4.1.2020 Barevné vodopády a vyhlídka La Cumbrecia - La Palma - Kanárské ostrovy - Španělsko

Drobet neplánovaně jedeme nejdříve do caldery De Taburiente na vyhlídku La Cumbrecia.

Uniká mi důvod dnešních dvou výletů, ale velitel vozu rozhodl, a tak jedeme.

Opět jsme v borovicovém lese, a to je vše hned jiné, krásné, příjemné.

Hned za infocentrem vede pohodlná silnice, ale jak jinak, opět do kopce. Tady to nejde nijak jinak.

Buď se jede z kopce anebo do kopce a zpáteční cesta je obráceně, tady se zkrátka po rovině nejezdí. Tentokrát jsme jen dvakrát chladili motory, což znamená, že kopec nebyl až tak prudký.

Stejně, kolům musíme hodně pomáhat a jedeme jen na 1 a 1, rychleji to nejde, protože, to bychom motory zničili. Pro turisty, kteří nechtějí jít po silnici, vede nahoru pěkná cesta lesem, hned kousek od silnice.

Nicméně, cesta je to krásná a všude kolem nás se tyčí ohromné vrcholy kaldery Taburiente.

Odměnou je překrásná vyhlídka na nejvyšší body sopky, kde jsme byli před asi 14 dny.

Tam, někde ve výšce se třpytí stříbrné kopule hvězdáren, které jsou odtud vidět jako špendlíkové hlavičky a tam někde jsme se procházeli.

I když se to nezdá, ale stejně jsme museli pár kilometrů ujet do poměrně prudkého kopce a motory jsme museli třikrát chladit.

Sešup z kopce je samozřejmě opět prudký, a to pro změnu chladíme ráfky, protože jsou rozpálené a hrozilo by prasknutí duší.

Honem, honem ohřívám oběd a Zdenda nadává kola na nosič a rychle se přemísťujeme do města Los Llanos, honem sundáváme kola, balíme a jedeme na druhý výlet k Barevným vodopádům.

Prudký kopec na okraj města a opět prudký padák až na dno rokle, kudy vede cesta k Barevnému vodopádu.

Nevím proč, ale brblám nad zbytečností dvou výletů. Už si to nijak neužívám, jsem zkrátka slabý kus a jsem unavená.

Jistě, máme elektrický pohon, silný, ale i tak musím hodně šlapat a kolu pomáhat, aby mi baterky vystačily a sjezdy jsou zase fyzicky náročné, protože brzdím rukama a při tak prudkým sklonu, který tady všude je, je to pro netrénovaného člověka jako jsem já, dost náročné.

Uznávám, fyzičku mám prachbídnou, ale pokud bychom měli ten výlet jen jeden, nebylo by co řešit, tělo by pohodlně zregenerovalo do druhé dne.

Zítra je v plánu přesun k majáku a tedy odpočinkový den.

Máme to na sever ostrova necelých 40 km, což i na zdejších silnicích je maximálně na 1,5 h a výlet k Barevnému vodopádu bychom pohodlně přes poledne zvládli,

a i přesun by byl časově v pohodě, ale my jedeme honem na druhou atrakci a já jsem zkrátka po kusu pěší cesty roklí k vodopádům odpadla.

Odložila jsem se jako nepotřebné zavazadlo u cesty a Zdenda šel k vodopádu sám. Původně avízovaný 1,5 km k prvnímu vodopádu se změnil na 5,5 tam a to samé zpět.

Je mi jasné, že 11 km už dneska neujdu a při představě zpáteční cesty do trháku do kopce a pak zase sešup k autu, zkrátka, už jsem neměla dost sil.

No, Zdenda si užil krásnou cestu roklí, kudy se před miliony let valila láva a teď se tudy valí při jarních a podzimních deštích voda. Vysoko nad námi je pár malých usedlostí.

Pomalu se vracím na velké parkoviště, kde je tak dvacet aut, ale všechno to jsou turisté, kteří si půjčili auto v půjčovně a dojeli na začátek trasy k Barevnému vodopádu.

Název Barevný dostal tento vodopád díky barevnému podloží, které za velkých dešťů vytéká z vrchní části půlkruhové přírodní skalní formace.

Já to neviděla a už neuvidím, ale podle fotek je to kouzelné místo. Jen na jednom místě je doplněné kameny, aby jakýsi lavor byl dokonalý.

Umělou nádrží vznikl barevný skalní půlkruh, který postupně obrůstá vodními rostlinami. Ovšem, co je krásné, je cesta k vodopádu.

Musíme se proplétat mezi ohromnými balvany a vše doprovází potůček, který se pak ztrácí ve vyprahlé zemi. 

Sedím u cesty a čekám.

Najednou, kde se vzala, tu se vzala přilétá volavka a snesla se o kus dál v rokli. Zdendovi se při cestě zpět podařilo volavku vyfotit.

Co bych opravdu nečekala v této suché a na troud vyschlé pustině, je vodní pták, volavka. To jsem samozřejmě netušila, že nade mnou je potůček větší a větší a že v něm budou žít vodní živočichové, na které si volavka přilétla smlsnout.

Nevím, jestli se taky živí ještěrkami, ale pokud ano, tak tady jich je ohromné množství a o potravu má postaráno.

Vracíme se zpět už sluníčko pomaličku zapadá. Než se Zdenda vrátil, tak parkoviště už skoro zeje prázdnotou, všichni už odjeli, jen poslední tři auta a je tu pusto, prázdno.

Kopec nahoru byl už pro mne utrpením. Zdenda se ještě rozhodl splnit si svoje další přání, dát si kávičku na vyhlídce, přímo nad ústím do kaldery. Je to ohromný sešup dolů a jen zíráme, jak tady dokáží na svazích pěstovat platána – kanárská odrůda banánů.

Platíme tři eura za kapučíno a moje větší preso – americano, což je naprosto skvělá cena. Konečně se dostáváme domů. Já ještě vařím večeři, protože už nic nemáme v lednici v krabičkách, co bych jen ohřála a Zdenda dává dohromady dnešní trasu. Ještě musíme stáhnout a převést dnešní fotky, parkovací kartu a tak vůbec. Jsem ráda, že už mám dnešní den za sebou.

Nakonec jsem uvařila vepřové na žampionech a k tomu těstoviny. Vepřové je libovoučké, spousta cibule jako základ a na konec jsem tam kopla plechovku žampionů a jen maličko, zahustila. Omáčka je spíše přírodní.

Dnešní den je za námi, mrazivá atmosféra mezi námi a příšerný zítřek před námi. Už večer mě začalo pekelně bolet celé tělo, a to nevěstí nic dobrého.

Dnešní trasa je: vyhlídka La Cumbrecia 14 km 

 Barevné vodopády :  22 km z toho 11 km pěšky