2.3.2020 Mirador de la Sorrueda - El Burrero - Gran Canaria - Kanárské ostrovy - Španělsko

Včera večer jsme si kvůli větru skovali za zeď velkého fotbalového stadionu, ale jsme tu hodně stranou, což se nám nelíbí.

Nelíbí se nám opustit auto na celý den a být zašitý za nějakou zdí. To považujeme za velmi nebezpečné. Proto Zdenda před výletem přejel na oblíbené a námi zhusta využívané parkoviště, jak jinak, u hřbitova, a to si pak stoupneme hezky pěkně doprostřed celého parkoviště, pokud to ovšem jde.

Balíme saky paky a jedeme nad město Sardina do hor po silnici GC65 směrem k přehradě La Sorrueda. Co říci k celému výletu?

Opět, velké nadšení. Silnice je velmi málo používaná, a tak provoz je minimální. Jedeme vlastně jen do kopce, občas je nějaký sešup, ale minimální.

Po pár kilometrech vystoupáme poměrně vysoko a máme celé údolí jako na dlani. Když ono toho není moc o čem psát. Nelze stále dokola psát, jak jsme jeli mezi skalami a jak je to tu zvláštně hezké.

A když se nám do cesty připlete vyhlídka do dáli a pod nás, tak je to naprosto parádní zážitek. Mirador el Guriete je jednou z mnoha vyhlídek na naší cestě po ostrovech, které tu jsou pro nás připravené.

Všude je čisto, odpadkové koše vysypané a veskrze nic neponičené, nezdevastované.

Moc mi to rozum nebere. Při obrátce tolika turistů a při tom, jací dovedou být, hlavně mladí Španělé bordeláři, je to zajímavé.

Faktem je, že stále někde vidíme nějaké uklízeče parkovišť, spousta aut se stará o odpadkové koše, byl vichr, který olámal spoustu palem, a to vše je hned z perfektně upravených trávníků uklizeno armádou zahradníků, zkrátka, paráda.

Naším dnešním cílem je vodní nádrž La Sourreda vysoko v horách. Jedeme maličko nad 15 km a jsme u cíle naší cesty.

Ovšem pohled na téměř prázdnou vodní nádrž je hodně smutný.

Takto by měla nádrž vypadat a takto vypadá dnes. Je to smutná podívaná. Tak málo vody asi dělá vrásky úplně všem, kteří jsou na vodě závislý.

Toto voda se používá hlavně v zemědělství a s ohledem na sucho, které tu panuje, tak věřím, že je to problém.

Klasická sypaná hráz.

Ale, když jsem u vody, tak bych se ráda zmínila, jaká je tu v noci vlhkost. V Maspalomas stálo před námi obytné auto, které odjíždělo dříve než my.

Jak vyjíždělo, tak se naklonilo do strany a ze střechy auta stekla spousta vody. Hodně mi to udivilo, protože té vody bylo opravdu hodně, jako by to auto zrovna vyjelo z myčky, nebo projelo velkým lijákem. Pokud bych to neviděla, tak bych si vůbec neuvědomila, kolik vody, vzdušné vlhkosti je schopno za noc spadnout nebo vysrážet se na střechu obytného auta.

Proto si myslím, že se oprávněně mluví o tom, že Kanárská borovice, endemický druh, který neroste nikde jinde, dokáže, tak jako spousta jiných rostlin přežít i bez deště.

Normálně nám to ani nepřijde, jak vysoká je vzdušná vlhkost, ale plná střecha vody mluví za vše. Mimochodem, o Kanárské borovice se také říká, že jsou to „majitelé ostrovů“.

Tam dole vede naše cesta zpět.

Rozhodli jsme se, že zpět pojedeme roklí – barankem a podle Zdendy by to nemělo být tak strašné. No, strašné to nebylo, bylo to příšerné.

Opět nás přivítala ryze kamenitá cesta, kterou nebudu popisovat do detailů.

Zkrátka, zadek mám naklepaný jako nedělní řízek.

15 km jsme jeli víc jak dvě hodiny. Šílený, ale pěkný. Nevím co víc k tomu všemu dál napsat.

Jen, že je tu krásně a že jsem moc a moc ráda, že jsme tuto cestu podnikli a všem, kdož uvažují o podobným výletu mohu jednoznačně říct, neváhejte!

Dokud můžete, dokud Vám vaše zdraví dovolí a pokud máte aspoň nějaké penízky nebo pokud si můžete nějaké peníze našetřit, tak směle do toho.

Víme, že jsou zde lidé na několik zimních měsíců a na to, aby sem mohli jet zkrátka celý zbytek roku šetří

a dávají si z důchodů stranou co mohou a pak si tu zaslouženě užívají celou zimu krásné a příjemné počasí.

Takže ano, jde to, jen je potřeba se rozhodnout, nebát se, protože není čeho a jet, vyjet a splnit si krásný sen, dopřát si pár měsíců na nějakém příjemném místě, kterých je na každém ostrově téměř nepřeberně.

Ještě odpoledne jsme přejeli na další místo na pobřeží Atlantiku, kde bychom mohli přespat. Nic by tomu nebránilo, místa je dost a dost a je to tu opravdu hodně pěkné.

A takových pláží, kde se dá pohodlně a bez problémů stát je tu nespočet. Jenže, my opět chceme jet zítra na celodenní výlet a potřebujeme být maličko v civilizaci.

Přejíždíme na další místo u moře známe jako u letiště.

Stojíme se třemi kolegy hned u skály, která nás chrání před větrem. Vítr je dneska opět hodně silný a je potřeba se maličko ukrýt.

Skála před námi je perfektní a jen doufáme, že letecké manévry v nějakou kloudnou hodinu skončí.

Dnešní trasa je: 33 km na kolech a 20 km do El Burrero