27.12.2019 San Antonio del Monte - El Tablata - La Palma - Kanárské ostrovy - Španělsko

Povalování už bylo dost, a tak jedeme na velký výlet na kolech.

Baterky jsou dobité a my jedeme do městečka El Tablada, které je nám doporučeno pro nádherné kaktusové pole.

El Tablata není od nás daleko, a tak velitel zavelel a jedeme. Maličko se děsím cesty dolů do vesnice, ale když jsme zvládli výjezd na kalderu De Taburiente, tak se domnívám, že zvládneme vše.

Hluboce jsem se mýlila, ale o tom až za chvíli. Jedeme překrásnými borovými lesy po velmi příjemné lesní cestě.

Kanárská borovice je překrásný strom. Je úplně jiná než naše borovice a asi bych měla problém říct, jestli italská borovice je, nebo není hezčí, a to jsem si myslela, že nad italskou borovici a její vznosnou korunu není.

Kanárská borovice je ladná, mohutná, rozsochatá a jak tak koukáme, všechny zdejší lesy jsou zdravé. Bolí mě u srdce, když si vzpomenu na ohyzdného brouka, který likviduje lesy v Čechách. Tady zaplať bůh o nějakém kůrovci nevědí.

Jedeme tedy nádhernou krajinou a obdivujeme maličké domky rozeseté po kraji. Políčka jako dlaň, která byla mnohdy jedinou obživou rodiny a přemítáme, jak tvrdý život tu lidé měli. Všechny políčka na úbočí hory, vlastně úbočí bývalé sopky jsou z ručně vyskládaných kamenů, které na sobě sedí s neuvěřitelnou přesností. Co muselo dát za ohromnou práci nanosit do vzniklých malých pozemků zeminu, které tu také není nijak mnoho. Zkrátka, vůbec se nedivím, že Kanárské ostrovy opouštěli tisíce místních a plavili se přes Atlantik do Venezuely za lepšími zítřky. Dneska už jsou maličké původní domky spíše raritou, většinou jsou velmi krásně přestavěné, ale dost se jich tu ještě dá najít. Vůbec si neumíme představit, jak v takovém domku mohli žít celé velké rodiny. To už je pro nás hluboký středověk a něco nepochopitelného, přitom to není tak dávno, kdy tu ještě byla ohromná chudoba.

Zdenda správně ukazuje, kam až musíme jet. Hluboko pod námi je maličká vesnice El Tablata kam máme dneska namířeno.

Maličko mě jímá hrůza z prudkého sjezdu dolů, navigace je neoblomná a klikatice před námi dost děsivá.

Jedeme a cestou chladíme ráfky kol, protože to vypadá, že než dojedeme dolů, budeme bez duší, protože na rozpálených ráfcích duše buď bouchne, nebo se k ráfku přiškvaří. Tak co pár kilometrů, spíše co kilometr stavíme, strkáme kola do stínu a čekáme, až ráfky poněkud zchladnou.

Nejlepší je vysoká, krásně zelená tráva, která je ještě vlhká. Tady je taková ranní rosa, že trávy u skály ve stínu jsou ještě plné vody.

Projíždíme maličkou vesničkou o pár domcích a hledáme cestu ke kaktusům, která tu má někde vést.

Nenašli jsme ani kaktusy a ani cestičku.

Počítali jsme, že tu někde necháme kola a půjdeme po úbočí dál, ale nevadí, i tak je tu krásně.

Některé domy jsou moc pěkně zrekonstruované, některé jsou v dost zoufalém stavu a hodně jich je vyloženě opuštěných a téměř rozpadlých.

Stále ještě nejsou všichni tak bohatí, aby měli na opravu svých domků.

Tak a ta nejtěžší část cesty je před námi. Dojedli jsme oběd za bedlivého dozoru místního staříka a ten šílený krpál přes vesnici musíme vyjet na jeden zátah, protože nelze se zastavit.

 Mám příšerný strach, že když se zastavím, tak mě to moje báječné kolo jednoduše smete a já bídně zhynu někde v oblasti zadního kola a baterky. Samozřejmě, jak jinak, cesta vede kolem místní hospody, kde je i v tuto hodinu snad celá vesnice a všichni jen tiše zírali, kamže to jedeme a teď bude koukat, jak jedeme kolem nich nahoru. Na maličké rovné ploše u posledního domku mě Zdenda roztlačil a já už jen šlapala jako o život. Strach z bídné smrti, ostudy a představa, že to své báječné kolo tlačím skoro dva kilometry skrz vesnici mě dohnala k přímo heroickému výkonu a šlapu jako o život.

Jistě, máme silné motory, máme silné baterky, ale to stále nic nemění na tom, zvládnout vyšlapat sklon, který bych si ani ve snu nepředstavila, že bychom to mohli vyjet, a přitom si nemůžeme dovolit odrovnat motory a zapnout je na co nejvyšší výkon.

Takový sklon a kdybychom jim ještě nastavili vyšší zátěž, tak to by opravdu nejspíše nevydržely. Kolo se jednoduše nesmí zastavit a nesmí se na cestě ani nějak valně flinkat. Zkrátka, musíme jed dostatečně rychle, abychom z kol nespadli a nezačali couvat.

Na Taburiente byl sklon silnice 17 %, ale to byla proti tomuto sklonu vyloženě rovina, a to nepřeháním ani milimetr. Podle podložených a dohledatelných informací je tady průměrný sklon 23,5 %. Na pokraji celkového vysílení, vyčerpání a v infarktovém stavu jsem závod se zemskou přitažlivostí a s mnoha fyzikálními zákony vyhrála, ale na začátku vsi jsem málem, mimo dohled vesničanů upadla vyčerpáním. Kecla jsem si na silnici a bylo mi vše jedno. Nikdy jsem nic tak strašného nejela a myslím, že dlouho, velmi dlouho budu se slzou v oku vzpomínat na zapadlou vesničku El Tablata, která není vůbec ničím zajímavá, jen je krásná a nás a naše kola prověřila.

Tak jak jsme jeli dolů, jeli jsme i nahoru a pro změnu chladili motory, ale to byla už brnkačka. S tím už umíme zacházet, a tak nějak, alespoň máme čas se porozhlédnout po kraji.

Odpoledne dojíždíme už hodně za šera a je fajn, že máme s sebou šusťákové nepromokavé bundy. K večeru se tady dost citelně ochlazuje a poslední úsek už jedeme po silnici a pekelně mě studí ruce. Nesmím si zapomenout příště přibalit rukavice.

Večer máme príma návštěvu. Vrátili se mladý lidi, kteří už tady jednou přespali, a nakonec slovo dalo slovo a zagrilovali jsme. Příjemný mladý pár, jak jinak, opět z Brna je tu na týden a za pár dnů se vrací zpět. Večer plný povídání a pohodičky. Tímto zdravím Lenku a Zbyňka a přejeme jim šťastnou cestu domů.

Dnešní trasa byla: 27 km