22.11.2019 Canet-en-Roussillon - Saint Cyprien - Francie

Máme další krásný den. Sice se poněkud ochladilo, ale je krásně, sluníčko svítí, a to je důležité.

Včera jsme spali v Canet-en-Roussillon, dalším maličkém přístavním městě s velkým přístavem pro lodě. Bohužel, místo, které Zdenda našel podle park4night dopadlo takto.

Opět je to o tom, že některá místa už nejsou funkční, je tam zákaz, tyč ve výšce nebo jako tady kameny, aby se nedalo projet na místo.

Stále je potřeba mít i záložní plán parkování na noc a pro všechny by měla být zásada, aspoň podle nás, najít parkování za světla a nespoléhat se na jedno místo, které se sice jeví jako velmi příjemné, stoprocentní a tak dál, protože pak na místo přijedeme a ejhle, vše je jinak a my musíme dál.

Samozřejmě, pokud máme dost peněz, což je případ lidí, kteří jedou na dovolenou a neřeší jestli za stání utratí 20 eur na noc, tak pak nemáme tolik problémů a jedeme po stáních, která jsou hrazená a z valné části, v případě STLP otevřená celoročně.

Pomaličku se přibližujeme ke Španělsku a v plánu je, že Španělsko poprvé navštívíme, myšleno na naší cestě, 24 nebo 25 listopadu. Maličko se porozhlédneme a hned pojedeme dolů na jih za našimi přáteli Václavem a Vendulkou, kteří bydlí na pobřeží.

Tam máme v plánu pobýt den dva a pojedeme dál. Ještě nechci tak úplně říct, co vše je před námi, protože člověk míní, pánbůh mění a kdyby se něco zvrtlo, tak bychom vypadali jako pohádkáři, což bych nerada.

Jinak, co říct o této oblasti? Je zajímavá, nechci říkat, krásná, ale zajímavá. Samozřejmě, je znát blízkost Pyrenejí, a tak tady v noci teploty padají až k nule, ale zase během dopoledne vystoupají na krásných 17 °C, což je skvělé.

Ale je to tu stále dokola, odpoledne se začne ochlazovat a my už v pět hodin topíme, protože je ziminka a jak říkám, nejsem lední medvěd, abych seděla večer v autě a šla mi pára od pusy. No, to trošku přeháním, ale faktem je, že v zimě je velká výhoda naší dvojité podlahy.

Tady se potvrzuje rčení, „každá mince má rub a líc“. Jsme hodně nízký, což je nevýhoda, protože na zvýšených retardérech, které jsou ve Francii skoro všude, musíme opatrně, pomalu a někdy jede Zdenda hodně ze šikma. Ještě tím, jak jsme dlouzí a kola jsou dost daleko od sebe, tak občas slyšíme škrábat retardér o výfuk, ale zase, aspoň víme, že ho stále máme.

Občas jsme měli problém v terénu, protože když je velký sklon z rovné silnice, tak buď bychom drhli kufrem nebo si mohli sednout na bříško, ale to jsou věci, kterým se dá předejít a které nás omezili nebo nás ohrozili za pět let vyloženě párkrát.

Co je ale velikou výhodou, je naše dvojitá podlaha a to tím, že všude jsou pod podlahou rozfuky, máme podlahu relativně teplou a nehrozí, že by se nám třeba díky zimě vypustila voda, nebo že bychom zamrzli.

Jediný úložný prostor pod podlahou, kde není rozfuk je za sedadlem řidiče a tam skladuji brambory, cibuli a česnek. Jinak se nám dvojitá podlaha velmi osvědčila. Dokonce už jsme vychytali stůl, sice až na třetí pokus, ale pod podlahou máme krásně uložená křesla, stůl a malý kávový stolek, deky a další drobnosti. Je to velký, příjemný prostor právě ideální na velké, neskladné věci.

Je to logistický oříšek, umístit věci tak, aby se nám vešli do auta, aby nepřekáželi a abychom nemuseli vyndávat deset věcí, než se dostaneme k té, kterou zrovna potřebujeme. Nicméně, problém je v doložitelnosti, kterou máme malou. No, ona zase až tak malá není, ale pokud vezmu vše, co jsme na auto a do auta nandali, jen ty ryze provozní věci, tak ono se to pěkně nasčítá. Solární panely, velký měnič a booster, elektrocentrálu 2 KW, nářadí na případné drobné opravy, elektrokola, která máme hodně těžké, hlavně naše 1kW baterie, držák na kola, stůl, křesla, hever, kanystr s benzínem, dvě flašky s plynem a samozřejmě, protože jsem sysel, tak zásobu potravin na vaření, velikou lékárnu, tiskárnu a skener, a tak dál a tak dál.

Teď nově máme markýzu, 4,5 m dlouhou, která také něco váží. Než jsme odjeli, tak jsem provedla totální odtučňovací kůru našeho Flíčka a stejně jsme stále přetížený. Každou část oblečení jsem měla v ruce, opravdu jsem probrala vše, od utěrek, ručníků po fusekle a stejně je to málo.

Takže ano, dvojitá podlaha je v zimě fajn. Ještě maličké doporučení pro ženy cestovatelky. Protože obecně ženám je zima na nohy, netuším, jak je to možné, tak já jsem si pořídila malý polštářek, který mám v autě pod nohy, když je chladněji. Nemám nohy přímo na podlaze, ale na polštářku a je mi fajn.

Stačí malý polštářek nějaké tmavé barvy, aby mohl být na zemi, nebo abychom si na něj mohli sednout venku, když nemůžeme vyndat křesílka a mám po problému. Nastydnout od nohou není pro ženskou žádná vyhledávaná kratochvíle. Pak nastupuje vaření urologického čajíčku, ten mám taky sebou v zásobě jako bylinky na rýmičku, bylinky na zácpu nebo naopak na průjem.

Lékárna je také důležitá na cestách. Zachytila jsem radu, že nemá cenu sebou nějaké léky vozit, protože vše se dá na cestě koupit. Je to pravda, v celé západní Evropě je ohromná sít lékáren a i v té nejmenší vesnici je minimálně jedna. Jenže, pak se nám stane, že jeden z nás dostane teplotu a tu je potřeba minimálně paralenem zaléčit.

Jistě, mohu jednat i tak, že pokud do sebe nacpu vitamíny, tak tělo si za pár dní s virózou poradí, ale proč tomu drobet nepomoct, nebo, se řízneme, potřebujeme mít nějaké fáče a tak dál. Už několikrát jsem si zahrála na sestřičku s plně vybavenou lékárnou a pomohla lidem kolem nás.  Pravda je, že většinou se jednalo o pořezání, popáleniny, zanícené oči od větru, průjem, teplota, několikrát pomohla moje náplast na zablokovaný kříž, klasický Ischias. Na to mám nádhernou příhodu z Turecka.

Zastavovali jsme se na velkém parkovišti, kde byli stánky se sušenými meruňkami a oříšky. Sušené meruňky tam mají opravdu vynikající a za velmi příjemnou cenu. Před stánkem byl starší majitel a polehával na válendě uvnitř a děsně se u toho kroutil, zkrátka příšerně ho bolely záda a každý pohyb mu dělal nesmírnou potíž. Klasický ischias.

Doběhla jsem do auta pro kapsaicinovou náplast a tu mu plácla na kříž. Pánovi, jako muslimovi, vůbec nevadilo, že si stáhl maličko kalhoty, abych mu náplast mohla na kříž nalepit a během chvilky, než jsme si vybrali meruňky, začala náplast hřát a pán pookřívat.  Jen byl problém, jak mu vysvětlit, co to je, na co to je a jak dlouho by měl náplast nosit. Věřím tomu, že do pár hodin byl v pohodě.

A na to vše sebou léky vezu. Na druhou stranu, letos v létě jsem udělala velký úklid v lékárně, konečně jsem jí dala štábní kulturu, sepsala si seznam s expirační dobou a bohužel, bohudík,  jsem musela spoustu léků vyhodit díky propadlé expirační době a dokoupit léky čerstvé, nové. Pokud vezmu v potaz že dneska i pitomé živočišné uhlí stojí kolem stovky, kapičky do očí také, tak jsme za nové léky utratila možná zbytečně hodně peněz, ale já mám ráda rezervy, zásoby a tak nějak, sví jistý a pokud mohu, tak nám pomůžu hned teď.

No, to jsem se trošku zakecala a probrala kde co. Aspoň jsme si mezitím prohlédli kousek francouzského pobřeží.

Přejeli jsme do dalšího pobřežního městečka, Saint Cyprien, které jako PRVNÍ ve Franci má zakryté platební automaty!!!!!!

Což je věc ve Francii zcela nevídaná a ojedinělá. To, co je běžné v sousední Itálii, kde se po 15 září, tedy po jejich letní sezoně všechny zákazové značky překryjí, platební automaty odvezou, zakryjí nebo jen vypnou, tak tady je to první město, přístav, kde si vyloženě můžeme parkovat, kde chceme.

Všude jsou tu parkovací automaty, všude se platí, ale teď jsou všechny zakryté a nikde nevidíme zákaz pro obytná auta tak jako po celém Azurovém pobřeží, a i dál a dál až sem.

Jen pro informaci, dneska jsme tankovali plyn a cena je kouzelných 92 centů.

A aby ten můj dnešní článek nebyl jen o cestování, přidám sem dnešní novou dobrotu, kterou jsem Zdendovi naservírovala.

Protože, nejen masem živ je člověk, a protože jsme oba dva masožravci a já mám luštěniny ráda, které Zdenda pro změnu nemusí vůbec, tak občas Zdenda kapituluje a luštěniny se mnou zvládne. Většinou to dopadne tak, že se spokojím s tím, že zvládne jednu až dvě porce jídla a pak ho netrápím a zbytek dojídám sama.

Nicméně, vařila jsem zelený hrách, trochu jsem si upravila klasiku a uvařila Hrachové překvapení, když nic jiného, docela hezky to zní.

 Půl pytlíčku hrachu namočím na dvě hodinky, propláchnu a pak krátce povařím, z hrachu se nesmí udělat kaše.

Vedle na pánvi osmahnu na půlkolečka velkou cibuli, klidně i dvě + česnek na plátky + půlku pórku + pikslu žampionů, tentokrát mám nakládané celé maličké žampiony,

pokud ovšem nemáme čerstvé, ty by byly mnohem lepší. To vše osmahnu a zamíchám do hrachu.

Podávám s volským okem, klobásou, párkem, uzeným, zkrátka čímkoliv, aby to tomu mému báječnému mužskému víc chutnalo.

Přeji všem, hodně úspěchů v kuchyni a spoustu šťastných a krásných kilometrů na cestách.

Trasa 20.11.2019 - 35 km 

 Trasa 21.11.2019  - 19 km