tavění máje a Chmelná, to se už stalo naší tradicí. Česká máje má obvykle formu celého stromu, očištěného od větví a kůry.

Tady se používají očištěné štíhlé smrky a na vrchol se připevní stromek břízky.

Horní část se zdobí stužkami z látek nebo krepového papíru a zavěšuje se na ni zdobený věnec. Se stavěním máje je spojen i zvyk jejího nočního hlídání před muži ze sousedních vesnic, kteří se ji snaží porazit nebo odříznout její vrchol.

Pokud se jim to podaří, je to pro vesnici velká ostuda. V některých obcích se máj hlídá dokonce 3 dny a 3 noci (do 12. hodiny posledního dne).

Během této doby je povoleno máj podříznout a sebrat věnec, který si následně ti, kteří májku podřízli vystaví na své májce. Někdy se také staví malé máje před domy jako vyjádření úcty nebo vyznání lásky dívce.

A po úspěšném postavení máje se tradičně chodí na kopec a pálí se čarodějnice.

Další důvod k setkání se sousedy a poklábosení a pak už se sedí na návsi a místní mládež se ujímá restaurační činnosti a za lidové ceny teče pivo proudem a samozřejmě i něco ostřejšího.

Kdo je zimomřivý, sedí u ohně a zábava je skvělá. Opět jdeme spát někdy k třetí hodině ráno a je nám moc krásně.

Druhý den už je první květen – první máj, a to je už další naše tradice, Májové slavnosti ve Vlašimi. To si taky nenecháváme ujít.

Krásný Vlašimský park je veliký a přesto, že je zde hodně lidí, tak se tak nějak pěkně rozprostřou po celém areálu a korzuje se mezi jednotlivými atrakcemi.

Karel Hynek Mácha – Máj

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

Nádherná báseň, která k první máji neodmyslitelně patří.

Samozřejmě, jsme na malém městě, Zdenda odtud pochází a tak setkání se známými, kolegy z práce, dávnými spolužáky a bývalými sousedy si hlavně Zdenda ohromně užívá.

Pokaždé potkáme spoustu známých a povídání nebere konce. Sice neprší, ale je hodně ošklivo, pod mrakem a zima. Parádně se ochladilo.  Než se nadějeme je odpoledne, a to už ujíždíme dál.

Danuška s Jirkou jsou naši dávní přátelé, které nikdy při našem návratu nevynecháme. Danuška mi v době nouze, když nás v Marseille vykradli poslala svůj odložený telefon a svojí starou čtečku. Někteří lidé měli ohromnou obavu, abychom náhodou nedostali nebo neodkoupili starší přístroje to, když jsem zde psala, že kdyby někomu doma ležel v šuplíku starší telefon, nebo měl odložený počítač, že bychom to rádi odkoupili a Dana byla jediná, která mi po Anitce poslala svoje starší odložené přístroje.

Jsem ohromně vděčná. Je pravda, že když mám na cestování a na auto a na to vše okolo, měla bych mít na náhradu ukradeného a my jsme také nic nechtěli zadarmo. Miluji okřídlené rčení některých kolegů a lidí že, „když máš na opici, musíš mít na banány“, a představa dalších, že bychom náhodou mohli dostat nějaký starší přístroj, byla až tak doslova ubíjející, že neváhali nám sdělit svůj názor.

Ano, rozumím tomu, ale nechápu. Takže další krásný večer plný povídání, co je nového a už jedeme do Prahy k dceři a jejímu partnerovi, kde maličko pomůžeme s osazením terasy, prožijeme s nejbližší rodinou dva, tři dny a jedeme dá.

Tentokrát budeme parkovat u Vltavy v Braníku, kde už jsme stáli a já podniknu pár návštěv úřadů, hlavně banky, sociálky a VZP, kde musím zjistit, jak a kdy jim předají z banky dokumenty o Zdendovu předdůchodu, což je naše velké téma.

Koho by tato problematika zajímala, podařilo se mi sepsat to nejdůležitější a zároveň vše, co se nám doposud podařilo zjistit a co už jsme zařídili. Pokud pominu to, že jsem v tomto okamžiku před zákonem muž a ne žena, že se na mě v tomto instrumentu pohlíží jako na muže a taky tak se vypočítává můj odchod do důchodu, pokud pominu, že v jednom případě, tedy na Sociálním odboru se odchod počítá jiným způsobem, tak to opravdu není jednoduché a největší problém je, že nikdo, nikdo nám není schopen dát všechny informace. Litera zákona v případě banky praví, že jsem muž a samozřejmě bez dětí, to je jasné a instituce která nám vypočítává výši důchodu zase už zaplaťpánbů nějakým záhadným způsobem ví, že jsem žena a mám dvě děti.

Výňatek z článku o Důchodovém spoření a předdůchodu …………………… Částka se vypočítává tak, že se vždy čeká na vyhlášení MPSV (Ministerstvo práce a sociálních věcí), které se odráží od dat ČNB a Statistického úřadu. Částka je 30% průměrné mzdy pro daný rok a platíme tuto částku na měsíce, po které chceme čerpat předdůchod. Tato výše je tedy určená MPSV pro konkrétní rok, částku vyhlašuje ministerstvo, ale každý rok v jiné výši. Tím se dostávám k prvnímu problému a to, že před pěti lety byla průměrná mzda 21000.- letos už byla 31000.- což je 30% nárust v naší platbě a prognóza je taková, že se průměrná mzda bude dále zvyšovat. Propočet potřebné částky je velmi jednoduchý. 30% průměrné mzdy x počet měsíců – naspořené peníze na účtu Důchodového připojištění. V roce 2019 je to takto: měsíční dávka vyjde na cca 9400,-. Tzn., že pro letošní rok při výplatě na 5 let předdůchodu musíme mít na účtu cca 560.000, - Kč, myšleno pro jednoho. Pokud máme ještě starý typ spoření, nevadí, rozhodně bych ho na nový typ nepřeváděla, protože u starého spoření máme ze zákona zaručené hospodaření s fondem kladnou nulou, což znamená, že banka může s našimi penězi obchodovat, ale ne se ztrátou což u nového spoření není. Tam se banka může do ztráty dostat a není nijak stíhána. V jádru je to jen hra s pojmenováním. Původní, starší spoření byla Smlouva o penzijním připojištění, kterou banka převede na novou smlouvu o Doplňkovém penzijním spoření, to stačí převést půl roku před plánovaným pobíráním předdůchodu.

Doporučení banky: Dobrý den, doporučuji určitě ponechat stávající smlouvu, druhé doplňkové penzijní spoření, odkud si pak o předdůchod požádáte, je investiční produkt a je prozatím trochu ztrátový. Tento rok budeme připravovat nový účastnický fond, který by měl klientům hlavně před důchodovým věkem zabezpečit, aby své prostředky měli více v bezpečí………

Takže, zde je jen malý výňatek a odkaz na kartu RPC – Rady porady na cestu – Pojištění – Důchodové připojištění a předdůchod http://www.bydlikemevropou.com/rpc---na-cesty/pojisteni?pg=2020

 

O víkendu jedeme na Proboštská jezera na 3. Gum sraz, kde se setkáme s našimi přáteli Zdeňkem a Alenkou. Vlastně tam jedeme za nimi, protože je to ideální příležitost se zase před létem vidět. Sice nemáme gumový člun, ale předpokládám, že to nebude až tolik vadit. Přijedou tam i naši další přátelé, Orličtí, Krkonošští a Standa. Morava tentokrát bude chybět, ti už jsou na cestě po Slovensku.

Přeji všem pěkný večer

Ve středu se přesouváme za přáteli na Proboštská jezera, kde se koná Gum sraz.

Je to již třetí ročník srazu vlastníků gumových člunů, kteří se sem sjedou na víkend a prohánějí své čluny po Labi. My sice žádnou kocábku nemáme, ale to nijak nevadí, hlavně, že vše klaplo a my se sem dostali.

Maličko se nám zkomplikoval odjezd na letní severní cestu. Musíme zůstat v Praze, dát do kupy soukromé záležitosti, a to nám bohužel potrvá minimálně 14 dnů. Počítáme, že týden budeme v Praze a týden na chatě a u Milušky a Jirky v Chmelné. Pak do vyřídíme v Praze co potřeba jest a snad už konečně budeme moci odjet.

Pokročilo další jednání s bankami o tom našem slavném předdůchodu. Vyvstal další problém, který tak nějak nikdo moc neví, jak se bude řešit. A o co se jedná? O to, že na konci srpna budeme mít složené peníze na účtu, ale na jiném, než máme letitý Penzijní spoření a u jiné banky, což je první zádrhel a druhý, že 1.září Zdenda slavnostně bude pasován na předdůchodce a první důchod, správněji, první vyplacené peníze, které vložíme na účet dostane až ve výplatním termínu 25.září.

Sociální správu neřešíme, ale zdravotní pojišťovnu ano. Tam musíme přinést doklad o tom, že jsme vstoupili do předdůchodu a ze zákona už Zdenda nemusí platit

Zdravotní pojištění. Jinak to funguje tak, že když se vrátíme do republiky a chceme jít k lékaři, musíme se přihlásit na VZP, zaplatit dvě měsíční platby a dostaneme doklad pro lékaře, že jsme pojištěný a v jejich systému máme vše v pořádku.

Samozřejmě, toto funguje jen při dlouhodobém pobytu mimo republiku, minimálně 6 měsíců a musíme mít Celoroční zdravotní pojištění do zahraničí BEZNÁVRATOVÉ.

No a jsem u jádra problému, zatím se nám nedaří získat ono potřebné potvrzení včas, respektive, potvrzení přijde poštou někdy během září a to my už budeme prodělávat všechna každoroční plánovaná preventivní vyšetření. Tak pokračuje boj s úředním šimlem, který doufám, že vyhrajeme.

Kemp na Proboštských jezerech je skvělý. Je to vlastně náš třetí kemp, který jsme za naše putování navštívili, jestli si tedy vzpomínám dobře, ale asi tak to bude.

Sjeli se sem milovníci gumáků s motory a je naplánovaných několik výletů po Labi.

Jen počasí nám moc nepřeje, což je samozřejmě škoda.  

Opět poskočil čas a já koukám, jak to letí.

Za chvilku budeme mít konec měsíce a my už měli být na cestě. I když, ono to zas až tak pravda není. O víkendu, co bude, jsme měli mít setkání s přáteli, které se nakonec zrušilo, a tak jsme počítali, že budeme moci odjet dříve. A tak to dopadá, když si jeden něco naplánuje a ono je vše jinak.

Museli jsme se neplánovaně postarat o byt v Praze a předpoklad je, že odjedeme příští týden v pondělí. Ještě se rozloučíme u sestřenky, kde máme dočasný azyl, Zdenda si dodělá na autě, co potřebuje a budeme moci v klidu vyrazit.

Proboštská jezera

Akorát včera jsme platili povinné ručení s havarijní pojistkou a nově máme připojištěná všechna okna. Po zkušenosti s vloupáním v Marseille, kdy nám zloděj vylomil velké okno v obýváku a kdy jsme měli vysklené malé okýnko, kudy se chtěli zloději dostat dovnitř, ale nedostali díky zabezpečení dveří, tak jsme se rozhodli, že dva tisíce za rok nám za to to stojí. Vím, že pojištění obytného auta je veliký problém, je problém vybalancovat cenu se službou, která je nám za tu cenu nabídnuta. Je problém se vůbec zorientovat v podmínkách a ve výši plnění, kdy je veliký rozdíl v klasifikaci závady, co je to naše vina a co ne. Mám na mysli naší příhodu hřebík v gumě, kdy pro pojišťovnu je naše vina že jsme na hřeb najeli, ale kdyby nám guma praskla, roztrhla se, tak to už naše vina není a plnění je tam úplně jiné, ale takových háčků a kliček je v každé smlouvě hodně. Hlavně, musíme myslet na to, že když se nám závada stane doma, v Čechách, budeme jí řešit úplně jinak, než když jsme daleko v cizině a závadu musíme řešit hned, a to je pak vše mnohem dražší. Měli jsme kliku na kroupy a do střešních velkých plastových oken to tak bušilo, že jsem jen s hrůzou koukala oknem do nebe, co se to na nás sype. Nakonec jsem pro jistotu zatáhla žaluzie, jako by nám to mohlo nějak pomoci, ale to spíš, abych neviděla tu spoušť a ztlumila bušení do oken. Naštěstí se nic nestalo, okna to vydržela, ale tehdy jsem si uvědomila, že to veliký střešní okno může být pěkně drahý, protože v hlavě se nám hned začínají odvíjet ty nejčernější scénáře. Menší okno v obýváku stojí 130 eur z Dethleffsu a náhrada není. Jeden pán se v Čechách zabývá výrobou oken do karavanů a pro obytná auta, ale jeho možnosti jsou velmi omezené a pokud nemá formu, tak okno samozřejmě neudělá a forem, jak jsem s pánem mluvila, má sice hodně, ale modelů aut a rozměrů oken je ohromné množství, a to nemá šanci obsáhnout. A že nás podobná příhoda jako v Marseille čeká je téměř jisté. Zdenda pořád říká „to, že nás ještě několikrát vykradou je jisté, ale je důležité, jak moc nás to bude bolet“, myšleno, o co vše přijdeme a to, že jsme se pomalu propracovali do té nejnebezpečnější části Evropy je jisté.

Dneska nastal den odjezdu, konečně jsme se rozhoupali, se všemi rozloučili, vše jsme vyřídili a co jsme nestihli, holt bude muset počkat do podzimu.

Letošní letní cesta bude hodně krátká a uvidíme, jestli se do Calais vůbec dostaneme. Odjíždíme později, než jsme plánovali, ale museli jsme dát do pořádku rodinné záležitosti, a to náš odjezd posunulo o více jak 14 dnů.

Moc se těšíme do Nizozemí, na kola, krásnou přírodu a jedinečnou architekturu a byla by škoda Nizozemím jen prolétnout. Pokud to bude aspoň jako vloni v létě, pokud budeme mít opět kliku na nějaká krásná jezera, tak jsme se dohodli, že do Calais snad ani nemusíme dojet.

Důležité je, abychom si v poklidu procestovali Nizozemí, Belgii a kousek severní Francie a klidně to můžeme otočit a jet zpět. Naše báječná sestřenka Blanka bude mít velkou slávu a v polovině srpna jsme slíbili, že už budeme zpět v Německu.

To je důvod našeho letního spěchu, ale to nám nijak nevadí. Hlavně, Zdenda bude na konci srpna podepisovat doklady k předdůchodu, a to taky nesmíme prošvihnout.  V poklidu si pojedeme svým tempem a dostaneme se kam to půjde.  

Koupili jsme si poslední chleba za slušné peníze a můžeme vyjet. Za měsíc, co jsme byli v Čechách, jsme utratili veškeré ušetřené penízky, a ještě jsme šli do rezerv a když si vzpomenu na výměnu spojky, tak mě obcházejí mrákoty.

Už od včera průběžně celý den prší a je ziminka. Večer jsme měli 6 °C, což není nic moc, takže jsme si samozřejmě zatopili. Dneska až do poledne bylo stále velmi chladno, ale k večeru už je příjemněji. Sluníčko vysvitlo a hned je lépe.

Hranice přecházíme tentokrát u Kraslic – Klingenthal, což je Sasko. Projíždíme překrásnými Krušnými horami a oblastmi, kde jsem nikdy nebyla.

Zdenda spoustu hraničních přechodů, možná že úplně všechny projel ještě s kamionem, ale teď je to jiné.

Jedeme pomalu a vychutnáváme si sice podmračené, deštivé, ale přesto krásné lesy Krušných hor.

Dneska jsme měli přímo dálkovou trasu a spíme na STLP, který tak nějak zmizel, zkrátka, stání není, je asi někam přestěhované, zrušené či co, každopádně v Weissenfels, kde má být stání zdarma, tu není vyhrazené ani jedno místo pro nás a samozřejmě ani avízovaná voda, elektřina a odpadní jímky.

Nevadí, stejně tady jen přespíme a zítra jedeme dál, ale ani nový katalog ACSI se STLP není zárukou, že je tam uvedeno vše správně.

Dnešní trasa je:  350 km 

Göttingen je další moc pěkné městečko na naší cestě, ale k tomu se dostanu až za chvíli. 

Včera jsme ujeli moc kilometrů, na nás je to přímo dálková trasa, a protože jsme velmi dlouho neujeli tolik kilometrů na jeden zátah, 350, uvědomila jsem si, jak je to cestování časově náročné pro ty, kteří se snaží za krátkou dovolenou stihnout co nejvíce. Pokud pojedeme tak jako my bočními silnicemi, tak se samozřejmě couráme po vesnicích a maličkých městečkách, kde je zhusta přikázána 30km rychlost.

Tak se krokem suneme od vesnice k vesnici. Pokud vstaneme tak jako my v půl osmé a pravidelně v osm hodin je snídaně na stole, tak uklizeno a připraveno k odjezdu je okolo deváté. Samozřejmě, nesnídáme hodiny, ale v klidu posnídáme, neb snídaně je velmi důležitý začátek dne.

Při té příležitosti probereme co nás ten den čeká a nemine, co vše je potřeba ten den udělat, jako je například eventuální nákup apd., pak musíme vše ze snídaně pečlivě uklidit, aby se nám potraviny za jízdy libovolně nepřeskupovali, umýt nádobí, ale toho není tolik a zabezpečit všechny skříňky a šuplata proti otevření, což se občas nedaří a některé šuple schválně, úmyslně a poťouchle v první zatáčce s rámusem vyjede, což hází špatné světlo na hospodyňku, protože to vypadá tak, že není schopná těch pár šuplat zkontrolovat.

Ty šuplata to po mých zkušenostech dělají s naprostou radostí a vždy vyjede šuple, které nadělá nejvíce kraválu. Tradičně, je to šuple s hrnci.  Pak musíme ještě uklidit, ustlat, umýt upatlané umyvadlo od zubní pasty, pověsit pyžamka na ramínko, aby do večera vyvětrala a tak podobně. Takže, máme uklizeno, jsme nasnídaní, šuplata a skříňky zabezpečený, ještě chybí umýt přední okno, aby byly aspoň trochu slušné fotky, což většinou je Zdendy práce a můžeme vyrazit.

Plácáme se tedy mezi vesnicemi, občas proženeme toho našeho lenocha a Zdenda vytáhne rychlost na 80, ale jinak si moc nepomůžeme, pokud ovšem nechceme riskovat pokutu a že je cestou spousta radarů je pravda a také, přišli bychom o spoustu zajímavého, to je taky pravda. 

Blíží se doba oběda, my máme ujeto nějakých 100 km, což není zrovna moc, ale vzhledem k silnicím, kterými jedeme to je až kam.

Oběd. Pokud máme uvařeno z večera, nebo pokud jsme si připravili oběd a zbývá nám dodělat přílohu, těstoviny, brambory a tak podobně, nemáme šanci odjet dříve jak za hodinu. Opět je potřeba umýt veškeré nádobí, vše uklidit a pak teprve můžeme vyjet. Samozřejmě, všechna šuplata a skříňky zabezpečit, což jak jsem uvedla výše, učinit tak bez ztráty květinky je téměř nadlidský výkon.

Zbytek cesty jedeme jako o život. Suneme se 30 km rychlostí a pokud je ve vsi povolená 50, stejně jsme ostražití a jedeme hluboko pod povolenou rychlostí. Jsme rádi, když do místa určení dojíždíme kolem páté hodiny večerní a jízdy, sezení v autě už mám až nad hlavu.

Z toho všeho mi plyne, že pokud se někdo chce dostat velmi rychle z bodu A do bodu B a má málo času, je omezen jen krátkou dovolenou, nemá jinou možnost než použít dálnici. Jinak vlastně cestou do místa určení stráví podstatnou část dovolené. Bohužel, takto mi to vychází a vůbec se nedivím kolegům, že podstatnou část přesunů řeší právě dálnicemi, sice to stojí občas dost peněz, ale zase, jsme na dovolené, pracujeme a pak je zde jistý přísun dalších peněz, což u nás moc není.

No, a než jsem probrala, jak to máme při dálkových cestách, dojeli jsme do městečka Göttingen, kde mají moc hezké historické centrum, samozřejmě, s hrázděnými stavbami.

Městečko se pyšní velmi starou univerzitou, ale i poměrně slušným místem na stání pro zhruba 10 aut nebo přívěsů, ale stojí 9 eur, což je pro nás hodně. Chceme jít do starého města, a tak hledáme parkoviště pro nás, aby nebylo moc daleko od centra a zároveň bylo bezpečné.

Zdenda je šikulka a skutečně, takové parkoviště našel. Jsme kousíček od jezera na vrchním parkovišti, kde je klid. Do večera ještě přijíždí jeden kolega z Německa a jeden z Francie. Němci odjeli hned po ránu a s Francouzi jdeme do města. Takže i oni toto místo vyhodnotili jako bezpečné.

Jak je vidět z plánku, stará historická část města je opravdu maličká, je to jen pár uliček plných starobylých domů. Raritou je kašna s pasačkou hus.

Podle více jak stoleté tradice sem musí každý úspěšný doktorand přijít a nejlíbanější dívku Göttingenu políbit a dát jí kytičku. Hezký zvyk a jak je vidět, dívka má pár kytiček na sobě.

Bohužel, dneska nám až do odpoledne nepřálo počasí, a tak i fotky jsou velmi tmavé. Celý den to vypadalo na déšť, ale nepršelo a výrazně se oteplilo. K večeru máme krásných 20 °C a sluníčko.

Zítra jedeme dál do známého města Hameln, a protože už vím, že ty moje zápisky čte poměrně hodně lidí, dovolím si vznést otázku. Kdopak ví, čím je Hameln zajímavý? A kdo není zvídavý, tak ten se vše dozví zítra nebo pozítří.