20.10.2019 Gallician - Francie

Kolegové přijeli a my měli možnost poznat další nadšence, kteří si našetří penízky a obytné auto si půjčí.

Jelikož jsme už mimo sezonu, tak půjčovné za 1200.- na den není už tak strašné. Viděla jsem v nabídkách, že se pohybuje půjčovné v letní sezoně přes 3000.- Kč na den, a to mě přijde opravdu hodně. Je na zváženou, jestli je to opravdu tak zajímavé a úžasné, půjčit si auto na 14 dnů za skoro 50 tisíc a jet po Evropě.

Jistě, dostaneme se na místa, která bychom s cestovní kanceláří jen těžko navštívili, ale pokud vezmeme v potaz, že v létě stejně máme kromě východní části Evropy problém zaparkovat volně a stejně musíme do kempu, který je zase v létě poněkud dražší, tak se nám ta dovolená docela dost prodraží, protože pokud budu počítat k tomu půjčovnému ještě kempovné cca 14 tisíc a naftu a dálniční poplatky, protože tím, že toho chci vidět co nejvíce, tak se nemohu sunout jako hlemýžď po vesnických silnicích, tak jako my, tak ta 14 denní dovolená je dost finančně náročná.

Nicméně, povídání opět nebralo konce a my šli spát hluboko po půlnoci. Iva s Petrem totiž v zimě jeli po našich stopách po Sicílii, a tak jsme měli aspoň možnost probrat s ročním odstupem, jak na tomto ostrově fungovalo naše stání a kde už byl zákaz a tak podobně.

Zkrátka, setkání se skvěle vydařilo, buchty se snědli ke kávě a my večer ještě grilovali klasiku, bramboráčky a kuřecí a vepřové masíčko. Naštěstí, počasí přálo, citelně se oteplilo, a tak jsme mohli pohodlně sedět do noci venku.

Ráno kolegové odjíždí směr Španělsko a my zůstáváme dál na místě u kanálu, kde je spousta ryb a Zdenda je spokojený. Ostatně, já taky, mám klid na čtení, uklidila jsem si v autě, což je také po pár dnech potřeba a večer upekla další buchtu ke kávě. Obě dvě kolegyně, Iva a Marcela, kteří za námi teď přijely se divily a obdivovaly, jak pořád peču, ale ono je to přesně, podle pořekadla „nouze naučila Dalibora housti“. Zkrátka, nikdy jsem doma dříve nepekla, neuměla jsem to a ani děti nijak valně nestáli o buchty a různé koláče. Jedině jsem jim pekla byly na chatě jablečné štuclíky, což jsou vlastně maličké štrůdlíky z listového těsta, jen tak do ruky. To jim hodně chutnalo, ale jinak si vůbec nepamatuji, že bych pekla třeba buchty. Pak jsem začala péct pro Zdendu do kamionu, aby měl něco ke kávě nebo na snídani, ale to jsem mu spíše koupila nějakou roládu, spíše jsem hodně vařila na tácky a zamrazovala mu jídlo na cesty do práce. A teď jsme na dlouhé cestě s maličko omezeným rozpočtem a to, jak se budeme finančně chovat se promítne do dalšího našeho života. Takže je to nasnadě. Když chceme někoho pohostit anebo, když si chceme dát k odpolední kávě něco dobrého, tak buď to musíme koupit nebo upéct a co si budeme povídat. Koupené není leckdy tak dobré a pokud ano, tak je cena za sladkost dost vysoká. Takto si upečeme, na co máme chuť a ještě je to ve finále pořízené za hubičku. Půl kila mouky, jedno vejce, pytlíček droždí nebo prášku do pečiva, trocha cukru, oleje, mléka a nějaká náplň. Jablíčka, marmeláda, rozinky, kousek čokolády na vaření a tak podobně, je už opravdu jen drobnost. Takže tak to u nás chodí a pokud k tomu přidám ještě přídělový systém, tak to není tak strašné. Mě to vychází, že peču zhruba jednou týdně, a to máme na výlety, vycházky do měst, na odpolední kávu, nebo jen když je chuť na něco sladkého, ale přiměřeně.

Poněkud se kazí počasí a začalo dost foukat. Zdenda sice dál statečně rybaří, ale já jsem byla skoro celý den zalezlá doma. Naštěstí stojíme velmi šikovně a vítr nám vane přímo na zadek auta, ale i tak to s nám v noci pěkně houpalo. Zkrátka, sluníčko se víc a víc skovává a nevypadá to vůbec pěkně. Teplo je sice stále velmi příjemné, ale fouká a venku se skoro sedět nedá.

Dneska jsem také dodělala součet výdajů za měsíc září. Pravda, je už 19 a to jsem vždy měla sčot dávno hotový. Nevím, ale nějak se mi do toho sčítání tentokrát nechtělo a odsouvala jsem to. V součtu se ukázala zdravotní péče, kterou jsme hradili, konkrétně nejvíce zubní ošetření, zubní hygiena, nová blombička u Zdendy a nový zoubek u mě, Gynekologie a hlavně, dokoupení léků na cestu. Dál vyskočilo pojištění na cesty, které platíme každé září. Opět nám ho maličko zdražili, ale jsme krytý ze strany pojišťovny a pokud pojištění neuplatníme, nevyužijeme, jen dobře. Kupovali jsme další dálniční známku na měsíc.

Chvilku jsme se rozhodovali, jestli koupit jen týdenní, protože se nám opravdu jednalo jen o pár dnů, ale nevěděla jsem, jak dopadnu se zoubkem a zda se nakonec nebudeme muset zdržet déle, než máme v plánu. Koupili jsme nový koberec, nové sklo ke sporáku jsem tentokrát měla o 300.- Kč levnější. Asi panu majiteli sklenářství se Zdendy zželelo, protože mít vedle sebe tak nešikovnou ženu je děsný a s ohledem na to, že už je to čtvrté sklo a ještě ke všemu totožné, tak to už je opravdu hodné mužské solidarity. Poslední sklo nás stálo 900.- a teď už jen 600.- Kč.

Než jsme odjeli, nasbírala jsem plný modrý kýbl krásných ořechů u Milušky a Jirky na zahradě. Ohromný ořešák akorát začal shazovat krásné ořechy, a tak jeli s námi. Cestou jsem je za jízdy vyloupala a několik dnů sušila v garáži v papírové krabici.

Paráda, ale vůbec jsem si neuvědomila, že vyloupaných ořechů mám hodně a jak mi řekla Miluška, s největší pravděpodobností budou po pár měsících žluklý, což by mě teda hodně mrzelo. Zkrátka, ořechy rozhodně nemám šanci udržet nějak výrazně dlouho a takové množství nejsme zase na druhou stranu schopný zkonzumovat. Tak jsem začala šetřit skleničky od marmelád, hořčice a tak podobně a dneska jsem ořechy podle rady zkušené kamarádky zavařila. Bylo mě doporučeno ponořené sklenice sterilovat 15 min, mělo by to stačit. Jenže, problém je v tom, že můj největší hrnec je papiňák a sklenice musí být na ležato a ještě, jak jsou ořechy lehké, sklenice mi plavou na povrchu, tak mi Zdenda vymyslel zatížení kamenem, (mám doma báječného mužského), a ono to taky jde.

Ještě jednou takové množství ořechů čeká na zpracování a jakmile budu mít další skleničky, zavařím další oříšky, aby se mi nezkazily.

Je pod mrakem, a protože nic moc nenabíjíme, a protože jsme na počítačích, a protože víc odebereme proudu, než nám solární panely dodají, tak Zdenda nastartuje centrálu a já mohu zase něco dobrého upéct.

Tentokrát jsem vyzkoušela nový recept na mazanec, mám jen remosku a v té se mi mazanec občas rozjede hodně do strany a pak je placatý a nehezký, tak mě napadlo použít silikonové formy na lívance a vypadly mě z toho takové minimazance a jsou výborné. Jen jsem tiše doufala, že mě silikon rozpálené víko od remosky nepoškodí, ale formu na bábovku mám taky silikonovou a je v pořádku, tak proč by to nefungovalo u těchto. Uvnitř jsou rozinky a samozřejmě oříšky. Jen škoda, že ty formičky nemám čtyři, ale já je původně kupovala na velikost pánve, na lívance a tu mám zkrátka jen na tři formy.  

A dál jsme večer upekla ještě zapečené těstoviny s uzeným kuřátkem a fazolkami. To dělám hodně často, že zapečené těstoviny odlehčím nějakou zeleninou, zmraženou nebo čerstvou, podle toho, co mám v lednici.

Pokud se budeme pohybovat ve Francii, vřele doporučuji v Lidl koupit uzené kuře. Prodávají ho tady celé na tácku u chlazených kuřat a je vskutku výborné, skvěle vyuzené, šťavnaté, a ještě ke všemu za vynikající cenu. Takže jsem do těstovin tentokrát vmíchala kus nakrájeného masa z uzeného kuře, nasekané zmrzlé fazolky a vše je zalito rozkvedlanými vejci v mléku.

 Tak, a tím bych asi dnešní den ukončila a povídání o tom co se událo také. Když tak na to koukám, tak jen mohu, slovy Járy Cimrmana říct „to jsem se zase zakecala“.

 Zítra už zvedáme kotvy a jedeme dál.