22.6.2020 La Oliva - Fuerteventura - Kanárské ostrovy

Přespali jsme naproti Kulturnímu centru na velikém a klidném parkovišti a hned po ránu jedeme do infocentra pro mapy.

Kvalita silnic je úžasná a to nejsme na dálnici! 

Kupodivu, měli otevřeno a nebyla tam slečna ale totálně zmatený mladík, který vůbec nevěděl, kde, co je a tak jsem se obsloužila sama. Nabrala jsem si všechny mapy, co nabízeli a ujíždíme do LIDL a ještě Mercadona, jen abychom věděli, jak jsou tady zásobený.

Přeci jenom jsme na malém ostrově, LIDL je tu jen jeden a Mercadona tuším že jen čtyři, a tak by nebylo divu, že zásobování těchto obchodů bude slabší. Není a vše je tak jak jsme už zvyklý z Fuerteventury nebo Gran Canaria. Takže, spokojenost. Máme klid na duši, neumřeme hlady.

Tady už jedeme po cestě, která vede jen k domu a na mapě není značená jako silnice. 

Jedeme směrem na La Oliva, kde má Zdenda už naplánovaný výlet na kolech. Ale nejdříve se zastavíme ještě u moře, protože v La Oliva jsme za chvilku a není kam spěchat.

Výlet máme až na zítřek a moře, oceán, láká na koupačku. Je vedro, fouká vítr, a tak je snesitelně. Důležité je v těchto teplotách nenechat auto s vytaženými žaluziemi. Pak je v autě velmi příjemně. Udivuje mě, jak je auto odizolované, myšleno, velmi kvalitně a pokud se opravdu nedopustíme nějaké fatální chyby jako je otevřená přední roleta nebo střešní roleta, tak v autě přečkáme velmi příjemně i parna, která tu teď panují.

Nicméně, pod markýzou je taky fajn a lépe než uvnitř. Jediné, co mi v tuto chvíli děsně vadí je vítr, který nese oblaka prachu, takového toho jemňoučkého, který dovnitř pronikne i sebemenší skulinkou. Během odpoledne jsem zase celý rezatý.

Zvenku i zevnitř. Už jsme byli v myčce a jak tak koukám, mohli bychom jezdit do myčky každý den. Tady asi bude hodně foukat, a tak nezbude nic jiného než se s tím prachem drobet smířit.

V oceánu se tentokrát koupat nedá.

Přístup je špatný, kamenitý, a tak jsem si jen přinesla v kýblu mořskou vodu na opláchnutí, která byla během chviličky parádně teplá.

Kousek od nás a na příjezdu jsou tři stavení, vlastně taková hospodářství splácaná z kde čeho. Jak je vidět, ne všichni se mají skvěle a bydlí v nových domech. Hodně lidí bydlí i takto. Pár koz nebo ovcí, maličká políčka okolo a neskutečný nepořádek. Zkrátka, vše se šikne, hlavně dřevěné palety na ohradu a tak podobně. Chudoba a tvrdá dřina.

A to nemluvím o síle lidí, kteří mají vetší dodávky předělané na bydlení, kde je jen matrace a nějaký vařič a nic víc, ale téměř vždy mají nějakou markýzu, kvůli slunci a solární panel. Několikrát jsme viděli na autě připevněnou velkou roletu proti slunci jako mají na obchodech. Bylo by chybou myslet si, že tady si lidi koupí vestavbu a v té bydlí. Oni bydlí i v chladícím autě bez oken anebo jen ve větších autech typu Berlingo. Je to dost děsné. Jedinou výhodu tu mají, že jim tady skoro neprší a teploty jsou více méně stále stejné. Plus minus pár stupňů. Asi jako náš Meresjev, který s námi trávil koronu na Gran Canaria. Starší pán je zvyklý žít veškerý čas mimo práci v osobním autě, kde se ani nedaly sklopit sedačky na lůžko.

I toto služí jako obydlí. 

To už jsem vůbec nechápala a když už mohl do práce, tak ráno v šest odjel a odpoledne přijel z práce, kdyby nebyly zavřené sprchy, tak by se osprchoval a hned zase byl v autě, které zevnitř oblepil izolací na okna a spal až do rána. A takto den za dnem tady mnoho lidí žije. Takže dodávek s markýzami a solárním panelem je tu na ostrovech ohromná síla, jen není poznat, kdo v tom bydlí a kdo je tu z pevniny na dovolené anebo si zaskočil na pár dnů z vedlejšího ostrova.

A pak tady máme úplně novou výstavbu. 

Městečko La Oliva je maličké, tak jako všechny města tady, ale o to kouzelnější a příjemné.

Lákadlem k návštěvě je dům Casa de los Coroneles.

Název znamená Dům plukovníků a skutečně patřil plukovníkům, kteří od počátku 18. století defacto řídili veškeré dění na ostrově.

Nesmírně mocní a bohatí velitelé vykořisťovali rolníky do té míry, až se vzedmula ohromná vlna odporu a v roce 1834 vyvrcholila v několik krvavých povstání. Madridská vláda na to konto vojsko rozpustila a bylo to.

My jsme zajeli na parkoviště ke hřbitovu, protože mám naložená kuřecí křídla a bramborové plátky a rádi bychom po několika měsících zase něco málo ugrilovali.

Jenže, silný vítr nás zahnal až k zdi hřbitova. Tak, nám to nevadí, nikomu nevadíme, nepřekážíme a jsme moc hezky skovaný.

 Ugrilovali jsme si, vše uklidili a na noc jen přejíždíme k Casa de los Corolenes, kde je taky velké parkoviště a domníváme se, že to tu bude na zítřek bezpečnější než veliké, prázdné parkoviště u hřbitova.

 Dnešní trasa je: 53 km