21.1.2020 Chinamada - Tenerife - Kanárské ostrovy - Španělsko

Po čtyřech dnech strávených s přáteli jsme se rozloučili a my jedeme dál. Bohužel, je hodně pod mrakem. 

Máme mapu Tenerife a tam jsme si vypíchli asi tak 20 míst, kam bychom se rádi podívali, ale to se vše ještě uvidí. S ohledem na to, že už jsme tu pár dnů, zvládli jsme na kolech velkou část středem pohořím Anaga a dneska jsme se přemístili ke kostelíčku, nebo poustevně, jak kde je uváděno v miniaturní vesnici Chinamada.

Já se moc nehýbu, chůze mi dělá značný problém, a tak to Zdenda, než začalo pršet okouknul a nafotil.

Domečky se choulí pod skalami a maličká políčka jsou obhospodařená.

Teda, z velké části, a to si člověk teprve váží lidského úsilí. Jen vybudovat takováto políčka muselo místní stát ohromné úsilí, které si dneska ani neumíme představit.

Přijeli jsme naprosto úžasnou silnicí, která se vine po úbočí nevím, jaké hory, ale tady je to celistvé pohoří Anaga a to je jen tak všelijak rozeklané.

Dole u pobřeží jsou jen křoviny, ale pokud vystoupáme výše, už se objevují vysoké keře a vavřínové lesy. Chvílemi jedeme ve vyložené tmě stromů, které se klenou nad silnicí.

Zajímavá a málo používaná silnice do vesnice Chinamada je plná zákrut a nesmírně úzká. Samozřejmě, potakali jsme linkový velký autobus, ale faktem je, že pan řidič je machr. Hned nám pokynul ať počkáme, zacouval do příkopu ke skále a my měly pohodlnou šíři na projetí. Neskutečné, jak to tady úžasně zvládají.

Zdenda se v uplynulých dvou dnech vyžíval v rybaření, ale už nebyl úspěšný.

No a já si léčím bolavou sedací část z velkého výletu na kolech. Faktem je, že od podzimu jsme skoro nic na kolech nenajezdili a těch pár výletů, které jsme na La Palma podnikli, tak ty z pohledu 55 km trasy po pohoří Anaga ani nestojí za řeč. Takže mám totálně otlačené všechny kostičky, na kterých se normálně sedí na sedle, a i přes moje monumentální sedlo, jsem stejně dopadla jako sedláci u Chlumce.

Sotva chodím, a i sezení je docela utrpení. Takže, pokud si nenamůžu třísla, tak si zase otlačím zadek tak, že už třetí den se jen ploužím a cpu do sebe léky proti bolesti, které samozřejmě nijak valně nepomáhají. Ale je to jen a jen moje blbost, dostatečně jsem se nezajímala o délku plánované trasy, jinak bych se klidně odpojila a dojela sama domů a vytrénované přátele nechala jet i se Zdendou klidně dál. Nemá cenu se takto hned na začátku pobytu odrovnat.

A to je i pro příště, není důležité bez řádného tréninku a postupného zvykání na chůzi v terénu a na kolo a sedlo hned trhat spoustu kilometrů, je důležitá regenerace sil a dát si vždy aspoň den odfuk, nebo jen lehký výlet, aby se tělo dalo zase do kupy, což byla moje chyba při prvním problému a teď, zase jsem sice fyzicky problém neměla, ale otlačená jsem až hrůza.

Nevím, kolik tam dole mám kostí a kostiček, ale jedno vím naprosto bezpečně, že je jich hodně a každá ta kůstka je pekelně otlačená. Já osobně nepovažuji za nějakou ostudu přiznat, že něco je už na mě moc a něco zkrátka nezvládnu. Pak jsem naprosto zbytečně na několik dnů vyřazená z provozu, ze všech aktivit, z výletů a procházek.

............................................................

A už se opět mohu vrátit k dnešku. 

Dneska celé odpoledne pršelo stále a vytrvale. Žádný malý decentní deštíček, ale hustý déšť, který jen občas přešel ve vytrvalé mrholení. Bohužel, chtěli jsme jít na vyhlídku nad mořem, teda Zdenda by tam došel, protože já ještě sotva sedím, a pak bychom jeli dál, ale je dost ošklivo,

a tak tady zůstáváme na noc s nadějí, že zítra se počasí umoudří a když zrovna nebude svítit slunce, tak snad aspoň nebude pršet.

Takto se proti nám na svahu rozsvítilo několik stavení a kupodivu i částečně osvětlená silnice. 

Dnešní trasa je: 31 km