20.12.2019 Caldera de Taburiente - La Palma - Kanárské ostrovy - Španělsko

Přípravy vrcholí.

Přejeli jsme z stání pro obytná auta, karavany a stany k infocentru, kde si myslíme, že bude naše auto v naprostém bezpečí. Infocentrum je otevřené a zaměstnanec infocentra je velice příjemný, hovorný a milý. Samozřejmě nám dovolil postavit auto přímo před centrum, a ještě dohlíží na naše přípravy.

Ještě po ránu jsem na honem uvařila rýži, podusila kousky kuřete se zeleninou a máme na cestu oběd. Zdenda ještě vše překontroloval, já jsem doplnila lékárničku o zásobu náplastí a obvazů a můžeme vyrazit.

Máme před sebou skoro 20 km nepřetržitého stoupání, což bude velký test našich baterek a samozřejmě i nohou.

Je nemyslitelné, aby baterky, i když jsou hodně silné, zvládly těch 20 km do prudkého kopce. Avízovaných je 15% stoupání a místy 17 %, ale domnívám se, že občas bylo stoupání mnohem prudší. Ve hře byla i možnost, vyjet nahoru naším autem, ale nakonec jsme zvolili kola, protože přeci jenom, silnice je to hodně úzká a v prudkých zatáčkách se ještě zužuje. Hlavně šlapeme jako o život, protože se bojíme, aby nám vydrželi baterky až na vrchol.

Bylo by hodně smutné, kdyby nám 3 km pod vrcholem baterky došly. Tak šlapeme jako o život a jsme docela vyřízený. Na celé trase nebylo jediné místo, které by alespoň chvilku vedlo po rovině. Máme spíše obavy, abychom neuvařili motory a baterky, a tak Zdenda rozdělil trasu po pěti kilometrech, kde držíme odpočinek a necháváme schladit motory. 

Na jednom takovém místě si dáváme půl oběd, protože už je půl jedné a stále jsme ve třech čtvrtinách, a to jsme vyjížděli něco po desáté.

Zastávek jsme měli víc, to vždy když bylo několik prudkých zatáček s vysokým stoupáním.

Nakonec jsme v pořádku dojeli na konec silnice, kde je vyhlídka na ohromnou, 8 km širokou kalderu dávné sopky.

La Palma je jedním z nejlepších míst na Zemi pro hvězdářství.

Světelné znečištění je díky vzdálenosti od evropských a afrických kontinentů minimální. Ostrov není hustě obydlený, takže obloha je v noci naprosto jasná. Místní klima je také ideální – způsobuje,

že se mraky vytvářejí relativně nízko, asi 1 000 - 2 000 metrů nad mořem. Proto může v nejvyšších částech ostrova nabídnout jasnou oblohu téměř po celý rok. Na vrcholu Roque de Los Muchachos

je už 13 dalekohledů, na nichž spolupracují vědci z celého světa. Stojí zde největší astronomická observatoř na severní polokouli.

Obloha na samotném La Palma je vlastně chráněna zákonem o astronomické kvalitě. Observatoř Astronomického ústavu je jedinečná záležitost. La Palma se pyšní největším teleskopem na světě. Díky milionům eur, které se zde postupně proinvestovali, mohou vědci zkoumat všechny záhady hvězdné oblohy.

Zrovna tak jedinečná záležitost je Národní park de la Caldera de Taburiente. Celý park křižují kilometry stezek, které jsou velmi pěkně značené.

Nádherné borovicové lesy jsou všude okolo nás. Je to velice odolná Kanárská borovice, která se po mnoho staletí z ostrova vyvážela na výrobu lodí, a i zde na ostrově se z ní stavěly lodě, ale v menší míře.

 Vyjíždíme z nadmořské výšky cca 856 m a cíl je v 2426 m. To znamená na 20 km pojedeme na převýšení 1570 m . Ani jediné místo za celých 20 km nebylo v rovině, nebo aspoň že by se rovině blížilo.

Naším autem bychom tam možná, možná dojeli, ale byli bychom za blázny, a to nemluvím o tom, že kdybychom se v nějaké zatáčce potkali s protijedoucím vozidlem, jak by se couvalo a uhýbalo. Příšerné. Vůbec nemá cenu se o cestu nahoru obytkou pokoušet.

Hlavně, na celé trase jsou dvě místa, kde by se dalo otočit. Ani nemyslet na případné mnohakilometrové couvání. Ale výlet je to úžasný a rozhodně stojí za to.

Výhledy do dáli jsou neskutečně nádherné a myslím, že jsem hodně dlouho něco tak krásného neviděla. Jsem se Zdendou šťastný, jednak jsme to zvládli vyšlapat, baterky vydrželi a motory jsme nezadřeli a hlavně, je krásný den, a tak je vidět do dáli.

Sice na hoře hodně ledově fouká, ale nic, co by nám vadilo. Jen jsem si měla vzít rukavice, protože sjezd dolů byl hodně náročný a já měla vyloženě zmrzlé ruce. Dolů to bylo také zajímavé. Často jsme museli zastavovat, aby nám pro změnu vychladly ráfky. Zdenda se bál, aby nám nebouchly duše nebo ještě hůř pláště. Ráfky byly od brždění pěkně rozpálený, aspoň jsem si  po chvíli chladnutí mohla o ně zahřát ruce.

Celý výlet byl bez pár minut na 7 hodin, a to jsme se na vrcholu nijak valně nezdržovali díky větru a poměrně velké zimě. Ale stálo to za to!

V pořádku jsme dojeli, šťastný a spokojený. Zvládli jsme to!