28.6.2020 Betancurie - výlet na kolech - Fuerteventura - Kanárské ostrovy

Velký výlet je před námi a jak už zde je tradiční, celé dopoledne je pod mrakem, což je příjemné a není proč otálet.

Vždy, když jedeme na výlet, tak se snažíme vyjet co nejdříve dokud je chladněji, protože kolem poledne mraky zmizí a je jasno a sluníčko pálí jako o život. Vyřešila jsem velký vítr, který mě docela vadí.

Večer mám pocit, že mi upadne hlava, a tak jsem nasadila vyrobený šátek z letní šály co jsem dostala od Andulky na cestu. To abych byla trochu šik. Šála nakonec posloužila úplně skvěle. Mám kryté uši a to je důležité.

Dnešní trasa bude něco přes 50 km, což si myslím, že už v klidu dáme. Hlavně, není tady takové převýšení a jedeme stále po silnici. Z Betancuria jedeme dolů na jih a pak se stočíme obloukem zpět.

Uvádí se, že úsek mezi Betancurií a Pajárou je jeden z nejkrásnějších na ostrově a taky se uvádí, že osoby se sklony k závrati by se této silnici měli vyhnout. Taky se píše, že na jaře jsou vrcholky překvapivě svěží a zelené. Pravda, už je léto a pokud zde byla nějaká zeleň, tak je to hodně dávno. Silnice je vskutku úžasná, panoramata úchvatná a jízda na kole je skvělá.

Ovšem až do chvíle, kdy jsme se z jedné z mnoha zatáček ocitli v nějakém těžkém průvanu, kde se do nás opřel nesmírně silný boční vítr, a to jsem dostala příšerný strach, že mě to i s kolem sfoukne dolů ze stráně. Tak to bylo hodně nepříjemné.

Naštěstí skoro za celou dobu neprojelo jediné auto, a tak jsem mohla jet v bezpečné vzdálenosti od kraje, zkrátka, jela jsem v protisměru, u skály, protože jsem se zkrátka u svého kraje bála.

Takže, ani nemusí mít člověk sklony k závrati, jen stačí ohromně silný boční vítr vanoucí tím správným směrem.

Oblast okolo Betancurie směrem k jihu je podle mapy nejzelenější část ostrova, a tak si laskavý čtenář může sám udělat obrázek o tom, jak je tento ostrov zelený, když my se nyní pohybujeme v té nejzelenější části.

První vesnicí na naší cestě je Vega de Río Palma s hezoučkým kostelíčkem a maličkým náměstím.

Jen jsme se vyfotili, okoukli, co je tu hezkého a jedeme dál. Tak jak přijíždíme k jednotlivým městečkům, už dopředu nás vítá vstupní brána se jménem města, které se za chvilku vyloupne někde za rohem.

Ovšem první je nádherná vyhlídka „mirador Las Penitas“. Nevím, co obdivovat dřív, jestli úžasné výhledy do dáli, okrově a červeně zbarvené okolí, v dáli pradávné sopky anebo neuvěřitelně pracně vytvořená políčka – nádrže na vodu.

Políčka mají vysoké okraje a jsou za sebou řazená tak, že pokud by tekla voda z baranka nad námi, tak postupně zaplaví nádrže pod sebou. Až když se vždy ta horní nádrž zaplní, tak pustí vodu do nižších nádrží nebo polí. Stále se dohadujeme, jestli jsou to záchytné nádrže na vodu anebo připravená políčka na zachycení vláhy a pak se teprve bude něco sít nebo sázet. Na to, abychom tomu porozuměli, bychom tu museli žít velmi dlouho.

 Tak tu máme další vstupní bránu tentokrát do Pájary.   Opět Pájarou jen projíždíme. Zdenda objevil naprosto úžasné dřevěné kolo,

kam se zapřáhl osel nebo velbloud a čerpala se z podzemních kaveren voda.

Městečko Taineje je zhruba v polovině naší cesty.

Má pěkné malé náměstí s kostelem.  

Dalším městečkem je Tiscamanita s překrásným mlýnem na obilí. Je k neuvěření, že v minulosti a není to tak dávno, byla Fuerteventura považována za obilnici Kanárských ostrovů.

Odtud se všechny ostrovy zásobovali obilím a moukou jak pro lidi ke konzumaci, tak jako krmivo pro dobytek. Ale ty doby už jsou pryč a dneska je vše vyschlé na troud.

Dalšími pár domky je Vales de Ortega. Posledním maličko větším městečkem s moc hezkým náměstíčkem před kostelem je Antigua,

jak jinak dáváme si ve stínu vzrostlého parku oběd, který jsem udělala včera.

Máme rádi rizoto za studena, k tomu rajčátko nebo nějakou jinou zeleninu,

pak pomeranč jako zákusek a samozřejmě, kávičku, kterou jsme si dali hned za rohem kostela.

Tentokrát jsme dostali ke kávě maličký kousek vynikajícího dortu, a tak jak sladké moc nemusím, tak jsem Zdendovi dortík nedala.

Bylo ho maličko a ochutnat jsem musela, to jinak nešlo. No, byl vynikající, něco jako náš punčák, ale politý čokoládou. Dobrota a už jedeme zpět.

Nicméně, před námi je ještě jeden slušný kopec a tím je výšlap na mirador de Morro Velosa v 1500 metrech, což je slušná výška, ale největší problém je, že skoro celou cestu do toho krpálu jedeme proti silnému větru.

Závora je dole a restaurace na vyhlídce zavřená. Škoda. Nicméně, opět jsou odtud jedinečné výhledy do dáli. Ach ta panoramata.

Nádhera, kouzlo, pohádka. Je tu opravdu krásně. Pokud si ovšem zvykneme na veskrze měsíční krajinu, permanentní silný vítr a tak podobně.

Měsíční krajinu jsem už vzala za svou a mohu říct, že se mi tu líbí a ani nepostrádám naše zelené louky a hluboké lesy. 

Však jsme tady na chvíli, a tak si užíváme každého dne, který tu máme k dispozici. Vítr jsem vyřešila omotanou šálou kolem hlavy a jinak nám veskrze nic nechybí.

 

Ještě jsme si prohlídli dvě monumentální postavy původních obyvatel Guančů, kteří měli být vysokého vzrůstu a veskrze ztepilí, pěkný, mohutný.

I když, jak jsem četla o historii speciálně Fuerteventury, Guančové nebyli původními obyvateli, ale to si nechám na někdy jindy.

 

Dojeli jsme v pořádku k Flíčkovi, utahaný jako koťata, a to nás čeká ještě spousta práce.

Zdenda musí stáhnout fotky, uložit je v plném formátu a pro mě je zmenšit, já musím vše uklidit, přichystat něco k večeři a je večer.

Probrat tu záplavu fotek, Zdenda má nějaká videa a já bych měla něco málo napsat do cestopisu

a honem do hajan, protože zítra nás čeká přesun k moři a odpočinkový den.

  Betancurie je jedno z nejhezčích, nejupravenějších a nejmalebnějších městeček co jsme prozatím na tomto ostrově viděli, ale úplně vše je zavřené, kromě jedné jediné restaurace u silnice.

Od Alenky jsem měla tip na keramickou dílnu, pak jsme se těšili na zmrzlinku od cesty a nebo na něco hezkého na památku, ale bohužel. Tak někdy příště. 

Dnešní trasa je: 46 km