16.10.2019 Gallician - Francie

Očekáváme kolegy a proto je důležité místo, kde se máme potkat.

Zdenda si dal ohromnou práci s hledáním, protože park4night v této oblasti nic moc nenabízí. Náš katalog ACSI má tady taky velmi chudou nabídku a tak nezbývá nic jiného, než hledat a hledat za pomocí Google Earth, Zdendovi kamioňácké navigace a tak podobně.

Nechceme se odtud příliš vzdalovat, protože kolegové jedou do Španělska a tak aby nás měli alespoň maličko při cestě a nemuseli daleko zajíždět mimo trasu.

Jedeme stále směrem na Montpellier, ale tam ještě dojet nechceme, na to je čas. Jedno místo nám připadá hodně pěkné. Maličká vesnice Gallician a hned, jak je podle satelitní mapy vidět, dvě možná místa. Jedno je u řeky nebo kanálu, či co to je, a druhé hned přes silnici, velké parkoviště, kde by se dalo taky pohodlně stát, ale co si budeme povídat, voda je voda a stát na kraji jakékoliv vody je příjemné. Pokud ovšem v ní nebydlí milionová kolonie komárů, to je pak jiná písnička.

Odjíždíme definitivně z Provence a vjíždíme do Occitánie, department du Gard. Každopádně, ještě vidíme chovy bílých koní, které jsou v této oblasti ohromným byznysem.

Podél cesty je množství farem, které se zabývají chovem těchto bílých koní, které jsou tradiční pro tuto oblast, a poskytují je turistům na projížďku. Cestou jsme viděli několik velikých sájí, kde jsou koně již osedlaný a čekají na zákazníka.

Poslední volně se pasoucí divoký kůň na naší cestě, za chvíli opouštíme Camrgue.

Nutno podotknout, že i ve výbězích jsou koně perfektně čisté, na krmných místech je spousta sena a koně vypadají na pohled opravdu moc pěkně, zdravě a plné síly. Zkrátka, je o ně patřičně pečováno, což mě, jako neznalci je i při prvním pohledu patrné, a tak to má být.

Máme nakonec opravdu krásné místo u kanálu, kde je i spousta rybářů. Zdenda chvíli váhal, protože ještě jsme si nekoupili povolenku pro Francii,

ale podle všeho, to v kanálu nikdo neřeší a myslím si, že pokud by zde byla povolenka nutná, což na normální řeky ji musíme mít, tak by to určitě nějaký poctivec Zdendovi sdělil. Pak by nebyla jiná možnost než se omluvit, zabalit fidlátka a nechytat.

Zatím se všichni tváří jako že je vše v pořádku, my se na ně usmíváme a je klid a pohoda. Teď Zdenda chytá malé sumečky a večer to už vypadá, že se na nás přišla podívat celá sumčí školka.

Samozřejmě, hází je zpět, s pozdravem rodičům a aby se taky přišli na nás kouknout. Kolega nám napsal že je to Sumeček Americký, škodná a plevelná ryba a jak vidíme, rybáři vedle nás je do vody nevracejí.

Zabijí je a nechají na břehu, asi pro jiné predátory. Každopádně, jsou tu určitě i velké kousky, protože rybáři tu chytají na malé rybičky a tak podobně.

Zdenda si udělal těsto a je taky dost úspěšný, sice jen u omladiny, ale velká ryba se taky jednou přijde na nás podívat. Nicméně, je to jedno, hlavně, že je krásně, svítí sluníčko a my můžeme v klidu a pohodě sedět na vodním břehu, povídat si, číst si, poslouchat rádio a tak podobně.

Jen je škoda, že už se brzo smráká a kolem osmé už je tma jako v ranci a poměrně chladno. Na sezení u vody při svíčkách to teda rozhodně není a hlavně, jakmile se začne stmívat, vyletí s trávy okolo vody vojsko krvelačných a krvežíznivých komárů a to je nejvyšší čas zavelet k ústupu.

Měli jsme návštěvu. 

Stejně se vždy nějakému statečnému jedinci podaří proklouznout a pak nastane boj na život a na smrt.

 

Je jasné, že výhra musí být na naší straně, protože o noční bzukot okolo hlavy nestojíme.

Já jsem se pro změnu pustila do obšívání koberců. Tuto bohulibou aktivitu jsem odkládala měsíc, ale teď je ideální příležitost. Sedíme na kraji vody, Zdenda chytá a já se pustila do pekelné práce. Tak, ono to zas až tak šíleně pracné není, jen je toho poněkud hodně. Máme koberce v celém prostoru a rozdělený je na 4 díly. To si myslím, že je nejšikovnější, protože pak mohu koberce velmi lehce klepat. Vůbec si nedovedu představit tahat koberec z celého prostoru v jednom díle. To musí být pekelná dřina a pak ho zase nandat správně. Už jen tu délku vyklepat bude docela náročné. Vzala jsem si z domova špulku režné nitě, silnou jehlu a už obšívám. Jen jsem původně plánovala použít křížkový steh, ale nějak jsem ho zapomněla a ne a ne přijít, jak se šije.

Vím, že je to dle názvu do křížku, že na hraně by se měl vytvořit jakoby křížek, což by se mi líbilo více, ale nakonec jsem koberec obšila jen obyčejným začišťovacím stehem a ono to účel taky splní. Jistě, kdybychom jezdili méně, tak bych si koberec nechala obšít v nějaké firmě a asi by to bylo hezčí, teda, určitě, ale faktem je, že naše spotřeba koberců je poměrně vysoká a pak by se ta paráda na zemi docela prodražila.

Když jsme na tak malém prostoru, tak koberec zničíme za dva roky, a to chodím zásadně jen v ponožkách a na zimu mám takové silné ponožky, ale přeci jenom, sem tam se šlápne v botě, nebo se něco maličko vyleje a zkrátka, koberec při dennodenním používání nám déle jak dva roky nevydrží. Pak je problém, že tolik záhybů, pravých úhlů a výkrojů nám obšije málokdo. Vím, že je pár firem, které to umí a které dokonce umí i udělat si podle našeho interiéru střih, koberec dle našeho výběru ustříhnou a my si za týden přijedeme pro hotový, obšitý koberec.

Samozřejmě, je to ohromná práce, jen vyrobit papírový střih, aby to všude sedělo jak má, správně to vystřihnout a pak pečlivě obšít všechny, i ty nejmenší výkroje, že to samozřejmě, není nijak levná záležitost. My máme čas, Zdenda vyrobil šablonu, i když třetí koberec už stříhal podle toho předešlého, Zdenda koberec pečlivě nastříhal a já za dvě odpoledne hezky pěkně na sluníčku obšila.

I takto se dá ušetřit pár korunek, a přitom to mít doma hezké. Koberec kupujeme i díky frekvenci výměn v té levnější kategorii a stojí nás okolo dvou tisíc.

Zítra přijedou kolegové, které známe jen na dálku a které konečně poznáme z blízka. A protože přijede návštěva, Zdenda vyndal centrálu a já upekla na přivítanou buchty. Povidlové a marmeládové.

Mám velmi jednoduchý recept, který mě doposavad nikdy nezklamal a jde požít i v těch našich malých kuchyňkách, tak tady je: půl kila mouky ( používám jen hladkou), + 1 žloutek + malá lžička soli + 4 lžíce cukru + cca centimetr ukrojím z kostky másla + plecháček mléka + půl kostky droždí nebo pytlíček + olej na potření buchet.

Do mouky udělám důlek a naleju trochu teplého mléka trochu cukru a droždí a nechám vzejít kvásek. Máslo nechám v teplém mléce rozpustit a zadělám veškeré ingredience na poněkud tužší těsto.

Pokud je těsto lepivé, přidám mouku a nechám asi hodinku kynout. Pak si těsto rozdělím na jednotlivé kousky, budoucí buchtičky a na podložce vypracuji placky.

Do nich dám po lžičce marmelády nebo povidel nebo čerstvého ovoce, zabalím a tou ošklivou stranou dám do pekáče. Každou buchtičku pečlivě pomašluji olejem. Peču v remosce cca 40 min a dobrota je na světě.

A návštěva může přijet. K obědu bude kuře na paprice s rýží a k večeru budeme grilovat. Tak sláva. 

Včerejší trasa byla: 27 km