4.10. 2018 Janov - Itálie
Míříme už do Janova, cíle našeho přesunu zpět, na pobřeží Ligurského moře, kde jsme vlastně letos na jaře loňské zimní putování ukončili a vraceli se na sever.
Já vím, je to krkolomné, ale lépe to napsat neumím.
Užíváme si poslední kilometry nádhernou přírodou na Janovem.
Jsme velmi vysoko a probíjíme se pohořím, které nás odděluje od moře. Přijíždíme do oblasti Ligurie.
Nejslavnějším rodákem Janova je Kryštof Kolumbus, pokud se tu ovšem vůbec narodil.
O čemž se vedou velké spory, Kolumbus má totiž ještě jedno údajné rodiště. Městečko Calvi na ostrově Korsika.
Míříme k obchodnímu domu IKEA, kde jsme i na jaře pohodlně spali a plánujeme projet Janov na kolech. Jenže, už příjezd do Janova je hodně komplikovaný.
Na příjezdové ulici kudy potřebujeme jet, mimochodem, velmi přímá a jednoduchá cesta, jsou buď vojáci nebo policie a brání vjezdu autům. Díky spadlému mostu je mnoho ulic zavřených a my se musíme vrátit a jet zpět, najet na dálnici a ten kousek který nám chyběl musíme dojet po dálnici. Naštěstí se nás ujala velmi příjemná policistka a v navigaci ukázala, jak a kudy máme jet. Díky spadlému mostu je dálniční úsek, který se musí použít zdarma.
Pro ty, kteří se do Janova chystají, můžeme doporučit stání u IKEA, je to kousíček od toho spadlého mostu ale zase na nějaké dlouhé stání to není. Maximálně dvě noci a pryč. Nám tentokrát posloužilo stání jen na jednu noc a zítra už jedeme dál. Na dálnici se musí najet v Bolzaneto směrem na Genova a pak hlavně neminout sjezd OWEST
a jet směrem na Port – přístav, a tam už je to jednoduché, tam už jsme kousek od IKEA, kterou vidíme z dálky, hlavně,
z dálky už je vidět spadlý most a je to apokalypsa, hrůza, neštěstí, bolest. 43 mrtvých lidí a mnoho zraněných. Máme rádi Italii a Italy a toto nás hodně bolí, je nám to moc líto.
Neštěstí se stane, všude na světě, stalo se bohužel i tady a je potřeba se z chyb, pokud se staly poučit.
Stále se názory rozchází, proč most spadnul, ale bylo by dobré jednoznačně určit důvod, právě aby se mu dalo v budoucnu předejít.
My bereme kola a jedeme prvně na nábřeží a podél nábřeží do historického centra. Jenže, tak jak jsme na východním pobřeží severní Itálie jezdili na kolech v pohodě, tak tady je to úplně o něčem jiném.
Tady na kole nejezdí skoro nikdo.
Všichni, kdo by eventuálně mohli na kolech jet, jezdí na skútrech, takže tu na kolisty není vůbec pamatováno a cesta je dost stresová.
Teda, alespoň pro mne. Zdenda je v pohodě, ale já to nějak nemohu kousnout. Samozřejmě, snažíme se jet vedlejšími uličkami, ale přeci jenom musíme občas na hlavní a tam je to už náročné.
Janov má více jak půl milionu obyvatel, a to je znát.
Nás hlavně zajímalo historické centrum, kde je množství krásně dochovaných janovských paláců z 1576 – 1664. ulici Via Garibaldi, UNESCO,
je jich 21 a jeden je krásnější něž druhý. Paláců je celkem 42, ale ty na Via Garibaldy jsou nejznámější. V 16 a 17. století dosahoval Janov hospodářského a ekonomického vrcholu,
a to vedlo místní aristokracii k budování přepychu, který už se do starého Janova nevešel.
Tak vznikla nová čtvrť "nových ulic" - Strade Nuove. Ačkoli různé paláce měly odlišná konstrukční řešení, zejména v s ohledem na místní podmínky, tak všechny sdílely společné rysy.
Paláce měly vždy tři nebo čtyři podlaží do výšky se vstupní halou, tu korunovalo velkolepé otevřené schodiště, nádvoří a lodžie s výhledem na zahrady.
Vnitřní dekorace obsahovaly štuky a bohaté fresky. No a samozřejmě mohutné překrásné lustry, lucerny.
Některé paláce jsou ve vlastnictví bank a různých institucí, kam můžeme nahlédnout.
Na této ulici sídlí také infocentrum, kde si můžeme vyžádat mapu historické části Janova. Mapa je velká a perfektně zpracovaná, intuitivní a s piktogramy.
My jedeme dál, nebo spíše zhusta tlačíme, protože v úzkých uličkách se jet nedá nebo je to nevhodné.
Nicméně, Janov je krásný a pokud si odmyslím dopravní ruch, který vládne kousek od nás, jsem spokojená.
Ovšem, závěr našeho výletu byl velmi náročný. Trochu jsem váhala napsat vše, tak jak se událo, ale nakonec, i toto patří k cestování.
Při návratu jsme jeli podél pobřežní promenády a vše bylo v pohodě. Máme to domů nějakých 12 km městem, což není tak strašné.
Potřebujeme se jen dostat podél pobřeží až k místu, kde pohodlně zahneme na boční ulici, která nás dovede k našemu stání.
Jenže, promenáda je mnohem kratší a po chvíli končí kruhovým objezdem a v našem směru je velká cedule se zákazem vjezdu všeho kromě aut. Zákaz mopedů a motorek nikdo nerespektuje, a tak dlouho se rozhodujeme, jestli celou velkou oblast nějak objet, až jsme se rozjeli, na kruhák najeli a já se přiznám, střihla jsem to na silnici, kterou všichni jeli.
Řekla jsem si, je to dvouproudová silnice , tak to nebude tak příšerný, ale skutečnost byla ještě horší. Dostali jsme se na tangenciálu, na dvouproudou silnici vysoko nad městem, kde nebyl žádný, byť minimální chodníček třeba jen pro údržbu.
Kdyby byla silnice takto prázdná, nebylo by to tak strašné, ale provoz v 16h byl velmi, velmi hustý....
Občas vysoké zábrany a plechová svodidla, jsme 20 m nad zemí. Jedeme tedy dál v naději, že snad bude brzo nějaký sjezd a my vypadneme odtud. Naštěstí máme na ovládání elektropohonu rychlostí páčku hodně podobnou plynu, tak nemusíme šlapat a kolo jede nastavenou rychlostí, což nepoužíváme, protože to dost čerpá baterku. Toto je pro krizovou situaci, která právě nastala. Já jsem se odvážila jet na 3 stupeň, což je rychlost okolo 35 – 38 km/h a to je maximum co na kole zvládnu. Měla jsem příšerný strach, že na okraji silnice bude nějaká díra, do které vlítnu a strašně se potluču. Děkovala jsem bohu, že jsme investovali do poměrně kvalitních přileb, ale odřená bych byla příšerně, pokud by mě briskně něco rovnou nepřejelo a to jsem si dneska vzala nové šaty. Říkám si, když přejetá, tak alespoň slušně oblečená, protože Italové si na pěkné oblečení potrpí. Po pár kilometrech jsme opustili ochranu vysokých obytných domů a opřel se do nás ke všemu tomu neštěstí velmi silný vítr. To už jsem propadala čirému zoufalství a panice. Sjezd žádný a my stále museli jet mezi auty, která se nám sice bravurně vyhýbala, ale zažít bych to už nikdy nechtěla. Blesklo mi hlavou, že to bude drobný zázrak, jestli nás tady nelapne policie a my za svoji troufalost a BLBOST, nedostaneme pokutu. Jen jsem zahnala další ponuré myšlenky, Zdenda na mě křičí zezadu, jede za námi policie. Krátké ohlédnutí a vidím, že máme doprovod dvou policistů na motorkách. K dovršení celé akce mají zapnutý majáčky, takové ty na těch tyčkách za sedadly a dělají nám doprovod. Hlavně, drží řidiče v pravém pruhu, dostatečně daleko od nás a my jedeme jako o život dál k prvnímu sjezdu. Silnice se nám konečně rozdvojuje a tím, jak jsem byla vystresovaná, a protože jsme jeli v pravém pruhu, tak jsem si to hrnula do pravého odbočení, což byl vjezd na dálnici, a to by byl teprve průšvih. Naštěstí policisti viděli, kam se ženu a křičeli na nás left, left, left – vlevo. Samozřejmě, zaštítili nás ještě na sjezdu, přesunuli se za námi do levého pruhu, a tak jsem mohla bezpečně přejet vlevo a sjet konečně z městské dálnice.
Vůbec nevím, co by se stalo, kdyby tam policisti nebyli, protože já byla tak vyděšená a rozklepaná, že bych v té rychlosti stejně asi nebyla schopná zvednout ruku a dát znamení na odbočení vlevo, museli bychom přejet do levého, rychlého pruhu, a to vůbec netuším, jak bych zvládla se smrtí v očích. Faktem je, že celá tato eskapáda byla dlouhá nějakých 6 km, které byly nekonečné. Vživotě bych neřekla, že může být šest kilometrů tak dlouhých, doslova nekonečných. Hned u sjezdu byla stanice autobusu, kde jsme zastavili a já si musela sednout na obrubník na zadek, i v těch parádních šatech, protože se mi klepali nohy, ruce a myslela jsem, že na kolo už v životě nesednu. Policisti jen nám mávli rukou a odjeli. Myslím, že na té jejich slavné tangenciále kolo viděli poprvé a naposled. Každopádně, je to zážitek, který bych už nerada opakovala a zkušenost, že to, že všichni porušují pravidla neznamená, že bychom je měli porušovat i my a to, že když někam jedou skútry a mopedy i přes zákaz neznamená, že můžeme i my. Zkrátka, dostali jsme velmi tvrdou lekci v dodržování pravidel silničního provozu. Tečka.
Dnešní trasa je: 39 km
