8.11.2019 Agde - Francie

V tom počasí tady se už nevyznáme.

Naše stání na noc kousek od Agde

Windyty nám avizuje jeden nesmysl vedle druhého anebo se počasí tak mění, že ani tato předpovědní služba není schopná kloudně reagovat.

Musíme jednat tak, jaké je zrovna počasí a když se ukáže sluníčko, všeho nechat a honem jít na procházku, protože do odpoledne dozajista začne pršet. Tak tomu bylo i dneska. Podle předpovědi mělo celý den pršet, ale ráno je slunce, a tak honem ujíždíme do Agde, kde si chceme prohlédnou historickou část města.

Tady jsme dost z ruky a dost stranou, a tak Zdenda raději přejíždí do města, kde chvíli hledáme místo klasicky ve vilové čtvrti.

Nebudeme tu dlouho, a tak snad nebude mít s námi někdo problém. Nestojíme v žádném vjezdu, zákazu a tak podobně a místa na projetí je vedle nás dost, ale jsme tady ve větším bezpečí.

Agde je maličké, ale i tak je na co koukat.

Než se dostaneme do historické sté části, je Agde dost ošklivé a nehezké, ale zase, je dobře to vidět, aspoň si může udělat představu o tom, jak tu lidé žijí.

Před domem mají auto pomalu za milion a bydlí v domě, že by jeden zaplakal. Moc to nechápeme, v jakých haluznách tu lidé bydlí.

Příšerný dům, prastará okna, omítky, urvaný okap, a přitom je v přízemí pomalu luxusně zrekonstruované kadeřnictví, nebo krásná pekárna, přepychová restaurace.

Vše nové, krásně opravené, ale jakmile zvedneme oči nad prodejnu nebo provozovnu, je to dílo.

Staré město je hezké svojí starobylou výstavbou, ale zároveň tak nějak hodně ponuré, smutné a nehezké.

Spousta zavřených a opuštěných obchodů tomu všemu dodává na ještě větší ponurosti.

Nikde není nepořádek, že by se něco válelo na zemi, jako odpadky nebo tašky s nepořádkem, ale je to tu šedé, nehezké.

Samozřejmě, na všem se dá najít něco hezkého,

a tak si aspoň občas zablbneme.

Nás ovšem nejvíce zajímá, památník na první pěší pluk, který vznikl v Agde 16. října 1939. Československé vojsko se dále rozvíjelo. V únoru 1940 mělo čs. vojsko ve Francii 8535 mužů.

Po napadení Francie Německem bylo částečně zapojováno do bojů. Jakmile ale Němci obsadili Francie byli českoslovenští vojáci evakuování do Anglie a dalších zemí mimo válečné území Evropy.

Zdenda našel informaci, že se tady formovala brigáda českých vojáků, kteří mají někde na nádraží pamětní desku. Předpokládáme, že se jedná o železniční nádraží, a tak jsme ho hledali a našli. Pamětní deska tu skutečně je.

Tady ve městě jsou dvě pamětní desky na Československé vojsko.

Jedna je na místním vlakovém nádraží a druhá uprostřed města v podloubí na zdi radnice v ulici Rue Jean Roger.

Další menší pamětní desku jsem úplně náhodou objevili na sloupu v podchodu radnice. Hezké, jak tu na nás vzpomínají.

A my jdeme velikým obloukem a zpět domů.

Prošli jsme si ještě uličky, protože i když fouká hodně studený vítr, svítí sluníčko, a to se musí využít.

Vracíme se zpět na naše noční parkoviště k řece, Zdenda se opět chystá na ryby, ale opět celé odpoledne prší.

Já si po pozdním obědě dala ducánka a zatím co jsem spala, Zdenda se pustil do pravidelné údržby našeho sporáku.

Až mě fackuje hanba a tady to takto vypadá, jaká bych byla špindíra.

Opravdu se o sporák starám, po každém vaření ho myji a stejně jsem nezabránila takové špíně, ale Zdenda říká, že je to normální,

protože běžným provozem se skutečně nepořádek dostane pod hořáky, a i když se snažím sebevíc,

tak holt jednou za čas je potřeba vše rozebrat, vyčistit a umýt.

Tak je opět sporák jako nový, mám doma šikulku.

Dneska jsme ušli po městě: 4 km