11.7.2019 Calais - Sangatte - Francie

Dneska jsme zůstali stát na místě, Zdenda se pustil do opravy houkačky na volantu a já do velkého úklidu. Bylo to už potřeba, tím, jak je sucho, tak se příšerně práší a všude je vrstva prachu.

Povlékla jsem, Zdenda vypucoval celou přístrojovou desku, kterou rozšrouboval včetně kapes na dveřích a vymyl a jak čas plynul, zjistili jsme, že je už dost hodin a nemá cenu někam odjíždět. Pokračování naší cesty bude až zítra. Takto bychom se akorát zbytečně honili. 

A když už jsme tady, tak si můžeme něco málo říct o stavbě tunelu přes Lamanšský průliv.

Je to nejdelší podmořský tunel na světě který vede pod průlivem La Manche a spojuje Anglii s Francií. Je to obdivuhodný výtvor inženýrského umu. Tunel, který má v angličtině přezdívku „Chunnel“ [čanl], což vzniklo spojením dvou anglických slov Channel a tunnel. je přes 50 kilometrů dlouhý, z čehož 38 kilometrů vede pod mořským dnem. Seikanský tunel v Japonsku je nepatrně delší, ale jeho část pod zemí je delší než úsek vedoucí pod mořem. Provoz v lamanšském tunelu byl zahájen v roce 1994 jako součást moderního přepravního systému spojujícího Británii s evropským kontinentem.

Již dvě stě let přemýšlejí inženýři o tom, jak vyřešit přepravu přes průliv La Manche. První myšlenka propojit oba břehy tunelem se objevila v roce 1802 a v roce 1872 vznikl Výbor pro výstavbu lamanšského tunelu. Někteří inženýři dokonce uvažovali i o přemostění průlivu.

Přesto teprve v roce 1985 vyzvaly vlády Velké Británie a Francie řadu společností, aby vypracovaly skutečně proveditelné plány na výstavbu tunelu. O rok později vybraly nejlepší z devíti předložených návrhů.

„ Chunnel ” tvoří tři tunely – dva železniční a jeden servisní. Na anglickém pobřeží se tunel začal razit v prosinci roku 1987, na francouzském břehu o tři měsíce později.

Tunelářské práce byly vedeny vrstvou křídového slínu, která se táhne takřka pod celým lamanšským průlivem, v hloubce od 25 do 45 metrů. Tato měkká hornina, složená z křídy a jílu, nepropouští vodu. Obrovské stroje s otočnými razícími štíty potřebovaly na každý kilometr tunelu celý měsíc.

Stroj, který tunel razil má v průměru 8,78 metru. Řady razících zubů na otočné hlavě jsou vyrobeny z tvrdé, wolframem legované, oceli. Legování je chemický proces při výrobě ocele, kdy se vyráběná ocel zušlechťuje přidávání dalších prvků (kovů).

Aby byl tunel ražen v takové hloubce pod mořem, jak byl naplánován, naváděly laserové paprsky a počítače razící stroje správným směrem. Vlastní tunelářské práce trvaly celkem tři roky. Tunel byl slavnostně otevřen 6. května 1994 a komerčně používaný až od roku 2006.

Od našeho parkoviště vede moc pěkná vyhlídková cesta, která vede nahoru na kopec, kde je jezero, kam není přístup.

My jsme si výlet maličko protáhli s jdeme velikým obloukem mezi poli a pastvinami. Moc hezké. Zítra už jedeme dál podél pobřeží směrem na jih.