26.2.2018 Positamo - Itálie

Opět celou noc lilo jako z konve, ale to už jaksi patří k místnímu koloritu, a tak nějak mě to nechává klidnou.

Na chvilku se sice po ránu ukázalo sluníčko, alespoň jsem vyfotila krásné městečko Ogliastro Marina trochu jinak než v dešti a mlze,

ale sotva udělám pár obrázků, přihnal se mrak a už je to opět v duchu místního zvyku.

Prší, jen se leje. Nechápu, kde se bere tolik vody. Jedeme do prvního cíle v oblasti Kampánie, a tím je Paestum.

Paestum a ohromné chrámy na okraji města patří k nejlépe dochovaným památkám a vzpomínkám na Velké Řecko, a to máme rádi.

 

Celá oblast jižní Itálie byla velkou řeckou kolonií. Paestum se původně jmenovalo Poseidonie, na počest Poseidona, řeckého boha moře a vzniklo kolem roku 600 př. n. l. a než oblast ovládli Římané, stihly tu Řekové vystavět několik chrámů, cvičiště, bazény a samozřejmě živoucí velké město.

Za Římské éry se město stalo velmi důležitým přístavním a obchodním centrem, jenže, okolní bažiny stále sužovaly obyvatele maláriemi, plno havěti jako jsou hadi a štíři a v neposlední řadě velmi časté nájezdy Saracénských dobyvatelů způsobili, že místní město pozvolna opouštěli, až se úplně vylidnilo a mnoho staletí jen chátralo a rozpadalo se. Nánosy země, bahna a písku po čase město přikryly a perfektně zakonzervovali. Až koncem 18. století dělníci při stavbě silnice náhodně objevili zbytky chrámu a nová epocha Paestumu mohla začít.

Vstupné je 9 eur, ale dá se platit méně pokud chceme jen na vykopávky a chrámy a zvlášť si můžeme zaplatit vstupné do muzea. Podle průvodce by muzeum nemělo být nic moc, ale opak je pravdou a k tomu se dostanu později.

Vysvitlo na chvilku sluníčko a my to bereme úprkem do prvního chrámu, musíme využít krátké dešťové přestávky a pokoušíme se prokličkovat mezi větrem a těžkými mraky, které opět nevěští nic dobrého. Už jsme se za poslední měsíc naučili, že i kdybych měla rozvařený oběd, tak vše jde stranou a my se vrháme ven.

V areálu Paestum jsou k vidění naprosto překrásné tři chrámy, které spadají do období 600–450 l. př. n. l. Nejstarší je tak zvaná bazilika, ve skutečnosti je to Héřin chrám.

Ohromné sloupy nás nenechají na pochybách o zručnosti a mistrovství tehdejších stavitelů. Osmnáct sloupů po stranách a devět sloupů uvnitř. Vše je perfektně zrekonstruované a překrásné.

Málo kde se můžeme volně procházet uvnitř chrámu. Nikdo na nás nepíská, nikdo nás nevyhání a vstup dovnitř je povolen. Je to úžasné, příjemné a krásné.

Dalším chrámem je Neptunův chrám.

Je to největší a nejlépe zachovalý chrám ze zmiňovaného trojlístku. I když byl prý původně zasvěcený Neptunovi, současné studie tvrdí, že ve skutečnosti je to chrám boha Apollona.

Tak, nám to je celkem jedno, hlavně, že tu jsme a můžeme si vše prohlédnout. Chrámu vlastně chybí pouze střecha a výplně vnitřních zdí, jinak je téměř kompletní, a to se zase hned tak nevidí.

Je úžasné, že i sem je vstup povolen a my se můžeme volně projít vnitřkem chrámu.

Poslední je Cereřin chrám.  Je nejmenší ze všech a poslední dobou slouží jako křesťanský kostel.

Prohlídku jsme stihli jen tak tak a jdeme ještě do muzea. To bych obzvláště doporučila, protože je tu za málo peněz hodně k vidění.

V průvodci se sice píše, že muzeum je maličké a celkem nic moc, ale velmi nás překvapilo svojí rozlehlostí a ohromnými sbírkami starého řeckého a římského umění.

V patře je k vidění spousta nářadí a nádob z bronzového období, a co nás velmi zaujalo, je nářadí z roztavených hornin ze sopečné činnosti.

Nicméně, celé přízemí je jedna veliká vitrína vedle druhé plné překrásných váz a nádob na olej, víno a tak podobně. Rázem jsme se ocitla ve starém Řecku a v těch nejlepších Řeckých muzeí.

Perfektně nasvícené exponáty a samozřejmě popsané. Všude je příjemné přítmí a znavený návštěvník může spočinout na jedné z mnoha lavic.

Opravdu, tak pěkné muzeum se hned tak nevidí. Vřele doporučuji k návštěvě.

No a my jedeme dál směrem na Salerno a hned za Salernem je městečko Vietri sul Mare.

Tam jsme se velmi rozhodovali, jestli jet dál, tak jak máme naplánováno anebo poslušně odbočit, jak máme přikázáno.

Jedná se o to, že podél pobřeží vede jedna z nekrásnějších a také nejužších silnic SS 163, kam máme vjezd zakázaný.

Zdenda se hodně rozhodoval, neradi riskujeme pokuty a neradi porušujeme zákazy, ale jak už jsem několikrát říkala, v Itálii je na silnici možné vše a hlavně, není turistická sezona, a tak by policie mohla být tolerantnější.

Skutečně jsme také jednu hlídku potkali a nic neříkali. Celá cesta vede naprosto úžasným kusem Kampánie, kde vysoko nad mořem je ve skále vytesaná silnička, mnohdy jen pro jedno auto.

Kupodivu tu jezdí i linkový autobus, a to je pro Zdendu signál, že pokud projede autobus, tak my s přehledem také.

Faktem je, že je to občas adrenalinová záležitost, ale Italové jsou velmi ohleduplní, vstřícný a slušný.

Mnohdy nám uhnuli, dali přednost anebo jen počkali těsně u kraje, abychom mohli krokem projet. A je také pravdou, že jakmile byla možnost, Zdenda uhýbal a pouštěli jsme před sebe vláček, který se nakupil za námi. Takže, úžasný cestovní zážitek, který nemá mnoho srovnání.

Tak, jak hodně lidí tvrdí, jací jsou Italové janci a jak jezdí bezohledně, tak tady si to nikdo moc nedovolil. Všichni jedou krokem a velmi, velmi opatrně.

Občas je to opravdu o tom, že vystrkujeme čumák za zatáčku a pomaličku se suneme vpřed anebo, když chybí velké zrcadlo, tak to pak je opravdu velká neznámá, co je za rohem. Je to překrásná cesta, kterou bych přála všem cestovatelům zažít.

Každopádně, jedině bych to nedoporučila karavanům. Ti by zde díky své délce, mohli mít opravdu značné problémy.

Měli jsme naplánováno přespat v městečku Amalfi, které je takovou perlou a velmi luxusně zrekonstruovaným městem. Je to takové centrum této oblasti. Plánovali jsme si večerní procházku, ale bohužel.

Když už jsme perfektně zaparkovali na sníženém nábřeží, měli jsme parádní místo, kde jsme nikomu nepřekáželi, tak si to přihrnul hlídač, ne parkoviště, ale městského pořádku a jak už z dálky mával rukama jako větrný mlýn, tak nám bylo jasné, že bude problém. Vysvětlil nám, že v celé Amalfi bydlíci stát nesmí a poslal nás pět kilometrů zpět, kamsi do háje, na jakési parkoviště, což se nám moc nelíbilo.

Zdenda se rozhodl dál pokračovat s nadějí, že se nám možná někde podaří u silnice zaparkovat. Po celé délce jsme měli jen jednu jedinou možnost parkování a pak už žádnou.

Jsme celkem smířený s tím, že holt zbytek projedeme v noci a zaparkujeme až ve vnitrozemí, jakmile opustíme tuto silnici.

Máme opět štěstí a hned kus od Amalfi je parkoviště, jako stvořené, nebo vytvořené pro nás.  S vděčností parkujeme a vrháme se do práce. Já píšu a Zdenda opravuje anténu.

Za chvíli půjdu ohřát večeři a pak bude nejhorší práce večera, přebrat fotky. To děláme každý den. Každý večer vyčistíme fotoaparát, aby byl na ráno prázdný. Fotky stáhneme, upravíme velikost, promažeme, srovnáme a nahrajeme na úložiště, kam patří.

Někdy je toho až dost a k této poslední činnosti dne se musíme občas hodně přemlouvat, hlavně já. 

 

Když je sluníčko, když je krásný den a fotky jsou jako ze žurnálu, pak je to příjemné, ale když jsou všechny pod mrakem a nic moc, tak mě to až tolik nebaví, ale udělat to musíme.

Dnešní trasa je: 117 km