27.9.2018 Miláno - Itálie

Kousek vedle nás je Milano, (někde se píše s krákým a a někde s dlouhým á, tak to budu střídat, abych nikoho neurazila a každý si tak může vybrat podle svého gusta), kam se samozřejmě chystáme, ale Zdendovi se nedaří nalézt parkoviště, které by se mu líbilo.

Samozřejmě, jedná se především o bezpečnostní hledisko stání a opuštění auta na celý den. Ne všechna parkoviště jsou už od prvního pohledu bezpečná. Zdenda se velmi snažil najít nějaké kloudné stání, ale nakonec stojíme velmi příjemně a myslím, že i hodně bezpečně. Kousek od nás je stanice metra a parkujeme na volném parkovišti u dvou velikých firem, takže potud je to skvělé. Zdenda ještě večer maličko upravil fazonu stromku, abychom mohli zajet ke stromu co nejblíže a neškrábali se o větve.

Tak máme i chráněná kola, která by hned tak někdo nesundal. Musel by nejdříve ten strom pokácet, což nehrozí. Téměř všechny stanice metra, trochu dál od centra, mají velké záchytné parkoviště, kde by se také dalo stát, ale to Zdenda zavrhl, my jsme jeli k jedinému parkovišti pro bydlíky z katalogu STLP, Park area – městské parkoviště, dokonce i v aplikaci park4night je to uvedeno jako stání pro 10 bydlíků, ale to se nakonec ukázalo jako celoroční odstavné parkoviště pro obytná auta místních kolegů.

Vše je za plotem a vraty, kam se nikdo nedostane. Na to parkoviště vlastně vidíme, je jen kousíček od nás, ale bohužel. Nicméně, tady máme aspoň možnost výlevky pro obytky a užitkovou vodu, která je nám sice k ničemu, ale je.

Pokud se chceme podívat do velkého města a jsme v blízkosti stanice metra, je to ten nejjednodušší způsob, jak si celé město prohlédnout.

Pak se nám vyplatí koupit si celodenní jízdenku, která je jen o maličko dražší, než jeden lístek tam a druhý zpět. Můžeme libovolně přesedat, jezdit po památkách a hezkých místech, které nás zajímají.

Hlavně, pokud se spleteme a vystoupíme špatně, nebo vlezeme do špatného vchodu, tak se můžeme vrátit a nemusíme zase platit jízdenku. Vyplatí se, vyfotit si nástupní stanici, přeci jenom, je to jistota. 

Je to vlastně skoro všude stejné, podobný styl je i v pražském metru, jen tady a všude, kde jsme zatím metrem jezdili jsou neprostupné brány, které se po přečtení lístku otevřou. Zkrátka, tady nelze vyjít beztrestně ven a použít jiný vchod jako je to u nás.

Stanice metra je hned pod největší chloubou Milana, a to katedrálou Duomo – Dóm, Římskokatolická katedrála Narození Panny Marie neboli Dóm.

Je to opravdu úchvatná stavba. Jde o vůbec největší gotický chrám v Itálii a o pátou největší katedrálu na světě.

Na délku měří 157 metrů a její nejvyšší věž je ještě o metr a půl vyšší. Raritou je nejen extrémně dlouhá doba výstavby 1386 až 1887,

ale hlavně fakt, že se žádný z mnoha stavitelů za celých pět set let (!) neodchýlil od původního gotického slohu. Dóm v Miláně je opravdu stověžatý,

malých věžiček je dokonce přesně sto pětatřicet. Na samém vrcholu věže se nachází soška Madony, která patří jak k patronům města, tak sakrálnímu symbolu místních, silně věřících lidí. Jen tak mimochodem, těch by se dovnitř vešlo na 40.000.

Za naše rodiče.

Katedrála je perlou náměstí Piazza del Duomo, které vznikalo o něco dřív.

Hned u katedrály jsou pokladny a kousíček infocentrum, kde jsou také pokladny a my si můžeme vybrat z celé škály lístků.

Maličko mě udivilo, že se do katedrály platí vstupné, protože se všude uvádí, že vstup je zdarma. Platí se různé výlety na střechu a pod zem, ale katedrála měla být zdarma.

Nicméně, vstupné 3 eur na hlavu není nijak závratných a my se můžeme směle vydat do fronty na vstup. Ta je tu z toho důvodu, že u ohromných vstupních vrat je velmi přísná bezpečnostní kontrola.

Vojáci tu prohlížejí lidi skenrem a obsah batohů, kabelek a tašek stejně jako na letišti. Nesmíme mít žádné skleněné lahve, nože a tak podobně.

To se musí vyhodit do velkého koše. My měli v lahvích na kolo čaj a museli jsme se z něj před vojákem napít.

Zajímavé, to jsme ještě nikdy nezažili. Hodně jsem se bála o svůj nůž Opinel, který bych správně mít neměla, ale zapředli jsme konverzaci s vojáky, a tak nějak se nám podařilo ukolébat jejich pozornost a nože si nakonec nevšimli. Už o jeden Opinel jsem přišla u vstupu do Vatikánu.

Za vstupné 3 eur máme ještě volný vstup do muzea katedrály a velmi doporučuji návštěvu muzea nevynechat.

Tady je k vidění to, co je ve výšce katedrály nad námi. Překrásně zpracované chrliče vody ze střech. Je obdivuhodné, jakou mistrovskou práci katedrála představuje.

Tady vidíme i množství krásných, velmi starých pohárů

a mnoho nádherných soch, které byly vyměněny nebo, které asi zbyly, nevím, každopádně, vše je nějak spjato s katedrálou a je to úchvatné.

Muzeum je celé ve tmě, jen artefakty jsou nasvícené. Fotit se smí, ale bez blesku, a to opět musím blahořečit svému aparátu Olympus a zázračnému objektivu, který si umí vzít všechno světlo a přetavit ho do skvělých snímků.

Pokud se někdo odvážil a použil blesk, byl okamžitě vykázán a jen hrstka z návštěvníků mohla fotit. Jeden turista nevěřícně studoval, cože to mám za objektiv, protože se jen divil, že fotím a že mám i krásné fotky.

Požádal mě, abych mu ukázala v náhledech, že skutečně je na mých fotkách něco vidět.

Hned na náměstí je vchod do ohromné obchodní galerie Galleria Vittorio Emanuele II.

Je to krásná monumentální stavba, která měla být výkladní skříní Milána. Myslím, že i přes to, že tu má provozovnu McDonald, je to skutečně přepychové nákupní centrum.

Zde jsou známé značky a koupit si kabelku od Louis Vuitton za 2800 eur, není žádný problém.

Tak tu jsou vedle sebe módní značky vedle luxusních restaurací, kde za hromadu peněz dostaneme na talíři takové načinčané nic.

Luxus není jen v prodejnách, ale sídlí tu jeden ze dvou sedmihvězdičkových hotelů na světě. To si myslím, že je pro nás hodně zajímavé a je důležité vědět, kde se příště ubytovat.

Pokračujeme k poslední zastávce v Miláně a tou je La Scala. Poněkud chudá budova skrývá nádherný interiér jedné z nejslavnějších operních scén.

Pokud by někdo měl zájem, tak zde je program sezony. Musím říct, že jsem očekávala poněkud monumentálnější a okázalejší stavbu první italské scény. Nelze srovnávat budovu s naší první scénou, která je z roku 1883 a La Scala byla postavená v roce 1778, což je sice o sto let dříve, ale při prohlídce okázalé katedrály je to budova, kterou bychom klidně minuli a přehlédli.

Všudypřítomná policie a vojsko. Je vidět, že i tady je bezpečnost na prvním místě a několik druhů policie a městských strážníků je stále v prostoru.

No a my už jedeme zpět, pohodlně jsme našli stanici metra, zorientovali se v podzemí a našli náš směr a už jedeme domů. Nohy máme oba dva už na upadnutí a slavnostně si slibujeme, že zítra nikam nepůjdeme a dáme nohám odfuk.

Ještě musíme cestou zvládnout nákup, LIDL to jistí, a pak už nás čeká kýbl s chladnou vodou a solná lázeň.

Přeji všem, krásný a ničím nerušený večer.