18.4.2020 Hoya del Pozo - Gran Canaria - Kanárské ostrovy - Španělsko
Opět jsme se posunuli o jeden den dál a máme 35. den karantény a výjimečného stavu za sebou a opět se snížil počet nakažených na Gran Canaria na 217, což už je krásné číslo.
Včera jsem se maličko rozohnila, ale dnešní zpráva mě zase postavila nohama na zem. Ministr zdravotnictví Salvador Illa všechny ujistil, že prostuduje všechny návrhy opatření autonomních oblastí na deeskalaci. Autonomní vlády většinou navrhují, aby bylo umožněno alespoň dětem jít na procházku. Ministr zdůraznil, že jakékoliv rozvolnění je v době pandemie koronaviru a v stavu poplachu výlučně v pravomoci centrální vlády, a nikoliv autonomních společenství. A to je přesně to, v co jsme skládali naděje. Že pokud se ukáže, že ostrovy jsou již za zenitem nákazy, že počet nemocných je jednak pod kontrolou a za další klesá, tak že autonomní vláda pomalu rozvolní tak drakonicky přísná nařízení.
Samozřejmě v souladu, nebo ve shodě, nebo po konzultacích s pevninou. Ale tak to není a nebude a my zkrátka musíme počkat jak dopadne jednání vlády ve středu 22.4.. Pokud se skutečně i pro nás prodlouží termín karantény o dalších 15 dnů, tak já nevím, ale asi už budu z toho všeho divá, na prášky, na mrtvici a tak podobně.
Dneska jsem byla zase v Mercadona, protože od rána nám tady hezky pršelo a foukal dost silný vítr. Alicampo je podstatně dál, a tak jak se mraky honily, tak jsem se bála, že se nestihnu vrátit do dalšího deště. I tak jsem to měla o fous, ale i tak krásných 5 km. Sotva jsem přišla, opřel se do nás ohromný vítr a během chvíle začalo pršet. Honem jsme stáhli markýzu, vydesinfikovali nákup a jsme opět uvnitř. Tak, zatím nám to až tak nevadí. Zdenda pracuje na filmu o Turecku, který tak dlouho odkládal a já si pro změnu čtu. Takže na palubě vládne klid, pohoda a spokojenost. Pobavilo mě, že když jsme se dozvěděli o karanténě, zkrátka, když to začalo a my se přestěhovali sem z Maspalomas, tak měl Zdenda akorát starost, jestli mám dost knížek. Ujistila jsem ho, že mých 10 tisíc knih, které mám v knihovně k dispozici mi bohatě ke štěstí stačí, ale spíše mě mrzí, že Zdenda nemůže na ryby a tady by to zrovna šlo.
Mercadona dohnala všechny resty co v zásobování měla, jen stále bojuje s nabídkou zeleniny a ovoce. Když jsem viděla ohromné množství druhů všeho možného z ovoce a zeleniny v Alicampo, tak je to bohužel na Mercadona, protože jak už jsem říkala, i LIDL měl minulý týden lepší nabídku, a to už je co říct. Jinak pohoda.
Dneska bych mohla představit sousedy, se kterými tu trávíme dobu nesvobody.
Vrátili se nám Švédové, kteří stojí kousek nad námi. Mladá rodina s asi tak ročním kloučkem, který ještě nechodí, ale jen leze po plachtě, kterou mají před autem. Skvělý lidi, které už jsme na ostrově potkali, ale zaboha si nemůžeme vzpomenout kde. Přijeli před necelým týdnem, ale drží se hodně stranou, jen pozdraví. Tak to jsou „naši mladí“.
Vedle nás žije v obyčejném osobáku starší pán, dobrých 70, ale spíše víc, Španěl, který je celý den uvnitř auta. Kolem poledne se vykulí, jde se umýt a osprchovat na pláž, občas si zajede do potravin, ale jinak je celý den zavřený v autě, maximálně má stažené okénko. Tak ten je tu od začátku, tak jako my. Vůbec si nedovedu představit takto být zavřená v obyčejném osobáku, a to tam nemá ani lůžkovou úpravu. Nechápeme. Snažil se nám vysvětlit, že někde na ostrově má dům s garáží a rodinu, ale silně pochybujeme. I kdyby tady přečkával karanténu, což jsme si původně mysleli, tak už by měl dávno po ní. Říkáme mu „Meresjev“.
Pak je tu hned na kraji, na našem bývalém místě další Španěl s paní. Taky zajímavý lidé. Pán měl jakousi operaci ruky, chvíli chodil se zafačovanou rukou. Jméno „Pacička“. Paní nosila vodu, jezdila na nákupy a byli stále zavřený v malém obytném autě. Najednou, už více jak týden paní odjíždí každý den pryč, vždy se odpoledne vrátí, přiveze jídlo a nákup a po hodince zase odjíždí. Takže pán je tu už celý den a noc sám a stále uvnitř auta, ani židličku si nedá ven.
Vedle něj je paní z Francie, která je v maličkém autíčku, vestavbičce a je správně střelená. Odhaduji 50–55 let. Hodně mi připomíná květinové děti z filmu pana Formana Vlasy. Je mrňavá a má skvostnou postavu, čímž mě děsně štve. Vůbec netušíme, co tu dělá, ale hodí se jí vše, co kdo vyhodí k popelnici. Takže už má u auta dva dřevěné stolečky, lampu, spoustu kravin a nově si k autu včera odtáhla velké květované křeslo. Vykládala mi cosi, že tu má kamarády, kteří chovají kozy. Je to naše „Francouzka“.
Vedle je Angličan ve velkém honosném a pěkném obytném autě, řekla bych 65 let, příjemný chlapík, který s Francouzkou skoro každý den popíjí a řekli bychom, že nejen popíjí. Angličan je tu sám, údajně je tu už 4 měsíce na tom jednom místě a je to pohodář „ Honorace“. No a vedle něj je další Španělská rodina vyloženě v důchodovém věku. Mají vedle auta osobák a tím si jezdí na nákupy. Dlouho jsem se domnívala, že je tady pán sám a až skoro po 14 dnech stání jsem zahlédla jeho paní, ale ti jsou tak neviditelní, že nemají jméno. No a tím výčet končí.
Občas sem někdo přijede, jen na jednu noc a už se nevrátí, nebo jen okoukne naše stání a jede jinam. Každopádně, kromě mladých a nás nemá nikdo moc velkou touhu být jakkoliv venku. Jen teď nově Francouzka, protože má nové květované křeslo a my zase máme zábavu.
Přeji všem krásný den.
