29.12.2018 Saint Chamas - Francie

Okno máme slepené a vypadá to, že se práce Zdendovi velmi povedla.

Samozřejmě, takto to nevypadá vábně, ale pak vzal Zdenda brusný papír a brousil a brousil a hned je to lepší.

Bohužel, ubrousil si všechny nehty a má bebíčko na jednom prstu.

Trochu jsme uvažovali, že si pořídíme kličky do oken bez aretace, to znamená, kličky s takovým čudlíkem, že když se chce klička otočit, musí se čudlík zatlačit a klička povolí. Jenže, pak by to nedopadlo, možná, asi, tak jako u nás. Nám klička povolila a zloděj, nejspíše nějakou železnou pásovinou, kličku vychýlil tak, aby šlo okno otevřít.

Tím se stalo, že nemáme okno poničený více. Takto jen ulomil okraje, aby tam tu pásovinu vsunul a kličku otočil do té správné polohy. Máme poškrábané vnitřní okno přesně ve dvou místech.

Pokud bychom měli tu kličku s pojistkou, okno by nejspíše rozlámal, protože, když už se odhodlal a rozhodl krást, tak pak už se nezastaví před ničím. Samozřejmě, měli jsme zatažené rolety, které taky roztrhl, ale naštěstí, ty jdou spravit. Takže, kličky měnit nebudeme. Jen jednu kličku nalomil, tu Zdenda taky perfektně slepil a vyměnili jsme jí za kličku na střešním okně. Tam jsou 4 a vlastně to okno v čele téměř nepoužíváme.

 

Odjeli jsme tedy z parkoviště hodně pozdě a máme vytipované místo na stání u majáku, kde je to moc krásné. Však spousta doporučení mluví za vše, tak uvidíme. Cestou je několik krásných parkovišť a stání pro nás jako stvořených, leč, všude je zákaz a hlavně tyč ve výšce. To je tu hodně velký problém, ale musím poctivě přiznat, že skutečně, stále jsme ve velmi frekventované oblasti kam se na léto sjíždí půlka Francie a Francouzi jsou bydlíkářský národ. Takže je potřeba nějaké omezení, ale zajedeme kousek dál od moře, pár kilometrů a míst na stání je habaděj. Není to tedy o tom, že bychom sem neměli jezdit, protože se nedá téměř nikde stát bez placení, nebo že je to oblast, kde nás jen vyhánějí, je to o poznání zase jiných pravidel a jiného kusu země a rozhodně stojí za to si to tu projet. Aspoň jednou za život si projet celou pobřežní oblast a vědět, vidět a znát.

Celé pobřeží je krásné a velmi zajímavé, ale holt je nutné počítat s tím, že zaparkovat, zadarmo, je problém. My už si to suneme pod Marseille, do letošního nejzazšího bodu a tím je místo, kam se za chvíli společně dostaneme.

Samozřejmě, Marseille jsme si projeli, ale vůbec se mi o tom městě nechce psát. Ani čárku nenapíšu o tomto městě a to jsme se těšili, že sedneme na kola a Marseille, přístavní a starou část si projedeme, ale teď to nepřipadá v úvahu. Já se bojím odejít z auta na pár metrů a jet pryč někam na kolech? No to ani náhodou.

Dostáváme se do městečka La Couronne k majáku Phare de Cap Couronne, kde je opět zákaz stání.

Máme obavy, proto odjíždíme do maličkého městečka na velké parkoviště a ráno se vracíme zpět.

Měli jsme smůlu, protože když jsme tady byli včera večer,

tak tu nebyla ani noha, nebo spíše, ani kolo nějakého kolegy a proto jsme zaváhali, ale ráno jsou tu tři bydlíci, kteří tu určitě spali.

 

Druhou noc jsme se už osmělili a spali jsme tu také, tak jako další kolegové. Přeci jenom, kdybychom byli místní, nebo aspoň Francouzi, tak by to bylo pro nás drobet jiné, jednodušší, ale takto se snažíme zákazy dodržovat, ale jak to tak vypadá, jsme jedni z mála.

Kousek od nás je menší STLP pro bydlíky, ale je hodně plný. Cena není nijak přehnaná, v zimě 7 eur, což je skvělá cena a voda je zdarma, ale maličký problém je, že všechny auta stojí čelem k moři, což je jasné a ty, co přijedou později jsou až v druhé řadě a vlastně bez výhledu.

Jinak, řekla bych že je to krásné stání, které může v budoucnu někomu výborně posloužit. My jsme se nakonec na noc vrátili k majáku a je nádherný den.

Šli jsme se projít, ale já jsem měla velké obavy a hned jsem se vrátila. Takže sedím pěkně v závětří na sluníčku a přemítám o tom, jak je to nespravedlivé. Tolik, tolik jsme pro zabezpečení udělali a přesto je to málo. Tolik jsme byli opatrní a stejně to nestačilo.

Stačí chvilka nepozornosti, která je okamžitě potrestaná. Zdenda je už více méně v pohodě, ten to bere s nadhledem, protože to byl on, kdo stále tvrdil, že není důležité, kolikrát budeme vykradený, ale jak moc nás to bude bolet, ale já mám obavy, že i kdyby nám neukradli nic nebo jen se dostali dovnitř a vzali nějakou drobnost, tak stejně to ponesu hodně špatně.

Tak jak v noci spím jako dudek, tak teď se budím a poslouchám, jestli se k nám někdo nedobývá. Představuji si, jak s nožem v ruce, mám sebou, ani nevím proč, protože jsem ho ještě nepoužila, takový ten dlouhý na dorty, tak jak s tím nožem bráním náš majetek.

Pak si představuji, jak mu, zlodějovi, podle instruktážních filmů tlačím palce do očí, kopu tam, kde to hodně bolí a tak podobně. Zkrátka, v noci, v představách jsem hrdina, ale jinak jsem stále uzlíček nervů s jediným přáním. Mít zase svojí milovanou čtečku a vrátit se k rozečtené knize, mít svůj počítač, sice stařičký, který už si žil svým životem, ale byl můj a také mít zpět svůj nejkrásnější telefon, jaký jsem kdy měla, dárek od dcery a v něm všechna telefonní čísla nastřádaná za mnoho let. Teprve teď jsme se dozvěděli, bohužel pozdě, že na Google existuje aplikace, která nám po přihlášení stáhne všechny telefonní čísla na úložiště pro pozdější využití. Je to další záloha, kterou jsme neměli. Škoda. Tak teď píšu přátelům na všechny možné strany, že nemám na ně spojení a jejich spojení na mě nefunguje. A to jsem si myslela, kdovíjak nejsem nad věcí, kdoví jak nejsem rozumná, statečná a smířená s tím, co vše se nám může na té naší cestě stát. Nejsem, a tím chci říct, že muži takovou zlodějnu asi berou taky hodně útrpně, ale jsou to pragmatici a ženy to mohou mít spíše hodně citově pojaté, tedy alespoň já ano a jak se ukazuje, žádná hrdinka tedy nejsem.

Dneska jsme se vrátili na servisní místo, jak ho už někteří cestovatelé po Francii znají a je i uváděno jako u hasičů, kde jsme opět vypustili všechny nádrže, vyčistili je a natankovali čerstvou vodu.

To je nesmírně důležité na delší cestě. Mít v absolutním pořádku a čistotě nádrž na pitnou vodu a samozřejmě, pokud to jen trošku jde, je potřeba i propláchnout odpadní nádrž. Zkrátka, udělat co největší očistu a pak se může pokračovat dál.

Zároveň jsme opět tankovali plyn. Sice jen jednu bombu, ale jedeme okolo benzínky, kde mají plyn a to je jasný signál, že pokud je za rozumnou cenu, tak tankujeme. Tady je cena plynu poněkud vyšší, než jsme zvyklý. Už jsme ve Francii tankovali za 0,93 eur za litr, ale cena 0,78 je nádherná.

 

Ještě jsem něco málo dokoupila do lednice na Silvestra a jedeme na místo, které má Zdenda vytipované a tím je maličké městečko Saint Chamas.

Tak, jak jsem psala výše, dneska je můj první, trochu pohodovější den. Dneska jsem poprvé tolik nesmutnila a už i snad nejsem tolik nepříjemná. Hlavně, se nám blýská na lepší časy. Přátelé přijedou 17. ledna a přivezou vše co nám chybí. Takže mám světélko na konci tunelu a pomaličku to příšerné naštvání, bezmoc a beznaděj odeznívá.

Jsme na břehu ohromného jezera Étang de Berre, v maličkém městečku Saint Chamas, v přístavu a světe div se, není tu pro nás zákaz.

Takže opravdu, vzdalujeme se od Francouzské riviéry a situace se zdá být mnohem lepší.

Taky na palubě zavládla už lepší pohoda a klid a tak nějak, se vše obrací k lepšímu a lépe snáší.

Dnešní trasa je: 74 km