5.12.2019 Almunécar - Nerja - Španělsko

Maličko jsem se opět odmlčela, měla jsem k tomu velmi pádný důvod, ale k tomu se ještě dostanu.

Tak co se za těch pět dnů událo. Přesunuli jsme se z oblasti Valencie a Murcie, kde jsme se nádherně vykoupali v termálním koupališti a dostali jsme se do oblasti Andalusie.

Stále jedeme malou silnicí podél pobřeží N 340, kterou mohu jen doporučit.

Je to velmi příjemná cesta, která kopíruje pobřeží a je přesně pro milovníky Španělska.

Andalusie je zeleninová zahrada Španělska, odkud se vyváží zelenina a ovoce do celé Evropy.

Jasně, není to nijak vábný pohled na tisíce a tisíce fóliovníků, kde se vše pěstuje. 30 tisíc hektarů plastů, které jsou doslova všude kolem nás.

Z dálky a při správném nasvícení sluníčkem si můžeme myslet, že už se zase koukáme na moře, ale jsou to jen a jen plastové skleníky.

Ještě před pár lety zde byla jen neúrodná půda, která se postupně změnila a všude, doslova všude se něco pěstuje. Až když projíždíme touto oblastí, tak teprve tehdy si dokážeme uvědomit, kolik se tu musí vypěstovat zeleniny a ovoce a tisíce kamionů vše rozvážejí po celé Evropě.

Naštěstí začali fungovat velmi přísné hygienické kontroly, a přestože dochází k porušování limitů chemie, kterou se zelenina živí, tak už to není tak časté a snahou je spíše dosažení pěstování v BIO kvalitě.

Ovšem, když si vezmeme zeminu do ruky, je to vlastně jen písek, a ta nám krásně proteče mezi prsty, nebere nám to rozum, v čem se tady taky dá vůbec něco vypěstovat. Ještě v polovině 80.let minulého století to byl nejchudší kraj ve Španělsku. Během dvou dekád se díky intenzívnímu zemědělství proměnil v jeden z hospodářsky nejrychleji rostoucích regionů v celé Evropě. Souběh několika faktorů způsobil paradoxní situaci.

Nejsušší oblast Evropy se stala její zahradou. 300 km² popelavého moře fóliových pařníků, které je podle některých astronautů vidět z vesmíru pouhým okem, produkuje ročně tři milióny tun zeleniny. Klimatické podmínky tohoto regionu – 330 slunečných dní v roce a bezvětří – sice nahrávají zemědělské výrobě, ale chybí to nejdůležitější: povrchová voda. Tu získávají farmáři z hlubinných vrtů. Až několik stovek metrů hluboko zapíchnuté jehly potrubí sají z podzemích rezervoárů vodu, která stéká z horských štítů Sierra Nevady na severu provincie. 

 

Neméně důležitým faktorem v rozvoji zemědělské produkce v El Ejidu bylo zapojení nových technologií a metod, na jejichž vývoji se přímo podílí lokální výzkumná centra. Keříky rajčat nerostou ze země, nýbrž ze speciálního písečného substrátu, který je v přesných intervalech sycen směsí vody, hnojiv a podpůrných látek. Počítačem řízená stanice neustále vyhodnocuje stav substrátu a podle toho do roztoku přidává, či ho ředí – fosfáty, nitráty, pesticidy, ochrana proti hmyzu, látky proti plísni, látky pro dobrou barvu plodu. Klasické pěstování zeleniny se v El Ejidu změnilo v industriální velkovýrobu potravin.

Je vysoce pravděpodobné, že rajčata a papriky, které si u nás koupíme v supermarketu, jsou právě z této oblasti.

Z dokonale namíchaného písečného substrátu, zavlažované počítačově řízeným systémem, chráněné hradbou pesticidů vyroste zelenina, na pohled krásná, dokonalá, bezchybná.

Samozřejmě, kolik z nás má možnost si to svoje rajče a papriku vypěstovat hezky doma, na své zahrádce, a tak se holt smiřujeme s tím, že rajčata jsou občas bez valné chuti. Musíme jen doufat, že stále přísnější a přísnější kontroly postupně zajistí lepší výpěstky.

No a my se pomaličku přesunuli do městečka Almunécar, kde jsme se setkali s přáteli Václavem a Vendulkou. Almunécar je malebné maličké městečko, které je vysloveně turistické, ale tak nějak jinak, než jsme si už zvykli. Je tu velké množství domů a bytů, které vlastní cizinci a sem jezdí hlavně na zimu.

Tak jsou tady velké skupiny němců a hlavně holanďanů, Belgičanů a Francouzů. Samozřejmě, velikým lákadlem je naprosto bezchybné zimní počasí, příjemné ceny nemovitostí přímo u moře nebo jen pár desítek metrů a samozřejmě, mnohem lacinější potraviny než ve zbytku západní Evropy.

A už se dostávám k mému maličkému problému. Je to asi 14 dnů, co se mi rozlomila blomba na velké poslední stoličce. Za pár dnů se mi ulomil další kus plomby, a to jsem věděla, že asi bude problém. Rada kamaráda, vsugerovat si, že se vlastně o nic nejedná moc nefungovala.

Zub, vlastně jen torzo se stále častěji ozývalo, neklamná předzvěst budoucího problému. Nechtěla jsem dělat problém, ale řešit nateklou pusu někde v dálavě se mi moc nechtělo. Slovo dalo slovo a už jsem si to sunula s Vendulkou k zubařce. Vezmu to hopem.

Nejdříve rentgen, kde se ukázalo, že zub je ještě živý, bez zánětu, ale doktorka mi sdělila, že s vysokou pravděpodobností bude zlobit, a to co ze zubu zbylo nelze nijak opravit. Takže, resekce. No, mám zub venku, ohromné zbytky stoličky byly za chvíli na stolku a já mám díru jako hrom a samozřejmě, to stále cítím.

Dneska ráno jsem koukala, jak se mi tvář maličko natekla, a tak jen tiše doufám, že je to reakce na díru, spíše ohromný kráter, který mi tam po zubu zůstal.

 Zaplatila jsem krásný 50 eur a šla domů chudší o jeden vzácný zoubek. Takže máme nyní další zkušenost s cestovním připojištěním. Platbu jsem uhradila ze svého a účet oskenujeme a pošleme pojišťovně k uhrazení. Nejdůležitější věc je, předem informovat pojišťovnu, že se něco děje a domluvit se na postupu a řešení problému. Na našem celoročním, beznávratovém pojištění máme velmi vysoké, mnohamilionové tarify, ale na zubní ošetření, jako jediné, jsou tarify omezené. 500 eur na každé, jednotlivé ošetření.

S přáteli jsme se rozloučili a jedeme dál směrem na Gibraltar. Opět, krásná silnice, ty mají Španělé opravdu velmi kvalitní a co ještě hodně obdivuji, výpravné, nápadité a honosně upravené kruhové objezdy.

Téměř na každém objezdu je nějaká zajímavost, spousta kytek a samozřejmě palem. Vše čisté, upravené, zavlažované a zkrátka, krásné.

Balkon Evropy v Nerja.  Dojeli jsme do Nerja, kde Zdenda našel příjemné stání, kousek od centra, ale je tu výběrčí. Na nás to působí, že je to spíše takový samozvaný výběrčí, ale platba 2 eura na 24 h ujde a už se nám nechce nikam se kodrcat a hledat jiné stání.

Hlavně, jsme po třech večer stráveným povídáním skoro až do rána tak zmožený, že si dáváme oběd a jdeme do hajan nabrat trochu sil.

Jsme v Andalusii, provincii Málaga v jednom z nejvýznamnějších letovisek v této oblasti. Nikoho nepřekvapí, že z celkového počtu 21 tisíc obyvatel je víc jak třetina cizinců.

 Cestou jsme ještě zahlídli historický klenot Španělska, nádherný, impozantní a stále funkční akvadukt Águila z 19. století.

Dříve přiváděl vodu do cukrovaru, ale dnes ho místní lidé využívají na zavlažování.

A my už si to suneme na balkon Evropy. 

Na konci uliček se před vámi otevře prostranství, z něhož se vine malebná promenáda.

Ta vás dovede na tolik opěvovaný „balkón Evropy“,

 který získal své pojmenování na konci 19. století od krále Alfonsa XII. Půlkruhová vyhlídka na skále se tyčí přímo nad mořem.

Její původní funkcí bylo chránit město před útoky pirátů, dnes nabízí především úžasné panorama pro všechny romantické duše.

Nádherně blankytné moře, ukázkově modrá obloha, která se pomaličku zatahovala a pobřeží lemované pohořím Sierra de Tejeda – je to zkrátka pastva pro oči.

Tak, myslím, že jsem maličko skluz v psaní dohnala a napravila.

S bolavou pusou a návštěvou přátel to opravdu nešlo jinak. Ale snad už bude lépe.

 Přeji všem krásné dny.

Naše trasa:

1.12.2019 - 195 km

2.12.2019 - 122 km

 5.12.2019 - 27 km