17.3.2019 Lyon - Francie

Víkend u naší báječné skorodcery Kláry v Lyonu byl ve znamení vaření, hraní si s dětmi, praní a samozřejmě spousta povídání.

Úplně jsem zapomněla, jak si děti dokáží najít na hraní to nejnevhodnější místo.

Nejdříve si začaly nanášet hračky ke mně do kuchyně, což samozřejmě neprošlo, protože bych mohla opařit je i sebe.

Tak byly vykázány do svých pokojů, ale samozřejmě došly nejdál, jak se jim zdálo, a to do chodby mezi kuchyní, obývákem.

Takže jsme je všichni přeskakovali, vyhýbali se kostičkám, ale děti byly spokojené. Tři malé děti to je teda porce, ale jsou skvělé.

Navařila jsem toho spoustu a samozřejmě, napekla taky dost. Vše bylo určené na zamražení na doby budoucí, ale hodně jsme toho snědli, což je jasné. Společný stůl a všichni baští. To miluji, když si večer sedne celá rodina a baští se.

Akorát Zdenda občas zazlobil, ale po výhružce, že bude vyhozen od stolu, spapal celou večeři.

Večerní čtení pohádky jsem si nenechala ujít.

Další okamžik dne, který je nejkrásnější. Děti už jsou vykoupané, nabaštěné v pyžamkách a pomaličku se zklidňují, poslouchají pohádku a ani nedutají. Bitvu o to, kterou knížku budeme číst vyhraje vždy ten, kdo první přijde v pyžamku s knížkou.

Ono to totiž funguje tak, že každý ze sourozenců má oblíbenou nějakou knížku a tu se dožaduje číst. Nastane dohadovaní, pak pláč, občas dost hlasitý, ale nakonec se vše urovná a děti sedí vedle mne a já čtu pohádky tak, jak nikdy jsem je svým dětem nečetla.

Mám čas, mám klid, mám pohodu, nejsem zatížena starostmi, stresem z práce, stresem z celého dne a vychutnávám si to, na co jsem já neměla nikdy moc času. Sedět a číst a číst. Hrát si s postavami, měnit hlas a jásavě oslavovat boj dobra nad zlem.

Byli jsme se taky společně podívat na trhu, kde Klára pravidelně každou neděli nakupuje ovoce a zeleninu od místní farmářů.

Výlet o pár ulic dál je na celé dopoledne, protože dětičky mají cestou samozřejmě spoustu zajímavého, občas se strhne boj o nějakou blbost, kterou my dospěláci naprosto nechápeme.

Už jsme se zdrželi hodně a návštěva dětského hřiště neprošla, což je opět silně nechápáno.

Takže, opět následuje vysvětlování, pláč, trucování, ale už musíme na oběd, který samozřejmě, jako víkendová kuchařka nemám hotový, což samozřejmě, v tomto věku je něco, co se nedá pochopit.