9.12.2019 Cadiz - Španělsko

Vstávat se nechce nikomu, ale je před námi další cesta, a tak se nedá nic dělat a jedeme dál.

My potřebujeme natankovat vodu a dobrat do plna plyn, kolegové se zase potřebují zbavit toalety, a tak jedeme na stání pro bydlíky, které je za 8 eur na 24 h s tím, že je tam oficiální značka pro výpusť.

Jenže, pán, který tam vybírá přes den za stání, chce od nás za natankování vody těch 8 eur, což je přemrštěné. Zdenda má plán B a má už zjištěno, že kousek po naší cestě je stání s vodou a odpady a zdarma.

Jedeme zajímavou krajinou a je krásný den. V cestě nám stojí naprosto jedinečná, ohromná písečná duna, kde se můžeme v klidu přenést do vyprahlých pustin Sahary.

Tady je to maličko, maličko podobné.

Pěkné a čisté parkoviště nám poskytne stání na oběd a zároveň na procházku pískem dolů k moři, kde je to úžasné. Jsme tu skoro sami.

Za zády hromady písku a před námi už Atlantik. Co víc si na tom světě přát.

Kousíček pod námi jsou malé a opuštěné pláže, které vysloveně zvou k odpočinku.

Jdeme dolů k moři a užíváme si překrásné atmosféry. Moře příjemně šplouchá a na pláži jeden, dva lidi, což je úžasné. Stará rybářská loď je fantastická.

Seschlé dřevo a oprýskaná barva, jistě, loď už tu leží asi hezky dlouho, ale stále je pěkná.

Poseděli jsme chvilku na břehu moře a vracíme se zpět k našim kolegům a doufáme, že třeba později i přátelům, kteří si vaří oběd.

Jen jsme se vystřídali v hlídání aut a všichni jsme hned klidnější.

Asi už je na čase představit ohromné cestovatele Jirku a Irenu Páleníčkovi. A teď jsem na vážkách, jak je představit. Jsou to naprosto jedineční lidé se srdcem na dlani, kteří procestovali ohromný kus světa a stále cestují teď ve své vestavbě. Jiří je ohromný fotograf, který pořádal velké výstavy svých fotografií z cestování a samozřejmě má za sebou spoustu přednášek a tom, co v které zemi viděli, zažili a jak se jim cestovalo. Irča zase píše cestopisy do všech možných časopisů jako jsou Lidé a země, Koktejl, časopis Karavanista a mnoho dalších.

Její naprosto úžasné cestopisy mohu jen doporučit, protože nejen že jsou velmi čtivé, ale hlavně jsou i plné rad pro cestovatele. Stačí do vyhledávače napsat jen jejich jméno a už Vám vyjde množství odkazů na cestopisy. Něco, o co se pokouším i na těchto stránkách já se Zdendou, ale jejich zkušenosti nemáme a mít už nikdy nebudeme a je nám ohromnou ctí se potkat s tak úžasnými a nesmírně skromnými cestovateli. Jirka s Irenou podnikají cesty za poznáním prý od nepaměti, protože věk by se uvádět neměl, a pokud má někdo za sebou to co oni, tak teprve ten by mohl radit ostatním kam jet, co vidět, toto jsou lidé, kteří mají plné právo někomu případně předat, sdělit, podělit se o zkušenosti.

 Tím samozřejmě narážím na různé stránky plné fundovaných rad, které jsou jen překopírovanými informacemi z google. Rady, které si ani pisatel neprožil, nikdy na doporučovaném místě, destinaci nebyl a jen svými slovy a pozměněným slovosledem předkládá začínajícím karavanistům, kteří hledají informace, mnohdy naprosto zcestné a zavádějící údajná fakta a zkušenosti.

Jedeme pro vodu. Ta je pro nás klíčová, což všichni kdož cestují obytnými auty dávno ví. Zdenda našel podle aplikace stání u sportovního stadionu s vodou. Je to jen kousíček od hlavní silnice na Cádiz.

Máme natankováno, kolegové se zbavili kazety a můžeme jet do přístavu.

A už také konečně mohu naplno sdělit všem, kteří nás sledují a s námi cestují, že jedeme na 5 měsíců na Kanárské ostrovy.

Moc se nám s touto informací ven nechtělo a docela jsme statečně mlžili, ale to jen z toho důvodu, že jsme nevěděli, jestli vše klapne a vyjde tak jak si představujeme a skutečně se do Cadiz dostaneme zdraví a v pořádku a skutečně odjedeme. Tak snad už ten poslední den dopadne dobře, alespoň tak jak si představujeme a my opravdu zítra odjedeme. Stále jsme se Zdendou u vytržení, že další sen, a toto bylo pro nás něco z říše snů a pohádek, se nám snad podaří uskutečnit.

Přístav v Cadiz je velmi pěkně značený, takže nikdo nemusí mít obavy, že by netrefil.

Velký přístav, kde už parkuje spousta kamionů, které čekají na přepravu a pár obytných aut. Bohužel, padli jsme na policii, která přístav střeží a zrovna na policistu, který měl za sebou asi špatný den, protože nám sice s úsměvem, ale přeci řekl, ať jedeme pryč, že tady spát nemůžeme.

Sice jsme mávali doklady k nalodění, ale byl neoblomný. Zdenda se nakonec domluvil, že můžeme stát hodinu, dvě a pak odjedeme.

Tady bych možná poradila jedinou taktiku, poodjet z dohledu vstupní brány a postavit se na místo, kde nebudeme až tak vidět. Prošlo kolem nás několik policistů a nikoho už jsme nezajímali. Kluci šli do večerního Cadiz, Jirka chce pár večerních fotek města a Zdenda se rád přidal.

My s Irčou povídáme u kafíčka a tak nějak pohodička. Maličko jsem nervózní, ale šťastná, že už jsme sem dorazili.

Nakonec vše dopadlo jak Zdenda předpokládal a očekával. Jakmile jsme jednou v přístavu, už nikoho nezajímáme a vlastně už nikdo neví, kdo nás pustil dovnitř a když už nás někdo dovnitř pustil, tak tu můžeme být.

Stejně jsme se na noc skovali mezi kamiony a tady je další rada, když už se mezi kamiony stavíme, dejme si pozor, co je to za kamiony. Pokud je to chladící kamion, což se velmi jednoduše pozná podle plechové nástavby přívěsu za kabinou řidiče, tak tam rozhodně ne, protože pokud nemá člověk spaní jako já a Zdenda, ta je to na mrtvici, protože netrénovaný člověk nemá šanci se vedle chladícího kamionu vyspat.

Stejně, jak byl kolem nás trošku lomoz z celkového cvrkotu přístavu, Irča se málo vyspala, ale my spali jako miminka.

Zítra bude náš velký den. Přeji všem krásnou dobrou noc.