3.7.2020 Moro Jable - Fuerteventura - Kanárské ostrovy

Už včera jsme přejeli do městečka Moro Jable, kde je velký přístav a hlavně, pláž s možností stání.

Moro Jable je vyloženě turistické město, které má sice pouho pouhých devět tisíc obyvatel, ale díky množství hotelů a apartmánových bytovek působí mnohem větším dojmem.

Díky blízkému letišti se tady vše ohromně rozrostlo a turismus tu jen kvete. Nicméně, teď je vše ještě ve stavu opuštěnosti. Minimum turistů, kteří už sem mohou přijet a kteří nevzdali, nebo nezměnili své plány mají jedinečnou příležitost zakusil téměř úplně prázdné pláže, restaurace a kavárny.

Velmi dobře si vzpomínám, když jsme na Tenerife nebo Gram Canaria chtěli do kavárny, že byl někdy problém, najít prázdný stůl. A dneska? Dneska si můžeme stůl vybírat, spíš je problém najít otevřeno. Hodně restaurací je stále zavřeno, majitelé usoudili, že kvůli několika kávám nemá cenu otevírat.

Zrovna tak jsou zavřené všechny obchody na promenádě, což působí hodně smutně a těch pár turistů, které jsme viděli bloumat městem je hodně smutný obrázek. Tak jen držíme ostrovu palce, aby si turisté co nejdříve našli cestu i sem a znovu oživili ostrov tak jak je potřeba.

Dojeli jsme na okraj města, zaparkovali a jdeme na pláž. Tak je vskutku luxusní s pískem hluboko do oceánu, a tak nehrozí ukopnutí palce nebo nepříjemné uklouznutí. Tady spíše hrozí zavátí pískem. Během chvíle, jen co jsme roztáhli deku a uložili se k lelkování, zvedl se poryv větru a jsme kompletně zavátý jemným pískem, který chvílemi nepříjemně bodá do těla. 

Takže, vše zase sbalit a stěhujeme se na chráněnější místo u přístavního mola, kde už se v relativním závětří mačká pár slunce chtivých místních s malými dětmi. Nebýt protivného větru, je to tu naprosto dokonalé. Nevím, jestli v zimních měsících a na jaře tady fouká méně, musíme se vyptat kamarádů, Zdendy s Alenkou, kteří nám napsali, že Fuerteventura je jejich srdeční záležitost anebo jen jsme zhýčkaný a vítr nám vadí více než je zdrávo. Nevím, ale nemyslím si, že bych byla nějaká princezna a rozhodila mě trocha větru, ale i Zdendovi už vítr začíná docela hodně vadit.

 

Dneska jsme přejeli ke hřbitovu, kousek za město, odkud to budeme mít cestu k majáku kratší, než z přístavu a jedeme na Faro de Jandíja. Výlet na kolech máme už dlouho naplánovaný. Jediné, co by ho mohlo zhatit je vítr, ale vypadá to, že se poněkud uklidnil, tak snad to půjde. Zdenda rozhodnutí, zda jet či ne, nechal na mě a mě se skutečně v tu chvíli zdálo, že už jsme jeli v horším větru. Spíše mi dělá starost silnice, je prašná a jet po roletě, tak to už máme za sebou a o to rozhodně nestojím.

Nakonec se z široké prašné silnice vyklubala velmi hezká, rovná silnice, takže paráda, ovšem co se ukázalo, že jsme byli v jakémsi závětří a vítr je tady opravdu silný. Po pěti kilometrech jsem se chtěla vrátit, mám obavu, že ten vítr fyzicky prostě nedám.

No ale jedeme dál. Dalším problémem je, že nevím jak a proč, ale měla jsem v hlavě, že délka výletu je 10 km tam a 10 zpět, ale vše je jinak, celkově to máme 40 km, což je trochu víc a v tom větru mi jen cesta k majáku dala hodně zabrat.

Maják je opuštěný, sice funkční, ale docela jsem se těšila, na kávičku.

Alespoň tu je opuštěná kavárna se zakrytým koutem a lavicemi, kde jsme si dali oběd, povinné focení majáčiku, prohlídka okolí a jedeme zpět.

Kousek od majáku je miniaturní vesnice Purto de la Cruz a pár domcích a karavanovém městečku.

Tak a to je hodně zajímavé.

Na absolutní výspě světa, ostrova, na okraji vesnice o pár domcích několika vesnických restaurací stojí na stálo karavany, které si majitelé zajímavě přizpůsobili k víkendovému bydlení.

Karavany jsou rozšířené, někde je předsíň plechová, někde dřevěná a někde regulérní zděná dostavba. Je vidět, že s karavany už nelze hnout, protože ty jsou jakoby vrostlý do přístavku, který je zdobí. Všechny mají televizní anténu a velká odsolovací stanice na kraji města dodá jistě vody dost pro všechny. Pobřeží je tu trocha písku, trocha kamení, ale jinak? Vítr, vítr, vítr. Když vidím, jak poryv větru zvedne z uličky oblaka prachu a nese je mezi karavany, říkám si jen potěš pánbů. Buď si z toho nic nedělám anebo je to o tom, že jakmile otevřu okno nebo dveře, mohu se vrhnout do úklidu, protože během sekundy je vše plné prachu.

 Pomalu a jistě se zvedá čím dál silnější vítr, že už ani není nálada k nějakým řečem. Máme před sebou cestu zpět a 20 km ve velmi silném větru a já už lituji, že jsem si nevzala klíče a nevrátila se, když jsem chtěla. Teď už je pozdě na nějaké lamentování a myšlenky coby kdyby. Teď už dojet k autu musíme.

Akorát jedeme v protisměru, protože auta, která nás míjejí nebo jedou proti nám, zvednou písek a prach a ten nás nepříjemně bodá do rukou a nohou. Musíme jet na opačné straně, než vane vítr, od hor k moři. Zdenda jede první a ukazuje autům, aby nás objely. Mylně jsme se domnívali, že hory poněkud vít utlumí, možná maličko, ale to skoro není poznat, protože poryvy sílí a sílí. Ovšem nejhorší je, když se v horách ukáže průrva, a to vítr vane obzvlášť prudce.

Vlastně ano, hory maličko vítr zbrzdily. No a samozřejmě přišlo nevyhnutelné. Jak už jsem unavená a vítr je čím dál silnější, tak jsem v jednu chvíli jela po levé straně silnice, vlastně v protisměru a během sekundy jsem byla na druhé straně pod kolem.

Asi jsem předním kolem narazila do zvednutého okraje silnice a jak jsem se to možná snažila vybrat, tak jsem kolo neudržela, upadla a kolo na mě. Zkrátka, nejsem tak silná a vítr, kolo a únavu jsem nezvládla. Poryv větru mě přesně na 30 km odhodil a sundal z kola. Vůbec nevím, jak k tomu došlo, byl to takový fofr, že v jednu chvíli jsem jela vlevo a najednou jsem ležela na druhé straně silnice pod kolem. Jsem asi v maličkém šoku, na silnici jsem se rozbrečela, klepu se jako osika, ale vehementně trvám na tom, že jedeme dál, i když řídítka skoro neudržím a všechno mě bolí. Odřená jsem až hrůza, celou levou ruku mám pochroumanou, naražený loket, naražené rameno a servanou kůži na celém předloktí a na dlaních. Tentokrát nohy vyvázly bez úhony, ale levá ruka bolí jako čert. Naštěstí jsem si nic nezlomila, jen ošklivě narazila a odřela. Zdenda mě po pár metrech usadil do trochu chráněného úvozu u cesty a jel pro auto. Nejsem opravdu schopná držet řídítka, hlavně, nepropnu loket. Ten zůstal v pokrčené poloze a už jsem ho nenarovnala. Nakonec jsme si ještě k majáku zajeli autem, Zdenda udělal pár fotek a jedeme zpět na pláž. Ošetřuji si rány, foukám na bebíčka a jsem příšerně naštvaná, sama na sebe. Jak jsem stará, tak jsem blbá.

Už bych měla mít rozum a měla bych vědět, kdy je čas na návrat, na ústup, kdy už to jednoduše nezvládám. Teď, díky svojí blbosti mám velkou bolest a nevím, jak dlouho budu vyřazená z běžného provozu. Kolo na nějakou dobu je pasé, koupání v moři taky, protože odřeniny v slané vodě pekelně pálí a ruku jsem musela dát do závěsu, protože bolí. 

Docela určitě jsem si narazila žebro, tak uvidíme, jak to ráno bude bolet. Takže kvůli jednomu majáku, jednomu výletu, jednomu nerozumu a jednomu podcenění situace a přecenění svých možností a sil budu teď zbytečně trpět a dřepět na zadku.

Příští rok mi bude šedesát a jestli honem rychle nezačnu aspoň lehce uvažovat o tom, že síly ubývají, a i věk je na fyzičce znát a že zkrátka nejsem v kondici jako před lety, tak se budu akorát trápit a léčit si bebíčka. 

 Holt, i takové věci se stávají.