22.3.2020 Hoya del Pozo - Gran Canaria - Kanárské ostrovy - Španělsko
Stále se něco děje a jedna zpráva střídá druhou. Pokaždé nás nějaká novinka vyděsí, pak se situace další zprávou zklidní a opět se na nás valí další a další informace, které už ani neumíme zpracovat. Poslední zprávy jsou o královském dekretu, že do 26.3 se musí uzavřít všechna ubytovací zařízení včetně privátů.
Což je na ostrovech 90 tisíc lidí a ty se musí letecky přepravit na pevninu a do svých zemí. S ohledem na to, že letadla musí být zaplněna pouze z třetiny je to neskutečný letecký most, který jednosměrně musí přepravit tak ohromné množství lidí. Bohužel jsou v tom samozřejmě zahrnutá i karavanová stání, kempy a lesní tábořiště, kam jsme měli v plánu se uchýlit. Tak to ani náhodou. Nicméně, lodní doprava funguje, nefunguje. Je to taková drobná záhada. Lístky prodají, ale trajekt nejede. Někdy se ukáže že jede, někdy ne a hlavně, je nové nařízení, musíme mít jakýsi doklad, že máme zajištěný tranzit přes země domů. Opět, je víkend a na ambasádu budeme volat až v pondělí. Takže, potud nic moc. Hlavně, informace se hodně liší, ale my pracujeme jen s tím, co nám nabízí stránky GranCanaria a zástupkyně naší ambasády pro Kanárské ostrovy. U té jsme se nahlásili s tím, že pokud bude nějaká novinka, tak nám dá vědět. Sem, na toto místo jsme přejeli hlavně z důvodu, že je tady voda a pak, že tu Zdenda může rybařit. Voda je, ale na ryby samozřejmě nesmí. Tak smutně kouká na břeh, kde by mohl být úplně sám a rybařit, ale nedovolíme si být od auta dál jak metr.
Karanténa je tu totálně nepropustná. Několikrát za den projede krokem policie. Městská, státní a ještě, pokaždé v jiném autě. Mám pocit, že dělají v různých intervalech kolečko, a proto jsou pokaždé jiný. No a do toho všeho se přidalo poslední dny vojsko. Je to šílené. Několikrát nás krokem objedou, zkontrolují pláž, projdou pěší zónu a odjedou. Je jich plný džíp, na našem parkovišti z něj vyskáčou a projdou vše okolo nás, tak jak jsem už psala. Hlavně pěší zónu a pokuty za nedodržení nařízení jsou obrovské. S ohledem na to, že policie dokázala dát kolegovi za kapající odpadní vodu 1000 eur pokuty, a to stál kousek od nás na prašném place, kde nebylo o co stát a měl pod sebou jen malou vsakující se louži, takže nic dramatického, tak si dovedu představit rychlost, s jakou by dali pokutu za nedodržení, porušení totální karantény. Tady se to bere hodně, hodně vážně a nikdo si nic nedovolí.
Když tak přemýšlíme, uvažujeme a zvažujeme, tak nevíme, co dělat. Nevíme, kdy odjet, jestli jakmile se ukáže, že bychom už mohli, tak praštit do koní a jet, nebo jestli vyčkat, až se situace taky u nás doma maličko stabilizuje. Zase můžeme být na chatě, tam v klidu přečkat karanténu a máme tam téměř veškeré pohodlí, hlavně, máme tam zahrádku, na které můžeme sedět, kde můžeme být. Chata je dost velká a pro nás příjemně pohodlná. Zdenda by si mohl koupit rybářskou povolenku a pokud nebude karanténa jako tady, tak by mohl aspoň chodit na ryby.
Na druhou stranu, nemáme projetý tento ostrov, je před námi Fuerteventura a Lanzarote, které jsme si ještě neprojeli, kde jsme nebyli a kam bychom se rádi podívali. Vlastně jsme uvízli v polovině naší cesty po ostrovech. Pokud budeme dostatečně statečný, a hlavně já nebudu propadat tupé netečnosti, tak bychom se do měsíce mohli dočkat odvolání karantény a zákazu cestování a mohli bychom si projet, to, co jsme měli v plánu. Ale, jak dlouho budou všechny zákazy trvat? Tak to samozřejmě nikdo neví a nezbývá nám, než tomu všemu dát nějaký čas a mohu se vrátit obloukem, jak dlouho to vydržíme, jak dlouho vydržíme být zavřený na pár metrech čtverečních, jak dlouho to bude trvat? Strašně moc otázek a odpověď veškerá žádná.
Než jsem stihla dopsat jaký stav panuje na ostrovech, přijeli opět vojáci a měli zcela evidentně problém s námi a ještě s kolegou co přijel dneska. Vyptávali se, jak dlouho tady budeme a že na tomto parkovišti je problém se stáním. Nakonec povolali státní policii, která přijela tentokrát ve dvou autech a když pochopili, že od auta neodjedeme a s autem neodletíme, tak nás alespoň rozesadili. Na našem místě je prázdno, my museli do prašného svahu nad parkoviště ještě s dvěma Španěly.
Dole zůstali čtyři obytky a pěkně si nás rozstrkali, abychom nebyli blízko sebe, ikdyž my nebyli nijak blízko, ale jim se to nelíbilo. Tak jsme přišli alespoň, když nic jiného není a nic jiného už tady nemáme o pěkný výhled z okna. Bohužel, ale s rukou spravedlnosti se tady nediskutuje. Zároveň jsme zjistili, že na kole můžeme jet do potravin, ale jen jeden. Neexistuje jet na kolech ve dvou, a to samé v autě. Tady podle nařízení musí být jen jeden v autě a na všech silnicích jsou kontroly, které zjišťují odůvodněnost jízdy, jakékoliv. Takže, tak to teď tady u nás vypadá. Řekla bych, žádná sláva. Docela hezky jsme tady uvízli.
Včera jsme museli udělat opatření na zvládnutí všeho toho co se kolem nás děje. Stále jsme seděli celé dny u internetu a hltali zprávy jak odtud, tak z domova a z tranzitujících zemí. Museli jsme se dohodnout, jak budeme řešit následující dny, museli jsme si stanovit pevný plán dne, jinak bychom se z toho zbláznili. Jednak, za týden bychom měli po internetu a za další večer nás z toho všeho akorát bolela hlava a byli jsme vyřízený.
Zprávy stejně nejsme schopný pobrat, roztřídit a vyhodnotit, protože hodně z nich se liší a pro celkový obrázek nám stačí přečíst si nová nařízení z Gran Canaria info, tam i víme kolik je nově nakažených, pak si přečteme zprávy z domova, tam je i o tom, jak nemoc postupuje v okolních státech a pak už se můžeme věnovat klasické práci, korespondenci a tak podobně. Zkrátka, neposlouchat a nečíst jednu a tutéž zprávu dvacetkrát za den a stále dokola. Dneska je to přesně týden, kdy nám začala karanténa a mě to připadá jako bychom byli v karanténě aspoň měsíc. Se slzou v oku vzpomínám na výlety na kolech, na krásná baranka, městečka, na grilování na pláži, koupání v oceánu a procházky po městečkách.
Strašně moc držíme kanářanům palce, aby se ta jejich drakonická opatření neminula účinkem a abychom se zase mohli dát do pohybu. Nejedná se jen o nás, ale karanténou tu přišlo o práci 150 tisíc lidí jen v turistickém odvětví během jednoho dne. 80 % příjmu je na ostrově pouze a jen z turistického ruchu a pokud opatření nezabere a karanténa poběží dál, tak ostrovy kleknou, a to bych jim rozhodně nepřála. Je potřeba aby se aspoň otevřely malé provozovny, které dělají služby místním obyvatelům, aby se pomaličku opět rozeběhla ekonomika.