26.6. 2020 Faro del Tolston - Fuerteventura - Kanárské ostrovy

Před námi je další výlet, ale nejdříve musíme po ránu zařídit spoustu důležitých schůzek a návštěv, včetně objednání trajektu zpět.

Náš odjezd je kapitola sama o sobě a stále čekám na vhodnou příležitost, kdy o tom napíšu pár řádek, protože vše se nám hrozně rychle změnilo. Hodně o tomto tématu píšu v Můj milý deníčku 2020. Jednak o karanténě a pak o dilematu, který byl před námi. S ohledem na to, že jsme stáli už 2,5 měsíce a stále platil výjimečný stav, tak jsme se rozhodovali, jestli zde nezůstat do další zimy a jet odtud až příští rok na jaře, protože to už budu já vstupovat do předdůchodu a to musím vyřídit osobně. Pak následovalo povolení cestování po ostrově a pak už jsme věděli, že budeme moci odjet na tento ostrov, ale stále byla ve hře možnost tu zůstat. Měli jsme v plánu, že bychom se stáhli na La Palmu a pak třeba na Tenerife, ale rozhodně prvně na La Palmu, protože ta se nám zatím líbila asi nejvíce atak dále a tak dále. Toto vše je v Můj milý deníčku 2020. Tady je cestopis a tady cestujeme, žádné další témata by se zde neměli rozvíjet, protože to se vždycky zakecám a pak je z toho elaborát na několik stran, který cestovatele nemusí zajímat. Cestovatele zajímá cesta jako taková a moje domněnky, pomněnky sem nepatří.

Z našeho stání v Majanicho u moře odjíždíme na výlet na kolech. V plánu je dneska dálková, máme to něco málo přes 50 km, ale veskrze po rovině. Hned najíždíme na pobřežní cestu, silnici, která se ukázala jako něco naprosto děsivého.

Maličká rybářská vesnice Majanicho odolala tlaku nové výstavby a je taková, jako před mnoha a mnoha lety. Maličké domečky nalepené na sobě a naprosto příhodně mají domky a venkovní sezení otočené zády k moři a schoulené jsou pod jakýmsi přirozeným valem.

Vlastně i my jsme hledali ten správný úhel stání, abychom mohli sedět venku anebo, aby nám vítr nevyrval dveře z ruky. Takže jedeme po prašné silnici, ale naštěstí, dneska vítr fouká od moře, a tak protijedoucí auta anebo, ty které nás míjejí práší do vnitrozemí. Začínáme tvrdit, že tady když projede auto, tak je půlka ostrova v prachu. Ohromné množství prachu, které po chvíli dráždí oči a je hodně, hodně nepříjemné. V průvodci píší „hrbolatou pobřežní silnici můžeme zvládnut autem, ale příjemná je zvláště pro cyklisty (či pěšáky), protože je naprosto rovinatá“.

Tak, to že je rovinatá je tak asi jediné, čím by tato silnice mohla být příjemná, ale pro cyklisty, nevím. Pro nás se po pár kilometrech jízdy změnila v peklo.

Představme si velikou valchu na prádlo, hluboké vlny, které postupně vytvořily auta, v kterých se nedá na kole kloudně jet. Pokud náhodou valcha na chvíli skončí, tak je to zase o hledání cesty mezi kameny, kterých je silnice vyloženě plná a pokud nebyla ani valcha a ani kameny, tak se na poslední třetinu 10km části této cesty dostaneme do pouště,

kde se jezdí jemným, hlubokým pískem. Několik na silnici zapadlých aut v navátých písečných dunách čekajících na vysvobození mluvilo za vše. V jednu chvíli jsem už byla tak zmožená, že jsem ani neudržela v rukou kolo, a to bezvládně upadlo na silnici.

Byla jsem odhodlaná ten krám ponechat svému osudu a na místě bídně zhynout.

Strašná cesta a do toho velmi silný vítr, který se v správném místě otočil a vehnal proti nám oblaka pískového prachu.

 

Maják Faro de Tolston je naštěstí už kousek a zasloužený odpočinek je na dostřel. Uondaný, urvaný a já osobně na pokraji sil jsme si dali svačinku a odpočíváme. Maják je vlastně opět dvojmaják, krásná stará budova majáku a hned vedle novější vyšší maják.

Ve vkusně dostavěné budově je muzeum rybářství, ale to je ještě zavřené. Odfukujeme, odpočíváme a jednohlasně jsme se shodli na tom, že dnešní trasu zkrátíme, protože se samozřejmě rozsvítilo sluníčko, teplota stoupá, a tak není až tak od věci, plácnout sebou do vody a foukat si bebíčka.

Další maličká vesnička na cestě je El Cotillo. Malé ospalé a velmi hezké městečko s pláží přímo uprostřed města, kde se vlastně nikdo nekoupe.

Nikde ani živáček, je po poledni a všichni jsou skovaný v chladivých domech. Tady nemají žádný dům ze skla a betonu, tady jsou většinou půvabné staré domky, které si na nic nehrají a majitelům poskytují příjemné bydlení.  

Jedeme zpátky a jen na dokreslení a pochopení toho, o čem mluvím. Zpět k pobřeží a autu jedeme po krásné nové asfaltce z kopce.

Poslední 4 km bych normálně kolo brzdila a jela z takového to dlouhého a táhlého kopce 30 km rychlostí, protože takovou rychlost z kopce mám ráda, tu skvěle ovládám a nemám potřebu trhat rekordy. Vítr, který fouká od moře je takový, že z kopce šlapu do pedálů a jedu stěží 12 km rychlostí. Tak tolik pro dnešek k větru.

Cestou jsme objevili moc hezkou zátoku, kterých je tady hodně, jen si vybrat, a tak po příjezdu balíme a během chvilky jsme na cestě. 

Taky kousek od nás je pláž s velkým parkovištěm, kde jsme objevili sprchy a jsou funkční.

Paráda. Máme zdroj vody a večer si sem dojedeme doplnit nádrž. To nejdůležitější je tedy na dosah a už jedeme na parkoviště u silnice a jdeme se koupat.

Permanentní vítr tady vyřešili vyskládanými kameny do zídek hned u vody. Schovaný za zídkou ani o větru nevíme, ovšem stačí se vztyčit a ihned se do nás vítr opře s velkou silou.   Je to protivný. V průvodci píší, že „neexistuje doba nevhodná k návštěvě Fuerteventury, jejíž pověst ostrova věčného jara je naprosto zasloužená. V zimních měsících, tedy od prosince do února tu může být trochu chladněji a větrno, ale pořád příjemně.“.

Docela by mě zajímalo, jak podle průvodce vypadá to trochu větrno v zimě, když v létě je to vítr, který je schopen nás na kolech zastavit. Uvidíme, jestli s posunem na jih ostrova se vítr poněkud zmírní, ale začínáme mít zanícené oči, vyndala jsem kapičky do očí Opthalmo septonex a bez brýlí nedáme ani krok venku. Všechno v autě máme pokryté jemným práškem, který několikrát denně utírám, ale je to prd platné.

Ale ostrov je překrásný, o tom není sporu. Je jiný než ty předešlé, ale je překrásný. Jsou to takové hambaté Krkonoše, samozřejmě v menším měřítku, ale podobně zaoblené, žádné rozeklané vysoké stěny, rozervané průrvy, hluboká baranca a tak podobně.

 

Dnešní trasa je: 37 km