23.7.2020 Playa Coloradas a Yaza - Lanzarote - Kanárské ostrovy

Dneska sice stojíme na místě, témat, o čem bych měla psát je více, jako naše anabáze se stoly, dnešní výměna kol na parkovišti, ale i tak se vrátím do včerejšího večera malou ukázkou místa, kde právě stojíme.

 Jasně, už jsme na Lanzarote a stále se motáme kolem Playa Blanka, a včera jsme se šli projít po pobřežní promenádě zase směrem k městu do Marina Rubicom.

Původně to měl být jen výšlap do potravin, kde jsme si chtěli koupit jen barel s vodou. To je poprvé na naší cestě, kdy si kupujeme pitnou vodu v obchodě, a to z důvodu odsolené vody, která tady je všude k dispozici.

Vlastně na celém ostrově nemáme šanci natankovat jinou než odsolenou vodu. Je to voda prostá všech minerálů, na které jsou naše těla zvyklá a při spotřebě až 4 l denně je to velký výpadek.

Je poměrně velké teplo, a tak je řádný pitný režim nezbytností, ale to znamená, že se nám z těla vyplavují i minerální látky, které nijak nedoplňujeme.

Takže, jdeme pro vodu a prodejna, která je od nás kilometr má zrovna od 15 h inventuru. Zdenda v mapě v telefonu vidí, že o kus dál je další prodejna, která má pro změnu zavřeno úplně.

No a už jsme skoro v marině, tam je velká prodejna DINO, ale přesto, že je 8 hodin večer a na ceduli se skví otevírací doba do deseti, je už zavřeno.

Alespoň jsme si prohlédli vyloženě turistickou oblast, kde je jeden apartmán vedle druhého, spousta restaurací a značkových obchodů, a tak vůbec.

Ale mají to tu moc hezké. Původní rybářská vesnice jaksi splynula s moderní výstavbou a co jim člověk nemůže upřít, tak to je jistá elegance.

Samozřejmě, vše je umocněno bílou fasádou a v kombinaci s modrými okenicemi a dalšími doplňky je to tu krásné.

Zdenda se dneska hned po ránu, ještě za chládku vrhnul na dlouho plánovanou výměnu kol.

Přední dozadu a zadní dopředu. Naštěstí je šikulka a má s sebou potřebné nářadí, dva hevery to jistí a lávové kameny na vypodložení výšky jsou všude po ruce.

Samozřejmě, je to maličko riskantní, a i Zdenda měl obavy, aby se auto nesesunulo k jedné straně, ale vše proběhlo výborně.

Máme prohozené pneumatiky, zkontrolované brzdové destičky a vše je už zase v tom nejlepším pořádku.

Bylo mi vysvětleno, že je takové prohození kol důležité z důvodu stejnoměrného ojíždění. Na předku se ojíždějí rychleji než na zadku, a tak je potřeba je zavčasu prohodit.

Bohužel, teď už jsme se měli blížit k Čechám a tam by si kola prohodil snadněji, ale my přijedeme až na konci srpna a tady na ostrově nás čeká ještě několik stoupání a zkrátka, už byl na prohození čas.

 No a už se dostávám k tématu, které asi trápí více kolegů, a nejen nás potrápilo a tím je téma vhodného stolu na cesty. Dneska nám do Návštěvní knihy napsala kolegyně, že mají obdobný problém s výběrem stolu, jako jsme měli my a také jsou schopný sběratelé stolů, stejně jako my.

Není stůl jako stůl

 Výběr toho správného, vyhovujícího stolu je opravdu někdy hodně náročné a každodenní trápení se stolem, který nám nevyhovuje je k naštvání. Pak to končí tak, že stůl raději nevytahujeme, nerozkládáme, protože celá operace je náročná a místo pěkného venkovního posezení u báječného oběda se raději najíme uvnitř.

 

Důležité je, jak jsme náročný na prostor na stole, my jsme si původně mysleli, že jsme mnohem náročnější a že si rádi na stole kde co rozložíme. Pravda je, že pokud je stůl menší, nebudí tolik pozornosti a nejsme tak nápadný, takže vhodných míst při menším stole se najednou objeví daleko víc, než když máme stůl jako hrom. Pak je další podstatná věc a to, kam budeme stůl dávat, kde bude mít své stabilní místo a podle toho ho i vybírat. Je hrozná otrava, když musíme vykramařit půlku garáže, abychom stůl vyndali a mohli si sníst ten báječný oběd, když je tak pěkně a je škoda sedět uvnitř. Tady zase je výhodnější mít stůl menších rozměrů. No a jako poslední věc bych uvedla z naší zkušenosti je rychlost a jednoduchost postavení stolu. Jestli, že si koupíme skládačku a poskládat stůl trvá pomalu delší čas než příprava oběda, zase je to tak otravné, že stůl raději ani nevytahujeme. Protože není to jen o rozložení, ale stůl se zase musí složit a uložit. Pak je ještě důležité, kolik nás u stolu bude sedět a to myslím, pravidelně. Tím vším, co popisuji jsme si statečně prošli a naše sbírka stolů je už úctyhodná.  To, co budu popisovat je naprosto irelevantní pro kolegy, kteří jezdí do kempů. Tam se zkrátka přijede, stůl se jednou vyndá z útrob auta nebo karavanu se spoustou jiných věcí rozloží a při odjezdu složí.

 

Stůl číslo jedna jsme vybírali hodně dlouho před odjezdem, protože kvalitní stůl a kvalitní křesla jsou základem spokojené domácnosti. To tvrdím já a po 6 letech si na svém tvrzení stojím. Takže ano, Expocamp nám skvěle posloužil, protože v prodejně doplňků měli ohromný výběr stolů, které jsme si tam mohli vyzkoušet. Výběrem stolu jsme strávili spoustu času, protože to jednak není nijak laciná záležitost a chtěli jsme něco, co nám bude opravdu vyhovovat. S koupí auta jsme i přesně věděli kde bude mít stůl a křesla své místo.

Úložný prostor ve dvojité podlaze byl ideálním místem, jenže, uvnitř jsou příčky, které nám podstatně snižují výšku, což jsme nevzali tak úplně v úvahu a tím pádem došlo k první chybě a to, že stůl i křesla se nám tam vešly, ale byl to takový rubikon nastrkat křesla na stůl pod tím správným úhlem, že jsme se vždy při ukládání zpotili a operace vyžadovala sehranou, natrénovanou a vysoce profesionální spolupráci nás obou.

Dopadlo to nakonec tak, že než abychom vše vyndávali a pak složitě zasouvali, tak jsme raději seděli na trávě a že máme stůl? Jaký stůl, tady přeci žádný stůl není a ten monument pod křesly k nám vlastně nepatří. Po čase jsme ho vyndávali jen v době nejvyšší nouze.

 Rok a půl trvalo, než jsme se rozhodli a nad milým, drahým a kvalitním stolem zlomili hůl a padlo rozhodnutí, koupit stůl jiný. Nejlépe stejně velký, stále trváme na prostoru s nastavitelnou výškou, ale rozkládací tak, abychom ho mohli jednoduše uložit ke křeslům. Zkrátím to, koupili jsme další krám do baráku. Opět jsme se drželi kvality, takže cena nebyla nijak nízká, stůl se dá celý kompletně rozložit na několik dílů a ty se dají pohodlně uskladnit vedle křesel, potud je stále vše v pořádku, stůl je skvěle stabilní, paráda, ale, skládání je pracné, žádný fofry.

Abychom stůl nepoškrábali při ukládání a neponičili lamelovou desku stolu, ušila jsem na jednotlivé díly fleesové návleky a tím se nám práce se stolem dál ztížila a protáhla. Takže nejdříve vše vyndat z futrálků, složit, nacvakat lamelové díly, nastavit výšku a po obědě opět vše rozložit, uložit do návleků a naskládat na patřičné místo. Tak to dopadlo tak, že opět jsme stůl rozkládali jen tam, kde jsme se zdrželi déle, nebo ve společnosti přátel, ale jinak jsme se tvářili, že žádný stůl nemáme a používali jsme na kávový hrnečky Zdendovo štokrdle.

Také jsme ze začátku mysleli, že když se náhodu s někým potkáme, tak aby si měl kam sednout, abychom mohli návštěvu pozvat ke stolu, ale vůbec nám tenkrát nedošlo, že každé auto má svoje křesla a svůj stůl a není problém dát dva menší stolky k sobě.  

Náhodně jsme zahlédli někde, kdesi, šikovné malé stolečky, přesně jen na odpolední kávičku a stále jsme nevěděli, kde ho koupit. Stoleček vypadal jako uříznutý skládací stolek, se kterým jezdili rodiče pod stan. Přesně jsme věděli, jak by měl takový stoleček na odpolední kávičku vypadat, ale zrovna nebyla žádná ta správná prodejna a tak se Zdenda rozhodl, že stoleček zkrátka vyrobí. Stáli jsme u něco jako naše OBI, tam koupil kousek překližky, v supermarketu jsme koupili rybářskou sesličku za 10 eur, z té odstranili látkové sedátko a Zdenda vyrobil, na koleně na parkovišti perfektní stoleček.

No, ať nepřeháním, hrál si s tím několik hodin, protože ještě šel pro šroubky které potřeboval, zkrátka, bylo to docela náročné. Ale stoleček máme bratru za 15 eur. Čekala jsem, až bude se stolkem hotov a chtěla jsem se podívat do Decaltonu hned vedle na nějaké tričko.

Vůbec nás nenapadlo, že tam také prodávají kempovací nábytek a co čert nechtěl, měli tam náš vysněný stoleček, který jsme u kolegů okukovali.

Přesně už si nepamatuji, ale stál něco kolem 10 eur a byl náš. V tu chvíli jsme se stali vlastníky jednoho velkého stolu a dvou malých stolečků, dřevěného štokrdlátka a hned byl život veselejší.  

 Lamelový stůl opět nesplnil naše tužby a očekávání, a tak jsme už začali vybírat další stůl, třetí v pořadí. Po několika letech cestování jsme se shodli na tom, že tak velký stůl je zbytečný, do kempů nejezdíme a prakticky velikost nevyužijeme. Poněkud se nám přeskupily a upravily priority a začalo další kolo dohadování, jaký stůl by to měl být. Ve Francii, kudy jsme zrovna projížděli, Zdenda tentokrát objevil přesně takový, jaký jsme si představovali.

Hlavně, má teleskopické nohy, nemá na bocích rozpěry, do kterých člověk stále drká, pokud je nás více jak dva, a permanentně něco vylévá, nejlépe sousedovi plnou skleničku vína, má nízký okraj desky a hlavně, je kupodivu velmi stabilní, toho jsem se nejvíc bála, že se o stůl opřu a on se mi skácí. Vypadá to, že rozměrově je to přesně, co potřebujeme a hlavně, vejde se nám do prostoru, kde musí být i bez složitého manévrování a ladění té správné polohy. Je od firmy Lafuma, máme od nich i křesla a vím, že je to velmi stará a kvalitní značka, zabývající se outdoorovým vybavením a oblečením, které je mimochodem vynikající kvality.

Stůl jsme si chtěli pořídit v nějaké větší prodejně doplňků pro karavany, ale myslím, že tady jsme ho pořídili o něco lacinější než v nějaké speciálce. Do křesel jsme investovali a díky tomu je máme stále jako nové, jen jim Zdenda občas dotáhne šroubky a slouží naprosto perfektně.

Takže, máme nejlevnější stůl, 39,99 eur a konečně to vypadá, že tento bude náš poslední.

Ale, jak se říká „nikdy neříkej nikdy“.

 A jak tak koukám, pěkně jsem se zakecala. 

Dneska jsme už na večer odjeli z Playa Coloradas a jedeme vyzkoušet hřbitov, který je od nás pár kilometrů, jestli by se tam nedala natankovat voda.

Naše pláž je až do odpoledních hodin téměř prázdná. Přesto, že je nad námi veliký resort a hotel tak na pláži u moře není skoro ani noha. To nepochopím. V hotelu už jsou první turisté a je jich tam docela dost, ale nikdo nejde k moři.

Všichni leží jako pecky na lehátkách kolem bazénu. Až odpoledne přijíždí pár španělských rodin, které naprosto bezpečně poznáme podle chladících boxů, když neslyšíme, jak mluví, a i podle množství věcí, které jsou schopni k vodě na pláž od auta nanosit.  

Krásná cesta je před námi. Naprosto úchvatné sopečné hory po pravé ruce a po levé blankytný oceán.  Jak to tak vypadá, už jsem si pomalu zvykla na holé masivy bývalých sopek a přestává mi vadit absence zelených lesů.

Jak se říká, člověk si jednak zvykne téměř na vše a pak, holt to tady takové je a je spíše důležité, najít si v tom to hezké a zajímavé, a to tady opravdu je.

Jsme na Lanzarote jen pár dnů a řekla bych, paráda, jsem nadšená.

Jen škoda, že ostrov Fuerteventura byl pro mne poněkud šok, protože všechny ostrovy byly zelené a najednou nic, měsíční krajina a pak, hloupě jsem se zranila a byla jsem dost hendikepovaná, ruka bolela jako čert, a to se pak blbě obdivují krásy krajiny.

Hlavně jsem to brala hodně útrpně a nespravedlivě, litovala jsem výletů, které se nekonaly i díky naraženému žebru.

Teď už se blýská na lepší časy, žebro je v pořádku, rameno je v pořádku, odřeniny jsou už vyhojené jen loket ještě není úplně zdravý, ale není to nic, co by nespravilo obinadlo. Takže, pokud nebude nějaký drastický vítr, jedeme na kola!

 Dnešní trasa je: 19 km