26.7.2020 Parque Nacional de Timanfaya - Lanzarote - Kanárské ostrovy
Přespali jsme na náměstíčku ve městě Yaiza.
Takto to vypadá, že stojíme někomu přímo pod okny, ale celý dům je jakýsi místní úřad, který má v neděli zavřeno. Odpoledne se přestěhujeme ke hřbitovu. Jednak dotankovat vodu a druhak je tam jak je asi všude u hřbitovů normální, ticho jako v hrobě.
Náhodně jsme se seznámili s Čechy, kteří tu na Lanzarote staví dům a jak mě říkala paní Jitka, taky jí poryv větru smetl z kola, ale ona dopadla mnohem hůř. Má 9 stehů v obličeji a rentgeny pomalu celého těla. Takže, když to vezmu kol a kol, tak jsem dopadla skvěle.
Nicméně, ruka se hezky zahojila, však už to jsou tři neděle, jen loket stále nepropnu, ten bolí, ale to spraví trocha obinadla. Vypadá to dneska na mírný vánek a hlavně, zatím je pod mrakem, což věští příjemné teploty. Obloha se má roztáhnout až odpoledne. Vlastně nevíme, co nás čeká.
Víme jen, že k bráně, platidlům to máme 7 km, pak 3 km konec, kde je velké parkoviště pro 76 aut a mají to tady zařízené tak, že pokud se parkoviště nahoře zaplní, dole se vytvoří fronta a návštěvníci musí čekat, až ti nahoře se dostatečně pokochají a odjedou.
Cena vstupu je za osobu, nikoliv za auto, což je šikovné a rozhodně to přinese více peněz do pokladny. Koukali jsme, že mnohdy jsou auta vyloženě našlapaný. Uvádí se, že za loňský rok navštívilo tento Národní park 1,5 mil lidí toužících se podívat na vyhaslé sopky. Pravda, cestou jsem měla menší krizi, to když jsme byli kousek od platidel a dostali jsme se do jinak položené krajiny a ohromně silný vítr se do nás čelně opřel. Chvíli to vypadalo, že místo jízdy stojíme na místě, a to jsem se začala opravdu hodně bát. Dokonce slzička ukápla, ale Zdenda mě nechal být, já se uklidnila a pak jsme kus kola vedli. Byla by škoda to teď otáčet, když bránu jsme už měli na dohled.
Šťastně jsme dojeli na horní parkoviště, kde je jednak velmi příjemná restaurace, teď spíše bufet, ale kávu jsme si dali po našem dovezeném obědě a čekali na sluníčko. V ceně vstupenky, 12 eur je okružní jízda velikým klimatizovaným autobusem po těch nejhezčích místech. Jen jsem se zeptala jednoho řidiče, kam je lepší si sednout, kde lépe uvidíme. Vpravo a byla to opravdu dobrá rada.
Dokonce, tím, že se odpoledne parkoviště vyprázdnilo a zájemců už nebylo tolik, tak jsme si sedli na první místa a měli tak asi nejlepší výhled.
Všechny následující fotky z Ohňových hor jsou pořizovány přes sklo.
Sluníčko skutečně podle předpovědi vyšlo po třetí hodině a my se po více jak třech hodinách čekání můžeme vydat na 14 km dlouhou cestu Ruta de los Volcánes a můžeme jet na prohlídku Montaňas del Fuego – Ohňové hory.
" 1. září 1730, mezi devíti a deseti v noci, se země otevřela v Timanfaya, dvě ligy od Yaizy ... a z prsou Země vyrostla obrovská hora.
První noc rostla z hlubin obrovská hora, z jejíhož vrcholu šlehaly plameny, hořící po dalších 19 dní „podle svědectví farního kněze Lorenza Curbela. Ostrov byl zcela přeměněn ikdyž to zdaleka nebyl konec erupcí a bouření ostrovních vulkánů.
Bylo pohřbeno devět měst (Tingafa, Mancha Blanca, Las Maretas, Santa Catalina, Jaretas, San Juan, Peña de Plomos, Testeina a Rodeos) a po dobu šesti let se láva rozšířila jižní oblastí pokrývající čtvrtinu ostrova a zaplňující blízké pláně sopečného popela.
V 1824 erupce začaly znovu v Timanfaya, dávat o sobě vědět sopky Tinguatón, Tao a Fuego. Došlo tenkrát k hroznému hladomoru a velká část populace byla nucena migrovat.
Denně sopky vychrlily omračujících 48 milionů kubíků lávy a do okolní krajiny a moře vystřelovaly tuny roztavené horniny.
Pod lávou se jen v první uváděné erupci ocitlo na 50 vsí a vesniček a když po šesti letech erupcí konečně vše utichlo, 200 km čtverečních se navždy změnilo.
O své místo na slunci tu bojuje na 200 druhů lišejníků a občas nějaký ten zástupce křovin.
Nicméně, hory kolem nás jsou naprosto jedinečné, úžasné a nikdo by příležitost dostat se tak blízko sopkám, které byly činné jen před dvě stě lety,
zkrátka, neměli bychom si tuto podívanou nechat ujít. Je to něco neskutečného, všude kolem nás je krajina, která údajně snese přirovnání k měsíční krajině.
Úsměvné je, že restaurace, příhodně nazvaná Restaurant del Diablo a vyhlídka s názvem Islote de Hilario, vlastně stojí na místě, kde je několik průduchů žhavého magmatu.
Samozřejmě z toho místní zaměstnanci udělali malou šou, včetně opékání masa a klobás v restauraci na žhavém průduchu.
Nešlo to pořádně vyfotit,
ale tady se opéká maso a venku zase na tyči přidrží zaměstnanec parkoviště suchý keř 
a ten během chvíle díky žáru, který jde ze země vzplane.
V hloubce pár centimetrů je teplota země 100 °C, v deseti metrech už je 600°C. další atrakcí jsou průduchy, kam nalijí kýbl vody a během třech sekund okamžitě voda exploduje v podobě páry jako nějaký velmi hlučný, silný a vysoký gejzír páry.
Toto vše je v rámci vstupného a dlužno říct, že opravdu se všichni zaměstnanci, včetně 4 řidičů autobusů snaží poskytnout návštěvníkům zajímavý zážitek. Mám na mysli, že i v odpoledních hodinách, kdy se park za chvíli bude zavírat představení předvádí s nezměrným elánem.
Cesta domů už byla v pohodě. Jednak, svítilo příjemně sluníčko, nebylo nijak vedro, silnice byla téměř prázdná a vítr se choval vyloženě vzorně.
Ještě jsme si nafotili proslulou místní silnici.
Nádherná silnice,
bez jediné poskvrny, jediné záplaty,
prohlubně, zkrátka bez jediné vady na kráse.
Přejíždíme na noc k hřbitovu, protože zítra už bude pracovní den a nemá smysl tady stát.
U hřbitova nám bude lépe. Jednak si tam doplníme vodu a hlavně, je tam klid. Parkoviště u hřbitovů nevím proč, ale nějak si celkově neoblíbila mládež se svým duc duc. Takže pokud hledáme, kromě nebožtíků za zdí, klidný spánek, tak parkoviště u hřbitova je vždy dobrá volba.
Zítra má Zdenda v plánu výměnu plášťů na kolech a servis. Odpoledne asi pojedeme dál.
Dnešní trasa je: 20 km
