6.7.2020 Tarajalejo - Fuerteventura - Kanárské ostrovy

Pravda, moc se mi poslední dny nechtělo psát, protože jsem si foukala bebíčka.

Dva dny jsem nosila ruku v závěsu, v šátku a nic do mě nebylo. Jednoduše, utápěla jsem se v bolesti, smutku, naštvání a neschopnosti. Mít jednu ruku vyřazenou z provozu není zrovna to pravé ořechové a když každý pohyb bolí jako čert, tak už je to jen krůček k tomu, být na všechny a na všechno totálně nepříjemná. Dneska už je to mnohem lepší.

Odřeniny se hojí, rameno bolí mnohem méně, loket bolí, ale už to není tak silné a asi bude trvat chvíli, než ho budu moci začít regulérně používat. Zatím ho ani náhodou, ani náznakem nepropnu.

Největší starost mi dělá naražené žebro, přesně vím které, a to se při špatném pohybu nebo otočení začalo ozývat.

Naražené žebro je zajímavá záležitost, jako by se probouzelo pomalu a jistě k životu a bolí čím dál tím víc. Tak jako ostatní bebíčka odeznívají, tak citlivost naraženého žebra se pěkně rozkládá jako nedělní svíčková.

Ale dost už o mých bolístkách a vydáme se na další cestu. Dneska jsme tedy definitivně opustili stání na Moro Jable a vydali se na okružní cestu kousku jihozápadní části ostrova.

Moro Jable je sice původní stará vesnice, kde vyrostla spousta rezortů a hotelů, včetně pěší promenády plné zavřených obchodů.

To je hodně smutná podívaná a když Vám už Kanárské ostrovy přirostou k srdci tak jako nám, tak mě až bolí u srdce, protože tady si už o moc déle mít zavřeno jednoduše nemohou dovolit.

Krásný maják Faro del Matorral se s námi loučí a my jedeme dál na Costa Calma. Další městečko, které investuje do městské zeleně, které je všude hrozně moc.

Plné záhony květin, spousta oleandrů, boulanderií a vše v květu. Pane, co trocha vody dokáže.

Samozřejmě, všude jsou závlahové trubičky a jak vidíme, zrovna se zavlažuje a vyprahlá zem a rostliny do sebe hltavě nasávají vše, co se jim poskytne.

To není rozbitá a zalátaná silnice, to je jen navátý písek. 

La Pared je další krátká zastávka s uzavřenou restaurací na konci silnice.

Dál už je jen oceán a opět, nikde nikdo. Jsme tady vlastně v jednu chvíli úplně sami, pak přijeli dvě auta a po chvíli odjíždějí.

Hned za zády máme další nový resort plný nájemních vilek a zřejmě i letních domů, kteří mají svého stálého majitele.

Ono stačí se jen pozorněji dívat a po čase se nám už daří rozklíčovat, jestli vilka s velkou pravděpodobností slouží jako letní nebo víkendový byt anebo je určen k pronájmům.

Armáda uklízečů veřejných prostor, jako je ulice, park a hřiště je v přesile s momentálními nájemci nebo s majiteli, kteří si sem přijeli odpočinout a vykoupat.

K moři to mají kousek, ale stejně je jich tu hrstka, a to už začali prázdniny.

Motáme se v horách a zajeli na vyhlídku Sicasumbre. Mirador Sicasumbre je velmi příhodně umístěn na krásném místě,

odkud je vidět na všechny strany. Nad námi se ve výšce vznáší pár supů, kteří tu žijí ve dvou malých hejnech. Chvíli jsem přemýšlela, čím se tu mohou živit, protože největší divoký zvíře je tu podle mne malý králíček, ale pak jsem si uvědomila, že se tu potuluje spousta koz, které jak se domnívám utekly z chovů nebo se jen zatoulaly a ztratili.

Koza je sice šikovná, ale zase, není to kamzík a docela je možné, že tady na skalách si může zlomit nohu, nebo jen nenajde včas vodu a pojde žízní. Voda tady není nikde, nikde, nikde. Tak vyprahlou pustinu, a tak vyprahlý ostrov jsme neviděli. Je to skutečně až měsíční krajina, která na mne osobně po třech nedělích strávených zde působí už hodně smutně. Jistě, obdivuji krásu hor, kterou jsem obdivovala vždy, ale to co vidíme tady začíná pro mne být takové dost bezútěšné.

Spousta opuštěných stavení, statků a polí. A to bývala Fuerteventura obilnicí ostatních ostrovů! Zemědělci s ubývající vláhou a přibývajícím turismem svoje pole opustili, kamenné domky nechali svému osudu a odešli za jistější budoucností.

Samozřejmě, nikoho ještě o Vánocích nenapadla možnost uzavření hranic a nějaký Kovid19, no co to je? Ale faktem je že to tu bývalo zalesněné a plné zeleně. 

Všude jsou nadělané zádržné valy, které se při deštích naplní vodou a pak se začne opět něco sít nebo sázet, ale vody je i zde čím dál méně a jak jsem se dočetli, průměrné roční srážky jsou nějakých 100mm a prší zde průměrně 16 dnů v roce.

Téměř všechna voda, která spadne, 80 %, odteče do oceánu, protože tady není žádná vegetace, protože husté lesy plné Kanárské borovice v 19. století vykáceli a dřevo prodali, a protože je zde ohromné množství koz, které dokáží vše spást a to ani nemluvím o kozách, které statečně utekly z výběhů a teď se volně toulají krajinou a poslední protože, lidí, kteří by byli ještě ochotný starat se o pole je čím dál tím méně a ta hrstka, která zůstala mnoho nezmůže. Takže i kdyby mělo něco snahu vyrůst, tak ta síla volně pohybujících se koz dokáže spolehlivě každý pokus o zeleň zlikvidovat. Na ostatních ostrovech jsme viděli, že zeleň dosazují a nahrazují vypálené kusy lesů. Keře, stromy a hlavně, Kanárskou borovici. Dokonce jsme viděli, jak přijeli hasiči, vybalili hadice a místo hašení požáru lezli po svahu s hadicí a zalévali novou výsadbu.

Příšerně se u toho nadřeli, ale účelu bylo dosaženo. Stromy dostaly šanci k uchycení, díky vodě, která jim je pravidelně po dobu jejich mladosti dodávána. Jakmile zesílí a kořeny dosáhnou na spodní vodu, tak už to potřeba nebude, ale teď ano. Tady by to asi nešlo, ikdyž, jak se říká, když se chce, tak jde všechno!

To by se nejdříve museli pochytat všechny volně pasoucí kozy, donutit farmáře, aby měli v pořádku ploty, vzít sílu nezaměstnaných ( až 30%) a využít je na zalesňování, pak všechny hasiče a pracovníky, kteří se starají o městskou zeleň na pravidelnou kontrolu plůtků kolem sazenic a hlavně, zavlažovat, zavlažovat a ještě jednou zavlažovat a pak by to snad mohlo fungovat. Určitě i zde mají hasiče, i když tu není nic, co by mohlo chytnout, kromě lidských stavení, tak proč je nevyužít i jinak? Tak jako to umí na vedlejším ostrově.

 

Zatím co jsme se motali po pohoří Montaňa de Cardón, dojeli jsme městečka Tarajalejo k pláži. Hlavně co nás zajímá, jestli nají na pláži sprchy a jestli budeme moci dočerpat vodu. Sprchy mají, voda teče a dá se stát poměrně blízko, takže paráda. Vedle nás, kousek stranou je ohromné parkoviště, na prachu, jak jinak, kam nás místní policie vykázala.

Tak Zdenda nanosil vodu a jedeme mezi kolegy. Zatím jsme tady stále a pořád jediný cizinci. Od konce výjimečného stavu, kdy jsme se mohli po 2,5 měsících hnout z místa, jsme nepotkali jediné obytné auto s cizí poznávací značkou, a přitom jsme na ohromně bezpečném místě.

Jdeme se koupat. Slaná voda mi na odřeniny nevadí a to je to nejdůležitější. Zase se mraky roztáhly a na osádku Flíčka zasvítilo sluníčko. Sláva, třikrát sláva.

 Dnešní trasa je přímo dálková : 67 km