu se vracíme do Santanderu zpět k autu. Zdenda naplánoval trasu tak, abychom si projeli na kolech kus města, ale kromě výstavních domů podél pobřežní promenády není opravdu o co valně stát.

Jak už jsem se zmiňovala, velký požár zlikvidoval staré historické město, a to co se nově postavilo není žádný zázrak.

Tak jsme si projeli část města, kde jsou jen vysoké obytné domy a už jsme na nábřeží, kterému zhusta dominují secesní domy. Samozřejmě na nábřeží je i pěkná budova Banco Santander.

Banka Santander patří k největším světovým bankám a tomu i odpovídá monumentalita stavby z roku 1875. Už v době výstavby banka patřila mezi dominantní hráče na bankovní scéně.

Míjíme poloostrov Magdaléna, kde už jsme byli a jedeme zpět. Akorát odjíždí velký trajekt Brittany Ferries a kupodivu jen jedním zahoukáním se loučí s přístavem a dává všem na srozuměnou, že odjíždí.

Proč kupodivu? Už několikrát jsme viděli odjíždět veliké trajekty a výletní lodě. Měli jsme párkrát kliku na Princeznu Karibiku a samozřejmě na Aidu, ale ty vždy odjezd ohlašovali trojím zatroubením. No, třeba je to tu zvykem.

Malé dětičky se učí ovládat plachetnice a zátoka byla plná lodiček. Jakmile Brittany ohlásila odjezd, instruktoři na nafukovacích člunech zahnali děti do bezpečí ke břehu. Najednou byla zátoka téměř prázdná.

A za chvíli už jsme doma. Nakonec jsme ujeli skoro 30 km a jsem ráda, že už to mám za sebou. Dlouho jsme na kole nejeli, a tak sedací část těla už poněkud úpí. Teda, úpím já, protože dneska už mám pěkně naklepaný zadek.

Zdenda ještě opravoval na mém kole uvolněný kontakt na baterce, tak snad už bude vše v pořádku.

Zítra se asi nejdříve zastavíme u stadionu, kde je volná síť, slabá, ale volná, vložíme dnešní den a pak pojedeme zase o kousek dál.

Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz.  

Dnešní trasa je: 28 km

My a internet, tak to je kapitola sama o sobě.

Mnohokrát už jsem tady na stránkách psala o naší spotřebě internetu, ale vždy se najde kolega, který se nově dostal na naše stránky, zaregistroval naše problémy s připojením a pak se jen diví. Vím, že to mnozí nechápou, taky nám to tak nějak ne nedocházelo, ale spíše jsme si neuvědomili, že domácí spotřeba internetu je úplně jiná než ta na cestách. Vždy říkám těm, co se nás ptají, jak je to s internetem na cestách, protože se chtějí věnovat digitálnímu nomádství, zkrátka, chtějí pracovat na cestách, což jak sleduji je snem hodně lidí, že internet je zkrátka problém.

Lidé kteří jsou nějak s cestováním spjatý a nebo se jim jednoduše líbí život na cestách a mají to štěstí, že se zabývají činností, kterou lze na dálku provozovat, musí mít buď takovou práci, která jim vynese tolik peněz, že se nemusí vůbec zabývat tarifem a mohou si koupit ten nejdražší neomezený internet a nebo, musí mít zaměstnání takové, že nevyžaduje časté použití internetu a pak, na větší přenos dat si najdou nějakou restauraci se sítí, kde si dají pivo, získají heslo a mohou jednorázově odesílat balíky dat.

Mluvím o zhruba třech tisících v korunách za už slušnou porci dat, ale s tím, že je ještě problém s třemi měsíci využívání v roomingu. Platí jakýsi výnos EU pro mobilní operátory, který jim dává možnost tarif v případě dlouhodobého pobytu mimo zemi poskytovatele internetu, internet jednoduše vypnout anebo nám naúčtují každý bajtík zvlášť, což je při maličko vyšší spotřebě rána. Tak nám vyhrožovali odpojením v Itálii, ve Francii a uvidíme, jestli budeme pod hledáčkem i ve Španělsku. Ale Španělé tuto možnost hned uvádějí v podmínkách při nákupu internetu. Je to na to terminus technikus „nadužívání služby“.

Abych to celé zkrátila, my potřebujeme ke spokojenému životu zhruba 80 Gb dat na měsíc, pro oba dva. Vysvětlím. Já vkládám do stránek každý den cestopis a spoustu doprovodných fotek. Zdenda denně vkládá naše zážitky na FB stránky, což je další porce dat. Teď nově natáčí videa z cesty a ty dává nyní v děsně slabé kvalitě na FB, což data bere, ale méně a pak video ukládá na YouTube ve vysoké kvalitě, a to je už potřeba zcela jiná porce dat, to děláme u cizích.

Abychom nepsali do stránek a na FB úplné blbosti, musíme k danému místu najít podklady, informace a mnohdy to není hned na první pokus. Dále jsme dlouho na cestě a rádi bychom nějaké denní zprávy, jen abychom věděli, co je nového. Jistě, každý druhý řekne, není o co stát, to je samozřejmě pravda, ale pokud jsme úplně odtržený od dění doma, rádi si přečteme novinky na Seznamu, nebo internetovou verzi různých novin a pak je to peklo, pokud se dozvíme nějakou důležitou informaci, tak začne lovení relevantních údajů o námi hledané novince, a to bajtíky jenom lítají.

V dnešní době se zajímáme o možnosti cestování, takže lovíme informace na různých zastupitelských úřadech a ambasádách a než se prokutáme k požadované informaci je to mnohdy hodně náročné. Pak je tu poštovní schránka, kterou také musíme obhospodařovat, Zdenda má svojí, já mám svojí a pak máme společnou, kterou znají cestovatelé a když někdo něco potřebuje, tak napíše a my odpovídáme. A máme další spotřebu.

Abychom nebyli úplně odtržený od rodiny, máme pravidelné spojení přes Skype, kde si pustíme video a aspoň se na dálku vidíme. Další velkou spotřebu nám udělají parkovací místa na druhý den. Zdenda na Google projíždí trasu na další den, plánuje trasy budoucí a vždy se dívá jak zítřejší cesta, nebo hlavně místo na stání vypadá v reálu. Mnohdy jsou samozřejmě satelitní snímky staré i několik let a stane se, že parkoviště zmizí a místo něj je třeba hotel, ale pro nás to je další způsob, jak získat informaci o cestě před námi.

Následně používáme park4night, který si platíme na rok, abychom měli oproti off verzi přístup k recenzím na místo, které nás zajímá. Jenže, recenze jsou ve všech světových jazycích, tak jak je tam různí cestovatelé vkládají a na to zase potřebujeme Google translatur, překladač, a to jsou další nezanedbatelné bajtíky. Dál, místo se nám líbí, recenze jsou taky dobré, ale mnohdy je lepší podívat se na místo ze satelitu, takže zpět na Google mapy a to už nám ta trocha dat, kterou jsme zakoupili odtéká do propadliště dějin.

 

Hodně lidí řekne, to stále není žádná velká spotřeba, ale musíme si uvědomit, že na internetu jsme oba dva, a ne vždy nás zajímají totožné věci, ne vždy hledáme stejné informace. A to jsem se ještě vůbec nedostala k takovým těm holčičím věcem, jako je kdo s kým a proč, co se bude nosit tuto zimu a hledání nějakého šikovného receptu na cestu je taky dost náročné. Zdenda zase miluje pořady o vesmírných letech a informace, kde, kdo představil nové auto na elektriku. Pomaličku se začínáme poohlížet po nějakém pěkném pozemku a lustrujeme stavební firmy. To je jen hrstka toho, na co jsou naše data potřeba a co vše každý zjišťuje z pohodlí domova, tak jako my dříve, když jsme měli domácí velmi silný neomezený internet za 280.- Kč na měsíc. Tak na tu dobu vzpomínám se slzou v oku. A to jsem ještě nezmínila, že když máme volný internet tak si rádi poslechneme naše české rádio anebo si pustíme ČT24 a podíváme se na zprávy.

Teď máme tarif od Symio – Španělský operátor 35 Gb + 2 Gb na sociální sítě za 17 eur. Vždy jsme se vešli do 15 eur, to byla taková naše pomyslná cenová hranice, kterou jsme ochotný za internet zaplatit. Řekli jsme si a v propočtech mám v plánu jít do maximálně 20 eur. Máme nějaký obolus peněz a s těmi musíme vyjít. 20 eur za internet je maximum, které jsme si nastavili už na začátku.

To jsem jen chtěla maličko vysvětlit náš každodenní boj s internetem.  Takže máme málo dat, to je jasné a pak nastupuje shánění volného připojení. Jsou země, kde jakékoliv snahy o nalezení volné sítě jsou téměř marné, ale je zajímavé a i logické, že země, kde je internet laciný v prodeji koncovým uživatelům, je samozřejmě spousta volných wifi. Oblíbený McDonald ‘s mívá signál tak slabý, že musíme sedět vevnitř přímo pod přijímačem a v některých zemích, jako třeba Německo, je omezená doba připojení na 1h za 24h. Pak jsou tu velká nákupní centra, ty hodně využíváme, pokud jsou a IKEA má volnou wifi v restauraci a na anténu jí můžeme chytnout z auta, ale těch je také poskrovnu. Pak jsou to hotely, restaurace, ke kterým máme díky aplikaci heslo, ale i oni mění heslo většinou jednou za rok. Občas nám vypomůže čerpací stanice, sportovní stadion, nebo městská síť, pokud ovšem stojíme tak, že nám v cestě signálu nestojí žádný dům. Jiný kraj, jiný mrav, a tak jsme se například v jedné zemi specializovali na vyhledávání městských knihoven, protože ty měly vždy volnou síť.

Zkrátka není to jednoduché, a to teď bychom rádi ještě do cestopisu vkládali kratičká videa z právě projeté cesty, ale ty musíme mít nahrané v YouTube a na to je potřeba hodně dat. Takže, vida vkládat budeme do konkrétního dne, ale asi, určitě, zpětně.  

 

Dnešní den jsme zasvětili hledání nějaké volné sítě. Hodinové stání u McDonald nevedlo vůbec k ničemu, slabá síť. Nakonec jsme skončili zpět u fotbalového stadionu, kde sice síť je, ale není to žádná hitparáda a jak to ještě k té bídě vypadá, tak stránky YouTube jsou blokované. Zdenda potřebuje nahrát videa z posledních dnů a nejspíše nebude úspěšný.

 Nicméně, pokud je zde nějaká paní nebo pan čtenář, který má informace o internetu v Čechách přímo od zdroje a ne jen „ jedna paní povídala“ a mohl by nám je předat budeme jen rádi. Přeci jenom, bylo by pro nás lepší mít český internet a neřešit ho v každé cizí zemi zvlášť. Mohli jsme se přehlédnout v tarifech, mohli jsme dostat špatnou informaci od operátorky na telefonu, zkrátka, mohla nám nějaká informace uniknout. bydlikemevropou@seznam.cz

Dnešní cesta byla celá v dešti, ale o tom až zítra. 

Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 61 km

Po včerejším celodenním dešti se až v poledne vyloupl krásný den.

Spali jsme na nádherném místě u majáku. Nikde nikdo, jen my, maják a pod námi bouří oceán.

Parádní zážitek. Je krásné spát u majáků. Samozřejmě, nesmí moc foukat.

Po snídani jsme odjeli zpět do města, než se rozeženou mráčky, protože dneska má už kolem oběda svítit sluníčko a my se chceme podívat kolem nás na útesy. Oceán buší do útesů, vytváří neskutečně krásné gejzíry vody a byla by velká škoda si okolní útesy neprohlédnout.

Městečko Suances nám velmi pěkně posloužilo s internetem, a tak si alespoň za dopoledne doděláme na počítačích rozdělanou práci. Já jsem doplnila vše do mojí Kuchařky na cesty, měla jsem spoustu neuložených receptů, sice připravených, ale jen u sebe v počítači. Zdenda si nahrál všechna videa na YouTube a poukládal naší fotogalerii na vzdálená úložiště, což už taky bylo potřeba.

Maličké městečko Suances je velikostí přesně podle našeho gusta. Pár domů, pár restaurací, malý přístav a hlavně, máme heslo na příjemně silnou wifi z nějakého hotýlku či ubytování nebo restaurace, nevíme.

Zdroj se nám nepodařilo podle jména najít, ale veskrze je to jedno, a protože je to firma, tak docela určitě nemají k dispozici jenom pár bajtíků, ale klasické firemní připojení na síť. Několikrát projela kolem policie a vše je v pořádku.

Nikdo s námi zcela evidentně nemá problém, a tak jsme v klidu. Samozřejmě, dodržujeme zákaz nočního vycházení, protože já už se většinou v tu dobu odebírám do svých komnat a ulice jsou tak prázdné, že by to bylo o strach se tady v noci brouzdat.

A samozřejmě roušky, ty máme stále u ruky. Je fajn, že na kolech nemusí být, protože to by byla velká otrava. Nicméně je vidět hodně cyklistů, kteří mají roušku za jízdy nasazenou, ale nikdy žádný cyklisti hltající kilometry, vždy to jsou spíše normální výletní cyklisti.

To je stejné, jako když vidíme hodně lidí, kteří jedou sami v autě a mají roušku. To si pak člověk říká, jestli taková přehnaná opatrnost není na druhou stranu pro ostatní řidiče nebezpečná.

Na jaře na ostrovech dokázali mít řidiči jedoucí sami v autě nejen roušku, ale volant svírali v igelitových rukavicích, jaké se poskytují u pumpy. Strašné. Opatrnosti nikdy není dost, ale na druhou stranu, čeho je moc, toho je příliš.

V poledne, přesně podle předpovědi naší drahé přítelkyně Windyty se nebe vyčistilo, okamžitě se udělalo teplo a my jdeme po obědě na túru kolem pobřeží. Zdenda si vzal droníka a osmíka a natáčí překrásné scenérie, které všude kolem nás vytváří rozbouřený oceán.   

Jsem moc ráda, že jsme tady, že jsme nezměnili plány, protože by to byla škoda. A znovu a znovu musím tuto, opomíjenou část Španělska doporučit. Je to tu opravdu krásné, divoké, mohutné, dramatické, zelené, čisté, příjemné.

Já vím, už jsem zase zabředla do superlativů, ale ono to tak zkrátka je. Ten, kdo čte moje cestopisy déle ví, že dokážu být hodně kritická, někdy až moc, ale pak na druhou stranu nevidím jediný důvod, nepochválit pěkný kraj.

Před pár dny mě jedna naše příbuzná nadzvedla, protože mi řekla, že když se vrátíme z cesty, tak jen chválíme cizinu, jako by u nás bylo vše špatné.  Nikdy nebudu lhát a hanět místa, země, které si to nezaslouží a hlavně, veškeré poznání je vyloženě subjektivní, je jen naše.

To, co se líbí mě, nám, nemusí se líbit druhému a pokud někdo nechce, tak ani na tom nejkrásnějším místě nenajde něco hezkého. A pak se mohu dál zeptat, jaké je to to nejkrásnější místo? Jaká byla, nebo je ta nejkrásnější země?

Nevím, ale jedno rozhodně vím a to, že poznání městeček, měst a vesnic nám cosi napoví, jak tu lidí žijí, tamní historickou ale i současnou kulturu, lidí, které potkáváme na ulici a jak s námi jednají v obchodě, poznání nás někam posune, minimálně nám rozšíří znalosti, povědomí a můžeme porovnávat co v kterém státě dělají pro lidi, aby se jim lépe žilo, jak se starají o dětská hřiště, parky, domy a svoje památky.

Zkrátka, je jedno, jestli cestujeme po naší České zemi nebo se touláme po okolních státech, hlavní je, že máme chuť poznávat a vzdělávat se. Už jenom tím, že louskáme průvodce, hledáme informace na internetu o navštívené zemi, místě, památce, tak se dozvídáme spoustu nových informací a je jedno, že si z toho až tolik nepamatujeme, však ono nám v těch hlavách přeci jenom něco málo do budoucna uvízne.

 

A abych jen nerozebírala, proč cestovat, tak jsme dneska odpoledne upekla sladké loupenďáčky plněné oříšky a rozinkami. Myslím, že se mi dneska obzvlášť povedly. Jsou hezky nadýchané. Jednoduchý recept, který je už v Kuchařce na cesty.   

Tímto zdravím všechny kuchařinky a kuchaříky na cestách a i ty, kteří se na cesty teprve chystají. Dneska sem dávám tip na jednoduché, rychlé a vynikající sladké loupenďáčky, které pohodlně vytvoříme i v těch našich malých kuchyňkách. Dneska se mi loupenďáky obzvláště povedly.

3 hrnky hladké mouky + 1/3 změklého másla + 1/2 hrnku cukru + 1 žloutek + vanilkový cukr + kostka droždí nebo pytlíček sušeného + nastrouhaná citronová kůra z jednoho citronu + 1 hrnek vlažného mléka + špetka soli + 1 žloutek na pomazání + cukr a mák na posypání.

Vypracujeme tužší těsto, necháme cca hodinku kynout, rozdělíme na 10 dílů, rozválíme plátky, seřízneme na trojúhelníky a zavineme jako rohlíky.

Můžeme dovnitř zavinout nasekané ořechy a rozinky, nebo kousky čokolády na vaření.

Pomašlujeme, posypeme a pečeme v remosce 15 minut pod pukličkou a 10 min na barvu. Přeji všem úspěšné pečení a dobrou chuť.

 

Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz. 

Ráno jsme se poněkud zdrželi, hlavně Zdenda dlouho do noci vkládal uplynulý den, a tak jsem ho nechala spát o chvilku déle.

Mám pocit, že si s tou novou kamerou zadělal na problém a rozhodně u nás to teď není, jak se říká „co s načatým večerem“. Na doporučení kolegy Michala si Zdenda koupil maličkou kameru do ruky ze stejné rodiny jako má droníka.

Tak teď k droníku má ještě osmíka a myslím, že už jsme s nákupem techniky na nějaký čas skončili. 

 Takhle by to dál nešlo, ale nejdůležitější je, že Zdenda videa dělá rád, má na to svatou trpělivost, a tak zase na druhou stranu, proč ne. Důležitá je pohoda na palubě. Zdenda si zpracovává svoje vide a já si mohu v klidu číst.

Takže nejen, že musí stáhnout fotky a převést je pro mne na další použití do menšího formátu, já je pak třídím a rovnám, ale pak ještě stahuje jako včera fotky a videa z droníka a teď nově z osmíka. No, má toho kluk poněkud hodně, ale včera jsme chtěli naplno využít volnou síť, která se nám ukázala jako velmi slibná, a tak jsme dlouho do noci zpracovávali do stránek, co bylo potřeba, poukládali na vzdálená úložiště plné formáty a Zdenda zpracovával videa z osmíka z procházky po útesech a do toho ještě párkrát vylétl dronem, a tak tvořil celý večer videjko které se myslím hodně povedlo.

K majáku jsme přejížděli až skoro k jedné hodině v noci, a to já už měla dávno půlnoc. Takže opět jsem byla mile překvapena ranním výhledem na oceán. Jen jsem ještě chtěla říct, že po půlnoci pomalu projíždělo městečkem malé auto s cisternou, jak mají zahradníci na zavlažování parků, a dva chlapíci seděli na korbě a stříkaly do ulic desinfekční mlhovinu. Zdenda říkal, že to vypadalo, jako by nás navštívili mimozemšťané, protože všichni měli na sobě bílé skafandry, do toho pomalu projíždějící auto, za ním ohromný oblak mlhoviny. Ve světle pouličních lamp to muselo působit dost nezvykle.

 

Jedeme do městečka Santillana del Mar, ale před tím musíme nakoupit potraviny. Máme cestou Mercadona, kterou jsem si na nákupy oblíbila víc než Lidl, kde většinou nakupuji díky příznivým cenám a už známému sortimentu a který je vlastně v každé zemi téměř stejný. Mercadona má téměř totožné ceny jak Lidl, ale s mnohem větším sortimentem a nabídku masa mají naprosto úžasnou a za skvělé ceny, lacinější než v Lidl.

Mohli by drobet přidat v ovoci a zelenině, protože Lidl má naopak různé akce a téměř vždy mohu koupit nějaké ovoce nebo zeleninu za výrazně lepší cenu, ale na druhou stranu, pokud tam koupím vše, co potřebuji, tak oni si to bídáci na ostatním zboží zase pěkně vezmou zpátky, ale to je klasika běžná úplně všude.

Pravda je, že jsme byli naposledy na nákupu před 11 dny a nebýt toho, že nám už došly jogurty, sýry, mléko, zelenina a dalších pár drobností, tak na nákup bych nemusela, ale zase jsem to pojala tak, že mám zase zásobu potravin do konce měsíce. Jasně, snažíme se chodit do potravin a do obchodů vůbec co nejméně.

 

Zatím, co si budeme prohlížet městečko Santillana del Mar, tak sem vložím pár podrobností o tomto historickém skvostu Kantábrie.

Říká se, že městečko Santillana del Mar je město tří lží. Není svaté (santi), není placaté (llana) a neleží ani náhodou u moře (del mar).

Ale jinak je to maličké středověké městečko, které si drží svoji architekturu už od roku 1575!

Jen považte, že už tenkrát, v hlubokém středověku byla daná jasná pravidla pro výstavbu domů a ty se dodržují dodnes.

To je úctyhodný výkon. Je s podivem, že se nenašlo jediné vedení města, které by nemělo ohromnou klokaní kapsu a neumožnilo nějakému boháči postavit, byť někde stranou, betonovou ohavnost.  

Mnohokrát jsme viděli na své cestě, jak dokáží architekti vyloženě zhyzdit, zničit a zohavit historické centrum města jen tím, že do rekonstrukce starého domu už nikdo investovat nechce, tak se nechá chátrat a pak už holt nic jiného nezbývá, tak se zbourá a do proluky se postaví moderna, který je tam jako pěst na oko.

Zkrátka, od prvního pohledu ten dům je paskvil, který tam nemá co dělat, ale někdo měl holt a opět mě napadají slova pana Wericha „vila na první pohled hlásala, že majitel měl víc peněz jak vkusu“. Ale samozřejmě, třeba jsem jen nepochopila záměr města a nemám to správné architektonické, urbanistické cítění pro vyvážnou skladbu městské zástavby.

Nebo tak nějak. Každopádně, v Santillana del Mar se domy neprodávají, ale dědí a je zákaz vjezdu aut do města. Mohou vjet jen majitelé domů, které mají garáž anebo vjet, vyložit a hned vyjet. Údajně, nesmí žádné auto stát na chodníku před domem a kdo nemá garáž, musí zaparkovat auto před městem.

S ohledem na výše řečené a v informacích popsané mě docela pobavilo, kde by se v domech ze středověku vzali garáže, protože předpokládám, že v dnešní době má každá rodina alespoň jedno auto, ale vysvětlení je nasnadě.

Spousta středověkých dílen, prodejen, hospod, které byly vždy v přízemí domů je přeměněna na garáže, pokud tak majitelé chtěli, ale povětšinou jsou to stále dnes už honosné restaurace, kavárny a maličké prodejny. Takže garáž je zbytečný luxus, když kolem města je několik velkých parkovišť.

 

Hledali jsme volnou síť, leč marně.

Nakonec jsme skončili na našem parkovišti před městem a zítra se podíváme na další pozoruhodnost a tou jsou slavné jeskyně Altamira.

Ale o tom bude kousek povídání až zítra. Jen doplním, je 21hodin, stojíme úplně sami na velkém parkovišti na okraji města a kolem nás krokem projela policie, obkroužili parkoviště a odjeli.

Opět jen zkontrolovali, jestli je vše v pořádku, jestli se tu nedějí nějaké nepřístojnosti, a aniž bychom je jakkoliv zajímali, odjeli. A tak to je v pořádku, a tak to má být. I tak si lze vysvětlit pojem slova CHRÁNIT.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní trasa je: 39 km

Ráno bylo poněkud nezvyklé. Včera večer jsem si dělala legraci, jestli zrovna zítra ráno nepřijedou lisovat papír.

Kousek od nás je kontejner na lisování papíru. To je zkrátka takový velký kontejner, kam vozy sváží a kam vysypávají obsah ohromných popelnic, které stojí na ulici, na papír a strašně silný lis pak papír lisuje, do toho kontejneru se vejde ohromné množství papíru, ten se pak uvnitř zapáskuje a z kontejneru vypadne obrovská papírová krychle, kterou pak další auto rukou vyzvedne na korbu a odveze.

Samozřejmě, sběrné popelnice se nevyváží každý den. No a jak to dopadlo? V půl šesté ráno přijelo auto s papírem, pán zapnul lis, který se za hromového hukotu nahříval a pak za ještě většího hukotu začal lisovat nové krabice a papíry a že jich teda bylo!

Altamira, všem něco určitě říká, hodně lidí zná tento název, jméno, pojem, ale moc z nás neví, k čemu toto jméno, lokalitu, památku přiřadit.

Jedná se o nejhezčí prehistorické umění ve Španělsku ve formě nádherných maleb bizonů, koní a dalších zvířat v jeskyni, která byla objevena. 14 500 let stará historie, staré malby a staré artefakty ze života lidí, kteří tu žili.

Dneska jsme Altamiru navštívili, a tak není problém si o Altamiře říct pár informací.

Jeskyni objevil kantabrijský historik a vědec 

Marcelino Sanz de Sutuolou se svojí osmiletou dcerou, kteří se toulali v kraji a na jeskyni náhodně narazili. Pak nastal ohromný bum návštěvnosti a byl až takový, že historici rozhodli o výrazném omezení návštěvnosti, ale to také nefungovalo, tak nakonec jeskyni pro veřejnost uzavřeli.

Problém byl se zvedáním vnitřní teploty díky množství návštěvníků a následném ničení maleb.

Zvedla se obrovská vlna nevole, lidi chtěli vidět malby, a tak se dala dohromady velká skupina vědců, kteří oskenovali celý vnitřní prostor originální jeskyně, všechny malby, zkrátka úplně vše a vedle originálu postavili druhou jeskyni, která je 100% kopie první. Neskutečná práce, kdy se podle skenů reliéfu zdi přesně modelovali.

Na desky nové zdi přesně podle originálu přenesli všechny kresby, které jsou naprosto autentické.

V prostorách muzea běží několik filmů, které přesně ukazují, jak se nová jeskyně budovala. Neuvěřitelná práce, na kterou dohlíželi přední archeologové a kontrolovali přesnost, autenticitu. Muzeum v Altamiře je skvost mezi muzei.

Dlouho jsme nebyli v tak pěkném muzeu, které je plné luxusně vystavených archeologických artefaktů. Množství doprovodných filmů, která nás provedou historií místa, kde se jeskyně nachází.

Průřez tisíciletími, jak byla jeskyně využívána a používána. Tak si procházíme ohromující replikou 1:1 nejhlavnější částí jeskyně. Zajímavá je část věnovaná prehistorickému člověku napříč světem. Ukázky z vykopávek datované 14 500 let plus mínus od Altamiry až po Austrálii. Dokonce i naše Věstonická Venuše tady měla svoji vitrínu.

 

Dneska jsme byli jediní dva turisté v celém muzeu, respektive, jediný dva platící návštěvníci a byli jsme tam skutečně sami.

Opět ochranka a hlídači expozice hráli na nás přesilovku. Cena vstupného 3 eur za osobu je na toto muzeum, na to, jak je moderní a jaké má překrásné expozice, spoustu doprovodných filmů vyloženě směšná, a to, kdybychom byli v důchodovém věku, měli bychom vstupné zdarma. Tak to by mě už hanba přímo fackovala.

Ano, šetřím každé euro, to je jasné, ale přeci jenom, všeho s mírou. Zkrátka, cena je vyloženě lidová a dotace státu tohoto muzea musí být obrovská.

Nádherný park všude kolem nás je perfektně udržovaný, všude lavičky, zkrátka paráda. Takže, včera jsem měla tip na staré luxusní historické město a dneska mohu jednoznačně doporučit překrásné muzeum Altamira.

Přejeli jsme do dalšího zajímavého města, ale tentokrát u oceánu, a tím je městečko Comillas, kde se realizoval Antoni Gaudí.

Gaudího stavby miluji a nesmírně se těším do Barcelony na Casa Batiló nebo Palau Güell, ale jak je vidět, respektive, jak zítra uvidíme, i tady se Gaudí realizoval, což je skvělé.

Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

Dnešní trasa je: 27 km

 

 

 Comillas parkujeme na dohled Guardia Civil, místní policejní stanice, a tak jsme nejen pod permanentním dohledem, ale i v bezpečí.

Už několikrát kolem nás projeli místní ochránci pořádku, a tak si říkáme, že kdyby byl jakýkoliv problém, věřím, že by nás rychle vypakovali.

Jak jsem už několikrát říkala, ve Španělsku se s policií nediskutuje, protože když narazíme na policistu, který nemá diskusi v lásce anebo jen jednoduše nechce o nařízení diskutovat, tak se nám případné oznámení nebo jen upozornění, jen že třeba špatně stojíme a měli bychom se přesunout na jiné parkoviště a my nevidíme důvod k přesunu, může pěkně prodražit.

Ale to je jiné téma.

My hlavně od rána čekáme až přestane pršet, což podle předpovědi až tak úplně pršet nemělo.

Ano, mělo být poněkud pod mrakem, občas přeháňka, ale my už někdy od dvou nočních hodin máme permanentní déšť a nijak neslábne.

Zdenda si dal po obědě ducku, já jsem si četla a ve dvě hodiny se konečně maličko mraky roztáhly, respektive zesvětlaly a přestalo pršet.

Městečko Comillas má pouhé dvě tisícovky obyvatel, ale překrásné historické centrum a hlavně, budovu, kterou navrhoval a stavěl pan Antoni Gaudí.

Sagrada Família. Jeřáby byly digitálně vymazány.

Nevím, proč mě stavby pana Gaudího tolik přitahují, ale vidět v Barceloně Sagradu Familii je můj dávný sen. Přenádherná, monumentální stavba, kterou pan Gaudí jako hlavní architekt navrhl. Vlastně Sagrada Família není dodnes dokončena, ale základní rysy katedrály jsou p. Gaudího a naštěstí se zachovalo mnoho jeho nákresů, plánů a modelů, takže se i po smrti pana Gaudího mohlo pokračovat dál v jeho myšlence.

Barcelona-Casa-Mila

To jsem ale odbočila, pan Antoni Gaudí stavěl i soukromé domy, samozřejmě pro hodně bohaté klienty, protože jeho návrhy a požadavky na stavbu byly tak neskutečně pracné, že si jen málokdo mohl dovolit pana Gaudího.

Jen se zmíním ještě o další krásné, úchvatné stavbě v Barceloně Casa Miló.

Stačí jen sledovat neskutečné ornamenty na balkonech a linie domu.

To se zkrátka musí vidět na živo a já jen doufám, že se mi to jednou splní. Pan Gaudí strašně málo stavěl mimo Barcelonu, ale občas se realizoval ne jenom v mohutných obytných domech, ale i na venkovském domě jako tady v Comillas.

Capricho de Gaudí, v překladu Gaudího rozmar je dům, který měl být jako venkovský statek, letní byt, zkrátka letní venkovský statek pro příbuznou místního markýze Comillas.

Markýz Comillas byl obyčejný Antonio López, obchodníček, kterému se moc nedařilo.

Proto si sbalil fidlátka a odjel na Kubu, kde začal obchodovat s tabákem a zbohatl nejdříve jako producent tabáku, pak měl lodě, pak se zabýval bankovnictvím, a hlavně velké jmění nadělal jako obchodník s otroky.

Už bohatý se vrátil do rodné vesnice a zakoupil si šlechtický titul, a to hned markýze, proč troškařit, že ano a pustil se do změn.

Povolal významné stavitele, jednak aby přestavěli kus vesnice a hlavně, aby si nechal postavit pro sebe domek, nic velkého, jen pár místností a pro bratra švagrové tento nádherný dům.

 

Je úžasné, že jsme v celém domě úplně sami. Po zaplacení vstupného 7 eur na osobu pan vrátný zavolal paní na hlídání a ta přiběhla z domu přes ulici, aby na nás dohlídla.

Každopádně, co říct, jedním slovem, nádhera. Po tolika letech obdivu a prohlížení si fotek práce pana Gaudího, konečně stojíme v domě, který je jeho práce.

Dům navrhl, vyprojektoval a samozřejmě dohlížel na celou stavbu. Je nádherná a plně odpovídá stylu, který se mi tolik líbí.

Gaudího rozmar je maličko jiný než stavby ve velkém městě, je to venkovské stavení a tomu odpovídají krásné keramické kachlíky s motivy slunečnic a listů.

Různé druhy balkonků, nádherné místnosti, které jsou opět zajímavě řešené. Kazetový strop koresponduje s honosností titulu a majetku pana markýze,

ale strop v patře je zase moderní, vzletný, vzdušný. Přiznané trámoví, luxusně provedeno.

Uzoučké dveře na balkonky jako pro panenky.

Nádhera, jsem vysloveně uchvácená a Zdenda je nadšený.

Můžeme si sednout na zajímavě řešené židle, lavici.

Jen je ohromná škoda, že je tak ošklivě a fotky nejsou nic moc. Kdyby aspoň na chvilku vysvitlo sluníčko, bylo by to mnohem hezčí.

 

Hned vedle je domek pana markýze Comillas. Jak jsem říkala, jen pár pokojů, něco málo věží a věžiček, trocha sloupů,

zkrátka, jen aby se nemusel stydět před sousedy. Každopádně, další významný stavitel Joan Mortorell měl za úkol postavit gotický palác,

ale postavil ho ještě gotičtěji, než gotické paláce obvykle jsou. Vedle paláce de Sobrellano je kostel, který teda není kostel ale jen a pouze hrobka pana markýze.

Couráme se starým městem, které je opět krásné a většina domů je velmi pěkně udržovaná. Staré domy jsou většinou z bílého pískovce s dřevěnými balkony. Mnoho domů má zasklené balkonové galerie a samozřejmě, v mnohých je v přízemí restaurace anebo maličká prodejna.

Je to krásné městečko a opět stojí za krátkou zastávku. V Informačním centru můžeme nafasovat mapu města a pak máme i povědomí, co vše se tu dá navštívit a hlavně, něco pěkného neminout. Tak je třeba i naproti na svahu Seminario Mayor. Velký a složitý seminář postavili další významní architekti včele s Joanem Mortorellem, který stavěl palác pro pana markýze. 

A zase, spousta domů tu má na zdech vytesané z pískovce nesmírně složité erby. Jen ty erby stojí za shlédnutí.

Každopádně, po vzoru pana markýze si zde začali stavět další bohatí obchodníci svoje letní domy, a tak není ani s podivem, kde a jak přišli k erbům, které mají na domech. Čím větší a honosnější dům, tím složitější erb.

 

Vracíme se už zase za deště do našeho, krásně vyhřátého Flíčka. Včera bylo až neskutečné teplo, že jsem už v poledne chodila v letním oblečení. Až do pozdního odpoledne byly teploty kolem 23°C. Pak klasicky klesly na nějakých 18 °C, což je v pořádku, ale dneska to byla teplotní bída.

 

Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz. 

Nakonec jsme ušli krásných 6 km. 

Co čert nechtěl, je nádherný den, ačkoliv být neměl. Dneska by byl přesně ten slunečný den, který jsme měli mít včera, ale bohužel.

Odjíždíme za krásného slunečného dne dál podél pobřeží překrásné Kantábrie. Stále slyšíme o restrikcích, omezeních, které by tu měli být, ale musím naprosto zodpovědně říct, že asi média, která sledujeme poněkud zkreslují situaci.

Asi tak jako všude. Samozřejmě, nevím, jak vypadá situace ve velkých městech, ale podle informací vím, že Španělsko, tak jako mnohé země se velmi hezky zotavuje.

Bavila jsem se s kamarádkou, která mi říkala, že se plánuje u nás doma jakési opatření, aby nebylo tolik lidí v obchodech a že si to moc neumí představit.

Vůbec nechápu, proč zavřou malé provozovny, prodejny, a velkým nákupním centrům jako je Globus, Tesco a další umožní neskutečné množství zákazníků, kteří si doslova šlapou po hlavách.

Tady, ve Španělsku to už na jaře vyřešili velmi jednoduše. Také mají nařízení o počtu osob na metr prodejní plochy, ale to vše jde vyřešit velmi jednoduše.

Uvolnili jen tolik nákupních košíků, kolik je v propočtu nakupujících na plochu a u vchodu je ochranka prodejny a ta vpouští jen tolik lidí, kolik vyšlo.

Takže stále je v prodejně jen maximální počet nakupujících a do toho další zaměstnanci prodejny hlídají, aby se lidi nekupili třeba u pečiva a pokud se stane, jako se mi stalo, že se pán nahnul ke mně a vybíral si vedle mne zboží a já jsem byla u pultu dříve, tak pan prodavač upozornil pána, aby držel odstup.

Absolutně bez problému pán uposlechl a počkal. Zároveň jeden prodavač kontroluje použití desinfekce. Zkrátka, vše lze i bez zmatků a nesmyslů, kdy se přetřásá, jestli maminka s kočárkem může mít ještě nákupní košík. Je to příšerné.

Jinak pro informaci těch, kdo se zajímají, jak to ve Španělsku funguje, tak, všechny provozovny jsou otevřené, ale všude je napsáno na dveřích kolik osob může být uvnitř. Takže v lékárně je to už tradičně jedna osoba, ale jinak je to, jak která provozovna usoudí anebo je to podle prodejních metrů. Nikdo si nedovolí vejít do prodejny, když tam už někdo je.

Restaurace jsou otevřené, ale jen venku. Vevnitř zatím nikdo sedět nesmí. Můžeme přejíždět z regionu do regionu, i když se někde píše, že se to nesmí. Nevím, ale když jsme přejížděli, tak nikdo nás nekontroloval, nebyl, kdo by to dělal, protože policie nikde nebyla.

Na každém našem nočním stání projížděla policie, ale zatím nás kromě jednoho případu nekontaktovala a ten jeden případ byl, že nám radili, kam máme zajet, kde máme parkovat. Nevěděli jsme o vyhrazeném stání pro obytná auta. Ale na nic se nás neptali, jako ve smyslu, odkud jedeme, kam jedeme a tak podobně.

Policie kontrolu a hlídá pořádek, o tom už jsem se několikrát zmiňovala. Na každém parkovišti, kde jsme doposud stáli vždy alespoň jednou krokem projela, ale není důvod k znepokojení. Policie tady opravdu chrání nás a kontroluje, jestli je vše v pořádku, jestli není problém. Nesetkali jsme se zatím s nějakou buzerací nebo s nemístným zájmem.

Nevím, vlastně vím, jsem ráda za takový zájem a je zbytečné se takovéhoto zájmu obávat. Já osobně mám lepší pocit, mám pocit bezpečí, že někdo má zájem o náš klid, ve dne i v noci.

A to je podle mne strašně důležité. Samozřejmě, zatím se vyhýbáme velkým městům, tam nevíme, jak to funguje. Dočetli jsme se, že některá města jsou uzavřená, ale to nevím a myslím si, že to už dávno nebude pravda. Španělsko se obdivuhodně zotavuje a myslím, že roušky budeme nosit hodně dlouho, ale jinak bude cestování v pohodě. Čím jsme tu déle, tím nám to vše připadá tak nějak normální. A samozřejmě roušky, vždy a všude!

 

No a během mého povídání o omezeních ve Španělsku jsme se pomalu a jistě dojeli do městečka San Vicente de la Barquera. Další přístavní malé město, kde Zdenda našel přenádherné stání na noc. Jistě, podmínkou bylo rybaření, ale to mi vůbec nevadí, protože místa jsou to vždy krásná a pak, proč ne.

Pokud Zdenda bude úspěšný, tak máme rybičku na grilu a pokud nebude úspěšný, tak minimálně bude spokojený, protože si pěkně zarybařil a já také, protože a vůbec. Zkrátka, maličko si od sebe odpočineme, což je také na tom našem cestování důležité.

 Video pro dnešní den, klikni na modrý dokaz. 

Dnešní trasa je: 25 km 

Máme před sebou dálkovou cestu, 100 km a nějaký drobný. Jedeme od pobřeží do Národní park Picos de Europa.

Cestou ještě musíme natankovat plyn, máme plnou jen jednu bombu a to by mohlo být málo. V horách se sice chceme zdržet jen dva dny, ale jak se říká „ připraveným patří svět“ , nemá cenu, abychom řešili kde v horách natankujeme. Může se stát, že teploty klesnou hodně nízko a to pak topení jede naplno a následně plyn mizí před očima.

 

Už jsme zaznamenali větší prodejny potravin Lupa, ale neznáme jejich sortiment a ceny. Tady se to hodilo, hned vedle prodejny je čerpací stanice s plynem a tak jsem vnikla do Lupy. Je hodně jiná, než je oblíbená Mercadona a nebo Lidl.

Drobet dražší v sortimentu, na který jsem zvyklá, ale s mnohem větším výběrem takového lepšího zboží. Je dobré vědět, kde se dají nakoupit různé dobrůtky, ale pokud to půjde, zůstaneme nadále u Mercadona, které tady ve Španělsku dávám přednost před Lidl.  

Takže, máme doplněno a můžeme vyrazit do hor, které už z dálky vidíme. Je to překrásné pohoří. Dneska se také ukáže, jak je to tady s překračováním autonomních oblastí. Dneska se průběžně ocitneme v autonomní oblasti Kastilie-León, Asturie a Kantábrie.

 Picos de Europa (v překladu Evropské štíty nebo Štíty Evropy) patří mezi nejstarší Národní parky a zároveň mezi patří dlouhodobě mezi pět nejnavštěvovanějších parků ve Španělsku.

 Španělský král Alfonsem XIII. Dominantou založil už roku 1918 toto nádherné území jako Národní park a jméno dostal od stejnojmenné pohoří Picos de Europa.

Pohoří Picos de Europa je součástí Kantabrijského pohoří táhnoucího se v délce 480 km na západ od Pyrenejí až po Galicii.

Samotné pohoří Picos de Europa je tvořeno třemi vápencovými masívy, které od sebe oddělují řeky Duje a Cares.

Nejnižší je východní masív Masizo Oriental nebo tzv. Masizo de Ándara. Naopak nejvyšším a zároveň turisticky nejnavštěvovanější je centrální masiv Masizo Central nebo také Masizo de los Urrieles obklopený řekami Duje a Cares, jehož nejvyšším vrcholkem je Torre de Cerredo (2 648 m n. m.).

Poslední z trojice je pak západně orientovaný masív Masizo Occidental nebo Masizo de Cornión, který je ze třech masívů ten nejrozlehlejší. Tolik praví chytré knížky.

Každopádně, my jedeme po silnici 621, která vede kolem celého pohoří a mnohdy nás krásně zavede hlouběji, mezi štíty.

Tuto silnici lze doporučit, je pohodlná, klikatá, úzká, široká a nabízí neskutečně nádherný zážitek jak z cesty, tak z výhledů. Občas nás silnice zavede na nádherné vyhlídky do dáli a pak máme veliký kus Národního parku před sebou.

Není zde až tolik parkovišť, které by se dali využít, ale jsou a pokud jsou, tak jsou skvěle zařízené.

Na jednom takovém parkovišti jsme si ohřáli oběd a Zdenda vylétl droníkem.

Nové parkoviště s lavičkami a stoly a perfektně upravené. Několik miradorů nás příjemně překvapilo. Všude kolem nás jsou pastviny s krásně chundelatými kravami. Tady se zcela evidentně chovají krávy celoročně venku a jen na maso. Občas má nějaká kráva větší vemena plná mléka, ale pak vidíme, že kousek opodál leží v trávě na sluníčku telátko. Krávy jsou úžasné.

S chundelatou srstí, dokonce i veliké uši mají porostlé hustou srstí. Čím jsme hlouběji v pohoří, tím jsou vesnice menší, jen o pár domech a zřetelně chudší.

Jen pár klíčových městeček, které se specializují na vysokohorské turisty vzkvétá. Všude kolem nás jsou stádečka krav a mnohdy, čím jsme výš, už i volně pasoucí, mimo jakékoliv ploty a ohradníky. Ta jsme taky potkali dvě odrostlá telata na silnici, ale už jsou naučený, že jakmile přijíždíme, hned jdou pomalým krokem do příkopu a odtamtud nás zvědavě okukují.

Jako by automaticky jdou na stranu. Ze silnice 621 jsme v Portilla de la Reina uhnuli do centra hor úzkou silnicí směrem na Posada de Valdeon, kde bychom měli dneska skončit.

Vlastně pojedeme ještě o pár kilometrů dál kde už silnice definitivně končí a začíná stezka do nitra hor. Poslední civilizace je v Cain de Valdeon a tam bychom měli podle informací mít dokonce tři možnosti na stání. Je to tenká silnice přesně uprostřed pohoří.

Odbočili jsme Jenže, zřejmě by se tam hromadily auta, tak tam je nově zákaz vjezdu obytkám. Luxusní stání pro obytná auta je hned vedle nás, a tak tam jedeme.

Každé stání má svoji parcelu, elektrickou přípojku ale, platí se tady 10 eur s elektřinou. Je pozdě odpoledne a po tmě nikam nepojedeme.

Jednak by to byla škoda a pak, chceme vzít kola a do toho posledního města se zítra podíváme alespoň na kolech.

Ty někam uvážeme a půjdeme kousek roklí, která je údajně velmi hezká, ale dost náročná. Tak si projdeme, asi, možná alespoň kousek.

Cestovní borůvkový koláč. Prostě, upečený za jízdy, tak je cestovní. 

Takže, poprvé za 6 let platíme stání pro obytná auta. Tak alespoň, že je tak pěkné a na vskutku nádherném místě.

 Video pro dnešní den, klikni na tento odkaz. 

 Dnešní trasa je: 110 km 

Ráno jsme čekali až se drobet oteplí.

Zabalili jsme vše na celý den, včetně teplého oblečení. Oběd se svačinkou jede samozřejmě s námi, teplý čaj a rezervní fusekle jsou samozřejmostí. Je pěkná zima.

V noci jsme měli něco kolem 2 °C a v 9 hodin pouhopouhých 12°C. V jedenáct se konečně sluníčko odhodlalo a začalo hřát. Sedáme na kola a vyjíždíme. Po 300 m zastavujeme a oblékám si bundu. Dalších 200 m a mám na rukou pletené rukavice.

Za jízdy je pěkná zima, a tak, než vjedeme do rokle, tak ještě přichází ke slovu nepromokavá bunda, která neprofoukne, kulicha jsem zapomněla a na šálu jsem ani nevzdechla. Chyba, hodila by se. Zdenda není taková křehotinka jako já, ale tak to je.

Zdendovi stačí jedno oblečení, ruce mu nemrznou a vlastně na sebe dooblékne jen bundu. To já už jsem jako cibule, a to mi ještě leccos chybí. Na závěr vyměňuji pletené rukavice za cyklistické zimní a konečně je mi teplo i na ruce.

Takže tak, není to se mnou jednoduché. Jedeme vlastně úsek, který jsme chtěli jet autem, do posledního městečka v tomto úseku hor, Cain de Valdeon, kam už byl pro nás zákaz vjezdu.

Jedeme stále z kopce a jen brzdíme. Padáme hodně hluboko do nitra pohoří Europa. Vlastně nějakých 9 km jen jedeme z kopce. Zdolali jsme občas velmi prudkým, 25 % sešupem 700 výškových metrů.

Naštěstí provoz, i když je neděle je minimální. Jestli jsme potkali 4 auta, tak je to hodně, a to je krásný den, ale už je zima, a to sem nikoho moc neláká.

Městečko Cain de Valdeon je vysloveně pár domků pouze pro turisty.

V každém domě je ubytování od hostelů po hotýlky a pár pokojích, ale vše je to v tradičních domkách, které jsou, jak jinak pěkné.  Samozřejmě, restaurace, ale ty jsou všechny zavřené.

Kola jsme podle plánu zamkli za jedním domkem kola a jdeme se podívat, jen pár kilometrů do rokle, která je známá jako Ďáblovo hrdlo.

Původně se chodilo po břehu říčky po různých stupních a dřevěných lávkách, ale později správci parku získali peníze a vyhloubili ve skalní stěně spoustu úžasných tunelů

a vznikla tak překrásná cesta nad říčkou Cares. Celá cesta roklí je dlouhá cca 15 km, ale pak se musí počítat s cestou zpět.  

 

Dne 9. července 2003 UNESCO schválilo status biosférické rezervace pro národní park.

Picos de Europa je jednou z několika biosférických rezervací v Kantaberských horách, které jsou integrovány do jedné super-rezervace známé jako „Gran Cantábrica“.

A máme další UNESCO na našem seznamu.

Mimochodem, pokud by někoho zajímalo, co vše jsme už navštívili a viděli, máme docela hezky uspořádané UNESCO památky zde na stránkách.

Snažíme se i do navštívených zajímavostí vsunout i naše postřehy, rady a tipy. Ale to jen na okraj.

Roklí jsme ušli tři kilometry tam a tři zpět.

Podle Zdendy a mapy, ale podle mne to bylo rozhodně mnohem víc! Nicméně, vracíme se ke kolům na oběd. Jak tak koukám, máme hlídače, velikého kocoura, který se uložil u kola.

Koček je tu strašně moc. Jsou všude, ale jak je vidět, jsou i dobře živené.

Nakonec jsme kus oběda dali odrostlým koťatům, ale bylo toho málo. Tak aspoň něco.

Jedeme zpět, a to už jen do kopce. Samozřejmě, šlapeme, co to dá, ale stejně i přes zimu, je stoupání hodně prudké a dlouhé, tak chladíme. Zdenda si pochvaluje že je cestou několik pramenů vyvedených jako pítka, a to se motory chladí jedna dvě.

Dojíždíme do cíle k našemu Flíčku, kde jsme kromě kolegy z Německa zůstali osamoceni. Mimochodem, na dnešek nás tady spalo 13 obytných aut a vestaveb, paráda.

My jsme ještě na městském internetu honem vložili do administrace stránek fotky z dnešního dne a se soumrakem odjíždíme na parkoviště pár kilometrů za město.

Původně jsme chtěli dojet až na vyhlídku, 5 km od nás, kde má Zdenda vytipované stání, ale cestou máme pěkné parkovišťátko nad vesnicí, a tak jsme zůstali tam. Na vyhlídku dojedeme zítra.

Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz. 

Nakonec jsme na kolech ujeli 20 km a pěšky roklí 6 km.

sme poměrně vysoko v horách a je tu ziminka.

V noci bylo těsně nad nulou, a to není žádná sláva. Nicméně, je krásně vymetená obloha, a to nám dává naději na slunečný den.

Myslím, že odjíždíme tak akorát včas. V Posada de Valdeon, kde jsme stáli minulou noc už vyndávali z garáží pluhy, jasné znamení, horalé očekávají sníh, a to je nejvyšší čas odjet do teplých krajin.

Pod námi je vesnice jako kdyby se tady točil nějaký historický film minimálně z hlubokého středověku. Večer svítilo jen jedno okno, a tak je vesnice buď totálně opuštěná, nebo jsou všichni zabedněný, ale pro variantu opuštění mluví ještě absence kouřících komínů.

Dřeva je všude dost a dost a že by všichni topily plynem nebo elektřinou se mi nezdá. Nevíme, jestli domy jsou hlavně k pronájmům turistům a jako letní domy, ale každopádně, vypadá to hodně smutně, alespoň na dálku.

Docela určitě si tady nehrají na nějaké parádičky na domech a kolem domů. Vše je vysloveně účelné. Povětšinou kamenné domy bez velikých teras a balkonů, malá okna, staré dřevěné okenice.

Díky drsnému počasí a tuhé zimě si tu místní nepotrpí na nějakou přemrštěnou parádu. 

Vyjeli jsme jen kousíček na mirador – vyhlídku, kde jsme měli původně spát, a tak si tu dáváme alespoň dopolední kávičku s buchtičkou. Je nádherný den, ale 1 °C je hodně studený, to je hodně málo.

Jenže, jakmile se do nás opře sluníčko je už krásně, ale ve stínu je zima jak na Sibiři. Taky zamrzlé potůčky s nádhernou krajkou ledu kolem sebe jen jiskří a všude kam ještě sluníčko nezasvítilo se bělá jinovatka. 

Brrrr, jsem ráda, že nám vše funguje, hlavně bufík na teplo. V autě máme krásně, není nač si stěžovat, ale připravená rolba u silnice mě poněkud vyděsila.

Tak nějak jsem už odvykla cestovat na sněhu a námraze, oči mám až navrch hlavy a tiše se modlím, abychom už měli tuto část cesty za sebou anebo, aby zázrakem vyšlo sluníčko a svítilo a svítilo.

Některé úseky silnice skované před sluncem a v úzké soutěsce jsou posypané solí. Námraza na silnici byla asi pěkná a tady holt na nic nečekají.

Zkrátka i pro těch pár aut, které jsou ve vesnicích nad námi silnici posypou solí. Nebudu vymýšlet blbosti, jestli je sůl ekologická a jaká je vhodná.

S ohledem na to, že jsme v Národním parku, kterých je na rozlohu celého Španělska jen 15 a z toho jich je 5 na ostrovech, tak si myslím, že ekologové mají toto pod palcem a dohlížejí, tak jako na spoustu věcí týkajících se Národního parku, i na použitou kvalitu soli i s ohledem na to, že se tady volně, bez ohradníků, pase spousta kraviček a ovcí.

Těm by asi nějaké umělá, chemická posypová sůl nedělala dobře a místní farmáři by cestáře pěkně hnali, kdyby jim hynul dobytek po nějakých chemikáliích, námraza nenámraza.

Zastavujeme cestou dolů ještě na jedné vyhlídce, kde už jsme sice byli, také za krásného počasí, ale tyto výhledy do dáli se nikdy neomrzí.

Na takováto panoramata se můžeme koukat donekonečna. Dneska máme taky kliku na zvířátka kolem nás. Nahoře v horách chundelaté krávy, a teď na miradoru, akorát jsem dělala kávu, Zdenda venku fotil a najednou na mne kříží, ať se jdu podívat.

Po silnici si to štrapáduje veliký kamzík, nebo je to nějaký druh horské kozy, nevím, ale bohužel, nebyl tak blízko, a hlavně je ve stínu, tak fotka nakonec nedopadla valně. Ale když se pozorně koukneme, uvidíme veliké rohy. No a za chvíli byl pryč. 

To červenka se Zdendovi hezky předvedla.

Normálně je to velmi plachý ptáček, ale tenhle byl zřejmě zvyklý na lidi, že mu něco hodí do zobáčku, a tak kolem nás občas prolétne.

Naše silnice se vine hlubokou roklí a pod námi zurčí potůček čím dál tím větší a nad námi se tyčí ohromné masivy skal. Jeden masiv stál opravdu za to.

Nejdříve nás upozornila značka na padající kamení, ale místu se nelze vyhnout.

Jedeme krokem, protože i Zdenda si chce prohlédnout, co je nad námi. Fotka z auta ukazuje, jak je svodidlo od padajících kamenů celé otlučené a o rozbitém asfaltu nemá cenu ani hovořit. 

I menší kámen z té výšky by nám udělal slušnou díru do auta, radši nemyslet co by se stalo a jak bychom řešili díru v autě.

Jedeme krásnou oblastí z Posada de Valdeón zpět na silnici N621, kterou jsme sem přijeli.

Tam se nevrátíme k pobřeží stejnou cestou, ale maličko si zajedeme podívat se na obrovskou vodní nádrž Embalse de Riano, kde je i stejnojmenné malé město Riano.

Už z dálky je vidět město a nad ním překrásné panorama štítů hor. Úžasné pohledy.

Tady odbočujeme na silnici N 625, která nás už odvede k oceánu. Měli bychom padat k moři, ale stále se držíme poměrně vysoko, 1500 m n.m. což je hodně. Už jsme 30 km od cíle a stále jsme ve výšce víc jak 1000m .

No a pak jako nic, bez nějakého valného klesání jsme u moře. Ani jsem si to neuvědomila. Paráda.  Stojíme v pěkném městečku Ribadesella, samozřejmě hned u vody. 

Tady vytéká jakási řeka z hor a kousek od nás už je moře. Nábřeží je vysoko nad hladinou, ještě nezačal příliv.

Zdenda je nadšený a připojuje se k několika dalším rybářům a já se jdu kouknout do prodejny s doplňky, jestli mě náhodou něco neosloví na vánoční výzdobu. Neoslovilo, ale to už mi jede Zdenda naproti.

Chvilku nechám Zdendu samotného a už je problém. Nejen, že nás policie vyhodila, ale ještě přišel porybný, kontrola rybářských lístků a ten samozřejmě nemáme. Až dodnes jsme se domnívali, Zdenda byl bytostně přesvědčen, že chytání v moři ve Španělsku je bez povolenky.

Víme o pár zemích, které povolenku na moře vyžadují, ale Španělsko to docela určitě být nemělo. Takže ano, povolenka na chytání v moři ze břehu je povinná a my teda na radu kolegů rybářů jedeme zpět do vnitrozemí povolenku zakoupit. Ale o tom bude řeč až zítra.

 Video z dnešního dne, klikni na tento odkaz.

 Dnešní trasa je: 158 km 

Včera jsme už za tmy přejeli zpět do vnitrozemí do městečka Cangas de Onis, kde by nám měli prodat povolenku na chytání ryb v moři.

Docela nás španěláci naštvali. Hlavně pro to, že jsme byli přesvědčený a to na 100 %, že se ve Španělsku může chytat bez povolenky. Dobrá zakoupíme jí, ale s ohledem na zvěsti, jak tu fungují úřadu to asi nebude sranda. Policie včera byla velmi vstřícná, sice nás prý s úsměvem vyhodili, ale hned doporučili velké parkoviště kousek dál. Pravda je, že se jim hlavně nelíbilo, že jsme zabrali 4 parkovací místa, což plně chápeme, to se nedělá, ale tak nějak jsme úplně na konci města a mysleli jsme si, že na poloprázdném parkovišti by to vadit nemusel. No, vadilo.

Ve městečku Cangas, kam si jedeme pro povolenku jsme zajeli na velké parkoviště taky na kraji města a ejhle, ono je tu vyhrazené stání pro obytná auta a karavany, a dokonce s výlevkou na toaletu, vodou zdarma a mříží v zemi na šedou vodou. Víc jsme si ani nemohli přát. Do toho Zdenda ve své báječné aplikaci v mobilu našel heslo od hotelu, který je hned vedle nás a je uzavřený. Paráda! Honem jsme nahráli do stránek uplynulé dny a na YouTube všechna videa, která jsou nově na konci cestopisu.

Jaké je naše překvapení, že úřad, kde si máme vyřídit povolenku je hned vedle našeho parkoviště.

Pravda, měli jsme nakročeno úplně někam jinam, ale domek s jakýmsi úřadem jsme zahlídli, a tak se jdeme zeptat. Neskutečné, ono to tu funguje, a dokonce paní u přepážky vyndala tiskopis a začala vypisovat nacionále.

Ovšem, problém je s adresou, a tak jsme jí chtěli nahlásit adresu našeho parkoviště. Krkolomně se domlouváme, nakonec paní pochopila, že adresu nemáme, a tak tam vypsala jakousi adresu a už si to suneme zaplatit patřičný obolus do banky.

Tam to trvalo a trvalo a trvalo, protože paní v bance měla nějaký problém s blanketem, který jsme dostali na úřadě. Nakonec asi po 20 minutách polohlasného pročítání jakéhosi návodu na použití, paní v bance pochopila systém a za pomoci další kolegyně platbu provedla.

S pocitem vítězství nad úřady se vracíme zpět a skutečně jsme získali povolenku na chytání ryb. Takže, povolenka na moře stojí 17 eur na pět let. Cena je perfektní. Jen se musíme podívat, jestli je to na celé Španělské pobřeží, ale paní u přepážky nám jmenovala jen oblasti, které jsou tady u Atlantiku. Tak ještě nevíme, kde přesně povolenka platí. Podrobnosti uvedu v kartě RPC – Rady porady na cestu – Rybaříme – Španělsko.

No a já si při té příležitosti koupila léky na to moje holčičí nastydnutí. Poslední nastydnutí mě stálo celou krabici sypaného urologického čaje a jiný už nemám.

Tak, kdyby byl další problém, tak ať mám něco v rezervě a mohu si ihned nasadit léčbu.

Prošli jsme se městečkem Cangas, které je opět moc hezké. Bohužel, spousta prodejen a restaurací je zavřená a na ulici je poměrně málo lidí, tak to působí tak nějak smutně.

Městečko je cílem turistů hlavně v létě, kdy se množství apartmánů zaplní spoustou vysokohorských trekařů a milovníků hor. Teď, v nadcházející země už jsou apartmány a hotýlky zavřené.

Zajímavostí města je kamenný most, tzv. římský most z 13. století.

Mohutně prohnutý most je krásný, ladný, ale po kamenném dláždění se chodí pěkně blbě. Kulaté kameny jsou různé velikosti a kloužou jako blázen.

Takže máme tzv. římský most který není ani římský a ani antický. Tehdejší moci pán chtěl výjimečný most, a tak ho má.

Kříž De la Victoria, který visí z mostu je kopie kříže z katedrály v Oviedu. Teď před Vánoci vyzdobili most ještě svítivou klasickou vánoční tématikou.

Vracíme se zpět k moři. Cíl mise je splněn a Zdenda může v klidu a pokoji chytat ryby.

Video z dnešního dne, klikni na tento modrý odkaz. 

Dnešní trasa je : 28 km

Od rána drobně prší a ochladilo se. Opět musíme topit, takže nic moc teplo. Jeden by řekl, že tady u pobřeží by mělo být tak nějak stále teplo, ale není to pravda.

To stálé teplo je mnohem níž, tady je zkrátka ještě pořád chladněji. Jedeme podél pobřeží, jak nejlépe se dá jet po postranních uličkách, kde to občas vypadá, že skončíme u někoho na dvorku.

Přesto, že máme dvě navigace, tak velmi často se holky rozcházejí. Nejúsměvnější je, že obě dvě mají nastavené stejné parametry auta a cesty a stejně občas dojedeme na křižovatku a každá by ráda jela jiným směrem.

A teď babo raď. Zdendy stará navigace z kamionu si velmi ráda zkracuje cestu nad rámec zadání a pak je schopná nás protáhnout tou nejzapadlejší uličkou, kterou by nás vlastně ani pustit neměla, ale protože se tam na centimetry vejdeme, tak je to v pořádku.

Příšerně drahá navigace Zenec, kterou jsme dokoupili zároveň k autu je jiný oříšek. Ta se zase do nějaké nepředloženosti nepustí a tvrdošíjně si jede podle svého, i když nás vede dalekou objížďkou jen pro to, že z nějakého důvodu vyhodnotila, že silnice, která vede přes centrum městečka není pro nás vhodná. Protože, když pak nedbáme a jedeme podle mazáka, té starší navigace, tak žádný problém na silnici není. 

Drobet neplánovaně jsme si opět prohlédli kus ryzího venkova. 

Ale to je zase věcí aktualizací, protože je třeba jen možné, že před rokem bylo centrum města rozkopané a muselo se objíždět.

Takže náš každodenní boj s navigacemi je už takový místní kolorit, který mě už nechává klidnou. Přiznávám, že ze začátku, když se cesty našich navigací rozešly tak jsem byla drobet nervózní, ale dneska už to beru s úsměvem a maximálně jim vynadám, protože za ty roky by se už ksakru holky mohly domluvit a dohodnout a ne, že si každá stále povede svou.

Celý den stále poprchává a je, jedním slovem, hnusně. Dojeli jsme do ústí jedné z mnoha řek do moře, kde je, jak jinak pěkné molo a Zdenda jde hned na ryby. Já se pouštím jednak do pečení, tentokrát houstičky a ke kafíčku budou buchty, ale dávám dohromady pojednání o Svatojakubské pouti. Už mám postahováno spoustu podkladů a vím, že spousta lidí kolem nás zná termín cesta do Compostely, pouť do Compostely a tak podobně, ale hodně málo lidí vlastně ví, o co se opravdu jedná. Tak se pouštím od vytřízení všech informací, které jsem postupně nastřádala, protože stále a stále narážíme cestou na znak hřebenatky.

A hlavně, co se dneska stalo. Všichni, kdo s námi putují ví, jaký je Zdenda zapálený rybář. Chytá všude, kde se domnívá, že je rybaření povoleno bez povolenky. O místech, kde jsme přesvědčeni anebo víme, že je rybaření s povolenkou zásadně nechytá. Tvrdí, že už není tak mladý, aby utíkal před porybným.

Před pár dny jsme se dozvěděli, od porybného, který Zdendu k jeho zděšení kontroloval, že i Španělsko vyžaduje na mořský rybolov ze břehu povolenku. Tu jsme si včera za 17 eur na pět let pořídili. Naštěstí byl pan porybný rozumný člověk a Zdendu nepokutoval, i když samozřejmě mohl. Povolenku jsme doma oskenovali, uložili na patřičná místa a Zdenda si jí ještě překopíroval do telefonu, protože ten si už teď bere s sebou na ryby. Na tom trvám, aby měl u sebe telefon, kdyby se mu něco stalo, tak aby mě mohl zavolat. No a včera k večeru, už byla skoro tma, kde se vzali, tu se vzali, rovnou dva strážci vod a kontrolovali povolenky.

Kousek od Zdendy chytali ještě dva chlapíci a ty samozřejmě povolenku měli, a tak se i Zdenda vytasil se svojí povolenkou a bylo vše v pořádku. Strážci vodního zákona si Zdendovo číslo povolenky zapsali, včetně jména a odešli. Kupodivu, nechtěli ani občanku nebo jakýkoliv doklad, tak jsme si tak říkali, že by klidně stačila jedna povolenka, taková putovní. Ale to je žert. Samozřejmě, cena je tak malá, že se nevyplatí nikomu riskovat problémy. Spíše jde o to, najít příslušnou kancelář, kde nám povolenku vystaví. Jakmile získáme více informací, tak budou uvedeny v RPC – Rady porady na cestu – Rybaříme. Mimochodem, povinnost mít povolenku na lov ryb ze břehu moře je jen několik let stará a hlavně, vypadá to, že i v Portugalsku je povolenka povinná.

Video z dnešní cesty, klikni na modrý odkaz. 

Dnešní trasa je: 46 km

 

Zdenda včera ulovil jednu hezkou rybu a tak hned po ránu, teda spíše dopoledne, abych nepřeháněa vyrazil k té jedné ulovit druhou, abychom mohli zagrilovat.

Stojíme na moc hezkém místě, které v létě bude úplně skvělé. Jsme v jakési laguně, kde bude určitě naprosto úžasné koupání.

Je tu veliká zona akampada, kde je spousta lavic se stoly určená na odpočinek, grilování a koupání.

Myslím, že je tu i hodně míst na stání a docela určitě bych si uměla představit se tady na pár dnů zdržet. Vedle nás je několik restaurací a velký karavanový kemp, který je stejně jak restaurace zavřený. Krásné místo i jen na procházky podél pobřeží.

A zatím co Zdenda loví tak já jsem nejen dopsala cestopis a připravila na vložení, až budeme u cizích na internetu, tak jsem se vrhla do přípravy novinky, zapečeného květáku. Výsledek mě velmi mile překvapil, a tak sem pro inspiraci vkládám receptík. 

Květák + 1 cibuli + 1 papriku + misku uvařených brambor + 3–4 vejce + plátkový sýr + uzené maso, anglickou slaninu ale stačil by i měkký salám, šunka + grilovací koření, sůl, pepř, muškát + olej.

Květák rozebereme na velké růžičky a povaříme v osolené vodě, bez pukličky do poloměkka. V cedníku necháme vychladnout. Na cibuli nakrájené na půlkolečka osmahneme uzeninu nakrájenou na proužky. Brambory oloupeme a nakrájíme na plátky. Vychladlý květák, velké růžičky překrojíme na čtvrtky. Sýrové plátky nakrájíme na proužky.

Papriku nakrájíme na malé kousky. Vše, kromě brambor nahážeme do hlubokého hrnce nebo hlubší mísy, promícháme se žloutky a ochutíme. Já docela ráda používám grilovací koření, ale postačí jen sůl a pepř a troška květu. Z bílků, maličko osolených vyšlehám tuhý sníh.

Na dno remosky použiju trochu oleje a na něj naskládám silnější bramborové plátky, klidně v několika vrstvách osolím nebo posypu kořením.

Do směsi lehce vmíchám půlku sněhu, a to nakladu na brambory. Navrch použiji zbytek sněhu a už mohu péct. Peču 20 min pod alobalovou pukličkou a pak 20 min na barvu.

Vážené dámy a pánové, voilá, dobrota je na světě.

Ti, co mají v autě dobíjecí booster, mohou péct za jízdy a než dojedou do cíle je výborný oběd

nebo večeře hotová.

A my, než jsme za jízdy upekli, cestou se na parkovišti naobědvali, pomaličku, polehoučku jsme dojeli do velikého města Gion, kde nás láká jen přístav a staré město.

Naštěstí se nám podařilo zastavit na velkém parkovišti za vlakovým nádraží, kde už stojí několik obytných aut, trvale zaparkovaných. Jdeme krásnou procházkou podél pobřeží na jakýsi výběžek, kde je z jedné strany přístav plachetnic a různých kocábek a z druhé strany veliká městská pláž.

Staré město je maličké a my jdeme na vrch nad městem, kde je veliký park se spoustou laviček a naprosto perfektně udržovaný.

Je to původní staré opevnění s baterií děl z počátku 20, století, takže vlastně novodobé opevnění.

Dali jsme si cestovní svačinku, včera upečené buchty, které se mi mimochodem povedly a velkým obloukem jdeme zpět. Ohromná betonová socha, je až na úplném vršku a my se původně domnívali, že je zde kvůli přenosu zvuku oceánu, který je hned pod ním. Když si totiž stoupneme přímo do středu skulptury, tak neuvěřitelně hlasitě slyšíme dunění vln hluboko pod námi.

Stačí z betonového uskupení vystoupit a je po zvukovém efektu. Zkrátka jasný důvod pro stavbu takového betonového monstra, ale jak jsme se dozvěděli později, vše je jinak. Jedná se o „surovou betonovou sochu od baskického umělce Eduarda Chillidy“ a ještě ke všemu se toto dílo stalo symbolem města. No, a to už se nestačíme divit.

Staré město je maličké a jen pár domů stojí za zkouknutí a do města jako takového se nijak nehrneme. To je hezčí projít se po nábřeží a ikdyž se to nezdá, tak jsme stejně ušli 8 kilometrů, což je paráda.

Flíčka jsme našli v pořádku, což je vždy skvělé zjištění a jedeme na oficiální stání pro obytná auta, kde je výlevka a pitná voda. Vše zdarma.

Říkáme si, že by klidně mohli ubrat na místech s vodou a přidat na místech s volnou wifi sítí, ale to je hudba budoucnosti.

Video pro dnešní den, klikni na tento modrý odkaz. 

Dnešní trasa je:

 

Museli jsme maličko ubrat jak ve vkládání příspěvků na FB tak i tady, internetu je málo a stále bojujeme s množstvím dat.

Několik známých i neznámých kolegů a přátel, kteří jsou s námi skrze stránky a nebo přes FB ve spojení nám doporučovalo pár řešení, ale bohužel. To, co je možné použít na kratší cesty, není pro cestovatele, kteří jsou mimo republiku více jak 3 měsíce a pak k tomu všemu ještě přistupuje cena, za kterou bychom vše pořídili, ale stále to je o pobytu mimo republiku méně jak tři až čtyři měsíce. Všichni naši operátoři se ohánějí nařízením EU, které jim údajně nedovoluje mít delší jak tříměsíční rooming, ale to není pravda. Na nátlak operátorů z doby, kdy EU nařídila snížit cenu datových služeb, umožnila zároveň operátorům roamingové služby omezit na minimální délku 3 měsíců, kterou samozřejmě téměř všichni využívají. Důvod je prostý, jak ukáži na modelové situaci od T mobil. Informace a ceny které zde uvádím jsou 3 dny staré.

Domovský Tmobil byl v našem hledáčku zájmu na prvním místě.

Tarif Permanentní rooming se jako permanentní jen tváří a naprosto mate zákazníky. Permanentní je, světe div se, pouhé čtyři měsíce! Nesmíme být víc jak 4 měsíce v zahraničí a další nepatrná podmínka je, že nesmíme mít více jak 50 % spotřebu dat než v ČR.Cena není tak příšerná 40Gb za 860.- kč se smlouvou na 2 roky. To znamená, že platíme tarif i když ho nepotřebujeme. T mobil je v našich operátorech výjimka, poskytuje rooming 4 měsíce! Což nám bylo několikrát připomenuto. Nicméně, skončí nám 4 měsíce a co dál doktore? Musíme si dokupovat jednotlivé bajtíky. Společně jsme to s operátorem spočítali takto: 1 Mgb účtují 0,11hal – to je skoro zadarmo, ovšem když si spočítáme 1Gb což je 0,11 x 1000 = 111.- Kč takže těch našich 40 Gb vyjde na krásných 4440.- Kč, ale k tomu samozřejmě musíme připočítat paušál 860.- Kč a tím se dostáváme na finální cenu 5300.- za 40 Gb ve 4 měsíci používání tarifu Permanentní rooming od Tmobil. K velké nelibosti operátora, který mi musel cenu odsouhlasit je toto jediná možnost od nich směrem k nám.

O2 má nesmírně složitý systém, a i paní na infolince v tom měla drobet hokej. Každopádně na jejich stránkách nehledáme náš tarif pro internet pod internetem, ale pod kolonkou volání. Nadchl mě tarif - O2 - data zlatý, neomezená data pro SIM kartu za 999.- Kč, ale ty nejsou pro zahraničí, rooming. Zkrátka ty nejsou pro nás. Pro nás je internet do mobilu do zahraničí neomezená data za 2.400.- Kč na měsíc anebo 60 Gb za 1249,- na měsíc. O2 má podobně jako ostatní poskytování dat v roomingu vázáno na pobyt v domovské zemi, tedy v ČR, ale pozor, za rok.

Má to být jakési procento, poměrná část roku, ale paní operátorka marně pátrala, kolik měsíců můžeme být v zahraničí, aby nám rooming fungoval. Pak si opět musíme dokupovat jednotlivé bajtíky a cena je vyloženě likvidační. Ovšem, několikrát jsem byla upozorněna na ohromný objem minut volání zdarma i na zahraniční telefonní čísla. 600 min při neomezeném tarifu mě nijak nepomůže, zvlášť, když už v prvním měsíci musím být 1/12 z měsíce v ČR.

Vodafon se s tarify nijak moc nepáře. Tam není až tak zdaleka co zkoumat, řešit a promýšlet. 60 Gb internet pouze na cesty za krásných 1799.- + 100 min na provolání po EU zdarma nám také situaci neřeší, protože je zde opět podmínka max 3 měsíce a pak si za nehorázné peníze dokupovat jednotlivé bajtíky.

Samozřejmě by pro nás bylo mnohem jednodušší mít z domova zakoupený tarif, alespoň 60 Gb na cesty za rozumné peníze, ale nesmí být časově omezený, což bohužel všechny tarify jsou. Ale abych nekřivdila českým operátorům, tak i zahraniční operátoři podmiňují svoje poskytování dat pro rooming taky časově, ale je to mnohem volnější a pravidla překročení časového rámce nejsou tak přísné. Bohužel, ani cenově se naši operátoři nepřibližují těm zahraničním. Řekla bych, že jsme hodně drazí. My teď máme španělské Simyo 39 Gb za 15 eur na měsíc, ale 4 měsíc mimo Španělsko nesmíme mít větší spotřebu jak měsíce předešlé, takže postupně se nám spotřeba mimo Španělsko snižuje.

Každý měsíc musíme mít nižší spotřebu než ten předešlý. Máme podepsanou smlouvu, ale jen dobíjecí kartu, kterou si dobijeme jen když internet na měsíc chceme. Karta bez dobíjení funguje rok. Do toho máme spoustu dat jako dárek. Na jaře v době výjimečného stavu jsme měli několik měsíců 20 Gb navíc zdarma. Teď na Vánoce máme 10 Gb zdarma. Jen pro porovnání, ve Francii jsme měli 40Gb za 10 eur a o fous nám utekla akce 60 Gb také za 10 eur.

S ohledem na naše finanční možnosti a dlouhodobý finanční plán jsme ochotni investovat do internetu do 20 eur, víc ne. Jistě, je to nějakých 500–600 korun měsíčně, což není moc, ale pokud to převedeme na rok, je to plus minus 7 tisíc a to je maximum, co jsme ochotni z rozpočtu uvolnit.

Samozřejmě, bylo by milé a je milé poslouchat český rozhlas, večer poslouchat hry a dovídat se zprávy, je příjemné podívat se občas na ČT24 a být v obraze, co se doma děje.

Mohli bychom si koupit třeba skylink televizi, jako jsme to udělali už jednou o Vánocích a kouknout se na normální televizi. Bylo by příjemné, když už napíšu článek tak ho hned vložit a mít čistý stůl a samozřejmě, když Zdenda udělá příspěvek na FB a do noci pracuje na kratičkém videu z uplynulého dne, tak se hned ostatním pochlubit svojí prací.

Ale ono je taky příjemné žít tak jak žijeme a cestovat a poznávat a být v pohodě, tak holt, protože jsme nezdědili půlku Václaváku a nevlastníme zlaté doly ani naftové věže, tak zkrátka, jednoduše a prostě, musíme maličko, drobně a s rozumem šetřit. Tímto bych už uzavřela otázku internetu na cestách.

Dneska jsme po nezbytných nákupech přejeli na vyhlídku k majáku. Stojíme pro změnu vysoko na útesech a zítra si tady k obědu ugrilujeme ryby, které Zdenda tak úspěšně nachytal.

Video pro dnešní den, klikni na tento modrý odkaz. 

Dnešní trasa je: 41 km

 

Cider (jablečné víno), tradiční nápoj léta nejen léta, a nejen ve Španělsku. Tak bych asi začala dnešní den. Přivedla mě na toto téma kamarádka, která se mylně domnívala, že cider je pivo. Není, a protože jsme v oblasti Asturie, která je hlavním výrobcem španělského cideru, řekněme si o výrobě a o tom, co je to vlastně cider jen pár slov.

Astuřané usrkávali jablečné víno už v 8. století a jak se sem cider dostal? Přestože jsou zmínky o nápoji již z doby antiky (zkvašený jablečný mošt byl starověkými Řeky označován jako sikera a později Římany jako sicera, z čehož také pravděpodobně pochází současný název cider). Původní receptury, které jsou využívány dnes, jsou navázány na 9. a 11. století. Hlavními výrobci a také zeměmi, kde je nápoj velmi oblíben, jsou Anglie a Francie, Španělsko (rozepře o původu nápoje mezi těmito zeměmi je stále živá), pravdou však je, že obdobně jako u vína, i kvašení jablečné šťávy je pravděpodobně vynález globální, k němuž došlo na různých místech současně. Koneckonců, cider pili i Keltové a určitou formu tohoto nápoje nalezneme všude, kde se pěstovala jablka.

Za konkrétní chutí cideru stojí především výběr a kombinace odrůd jablek. Původní receptury ciderů konkrétních značek se vždy orientují na jednu konkrétní odrůdu, která je dochucovaná dalšími složkami. Míchání odrůd je také prvním krokem a velmi důležitým aspektem ovlivňujícím konečnou chuť cider, i obsah alkoholu. Ten dle příslušné legislativy může u cideru dosáhnout 0,5-8,2 %, standardně se však obsah alkoholu pohybuje někde kolem 5 %. Tolik praví moudří.
Já jen dodávám, že existují ještě tzv. hybridy, to jsou směsky jablečného a vinného moštu, ale to už není klasický cider. Pak se cider ještě různě dochucuje, dobarvuje a tak podobně. Ale vraťme se k Španělskému cideru. Cider – špaň. Sidra se už ani ve Španělsku nepodává tak jako dříve. Dříve se Cider vozil v sudech rovnou do chigres, což jsou vinné taverny, kde se čepoval do sklenic rovnou ze sudů. Dneska, díky komerci se cider většinou plní do lahví a na stole se podává v tzv. sidrerias většinou k polednímu jídlu. Jablečné víno se podává způsobem, který se nazývá escanciada. Znamená to, že se nalévá do sklenky z vysoko držené lahve. Sklenka je naopak tak nízko, jak jen restauratér ji může držet. Naplní se asi pětina sklenky a díky způsobu nalévání získá víno perlivost. Dávka vína se nazývá culete nebo culín a pije se na ex. Jen ještě pro představu, na naplnění jednoho sudu o objemu 450 l je potřeba 800 kg jablek a naplní se z toho ve finále 600 lahví. Takže tolik k cideru, není to pivo, ale tradiční jablečný zkvašený nápoj zvaný CIDER – SIDRA. Vychlazený chutná výborně, je to takový lehký, letní, moštík s nízkým obsahem alkoholu.

Přečkali jsme přenádhernou noc u majáku, který si to trůní vysoko na utesu. Je to jeden z mála majáků, který má plnou obsluhu. Maják Cabo Peñas je nádherný a v noci je zážitek pozorovat světelné záblesky z věže, jež navigují mořeplavce. Maják z roku 1852 stále slouží a je jedním z nejhlavnějším majákem na tomto pobřeží. Ohnisková rovina je 117 m a dneska je vybaven nejmodernějšími lokátory lodí.

Už v roce 1951 byl tady instalován tzv. mlhový roh. Je to stožár, na kterém je nainstalována spousta trubek, které varují lodě v případě velké mlhy, protože tehdy lodě nevidí záblesky majáku. Tak jen tiše doufáme, že mlha nebude, protože to musí být docela slušné troubení do dáli.

Zdenda po ránu vylétl s droníkem, já dopisuji zamyšlení nad Svatojakubskou poutí a také informace o jablečném víně cidru.

Dneska budeme grilovat rybičky, a tak jdu oškrábat brambůrky.

Bude salát a bude nám dobře. Sluníčko svítí jako o život, výhledy do dáli jsou úžasné, a tak to máme rádi. Někdy odpoledne popojedeme zase kousek dál.

Dnešní den byl úspěšný a zároveň velmi bolavý. Zdendovi se po celém včerejším dnu montování,

pájení a výměny konektorů, kontaktů či co to tam na té baterce mám a kde jsem měla špatný kontakt, tak hned po ránu bylo finální pájení, skládání zpět, zkouška a sláva, super, paráda.

Mám spravenou baterku a mohu dál jezdit už bez problémů. Dneska nás opět den přivítal překrásným východem slunce. To mi opravdu udělá hned krásný den. Zdenda si vše po ukládal, vrtačky, pájky a spoustu nářadí co měl v odstěhováno z garáže do auta, tak zase vše zpět z auta do garáže.

Východ slunce.

Vše je v pořádku, uklizeno, a tak šel provětrat droníkovi křídla. A tady nastal problém.

Vedle majáku je veliký radar na hlídání lodí a ten nejspíše droníkovi vypnul funkce a droník zkrátka zmizel. Zdenda chtěl oblétnout maják a nafotit ho bez radaru.

Takže musel prolétnout mezi radarem a maják. Jasně, nemá se to a Zdenda je už velký kluk a měl by takovou samozřejmou věc vědět, ale v zápalu boje si to zkrátka neuvědomil.

Za chvíli přišel Zdenda celý nešťastný, podrápaný od křoví a bez drona. Naštěstí poslední nahlášená poloha, a i poslední zoufalý obrázek na obrazovce je střecha majáku. Oblékli jsme se a jdeme hledat drona, až tak nevěříme, že skutečně je na střeše, protože radar mohl s funkcemi drona pěkně zamávat.

Jenže, už z dálky vidím našeho droníka na střeše a pána z majáku, jak je na ochozu věže majáku. Za chvíli pán přelezl zábradlí, slezl na střechu a v poměrně vysoké výšce na šikmé střeše došel pro droníka, a ještě až k okapům, protože při nárazu droník ztratil baterku.

Tak se šel ještě kouknout, jestli náhodu není baterka v okapu, no, nebyla. To už jsem na pána mávala a poskakovala radostí. Pán z majáku přinesl droníka a baterku našel Zdenda za chviličku u paty baráku. Co se stalo? Domníváme se, že jak Zdenda chtěl proletět mezi věží majáku a radarem, tak signál radaru droníka nějakým způsobem vyzkratoval, že jediné, co ještě dron dokázal, udat svoji polohu a tím skončil.

Jednak, proto, že pádem ztratil baterku a hlavně, je celý pomlácený. No a začalo další spravování a hledání závad. Je rozbitý gimbal na kameře, je nefunkční GPS modul, rozbitý kryt a několik posekaných vrtulek, rozbitý přední senzor proti nabourání, nabouraná baterka.

Zdendovi se podařilo rozchodit GPS jednotku, podařil se mu příšerně složitě opravit závěs na kameře, podařil se mu opravit plastový kryt, rezervní vrtulky sebou má, to byl nejmenší problém, baterka vypadá v pořádku, ale nepodařil se mu opravit senzor proti nabourání. Takže ve finále, lítat může, sice s probléme, protože droník permanentně hlásí závadu, a to je samozřejmě hodně nepříjemné, ale lítat bez senzorů není až tak strašný problém.

Marné byly mé snahy Zdendu povzbudit, že taky mohl dron hupnout do moře, a to bychom ho už nikdy neviděli, mohl se rozbít o asfalt, kdyby spadl z výšky radaru a to, že spadl z relativně malé výšky na střechu byla jeho veliká klika. Je večer, skoro vše Zdenda během dne opravil a teď se bude snažit sehnat náhradní díly u dovozce a nějakým způsobem je musíme dostat k nám.

 

Chtěli jsme se pánovi z majáku nějak odvděčit, nějak mu poděkovat za snahu a nenapadlo nás nic lepšího, než že jsem mu upekla kynuté skořicové pletence.

Ještě vlažné jsme je do majáku odnesla a na oplátku jsem pánovi z majáku udělala radost zase já. Byl hodně rád a jen očuchával voňavou dobrotu ke kávě.

No a já si udělala radost a vánočně vyzdobila našeho Flíčka. Je to moc hezké, tak to zítra nafotím. No a zítra už zase pojedeme o kousek dál, jen se modlím, abychom zase narazili na nějakou volnou wifi a já mohla dát do pořádku cestopis a Zdenda nahrát videa. Má je moc hezké.

Video pro dnešní a včerejší den, klikni na tento odkaz 

Přeji pěkný první adventní večer.

vatojakubská pouť do Santiaga de Compostela

Každý rok se desetitisíce lidí vydává na pouť severním Španělskem. Jejich cílem je hlavní město Galicie, Santiago de Compostela. Mnoho z nás o Svatojakubské pouti někdy někde slyšelo, ale vlastně pořádně nevíme, k čemu pouť sloužila v dávné minulosti a k čemu slouží dnes. Vyvstává mnoho otázek spojené s tímto putováním španělskou krajinou. Proč se tolik lidí vydává na každoroční pouť? Proč se stále, každým rokem zvyšuje počet poutníků?

Co vede lidi různého vyznání, nevěřící, mladé i staré k zdolání jedné z mnoha tras? Jak vlastně funguje putování do Santiaga, kde lidi na cestě spí, jak se orientují, jak vědí kudy mají jít? Předesílám, že jsem nepodnikla Svatojakubskou pouť, jen už víc jak měsíc průběžně jedeme jednou z tras. Stále teď někde narážíme na symbol hřebenatky a jen zájem o tuto cestu mě donutil přečíst si spoustu podkladů, informací, a tak se je pro ty, které toto téma zajímá, pokusím zde shrnout.

Abychom si mohli začít odpovídat na spoustu našich otázek, musíme se nejprve zorientovat v historii, protože tam vše začíná.

Svatý Jakub, Kristův učedník, jenž za svého života údajně kázal i v Hispánii byl po své mučednické smrti, patrně r. 44, pohřben v Jeruzalémě, ale později byly jeho ostatky – dle různých legend v různých dobách a různými způsoby – přeneseny do Španělska a konečně pohřbeny na tehdy pustém místě, dnešního Santiaga. Místo bylo poté na několik staletí ztraceno, až byl hrob s pravděpodobnými ostatky sv. Jakuba znovu nalezen 25. července roku 813 (v dataci se ovšem prameny různí), kdy na něj podle legendy ukázaly jasně zářící hvězdy (proto název Santiago de Compostela, tj. „sv. Jakub v hvězdném poli“). Na místě Jakubova hrobu byl nejprve vystavěn prostý jednolodní kostel, jenž se poměrně brzy stal poutním místem (hrob z římské doby krytý mramorovou deskou i stavba nad ním jsou archeologicky doložené), a kolem něj vyrostlo město. Se vzrůstajícím významem byl kostel několikrát přestavován, poté byl při nájezdu Maurů v roce 997 zničen a v letech 1075–1150 byla na jeho místě vystavěna současná trojlodní bazilika.

Z počátku se k hrobce začaly trousit jen malé skupiny křesťanů z Evropy a následně to byly davy poutníků, kteří putovali za zapadajícím sluncem do Compostely, hledajíce spásu své duše. Compostela se po Římu a Jeruzalému stala pro křesťany důležitým poutním místem. V 11. století byl Compostele udělen papežským dekretem status Svatého roku.

To znamenalo, že během Svatého roku mohli poutníci obdržet neomezený odpustek, jinými slovy, byli jim odpuštěny všechny hříchy které za svůj život spáchali. Status Svatého roku má pouť v roce, kdy svátek sv. Jakuba, 25. července, připadne na neděli. Což bude zrovna příští rok, 2021.

První doložená pouť do Compostely se uskutečnila roku 951 a vykonal ji francouzský biskup z Le Puy. Podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží muka a upravovány studánky. Vznikla radiální síť 12 poutních cest, vedoucích z Itálie, Francie i Portugalska. Dále při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující tehdejším poutníkům azyl. Následovaly roky rozkvětu, veliké poutě byli v 11. a 12. století, pak vystřídány pro poutníky devastujícími roky až v 19. století poutní tradice téměř vymřela a málem úplně zanikla. Zcela překvapivě poutní tradice znovu ožívá koncem 20. století a se vzrůstající tendencí pokračuje až dodnes. Je zajímavé, že poutníci už zdaleka nejsou vedeni náboženskou podstatou cesty, ale podnikají cestu sami pro sebe. Chtějí jen poznat, vidět, zažít.

Síť tras se v průběhu tisíciletí, po které se poutě konají rozšířila a s přibývajícím zájmem se dál rozšiřuje. Základních je stále historických 12 tras na které se ostatní postupně připojují. Tak vedou i dvě historické, zapomenuté a znovu upravované trasy z České republiky. Lidé se na pouť vydávají po celý rok a rozhodnutí, v kterou dobu se vydat je hodně závislé, odkud půjdeme.

Obecně platí, že na pozdním jaře, květen a červen je příjemná teplota a příroda hýří barvami. Letní měsíce červenec a srpen jsou pro pouť náročnější. Cestu doprovází spalující žár, vysoké teploty a hlavně, davy turistů. Jako hodně příjemné období se mi jeví září, říjen. Příjemné teploty, málo turistů a hlavně, krásné a dlouhé dny. Zimní měsíce jsou sice na turisty příjemné, ale zima je na cestování problematičtější. Teploty klesají a časté deště pouť výrazně ztěžují.

Všechny cesty vedou mimo hlavní silnice a pokud se na trase silnice, nákupní centrum, obytný dům, postavila, značky odvedou poutníky oklikou přes rušné nebo nevhodné místo. Jak se praví, kdo projde alespoň část cesty, pozná překrásnou část Španělska tak, jak se jinak nikomu nepodaří poznat. Vesnická stavení na cestě jsou už na poutníky buď přímo zařízený nebo alespoň zvyklí. Majitelé si díky vzrůstající oblibě poutě zařídili ve svých domech jednoduché ubytovny nebo jen občerstvovací místa. Dříve, v dobách dávno minulých bylo možné přespat na farách nebo městských ubytovnách z valné části zdarma, za symbolický peníz anebo jen za to, co kdo dal.

Dneska je to už o byznyse, který samozřejmě živí spoustu lidí, kteří nějakým způsobem s poutníky koexistují. Tak se i v obyčejné ubytovně, kde jsou jen palandy nebo postele, ale bez povlečení a dek a kde všichni spí v jedné místnosti platí 10–15 eur za noc. Stále, tak jako dřív platí, kdo dříve přijde, ten si také lehne. V hromadných ubytovnách nefunguje rezervace, ale pokud se dostaneme do cíle denní trasy a ubytovna je už plná, určitě někde poblíž bude další možnost přespání v domácím penzionu. Zkrátka, ruku v ruce se zájmem o tuto pouť jde nabídka služeb místních. Což je na jednu stranu správné, ale pak je nutno počítat s poměrně vysokou finální cenou za podniknutí poutě. Všichni poutníci musí mít s sebou spacák, karimatku a samozřejmě spoustu dalšího vybavení na cestu. Vodu, jak píší v průvodci není potřeba sebou nosit velké množství, protože po cestě je hodně pítek, pramenů a možností, kde vodu načepovat.

Symbolem dlouhotrvající poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, ať již skutečná, nebo vyobrazená na poutním odznaku, někdy proťatá dvěma poutnickými holemi, dále to byla nádoba na vodu vyrobená z tykve, klobouk se širokou krempou proti slunci, pláštěnka se širokým límcem a poutní hůl z větve, s vyřezaným prstencem a kuličkou na konci rukojeti.
Dneska symbolem poutníka je většinou dlouhá hůl, batoh a na něm zavěšená mušle hřebenatky nebo znak hřebenatky, jakkoliv vyvedený.

Existuje spousta průvodců Svatojakubskou cestou a literatury, kterou by si měl každý poutník nastudovat a dále je dobré naučit se před poutí základům španělštiny, abychom se na cestě dorozuměli.

Od roku 1987 je platný systém značení pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek, které soustavně potkáváme, protože jsme se napojili na jednu z tras, která vede podél pobřeží. Symbol hřebenatky na nás stále někde vykukuje a na velkém křížení nebo pokud se uhýbá z hlavní cesty je vždy směrovka, kam máme dál jít.

Roku 1993 byla Svatojakubská cesta zapsána na seznam světového dědictví UNESCO a její nové značení bylo podpořeno grantem Evropské unie. Kancelář poutníků v Santiagu de Compostela vede podrobné statistiky o poutnících, kteří dorazí do města a tam zároveň obdržíme i dekret o absolvování cesty.

Každý poutník má u sebe složenou cestovní knížku, tzv. credencial, kam se dávají poutníkům v ubytovnách, v kostelech, na farách razítka, které dokládají pro pozdější kontrolu v Kanceláři poutníků Santiagu de Compostela, že skutečně poutník cestu absolvoval. Dobrá zpráva je ta, že není nutné absolvovat cestu najednou, jen je nutné ujít minimálně 100 km pěšky, nově jsou pravidla pro cyklisty, tam platí 200 km na kole a já bych doplnila 300 km autem. Pouť se může přerušit a v dalším roce může pokračovat. Mnoho poutníků cestuje celý svůj dospělý život o dovolených, kdy mají na pouť týden až dva a pak ujdou jen kus cesty a další rok se vrátí a pokračují dál. Je to překrásné putování krajem, kdy cestou poznáváme spoustu památek, nádherných přírodních míst, které bychom jinak minuli. Pokud se napojíme v sezoně, ať už na jaře, v létě nebo na podzim na jednu z hlavních tras, máme šanci zažít pospolitost a přátelství na cestě, kde poznáme a potkáme spoustu lidí z celého světa, kteří jdou za jedním, totožným cílem.

Zmínila jsem se o tom, že Kancelář poutníků vede historické záznamy o počtu tak bych na závěr jen předala pár čísel.
V roce 1970 / 68 poutníků, 1975 / 74 poutníků, 1980 / 209 poutníků, 1985 / 690 poutníků, 1990 / 4 918 poutníků, 1995 / 19 821 poutníků, 2000 / 55 004 poutníků, 2005 / 93 924 poutníků, 2010 / 272 7031 poutníků, 2018 / 327,378 poutníků. Nutno ještě připočíst stovky poutníků, kteří z nějaké důvodu pouť nedokončili anebo jí jen přerušili a příští rok budou pokračovat dál. Toto jsou pouze čísla těch, jimž bylo vydáno oficiální potvrzení o řádně vykonané pouti.

Co říci závěrem? Pochopila jsem, že se jedná o překrásnou a naprosto jedinečnou pouť za poznáním nejen přírodních krás, ale i historických míst a v neposlední řadě, sebe sama. Na pouti si mnozí cestovatelé sáhnou na dno svých psychických a hlavně, fyzických sil. Pochopila jsem, že bez řádné přípravy by byla škoda cestu podnikat, protože pak bychom byli ochuzeni o spoustu zajímavých míst, protože o nich zkrátka nebudeme vědět. Pochopila jsem, že cesta, tato pěší túra není srovnatelná s žádnou jinou cestou, která se kde koná.

Paulo Coelha napsal překrásnou knížku Alchymista, která mne mnoho let provázela a na závěr mi opět naskakuje v mysli moje oblíbená pasáž „když člověk něco strašně moc chce a udělá pro to absolutně vše, že už víc udělat nemůže, pak se celý vesmír spojí a ono to dobře dopadne“.

Bueno camino – šťastnou cestu, poutníci.